Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Karl-Gustav Sauberzweig

13. dubna 2017 v 19:12 | paulito

SS-Nr.: 467 434 (1.8.1943)

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS: 21.6.1944
SS-Oberführer: 1.8.1943
Generalleutnant: 1.1945
Oberst: 1.2.1942
Oberstleutnant: 1.3.1939
Major: 1.10.1936
Oberleutnant: 1.4.1925
Leutnant: 25.8.1917
Fahnenjunker: 28.9.1916

General z.b.V. Heeresgruppe H: 3.1945 - 5.1945
Návrat k Heer jako Generalleutnant: 1.1945
Velitel IX. Waffen-Gebirgs-Armee-Korps der SS (kroatisches): 21.6.1944 - 12.1944
Velitel 13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1): 9.8.1943 - 6.1944
Vstup do Waffen-SS: 1.8.1943
Náčelník Stat Inspektion Bildungs Wesens: 1.12.1942 - 1.8.1943
Velitel Infanterie-Ersatz-Regiment 131: 1.5.1942 - 1.11.1942
71.Infanterie-Division: 14.1.1941
Velitel Infanterie-Regiment 306: 10.1941
Velitel Infanterie-Regiment 466: 5.6.1941 - 8.1941
Ia XI.Armee-Korps: 4.1940 - 5.6.1941
Generalstabsoffizier, XVII. Armee-Korps, Linz/Donau: 3.1.1939 - 4.1940
8. (preußischen) Infanterie-Regiment: 1930
2. (preußischen) Artillerie-Regiment
8. (preußischen) Reiter-Regiment
Ordonanzoffizier, Reichswehr-Grenadier-Regiment Nr. 54: 1919 - 1920
Boje s komunisty v Berlíně: 1918 - 1919
WWI: Zugführer, Kompanieführer, Ordonanzoffizier a Adjutant.
Grenadier-Regiment Prinz Carl von Preußen (2. Brandenburgisches) Nr. 12: 28.9.1916.

1939 Spange zum 1914 EK I
1939 Spange zum 1914 EK II
1914 EK I
1914 EK II
Verwundetenabzeichen, 1939 in Silber
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Bulharský Vojenský Řád za zásluhy 6. třídy (1. stupeň)
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern
SS-Ehrenring

Sauberzweig se narodil 1.9.1899 ve Wisseku. V roce 1916 vstoupil jako Fahnenjunker do armády. U Grenadier Regiment "Prinz Carl von Preußen" (2. Brandenburgisches) Nr. 12 ve Frankfurt an der Oder obdržel pěší výcvik. V poli byl nejdřív velitel čety, poté velitel roty a adjutant praporu na západní frontě, v Haliči a na italské frontě. V letech 1917-18 byl Leutnant Karl-Gustav Sauberzweig dvakrát zraněn. Po příměří v roce 1918 bojoval v Grenzschutz Ost u Bentschenu a Meseritz proti Polákům. Jeho další osud je spojen s Reichswehrem. V 100.000-Mann-Heer byl Sauberzweig v roce 1925 povýšen do hodnosti Oberleutnant a 1.4.1933 Hauptmann. Po výcviku v Generálním štábu se 1.7.1933 stal učitelem taktiky na Heeres-Nachrichten-Schule kommandiert, dále byl velitelem roty v Postupimi a 6.10.1936 byl povýšen do hodnosti Major a přeložen jako důstojník Generálního štábu do Hannoveru. Když bylo v březnu 1938 připojeno k Říši Rakousko, byl převelen do Vídně. Zde se Oberstleutnant Sauberzweig zúčastnil výstavby Wehrkreiskommando XVII. Tři týdny po vypuknutí války v roce 1939 byl Sauberzweig přeložen do Ausbildungs-Abteilung Oberkommando des Heeres. Ve štábu XI. Armeekorps se zúčastnil 11.12.1939 až 1.6.1941 bojů na Západě a na Balkáně. U Dunkerque byl třikrát zraněn. 1.6.1941 se stal velitelem Infanterie-Regiment 466, který vedl na počátku tažení proti Rusku. Poté velel Infanterie-Regiment 305 v bojích u Orla. Po krátkém období u výcvikových jednotek velel 1.5. až 1.11.1942 velitelem Infanterie-Regiment 131. Nakonec byl náčelníkem štábu Inspektion des Erziehungs- und Bildungswesens des Heeres. Jako Oberst byl Sauberzweig přeložen k Waffen-SS, kde obdržel hodnost SS-Oberführer. Generalleutnant Sauberzweig zvolil v zajetí 20.10.1946 smrt sebevraždou, protože ho Britové chtěli vydat do Jugoslávie.




SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen der SS Desiderius Hampel

13. dubna 2017 v 18:48 | paulito

20.1.1895, Sisak, Bosna-Hercegovina
11.1.1981, Graz, Rakousko

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS: 30.1.1945
SS-Oberführer: 9.11.1944
SS-Standartenführer: 2.4.1944
SS-Obersturmbannführer: 9.11.1943
SS-Sturmbannführer: 15.5.1942
Major (Bojnik, Chorvatsko): 11.1941
Kapitán (Maďarsko): 1937
Oberleutnant: 1.5.1917
Leutnant: 1.5.1915
Fähnrich: 15.10.1914

Velitel 13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1): 1.6.1944 - 5.1945
V. SS-Gebirgs-Korps: 10.1943 - 11.1943
Velitel SS-Gebirgs-Jäger-Regiment 27: 28.9.1943 - 30.1.1945
Velitel Feld-Ersatz-Bataillon, SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division Prinz Eugen: 11.6.1943 -28.9.1943
Velitel III./SS-Gebirgs-Jäger-Regiment 1 Prinz Eugen: 25.5.1942 - 1.6.1943
Chorvatská armáda, důstojník rozvědky IV. sboru: 11.1941 - 15.5.1942
Maďarská armáda: 12.1937 - 11.1941
Velitel 4.(MG)Kompanie, velitel praporu: 1915 - 1918
Velitel 14. Kompanie: 1.5.1915 - 1915
Infanterie Regiment 16 (kroatische), velitel čety: 4.1915 - 1.5.1915
Rakousko-uherská armáda: 10.1914

1939 EK I: 29.6.1944
1939 Spange zum 1914 EK II: 30.1.1943
1914 Eisernes Kreuz 2. Klasse
Verwundetenabzeichen, 1939 in Silber
Verwundetenabzeichen, 1918 in Schwarz
Militärische Verdienstkreuz mit Kriegsdekoration und Schwertern (WW I)
Militärische Verdienstmedaille in Silber (WW I)
Orden der Eisernen Krone (Österreich), Ritter III. Klasse
Große Silberne Tapferkeitsmedaille (Silberne Tapferkeitsmedaille I. Klasse)
Karl-Truppenkreuz, 1918
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern 30.1.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 3.5.1945 jako SS-Brigadeführer a velitel Kampfgruppe 13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1)

15.5.1942 vstoupil jako SS-Sturmbannführer do Waffen-SS (SS-Nr. 468.174). 25.5.1942 se stal velitelem III. Bataillon, SS-Gebirgsjäger-Regiment 1 Prinz Eugen. 11.6.1943 se stal velitelem Feldersatz-Bataillon, SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division Prinz Eugen. 28.9.1943 se stal velitelem SS-Gebirgsjäger-Regiment 27. Na podzim 1943 byl několik týdnů ve štábu V. SS-Gebirgs-Korps, potom opět převzal svůj pluk. 19.6.1944 byl jmenován velitelem 13. Waffen-Gebirgs-Division der SS Handschar (kroatische Nr. 1). 3.5.1945 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 12.5.1945 kapituloval se svojí divizí před Brity, byl propuštěn v roce 1948. Jako chorvatský Volksdeutsche byl po válce souzen Jugoslávci za válečné zločiny, ale nebyl vydán.

Oberleutnant Hans von Rohr

11. dubna 2017 v 21:38 | paulito

Hans Babo von Rohr (1922-1945) z Wolletz
Hans Babo von Rohr vstoupil v červnu 1941 jako Fahnenjunker k Panzerwaffe a přišel k I./Panzer-Regiment 25 jako velitel tanku. Na počátku roku 1943 byl povýšen do hodnosti Leutnant a vyznamenal se v září 1944 obranných bojů v severní Litvě v prostoru Schaulen-Doblen a na počátku října 1944 u Memelu, za což obdržel 5.11.1944 jako Leutnant a velitel čety v 2./Panzer-Regiment 25 Ritterkreuz. Jako velitel 2. Kompanie se vyznamenal při obranných bojích ve Východním Prusku. 14.2.1945 padl v bojích o Konitz ve Východním Prusku. Celkem zničil 58 nepřátelských tanků a posmrtně obdržel 24.2.1945 Eichenlaub.

Oberst Heinrich Busse

11. dubna 2017 v 21:07 | paulito

Heinrich Busse se narodil 10.4.1909 v Münsteru. V roce 1928 vstoupil v Münsteru do Schutzpolizei, v roce 1929 byl v hodnosti Polizei-Wachtmeister, v roce 1934 Polizei-Oberwachtmeister a byl převzat do Polizeibereitschaft Dortmund, v roce 1935 byl odveden do Wehrmacht, kde byl jako Feldwebel v Infanterie-Regiment 58. Během tažení na Západě byl Oberfeldwebel a velitel čety v Infanterie-Regiment 216, 1.6.1940 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Ve stejném roce byl převelen k Infanterie-Regiment 579, kde v roce 1942 jako Oberleutnant převzal II. Bataillon a bojoval na východní frontě. 1.1.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 17.7.1943 byl Hauptmann Busse zraněn a poslán do lazaretu, ze kterého byl brzy propuštěn. Vedl prapor, který obsadil Stalino. 6.9.1943 byl povýšen do hodnosti Major a byl jmenován velitelem Grenadier-Regiment 580. Za své výkony v boji o Zaporoží byl jmenován v Ehrenblatt des Deutschen Heeres a obdržel Ehrenblattspange. 3.10.1943 byl Busse u Kremenčugu zraněn. Po pěti měsících a uzdravení se stal velitelem Füsilier-Bataillon 328. 26.3.1944 obdržel Busse Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes jako velitel Grenadier-Regiment 580. 10.4.1944 byl po bojích u Oděsy povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Když byl pluk v srpnu 1944 zničen, nacházel se zrovna Busse na výcvikovém kurzu. 9.9.1944 přijel Busse do Budapešti, kde převzal velení Kampfgruppe. 28.10.1944 obdržel Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 3.10.1944 byl těžce zraněn a poslán do lazaretu v Grazu. Krátce před koncem války se uzdravil a byl jmenován jako Oberst velitelem Heeresschule I Güstrow. Po kapitulaci byl Busse půl roku velitelem německé vojenské policie ve Sperrgebiet G v Holštýnsku. Heinrich Busse zemřel 6.11.1998 v Münsteru.

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen 30.3.1940
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 21.6.1940
1. Klasse 22.7.1943
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 14.4.1943
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Ehrenblattspange des Heeres 17.11.1943
Nahkampfspange des Heeres in Bronze, 1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 26.3.1944 jako Major a velitel Divisions-Füsilier-Bataillon 328
Eichenlaub 28.10.1944 (637.) jako Oberstleutnant a velitel Grenadier-Regiment 203, 76. Infanterie-Division
Bundesverdienstkreuz I. Klasse

SS-Hauptsturmführer der Reserve Franz Grohmann

11. dubna 2017 v 20:38 | paulito

Franz Grohmann se narodil 16.10.1919 v Nixdorfu v Sudetech. Po obsazení Sudet vstoupil 1.11.1938 do SS-Regiment Deutschland, SS-Verfügungstruppe v Mnichově. Po základním výcviku se zúčastnil v březnu 1939 jako řidič velitele roty v SS-Regiment Deutschland a překladatel obsazení Čech. Následoval další výcvik v Panzer-Division Kempf a nasazení v Polsku. Jako řidič s kulometčík prodělal útok na opevnění Modlin-Mlawa. S SS-Verfügungs-Division se zúčastnil v květnu a červnu 1940 tažení na Západě. Jako SS-Rottenführer byl v SS-Regiment Deutschland, SS-Division Reich v dubnu 1941 tažení v Jugoslávii a od 22.6.1941 na středním úseku východní fronty. Při bojích u Jelni byl 23.6.1941 poprvé zraněn a odvezen Ju 52 do lazaretu ve Varšavě. Zde obdržel 23.7.1941 Verwundetenabzeichen in Schwarz. Nakonec přišel k Ersatzbataillonu do Prahy a byl poslán do SS-Junkerschule Bad Tölz, kde prodělal Reserveoffizier-Lehrgang. Jako velitel čety ve 4., později 3. Kompanie, SS-Infanterie-Regiment Deutschland byl opět nasazen na východní frontě. 1.4.1942 obdržel Infanterie-Sturmabzeichen. 20.4.1942 byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer der Reserve a obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse, 19.5.1942 poté Eiserne Kreuz 1. Klasse a 1.8.1942 Ostmedaille 1941/42. Zúčastnil se těžkých bojů u Charkova a Bělgorodu. V noci 22.3.1943 zničila jeho jednotka 14 tanků a prapor nepřátelské pěchoty. Grohmann byl zraněn, ale zůstal u jednotky a 6.4.1943 obdržel Verwundetenabzeichen in Silber. Za osobní statečnost obdržel 25.4.1943 jako SS-Untersturmführer der Reserve v 2. Kompanie, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 3 Deutschland Deutsche Kreuz in Gold. 21.6.1943 byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer der Reserve a 5.8.1943 obdržel Verwundetenabzeichen in Gold. Téměř rok byl adjutant u velitele I. Bataillonu, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 3 Deutschland. Se svojí 2. SS-Panzer-Grenadier-Division Das Reich byl na jaře 1944 poslán k doplnění a odpočinku do oblasti Bordeaux a Toulouse ve Francii. Převzal velení 1. Kompanie, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 3 Deutschland, jejíž velitelem se stal 2.3.1944. Po vylodění Spojenců v Normandii byl nasazen u St. Lo se svojí 1. Kompanie do těžkých bojů, ve kterých byl zraněn. Za své výkony a statečnost obdržel 23.8.1944 jako SS-Obersturmführer der Reserve a velitel 1. Kompanie, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 3 Deutschland, 2. SS-Panzer-Division Das Reich Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Toto vyznamenání mu předal velitel divize SS-Oberführer Otto Baum. V září 1944 převzal jako velitel II. Bataillon, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 3 Deutschland a 30.1.1945 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer der Reserve. Po bojích v Ardenách byl v únoru 1945 převelen do Maďarska. 18.3.1945 byl zraněn v bojích u jezera Balaton a byl poslán do lazaretu v Altenburgu. Po propuštění přišel zpět k jednotce, nasazené nyní v Rakousku. Při cestě z velení pluku k praporu narazil s ordonančním důstojníkem SS-Obersturmführer Herbertem Nitze v Bad Schallerbach 4.5.1945 na americkou průzkumnou jednotku a byl zajat. 6.5.1945 byl ještě jmenován v Ehrenblatt des Deutschen Heeres. Američané ho předali Francouzům a ze zajetí byl propuštěn koncem roku 1948. Franz Grohmann zemřel 7.4.2000 v Erlangenu.

Rytířský kříž: 23.8.1944, SS-Obersturmführer, velitel 1. Kompanie, SS-Panzer Grenadier Regiment 3 Deutschland, 2. SS-Panzer Division Das Reich
Německý kříž ve zlatě: SS-Untersturmführer
Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy
Spona za boj zblízka, stříbrná

SS-Hauptsturmführer der Reserve Franz-Josef Krombholz

11. dubna 2017 v 20:04 | paulito

Franz-Josef Krombholz se narodil 13.8.1920 v Horní Poličce v Sudetech. V květnu 1940 byl Bannführer v Hitlerjugend v Böhmisch-Leipa. 3.5.1940 vstoupil jako dobrovolník do 2. Kompanie, SS-Kraftfahr-Ersatzabteilung der Waffen-SS v München-Freimann a 1.9.1940 do 3. Kompanie, SS-Regiment Westland, SS-Division Wiking, stavěné na Truppenübungsplatz Heuberg a Münsingen. Zde byl v dubnu 1941 povýšen do hodnosti SS-Sturmmann a v květnu 1941 přesunut s jednotkou do Polska. Když začala válka v Sovětském svazu, přišel SS-Sturmmann Krombholz jako spojka do 3. Kompanie, SS-Regiment Westland, SS-Division Wiking a byl nasazen od 22.6.1941 na jižním úseku východní fronty a postupoval po ose Rava-Ruska-Lemberg. V červenci 1941 dosáhl Proskurov a zúčastnil se bojů o Žitomir. 30.8.1941 obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse, v srpnu 1941 byl povýšen do hodnosti SS-Rottenführer a krátce nato jmenován velitelem družstva. 1.9.1941 byl povýšen do hodnosti SS-Unterscharführer a stal se velitelem čety a zúčastnil se bojů v oblasti Berdičev-Umaň-Dněpropetrovsk Stalino-Makejevka a u Šachty. Za statečnost obdržel 16.11.1941 Eiserne Kreuz 1. Klasse. V listopadu 1941 připravoval minová pole u Tuslovky, kde byl 30.11.1941 dvakrát zraněn výbuchem miny. Po bojích na řece Mius u Uspenské byl v únoru 1942 převelen do SS-Junkerschule Bad Tölz a tam prodělal v červnu až září 1942 Reserveführer-Anwärter-Lehrgang. Byl povýšen do hodnosti SS-Oberscharführer der Reserve a v září 1942 byl převelen k nově vystavěné SS-Freiwilligen-Division Prinz Eugen do Pančeva u Bělehradu. Zde převzal 10.9.1942 jako velitel 12.(Streif-)Kompanie, SS-Freiwilligen-Gebirgsjäger-Regiment 14 a od prosince 1942 se zúčastnil protipartyzánských bojů v Srbsku. 1.1.1943 byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer der Reserve a bojoval později v horách Bosny a Chorvatska proti Titovi. Obdržel Gebirgsjäger výcvik a v květnu 1943 navštěvoval SS-Hochgebirgsschule v Neustiftu. Byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer der Reserve a převzal v létě 1943 jako velitel II. Bataillon, SS-Freiwilligen-Gebirgsjäger-Regiment 14. Na Balkáně vedl SS-Obersturmführer der Reserve Krombholz své muže v těžkých bojích v horách Bosny, Dalmácie a Srbska. Za své velení obdržel 24.4.1944 jako SS-Obersturmführer der Reserve a velitel 7. Kompanie, SS-Gebirgsjäger-Regiment 14 od velitele divize, SS-Oberführer Otto Bauma, Deutsche Kreuz in Gold. Od června do října 1944 sloužil jako adjutant SS-Freiwilligen-Gebirgsjäger-Regiment 14, 9.11.1944 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer der Reserve a od listopadu 1944 byl velitelem III. Bataillonu. Při ústupových bojích v oblasti Sarajevo-Truovo začal 6.1.1945 ve 4:00 překvapivý útok přes Bosut na Niemci. V bojích byly bez větších ztrát zničeny dvě Titovy divize. 12.1.1945 zahájily tři německé divize další útok od Fruska Gora na východ, který byl zastaven silným obranným postavením. SS-Hauptsturmführer der Reserve Krombholz prolomil se svým praporem nepřátelskou linii. Nepřítel byl zatlačen ve směru Tovarnik-Sid. Druhý den, při útoku na město Sid, ho Krombholzův prapor po tříhodinovém tvrdém boji obsadil. V lednu 1945 se v Jugoslávii povedl nepříteli průlom u Otoku, který ohrozil ústupové cesty německých jednotek. Nakonec Němci udrželi průchod skrz Fruska Gora na Bělehrad, aby se mohli připojit k německým jednotkám v Maďarsku. Zde byly nasazeny části 7. SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division Prinz Eugen. SS-Hauptsturmführer der Reserve Krombholz se se svým III. Bataillonem, SS-Freiwilligen-Gebirgsjäger-Regiment 14 těchto operací také zúčastnil. Za nasazení svého praporu v prostoru Fruska Gora-Sid-Tovarnik obdržel 28.3.1945 jako SS-Hauptsturmführer der Reserve a velitel III. Bataillon, SS-Freiwilligen-Gebirgsjäger-Regiment 14, 7. SS-Freiwilligen-Gebirgs-Division Prinz Eugen Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Toto vyznamenání mu předal velitel divize SS-Oberführer August Schmidhuber. V rámci XXXIV. Armeekorps vedl Krombholz se svým praporem další těžké boje proti sovětsko-bulharským jednotkám a Titovým partyzánům a 12.5.1945 padl u Cilli do jugoslávského zajetí, ze kterého rychle uprchl a se 42 muži pluku prošel přes horu Grintavec. Protože partyzáni již byli v prostoru Völkermarkt, připojil se u Draubogenu ke kozákům generála von Pannwitze. Krombholz postupoval se dvěma kamarády na čele skupiny a byl opět zajat Titovými partyzány. Byl převezen do sběrného tábora Eberndorf a měl být další den poslán do Bělehradu, aby se jako řidič zúčastnil Titovy vítězné přehlídky. Krombholz využil chvíle, kdy si strážní čistili zbraně a uprchnul do 800 metrů vzdáleného lesa. V Rakousku padl krátce nato do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn v srpnu 1945. Franz-Josef Krombholz zemřel 13.12.2000.

RK: 28.3.1945, SS-Hauptsturmführer der Reserve, velitel III./SS-Gebirgs Jäger Regiment 14, 7. SS-Freiwillige Gebirgs Division Prinz Eugen
DKiG: 20.4.1944, SS-Obersturmführer, velitel 7. Kompanie, SS-Gebirgs Jäger Regiment 14, 7. SS-Freiwillige Gebirgs Division Prinz Eugen
EK I: 19.11.1941
EK II: 30.7.1941
Nahkampfspange
Infanterie-Sturmabzeichen

Lentolaivue 24 (11)

11. dubna 2017 v 18:36 | paulito
Když roztál led ve Finském zálivu v květnu 1942, sovětská Baltská flotila začala posílat ponorky do pobřežních vod z námořní základny Kronštadt u Leningradu. Tato plavidla ustoupila do přístavu minulý podzim a s jarem začala napadat německou a finskou námořní přepravu na Baltu. Na počátku léta se také Rudé letectvo snažilo více krýt svůj námořní provoz, zejména příjezd a odjezd těchto ponorek z Kronštadtu. Proti této rostoucí aktivitě byla LeLv 24 přidělena k LeR 3 18.7.1942. Jednotka měla 27 bojeschopných Brewsterů, sedm bylo stále nasazeno k obraně severního sektoru s 2. letkou z Tiiksjarvi. LeR 3 nasadil 3. a 4. letku na základnu Romporri 1.8., 1. letka se připojila o týden později. Jejich rolí bylo napadat nepřátelská letadla v západní části zálivu, ačkoliv Rusové létali pod ochranou protiletadlových baterií u Oranienbaumu. Protože byla sovětská letadla mimo dolet Brewsterů, nedošlo k žádnému většímu střetu.

'lllu' Juutilainen ve svém BW-364 z 3/Lelv 24 v Hirvasu v květnu 1942. Poslední dva sestřely z 20 na ocasu letouny byly dva I-16 z 71. IAP, sestřelené během invaze na ostrov Suursaari ve Finském zálivu 28.3.1942. Juutilainen získal dalších 12 sestřelů na tomto stroji (plus po jednom na BW-368 a BW-351) do konce listopadu.

Nicméně, několik střetů proběhlo, první 6.8. u Seiskari, když 1/LeLv 24 sestřelila dvě I-16. O šest dnů později sestřelila 4. letka Il-2 a I-16 nad majákem Tolli. Většina aktivit nepřítele byla hlášena z přesunutých pozorovatelen, kde pozorovatelé mohli vidět sovětská letadla, vzlétající z Kronštadtu a Oranienbaumu. Tato pozice byla obvykle obsazena pilotem (důstojníkem) z LeLv 24 a ten předával informace Brewsterům rádiem. S touto novou taktikou byly Brewstery vždy vyslány, když se sovětské letouny vracely na základnu s nedostatkem paliva a munice po dokončení své mise proti německým jednotkám v Estonsku. Tyto vzlety byly brzy účinné, ve dvou misích 14.8. hlásili finští piloti sestřel devíti Hurricanů. O 48 hodin později se 3. letka střetla s velkou formací nepřátelských letadel. Velitel letky, 'Joppe' Karhunen (BW-388), vedl útok v 17:45.

BW-387 byl přidělen k 2/LeLv 24 v Tiiksjarvi v květnu 1942. SSgt Aarne Korhonen použil toto letadlo k dosažení svých čtyř sestřelů.

Brewster BW-378 z 4/Lelv 24 ve Vesivehmaa v květnu 1942. Když byl jeho pilot, Capt Sovelius (získal na něm sedm sestřelů), převelen do štábu letectva 16.2.1942, obdržel tento stroj 1Lt Hans Wind (ten na něm získal dva sestřely). V srpnu ho dostal 2Lt Aarno Raitio a byl na něm sestřelen a zabit 18.8. v boji s I-16 z 71. IAP nad Kronštadtem.

Piloti Brewsterů hlásili sestřel 11 I-16 z 4. GIAP, KBF. 18.8. proběhl největší střet tohoto léta, když byla hlášena formace 10 I-16 u Tytarsaari, letící na východ. 1Lt Hans Wind vzlétl s osmi Brewstery ve 20:00 a letěl na Seiskari, aby na Rusy počkal. Ale po spatření nepřítele zjistil, že je to 60 letadel ve formaci, takže Capt Karhunen a 1Lt Lumme vzlétli s letkami svých Brewsterů na pomoc. 16 pilotů Brewsterů zaútočilo na formaci. Navzdory nepřátelské přesile utrpěla LeLv 24 jen malé ztráty, 2Lt Aarno Raitio byl sestřelen a zabit (BW-378) I-16 z 71. IAP, KBF. Finští piloti hlásili sestřel dvou Pe-2, jednoho Hurricane a 13 I-16. Ke třem Juutilainenovým sestřelům sestřelili po třech strojích také 1Lt 'Hasse' Wind (BW-393) a Capt 'Joppe' Karhunen (BW-388). Sověti oficiálně hlásili ztrátu jednoho Jak-1 a jednoho LaGG-3 z 21. IAP, KBF a dvou I-16 ze 71. IAP, KBF. Mnoho pilotů LeLv 24 bylo již druhý rok v boji a létalo na Brewsterech již rok. Řada jich dosáhla status esa a jejich nezkušení komunističtí protivníci byli jen potravou pro jejich kanóny. Během víkendu ztratili Sověti 39 letadel. Díky těmto ztrátám se Rudé letectvo již nad bojištěm do 31.8. neobjevilo, tehdy letka Capt 'Eikka' Luukkanena narazila na osm I-16 u Lavansaari. Čtyři z nich sestřelili do moře. Během srpna hlásila LeLv 24 zničení 50 letadel Baltské flotily, polovinu z nich sestřelila 3. letka Capt Jormy Karhunena. Jeho osobní skóre bylo nyní 20 sestřelů (plus pět ze Zimní války) a obdržel Mannerheimův kříž (92.) 8.9.1942. Byl třetím pilotem této jednotky, který obdržel nejvyšší finské vyznamenání. Na počátku září byla ruská letecká aktivita přesměrována na šíji Maaselka, jižně od Bílého moře. Tato oblast byla špatně bráněna, LeR 2 měl jen stíhačkami MS.406 vybavenou LLv 28. Rychle bylo jasné, že tato jednotka není schopná bránit pozemní jednotky, a tak bylo 15.9. přesunuto 10 Brewsterů z Oddílu Luukkanen do Hirvasu. Přítomnost Brewsterů nad šíjí měla rozhodující efekt na to, že Rusové zrušili své útoky. Brewstery se vrátily do Romporti koncem měsíce. Oddíl se střetl se nepřítelem 20.9., kdy letka Capt Karhunena bojovala s deseti stíhačkami východně od Peninsaari. Čtyři Brewstery sestřelily dva Jak-7 z 21. lAP, KBF. Po doplnění ztrát byli Sověti pět ve vzduchu nad frontou 25.10. Tento den se střetly čtyři Hurricany s 1. letkou u Tolli a Finové všechny sestřelili. Následující den napadla letka Capt Karhunena dva bombardéry Il-4, eskortované devíti stíhačkami, nedaleko Oranienbaumu. MSgt Eero Kinnunen (BW-351) sestřelil oba Iljušiny, zatímco zbývající Brewstery hlásily sestřel dvou stíhaček z doprovodu. O 40 minut později vzlétl 1LT Hans Wind se čtyřmi Brewstery do stejné oblasti proti 15 I-16, čtyři z nich byly sestřeleny. 30.10. se vrátil Capt Eino Luukkanen se svou letkou k Oranienbaumu, kde napadl Pe-2 a dva eskortující Jak-1. Během prvního průletu sestřelil jednu stíhačku, a když se připravoval na druhý útok, spatřil osm l-16 ze 71. IAP, KBF, letících na pomoc Pe-2. V 20-minutovém souboji byly sestřeleny tři I-16 (jednu z nich sestřelil Luukkanen v BW-393) a Sgr Paavo Tolonen byl sestřelen a zabit v Brewsteru (BW-376) jednou I-16. Během tohoto týdne byl Eino Luukkanen (nyní 17 sestřelů) povýšen do hodnosti Major a převzal velení LeLv 30. Jeho místo velitele 1. letky převzal 1Lt 'Hasse' Wind (14.5 sestřelu). V listopadu se LeLv 24 přesunula na základnu LeR 3 v Suulajarvi. 2. letka se později vrátila do Tiiksjarvi. Poprvé od začátku Pokračovací války byla LeLv 24 celá na jednom letišti. Letecký prostor nad Finským zálivem zůstal klidný do 22.11., kd yv 9:15 vedl 1Lt Aulis Lumme šest Brewsterů do boje proti podobnému počtu Jak-7 z 21. IAP, KBF. Tři ruské stíhačky byly hlášeny jako sestřelené po 25-minutovém souboji západně od Kronštadtu. Osamělý Il-2 v blízkosti byl také rychle sestřelen. Po doplnění munice a paliva vzlétla letka 1Lt Lummeho opět, spolu s letkou Capt Karhunena. Napadly u Oranienbaumu několik I-16, eskortujících Il-4, bombardér a tři stíhačky z 21. IAP, KBF byly zničeny. Poslední střetnutí roku proběhlo o 24 hodin později. První byla v akci 4/LeLv 24, která napadla šest Pe-2, eskortovaných pěti Tomahawky, v 11:00 mezi Lavansaari a Seiskari. Dva bombardéry a dvě stíhačky byly sestřeleny. O 30 minut později napadla 1. letka tři Pe-2 a jejich eskortu stíhaček l-16. Byly sestřeleny dva bombardéry a jedna stíhačka. Další se do boje zapojila 3. letka. Osm Tomahawků bylo napadeno za ruskou linií a jejich piloti se pokusili uprchnout Brewsterům nad Oranienbaum. Jeden byl ale sestřelen WO Juurilainenem na BW-351. To bylo jeho 34. a poslední vítězství na Brewsteru Model 239.

BW-352 z 2/Lelv 24 v Hirvasu 7.8.1942. Na tomto stroji létal MSgt Eero Kinnunen, který získal 12.5 sestřelu do té doby. Kinnunen byl sestřelen a zabit flakem v tomto letadle 21.4.1943, v té době dosáhl 22.5 sestřelu (15 na BW-352).

MSgt 'Lekkeri' Kinnunen u svého BW-352 v Tiilasjarvi v červnu 1942.

4/Lelv 24 BW-370 v Rompotti v srpnu 1942. Na tomto stroji létal 2Lt Aulis Lumme, který získal 16.5 sestřelů (4.5 na BW-370) během 287 vzletů.

Sgt Erik Lyly před BW-370 v Rompotti v srpnu 1942. Příslušník 3. letky z 19.1.1942, Lyly získal dva sestřely na Brewsteru u 1/Lelv 24 na BW-374 v červenci a srpnu 1942. 8.3.1943 byl převelen do Lelv 34, kde získal dalších šest sestřelů Bf 109G. Lyly provedl 188 vzletů během války.




Generalleutnant Ernst Rupp

9. dubna 2017 v 21:55 | paulito

Ernst Johann Rupp (13.1.1892 v Landshutu, padl v boji 30.5.1943 na Kubáni)

24.6.1911 vstup do Preußische Armee v 2. Unter-Elsässische Infanterie-Regiment Nr. 137 (62. Infanterie-Brigade, 31. Division), Hagenau
2.8.1914 s Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 60 (60. Reserve-Infanterie-Brigade, 30. Reserve-Division) jako velitel čety, velitel roty a adjutant praporu na frontě
31.7.1915 adjutant pluku v Reserve-Infanterie-Regiment 60
20.1.1919 rozpuštění Reserve-Infanterie-Regiment 60
8.2.1919 Demobilisierungskommando des Infanterie-Regiments 137
18.3.1919 adjutant 59. Infanterie-Brigade, Saarburg
19.4.1919 ordonanční důstojník 42. Division, Saarburg
1.10.1919 Abwehr-Amt des XXI. Armee-Korps, Saarbrücken
28.10.1919 Reichswehr-Infanterie-Regiment 104, Reichswehr-Brigade 4 , Magdeburg
16.5.1920 Reichswehr-Schützen-Regiment 7, Reichswehr-Brigade 4.
Freikorps (Selbstschutz Oberschlesien), boje proti Polákům ve Slezsku
1.10.1920 20. (Bayer.) Infanterie-Regiment, Regensburg
1.1.1921 17. (Preuß.-Braunschw.) Infanterie-Regiment, Braunschweig
1.10.1921 Reiter-Regiment 8, Oels
18.5.1922 až 30.9.1923 5. (Hessisch-Württembergischen) Artillerie-Regiment, Ulm a Stab der 6. Division, Münster, výcvik velitelů
1.10.1923 velitel 16. Kompanie, 17. (Preuß.-Braunschw.) Infanterie-Regiment
1.10.1924 6. (Preußischen) Artillerie-Regiment, Minden
1.10.1925 ministerstvo Reichwehru
1.2.1928 Stab der 2. Division, Stettin
1.2.1930 velitel 9. Kompanie, 20. (Bayer.) Infanterie-Regiment, Passau
1.10.1932 Stab, Artillerieführer VII
1.10.1934 Ia, 7. Division, München
1.8.1936 Heeresausbildungsabteilung (4. Abt.), Generalstab des Heeres
10.11.1938 11. Abteilung, GenStdH (Generalstabsausbildung und Vorschriften) v Oberquartiermeister II (O.Qu. II)
26.8.1939 náčelník štábu v Grenzschutz-Abschnittkommando 2, Deutsch-Krone
15.10.1939 náčelník štábu v Höheren Kommando z.b.V. XXXII
2.5.1940 náčelník štábu stellvertretenden Generalkommando XXI. Armee-Korps a Befehlshaber Wehrkreis XXI, Poznaň
20.9.1940 Führerreserve
5.10.1940 velitel Infanterie-Regiment 36
1.1.1942 velitel 97. leichten Infanterie-Division
4.7.1942 velitel 97. Jäger-Division
30.5.1943 padl při ústupových bojích ze Severské a Krasnodaru ke Krymské

24.6.1911 Fahnenjunker
22.3.1912 Fähnrich
27.1.1913 Leutnant
18.4.1916 Oberleutnant
1.12.1922 Rittmeister
1.4.1933 Major
1.11.1935 Oberstleutnant
1.4.1938 Oberst
1.2.1942 Generalmajor
1.1.1943 Generalleutnant

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Ritterkreuz des Königlichin Preussischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Schlesischer Adler-Orden, II. und I. Stufe
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange /1939) zum EK II und EK I (1914)
Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42
rumunský Královský řád Michala Statečného, III. třídy 26.4.1943
Deutschez Kreuz in Gold, 11.1.1942 jako Oberst a velitel Infanterie-Regiment 36
Ritterkreuz 7.3.1943 jako Generalleutnant a velitel 97. Jäger-Division

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS und der Polizei Heinz Reinefarth

9. dubna 2017 v 21:50 | paulito

Heinrich(-)Friedrich Reinefarth se narodil 26.12.1903 v Gnesenu. Po maturitě absolvoval právnické studium na univerzitě v Jeně. V listopadu 1923 vstoupil do Freikorps Oberland. V srpnu byl povolán ke službě u 5. Batterie, Artillerie-Regiment 3 Reichswehru a v roce 1925 do Freikorps Bamberg. 1.8.1932 vstoupil do NSDAP (NSDAP-Nr.: 1.268.933) a patřil 1.12. až 10.12.1932 k SA. Díky Kurtovi Daluege přestoupil Reinefarth 19.12.1932 do SS Niederlausitz (SS-Nr.: 56.634), kde dostal hodnost SS-Scharführer. Během služby u SS-Sturm Niederlausitz byl 20.4.1934 povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer, poté přišel Reinefarth jako právní poradce do štábu SS-Abschnitt XII ve Frankfurtu/Oder, kde byl 15.9.1935 povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer a 20.4.1937 SS-Hauptsturmführer. Členem tohoto štábu zůstal formálně do ledna 1942. Jako voják Wehrmacht sloužil během tažení v Polsku a obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse a během tažení ve Francii Eiserne Kreuz 1. Klasse a Ritterkreuz 25.6.1940. Během své služby u Wehrmacht byl Reinefarth 20.4.1940 povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer, 20.4.1941 SS-Standartenführer a 30.1.1942 SS-Brigadeführer v Allgemeine-SS. Po propuštění z Wehrmacht kvůli těžkým omrzlinám byl povýšen do hodnosti Generalmajor der Polizei a pracoval od června 1942 jako Generalinspekteur der Verwaltung u zastupujícího protektora Čech a Moravy v Praze. Od června do září 1943 byl vedoucím úřadu Verwaltung und Recht II (VuR II) v Hauptamt der Ordnungspolizei, potom od prosince 1943 vedoucím Oddělení práv ve stejném Hauptamtu. Po převelení k Wilhelmu Koppemu do Polska převzal Reinefarth 29.1.1944 post höheres SS- und Polizei-Führer Warthe a byl tak následovník SS-Obergruppenführer und General der Polizei Theodora Berkelmanna, který zemřel koncem roku 1943. Po jeho odvelení k Waffen-SS převzal jeho zastoupení Friedrich Gebhardt. 1.8.1944 byl jmenován do hodnosti SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS a převzal v lednu 1944 také velení SS-Oberabschnitt Warthe. V srpnu 1944 převzal velení Kampfgruppe v Korpsgruppe von dem Bach, pod velením SS-Obergruppenführer Ericha von den Bach-Zelewski, během bojů proti povstání ve Varšavě, za což obdržel Reinefarth 30.9.1944 Dubové listy. Od prosince 1944 se SS-Gruppenführer Reinefarth stal Kommandierender General XVIII. SS-Armeekorps, 2.2.1945 se stal velitelem Festung Küstrin a od konce března 1945 Kommandierender General XIV. SS-Armeekorps. Na počátku roku 1945 přijely do města první transporty uprchlíků. 12.1.1945 provedli Sověti průlom z předmostí Baranow na Visle. 25.1.1945 byl Küstrin prohlášen za pevnost, byl však beze zbraní, opevnění nebo jednotek. Koncem ledna 1945 se Rudá armáda přiblížila k Odře. 30.1. začalo vyklízení městské nemocnice a lazaretu. Dopoledne 31.1. vjely ruské tanky do města. Tři se podařilo zničit, jeden znehybnit a zbytek se dal na ústup. Rudá armáda ustavila předmostí v prostoru Kienitz-Groß Neuendorf-Rehfeld. 2.2. překročila sovětská 8. gardová armáda mezi Küstrinem a Göritz Odru. Tak se dostali Sověti za Odru severně a jižně od města. Předsunuté sovětské jednotky dosáhly u Manschnowa Reichsstraße 1 a tím uzavřely cesty na západ. Městská část Küstrin-Kietz odrazila úspěšně útoky. 3.2.1945 bylo město prakticky obklíčeno. Do poloviny února bylo město neustále ostřelováno dělostřelectvem a minomety. 19.2. bylo město bez civilistů, kteří prošli mezi sovětskými pozicemi malými mezerami na západ. V pevnosti bylo asi 11.000 mužů ve dvou Festungsabschnitte (Altstadt/Neustadt), mezi nimi Volkssturm a HJ. Velitelem pevnosti byl od 2.2. SS-Gruppenführer Heinz-Friedrich "Heinz" Reinefarth. Festung Küstrin vázala silné sovětské jednotky a způsobovala jim ztráty. Po přeskupení jednotek zahájila Rudá armáda 2.3.1945 další útok a získala další předmostí mezi Küstrinem a Frankfurt/Oder. 7.3. Sověti opět zahájili útok na Neustadt Küstrin. Po těžkém ostřelování a bombardování prolomili linii obrany mezi Alt-Drewitz a HKL na severu Neustadt. Přitom se dostali až k železnici v Neustadt. Přes Warnick-Lagardesmühlen dosáhl průlom kasáren ženistů. Dalším útokem dosáhla Rudá armáda Warthe, mosty zde byly zničeny. Obránci Neustadt již nyní drželi jen továrnu, Stülpnagelova kasárna a ženijní kasárna. 9.3. zahájili Sověti palbu na Altstadt a pokusili se překonat Warthe na člunech. 11.3. padlo předměstí Kietz a 12.3. padli poslední obránci Neustadt do sovětského zajetí. Po ztrátě Neustadt pokračoval boj dále v Altstadt. 22.3.1945 se sovětské jednotky na západě Küstrinu dosáhly prostoru Manschnow a na severu Genschmar. Tak se spojila obě sovětská předmostí. Spojení přes Gorgast a Alt-Bleyen do Festung Küstrin bylo přerušeno. Pevnost byla zcela obklíčena. 23.3.1945 selhal pokus 9. Armee o vyproštění města. Také další pokus 27.3. nebyl úspěšný. Ve stejný den prolomila Rudá armáda obrannou linii v Altstadt ze směru Schernow-Schöpfwerk. Přitom byl ztracen Bienenhof. 28.3. byla ztracena Kietzer Tor a Rudá armáda vnikla do Altstadt. Odpoledne ustoupil Reinefarth se svým štábem a zbývajícími obránci na ostrov na Odře. Poslední možnost ústupu přes Odru byla odříznuta. Volkssturm a další jednotky zůstaly odříznuty v Altstadt. Prapor Volkssturm kapituloval v Altstadt. Boje o Küstrin spěly ke konci. Velitel pevnosti Reinefarth žádal rádiem o povolení k průlomu z města, ten ale Führer odmítnul. Večer 29.3. se pokusil ze ztracené pevnosti prolomit a byly vytvořeny dvě průlomové skupiny, Reinefarth k tomu nedal žádný oficiální rozkaz. Po těžkých ztrátách dosáhlo posledních 1.000 Mann mužů vlastní linie. Zbytek padl v boji nebo byl do rána zajat Sověty. Boj o Festung Küstrin skončil ráno 30.3.1945. 1.5.1945 padl Heinz Reinefarth do zajetí západních Spojenců, ze kterého byl propuštěn v roce 1948. Heinrich "Heinz" Reinefarth zemřel 7.5.1979 ve Westlandu na ostrově Sylt.

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS und Polizei: 1.8.1944
SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei: 20.4.1942
SS-Oberführer: 30.1.1942
SS-Standartenführer: 20.4.1941
SS-Obersturmbannführer: 20.4.1940
SS-Sturmbannführer: 20.4.1939
SS-Hauptsturmführer: 20.4.1937
SS-Obersturmführer: 15.9.1934
SS-Untersturmführer: 20.4.1934
SS-Scharführer: 19.12.1932

Ritterkreuz: 25.6.1940, Feldwebel, Infanterie-Regiment 337, 208. Infanterie-Division
Eichenlaub: 30.9.1944 (608.), SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS und Polizei, velitel SS-Kampfgruppe Reinefarth
1939 EK I: 28.5.1940
1939 EK II: 25.9.1939
Nahkampspange I. Stufe (Bronze)
Ehrendegen des RF SS
Totenkopfring der SS
Ehrenwinkel der Alten Kämpfer
SS-Zivilabzeichen (Nr.: 82.867)
SS-Julleuchter 16.12.1935
SA-Sportabzeichen in Bronze (Nr.: 497.720)
SS-Ehrenring
SS-Runen-Brustabzeichen für Offiziere der Schutzpolizei
Dienstauszeichnung der NSDAP in Bronze
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern 1.9.1943

Oberfeldwebel Walter Böhm

9. dubna 2017 v 20:00 | paulito

Walter Böhm se narodil 16.12.1918 v Rotavě u Kraslic, v Sudech. 10.1.1939 byl zařazen do 1. Kompanie, Aufklärungs-Abteilung 13 ve Stendalu. Při vypuknutí druhé světové války 1.9.1939 byl nasazen jako písař v Aufklärungs-Abteilung 13, 13. Infanterie-Division (mot) v tažení v Polsku a 1.10.1939 byl povýšen do hodnosti Gefreiter. Ve stejné jednotce se zúčastnil v květnu a červnu 1940 tažení ve Francii. V září 1940 přišel s 13. Infanterie-Division (mot) do Rumunska a zde byl povýšen 1.10.1940 do hodnosti Obergefreiter. 13. Infanterie-Division (mot) byla na podzim 1940 změněna na 13. Panzer-Division. Tato divize byla podřízena III. Armeekorps General der Kavallerie Eberhard von Mackensena. Když začala válka proti Sovětskému svazu, byl Obergefreiter Böhm stále písař v 1. Kompanie, Panzer-Aufklärungs-Abteilung 13, 13. Panzer-Division na jižním úseku východní fronty a postupoval na Rostov. Zde obdržel v březnu 1942 Kriegsverdienstkreuz mit Schwertern II. Klasse a Ostmedaille für der Winterschlacht 1941/42 im Osten. Zúčastnil se těžkých bojů v jižním Rusku od července 1942, nyní již jako velitel tanku, byl nasazen na Donu a při postupu přes Rostov, Armavir, Kavkaz, Kalmyckou step, až 100 kilometrů od Baku. V říjnu 1942 onemocněl a byl poslán do Reservelazarett Striegau. Po uzdravení se Unteroffizier Böhm od ledna 1943 nacházel jako instruktor v 1. Kompanie, Panzer-Ersatz-Aufklärungs-Abteilung 4 v Meiningenu. V lednu 1943 obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse a Panzerkampfabzeichen in Bronze. V červnu 1944 absolvoval čtyřtýdenní Panzerspähtruppführer-Lehrgang v Postupimi a v srpnu 1944 byl nasazen jako velitel průzkumného obrněného auta Puma k 1. Kompanie, Panzer-Aufklärungs-Abteilung 8, 8. Panzer-Division na východní frontě. Zde bojoval v Maďarsku, Polsku a na Slovensku. 1.10.1944 byl povýšen do hodnosti Feldwebel, 1.11.1944 obdržel Eisernen Kreuz 1. Klasse a 1.11.1944 byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel. Při ústupových bojích byl v lednu 1945 zraněn střepinou granátu a v únoru 1945 obdržel Verwundetenabzeichen in Schwarz. Za boje na řece Gran a u Stuhlweißenburgu v Maďarsku obdržel 17.3.1945 jako Oberfeldwebel a Panzerspähtruppführer v 1. Kompanie, Panzer-Aufklärungs-Abteilung 8, 8. Panzer-Division Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Po skončení války v květnu 1945 se Böhm bez zajetí vrátil do Rotavy a byl odsunut v březnu 1946. Walter Böhm zemřel 23.9.2011.

SS-Hauptsturmführer Gerd Pleiss

9. dubna 2017 v 19:35 | paulito

Gerd Pleiss se narodil 20.4.1915 v Remscheidu a 15.4.1936 vstoupil jako dobrovolník do SS Leibstandarte v Berlíně a navštěvoval Junkerschule Braunschweig, kde byl 20.4.1939 povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer. Během tažení proti Francii obdržel za přechod řeky u Pont du Chateau Železný kříž I. třídy. Během tažení na Balkáně v roce 1941 byl velitelem 1. Kompanie a bojoval na čele divize. Zde dostal v Řecku za úkol zajistit se svými muži průsmyk Klidi. Ten byl obsazen britskými jednotkami. 12.4.1941 obdržel Pleiss rozkaz k útoku na klíčové postavení v průsmyku, aby Leibstandarte měla možnost průsmykem prorazit. Za ranního svítání bylo nepřátelské postavení obsazeno bez použití těžkých zbraní. Pleiss a jeho muži zde zajali 100 Britů a ukořistili 20 kulometů. Přes zranění zůstal u svých kamarádů, dokud nebyl obsazen vrchol průsmyku. Tento útok rozbil britskou obrannou linii, protože průlom průsmyku otevřel cestu do Řecka. Za tyto výkony byl Pleiss 20.4.1941, jako SS-Obersturmführer, vyznamenán Rytířským křížem. Na počátku tažení do Ruska zůstal velitelem 1. Kompanie Leibstandarte, nasazené v rámci Heeresgruppe Süd. Zde se zúčastnil se svými muži útoku na Rostov na Donu. 17.11.1941 při útoku šlápnul na minu a přišel o obě nohy. Při cestě do lazaretu SS-Hauptsturmführer zemřel. Byl pohřben u nádraží v Taganrogu.

Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 20.4.1941 jako SS-Obersturmführer a velitel 1. Kompanie, I. Bataillon, Leibstandarte-SS Adolf Hitler (motorisiert)

Oberst der Reserve Erich Lorenz

9. dubna 2017 v 19:31 | paulito

Erich Lorenz se narodil 31.8.1905 ve Wattenscheidu. 3.10.1943 byl I. Bataillon, Grenadier-Regiment 287, pod velením Majora der Reserve Lorenze, napaden na Volchově 53. údernou brigádou. Prapor v prostoru Lesno a Selence, odrážel do 5.10. všechny útoky, jeho velitel stál vždy v první linii. 6.10.1943 provedl nepřítel další útok a Lorenz byl těžce zraněn výbuchem granátu. Přesto byl útok odražen. Za obranné boje svého praporu obdržel Lorenz 14.11.1943 Ritterkreuz. Na jaře 1944, jako Oberstleutnant der Reserve, převzal Lorenz velení Grenadier-Regiment 287, pluk byl 12.3.1944 nasazen jako ochrana východního křídla XXVIII. Armeekorps u Tiranovky. Nepřítel vybudoval v březnu 1944 předmostí na jižním břehu Bugu u Tereščevců a ohrožoval důležitý přechod pro sbor u Proskurova. Pluk převzal zajištění přepravy částí 6., 19. Panzer Division a SS-Panzer Division Das Reich. Na toto postavení zahájil nepřítel noční útok. Lorenz sebral svoji ženijní četu do protiútoku a šel proti nepříteli v jejím čele. Nepřítel byl tak překvapen, že odvolal další útoky. Pluk odrazil nepřítele východně od Tiranovky a zabránil tak těžké krizi. Za osobní nasazení a statečnost obdržel Lorenz 4.5.1944 Dubové listy. Po povýšení do hodnosti Oberst der Reserve byl Lorenz ještě navržen na Meče, ale ty mu již propůjčeny nebyly. Erich Lorenz zemřel 10.12.1984 v Bochumi.

Unteroffizier Walter Kuhn

9. dubna 2017 v 19:11 | paulito

9.1.1920, Mehlsack
1.2.2010, Gelsenkirchen

V říjnu 1940 byl Kuhn povolán do Wehrmacht. Kuhn byl přidělen k 1. Ostpreußischen Infanterie-Division Generalleutnant Philippa Kleffela a vycvičen v protitankovém boji. Po úspěšném výcviku byl Kuhn přidělen k 3. Kompanie, Panzer-Jäger-Abteilung 1, 1. Infanterie-Division. Kuhn prožil začátek tažení v Rusku 22.6.1941 jako Gefreiter ve své rotě a bojoval jako protitankový dělostřelec u Düny, Dünaburgu a Pleskau. Poté se jeho jednotka zúčastnila postupu na Leningrad. V bitvě u Sinjavina od 22.7.1943 do září 1943 stanula jeho divize v srpnu 1943 jižně od Ladožského jezera, když silné ruské pěší oddíly, podporované tanky T-34, které napadly postavení 1. a 11. Infanterie-Division a 5. Gebirgs-Division. Během bojů ničil Kuhn se svým dělem tanky a když bylo jeho dělo zničeno, zničil v boji zblízka čtyři T-34 během 20 minut. Za toto nasazení obdržel Kuhn čtyři Panzervernichtungsabzeichen a Eiserne Kreuz 1. Klasse. 23.8.1943 obdržel také Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Po přeškolení se stal velitelem samohybného děla Sturmgeschütz III, výcvik absolvoval v zimě 1943 v Holandsku, v roce 1944 byl přidělen na východní frontu, jeho rota byla mezitím změněna na schweren Panzerjäger-Kompanie. Zúčastnil se bojů o Vinnicu a Dněstr a obranných bojů o Kameněc-Podolski. Koncem roku 1944 byla jeho divize nasazena ve východním Prusku. Když začala 13.1.1945 sovětská invaze do Východního Pruska, zúčastnil se Kuhn se svojí divizí bojů s Rudou armádou. Poté jeho jednotka ustupovala přes Heiligenbeil na Königsberg, Samland a Seerappen. 9.4.1945 padl Kuhn se zbytkem divize u Pillau do sovětského zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1950.


Generalfeldmarschall Hugo Sperrle

7. dubna 2017 v 20:23 | paulito

Hugo Sperrle se narodil 7.2.1885 v Ludwigsburgu. Po maturitě vstoupil Hugo Sperrle 6.6.1903 jako Fahnenjunker do Infanterie-Regiment Nr. 126 "Großherzog Friedrich von Baden" (8. Württembergisches) ve Štrasburku a byl zde 19.10.1903 povýšen do hodnosti Leutnant. V roce 1912 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a v říjnu 1913 byl odvelen do Kriegsakademie. V srpnu 1914 byl Oberleutnant Sperrle převelen k Feldfliegerabteilung 4, kde byl vycvičen jako pilot a 28.11.1914 povýšen do hodnosti Hauptmann. Při jednom vzdušném souboji utrpěl v roce 1916 těžké zranění. Po uzdravení a vedení různých Fliegerabteilungen se stal velitelem Fliegerbeobachterschule Köln. Jako velitel letectva 7. Armee se zúčastnil velkých bitev roku 1918 a obdržel oba stupně Eisernen Kreuz a Ritterkreuz des Königlichen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern. Po válce byl Sperrle velitelem letectva v Freikorps von Lüttwitz a poté byl převzat do Reichswehru jako referent ve Wehrkreiskommando V. V roce 1924 byl převelen ke Kommandantur Berlin a v roce 1925 na Reichswehrministerium. 1.10.1926 byl povýšen do hodnosti Major. 1.2.1929 se stal velitelem 14. (Badischen) Infanterieregiment v Konstanzi a jako Oberstleutnant v roce 1931 velitelem Infanterie Regiment 8 ve Frankfurt /Oder, byl povýšen do hodnosti Oberst 1.10.1933. Stal se Höherer Fliegerführer v Luftkreis II (Berlin) a po povýšení do hodnosti Generalmajor 1.10.1935 velitelem Luftkreises V (München). 6.11.1936 převzal velení Legion Condor (S/88) v občanské válce ve Španělsku. Jako Generalleutnant byl vyznamenán španělskou Medalla Militar a Spanienkreuz in Gold mit Brillanten a 31.10.1937 se vrátil Španělska zpět. 1.11.1937 byl povýšen do hodnosti General der Flieger a obdržel Goldene Fliegerabzeichen mit Brillanten. 4.2.1938 převzal velení Luftwaffengruppe 3 (München). Z Luftwaffengruppe se stala na Západě stojící Luftflotte 3. Ritterkreuzes obdržel 18.5.1940 a byl povýšen do hodnosti Generalfeldmarschall 19.7.1940. Sperrle se stal velitelem Luftwaffenkommando West, které mělo k dispozici jen 4 Kampfgruppen. Při spojenecké invazi do Normandie mohl nasadit proti 10.000 letadlům jen 500 vlastních. V září 1944 byl zbaven velení. Generalfeldmarschall odjel do jižního Německa, kde padl 7.5.1945 do amerického zajetí. Hugo Sperrle zemřel 3.4.1953 v Mnichově.

Fahnenjunker 6.7.1903
Fähnrich 25.2.1904
Leutnant 18.10.1904
Oberleutnant 18.10.1912
Hauptmann 28.11.1914
Major 1.10.1926
Oberstleutnant 1.2.1931
Oberst 1.8.1933
Generalmajor 1.10.1935
Generalleutnant 1.4.1937
General der Flieger 1.11.1937
Generalfeldmarschall 19.7.1940

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Ritterkreuz II. Klasse des Ordens vom Zähringer Löwen mit Eichenlaub und Schwertern 18.5.1915
Ritterkreuz des Königlichen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern 31.3.1917
Preußisches Militär-Flugzeugführer-Abzeichen
Ritterkreuz des Württembergischen Militärverdienstordens 21.6.1915
Ritterkreuz, I. Klasse des Friedrichs-Ordens mit Schwertern
Preußisches Ehrenkreuz, III. Klasse mit Schwertern
Preußisches Flieger-Erinnerungs-Abzeichen
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Medalla de la Campaña
Španělský Válečný kříž
Španělský Pilotní odznak
Medalla Militar Individual de España con Diamantes
Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen in Gold mit Brillanten 19.11.1937
Spanienkreuz in Gold mit Brillanten 4.6.1939
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 17.5.1940 jako General der Flieger a velitel Luftflotte 3

SS-Obergruppenführer und General der Waffen SS Matthias Kleinheisterkamp

7. dubna 2017 v 19:44 | paulito

NSDAP-Nr.: 4.158.838

Matthias Kleinheisterkamp se narodil 22.6.1893 v Elberfeldu. Bojoval v první světové války byl nasazen na frontě, byl voják již, když v srpnu 1914 vypukla. Získal Eiserne Kreuz obou stupňů a Verwundetenabzeichen. Ve Freikorps Lichtschlag bojoval po skončení války za udržení Německa, 31.12.1920 byl ve III. Bataillon, Schützenregiment 7, Garde-Landesschützen-Korps von Neufville a byl zařazen v lednu 1921 do 100.000-Mann-Heer. V lednu 1934 vstoupil do SS (SS-Nr. 132.399). Jako instruktor pěchoty byl 1.4.1935 zařazen k SS-Verfügungstruppe a přidělen do SS-Junkerschule Braunschweig. Po roce výcviku se stal štábním důstojníkem v Inspektoratu Paula Haussera. Od 1.12.1938 velel III. Sturmbann, SS-Standarte Deutschland. S tímto praporem se zúčastnil tažení v Polsku v rámci Panzerdivision Kempf a získal jako první z divize za statečnost a velení Spangen zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse. Když byly jednotky Waffen-SS nasazeny při tažení na Západě, byl u toho také SS-Obersturmbannführer Kleinheisterkamp se svým III. Bataillon, SS Deutschland. V bojích o Vlissingen obsadil město sám s jedním obrněným vozem. Ještě během tažení na Západě obdržel 3.7.1940 velení Regiment 3, SS-Totenkopf-Division, se kterým byl nasazen také na východní frontě. Po zraněné velitele divize, SS-Gruppenführer Eickeho, převzal v roce 1941 v hodnosti SS-Oberführer velení divize. V prvním týdnu, kdy byl zpět u svého pluku, se Sověti pokusili o průlom. Jižně od Ilmeňského jezera, u Lužna, nasadili sedm střeleckých divizí a jednu tankovou brigádu proti jeho pluku a dalším částem SS-Division. V dlouhých hodinách bojů a masových útoků se 9.11.1941 do hodnosti SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS povýšený nositel Ritterkreuzu Kleinheisterkamp zvláště vyznamenal. V zimních bojích u Syčevky a Rževa byla jím, od 1.1.1942, vedená 2. SS-Division, úspěšná. Podle některých pramenů byl Kleinheisterkamp 28.4.1945 zajat Rusy a 29.4. spáchal sebevraždu (nebo byl zabit), nebo byl zabit v boji 2.5.1945 v kotli Halbe. Podle jiných byl od 30.4.1945 pohřešován, když bylo při pokusu o průlom z kotle Halbe jeho vozidlo zasaženo.

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Schlesischer Adler-Orden II. und I. Stufe
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
SS-Totenkopfring
Ehrendegen des Reichsführers-SS
Julleuchter der SS am 16. Dezember 1935
Deutsches Reiterabzeichen in Bronze
SA-Sportabzeichen in Bronze
Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Medaille zur Erinnerung an die Heimkehr des Memellandes
SS-Dienstauszeichnungen
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum Eisernen Kreuz II. Klasse: 13.9.1939
Spange zum Eisernen Kreuz I. Klasse: 2.10.1939
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern: 20.4.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Kriegsverdienstkreuz (1939), I. Klasse mit Schwertern: 1.9.1942
Finský kříž svobody, I. třídy s Meči 16.5.1943
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 31.3.1942 jako SS-Brigadeführer a velitel SS-Division Reich
Eichenlaub 28.4.1945 (871.) jako Kommandierender General XI. SS-Panzerkorps

2.8.1914 Fahnenjunker (1. Westfälisches Pionier-Bataillon Nr. 7)
31.10.1915 Leutnant
1.2.1928 Oberleutnant
1.10.1929 Hauptmann
SS-Anwärter: 8.1.1934
SS-Mann: 24.1.1934
SS-Sturmmann: 8.2.1934
SS-Scharführer: 10.2.1934
SS-Oberscharführer: 12.2.1934
SS-Truppführer: 14.2.1934
SS-Obertruppführer: 19.3.1934
SS-Sturmführer: 12.4.1934
SS-Obersturmführer: 17.6.1934
SS-Sturmbannführer: 1.6.1935
SS-Obersturmbannführer: 20.4.1937
SS-Standartenführer: 18.5.1940
SS-Oberführer: 19.7.1940
SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS: 9.11.1941
SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS: 1.5.1943
SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS: 1.8.1944

3. SS Totenkopf: 7.7.1941 - 18.7.1941
2. SS Das Reich: 31.12.1941 - 1.4.1942
6. SS Nord: 1.4.1942 - 15.1.1944
VII. SS Panzer Korps: 10.1943 - 20.7.1944
IV. SS Panzer Korps: 1.7.1944 - 20.7.1944
XII. SS Armeekorps: 1.8.1944 - 6.8.1944
XI. SS Armee Korps: 6.8.1944 - 8.5.1945
III. SS Panzer Korps: 4.2.1945 - 11.2.1945

Generalleutnant Hans Tröger

6. dubna 2017 v 21:15 | paulito

29.8.1896, Plauen
21.1.1982, Schwangau

1.4.1924 Stab Reiterregiment 3 (Rathenow)
1.5.1926 2. Eskadron, Reiterregiment 3 (Rathenow)
1.5.1927 Ausbildungseskadron, Reiterregiment 3 (Rathenow)
1.5.1928 3./Reiterregiment 3 (Stendal)
1.5.1930 Adjutant Reiterregiment 3 (Rathenow)
1.5.1933 1./Kraftfahrkampfabteilung 3 (Berlin)
1.4.1934 velitel 1./Kraftfahrkampfabteilung 3 (Wünsdorf)
1.10.1934 Aufklärungsabteilung 3 (Wünsdorf)
7.10.1936 Adjutant Aufklärungsbrigade (Berlin)
12.10.1937 Stab des Höheren Kavallerieoffiziers für motorisierte Aufklärung na Reichskriegsministerium (Berlin), Inspektion der Panzertruppe und Heeresmotorisierung (In 6)
10.11.1938 Inspektion der Kavallerie (In 3)
30.11.1938 Adjutant Höheren Kavallerieoffiziers beim Chef der schnellen Truppen im OKH (Berlin)
1.12.1939 velitel Kradschützen-Bataillon 3
6.1940 velitel Kradschützen-Bataillon 64
20.12.1941 velitel Schützen-Regiment 103
Velitel Abteilungsführerschule v Paříži a Kompanieführerschule ve Versailles
30.11.1942 pověřen velením 27. Panzer-Division
2.1943 velitel Schulen der Panzertruppen
20.11.1943 velitel 25. Panzer-Division
2.1944 pověřen velením 17. Panzer-Division
25.5.1944 velitel 13. Panzer-Division

1.5.1915 Fahnenjunker ve Schleswig-Holsteinischen Pionier-Bataillon Nr. 9
30.5.1916 Leutnant
1925 Oberleutnant
1.12.1932 Rittmeister, později Hauptmann
1.8.1936 Major
1.12.1939 Oberstleutnant
1.3.1942 Oberst
1.1.1943 Generalmajor
1.4.1944 Generalleutnant

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres für hervorragende Leistungen auf dem Schlachtfeld 20.8.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Řád Koruny krále Zvonimira, I. Stupeň s Dubovými listy
Deutsches Kreuz in Gold 15.11.1941 jako Oberstleutnant a velitel Kradschützen-Bataillon 64, 3. Panzer-Division
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 1.4.1944 jako Generalmajor a velitel 17. Panzer-Division

Oberstleutnant Alfred Müller

6. dubna 2017 v 20:34 | paulito

Alfred Müller se narodil 23.11.1915 v Kaltensondheimu a 1.4.1935 vstoupil jako důstojnický čekatel do Artillerie-Regiment München. 1.10.1936 byl převelen k 3. Batterie, Artillerie-Regiment (mot.) 74, 1.4.1938 se zde stal adjutantem I. Abteilung, Artillerie-Regiment (mot.) 74. V květnu 1938 se stal ordonančním důstojníkem a 1.10.1938 se stal adjutantem pluku. S plukem se zúčastnil v rámci 2. Panzer-Division tažení v Polsku a 15.2.1940 byl převelen do Artillerie-Lehr-Regiment (mot.) v Jüterbogu. 1.5.1940 se stal velitelem Sturmgeschütz-Batterie 666. Postavena byla v Zinně a výcvik probíhal v Ostende a Dunkerque. 8.10.1940 byl převelen k Luftwaffe a zúčastnil se zkoušek nakládání útočných děl do kluzáků Gigant, během zkoušek na plánovanou operaci Seelöwe. 5.11.1941 byl odvelen do Führer-Reserve a současně převelen do III. Abteilung, Artillerie-Lehr-Regiment (mot.) 2, 7.6.1942 zde převzal 8. Batterie. Po rychlém ustavení Sturmgeschütz-Lehr-Batterie 901 z 8. Batterie byl Müller převelen na východní frontu a zúčastnil se postupu na Stalingrad pod velením Generaloberst Hermanna Hotha. Z Döberitz byl nově postavený Infanterie-Lehr-Regiment 901, se Sturmgeschütz-Lehr-Batterie 901, v prosinci 1942 převelen k Donu. Zde baterie 31.12.1942 ve spojení s II. Bataillonem pluku u Starobjelsku vedla těžké zimní boje. 20.1.1943 u Jevsugu, 20 kilometrů východně od Starobjelska, byl nasazen se svojí baterií a 7. Kompanie, 21.1.1943 u Bajdovky zničil jeden tank T-34 a jeden T-64. Při následujícím protiútoku Kampfgruppe Müller byl zničen další T-34 a rota pěchoty. 23.1.1943 hlásil Müller nepřátelský útok od Zaporožce na západ, který odrazil protiútokem. 6.2.1943 Müller se svojí baterií a jako pěchotou nasazenými spojkami a písaři zastavil sovětský útok na Toškovku. Za to obdržel 20.2.1943, jako Hauptmann a velitel Sturmgeschütz-Lehr-Batterie 901 Ritterkreuz. S koncem bojů převzal Müller 28.3.1943 velení Sturmgeschütz-Brigade 191 "Büffel", se kterou byl nasazen u Novorosijska a poté na Krymu a na Kubáni. Brigáda byla nasazena ke krytí předmostí, poté byla nasazena na Pěrekopu a Kerči. Zastavila útoky nepřítele na předmostí Eltingen a Bulganak, než mohla 17. Armee předmostí Eltingen obsadit. K tomu nasadil V. Armee-Korps rumunskou 6. jezdeckou divizi, část 98. Infanterie-Division a Sturmgeschütz-Brigade 191. 4.12. až 11.12.1943 následovaly další boje, které vedly ke zničení nepřátelského předmostí a za ně obdržel Müller, jako Hauptmann a velitel Sturmgeschütz-Brigade 191, 15.12.1943 354. Eichenlaub zum Ritterkreuz. V následujícím ústupu do Sevastopolu působila brigáda jako zadní voj. Müller byl 12.5.1944, jako jeden z posledních německých vojáků, naloděn a odvezen přes Černé moře. Po evakuaci Krymu se stal Müller 1.7.1944 velitelem taktického výcvikového štábu Sturmgeschützschule Burg a 1.8.1944 jejím velitelem. Během konečných bojů o Německo sestavil Müller 10.4.1945 z Sturmgeschütz-Ersatz- und Ausbildungs-Abteilung 700 a Sturmgeschützschule Burg Kampfgruppe Burg. Tu vedl na Labi severně od Magdeburgu. Kampfgruppe byla nasazena proti americkému předmostí Westerhusen-Schönebeck. Útok začal 14.4.1945 a vedl k obsazení předmostí. Útok na americké předmostí Braby již úspěch nepřinesl. 24.4.1945 byla Kampfgruppe přidělena k Infanterie-Division Ferdinand von Schill, kde Müller převzal velení. K divizi patřila Sturmgeschütz-Brigade Schill, bývalá Lehr-Brigade III, pod velením Majora Nebela. Dále k ní patřily dva další pluky, které byly u 12. Armee označeny jako brigády. Divize byla nasazena východně od Belzigu proti sovětským jednotkám. 28.4.1945 začal útok přes Lehniner Forst a 29.4.1945 průlom Korpsgruppe Reymann z Postupimi. Část Division Schill stála 30.4.1945 v oblasti Schwielow-See-Petzow a zúřastnila se obsazení Postupimi. Průlom posledních částí sboru následoval 1.5.1945, chráněn útočnými děly Majora Nebela a granátníky Division Schill. Reymann a Müller nechali na bojišti přes 20 hořících nepřátelských tanků. Odpoledne ustupovala divize na Genthin. Ženisté a útočná děla zajišťovala ústup divize. 4.5.1945 dosáhla útočná děla Labe mezi Jerichowem a Ferchlandem. Během kapitulace zničila Sturmgeschütz-Brigade svých posledních 15 děl. 7.5.1945 přešly poslední části Division Schill ve Ferchlandu přes Labe. Američané však vydali 8.5.1945 všechny zajaté vojáky Sovětům. Müller byl po krátké době propuštěn. Alfred Müller zemřel 2.7.1997 v Münsteru.

Generalmajor Gustav Wagner

6. dubna 2017 v 19:44 | paulito

Gustav Wagner se narodil 23.9.1890 v Bischofsburgu. Po ukončení školy se hlásil k službě u Jäger-Bataillon Graf Yorck von Wartenburg (Ostpr.) Nr. 1 v Ortelsburgu a byl povolán 1.10.1909. 17.9.1910 byl povýšen do hodnosti Obergefreiter a 1.10.1913 Oberjäger. 1.10.1913 byl Wagner přeložen k Radfahr-Kompanie a 30.7.1914 k polním jednotkám. Od 23.8.1914 se zúčastnil u Lany a Orlau bitvy u Tannenbergu, byl první den zraněn, ale zůstal u jednotky. V září bojoval v bitvě v Mazursku a o Varšavu a v bitvě o Lodž. 10.10. obdržel Eiserne Kreuz II. Klasse a byl povýšen do hodnosti Vizefeldwebel. 20.6.1916 byl nasazen v bitvě na Rawka-Bzuře, v červenci do bojů o Schaulen a koncem srpna na Němenu. 5.10.1915 se Wagner stal Offiziersstellvertreter a 15.10. obdržel Eisernen Kreuz I. Klasse. V únoru 1918 se zúčastnil ofenzívy na jezeře Peipus a v červnu 1918 byla jeho jednotka přesunuta na západní frontu. Tam prožil těžké boje o Oberelsass, u Reims, mezi Marnou a Vesle, mezi Oise a Lisne, na Siegfriedově linii, mezi Cambrai a St. Quentin nakonec na Hermannově linii až do příměří 11.11.1918. Z postavení Antverpy následoval ústup do Německa. Poté ve východním Německu a Pobaltí byl 1.1.1919 zařazen k Eiserne Division, 15.1. - 15.12.1919 se zúčastnil bojů v Kurlandsku a byl potřetí zraněn. 9.9.1919 byl za statečnost povýšen do hodnosti Leutnant a stal se adjutantem praporu. V roce 1934 byl Hauptmann Wagner velitelem praporu v Infanterie-Regiment v Rastenburgu a v tom roce byl povýšen do hodnosti Major. 15.10.1935 se stal velitelem III. Bataillonu Infanterie-Regiment 44 v Bartensteinu, prožil jako Oberstleutnant tažení v Polsku. Během tažení převzal Wagner velení pluku a jako Oberst ho vedl ve Francii. Zde jeho pluk obsadil Lille. Během tažení na východě prolomil rychle hraniční postavení a odrazil těžký tankový útok. V srpnu stál jeho pluk u Novgorodu, kde prolomil silný systém opevnění. Jeho vojáci ho pojmenovali Železný Gustav. Za úspěch při průlomu linie bunkrů u Kiriši západně od Volchova, kde pluk zničil 533!!! bunkrů, obdržel Oberst Wagner 14.12.1941 Ritterkreuz. Toto vedlo ke zlomení nepřátelského odporu na Volchově. V roce 1942 byl Wagner zraněn a po uzdravení převzal velení Ersatz-Division 540 v Brně, kde byl 1.10.1943 povýšen do hodnosti Generalmajor. V roce 1944 těžce onemocněl a byl převezen do lazaretu v Goslaru. Gustav Wagner zemřel 14.5.1951 v Goslaru.

SS-Obersturmbannführer Bernhard Krause

3. dubna 2017 v 20:49 | paulito

11.5.1910, Weimar
19.2.1945, padl v boji v Muzsle, Maďarsko

Krause vstoupil 1.1.1934 do SS-Standarte Deutschland (SS-Verfügungstruppe) (NSDAP-Nr.: 236.580; SS-Nr.: 17.279) a stal se Kadettem v 1. Friedens-Junker-Lehrgang na SS-Junkerschule Bad Tölz (1.4.1934 až 22.12.1934).

Velitel 5. Kompanie LAH
Velitel I. Bataillon, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 1 LSSAH
Velitel SS-Flak-Abteilung 1 LSSAH
Velitel I. Bataillon, SS-Panzer-Grenadier-Regiment 26, 12. SS-Panzer-Division Hitlerjugend
Velitel SS-Panzergrenadier-Regiment 26 od 19.8.1944

SS-Untermsturmführer: 1935
SS-Obersturmführer: 20.4.1936
SS-Hauptsturmführer: 30.1.1939
SS-Sturmbannführer: 1.9.1941
SS-Obersturmbannführer: 1.9.1944

Julleuchter der SS
SS-Ehrenwinkel (Ehrenwinkel für alte Kämpfer)
Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze
SA-Sportabzeichen in Bronze
SS-Dienstauszeichnung
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 14.4.1941
1. Klasse 15.8.1941
Königlich Bulgarischer Tapferkeitsorden, IV. Klasse, I. Stufe 6.7.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 4.9.1942
Deutsches Kreuz in Gold 7.8.1944 jako SS-Sturmbannführer a velitel I. Bataillon, SS-Panzergrenadier-Regiment 26, 12. SS-Panzer-Division Hitlerjugend
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.11.1944 jako SS-Sturmbannführer a velitel I. Bataillon, SS-Panzergrenadier-Regiment 26, 12. SS-Panzer-Division Hitlerjugend

Generalleutnant Edgar Feuchtinger

3. dubna 2017 v 20:36 | paulito

9.11.1894, Metz
21.1.1960, Berlín

27.11.1942 velel Feuchtinger Kampfgruppe A, která v rámci operace Lila obsadila Toulon. 7.4.1943 převzal velení Schnelle Artillerie-Brigade 931. V následujících měsících velel 21. Panzer-Division, složené z ukořistěných vozidel. Přitom využíval služeb záložního důstojníka Dr. Alfreda Beckera (později velitele Sturmgeschütz-Abteilung 200), který využil podvozky tanků ze závodů Hotchkiss u Paříže a na ně umístil vlastní konstrukce samohybných děl. Postavení této "vlastní" divize hlásil osobně Adolfu Hitlerovi. Byl povýšen do hodnosti Generalmajor a jako velitel 21. Panzer-Division 1.8.1943. Feuchtinger byl ve Francii hodnocen od různých nadřízených a podřízených velitelů většinou špatně. Jako dělostřelec získal velení nad Panzer Division díky jeho vztahům s NSDAP. Neměl žádnou zkušenost s tankovými jednotkami, protože přišel od dělostřelecké jednotky tažené koňmi (Artillerie-Regiment 227, 227. Infanterie-Division) na východní frontě. Prokázal tam velký organizační talent, organizoval např. radiové spojení. Během spojenecké invaze 6.6.1944 byla 21. Panzer-Division jedinou německou motorizovanou jednotkou v blízkém sousedství vylodění. Feuchtinger byl tento den v Paříži. V bojích v prostoru Caen měla divize těžké ztráty. 1.8.1944 byl Feuchtinger povýšen do hodnosti Generalleutnant. 6.8.1944 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. V srpnu byla velká část divize obklíčena u Falaise a zničena. Ze zbytků byla 21. Panzer-Division znovu postavena v Lotrinsku. Koncem října byla nasazena v bojích ve Vogézách u Baccaratu. Na rozdíl od řady jiných velitelů, především tankových, se Feuchtinger prakticky nezdržoval u čelních jednotek. V lednu 1945 se jeho divize zúčastnila v Alsasku operace Nordwind, on sám se zdržel v Celle se svojí milenkou. 5.1.1945 byl za to zatčen a postaven před Říšský válečný soud. Oberst Helmut Zollenkopf převzal velení divize. 19.3.1945 byl odsouzen k smrti a degradován do hodnosti Kanonier. Byla mu také odebrána všechna vyznamenání. Hitler rozhodl, že má být Feuchtinger nasazen na frontě jako Kanonier. Měl se hlásit u 20. Panzer-Grenadier-Division v Seelowe. Dezertoval a 12.4.1945 po něm začalo neúspěšné pátrání. Skryl se u Celle a 29.5.1945 se přihlásil do britského zajetí. 23.8.1947 byl ve Wuppertalu za zajetí propuštěn.

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Ritterkreuz II. Klasse des Friedrichs-Ordens mit Schwertern
Ritterkreuz II. Klasse des Ordens vom Zähringer Löwen mit Schwertern
Hanseatenkreuz Hamburg
Österreichische Ehren-Denkmünze für Tapferkeit in Bronze
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. und I. Klasse mit Schwertern
Deutsches Kreuz in Silber 15.7.1943 jako Oberst a velitel Schnellen Division West (931)
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 6.8.1944 jako Generalmajor a velitel 21. Panzer-Division

Fahnenjunker (7.8.1914)
Leutnant (18.8.1915)
Oberleutnant (1.4.1925)
Hauptmann (1.11.1929)
Major (1.11.1935)
Oberstleutnant (1.8.1938)
Oberst (1.8.1941)
Generalmajor (1.8.1943)
Generalleutnant (20.8.1944)

Generalleutnant Konrad-Oskar Heinrichs

2. dubna 2017 v 22:30 | paulito

* 5.5.1990, Wallstawe
+ 8.9.1944, zabit u Lutychu, Belgie

Heinrichs vstoupil 26.9.1911 jako Fahnenjunker do Infanterie-Regiment "Graf Tauentzien von Wittenberg" (3. Brandenburgisches) Nr. 20 a byl 22.5.1912 povýšen do hodnosti Fähnrich. Následoval další výcvik do srpna 1914 na Kriegsschule Anklam. Na počátku první světové války byl adjutant I. Bataillonu, byl na západní frontě těžce zraněn a padl 9.9.1914 do francouzského zajetí. Tam byl do srpna 1918 a vrátil se po internaci ve Švýcarsku v srpnu 1919 do Německa. Byl převzat do Reichswehru a 18.5.1934 propuštěn z aktivní služby. V dubnu 1939 byl reaktivován a na počátku války velel různým pěším plukům. 1.7.1942 převzal do konce ledna 1944 290. Infanterie-Division. 1.2. až 10.2.1944 byl krátce ve Führerreserve a nakonec převzal jako velitel 89. Infanterie-Division na západní frontě. Generalleutnant Heinrichs padl během náletu 8.9.1944 u Lutychu.

Fähnrich (22.5.1912)
Leutnant (22.2.1913)
Oberleutnant (5.11.1919)
Hauptmann (1.3.1923)
Major (1.6.1933)
Oberst (20.4.1939)
Generalmajor (1.7.1942)
Generalleutnant (1.2.1923)

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis II. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 13.9.1941 jako Oberst a velitel Infanterie-Regiment 24, 21. Infanterie-Division
Deutsches Kreuz in Gold 18.1.1944 jako Generalleutnant a velitel 290. Infanterie-Division

Oberleutnant der Reserve Wilhelm Massa

2. dubna 2017 v 22:05 | paulito

Wilhelm Massa se narodil 23.9.1914 v Kochendorfu. 1.4.1934 vstoupil do RAD a na počátku války zde byl Feldmeister. V dubnu 1940 byl povolán do Wehrmacht. Zde byl přidělen k Infanterie-Pionier-Zug, Infanterie-Regiment 35. S ní postupoval v rámci Panzergruppe 2 po ose Žitomir-Umaň-Krivoj Rog k Oce. Po těžkých zimních bojích přišel Massa do Kriegsschule, kterou opustil jako Leutnant a vrátil se k 5. Kompanie svého pluku. Po povýšení do hodnosti Oberleutnant převzal velení 5. Kompanie a s ní se v zimě 1943-44 zúčastnil těžkých bitev v oblasti Orša-Smolensk. Za tyto boje obdržel 21.1.1945 jako Oberleutnant der Reserve a velitel 5. Kompanie, Grenadier-Regiment (mot.) 35, 25. Infanterie-Division (mot.) Ritterkreuz. V bojích v létě 1944 byl těžce zraněn. Po uzdravení přišel Massa v říjnu 1944 jako velitel Panzergrenadier-Pionier-Kompanie zpět k 25. Panzergrenadier-Division a zúčastnil se bojů o Moselu a v Sársku. 4.12.1944 byl Massa u Bitsche opět těžce zraněn a byl do konce války na Universitäts-Klinik Heidelberg. Wilhelm Massa zemřel 20.7.1991 v Heilbronnu.

Oberfeldwebel Walter Rappholz

2. dubna 2017 v 21:38 | paulito

Walter Rappholz se narodil 4.6.1912 v Olvenstedtu a v roce 1935 vstoupil do Panzerjäger-Abteilung 13 v Magdeburgu. S ním se zúčastnil v rámci 13. Infanterie-Division (mot.) obsazení Sudet. Po bojích v Polsku a ve Francii následovala v říjnu 1940 přestavba divize na 13. Panzer-Division. Rappholz byl převelen k Panzerjäger-Abteilung 616, vybavené 4,7-cm-Selbstfahrlafetten, kde se stal velitelem čety. V rámci 3. Panzer-Armee byl Rappholz nasazen na středním úseku východní fronty. Během bojů byl několikrát zraněn a jako velitel čety a Oberfeldwebel v 1. Kompanie obdržel Deutschen Kreuz in Gold. Na počátku zimy 1944 měla jednotka jen 90 mužů a byla vyzbrojena stíhači tanků Marder II a odrazila nepřátelský útok v Dukelském průsmyku. Zde zničil 16 nepřátelských tanků a obdržel jako Oberfeldwebel a velitel čety v 1. Kompanie, Panzerjäger-Abteilung 616 (Sf) 3.11.1944 Ritterkreuz. Díky němu mohla divize v pořádku ustoupit. V dalších bojích ve Slezsku byl těžce zraněn a odvezen do vlasti do lazaretu, kde padl do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn 26.5.1945. Walter Rappholz zemřel 30.9.1991 v Magdeburgu.

Generalmajor Erich Bärenfänger

2. dubna 2017 v 21:03 | paulito

Erich Bärenfänger se narodil 12.1.1915 v Mendenu. V roce 1933 vstoupil do SA. 16.10.1936 vstoupil jako dobrovolník do Infanterie Regiment 67 v Berlíně. 1.10.1937 byl povýšen do hodnosti Gefreiter a o dva měsíce později se stal záložním důstojnickým čekatelem. 4. až 30.4.1938 se zúčastnil výcvikového kurzu pro důstojnické čekatele a 1.6.1938 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier. 1.10.1938 následovalo povýšení do hodnosti Feldwebel a 9.11.1938 byl přidělen ke Grenz-Infanterie-Regiment 123, kde byl 20.4.1939 povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. Od září se zúčastnil tažení v Polsku jako velitel čety v 11./Infanterie Regiment 123 a také tažení na Západě v roce 1940. 6.6. byl u Chemin des Dames jako velitel útočné jednotky poprvé zraněn a obdržel 12.6. Eiserne Kreuz 2. Klasse. EK 1 obdržel 21.6.1940, 1.7. pak Verwundetenabzeichen in Schwarz. Do 14.7. v lazaretu a do 30.8. v Infanterie-Ersatz-Bataillon 122. 10.9.1940 se stal adjutantem III./Infanterie Regiment 123. S ním prožil tažení na Balkáně a začátek tažení v Rusku od června 1941. 12.7.1941 byl podruhé zraněn, 23.7. obdržel Infanteriesturmabzeichen a 5.8. a 21.8. byl opět zraněn. Verwundetenabzeichen in Silber obdržel 9.8.1941 a 13.8. následoval rumunský Řád koruny V. třídy s Meči. 24.8. až 18.12.1941 byl velitelem 7./Infanterie Regiment 123 a vedl ho v říjnu a listopadu 1941 jako čelní jednotku 50. Infanterie Division při postupu na Krym. 26.12.1941 obdržel Deutsche Kreuz in Gold. Byl opět zraněn 21. a 22.11.1941 a 10.1.1942 obdržel Verwundetenabzeichen in Gold. 7.2. obdržel bulharský Řád za statečnost a Čestný odznak královské bulharské pěchoty ve stříbře. Na počátku roku 1942 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a převzat jako aktivní důstojník. V prosinci 1941 vedl III./Infanterie Regiment 123 a od ledna 1942 byl velitelem 7./Infanterie Regiment 123, 10.5.1942 byl opět pověřen velením III./Infanterie Regiment 123. Po bojích u Kerče na Krymu byla divize přesunuta k Sevastopolu a připravena pro velký útok 7.6.1942. Za útok na Sevastopol obdržel 7.8.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 14.8. následovalo jmenování v Ehrenblatt des Heeres a 31.8. povýšení do hodnosti Hauptmann. Stal se velitelem III./Grenadier Regiment 123. 2.11.1942 obdržel Krimschild. Po těžkých bojích na Kavkaze v zimě 1942-43 a ústupu na Kubáň obdržel 17.5.1943 Eichenlaub zu Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes a 10.6. byl povýšen do hodnosti Major. Koncem října 1943 převzal na několik dnů velení Grenadier Regiment 123, který bojoval na Dněpru. Zpět na Krymu se vyznamenal v bojích severně od Kerče a 27.1.1944 obdržel Schwertern zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Erich Bärenfänger byl prvním a jediným velitelem praporu, který toto vysoké vyznamenání obdržel. Hned poté obdržel od Hitlera zákaz zúčastnit se bojů na frontě a byl převelen do Führerreserve. Krym opustil 1.2.1944, byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Zúčastnil se výcvikového kurzu pro velitele pluků a pak byl dán k dispozici Reichsjugendführerovi jako inspektor Wehrertüchtigungslager HJ. V dubnu 1945 se stal velitelem Abschnitt A v Berlíně a později také Abschnitt B. 25.4.1945 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Když selhal 1.5. poslední pokus o průlom jeho Kampfgruppe z města, zvolil Bärenfänger smrt sebevraždou, aby nepadl do ruského zajetí.

1.10.1937 Gefreiter
1.6.1938 Unteroffizier
1.10.1938 Feldwebel
20.4.1939 Leutnant der Reserve
15.10.1941 Oberleutnant
31.8.1942 Hauptmann
10.6.1943 Major
1.2.1944 Oberstleutnant
28.4.1945 Generalmajor

Ritterkreuz: 7.8.1942, velitel III./Infanterie Regiment 123, 50. Infanterie Division
Eichenlaub (243.): 17.5.1943, Hauptmann, velitel III./Grenadier Regiment 123, 50. Infanterie Division
Schwertes (45.): 23.1.1944, Major, velitel III./Grenadier Regiment 123, 98. Infanterie Division
EK I: 21.6.1940
EK II: 12.6.1940
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 23.7.1941
Krimschild 2.11.1942
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Reichssportabzeichen in Gold (DRL)
SA-Sportabzeichen in Gold 12.11.1934
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939)
in Schwarz 1.7.1941
in Silber 9.8.1941
in Gold 10.1.1942
Řád rumunské koruny V. třídy s Meči 13.8.1941
Deutsches Kreuz in Gold 26.12.1941
Bulharský Vojenský řád za statečnost 7.2.1942
Čestný odznak královská bulharské pěchoty ve stříbře 7.2.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Jmenování v Ehrenblatt des Heeres 14.8.1942

Hauptmann Erwin Kressmann

2. dubna 2017 v 19:48 | paulito

2.6.1918, Trassenheide
19.3.2017, Siegburg

Erwin Kreßmann se narodil v roce 1918 v Trassenheide na ostrově Usedom. Jeho vojenská kariéra začala 20.10.1936, když vstoupil jako dobrovolník do 1. Kompanie, Panzer-Abwehr-Abteilung 32 v Kolbergu. Po základním výcviku absolvoval řidičský výcvik, opravárenský kurz a poddůstojnický výcvik. Po povýšení do hodnosti Gefreiter 1.10.1937 byl v roce 1938 přidělen jako instruktor k Panzerabwehr-Abteilung 12 do Schwerinu, 1.10.1938 se jako Unteroffizier stal velitelem čety. Během tažení v Polsku byl nasazen jako velitel čety, v roce 1939 byl jeho Abteilung přesunut do Porýní, následovaly boje v Belgii a Francii během tažení na Západě v roce 1940. 1.6.1940 byl povýšen do hodnosti Feldwebel, jeho jednotka zůstala v Holandsku, Erwin Kreßmann byl Ortskommandant Boxtelu. Následoval výcvikový kurz na Panzertruppenschule ve Wünsdorfu, 1.6.1941 byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel. Začalo tažení v Rusku a již 30.6.1941 obdržel Kreßmann Verwundetenabzeichen in Schwarz, po prvním z mnoha zranění. Po bojích u Děmjansku se Oberfeldwebel Kreßmann stal důstojnickým čekatelem a byl převelen k Panzerjäger-Abteilung 24, kde obdržel Eiserne Kreuz obou tříd. Zúčastnil se postupu na Krym k obsazení Sevastopolu, 1.6.1942 byl povýšen do hodnosti Leutnant a nasazen jako zastupující velitel roty. Další jeho vyznamenání byly Krimschild, Ostmedaille a Sturmabzeichen. Po povýšení do hodnosti Oberleutnant 11.1.1943 se stal oficiálně velitelem roty 2./Panzerjäger-Abteilung 24. Po dalším zranění strávil nějakou dobu u Panzer-Jäger-Ersatz-Abteilung 43 a v červenci 1943 přišel do Sprembergu, kde byl nově ustaven schwere Panzerjäger-Abteilung 519, u kterého zůstal do konce války. Stal se velitelem 1. Kompanie, vyzbrojenou stíhači tanků Hornisse. V listopadu 1943 byla jednotka nasazena na středním úseku východní fronty, za zdejší boje obdržel rumunskou Medaili za válečné zásluhy a Demjanskschild. Zúčastnil se 13.12.1943 a 18.2.1944 ve rámci 3. Panzerarmee dvou bitev o Vitebsk. 22.6.1944 následovala třetí bitva. Kreßmannovým nejlepším velitelem čety se stal Albert Ernst, "Tygr z Vitebska". 18.2.1944 byl Kreßmann povýšen do hodnosti Hauptmann, za boje o Děmjansk obdržel Deutsche Kreuz in Gold. Po jeho čtvrtém zranění následoval Verwundetenabzeichen in Silber. Abteilung byl takřka zničen a musel být poslán k obnovení do Truppenübungsplatz Milau. V srpnu a září 1944 dostala 1. Kompanie 14 nových Jagdpanzer V Jagdpanther a byla nasazena na západní frontě v bitvě o Hürtgenwald u Stolbergu a během ofenzívy v Ardenách v rámci 6. SS-Panzerarmee. Za tyto boje obdržel Kressmann Ritterkreuz. V únoru 1945 byl Kreßmann odvelen opět na východní frontu. Na dovolené navštěvoval Ersatzabteilung ve Sprembergu, kde ho tamější velitel ustanovil velitelem jedné Panzersperrbrigade. Na počátku května 1945 zničil dva T-34 minami v boji zblízka. Byl těžce zraněn na ústupu k Labi, kde padl do amerického zajetí. Po uzdravení v lazaretu v Helmstedtu byl v únoru 1946 oficiálně propuštěn.

EK II 1941
EK I 1941
DK in Gold 16.1.1944
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Allgemeines-Sturmabzeichen in Silber
Verwundetenabzeichen in Gold 1945
2x Sonderabzeichen für Panzervernichtung
Dienstauszeichnung IV.Klasse 1940
Rumunská Pamětní medaile
Krimschild 1943
Demjanskschild 1943
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Erinnerungsmedaille an den Kreuzzug gegen den Kommunismus
Panzerkampfabzeichen
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 9.12.1944 jako Hauptmann a velitel 1. Kompanie, schwere Panzerjäger-Abteilung 519

 
 

Reklama