Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Generalleutnant Kurt Möhring

25. června 2017 v 16:14 | paulito

3.1.1900, Groß Lipschin
18.12.1944, padl v boji u Befortu, Lucembursko

1916 Kadet
1.7.1916 vstup jako Fahnenjunker do Niederschlesischen Fußartillerie-Regiment Nr. 5
28.6.1919 propuštěn z Vorläufigen Reichswehr
1.7.1924 reaktivován jako důstojník v 16. (Rekruten-)Kompanie/1. (Preußisches) Infanterie-Regiment (Königsberg)
1.10.1926 II. Abteilung/Schiffsstammdivision der Ostsee (Stralsund)
1.5.1931 Velitel čety v 9. Kompanie/1. (Preußisches) Infanterie-Regiment (Gumbinnen)
1.2.1932 v 11./2. (Preußisches) Infanterie-Regiment (Gumbinnen)
1.11.1933 velitel 2. Kompanie/2. (Preußisches) Infanterie-Regiment (Ortelsburg)
1.10.1934 velitel 15./Infanterie-Regiment Rastenburg (v říjnu 1935 přejmenován na Infanterie-Regiment 23)
15.10.1935 velitel 4. (MG)/Infanterie-Regiment 44 (Sensburg)
3.1.1939 velitel III. Bataillon/Infanterie-Regiment 82 (Northeim)
5.10.1940 velitel III./Infanterie-Regiment 431
16.9.1941 pověřen velením Infanterie-Regiment 431
10.11.1941 Führerreserve OKH (XI)
16.12.1941 pověřen velením Infanterie-Regiment 458
16.2.1942 velitel Infanterie-Regiment 82
6.12.1942 velitel Grenadier-Regiment Großdeutschland
30.12.1942 velitel Grenadier-Regiment 82, 31. Infanterie-Division
5.11.1943 Führerreserve OKH (XI)
16.11.1943 odvelen k 8. Divisionsführerlehrgang (do 14.12.1943)
24.12.1943 velitel 196. Infanterie-Division (do 1.3.1944 pověřen velením)
2.1944 zraněn
20.6.1944 Führerreserve OKH (I)
3.7.1944 velitel 196. Infanterie-Division
25.9.1944 velitel 276. Volksgrenadier-Division
18.12.1944 padl v boji

1.7.1916 Fahnenjunker
7.6.1917 Leutnant
4.6.1926 Oberleutnant
1.11.1933 Hauptmann
1.4.1938 Major
1.2.1941 Oberstleutnant
28.6.1942 Oberst
1.3.1944 Generalmajor
1.1.1945 Generalleutnant (posmrtně)

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Verwundetenabzeichen (1918) in Silber
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis III. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 27.9.1939
Spange zum EK I 10.11.1939
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber am 1.10.1940
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 20.7.1942
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold 21.6.1943
Deutsches Kreuz in Gold 29.1.1942 jako Oberstleutnant a velitel III. Bataillon/Infanterie-Regiment 431
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.7.1943 jako Oberst a velitel Grenadier-Regiment 82

Generalmajor Alexander Möckel

25. června 2017 v 15:55 | paulito

25.3.1896, Gießen
24.3.1945, padl v boji u Graben-Neudorf

7.8.1914 vstup jako Kriegsfreiwilliger do Ersatzbataillon, Infanterie-Regiment "Kaiser Wilhelm" (2. Großherzoglich Hessisches) Nr. 116
22.2.1916 velitel roty
21.4.1918 adjutant v poddůstojnickém výcvikovém kurzu
9.6.1918 ordonanční důstojník
9.4.1920 propuštěn z Vorläufigen Reichswehr
20.9.1920 vstup do hessenské Schutzpolizei
17.12.1920 z nejasných důvodů propuštěn
1.8.1934 reaktivován do Reichsheer, Infanterie-Regiment "Kassel" (od října 1935 přejmenován na Infanterie-Regiment 15)
15.10.1935 velitel 3. Kompanie/Infanterie-Regiment 15 (Kassel)
7.10.1936 velitel 11./Infanterie-Regiment (Northeim)
1.3.1939 Wehrwirtschaftsstelle Hannover
1.5.1939 štáb III. Bataillon/ Infanterie-Regiment 82 (Northeim)
26.8.1939 velitel Infanterie-Ersatz-Bataillon 82
12.2.1940 velitel III./Infanterie-Regiment 517
20.6.1940 velitel I./Infanterie-Regiment 517
11.10.1941 velitel Infanterie-Regiment 517
22.10.1942 Führerreserve OKH (XI)
16.3.1943 velitel Grenadier-Regiment 517
26.9.1944 Führerreserve OKH (XI)
19.10.1944 15. Divisionsführerlehrgang (do 15.11.1944)
20.11.1944 OB West, k dispozici jako velitel divize
29.12.1944 velitel 16. Volksgrenadier-Division (do 1.3.1945 pověřen velením)
24.3.1945 padl po zásahu leteckou bombou v Graben-Neudorf

14.12.1915 Leutnant
1920 Oberleutnant
20.9.1920 Polizei-Leutnant
1.8.1934 Hauptmann
1.4.1938 Major
1.6.1941 Oberstleutnant
1.1.1943 Oberst
1.3.1945 Generalmajor

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Hessisches Tapferkeitsmedaille
Großherzoglich Hessisches Kriegsehrenzeichen in Eisen
Polizei-Dienstauszeichnung
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 25.6.1941
Spange zum EK I 25.9.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 5.8.1942
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 12.9.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 6.2.1942 jako Oberstleutnant a velitel Infanterie-Regiment 517

Leutnant Herbert Isachsen

23. června 2017 v 21:23 | paulito

Herbert Isachsen se narodil 10.10.1913 ve Weingartenu a v roce 1933 nastoupil k policii. V roce 1935 nastoupil k Luftwaffe v Cottbusu. Následoval pilotní výcvik a přeložení do Stab, Kampf-Lehrgeschwader v Greifswaldu. Po zahájení války se Isachsen zúčastnil bojů v Polsku, Norsku, Francii, Anglii, na Maltě a v severní Africe. Většinou létal na He 111. Poté byl nasazen jako instruktor ve Frankfurtu a Saloniki. Po převelení k 3. Staffel, Kampf-Lehrgeschwader na Krétu následovalo nasazení na Suezem, Tobrukem, Alexandrií a ve Středomoří. Během těchto letů byl třikrát sestřelen, ale vždy se navrátil k jednotce. Čtvrtý sestřel následoval nad Středomořím. Na počátku roku 1943 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 3.9.1943 obdržel jako Leutnant a pilot 3. Staffel, Kampf-Lehrgeschwader Ritterkreuz. Z válečného zajetí byl propuštěn v roce 1947. Herbert Isachsen zemřel 21.10.2003 v Dortmundu.

Hauptmann Alfred Grislawski

23. června 2017 v 20:43 | paulito

Alfred Grislawski se narodil 2.11.1919 ve Wanne-Eickel, Porúří. V létě 1938 vstoupil do námořního letectva. Grislawski začal vojenský výcvik v Fliegerersatzabteilung 16 Schleswig. Poté prošel další letecké školy v Delmhorstu, Salzwedelu, Prenzlau a Stolpu. Na počátku června 1940 byl umístěn u Ergänzungsgruppe Merseburg. V červenci 1940 byl umístěn u III./JG 52 v Zerbstu, která byla stažena od Kanálu k doplnění a přezbrojení. Gefreiter Grislawski byl přidělen k 7./JG 52. Grislawski byl přesunut k 9./JG 52 v říjnu 1940. Byl povýšen na Unteroffiziera. 14.10. byla III./JG 52 přesunuta do Rumunska. III./JG 52 byla přejmenována na I./JG 28 do 27.12. Jednotka měla cvičit rumunský letecký personál. Na počátku invaze do Ruska byl Grislawski v Piperu v Rumunsku. V srpnu byla III./JG 52 přesunuta na frontu v Bělej Cerkvi. Grislawski získal první vítězství na východní frontě 1.9.1941, když při volném stíhání nad Kremenčugem sestřelil I-16. 23.10. byla III./JG 52 přemístěna do Perikopu na Krymu. Při přeletu měl Grislawského Bf 109 F-4 (W.Nr. 7038) "žlutá 8" selhání motoru a nouzově přistál. Koncem roku 1941 měl Grislawski 11 vítězství. Koncem prosince byla III./JG 52 přemístěna k Charkovu. V lednu 1942 byl Grislawski poslán na dovolenou. Vrátil se koncem února. 29.4. byla 9./JG 52 zpátky na Krymu. Grislawski zaznamenal 20. vítězství 30.4., když sestřelil ruský I-15bis u Karpeče. Feldwebel Grislawski byl úspěšný v květnu 1942, kdy získal 22 vítězství, včetně čtyř vítězství 1.5. (21. - 24.). 1.7. byl vyznamenán Rytířským křížem za 43 vítězství. Byl poslán na dovolenou 24.7. Koncem srpna 1942 se Oberfeldwebel Grislawski vrátil na východní frontu a byl přidělen k 7./JG 52 na Kavkaze. V září získal 16 vítězství nad Terekem, včetně čtyř Bostonů 8.9. (47. - 50.). 5.11. sestřelil čtyři Il-2 Sturmovik (63. - 68.), ale sám byl sestřelen v Bf 109 G-2 (W.Nr. 13 909) a musel nouzově přistát. Grislawski získal další čtyři vítězství 12.12. (79. - 82.). 18.1.1943 vedl Grislawski roj při eskortě formace Ju 87 Stuka proti ruským tankům u Stavropolské. Formace byla zachycena ruskými I-16 a v následujícím boji byl Grislawského Bf 109 zasažen a začal hořet. Dosáhl německých linií, než vyskočil na padáku, ale byl popálen. 26.1. byl Grislawski povýšen na Leutnanta. He zaznamenal 92. vítězství 3.2.1943. 11.2. mu selhal motor u jeho Bf 109 G-2 "bílá 13" při testovacím letu ze Slavjanské a musel nouzově přistát. Poté byl poslán na dovolenou. Grislawski se vrátil k 7./JG 52 na Kavkaze na počátku dubna 1943. 27.4.1943 zaznamenal 100. vítězství. Grislawski získal 108. a 109. vítězství 3.6.1943. Ale příští den byl zraněn při explozi miny na pláži u Tamaně. Po uzdravení byl Grislawski převelen k JGr Süd. 15.8.1943 byla JGr Süd přejmenována na JG 50 pod velením Majora Hermanna Grafa (212 vítězství, RK-Br), aby létala proti vysoko létajícím průzkumným Mosquitům. Grislawski velel 1./JG 50 ve Wiesbaden-Erbenheimu a sestřelil první dva USAAF bombardéry 17.8. Na počátku října byl povýšen na Hauptmanna a převzal dočasné velení JG 50, když byl Graf jmenován Kommodorem JG 1. 6.11.1943 byl Grislawski jmenován Staffelkapitänem 1./JG 1 v Deelenu v Holandsku, létající s Fw 190. Byl sestřelen v boji USAAF bombardéry nad Baske 24.1.1944. Zraněný vyskočil na padáku ze svého Fw 190A-7 (W.Nr. 430 167) "bílá 1". Grislawski byl jmenován Staffelkapitänem 8./JG 1 v Paderbornu 13.3.1944. Jednotka měla bojovat s USAAF stíhači, operujícími s novými Bf 109 G-6/AS, upravenými pro vysoké letové hladiny. Hauptmann Grislawski byl vyznamenán Dubovými listy 11.4. za 122 vítězství. Po návratu z dovolené vedl 8./JG 1 v Beauvais-Tillé ve Francii. Po týdnu byla jednotka přemístěna do Německa, když utrpěla vysoké ztráty nad Normandií. Na počátku července vedl Grislawski jednotku zpět do Francie. 18.7. byl jmenován zastupujícím Gruppenkommandeurem III./JG 1, když byl Hauptmann Erich Woitke (28 vítězství, KIA 24.12.1944) sestřelen a zraněn. 27.7. vedl Grislawski volné stíhání nad Caen. V boji s USAAF P-51 byl Grislawski sestřelen RAF Spitfirem a vyskočil na padáku. Koncem července 1944 byl přesunut jako Staffelkapitän k 11./JG 53. Sestřelil dva USAAF B-17 12.9. (131. - 132.). 14.9. Grislawski vedl 11./JG 53 do Leeuwardenu v Holandsku. 26.9.1944 se zúčastnil mise z Paderbornu k letecké podpoře pozemním jednotkám u Eindhovenu a Nijmegenu. USAAF stíhači napadli formaci u Münsteru. V boji sestřelil USAAF P-38 jako 133. a poslední vítězství. Ale jeho Bf 109 G-14 (W.Nr. 462 649) "černá 6" byl zasažen do motoru od P-51 a začal hořet. Nemohl vyskočit na padáku, protože byl příliš nízko. Musel nouzově přistát a zbytek války strávil kvůli zraněním v nemocnici. Grislawski zemřel 19.9.2003. Alfred Grislawski získal 133 vítězství v 800 misích. Sestřelil 18 čtyřmotorových bombardérů.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 9.9.1941
1. Klasse 29.10.1941
Ehrenpokal für besondere Leistungen im Luftkrieg 30.5.1942 jako Feldwebel a pilot v 9. Staffel/JG 52
Frontflugspange für Jäger in Gold 5.12.1941
Anhänger zur goldenen Frontflugspange (Sternenanhänger) 15.5.1943
Pilotní odznak (Rumunsko)
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 1.7.1942 jako Feldwebel a pilot v 9. Staffel/JG 52
Eichenlaub 11.4.1944 (446.) jako Hauptmann a Staffelkapitän 1./Jagdgeschwader 1

Bf 109G-6, Oberleutnant Alfred Grislawski, Staffelkapitän 1./JG50, Wiesbaden-Erbenheim, září 1943.

Generalmajor Meinrad von Lauchert

23. června 2017 v 20:31 | paulito

29.8.1905, Potsdam
4.12.1987, Stuttgart-Möhringen

Meinard von Lauchert přišel v roce 1924 k Reichswehru a sloužil u Reiter-Regiment 5. Jako velitel Abteilungu se zúčastnil tažení v Polsku a Francii. Na začátku tažení v Rusku byl Major a velitel Panzer-Regiment 35. V této pozici obdržel na podzim 1941 Rytířský kříž. V roce 1944 byl povýšen do hodnosti Oberst a stal se velitelem Panzer-Regiment 15. Během války získal ještě 12.2.1944 Dubové listy. 15.12.1944 převzal velení 2. Panzer-Division, se kterou se zúčastnil ofenzívy v Ardenách. Po válce byl Lauchert ve francouzském zajetí do roku 1948.

Fahnenjunker 1.4.1924, 5. (Preußische) Reiter-Regiment, 1. Kavallerie-Division
Fähnrich 1.8.1928
Oberfähnrich 1.8.1929
Leutnant 1.2.1931
Oberleutnant 1.7.1933
Rittmeister 1.3.1937
Major 1.4.1941
Oberstleutnant 1.8.1943
Oberst 1.2.1944
Generalmajor 1.3.1945

Wehrmacht-Dienstauszeichnung IV. und III. Klasse
III. Klasse 2.10.1936
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 22.9.1939
1. Klasse 23.10.1939
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen 25.6.1940 jako Hauptmann a velitel roty v Panzer-Regiment 35
Panzerkampfabzeichen in Silber
Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres 12.7.1941
Nennung im Ehrenblatt 8.8.1941 jako Major a velitel I. Abteilung/Panzer-Regiment 35, 4. Panzer Division
Ehrenblattspange des Heeres 5.9.1943
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 27.8.1942
Deutsches Kreuz in Gold 8.8.1941 jako Oberstleutnant a velitel Panzer-Regiment 15
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 25.10.1944 jako Oberst a velitel Kampfgruppe Strachwitz
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 8.9.1941 jako Major a velitel I. Abteilung/Panzer-Regiment 35, 4. Panzer Division
Eichenlaub 12.2.1944 (396.) jako Oberstleutnant a velitel Panzer-Regiment 15, 11. Panzer Division

Lentolaivue 24 (16)

23. června 2017 v 20:15 | paulito
Od 19.7. se nad frontou objevovaly jen malé formace sovětských letadel. Tento den napadla jednu takovou formaci 2. letka a sestřelila čtyři stíhačky. Další den vedl šest Messerschmittů poručík Erik Teromaa na průzkum fronty mezi Vuosalmi a Tali. U Äyräpää narazili na pět La-5 z 159. lAP, tři sestřelili, ale ztratili poručíka Toimi Juvonena (přidělen z HLeLv 28) v MT-475. Poté, co obdržel zásah do motoru, pokusil se nouzově přistát, ale zabil se, když se jeho letoun zřítil do lesa. 22.7. se poručík Puro a jeho wingman střetli s 50 Il-2, 9 Pe-2 a 20 eskortními La-5 na průzkumné misi nad Seiskari. Navzdory masivní přesile rozdělili Finové sovětskou formaci a Puro (MT-461) sestřelil dva ll-2 a La-5 do Finského zálivu. Zvýšil tak své skóre na 35 sestřelů. Následující den přidal další sestřel La-5. Poslední boj této války vedla HLeLv 24 25.7., kde vedl poručík Vaino Suhonen roj stíhačů proti 30 Il-2 z 7. GŠAP, eskortovaných 20 La-5. Nedaleko Someri sestřelili tři bitevníky a dvě stíhačky, Suhonen hlásil tři sestřely v MT-461. Stejnou formaci napadla také 1./HLeLv 34 (major Luukkanen), která zničila dva Il-2 a dvě stíhačky. 1.8. měla HLeLv 24 18 letuschopných Bf 109G-6, devět přeživších G-2 předala HLeLv 28 do konce července. Po odražení sovětské invaze bylo 4.9.1944 podepsáno příměří a mír o dva týdny později v Moskvě. 12.9.1944 byla 1. a 3. letka HLeLv 24 byla přesunuta do Utti, 2. letka následovala o týden později. Eskadra byla demobilizována 4.12.1944 a byla přejmenována na HLeLv 31. 22.12.1944 obdržel Mannerheimův kříž (170.) seržant Nils Katajainen, jako jediný stíhací pilot záložník. Poručíci Kyösti Karhila a Olavi Puro dosáhli podobného skóre jako Katajainen, ale počet držitelů medaile byl již naplněn. Piloti HLeLv 24 sestřelili během dvou válek 883 letadel nepřítele. Jednotka ztratila 55 stíhaček, 38 bylo sestřeleno v boji. 29 pilotů bylo zabito nebo pohřešováno v boji a další tři byli zajati.

Poručík Olavi 'Olli' Puro v kokpitu MT-479 v Lappeenranta 10.7.1944. Příslušník 2. letky od 4.4.1943, Puro získal 36 sestřelů (čtyři v MT-479) v 207 vzletech.



1./HLeLv 24 poručík Heimo 'Hemmi' Lampi (13,5 sestřelů), poručík Mikko Pasila (10 sestřelů) a poručík Otso Leskinen (1 sestřel) sedí na MT-477 4.9.1944.


Leutnant Heinz Wernicke

22. června 2017 v 20:11 | paulito

17.10.1920, Berlín
27.12.1944 padl v boji u Doblenu v Kurlandsku

Letecké eso s Bf 109G-6 a Fw 190 dosáhl na východní frontě jako pilot v Jagdgeschwader 54 117 sestřelů, první 7.3.1943, poslední 12.10.1944. Heinz Wernicke, byl v roce po pilotním výcviku v roce 1942 jako Unteroffizier přidělen k JG 54 (3./I. Gruppe, později jako Feldwebel k 6. Staffel/II. Gruppe), působil i jako instruktor a od června 1944 jako velitel 5. Staffel a později 1. Staffel. 27.12.1944 zahynul v boji západně od Doblenu v Kurlandsku, kdy ho sestřelil sovětský Jakovlev Jak-9. Také jeho wingman, Unteroffizier Horst Wollin, padl ve stejný den.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Frontflugspange für Jäger in Gold
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Deutsches Kreuz in Gold 20.3.1944 jako Fahnenjunker-Feldwebel a pilot II. Gruppe/JG 54
Ehrenpokal der Luftwaffe 24.4.1944 jako Fahnenjunker-Oberfeldwebel a pilot II. Gruppe/JG 54
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 30.9.1944 (po 112 sestřelech) jako Leutnant a pilot v 1. Staffel/JG 54

SS-Obersturmführer Soeren Kam

22. června 2017 v 19:53 | paulito

2.11.1921, Kodaň
23.3.2015, Kempten

Soeren Kam vstoupil do I./Nordland 20.5.1940. Ukončil válku jako velitel I./Germania/5.SS-Panzer Division Wiking a byl jedním ze tří Dánů, kteří obdrželi Rytířský kříž. Kam by vyznamenán 7.2.1945. Dalšími byli SS-Unterscharführer Egon Christophersen a SS-Obersturmführer Johannes Helmers.

RK: 7.2.1945 jako SS-Untersturmführer a velitel 1. Kompanie/SS-Panzer Grenadier Regiment 9 Germania, 5. SS-Panzer Division Wiking
EK I: 20.4.1944
EK II: 22.9.1941
Nahkampfspange in Silber
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Verwundetenabzeichen in Silber
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"

SS-Sturmmann: 2.9.1941
SS-Rottenführer: 30.11.1941
SS-Unterscharführer: 20.4.1942
SS-Junker: 1.5.1942
SS-Standartenjunker: 1.9.1942
SS-Standartenoberjunker: 20.12.1942
SS-Untersturmführer: 30.1.1943
SS-Obersturmführer: 7.2.1945

Lentolaivue 24 (15)

22. června 2017 v 19:29 | paulito
HLeLv 24 v Lappeenrantě i HLeLv 34 v Taipalsaari unikly sovětské pozornosti, protože ta se soustředila na jednotky Luftwaffe v lmmole. Ale 2.7. v 19:55 napadlo 35 Pe-2 a 40 Il-2, eskortovaných 20 stíhačkami, Lappeenrantu. Naštěstí varovala hlásná služba HLeLv 24 před náletem a jednotka dozbrojila a natankovala Bf 109G 30 minut předtím, než bylo letiště napadeno. Několik bombardérů však shodilo svůj náklad bez obtěžování. Roj z 2. letky se vrátil zpět na Lappeenranta po dokončení hlídky během náletu. MT-246 a MT-450 byly zničeny a další čtyři stíhačky poškozeny. Shořely také dva ukořistěné fotoprůzkumné Pe-2 z PLeLv 48. Osm Bf 109 z HLeLv34 také vzlétlo proti náletu na Lappeenranta a přiletělo na letiště pět minut po jeho skončení. Zaútočily na Il2, ostřelující základnu a piloti hlásili sestřel 11 Iljušinů z 448., 703. a 872. ŠAP (281. ŠAD). Pronásledujíc ustupující sovětskou formaci východně od Viipuri, finští piloti zničili další čtyři Pe-2 z 276. BAD a osamělý Jak-9. Navzdory zuřivosti těchto útoků na Lappeenranty nebo Gefechtsverband Kuhlmey v nedaleké Immole (bombardované ve stejný den), byly tyto jednotky dále schopné vykonávat efektivní hlídky. Do počátku července byla sovětská ofenzíva zastavena u Tali a Ihanraly, když se Rudá armáda soustředila na konečný útok dále na východ mezi Vuosalmi a Ayrapaa. Přes řeku Vuoksi byly přepraveny čerstvé jednotky a ustavily malé předmostí na západním břehu zátoky Viipuri. Tento opěrný bod se okamžitě stal cílem soustředěné dělostřelecké a bombardovací kampaně další dva týdny, poté následoval sovětský ústup zpět přes zátoku Viipuri a byly zrušeny všechny ofenzivní aktivity v Karélii. Během tažení ke zničení předmostí poskytovala HLeLv 24 stíhací eskortu finským bombardovacím formacím a větší střety byly méně časté. Rudá armáda zahájila konečný útok 3.7. a brzy ráno se devět Bf 109G (vedl je poručík Joel Savonen) střetlo se 40 Il-4, 40 Il-2 a 30 eskortními stíhačkami mezi Tali a Ihantalou. Rusové ztratili jen jeden bombardér a dvě stíhačky a naopak, eso s 19.5 sestřely, praporčík Viktor Pyorsia, byl sestřelen ve svém Bf 109G-2 (MT-235) obrannou palbou ll-2 z 277. ŠAD. Po úspěšném sestřelení Iljušinu vyskočil úspěšně na padáku nad finským územím. O chvíli později hlídkovala ve stejné oblasti letka poručíka 'Kossi' Karhily a střetla se s 15 Il-2, eskortovaných 10 La-5. Po boji hlásili finští piloti sestřel tří bitevníků a čtyř stíhaček. Rusové hlásili ztráty strojů z 448. a 872. ŠAP a 14., 29., 159. a 191. lAP. Byl ztracen také jeden Bf 109, když musel nouzově přistát seržant Karajainen v MT-462, ten hlásil během střetu čtyři sestřely a navýšil své konto na 34,5. 3.7. převzali formálně kapitán Aare Lassila a poručík Erik Teromaa velení 1. a 2. letky. Těžký déšť 4.7. umožnil HLeLv 24 odpočinek, ačkoli eskortní mise bombardérů znamenala sestřel dvou stíhacích a jednoho bitevního letadla. Následující den vedl poručík Karhila osm Bf 109 ke Koivistu, kde se střetly s deseti Il-2 z 13. AAE, KBF, eskortovaných 12 Jak-9 z 13. KIAP. Jeden roj zaútočil na bitevní letadla a sestřelil dvě z nich, zbývající čtyři piloti se střetli se stíhací eskortou a zničili tři stíhačky. Ale ani HLeLv 24 nezůstala beze ztrát, letoun seržanta Katajainena MT-476byl zasažen nábojem z kanónu. Pilot právě sestřelil Jak-9 a zamířil s těžce poškozeným strojem na Lappeenrantu, nouzově přistál, ale byl těžce zraněn a válka pro něj skončila. 6.7. až 8.7. provedla HLeLv 24 sérii eskortních misí pro bombardéry a získala šest sestřelů. Odpoledne 9.7. vedl kapitán Veikko Ala-Panula (dočasně přidělený z HLeLv 28) sedm Messerschmittů k Äyräpää k podpoře pozemních jednotek. Letka byla napadena osmi Jak-9 z 14. GlAP nad cílovou oblastí a v krátké době sestřelila tři Rusy. O několik hodin později se na podobné misi střetlo osm Bf 109 poručíka Vaine Suhoneriho s 11 stíhačkami, byl sestřelen jeden La-5 a jeden Jak-9. V poledne 10.7. letělo osm Messerschmittů opět k podpoře pozemních jednotek u Äyräpää. Tentokrát je napadlo 15 stíhaček a Finové sestřelili pět La-5 a jeden Jak-9, velitel 3. letky kapitán Karhila (MT-461) sestřelil dva. Kapitán Ala-Panula vedl 12 stíhaček k bombardovací eskortě na stejné místo a ve střetu s 20 sovětskými stíhači zničili šest La-5. Tři sestřely hlásil poručík 'Olli' Puro (MT-479). Ztráty utrpěly 159. a 191. IAP. 11.7. eskortovala letka poručíka Karhily bombardéry opět k Äyräpää a velitel letky sestřelil osamělý La-5. Polední mise viděla soustředěnou snahu sovětských stíhačů zabránit bombardérům v akci a ačkoliv eskorta sestřelila dva Jak-9, seržant Risto Helava musel vyskočit na padáku z MT-440 poté, co ho sestřelila Airacobra z 196. IAP a byl okamžitě zajat. 12.7. nebyl proveden žádný let a další dva dny proběhly bombardovací mise bez incidentů. Ochrana bombardérů z LeR 4 byla velmi důležitá. Disciplína pilotů Messerschmittů byla taková, že nad Karelií nebyl v této fázi boje sestřelen ani jeden bombardér. 15.7. byl posledním dnem, kdy se konaly velké souboje stíhaček. Dvě eskadry Messerschmittů zničily dvanáct sovětských letadel, první v boji Bf 109 z HLeLv 24 (2. a 3. letka) nad Äyräpää. Bylo napadeno osm ll-2, eskortovaných 20 stíhačkami a byl sestřelen jeden Il-2 z 7. GŠAP a čtyři Jak-9 ze 14. GIAP. O tři dny později eskortovalo 16 Bf 109 30 bombardérů nad Äyräpää. U města je napadlo šest La-5 ze 159. IAP, ale letka poručíka Karhily dva Lavočkiny sestřelila. Bohužel byl zasažen poručík Jorma Saarinen, eso s 23 sestřely poté, co sestřelil La-5. Při nouzovém přistání na nedalekém poli v MT-478 se Saarinen zabil. Byl posledním pilotem z HLeLv 24, který padl v boji. Toto odpoledne letěla jednotka poslední eskortní misi nad Äyräpää, 16 stíhaček chránilo 24 bombardérů bez incidentu. Finská armáda udržela linii mezi Tali a Ihantalou navzdory tvrdým útokům nepřítele. Pokusy Rudé armády o překročení zálivu Viipuri nebyly úspěšně a pokus o průlom na západ mezi Vuosalmi a Äyräpää selhala a Stalin odvolal další ofenzívu 12.7. Boje nicméně pokračovaly dalších šest dnů, dokud nebyly všechny sovětské zálohy vyčerpány. Stalin se rozhodl soustředit své úsilí na postup na Berlín, díky tvrdé obraně Finů a vylodění Spojenců v Normandii. Během 38 dnů ofenzívy piloti Messerschmittů z HLeLv 24 a 34 sestřelili 425 letadel a poškodili 78 během 355 misí (2.168 vzletů). Il./JG 54 (Gefechtsverband Kuhlmey) sestřelila dalších 126 letadel při 179 misích (984 vzletů). Finské protiletadlové baterie sestřelily dalších 400 letadel. Sovětské letectvo mělo opravdu vysoké ztráty a navzdory přísunu nových letadel zůstalo 13. letecké armádě jen 800 letadel. Sovětská letadla sestřelila jen dvanáct finských Messerschmittů, tři další byly pohřešované v boji a tři sestřelil flak. Osm pilotů bylo zabito a tři zajati.

Bf 109G-8 seržanta Nilse Katajainena z 3./Hlelv 24 pojíždí po letišti Lappeenranta 30.6.1944. O chvilku později vzlétl a sestřelil bombardér Il-4 a zvýšil své skóre na 30.5 vítězství. Létal na jednom ze dvou G-8, dodaných Finům a získal osm sestřelů během pěti dnů, 29.6. až 3.7. Tento den byl stroj vážně poškozen Jak-9 poté, co pilot sestřelil jiný Jakovlev. Katajainen nouzově přistál u Nuijamaa. Letoun přežil na frontě tak krátce, že ani nedostal finský marking.

Bf 109G-6/R6 MT-465 byl jedním z 14 Gustavů, které měly další pár kanónů 20 mm v gondolách pod křídly. Přidělen 2./HleLv 24, zde je vidět v Lappeenranta v červenci 1944, létal s ním poručík Atte Nyman. Většina těchto strojů skončila bez těchto kanónů, protože stávající výzbroj jednoho kanónu 20 mm a dvou kulometů 13 mm byla dostačující. Nyman získal svůj pátý a poslední sestřel (Il-2) na tomto stroji 29.6., během 18 měsíců služby u HLeLv 24 provedl 150 vzletů.

Fotoprůzkumný Bf 109G-8 dodaný Finům, MT-483, měl sejmuté kamery a sloužil jen jako stíhací 1./HLeLv 24. Byl dodán do Finska 12.7.1944 a dostal ho velitel 1. letky kapitán Aate Lassila.

Poručík Kyosti 'Kossi' Karhila v kokpitu MT-461 v Lappeenrantě 13.7.1944. Získal 32,5 sestřelu během 304 vzletů.

Seržant Emil 'Emppu' Vesa v kokpitu MT-460 v Lappeenranta 30.6.1944. Vykonal 198 vzletů a získal 29,5 sestřelů. V MT-460 získal osm sestřelů.

Unteroffizier Kurt Kittel

20. června 2017 v 22:22 | paulito

8.12.1922, Meuselwitz
29.12.1980, Bielefeld

V roce 1941 vstoupil dobrovolně do Heer, koncem roku 1941 byl povolán. Po základním výcviku byl Kittel přidělen k 15. Infanterie-Division, která byla zrovna stažena z fronty a doplňována po těžkých ztrátách v zimě 1941-42. V květnu 1942 byl zbytek divize umístěn u Bordeaux, později u La Rochelle, kde zajišťovala ochranu pobřeží. Kurt Kittel byl zařazen do 5. Kompanie, Infanterie-Regiment 88, který byl 15.10.1942 přejmenován na Grenadier-Regiment 88. Teprve v únoru 1943 byla divize nasazena opět v Rusku u Dněpropetrovsku (Usel, Sisnelikovo, Novomoskovsk). Krátce po příchodu se zúčastnila útoku 4. Panzerarmee od Dněpru k Donci u Balakleje. U Charkova byla fronta stabilizována. Po účasti na operaci Zitadelle divize jen ustupovala. Do konce září 1943 ustoupila za Dněpr. Po těžkých ztrátách zůstala divize u Donce mezi Savinci a Balaklejou do září 1943. Na počátku října 1943 následovala přestavba divize. Od konce ledna 1944 do 22.2.1944 následovaly těžké obranné boje o Krivoj Rog. Po ústupu k Bugu a od dubna 1944 boje mezi Bugem a Dněstrem, utrpěla divize 9.3.1944 u Kasanky při průlomu sovětského 23. tankového sboru těžké ztráty. V bojích v Moldavsku v rámci Heeresgruppe Südukraine se Kurt Kittel vyznamenal a obdržel 14.5.1944 Eisernen Kreuz 2. Klasse. Přesto byla divize v srpnu 1944 v Rumunsku obklíčena a téměř zničena. Kurt Kittel byl jedním z přeživších. Na počátku října 1944 byla divize znovu ustavena u Klausenburgu a přidělena v Maďarsku Heeresgruppe Süd. Následovaly těžké boje na severní Ukrajině a v listopadu 1944 u Miskolce. Kurt Kittel obdržel za tyto boje 9.11.1944 Eisernen Kreuz 1. Klasse. O několik dnů později zajal Obergefreiter Kittel v boji 19 vojáků nepřítele a 29.11.1944 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Poté, co byla 15. Infanterie-Division zatlačena přes Slovensko, Slezsko a Moravu, kapitulovala severně od Brna v květnu 1945. Kittel byl v konečných bojích těžce zraněn a byla mu amputovaná pravá ruka.

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 14.5.1944
1. Klasse 9.11.1944
Infanterie-Sturmabzeichen
Medaile za statečnost bronzová (Maďarsko)
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 29.11.1944 jako Obergefreiter v 5. Kompanie/II. Bataillon, Grenadier-Regiment 88, 15. Infanterie Division

General der Panzertruppen Mortimer von Kessel

20. června 2017 v 20:16 | paulito

25.5.1893, Arnswalde
8.1.1981, Goslar

Ve druhé světové válce velel von Kessel Aufklärungs-Regiment 8 v tažení v Polsku. 1.11.1939 byl jmenován jako Abteilungschef v Heerespersonalamt a 8.5.1943 převzal, právě pro operaci Zitadelle, 20. Panzer-Division. Za obranné boje u Vitebsku obdržel 28.12.1943 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Během ruské letní ofenzívy v roce 1944 proti Heeresgruppe Mitte, odrazila von Kesselova 20. Panzer-Division ruský útok. Za to obdržel 16.10.1944 Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 7.11.1944 převzal divizi Hermann von Oppeln-Bronikowski. 27.12.1944 se von Kessel stal velitelem VII. Panzer-Korps ve Východním Prusku. 1.3.1945 byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppe. Von Kessel padl 2.5.1945 do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn 5.6.1947.

Fahnenjunker 1.8.1914 (Thüringische Husaren-Regiment Nr. 12)
Leutnant 22.3.1915
Oberleutnant 1.6.1923
Rittmeister 1.4.1928
Major 1.2.1935
Oberstleutnant 1.10.1937
Oberst 1.10.1939
Generalmajor 1.11.1942
Generalleutnant 1.12.1943
General der Panzertruppe 1.3.1945

RK: 28.12.1943, Generalmajor, velitel 20. Panzer-Division
EL (611.): 16.10.1944, Generalleutnant, velitel 20. Panzer-Division
1939 Spange zum 1914 EK I: 23.7.1943
1939 Spange zum 1914 EK II: 5.7.1943
1914 EK I: 25.9.1917
1914 EK II: 27.3.1915
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse

Generalleutnant Ernst Maisel

20. června 2017 v 20:05 | paulito

16.9.1896, Landau in der Pfalz, 16.9.1978, Schönau am Königssee

4.1.1915 Kriegsfreiwilliger v Königlich Bayerischen 12. Feldartillerie-Regiment (FAR 12), Bayerischen Armee
28.3.1915 na frontě, Flandry
8.1915 Batterie-Offizier, 4. Batterie/FAR 12
1916 zraněn na Sommě
28.10.1916 Stab FAR 12
25.2.1917 Adjutant II. Abteilung/FAR 12
13.12.1917 Königlich Bayerischen 1. Reserve-Feldartillerie-Regiment "Prinzregent Luitpold"
16.4.1918 zraněn ve Flandrech
6.5.1918 Adjutant II. Abteilung/FAR 12
31.12.1918 II. Ersatz-Abteilung, 4. bayrischen Feldartillerie-Regiment
22.1.1919 Batterieführer, 12. bayrischen Feldartillerie-Regiment
6.2.1919 Adjutant II. Abteilung/FAR 12
27.2.1919 Adjutant Feldartillerie-Regiments 12
7.4.1919 Freikorps von Epp
13.4.1919 velitel čety v 13. (Minenwerfer-)Kompanie, 21. (Bayerischen) Reichswehr-Artillerie-Regiment 21, Fürth
28.10.1919 Reichswehr-Artillerie-Regiment 23
1.12.1919 Adjutant I. Abteilung/Reichswehr-Artillerie-Regiment 23
1.10.1920 Reichswehr-Infanterie-Regiment 46
1.1.1921 Infanterie-Regiment 21 (IR 21), Nürnberg
1.1.1927 Adjutant II. Bataillon/IR 21
1.2.1931 Velitel 13. (MW)/IR 21
1.4.1933 Adjutant Infanterie-Regiment 21
1.10.1934 Adjutant Infanterie-Regiment Nürnberg
1.10.1935 Adjutant Infanterie-Regiment 21
6.10.1936 Adjutant 15. Infanterie-Division, Frankfurt/Main
10.11.1938 Velitel III./Infanterie-Regiment 104
10.4.1940 Führerreserve
1.5.1940 Adjutant Generalkommando IX. AK, Kassel
1.5.1941 Velitel Infanterie-Regiment 42
25.9.1942 Führerreserve a Abteilungschef v Heerespersonalamt
15.1.1943 Amtsgruppenchef P2 HPA
15.1.1945 Stellvertretender Chef HPA
7.5.1945 Padl do amerického zajetí, propuštěn v 3.1947

4.1.1915 Kriegsfreiwilliger
23.3.1915 Unteroffizier
12.6.1915 Vizewachtmeister
26.7.1915 Fahnenjunker
23.8.1915 Fähnrich
25.8.1915 Leutnant
1.4.1925 Oberleutnant
1.4.1932 Hauptmann
1.4.1936 Major
1.8.1939 Oberstleutnant
1.10.1941 Oberst
1.6.1943 Generalmajor
1.10.1944 Generalleutnant

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
II. Klasse 6.4.1916
I. Klasse 30.7.1918
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz 23.5.1918
Bayerischer Militärverdienstorden, IV. Klasse mit Krone und Schwertern 3.3.1919
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber 1.8.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 24.9.1942
Ehrenblattspange des Heeres 6.11.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 6.4.1942 jako Oberst a velitel Infanterie-Regiment 42, 46. Infanterie-Division

Generalmajor Hermann von Oppeln-Bronikowski

20. června 2017 v 19:47 | paulito

Hermann Leopold August von Oppeln-Bronikowski (2.1.1899, Berlín; 19.9.1966, Gaißach)

V Hauptkadettenanstalt Gross-Lichterfelde pro vojenskou dráhu připravený Leutnant, byl v Infanterie-Regiment 118 během první světové války vyznamenán Eisernen Kreuz I. a II. Klasse. Po skončení války byl převzat do 10. (preuß.) Reiterregiment a u této jednotky strávil 20 let. Jako vynikající jezdec a instruktor byl převelen k Infanterieschule Ohrdruf a v roce 1933 do Kavallerieschule Hannover. Patřil k týmu, který na olympiádě v roce 1936 získal zlaté medaile. Po vypuknutí druhé světové války se stal velitelem Aufklärungs Abteilung 24, který vedl při tažení v Polsku a za to obdržel Spange zum EK I. Po tažení na Západě v roce 1940 byl převelen ke Stab des Generals der Schnellen Truppen, byl převzat do Panzertruppe a v rámci Panzer Regiment 35 a Kampfgruppe Eberbach se zúčastnil obsazení Tuly a postupu na Moskvu. Když Generalmajor Heinrich Eberbach převzal v lednu 1942 4. Panzer-Division, byl Oppeln-Bronikowski jeho následníkem ve velení Panzer-Regiment 35 a byl povýšen do hodnosti Oberst. Koncem září 1942 se stal velitelem Panzer-Regiment 204, 22. Panzer-Division. Za tvrdé boje u Donščinky, na Čiru a u Varlamova a nakonec jako velitel tankové skupiny II. rumunského sboru v Armeegruppe Hollist převzal Ritterkreuz. Na jaře 1943 se stal velitelem Panzer-Regiment 11, 6. Panzer-Division a byl během operace Zitadelle zraněn. Po uzdravení převzal v rámci 21. Panzer-Division na frontě v Normandii Panzer-Regiment 22, se kterým bojoval u Caen. Za to obdržel Eichenlaub zum Ritterkreuz. V posledních válečných měsících byl velitelem 20. Panzer-Division na východní frontě a 31.1.1945 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Prolomil nepřátelském obklíčení u Gleiwitz, jeho velitelský polopás byl dvakrát zničen a nakonec byl nasazen v rámci XIV. Panzerkorps, kde čelil postupu Rudé armády západně a jihozápadně od Nisy a nočním protiútokem vyprostil posádku Breslau. V konečných tvrdých bojích čelil sovětskému postupu na Berlín. V nočních bojích osvobodil Bautzen a ještě jednou protiútokem odrazil sovětské oddíly u Sprembergu, za což obdržel Schwerter zum Eichenlaub des Ritterkreuzes. Byl také jmenován ve Wehrmachtbericht. Na konci války prorazil s v malých skupinkách se svojí divizí na západ. 8.5.1945 se Oppeln-Bronikowski odtrhnul od své 20. Panzer-Division u Drážďan. 18.5.1945 padl do amerického zajetí. Ze zajetí byl propuštěn 14.7.1947.

1.4.1912 vstup jako Kadett do Kadettenanstalt Bensberg
1914 Hauptkadettenanstalt Groß-Lichterfelde
23.3.1917 vstup jako Fähnrich do Ulanen-Regiment "Prinz August von Württemberg" (Posen'sches) Nr. 10 (Züllichau)
1917 Ersatzschwadron ins Feld (nasazení u Varšavy)
3.1918 Infanterie-Regiment "Prinz Carl" Nr. 118, Stoßtruppführer (Champagne, Argonský les)
10.1918 Ulanen-Regiment 10 (Estonsko)
10.12.1918 Eskadronführer v Reiter-Regiment 10 Züllichau a Torgau
1919 Grenzschutz (polská hranice)
1.10.1920 až 1921 Nachrichtenschule
1922 až 1925 Regiments-Nachrichten-Offizier, 2. Eskadron/Reiter-Regiment 10 (Torgau), 23.3.1921 přejmenován na 10. (Preußischen) Reiter-Regiment
1923 až 1925 Aufsichtsoffizier a Reitlehrer, Infanterieschule Ohrdruf, také u Kraftfahr-Abteilung 6
1.10.1925 Regiments-Nachrichtenoffizier, 2. Schwadron/Reiter-Regiment 10 (Torgau)
1.5.1927 Stab, 10. (Preußischen) Reiter-Regiment (Züllichau)
1.4.1928 Adjutant 10. (Preußischen) Reiter-Regiment (Züllichau)
1.5.1933 Ausbildungseskadron, 10. (Preußischen) Reiter-Regiment (Züllichau)
1.10.1933 Reitschule Hannover, Abteilungs-Adjutant, Reitlehrer a Bereiter, 1.4.1934 Ausbildungs-Eskadron, 10. Reiter-Regiments (Züllichau), 1.10.1934 přejmenován na Reiter-Regiment Torgau. 15.10.1935 přejmenován na Reiter-Regiment 10. 1936 přejmenován na Kavallerie-Regiment 10.
1.10.1934 Adjutant, Reitschule an der Kavallerieschule (Hannover)
15.10.1935 Sonderabteilung der Kavallerieschule (Hannover), příprava na olympijské hry
8.1936 zlatá medaile v drezuře družstev na olympijských hrách v Berlíně s Oberleutnant Heinzem Pollay a Major Friedrichem Gerhardem
1.10.1936 velitel 1. Eskadron/Kavallerie-Regiment 10 (Torgau)
1.10.1937 velitel II. Abteilung/Kavallerie-Regiment 10 (Torgau), obsazení Sudet
23.8.1939 až 30.3.1940 velitel Aufklärungs-Abteilung 24, 24. Infanterie-Division, ustaveného z Kavallerie-Regiment 10, tažení v Polsku, obsazení mostů přes Wartu
1.4.1940 až 30.9.1941 Stab des Generals der Schnellen Truppen beim ObdH (Amtsgruppe Heeresrechtswesen v Allgemeinen Heeresamt; AHA),Referent für Kavallerie und gesamte Heeresaufklärung, přestavba 1. Kavallerie-Division na tankovou divizi, operace Barbarossa
1.10.1941 až 30.11.1941 odvelen k Panzer-Brigade 5
1.12.1941 až 31.1.1942 Stab des Generals der Schnellen Truppen beim Oberbefehlshaber des Heeres (ObdH)
1.2.1942 až 15.10.1942 velitel Panzer-Regiment 35, 4. Panzer-Division, těžké boje východně od Brjansku
16.10.1942 až 7.3.1943 velitel Panzer-Regiment 204, 22. Panzer-Division
25.11.1942 zranění
V těžkých bojích v zimě 1942-43 zničil Panzer-Regiment 204 u Kalače, Čirbogenu a Kamensku přes 400 nepřátelských tanků, za to obdržel Ritterkreuz. Protože měl pluk velké ztráty, byl 20.3.1943 rozpuštěn a Hermann von Oppeln-Bronikowski byl převelen k 6. Panzer-Division.
17.2.1943 až 13.7.1943 velitel Panzer-Regiment 11, postup přes Doněc a obsazení Charkova. Účast na operaci Zitadelle.
7.1943 během náletu byl zraněn a 13.7.1943 byl odvezen do lazaretu do Německa, po uzdravení přesunut do Führerreserve.
5.10.1943 velitel Panzer-Regiment 100, 21. Panzer-Division. Jednotka obdržela nejdříve ukořistěné francouzské tanky, pluk vznikl přestavbou Schnelle Brigade 931 a začleněním do 21. Panzer-Division (15.7.1943). Od září 1943 nahradily kořistní tanky Panzer IVH. Jednotka byla nasazena na invazní frontě v Normandii a Oppeln-Bronikowski obdržel 536. Eichenlaub zum Ritterkreuz. Panzer-Regiment 100 měl velké ztráty také v kapse u Falaise.
26.9.1944 až 22.10.1944 Divisionsführerlehrgang (Kurs 15) v Hirschbergu.
22.10.1944 byl nasazen jako velitel 20. Panzer-Division. Divize byla nasazena jižně od Tilsitu. Na jaře 1945 se divize zúčastnila těžkých obranných bojů v Maďarsku, Slezsku, na Odře západně od Breslau a na Nise.Za tyto boje obdržel Schwertern. Poté bojovala u Bautzenu, poslední úspěšný útok mezi Sprévou a Schwarze Schöp.
8.5.1945 Generalmajor von Oppeln-Bronikowski opustil svoji divizi u Drážďan.
14.7.1947 Propuštěn ze zajetí.

23.3.1917 Fähnrich
19.12.1917 Leutnant
1.4.1925 Oberleutnant
1.6.1933 Rittmeister
1.3.1937 Major
1.8.1940 Oberstleutnant
1.2.1942 Oberst
30.1.1945 Generalmajor

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse 28.5.1918
I. Klasse 14.10.1918
Hessische Tapferkeitsmedaille
Bewährungsabzeichen des V. Armeekorps 5.6.1919
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 13.7.1934
Deutsches Reiterabzeichen in Gold
Gold-Medaille in der Mannschafts-Dressurprüfung, Olympische Sommerspiele 1936
Deutsche Olympia-Ehrenzeichen, II. Klasse
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum Eisernen Kreuz II. Klasse 25.9.1939
Spange zum Eisernen Kreuz I. Klasse 10.11.1939
Panzerkampfabzeichen des Heeres, I. und II. Stufe
I. Stufe in Silber 29.11.1941
Ostmedaille 15.8.1942
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Schwarz 22.1.1943
Silber 1943
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht
Deutsches Kreuz in Gold 7.8.1943
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 1.1.1943 jako Oberst a velitel Panzer-Regiment 204, 294. Infanterie-Division
Eichenlaub 28.7.1944 (536.) jako Oberst a velitel Panzer-Regiment 22, 21. Panzer-Division
Schwerter 17.4.1945 (142.) jako Generalmajor a velitel 20. Panzer-Division
Deutsches Reiterabzeichen. I. Klasse in Gold 20.1.1958

Generalleutnant Helmuth Böhlke

19. června 2017 v 22:24 | paulito

7.2.1893, Lubahn
8.4.1956, München

Válečný dobrovolník 2. Ersatz-Jäger-Battalion (4.8.1914 - 11.9.1914)
2. Jäger-Battalion (11.9.1914 - 16.11.1914)
Nemocen, v nemocnici Gdaňsk (16.11.1914 - 3.1915)
2. Jäger-Battalion (3.1915 - 8.10.1916)
Důstojnický kurz Döberitz (19.4.1915 - 21.6.1915)
Velitel roty 2. Jäger-Battalion (8.10.1916 - 26.1.1917)
1. MG-Kompanie 2. Jäger-Battalion (26.1.1917 - 22.5.1918)
Velitel roty 2. Jäger-Battalion (22.5.1918 - 2.7.1918)
Zraněn, v nemocnici (2.7.1918 - 16.10.1918)
Velitel roty 2. Jäger-Battalion (16.10.1918 - 24.2.1919)
Grenzschutz Battalion Lyck (24.2.1919 - 1.4.1919)
Velitel roty Freikorps Lyck (1.4.1919 - 1.7.1919)
39. Infanterie-Regiment (1.7.1919 - 31.5.1920)
Propuštěn z armády (31.5.1920)
Polizei Lyck, velitel čety a velitel zásahové jednotky (1.7.1920 - 1.10.1922)
Zásahová jednotka u Polizei-Administration Berlín (1.10.1922 - 15.7.1927)
Polizei-Administration Görlitz (15.7.1927 - 3.1.1929)
Ředitel výcviku Berlín (3.1.1929 - 1.4.1930)
Polizei-Administration Hannover (1.4.1930 - 10.4.1934)
Učitel Höhere Polizei-Schule Eiche (10.4.1934 - 15.10.1935)
Velitel roty 55. Infanterie-Regiment (15.10.1935 - 1.5.1937)
Velitel II. Battalion 21. Infanterie-Regiment (1.5.1937 - 17.2.1940)
Velitel 46. Infanterie-Ersatz-Regiment (17.2.1940 - 21.1.1941)
Velitel 260. Infanterie-Regiment (21.1.1941 - 15.2.1941)
Velitel 46. Infanterie-Ersatz-Regiment (15.2.1941 - 15.3.1941)
Velitel 430. Infanterie, později Grenadier-Regiment (15.3.1941 - 15.10.1942)
Velitel Armee-Ausbildungsing-Schule 9. Armee (15.10.1942 - 2.2.1943)
Führer-Reserve (2.2.1943 - 12.2.1943)
Velitel 134. (Hoch und Deutschmeister) Infanterie-Regiment (12.2.1943 - 3.11.1943)
Führer-Reserve OKH (3.11.1943 - 1.2.1944)
Kurz divizních velitelů (16.11.1943 - 14.12.1943)
Velitel 334. Infanterie-Division (1.2.1944 - 16.4.1945)
Führer-Reserve (16.4.1945 - 26.4.1945)
V zajetí (26.4.1945 - 1947)

Leutnant (1.9.1915)
Polizei-Leutnant (1.7.1920)
Polizei-Oberleutnant (1.7.1921)
Polizei-Hauptmann (30.6.1926)
Polizei-Major (1.9.1935)
Major (15.10.1935)
Oberstleutnant (1.6.1938)
Oberst (13.5.1941)
Generalmajor (1.1.1944)
Generalleutnant (1.8.1944)

RK: 24.9.1942, Oberst, velitel Infanterie Regiment 430, 72. Infanterie Division
EL (716.): 25.1.1945, Generalleutnant, velitel 334. Infanterie Division
DKiG: 27.10.1941
1939 Spange zum 1914 EK I: 9.11.1939
1939 Spange zum 1914 EK II: 19.9.1939
1914 EK I: 20.7.1916
1914 EK II: 12.10.1915
Wehrmachtbericht: 29.6.1944, 24.9.1944
Ostmedaille

Oberwachtmeister Julius Serck

19. června 2017 v 22:14 | paulito

Julius Serck se narodil 1.4.1917 v Avendorfu a 4.4. až 20.9.1937 absolvoval svoji službu v RAD. Krátce nato vstoupil 2.10.1937 do 1. Batterie, Artillerie-Regiment 30 v Rendsburgu. 1.10.1938 byl převelen do 3. Batterie a zúčastnil se tažení v Polsku a Francii. 10.2.1941 byl u Artillerie-Ersatz-Abteilung 158 v Rendsburgu a 10.8.1941 se přihlásil k Sturmartillerie. Přeškolení absolvoval v Adolf-Hitler-Lager v Döberitz. Po skončení výcviku byl Serck poslán 10.2.1942 k Sturmgeschütz-Abteilung 209 na Krymu. 15.8.1943 byl jeho Abteilung přeložen do Tours. 25.12.1943 byl Serck poslán k Sturmgeschütz-Brigade 300 (F) na východní frontě. Tam se vyznamenal jako Oberwachtmeister a velitel čety v 3. Batterie. Koncem ledna 1945 byl se 6 Sturmgeschütze, spolu s pancéřovou skupinou Majora Malzahna v rámci 20. Panzer-Division nasazen u Sossnowitz východně od Katovic. Zde držel křižovatku, důležitou pro ústup dalších jednotek. Během dvou dnů obranných bojů zničil 8 ruských tanků a způsobil nepříteli těžké ztráty. Poté byl Kampfgruppe obklíčena u Preiswitz. Po šestihodinovém boji Serck prorazil 28.1.1945 ráno ve směru Nikolai. Gruppe Maltzahn nemněla takřka žádné ztráty. Za to obdržel Serck 23.3.1945 jako Oberwachtmeister a velitel 3. čety v 3. Batterie, Sturmgeschütz-Brigade 300 (F), po zničení 32 nepřátelských tanků, Ritterkreuz. 8.6.1945 byl internován a 24.7.1945 propuštěn. K jeho vyznamenáním patřil Allgemeine Sturmabzeichen mit der Einsatzzahl "50" a Goldene Verwundetenabzeichen. Julius Serck zemřel 24.2.1999 v Landkirchenu.

Oberst Heinz von Schlebrügge

17. června 2017 v 17:52 | paulito

Hans von Schlebrügge se narodil 1.5.1900 v Kasselu a přihlásil se 1.6.1917 dobrovolně k Thüringischen Husaren-Regiment Nr. 12, se kterým se zúčastnil bojů na západní frontě, dosáhl hodnosti Leutnant a obdržel Eisernen Kreuzen I. a II. Klasse. Ustavil Freikorps Schlebrügge a bojoval s ním v letech 1919 až 1921 v Pobaltí a Horním Slezsku proti sovětským a polským nepřátelům. Ve 30. letech byl reaktivován u Wehrmacht jako Oberleutnant a byl vycvičen jako Heeresbergführer. Byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 7.10.1936 převzal velení 9. Kompanie v Gebirgsjäger-Regiment 100 v Bad Reichenhall. 10.11.1938 se stal velitelem 1. Kompanie v Gebirgsjäger-Regiment 139 v Klagenfurtu. Po nasazení v Polsku v roce 1939 převzal von Schlebrügge jako Major velení I. Bataillon, Gebirgsjäger-Regiment 139, 3. Gebirgs-Division a zúčastnil se obsazení Narviku, za co obdržel 20.6.1940 Ritterkreuz. Po velení na Heeres-Hochgebirgsschule Fulpmes převzal úkol postavit nové Skijägertruppe pro Wehrmacht. Nejdříve to bylo Jagdkommando pod názvem Ski-Bataillon Schlebrügge se třemi Skijäger- a jednou schwere Kompanie (s MG 42) na rozkaz Generalfeldmarschall von Klugeho 12.12.1941, kde byli specialisté z Heeres-Hochgebirgsschule. Poprvé byl nasazen 12.1.1942 jižně od dálnice na Moskvu. Při bojích byl Schlebrügge těžce zraněn. Od prosince 1943 do května 1944 byl Schlebrügge velitelem Ski-Jäger-Brigade 1, která byla v červnu 1944 přejmenována na 1. Skijäger-Division. Byl pověřen různými velícími funkcemi na východní frontě a od 22.7.1944 byl velitelem Gebirgsjäger-Brigade 139 "Generaloberst Dietl" ve Skandinávii a velitelem Kampfgruppe v Laponsku, kde bojoval proti Finům na podzim 1944. 22.2.1945 byl převelen do Führerreserve a nasazen v konečných bojích o Německo a v květnu 1945 padl ve Štýrsku do britského zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1946. Hans von Schlebrügge zemřel 26.4.1971 v Pullachu.

1935 Hauptmann
1.3.1940 Major
1.4.1942 Oberstleutnant
1.8.1943 Oberst

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Heeresbergführer-Abzeichen 14.8.1939
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Narvikschild
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 20.6.1940 jako Major a velitel I. Bataillon, Gebirgs-Jäger-Regiment 139

Feldwebel Rudolf Brasche

17. června 2017 v 17:12 | paulito

Rudi Brasche se narodil 17.8.1917 v Halberstadtu a absolvoval od dubna 1937 do ledna 1938 Arbeitsdienst v Genthinu, naposled jako Truppführer. 18.11.1938 vstoupil Brasche do 6. Kompanie, Infanterie-Regiment 93 (mot.) a zúčastnil se s ní tažení v Polsku. Při postupu na Radom-Pulawy byl oddělen od své jednotky a hlášen jako pohřešovaný. Vrátil se ale ke své jednotce. 7.2.1940 byl převelen do Infanterie-Pionier-Zug, Stabs-Kompanie, Infanterie-Regiment 93 a 15.8.1941, po tažení na Západě, Balkáně a v Rusku pověřen postem Gruppenführera. Od 1.12.1941 byl jeho pluk nasazen na Miu u Pokrovského. Jako Gruppenführer přišel 4.11.1941 do Ersatz-Kompanie für Pi-Züge (mot.) 13 a 23.12.1941 do Schützen-Ersatz-Bataillon 66 v Burgu. 15.1.1942 byl zpět u Pi-Zug, Stabs-Kompanie, Schützen-Regiment 93, kde byl 7.3.1942 zraněn. 6.5.1942 přišel do Pionier-Zug, I. Bataillonu pluku a od 21.7.1942 byl v 4. Kompanie, Panzergrenadier-Regiment 93. Se svým plukem ležel Brasche v září 1942 jižně od Mozdoku na výšině 489. Zde nepřítel 13.9.1942 zaútočil. Večer 14.9.1942 zaútočily dva nepřátelské prapory na Brascheho četu, která měla jen sedm mužů. Za tři dny a noci odrazila četa 14 útoků a držela postavení do příchodu 13. Panzer-Division. Za toto nasazení obdržel Brasche jako Obergefreiter a Gruppenführer ve 4. Kompanie, Panzergrenadier-Regiment 93, 9.11.1942 Ritterkreuz. Krátce předtím byl 1.11.1942 při obranných bojích u Ordžonikidze na Kavkaze počtvrté zraněn a od 2.11.1942 byl v lazaretu Kislovodsk. Tam převzal od General der Kavallerie Mackensena 11.11.1942 Ritterkreuz. 15.2.1943 byl přidělen k Panzergrenadier-Ersatz-Bataillon 66. Následovalo převelení k Ersatz-Kompanie für Pi-Züge (mot.), 13.3.1943 k Ersatz- und Ausbildungs-Kompanie für Pi-Züge (mot.) 13 v Luitpold-Kaserne Magdeburg. 14.10.1943 byl v Panzergrenadier-Lehr-Regiment 901 na Truppenübungsplatz Bergen-Fallingbostel, kde byl od 28.10.1943 v Ersatz-Kompanie. V pluku byl nejdříve přidělen do Stabs-Kompanie, od 8.1.1944 v 1. Kompanie, se kterou se zúčastnil bojů v Normandii, kde byl 13.6.1944 u Caen zraněn. 10.6.1944 zničil u Tilly s Panzerfaustem čtyři Shermany britského 7. husarského pluku. 12.6.1944 potom zničil dva další. Po uzdravení v lazaretu Tuttlingen přišel 12.9.1944 k Genesenden-Kompanie, Panzergrenadier-Ersatz-Bataillon 50 v Küstrinu. Odtud byl převelen k Panzergrenadier-Lehr-Regiment 901 a převzal velení Flammwerferzug, Stabskompanie. 5.3.1945 byl pošesté zraněn a převezen do lazaretu Burg Altena. Tam prožil konec války. Rudi Brasche zemřel 22.11.1975 v Ziemetshausenu.

Generalleutnant Otto Drescher

16. června 2017 v 18:48 | paulito

Otto Drescher se narodil 5.10.1895 v Niklu v Sudetech v Rakousko-Uhersku. Po absolvování Kadettenschule Graz-Liebenau vstoupil 1.8.1914 jako Fähnrich do k.u.k. Feldjäger-Bataillon 25 a navštěvoval Offiziersschule Graz. Během první světové války byl na vlastní přání přidělen k německé divizi u Verdunu. Zde byl těžce zraněn. Po první světové válce vstoupil v roce 1919 k Freikorps Hülsen a v roce 1920 by převzat k policii v Düsseldorfu. Byl poté nasazen na dalších místech jako Wuppertal, Berlín a Hamburg. 1.10.1935 byl převzat jako Major do Heer. 1.10.1937 se stal velitelem II. Bataillon, Infanterie-Regiment 74. 1.4.1938 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 5.10.1940 převzal jako velitel Infanterie-Regiment 434 a 1.4.1941 byl povýšen do hodnosti Oberst. S ním byl také nasazen do války se Sovětským svazem v rámci 131. Infanterie-Division 22.6.1941 ve středním úseku východní fronty. Oberst Drescher obdržel 29.1.1942 Deutsche Kreuz in Gold a 21.6.1942 byl jmenován v Ehrenblatt des Deutschen Heeres. Velel svému Infanterie-Regiment 434 do podzimu 1942 a v dubnu 1943 byl pověřen velením 35. Infanterie-Division. 1.6.1943 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a 8.6.1943 se stal velitelem 267.Infanterie-Division a 1.12.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Za obranné boje na středním úseku východní fronty byl 1.3.1944 jmenován ve Wehrmachtbericht. 6.4.1944 obdržel jako Generalleutnant a velitel 267. Infanterie-Division Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Díky nasazení své divize u Heeresgruppe Mitte, spolu s 31. Infanterie-Division, umožnily ústup řadě německých divizí. Během těchto bojů byly tyto divize často obklíčeny a musely se probíjet z obklíčení. Pochodová skupina Generalleutnant Dreschera měla asi 1.000 vojáků a byla rychle rozdělena a z velké části zničena. Čtyři týdny se Generalleutnant Drescher se svými vojáky probíjel z obklíčení. Nedaleko Merkine na Němenu těžce zraněný generál 13.8.1944 zemřel.

Leutnant (01.1.1915)
Oberleutnant (01.11.1916)
Polizei-Oberleutnant (07.6.1920)
Polizei-Hauptmann (01.10.1926)
Polizei-Major (01.9.1935)
Major (16.3.1936)
Oberstleutnant (01.4.1938)
Oberst (01.4.1941)
Generalmajor (01.6.1943)
Generalleutnant (01.12.1943)

Rakousko-uherská armáda, důstojnický čekatel, 25. Feld-Jäger-Battalion (01.8.1914 - 05.11.1916)
Velitel roty, Sturm-Battalion V (Von Rohr) (05.11.1916 - 01.1.1917)
Sturm-Battalion 18. Korps (01.1.1917 - 04.2.1917)
Velitel Sturm-Battalion 18. Korps (04.2.1917 - 19.4.1917)
Velitel roty, Sturm-Battalion 2. Armee (19.4.1917 - 01.10.1917)
Velitel roty, 25. Sturm-Battalion (01.10.1917 - 17.3.1918)
Velitel roty, 25. Jäger-Battalion (17.3.1918 - 30.9.1918)
Adjutant 1. Jäger-Regiment (30.9.1918 - 01.12.1918)
Adjutant 1. Jäger-Battalion (01.12.1918 - 01.4.1919)
Velitel čety, Freikorps Von Hülsen (01.4.1919 - 12.5.1919)
Zařazen do německé armády, velitel čety, Garde-Jäger-Battalion 3. Reichswehr-Jäger-Battalion (12.5.1919 - 15.5.1920)
Penzionován (15.5.1920)
Policie (07.6.1920 - 16.3.1936)
Zařazen do armády, Armee-Büro 7 (16.3.1936 - 01.5.1936)
Štáb 59. Infanterie-Regiment (01.5.1936 - 01.10.1936)
Velitel roty, 59. Infanterie-Regiment (01.10.1936 - 01.4.1937)
Velitel roty, 73. Infanterie-Regiment (01.4.1937 - 12.10.1937)
Velitel II. Battalion 74. Infanterie-Regiment (12.10.1937 - 26.8.1939)
Velitel I. Battalion 517. Infanterie-Regiment (26.8.1939 - 05.10.1940)
Velitel 434. Infanterie-Regiment (05.10.1940 - 9.1942)
Führer-Reserve OKH (9.1942 - 4.1943)
Velitel 35. Infanterie-Division (4.1943 - 08.6.1943)
Velitel 267. Infanterie-Division (08.6.1943 - 13.8.1944)
Zabit v boji, Jacelli, Memel (13.8.1944)

Hauptmann Josef Zwernemann

16. června 2017 v 18:06 | paulito

Josef Zwernemann se narodil 26.3.1916 v Kirchworbisu. Svoji vojenskou dráhu započal 1.10.1935 u Kriegsmarine, kde obdržel základní výcvik. 2.1.1936 byl převelen k Luftwaffe, kde byl vycvičen jako stíhací pilot. 1.3.1940 byl Zwernemann přidělen jako Unteroffizier k 7. Staffel, Jagdgeschwader 52 a v červenci 1940 sestřelil Supermarine Spitfire a tak získal své první vítězství. V květnu 1941 byl nasazen ve vzdušných bojích nad Krétou. V dubnu 1941 obdržel Eiserne Kreuz II. Klasse. Byl nasazen na východní frontě a v srpnu 1941 obdržel Eisernen Kreuz I. Klasse. Do konce tohoto roku získal 20 sestřelů. 12.12.1941 obdržel Ehrenpokal der Luftwaffe für besondere Leistungen im Luftkampf. Do května 1942 získal 30 sestřelů a 25.5.1942 obdržel Deutschen Kreuze in Gold. Po 57 sestřelech obdržel 23.6.1942 hodnost Oberfeldwebel, 1.11.1941 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. V září 1942 sestřelil dalších 30 nepřátelských letadel a 1.10.1942 získal 100. - 103. sestřel. Za to obdržel 31.10.1942 141. Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Na jaře 1943 byl povýšen do hodnosti Leutnant. V té době létal jako jeho wingman Erich Hartmann. 15.4.1943 získal Zwernemann jako příslušník 9. Staffel, Jagdgeschwader 52 113. a 7.5.1943 117. sestřel. Koncem května 1943 byl převelen jako instruktor k Ergänzungsgruppe Ost. 1.10.1943 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na podzim 1943 byl převelen k 3. Staffel, Jagdgeschwader 77, v Itálii. 15.12.1943 se stal velitelem 1. Staffel, Jagdgeschwader 11 při obraně Říše, kde získal devět sestřelů amerických letadel. 1.4.1944 byl Zwernemann povýšen do hodnosti Hauptmann. 8.4.1944 vzlétl Zwernemann s 1. Staffel, Jagdgeschwader 11 z Rotenburgu proti americkým bombardérů, B-24 Liberator a doprovodným stíhačkám P-51 Mustang. V letecké bitvě sestřelila Jagdgeschwader 11 osm B-24 a šest P-51, ale ztratila dvacet letadel a měla 11 padlých a tři zraněné. Mezi padlými z 1. Staffel byl i její Staffelkapitän Josef Zwernemann. V tomto boji ještě sestřelil jeden B-24 a jeden P-51, než byl jeho Focke-Wulf Fw 190A-7 sestřelen dalšími P-51 Mustang u Gardelebenu. Zwernemann vyskočil na padáku, ale byl na padáku zabit pilotem P-51. Josef "Jupp" Zwernemann provedl 600 vzletů a získal 126 sestřelů.

Lentolaivue 24 (14)

16. června 2017 v 17:24 | paulito
HLeLv 24 získala dalších šest sestřelů 21.6. a devět 22.6., ačkoliv poručík Erkki Nukarinen (MT-442) byl tento den zabit, když ho sestřelil nad Tali Jak-9 z 14. nebo 29. GIAP. Po obsazení Viipuri se Rudá armáda přeskupila a postupovala na západ na Tali a Ihantalu, využívajíce jedinou cestu v oblasti, vhodnou pro obrněná vozidla. U vesnice Ihantala, ale finská armáda Sověty zastavila. Sověti zde ztratili 65.000 mužů. HLeLv 24 pokračovala v boji se sovětským letectvem. 23.6. hlásila jednotka 22 sestřelů během čtyř misí, kapitán Wind získal opět čtyři sestřely ve svém MT-439 během vzletu mezi 12:00 a 13:05. Byly to dva La-5 z 11. GIAP a dva Il-4 ze 113. BAD. Následujících 48 hodin uzemnil letadla těžký déšť. Finové podnikli každý den jen průzkumnou misi a 25.6. se nevrátil z letu eso s 5 sestřely, velitel 2./HLeLv 24, kapitán Jouko Myllymaki v MT-221. Jeho letoun narazil v nízké výšce do stromů a roztříštil se o zem. Velitelem 2. letky se stal poručík Aulis Lumme. Zlepšené počasí 26.6. vedlo k dalším bojům a v poledne narazila 2. letka na deset Il-2 z 566. ŠAP u Tali, polovinu okamžitě sestřelila. Odpoledne vzlétla opět a sestřelila další čtyři ll-2. 3. letka se střetla s Jak-9 z 14. GIAP nad Viipuri a Tali. Šest sovětských stíhaček bylo sestřeleno, pět sestřelil kapitán Wind na MT-439. Velitel pluku podplukovník Gustaf Erik Magnusson obdržel ten den Mannerheimův kříž za vývoj systému stíhací obrany v roce 1943. Bez efektivního radaru rozmístil Magnusson řadu strategi­cky umístěných pozorovacích postů, vybavených radiostanicemi. Navíc do kontrolní místnosti pluku v Lappeenrantě umístil operátory, ovládající ruské kódy. Díky tomu odolávalo finské letectvo úspěšně přesile. 28.6. získali piloti HLeLv 24 33 sestřelů během pěti misí. V 9:00 odstartovalo 11 Messerschmittů, které vedl kapitán Wind, k útoku na 20 Pe-2, 20 Il-2 a několik desítek stíhaček nad Tali. Finové sestřelili osm II-2, dva Pe-2 a La-5, ale eso s 5.5 sestřely, seržant Kosti Keskinummi byl zraněn, když jeho stroj (MT-437) nouzově přistával po sestřelení nad Nuijarnaa. O několik minut později vzlétly dva Bf 109 na průzkumnou misi, aby odhalily čelo ruského útoku. Kapitán Wind a jeho wingman seržant Nils Karajainen byli napadeni 20 stíhačkami u Tali. Wind sestřelil tři Jak-9, než byl vážně zraněn nábojem, který explodoval v kokpitu jeho MT-439. Wind byl oslabený ztrátou krve, ale dotáhnul svůj letoun zpět na letiště a byl odvezen do nemocnice. Pro Hanse Winda, nejlepší eso HLeLv 24 se 75 sestřely při 302 vzletech, válka skončila. On a praporčík llmari Juutilainen z HLeLv 34 obdrželi dvakrát Mannerheimův kříž. 28.6. byla v akci také 1./HLeLv 24, která zničila čtyři Il-2 a dva Jak-9 nad Tali, zatímco 2. a 3. letka se dvakrát střetla s velkou formací ruských letadel ve stejné oblasti a hlásily 12 sestřelů. Hodinu po zranění Hanse Winda byl zasažen Bf 109G-6 (MT-438) esa s 29.5 sestřely, seržanta 'Emppu' Vesy poté, co sestřelil Il-2. Vesa musel nouzově přistát u Juustily. Později bylo zraněno eso s 25 sestřely, poručík 'Olli' Puro, ale úspěšně se vrátil s MT-449 na základnu. Vrátil se k jednotce další noc a získal dalších 11 sestřelů. Sověti ohlásili ztrátu 20 letadel 28.6., včetně Jak-9 z 14. a 29. GlAIP, La-5 ze 159. IAP, Airacober ze 196. IAP a Il-2 z 448. a 566. SMP. Další intenzivní boje pokračovaly v 7:20 29.6., kdy poručík Mikko Pasila (MT-238) vedl šest stíhaček na hlídku nad Tali. Zde spatřil 180 ruských letadel v boji s 11 Bf 109G z 3./HLeLv 34 a okamžitě se zapojil do boje. Obě eskadry zničily celkem čtyři Pe-2, dva Jak-9, jeden La-5 a jeden Il-2, HLeLv 24 ztratila poručíka Ahti Laitinena. Eso s 12 sestřely, který sestřelil čtyři letouny předchozí den, vyskočil na padáku z MT-439, když byl sestřelen La-5 ze 159. IAP. Přistál nedaleko lhantaly a byl okamžitě zajat a propuštěn po mírové dohodě na konci roku. Po ztrátě Hanse Winda a Ahti Laitinena se eso s 20 sestřely, poručík Kyosti Karhila, stal velitelem 3./HLeLv 24. 30.6 sedm stíhaček jednotky spolu s osmi Bf 109G z HLeLv 34 sestřelilo 15 letadel z 200 až 300, útočících na finské pozice u Tali a Ihantaly. 14. GIAP a 404. IAP ztratily Jak-9, další ztráty měly Airacobry 403. lAP, 872. ŠAP s Il-2 a 113. BAD s ll-4. Navzdory tří týdnům neustálých bojů měla HLeLv 24 stále 23 letuschopných Messerschmittů ráno 1.7. a další nové čtyři G-6 přišly do Lappeenranry odpoledne. Ráno 1.7. dostala 3./HLeLv 24 úkol krýt konvoj lodí s vojáky, plující Finským zálivem u Teikarsaari mezi 4:00 a 5:00. Na konvoj se pokusilo zaútočit deset Il-2, eskortovaných 13 La-5, ale byly odraženy čtyřmi Bf 109 a zbývající piloti bojovali s Lavočkiny a sestřelili čtyři z nich.

Bf 109G-6 MT-456 z 1./HleLv 24 v Lappeenrantě 29.6.1944. Tento stroj používal poručík Otso Leskinen, který ten den sestřelil Jak-9 nad Noskuanselkii, východně od Viipuri.

Oberst Hugo Labereu

15. června 2017 v 21:02 | paulito

Hugo Laubereau se narodil 20.1.1904 v Offenburgu a po maturitě vstoupil do Königlich-Preußischen Kadettenanstalten v Oraniensteinu a Wahlstattu. 1.4.1924 přišel jako Offiziersanwärter k Infanterie-Regiment 19 v Mnichově. Zúčastnil se tažení v Polsku a na Západě, kde byl v květnu 1940 zraněn. Do června 1941 ležel v lazaretu a poté byl učitelem taktiky a vedoucím inspekce na Infanterieschule. 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a od července 1942 do konce ledna 1943 byl výcvikovým důstojníkem u německé armádní mise v Rumunsku. Od 22.11.1943 byl velitelem Grenadier-Regiment 61, 7. Infanterie Division na východní frontě. Za své velení obdržel 22.11.1943 jako Oberstleutnant Ritterkreuz a byl povýšen do hodnosti Oberst. Hugo Laubereu zemřel 18.11.1997 v Regensburgu.

Lentolaivue 24 (13)

15. června 2017 v 20:44 | paulito
HLelv 24 zahájila přezbrojení ze starých Brewster Model 239 na Messerschmitt Bf 109G 4.4.1944, 1. letka obdržela čtyři G-2 z HLeLv 30 a 34 - ta dostala současně novější G-6. Do 11.4. byla letka v plné síle a o tři dny později dostala své první Gustavy 2./HLeLv 24. Tento proces pokračoval do počátku května, kdy obdržely Bf 109 všechny tři letky. Jednotka předala přeživší Brewstery HLeLv 26. Bf 109 se obtížně ovládaly na zemi při pojíždění a vzletu. Čtyři Messerschmitty byly odepsány v Suulajarvi v prvních osmi týdnech po příchodu, první nehoda se konala 12.5., kdy se MT-242 srazil s MT-236, pilot tohoto, poručík Marti Salovaara, byl při nehodě zabit. Následující den havaroval při vzletu MT-240 a 26.5. MT-245. Navíc byly další tři Bf 109 tak vážně poškozeny, že musely být odeslány do Tampere k opravě. 14.4. sestřelil poručík Nissinen na Bf 109G první letadlo.

Velitel 1./HleLv 24 a nositel Mannerheimova kříže, poručík Lauri Nissinen v MT-225 v Suulajarvi 4.4.1944. Vysoce úspěšný stíhací pilot získal 32.5 sestřelů během 300 vzletů. Nissinen tragicky zahynul, když byl jeho letoun sražen vrakem Bf 109G poručíka 'Urkki' Sarjamnena 17.6. Byl to jediný stíhací pilot, vyznamenaný Mannerheimovým křížem a zabitý v boji.

Byl to bohužel německý Junkers Ju 188F-1 z 3./(F) Aufklärungsgruppe 22, který havaroval u Virolahti, posádka vyskočila na padáku.

14.4.1944 vzlétl poručík Nissinen v MT-225 a sestřelil nad Finským zálivem omylem německý průzkumný Junkers Ju 188F-1 z 3./(F) Aufklärungsgruppe 22.

Díky tomuto incidentu obdrželi finští piloti okamžitě rozpoznávací manuál k identifikaci současných německých typů. Letadla Luftwaffe měla zakázáno létat do finského vzdušného prostoru bez předchozího upozornění a povolení od německého kontrolora na letišti Helsinki-Malmi. 11.5. byla 1./HLeLv 24 přesunuta do Nurmoily, kde Bf 109G-2 nahradily zastaralé Hawk 75A z HleLv 32, což bylo opatření proti vzrůstajícímu počtu moderních La-5 v této oblasti. 1. letka hlásila sestřel pěti Lavočkinů ve třech vzletech do doby, kdy zhoršující se situace v Karélii přinutila jednotku k návratu do Suulajarvi 3.6. První střet HLeLv 24 se sovětskými letouny přišel 14.5., kdy letka roj kapitána Myllymakiho napadl dva La-5 nad Lernpaala. Piloti Messerschmittů eskortovali dva Brewstery k frontě v Karélii a jeden La-5 byl sestřelen. Na přelomu května a června se sovětské jednotky soustředily severozápadně od Leningradu a finské pozorovací letouny spatřily množství tanků a děl. Bohužel finské vyšší velení selhalo při posuzování těchto hlášení. Sovětští stíhači zahájili nad Karélií denní průzkumné lety a 27.5. až 8.6. se HLelv 24 střetla s nepřítelem 12x. Během této doby bylo hlášeno 21 sestřelů, ztracen byl poručík Heikki Herrala v MT-204 2.6. a seržant Yiljo Kauppinen s 9,5 sestřely byl zraněn o pět dnů později v MT-225. Herralu sestřelil Jak-9 z 14. nebo 29.GIAP a Kauppinena P-39 z 196. IAP. Rudá armáda zahájila útok 9.6.1944 a toto tažení mělo za úkol obsadit Finsko. 'Velký útok', jak byl známý ve Finsku, podporovalo přes 1.300 letadel 13. letecké armády, s podporou dalších 220 letadel Baltské flotily, které kryly levé křídlo postupujících armád.

Poručíci Joel Savonen a Heimo Lampi z 1./HLeLv 24 před MT-244 v Suulajiirvi v květnu 1944. Savonen provedl 313 vzletů a získal 8 sestřelů a Lampi 268 vzletů a 13.5 sestřelů.

Tyto velké síly měly chránit jednotky, postupující podél Finského zálivu v šíři 20 km. Proti nim stál v Karélii podplukovník Gustaf Magnusson a jeho LeR 3 s 16 Bf 109G-6 z HLeLv 34, 18 Brewstery z HLeLv 26 a 14 Bf 109G-2 z HLeLv 24, která byla organizována následovně:

Velitel Major Jorma Karhunen, štáb v Suulajarvi
1. letka poručík Lauri Nissinen v Suulajarvi s 5 Messerschmitty
2. letka kapitán Jouko Myllymaki v Suulajarvi s 5 Messerschmitty
3. letka kapitán Hans Wind v Suulajarvi s 4 Messerschmitty

Útok byl zahájen ráno 9.6. a po rychlém prolomení finské obranné linie zatlačovala Rudá armáda svého nepřítele na ústup. Během deseti dnů překročilo čelo invazních jednotek Karelskou šíji a došlo na předměstí Viipuri, které bylo obsazeno 20.6.. Postup byl poté zastaven a Sověti konsolidovali své územní zisky. První den ofenzívy provedlo Rudé letectvo 1.150 vzletů a převálcovalo svého finského protivníka počtem útoků. Bf 109 byly vyslány v párech v 6:15 ke sledování sovětského postupu a ve třech střetech hlásili sestřel jednoho Il-4 a čtyř stíhaček. Následující den provedli dalších 800 vzletů a HLeLv 24 zničila 11 letadel během dvou ranních hlídek. Zástupce velitele 2. letky, poručík Urho Sarjamo, byl nejúspěšnějším pilotem dne, sestřelil jeden Pe-2 a dva La-5 (MT-227) během hlídky od 9:55 do 11:00.

Praporčík Viktor 'Isa-Vikki' ('Otec-Vikki') Pyotsia bojoval u Lentolaivue 24 v Zimní i Pokračovací válce. Zde je, když sloužil u 1. letky v Suulajarvi v dubnu 1944. Ačkoliv měl přidělen MT-244, byl sestřelen v MT-235 zpětnou palbou z Il-2 3.7.1944, musel vyskočit na padáku z vážně poškozeného Gustava. Pyotsia došel do Nuijamaa a byl hospitalizován po zbytek sovětské ofenzívy. 'Isa-Vikki' provedl 437 vzletů a získal 19.5 sestřelů.

11.6. evakuovala HLeLv 24 14 Bf 109G ze Suulajarvi do Immoly. Špatné počasí zamezilo nasazení jednotky nad Karélií a pokračovalo do 13.6., kdy v jedné misi šest letounů kapitána Winda napadlo 30 bombardérů a 20 stíhaček mezi Kamarou a Kaukjarvi. Byl zničen jeden P-39 a sedm Pe-2, čtyři bombardéry sestřelil Wind v MT-201. 14.6. provedli piloti průzkumné lety a během nich sestřelili šest nepřátelských letadel. 15.6. se HLeLv 24 opět přesunula, tentokrát na jihozápad do Lappeenranta, kde zůstala do konce války.

1/HleLv 24 Bf 109G-2 MT-229 v Suulajarvi v květnu 1944. Toto letadlo měl přiděleno poručík Väino Suhonen, který získal 19.5 sestřelů (dva v MT-229) během 261 vzletů.

Mechanik Lauri Kitinoja startuje motor Daimler-Benz DB 605A a příslušník 2./HleLv 24, poručík 'Jotte' Saarinen, připravuje MT-221 ke vzletu Suulajärvi 12.5.1944. Na tomto letadla získal první dva sestřely na Messerschmittu, později eso s 23 sestřely létalo na Bf 109G-6 koncem června, MT-452 a MT-478. Saarinen byl zabit 18.7. při 139. vzletu, kdy havaroval při nouzovém přistání po sestřelení od La-5 ze 159. IAP.

První bojový den v Lappeenranta byl ten nejhorší. V 6:20 vedl poručík Lauri Nissincn (v MT-229) deset Messerschmittů proti velké formaci bombardérů nad finskými pozicemi mezi Kaukjarvi a Perkjarvi. Lauri Nissinen v MT-229 se srazil s MT-227, který pilotoval 'Urkki' Sarjamo. Tento stroj byl poškozen La-5 ze 159. IAP. Zbývající piloti zničili čtyři II-2 a čtyři La-5, ale při ztrátě dvou es. Poručík Joel Savonen se stal dočasným velitelem 1./HLeLv 24 místo Lauri Nissinena. Od 19.6. začaly přicházet nové Bf 109G-6 z Německa, aby doplnily ztráty stíhacích jednotek v bojích. 3./HLeLv 24 obdržela osm strojů. Letka předala zbývající tři G-2 2. letce. Večer 19.6. sestřelila 2./HLeLv 24 dva La-5. Ve 20:00 napadla formace 18 stíhaček, složená z osmi z HLeLv 34 (vedl je kapitán Puhakka) a deseti z HLeLv 24 (kapitán Wind) několik pluků ruských letadel nad Viipuri. Finové zničili šest Pe-2 (z 58. BAP), tři Airacobry (z 196. IAP), dva Il-4 (836. BAP) a dva La-5 (401. IAF) bez vlastních ztrát, kapitán Wind získal tři sestřely v nově dodaném Bf 109G-6 MT-439. Letecké boje dosáhly vrcholu 20.6., kdy se Rusové probojovali do ulic Viipuri, podporováni masivním krytem z letadel. Již před polednem byly obě eskadry Messerschmittů v boji a hlásily sestřel 35 letadel. Do konce dne se nad městem konalo dalších pět bitev a Finové přidali dalších 16 vítězství, celkem získali 20.6. 51 sestřelů - 31 HLeLv 24 a 20 HLeLv 34. Větší ztráty utrpěly Jak-9 vybavený 14. GIAF, La-5 159. IAP, Airacobrami 196. IAP a Il-2 vybavené 943. a 35. SMP, KBF. Nejlepšími esy dne HLelv 24 se stali kapitán Hans Wind (MT-439) a poručík Olavi Puro (MT-201), oba pět sestřelů během dvou letů a seržant Eero Halonen (MT-241), který během dvou misí sestřelil čtyři letadla.






SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei Erik von Heimburg

15. června 2017 v 19:52 | paulito

6.10.1892, Karlsruhe; popraven 14.5.1946, Minsk

4.1904 až 3.1911 Kadettenanstalt Plön a Köslin a Hauptkadettenanstalt Groß-Lichterfelde
14.3.1911 vstup jako Fähnrich do Füsilier-Regiment "General-Feldmarschall Prinz Albrecht von Preußen" (Hannoversches) Nr. 73, 1. Kompanie/I. Bataillon
22.5.1912 až 2.1914 adjutant III. Bataillon/Füsilier-Regiment "General-Feldmarschall Prinz Albrecht von Preußen" (Hannoversches) Nr. 73
1914 velitel čety v 1. Hannoverschen Infanterie-Regiment Nr. 74, 38. Infanterie-Brigade, 19. Infanterie-Division nasazen na frontě, těžce zraněn při obsazování Lutychu
3.1915 přestup k Fliegertruppe a výcvik na pozorovatele v Luftschiff- und Fliegerstation Hannover
4.1915 až 1.1916 pozorovatel ve Feldflieger-Abteilung 40 (FFA 40) na západní frontě
9.5.1916 až 6.2.1917 pozorovatel ve Fliegerabteilung 300 "Pascha" (FA 300) v Palestině, povýšen do hodnosti Leutnant
Do 6.1918 ve štábu Kommandeurs der Flieger, 4. Armee (Kofl A.O.K. 4) a Heeresgruppe Yıldırım, Heeresgruppe F (Kofl F)
Do 12.1918 ve štábu Kommandeurs der Flieger, 3. Armee (Kofl A.O.K. 3)
Do 1.1919 ve štábu 3. Armee (demobilizace)
Do 6.1919 velitel Freiwilligen Flieger-Abteilung "Loewe", později přejmenován na Nr. 422
Do 30.9.1919 velitel Truppenflieger-Staffel 15
1.10.1919 vstup jako Polizeioberleutnant do Sicherheitspolizei Hamburg, Polizeifliegerstaffel Hamburg, Luftaufsicht der Ordnungspolizei Hamburg
1.9.1933 až 31.3.1937 velitel Polizeiabschnitt, Hamburg, velitel Gruppe Ost, Schutzpolizei Hamburg
1.5.1937 vstup do NSDAP (NSDAP-Nr.: 4.230.308)
do 21.3.1938 velitel Gruppe 4, Marschgruppe II, Ordnungspolizei
1938 až 1.6.1939 velitel Schutzpolizei Essen
12.6.1939 až 31.8.1940 vedoucí Abteilung C, Staatsverwaltung der Hansestadt Hamburg
1.7.1939 vstup do SS (SS-Nr.: 337.729), ve SS-Stammabteilung West
9.1939 až 5.1940 Befehlshaber der Ordnungspolizei (BdO) Stettin
5.1940 až 2.1942 Inspekteur der Ordnungspolizei (IdO) Stettin, SS-Oberabschnitt Ostsee
Velitel Ordnungspolizei Weißruthenien
12.1941 až 28.4.1942 velitel Ordnungspolizei Charkow
28.4.1942 až 7.1942 velitel Ordnungspolizei Minsk
24.7.1942 až 10.8.1943 velitel Schutzpolizei Hamburg
1.10.1943 až 10.8.1944 BdO Kopenhagen
9.11.1944 velitel Schutzpolizei Berlin

2.5.1945 padl von Heimburg po kapitulaci Berlína do sovětského zajetí. 5.5.1945 byl převezen do Minsku a zde odsouzen vojenským tribunálem 8.3.1946 k smrti oběšením a 14.5.1946 popraven.

14.3.1911 Fähnrich
22.5.1912 Leutnant
18.10.1915 Oberleutnant
1.10.1919 Polizeioberleutnant
16.12.1919 Polizeihauptmann
1.10.1924 Major der Schutzpolizei
1.7.1935 Oberstleutnant der Schutzpolizei
1.12.1937 Oberst der Schutzpolizei
1.7.1939 SS-Mann
1.7.1939 SS-Standartenführer
18.8.1942 Generalmajor der Polizei
18.8.1942 SS-Oberführer
9.11.1942 SS-Brigadeführer

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
II. Klasse 26.10.1914
I. Klasse 11.1915
Abzeichen für Beobachtungsoffiziere aus Flugzeugen (1914)
Friedrich-August-Kreuz, II. und I. Klasse
II. Klasse am Band für Kämpfer
Železný půlměsíc
Stříbrná medaile Liakat s Meči
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Flieger-Erinnerungsabzeichen (1914)
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Luftschutz-Ehrenzeichen, II. Stufe
Polizei-Dienstauszeichnung I. Stufe (Gold)
SS-Zivilabzeichen (Nr. 33.869)
Julleuchter der SS 12.1939
SS-Ehrenring
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. und I. Klasse mit Schwertern
I. Klasse mit Schwertern 8.7.1943
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914) 4.8.1943

General der Infanterie Hermann von Kuhl

15. června 2017 v 19:27 | paulito

Hermann Josef Kuhl, od 1913 von Kuhl (2.11.1856, Koblenz; 4.11.1958, Frankfurt am Main

1.10.1878 Fähnrich ve 5. Westfälischen Infanterie-Regiment Nr. 53, Köln
12.8.1879 Sekonde-Lieutenant
1.10.1889 Preußische Kriegsakademie, Berlin
22.7.1892 5. Westfälisches Infanterie-Regiment Nr. 53, Köln
16.2.1889 Premier-Lieutenant, Bezirkskommando, Wesel (adjutant)
14.9.1893 Hauptmann
14.9.1893 velitel roty v Grenadier-Regiment "Friedrich Wilhelm I." (2. Ostpreußisches) Nr. 3, Königsberg
10.9.1897 Großer Generalstab - Berlin (Abteilungsleiter do 2.9.1913)
10.10.1898 Preußische Kriegsakademie, Berlin
13.9.1899 Major
1.4.1902 styčný důstojník armády u Kaiserliche Marine (v Admiralstab do 30.9.1902)
10.4.1906 Oberstleutnant
24.3.1909 Oberst
4.6.1912 Generalmajor
3.6.1913 velitel 25. Infanterie-Brigade, Münster
8.12.1913 Generalstab der Armee, Oberquartiermeister im Großen Generalstab, Berlin
2.8.1914 náčelník štábu 1. Armee
18.4.1915 Generalleutnant
22.9.1915 náčelník štábu 12. Armee
24.11.1915 náčelník štábu 6. Armee
28.8.1916 náčelník štábu Heeresgruppe Kronprinz Rupprecht
12.1.1919 k dispozici
10.9.1919 General der Infanterie

Zentenarmedaille
Albrechts-Orden
Orden der Württembergischen Krone
Militärverdienstorden (Bayern)
Franz-Joseph-Orden
Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Roter Adlerorden, II. Klasse mit Eichenlaub und Schwertern 15.1.1916
Pour le Mérite mit Eichenlaub
Verdienstorden 28.8.1916
Eichenlaub 20.12.1916
Komtur des Militär-Max-Joseph-Ordens 13.12.1916
Bruststern zum Roten Adlerorden II. Klasse 12.1.1918
Kronenorden I. Klasse mit Schwertern 22.3.1918
Pour le Mérite für Wissenschaften und Künste 6.12.1924
Ehrenkreuz für Frontkämpfer

Korvettenkapitän Werner Henke

15. června 2017 v 18:55 | paulito

13.5.1909, Rudak b. Thorn
15.6.1944, pracovní tábor Fort Meade, Maryland, USA

Po ukončení školy odešel Werner Henke v 15-ti lezech na moře. Na školní lodi "Großherzogin Elisabeth" vykonal jako Seekadett svojí první plavbu. Po mnoha letech získal patent jako kapitán a čtyři roky se plavil na lodích společnosti HAPAG. Přihlásil se do Kriegsmarine, absolvoval s přehledem válečný výcvik a po vypuknutí války byl v hodnosti Leutnant zur See. Přihlásil se k ponorkám a nastoupil jako 2. strážní důstojník ke Kapitänleutnant Schulzovi na U124. Po třech plavbách byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See a v únoru 1942 převzal svoji ponorku U 515. Po výcviku vyplul 12.8.1942 na svoji první bojovou plavbu. Při návratu 14.10.1942 hlásil potopení 10 lodí (46.772 BRT). 7.11.1942 vyplula U515 na druhou bojovou plavbu. Kurz Gibraltar. Byla zahájena spojenecká operace Torch proti severní Africe a vojáci se vyloďovali v Casablance, Oranu a Alžíru. U515 byla nasazena proti vylodění, což znamenalo po vystřelení torpéda dlouhý hon torpédoborci. V příštích dnech měl Henke slyšet výbuchy stovek hlubinných pum. A přece potopila U515 křižník, dva torpédoborce a 10.850 BRT zásobovací loď torpédoborců Hecla. 6.12.1942 torpédoval 18.713 BRT dopravní loď Ceramic. 17.12.1942 byl Oberleutnant zur See Werner Henke vyznamenán Rytířským křížem. U515 se 6.1.1943 vrátila do Lorientu. Třetí plavba začala 21.2.1943 a vedla do okolí Azor. Tam potopil Henke 4.3.1943 8.300 BRT California Star. 30.4.1943 objevil Kapitänleutnant Henke z 18 lodí složený konvoj TS 37 a napadnul jej. Vypálil šest torpéd a všechna zasáhla. Poté musela U515 prchat do hlubin před torpédoborci. Po návratu 24.6.1943 do Orientu hlásila ponorka 10 potopených lodí (56.458 BRT). 4.7. obdržel Werner Henke v Lorientu 257. Dubové listy. 29.8.1943 až 14.1.1944 absolvovala U515 svoji čtvrtou plavbu. 29.3.1944 vyplula U515 opět na moře. Ráno 9.4. byla objevena hlídkovým letadlem. Byla napadena torpédoborcem. Po 6 hodinách byla U515 těžce zasažena a Werner Henke dal rozkaz k vynoření. 44 a on sám bylo zajato a U515 byla potopena. Werner Henke a 18 mužů jeho posádky bylo odesláno po šesti dnech do Fort Hunt, kde bylo výslechové centrum US Navy. Zde byl vyslýchán Američany a Brity kvůli potopení Ceramicu a ze strachu před válečným soudem se pokusil o útěk večer 15.6.1944. Byl však objeven hlídkou a po výstražných zvoláních zastřelen.

 
 

Reklama