Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Leutnant Fritz Rumpelhardt

17. prosince 2017 v 11:27 | paulito

19.6.1920, Nordhalden
20.1.2011, Kehl

Fritz Rumpelhardt vykonával od února 1939 do začátku války svoji pracovní službu. V říjnu 1939 se Rumpelhardt přihlásil jako dobrovolník k Luftnachrichtentruppe v Cottbusu. V červenci 1940 obdržel výcvik palubního radisty v Nachrichtenschule Luftflotte 1. Následoval další výcvik na Blindflugschule 4 Wien-Aspern, Zerstörerschule Wunstorf a Nachtjagdschule 1 Schleißheim. Rumpelhardt se stal palubním radistou Heinz-Wolfganga Schnaufera v II. Gruppe/Nachtjagdgeschwader 1. Při svém 13. vzletu získala posádka první sestřel. Rumpelhardt létal dále se Schnauferem a v červenci 1944 obdržel Ritterkreuz. Když se Schnaufer stal Kommodorem Nachtjagdgeschwader 4, vzal Rumpelhardta s sebou. Na konci války, kdy se posádky Bf 110 zúčastnily obrany Říše, zúčastnil se na více než 100 sestřelech a byl tak nejúspěšnějším palubním radistou Luftwaffe.

Fliegerschützenabzeichen für Bordfunker und Bordschützen 5.2.1942
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 5.6.1942
1. Klasse 1.10.1942
Frontflugspange für Nachtjäger in Gold
in Bronze 31.8.1942
in Silber 18.2.1944
in Gold 4.2.1945
Deutsches Kreuz in Gold 16.4.1944 jako Feldwebel v 12./Nachtjagdgeschwader 1
Ehrenpokal für besondere Leistung im Luftkrieg
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 27.7.1944 jako Oberfeldwebel v IV. Gruppe/Nachtjagdgeschwader 1
8.3.1945 navržen na Eichenlaub

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Karl Franz Gebhardt

16. prosince 2017 v 17:25 | paulito

Karl Gebhardt se narodil 23.11.1897 v německém Haagu. Svoje lékařské studium začal Gebhardt v roce 1919 v Mnichově a obdržel aprobaci v roce 1924. Habilitoval v roce 1935 a o dva roky později se stal profesorem sportovního lékařství na Universität Berlin. Převzal jako vrchní lékař vedení sanatoria pro tuberkulosu v Hohenlychenu, která se později stala ortopedickou kliniku a během druhé světové války nemocnicí Waffen-SS. Byl vedoucím zdravotnického Institutu Reichsakademie für Leibesübungen v Berlíně a chirurgem SS. Od roku 1935 byl představeným kliniky Organisation Todt. Karl Gebhardt byl přítelem z mládí Heinricha Himmlera a byl členem Freikorps Oberland, v němž byli také Himmler a Sepp Dietrich. Zúčastnil se pochodu na Feldherrnhalle 9.11.1923 a 1.5.1933 se stal členem NSDAP a o dva roky později SS. Od roku 1943 byl Gebhardt vrchním lékařem ve štábu Reichsarzt-SS und Polizei Ernsta-Roberta Grawitze. V dubnu 1945 byl jmenován vedoucím Deutschen Roten Kreuz. V posledních dnech války byl ve Führerbunkeru. Dr. Gebhardt doprovázel Heinricha Himmlera na jeho útěku a byl zatčen 22.5.1945 v Bremervörde. Po válce byl Dr. Karl Gebhardt a 22 dalších lékařů souzen v Norimberském procesu s lékaři. Dr. Gebhardt byl žalován jako Oberster SS-Kliniker a za experimenty se sulfonamidy na polských příslušnících hnutí odporu v KL Ravensbrück. 20.8.1947 byl Dr. Karl Gebhardt jako válečný zločinec odsouzen k smrti a pověšen 2.6.1948 v Landsberg am Lech.

1.3.1916 dobrovolník v Königlich Bayerischen 4. Infanterie-Regiment "König Wilhelm von Württemberg", Bayerischen Armee
1917 až 3.1919 britské zajetí
1919 15. Freiwilligen-Kompanie, Freikorps von Epp, boj proti komunistům v Porúří
1919 Freikorps Oberland
1920 jako Leutnant der Reserve propuštěn z aktivní služby u Vorläufigen Reichswehr
9.11.1923 účastník pochodu na Feldherrnhalle, navržen na Blutorden, ale neobdržel ho
1933 až 5.1945 Leiter Medizinischen Institut für Leibesübungen, Berlin-Charlottenburg a Leiter Medizinischen Abteilung, Reichsakademie für Leibesübungen
1.7.1933 až 20.9.1934 Leiter des Reichsärztelagers v Hohenaschau
1.9.1933 přidělen k Reichssportführer Hansi von Tschammer und Ostenjako představený lékař Reichssportführung, současně pověřen vedením Deutsche Sporthilfe
1.11.1933 Chefarzt Tuberkulose-Sanatoriums v Hohenlychenu, později Reichsausbildungsstätte für Ärzte a Wiederherstellungsklinik von Sportverletzungen a ještě později SS-Vertragslazarett.
20.4.1935 až 4.1.1936 SS-Führer z.b.V. u Reichsführer-SS
1935 až 5.1945 představený lékař u Reichssportführer und Leiter der Medizinischen Abteilung der Hochschule
1.4.1936 až 20.4.1938 ve Stab Sanitätsamt, SS-Hauptamt jako osobní lékař Reichsführer-SS Heinricha Himmlera
1935 představený lékař u Generalinspekteur für das deutsche Straßenwesen, později také Organisation Todt.
1936 až 5.1945 šéflékař Orthopädischen Heilanstalt v Hohenlychenu, privátního sanatoria pro vyšší funkcionáře SS a NSDAP
1936 až 5.1945 profesor ortopedie na Universität Berlin
1936 až 5.1945 profesor pro sportovní zdravotnictví na Reichsakademie für Leibesübungen Berlin
1.1.1937 zastupující prezident Deutschen Roten Kreuz
12.1.1937 až 5.1945 člen Lebensborn
1.12.1937 profesor pro sportovní zdravotnictví na Medizinischen Fakultät, Universität Berlin, současně ředitel Medizinischen Institut der Reichsakademie für Leibesübungen (RAL)
20.4.1938 až 15.5.1940 Stab Reichsführer-SS Heinrich Himmler
20.4.1938 až 5.1945 osobní lékař RFSS Heinricha Himmlera
5.9.1938 vstup do aktivní služby Deutschen Roten Kreuz, Präsidium DRK
10.10.1939 až 30.1.1940 Divisionsarzt SS-Verfügungs-Division
26.10.1939 až 5.1945 představený chirurg Waffen-SS
26.10.1939 až 5.1945 šéflékař SS-Lazarett Hohenlychen
15.5.1940 až 5.1945 představený chirurg Waffen-SS v Persönlichen Stab Reichsführer-SS Heinrich Himmler
7.1942 až 8.1943 vedoucí plynových experimentů v KL Ravensbrück.
2.1943 až jaro 1944 osobní lékař Alberta Speera
31.8.1943 až 5.1945 vrchní lékař ve Stab Reichsführer SS und Polizei Heinricha Himmlera
9.6.1944 zvláštní pověřenec Reichsführera SS v Belgii a Holandsku
2.12.1944 až 23.1.1945 Heeresgruppenarzt, Heeresgruppe Oberrhein
1944 DRK-Generalhauptführer
24.1.1945 až 20.3.1945 Heeresgruppenarzt, Heeresgruppe Weichsel
23.4.1945 Geschäftsführender Präsident DRK
9.5.1945 až 20.5.1945 Präsident Deutschen Roten Kreuzes

SS-Mann 1.5.1933 (SS-Nr.: 265 894) a NSDAP (NSDAP-Nr.: 1 723 317)
SS-Sturmbannführer 20.4.1935
SS-Obersturmbannführer 15.9.1935
SS-Standartenführer 9.11.1936
SS-Oberführer 20.4.1938
SS-Oberführer der Reserve der Waffen-SS 15.4.1940
SS-Oberführer der Waffen-SS 15.5.1940
SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS 1.10.1940
SS-Gruppenführer 30.1.1943
Generalleutnant der Waffen-SS 9.11.1943

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
SS-Ehrenring
Ehrendegen des Reichsführers-SS
Julleuchter der SS 16.12.1935
Deutsche Olympia-Ehrenzeichen, I. Klasse (Halsorden)
Ehrenzeichen des Deutschen Roten Kreuzes, I. Stufe
Dienstauszeichnung der NSDAP in Bronze
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Kriegsverdienstkreuz (1939) II. und I. Klasse mit Schwertern
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Imperialer Orden vom Joch und den Pfeilen, Großoffizierkreuz
Deutsches Kreuz in Silber 20.4.1944 jako SS-Gruppenführer a Oberster Kliniker, Stab Reichsführer-SS
Ritterkreuz des Kriegsverdienstkreuzes mit Schwertern 16.5.1944

Oberleutnant Hans Döbrich

16. prosince 2017 v 16:05 | paulito

Hans Heinrich Döbrich se narodil 24.3.1916 v Sonnebergu. 10.1.1940 vstoupil k Luftwaffe (Flieger-Ausbildungs-Regiment 72 ve Fels am Wagram) a prodělal dvouletý výcvik na stíhacího pilota (A/B 72, Jagdfliegervorschule 2 a JFS 2 Zerbst). 7.1.1943 byl přidělen k 1. Staffel/JG 5 a 16.3.1942 k 6. Staffel/JG 5. První nasazení v Norsku absolvoval u 6. Staffel, Jagdgeschwader 5 Eismeer v Petsamu. U 6. Staffel zůstal další dva roky, létal při doprovodných letech bombardérů a bitevních letadel k Murmansku. Unteroffizier Döbrich byl 1.11.1942 u II. Gruppe/JG 5 povýšen do hodnosti Feldwebel. Brzy patřila jeho 6. Staffel k Expertenstaffel Jagdgeschwader 5. V této Staffel působili Heinrich Ehrler a Theodor Weißenberger byli nositelé Dubových listů. Ale za tyto úspěchy piloti platili krvavou daň. Hans Döbrich sám musel třikrát vyskočil na padáku, dvakrát se vrátil ke své Staffel. 16.7.1943 byl potřetí sestřelen a byl těžce zraněn. Jen se štěstím byl zachráněn minolovkou. Dlouhou dobu ale strávil v nemocnicích a lazaretech a do boje se již nevrátil. Ritterkreuz obdržel v září 1943 v Luftwaffen-Lazarett Kirkenes. 1.8.1944 byl Döbrich povýšen do hodnosti Leutnant a v dubnu 1945 Oberleutnant. 27.4.1945 byl Oberleutnant Döbrich propuštěn z vojenské služby. V květnu 1945 padl do amerického zajetí a propuštěn byl 1.4.1946. Při 244 vzletech sestřelil 65 letadel (dalších 19 není potvrzeno). Hans Döbrich zemřel 6.4.1984 ve Vídni.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Ehrenpokal der Luftwaffe 17.8.1942
Frontflugspange in Bronze, Silber und Gold (Gold 26.10.1942)
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Deutsches Kreuz in Gold 15.10.1942 jako Unteroffizier a pilot v 6. Staffel/Jagdgeschwader 5
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 19.9.1943 jako Feldwebel a pilot v 6. Staffel/Jagdgeschwader 5

Feldwebel Döbrich, Bf 109G-2/R6

Oberst Heinz Wittchow von Brese-Winiary

15. prosince 2017 v 22:45 | paulito

13.1.1914, Drážďany
3.12.1995, Freiburg

Heinz von Brese vstoupil do Wehrmachtu 4.4.1934 jako příslušník Infanterie Regiment 10 v Drážďanech a v květnu 1936 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Během této doby sloužil jako velitel 7. Kompanie v 10. Infanterie Regiment, velitel 8. Kompanie a velitel Nachrichten Battalionu. V květnu 1939 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a stal se Batallion Adjutantem a 24.10.1939 byl vyznamenán Železným křížem II. třídy. Ve Francii byl vyznamenán Železným křížem I. třídy 24.6.1940 a 31.10.1940 Útočným odznakem pěchoty. Poté bojoval v Rusku a byl vyznamenán Medailí za zimní tažení 1940-41. Během roku 1941 byl v Rusku zraněn a obdržel Odznak za zranění černý a v prosinci 1941 Německý kříž ve zlatě. 1. března 1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a velel 6. Kompanie Infanterie Regiment 10. Poté byl velitelem 2. Kompanie Panzer Grenadier Regiment 108 a 2. Kompanie Panzer Grenadier Regiment 103 a od 14.12.1942 do 22.2.1943 velitelem Kampfgruppe von Brese. Tato skupina se zúčastnila bojů nedaleko Stalingradu. Byl opět zraněn a obdržel Odznak za zranění ve stříbře a ve zlatě. V dubnu 1943 byl povýšen do hodnosti Major a 15.5.1943 vyznamenán Rytířským křížem. Později se stal velitelem Panzer Grenadier Regimentu 108 a bojoval v Čerkaském kotli, za což byl vyznamenán Dubovými listy. 23.3.1944 byl vyznamenán Sponou za boj zblízka a 1.4.1944 povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.9.1944 byl povýšen do hodnosti Oberst. Od 3.9.1944 do konce (vzdal se 18.2.1945 Sovětům) byl velitelem Panzer Fusilier Regiment Grossdeutschland, Grossdeutschland Division.

4.4.1934 vstup do Infanterie-Regiment Dresden (Ausbildungs-Bataillon Löbau)
6.10.1936 7./Infanterie-Regiment 10 (Kamenz)
10.11.1938 adjutant II. Bataillon/Infanterie-Regiment 10 (Kamenz)
29.1.1940 velitel 6. Kompanie/Infanterie-Regiment 10
15.8.1940 velitel 6. Kompanie/Schützen-Regiment 108
12.5.1942 velitel I. Bataillon/Schützen-Regiment 108, krátký čas velitel II. Bataillon/Schützen-Regiment 108
8.8.1942 zraněn, poté lazaret
14.12.1942 velitel Kampfgruppe
23.2.1943 zraněn, poté lazaret
17.4.1943 velitel II. Bataillon/Panzergrenadier-Regiment 108
6.11.1943 pověřen velením Panzergrenadier-Regiments 108
17.2.1944 Führerreserve OKH (IV)
11.5.1944 Panzertruppenschule Bergen (do 7.6.1944)
8.8.1944 13. Divisions-Führer-Lehrgang
31.8.1944 Kurzlehrgang für Panzeroffiziere (do 2.9.1944)
6.9.1944 velitel Panzer-Füsilier-Regiment Großdeutschland, Panzer-Grenadier-Division Großdeutschland
8.2.1945 po sesazení Generalmajorem Karlem Lorenzem přeložen do Führerreserve OKH (von Brese-Winiary byl znechucen, že je jeho II. obětován)
13.2.1945 Oberst von Brese-Winiary byl naposled velitelem pluku v 18. Panzer-Grenadier-Division
18.2.1945 von Brese-Winiary byl těžce zraněn a také 18. Panzer-Grenadier-Division byla podruhé zničena
Na konci války padl v lazaretu do sovětského zajetí, propuštěn v roce 1953

20.4.1936 Leutnant
1.4.1939 Oberleutnant
1.3.1942 Hauptmann
30.4.1943 Major
1.4.1944 Oberstleutnant
1.9.1944 Oberst

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 24.10.1939
1. Klasse 24.6.1940
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 31.10.1940
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold
Schwarz 10.11.1941
Silber 24.4.1942
Gold 18.9.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 11.4.1943
Nahkampfspange des Heeres 2.3.1944
Deutsches Kreuz in Gold 24.12.1941 jako Oberleutnant a velitel 6. Kompanie/Infanterie-Regiment 10
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 15.5.1943 jako Hauptmann a velitel I. Bataillon/Panzer-Grenadier-Regiment 108, 14. Panzer-Division
Eichenlaub 6.4.1944 (441.) jako Major a velitel Panzer-Grenadier-Regiment 108, 14. Panzer-Division

Generalleutnant z.V. Kurt Woytasch

15. prosince 2017 v 22:00 | paulito

6.12.1878, Halle
23.7.1965, Bremen

4.1897 vstup do armády jako Fahnenjunker, Infanterie-Regiment "Landgraf Friedrich I. von Hessen-Kassel" (1. Kurhessisches) Nr. 81
18.11.1897 Fähnrich
18.8.1898 Leutnant
1.10.1905 adjutant v Bezirkskommando Frankfurt am Main
10.1908 až 10.1911 Kriegsakademie
24.4.1909 Oberleutnant
1.4.1912 odvelen k Großen Generalstab
25.7.1913 Hauptmann a velitel 3. Kompanie/Füsilier-Regiment "General-Feldmarschall Graf Blumenthal" (Magdeburgisches) Nr. 36, v srpnu 1914 nasazen s plukem na frontu, byl velitelem roty a praporu, několikrát zraněn
1.10.1919 Reichswehr-Infanterie-Regiment 8
16.6.1920 Major
1.1.1921 velitel IV. Bataillon/Infanterie-Regiment 12
1.6.1922 Stab, Gruppenkommando 1 v Berlíně
1.10.1925 Stab, 3. Kavallerie-Division
1.2.1926 Oberstleutnant, učitel na Infanterieschule Dresden
1.10.1928 Stab, Infanterie-Regiment 8, Frankfurt/Oder
1.4.1929 Oberst
31.10.1930 penzionován jako Generalmajor
1.10.1933 reaktivován jako velitel Wehrbezirkskommando I (Berlín)
1.4.1937 penzionován
26.8.1939 reaktivován
1.9.1939 velitel Infanterie-Regiment 169
25.10.1939 až 1.12.1939 velitel 410. Infanterie-Division
1.12.1939 až 10.1.1940 velitel 180. Division (před 21.12.1939 Ersatztruppe 2/X)
10.1.1940 až 1.3.1942 velitel 181. Infanterie-Division, operace Weserübung, okupační jednotka v rámci Armee Norwegen, Drontheim
1.8.1940 Generalmajor z.V.
1.8.1941 Generalleutnant z.V.
1.3.1942 Führerreserve
30.6.1942 penzionován

V konečných bojích o Berlín byl Generalleutnant Woytasch ještě jednou nasazen, není jasné, zda byl reaktivován, nebo se přihlásil dobrovolně. Patřil ke štábu General der Artillerie Helmutha Weidlinga. 2.5.1945 padl Stab Weidling do sovětského zajetí. Později byl Woytasch odvezen do Ruska a propuštěn v říjnu 1949.

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Herzoglich Anhaltisches Friedrich-Kreuz
Hanseatenkreuz (Lübeck)
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern
Verwundetenabzeichen (1918) in Silber
Preußisches Dienstauszeichnungskreuz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)

Fregattenkapitän Robert Zapp

15. prosince 2017 v 21:45 | paulito

3.4.1904, Germersheim
17.7.1964, Kiel

16 lodí potopeno, 106.200 GRT
1 loď poškozena, 12.502 GRT

Zapp byl dobrovolníkem Freikorpsu ve Slezsku, kde sloužil šest měsíců. Za to obdržel Schlesische Bewährungsabzeichen I. Stufe. 1.5.1923 vstoupil jako Matrose do Reichsmarine. Po službě na palubě školní lodi Niobe se v dubnu 1926 stal důstojnickým čekatelem a 12.10.1926 Seekadettem. Následoval výcvik a služba na lehkém křižníku Emden a poté sloužil na bitevní lodi Hessen. Později sloužil Zapp u 1. Minensuch-Flottille, jejímž velitelem se stal v září 1938 v hodnosti Kapitänleutnant. Na začátku druhé světové války sloužil Zapp jako velitel Marine-Flak-Abteilung 251 do dubna 1940. Následoval přestup k U-Bootwaffe, tam prodělal výcvik a v říjnu 1940 sloužil na jedné plavbě pod Engelbertem Endrassem na U 46 (Typ VIIB). V lednu 1941 obdržel Zapp novou ponorku U 66 (Typ IX-C) u 2. U-Flottille. Po první neúspěšné plavbě potopil na dalších plavbách pět lodí o výtlaku 26.130 BRT. V prosinci 1941 se Zapp s U 66 zúčastnil operace Paukenschlag. U 66 byla nasazena u mysu Hatteras na východním pobřeží USA. Od 13.1.1942 potopil Zapp s U 66 pět lodí o 33.450 BRT. V březnu 1942 vedl Zapp svoji ponorku k Trinidadu. V dubnu a květnu 1942 potopil šest lodí o 43.956 BRT a poškodil další s 12.500 BRT. Za to obdržel 24.4.1942 Ritterkreuz. Po návratu ponorek na základny v roce 1944 opustil Zapp U 66 a převzal velení 3. U-Flottille v La Rochelle. V říjnu 1944 převzal velení Marine-Regiment Zapp ve městě, když bylo La Rochelle vyhlášeno za pevnost. Richard Zapp kapituloval 9.5.1945, mezitím Fregattenkapitän, do francouzského zajetí, ze kterého byl propuštěn 7.7.1947.

1.5.1923 vstup do Reichsmarine
1.10.1925 Obermatrose
1.4.1926 Offiziersanwärter
12.10.1926 Seekadett
1.4.1928 Fähnrich zur See
1.6.1930 Oberfähnrich zur See
1.10.1930 Leutnant zur See
1.5.1933 Oberleutnant zur See
1.4.1936 Kapitänleutnant
1.4.1941 Korvettenkapitän
1.1.1945 Fregattenkapitän

Schlesischer Adler, I. Stufe
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis III. Klasse 2.10.1936
U-Boot-Kriegsabzeichen (1939) 14.5.1941
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse 6.8.1941
2x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 27.1.1942 a 7.5.1942
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern 30.1.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 23.4.1942 jako Korvettenkapitän a velitel ponorky U 66

Oberleutnant Gerhard Vogt

15. prosince 2017 v 21:14 | paulito

Gerhard Vogt se narodil 29.11.1911 v Raudtenu u Lübenu, Niederschlesien. Vogt byl zařazen do JG 26 u Kanálu 16.9.1941 po dokončení výcviku. Obergefreiter Vogt byl přidělen 6./JG 26. Zaznamenal první vítězství, když sestřelil RAF Spitfire nad Calais 6.11.1941. 24.3.1942 byl Unteroffizier Vogt zraněn v boji se Spitfiry. Nouzově přistál u Abbeville v Fw 190A-1 (W.Nr. 013) "hnědá 13". Do konce roku 1942 získal 11 vítězství. 2.2.1943 byl Vogt sestřelen Spitfiry nad St. Omer. Z Bf 109G-4 (W.Nr. 161 29) "hnědá 10" vyskočil na padáku, ale byl zraněn. Feldwebel Vogt se vrátil do boje 22.6.1943, když sestřelil USAAF B-17 nad Dunkirkem. Vogtův Fw 190A-5 (W.Nr. 410 006) "hnědá 13" byl zasažen palbou B-17 30.7. Pokusil se narazit do bombardéru a poté vyskočil vážně zraněn na padáku. Nouzově přistál s Fw 190A-4 (W.Nr. 2456) "hnědá 11" u Romilly-sur-Seine po zásahu z B-17 3.9. 4.9. sestřelil Spitfire u Le Tréport jako 14. vítězství. Jeho obětí bylo australské eso Flt. Lt. F.A.O. "Tony" Gaze (12.5/4/5 vítězství) z 66 Sqn, RAF. V listopadu Vogt sloužil u 7./JG 26. Vogt se pustil do boje se třemi Spitfiry 28.1.1944. Dva byly vážně poškozeny, ale doletěly zpět do Anglie. Třetí byl Vogtem sestřelen, vyskočil na padáku, ale udeřil se o ocas letadla. Zemřel v nemocnici o několik hodin později. Vogt sestřelil dalšího známého pilota. P/O Claude Weaver (12.5/0/3 vítězství) z 403. Sqn, RAF, byl Američan létající u RAF. Oberfeldwebel Vogt byl vyznamenán Německým křížem ve zlatě 5.5. za 26 vítězství. 15.6.1944 převzal Leutnant Vogt velení 7./JG 26, když byl Oberleutnant Waldemar Radener (37 vítězství, RK) byl vážně zraněn v boji. 5.7. byl Vogt zraněn, když byl jeho Fw 190 A-8 (W.Nr. 170 661) "hnědá 13" zasažen v boji se Spitfiry. Vogt byl jmenován Staffelkapitänem 5./JG 26 14.8.1944, nahradil Hauptmanna Waltera Matoniho (34 vítězství, RK), který byl jmenován Gruppenkommandeurem I./JG 11. Dosáhl 40. vítězství 21.9. nad Nijmegenem, když JG 26 naapdla výsadkářské C-47 nad Arnhemem. Vogt byl sestřelen 28.10. v boji s RAF Typhoony u Venlo. Byl zraněn při nouzovém přistání s Fw 190A-8 (W.Nr. 175 130) "bílá 13". Vogt byl vyznamenán Rytířský kříž 25.11. za 46 vítězství. Oberleutnant Vogt vedl 5./JG 26 během operace Bodenplatte 1.1.1945. 14.1.1945 dostala JG 26 rozkaz napadnout spojenecké stíhací bombardéry nad Ardenami. 5./JG 26 byla napadena USAAF stíhači. Vogt byl sestřelen a zabit v Fw 190 D-9 (W.Nr. 210 176) "bílá 13" u Kölnu. Gerhard Vogt získal 48 vítězství v 174 misích.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Ehrenpokal der Luftwaffe 12.12.1943
Frontflugspange in Gold
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz, Silber und Gold
Deutsches Kreuz in Gold 5.5.1944 jako Oberfeldwebel a pilot v 7./JG 26
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 25.11.1944 jako Leutnant a velitel 5. Staffel/II. Gruppe, Jagdgeschwader 26 Schlageter

Hauptmann Hermann Köhl

15. prosince 2017 v 21:03 | paulito

15.4.1888, Neu-Ulm
7.10.1938, Mnichov

Hermann Köhl vstoupil v roce 1907 do Württembergische Pionier-Bataillon Nr. 13 v Ulmu. 22.8.1908 byl povýšen do hodnosti Leutnant a od roku 1913 navštěvoval Militärtechnische Akademie v Berlíně. Během první světové války byl nejdříve velitel čety, byl ale ve Vogézách těžce zraněn, musel odejít od pěchoty a přihlásil se k pruské Fliegertruppe, kde prodělal výcvik jako pozorovatel a poté získal pilotní průkaz v Böblingenu a stal se bombardovacím letcem. 22.3.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a stal se Staffelführerem v Kampfgeschwader 4 (Kagohl 4), která byla nasazena při nočním bombardování ve Flandrech. Koncem roku 1916 byl sestřelen a strávil nějaký čas v lazaretu. V březnu 1918 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a stal se velitelem koncem roku 1917 ustavené Bombengeschwaders der Obersten Heeresleitung Nr. 7 (Bogohl 7 s letouny AEG a LVG). Krátce nato obdržel za zničení muničních skladů u Blargies Pour le Mérite. Při jednom letu v květnu 1918 musel jeho stroj nouzově přistát a padl do francouzského zajetí. V září 1919 se vrátil ze zajetí do Německa a přihlásil se u bývalého ženijního praporu. Po několika dnech byl povolán k policii, pro kterou v Böblingenu ustavil Polizeifliegerstaffel. Po smlouvě z Versaille bylo letectvo v Německu zakázáno a Köhl přestoupil v květnu 1920 k Reichswehru, kde byl jako Hauptmann ve štábu Kraftfahrerabteilung Dienst. Při redukci Reichswehru na 100.000 mužů byl převelen k Infanterie-Regiment 13, kde s epozději stal velitelem 7. Kompanie. V roce 1924 byl převelen jako velitel 1. Kompanie, 5. Pionier-Bataillon do Neu-Ulm a v roce 1925 odešel do civilu.

Abzeichen für Beobachtungsoffiziere aus Flugzeugen (1914)
Militär-Flugzeugführer-Abzeichen (Preußen)
Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Friedrichs-Orden, Ritterkreuz
Militärverdienstorden (Württemberg), Ritterkreuz 21.5.1915 jako Oberleutnant ve Feld-Flieger-Abteilung 41 (FFA 41)
Orden der Württembergischen Krone, Ritterkreuz
Militärverdienstkreuz (Österreich), III. Klasse
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern
Pour le Mérite 21.5.1918
Flieger-Erinnerungsabzeichen (1914)
Ehrenkreuz für Frontkämpfer

Oberleutnant Erich Löwenhardt

15. prosince 2017 v 20:34 | paulito

Erich Löwenhardt se narodil 7.4.1897 v Breslau. Výcvik obdržel na Hauptkadettenanstalt v Berlín-Lichterfelde. Na počátku první světové války byl v srpnu 1914 poslán k Kulmer Infanterie-Regiment Nr. 141 do Graudenze a přišel s plukem na východní frontu. Byl poprvé zraněn u Lodže, ale zůstal u jednotky a zúčastnil se bitvy u Tannenbergu. 2.10.1914 byl Löwenhardt za statečnost povýšen do hodnosti Leutnant. 30.10.1914 byl těžce zraněn a do ledna 1915 byl v nemocnici. Následovalo další nasazení na východní frontě. V Karpatech zachránil Löwenhardt pět zraněných vojáků. Za to obdržel na počátku roku 1915 Eiserne Kreuz I. Klasse. Löwenhardt byl odvelen k Deutschen Alpenkorps a poslán na italskou frontu. Zde těžce onemocněl a po pěti měsících se dobrovolně přihlásil v říjnu 1915 k Fliegertruppe. Po ukončení výcviku byl nasazen jako pozorovatel na počátku roku 1916 a po získání pilotního průkazu byl zařazen k Fliegerabteilung der Artillerie 265, kde létal na dvoumístných letounech. V lednu 1917 prodělal stíhací výcvik a v březnu 1917 byl převelen k Jagdstaffel 10, která patřila k Jagdgwschwader Nr. 1 (Wanderzirkus), pod velením Manfreda Freiherr von Richthofen. 24.3.1917 získal svůj první sestřel, když zničil pozorovací balon z 58e Compagnie nad Récicourtem. Do konce roku 1917 se střelil ve strojích Albatros D.III a Pfalz D.III 8 nepřátel. Na počátku dubna byl Löwenhardt jmenován Staffelführerem Jasta 10. Zúčastnil se řady soubojů a do konce července 1918 získal ve svému Fokker D.VII 47 sestřelů. Občas byl zastupujícím velitelem Jagdgeschwader. 31.5.1918 obdržel za 20. sestřel Pour le Mérite. 7.8.1918 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 10.8.1918 získal u Chaulnes svůj 54. sestřel a poté byl sám sestřelen a zabit.

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse 30.10.1914
I. Klasse 1915
Abzeichen für Beobachtungsoffiziere aus Flugzeugen (1914), 1915
Preußisches Militär-Flugzeugführer-Abzeichen, 1916
Militärverdienstkreuz (Österreich)
Verwundetenabzeichen (1918)
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern, 4.1918
Pour le Mérite 31.5.1918 jako Leutnant a velitel Jagdstaffel 10 po 20. sestřelu

Major Wilhelm-Ferdinand Galland

15. prosince 2017 v 20:10 | paulito

23.10.1914, Bochum
17.8.1943, Maastricht, sestřelen P-47 Thunderbolt (v Fw 190A-6)

V roce 1935 před pilotním výcvikem byl příslušníkem protiletadlového pluku Luftwaffe. Wutz Galland absolvoval pilotní výcvik u Ergänzungsgruppe a byl přidělen k II./JG 26. JG 26 byla pod velením jeho bratra Adolfa Gallanda (104 v., RK-Br). Byl zde také jeho mladší bratr Paul Galland (17 vítězství v 107 bojových misích), kterého sestřelil Spitfire 31. října 1942. U 6./JG 26 získal Wutz 23. července 1941 své první vítězství nad Spitfirem. 5. května Galland převzal velení 5./JG 26. Nad Dieppe získal své 14. vítězství 19. srpna nad dalším Spitfirem. Hptm. Galland se stal 3. ledna 1943 velitelem II./JG 26. 13. ledna sestřelil Spitfire, ale ve skutečnosti to byl Bf 109G-4 ze 6. Staffel pilotovaný Uffz. Johannem Irlingerem. Omyl při identifikaci stál Irlingera život a incident byl vymazán z oficiálních záznamů. 28. ledna dostal Německý kříž ve zlatě za 24 vítězství. 13. února dosáhl své 28. a 29. vítězství (Spitfiry). 8. března Galland zničil B-24 Liberator. Za 35 sestřelených nepřátel získal 18. května 1943 Rytířský kříž. Wutz Galland se dále zúčastnil bojů proti čtyřmotorovým bombardérům. 4. dubna sestřelil dva B-17. O den později zničil další B-17 Flying Fortress. 17. srpna 1943 v 16:52 tři Staffeln z II. Gruppe zaútočily nad Lille pod velením Maj. Galland proti formaci čtyřmotorových bombardérů vracejících se od Schweinfurtu. Nad Lutychem jednotka napadla formaci 150 až 200 bombardérů a 200 stíhačů. II./JG 26 vnikla do formace bombardérů, byla ale napadena Thunderbolty z 56th Fighter Group. Jejich palba sestřelila Focke-Wulf 190 A-5 W.Nr. 530125 "Wutze" Gallanda, který se zřítil nedaleko Liegne, 5 km západně od Maastrichtu. Galland získal 54 vítězství během 186 misí na Západě, z toho 7 čtyřmotorových bombardérů. Sestřelil také 37 Spitfirů.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Ehrenpokal für besondere Leistungen im Luftkrieg 12.10.1942
Frontflugspange für Jäger in Gold
Deutsches Kreuz in Gold 28.1.1943 jako Hauptmann a velitel II. Gruppe/Jagdgeschwader 26 Schlageter
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.5.1943 jako Hauptmann a velitel II. Gruppe/Jagdgeschwader 26 Schlageter


Oberst Ernst Kühl

14. prosince 2017 v 21:35 | paulito

Dr. Ernst Kühl (1988-1972) z Breslau

Jako Leutnant bojoval v první světové válce ve Feldartillerie-Regiment 22. Po skončení války byl propuštěn z armády. Po získání pilotního průkazu byl v roce 1936 jako záložník převzat do Luftwaffe. 1.8.1939 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve. Na začátku války přišel ke Kampfgeschwader 55, se kterou se zúčastnil tažení v Polsku a na Západě. Byl povýšen do hodnosti Major der Reserve a v roce 1941 přeložen do Geschwaderstab. V březnu 1941 se po 100 vzletech stal velitelem II. Gruppe. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 21.8.1942 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. 27.8.1942 se stal Kommodorem Kampfgeschwader 55. Po 230 vzletech byl 17.10.1942 jako Oberst der Reserve vyznamenán Ritterkreuzem. 29.11.1942 byl současně jmenován do funkce Lufttransportführer Morosowskaja, kde velel He 111, nasazeným nad Stalingradem. Po pádu Stalingradu byl zbytek Geschwader odsunut k Donu. 8.8.1943 byl jmenován do funkce Fliegerführer Nord. 18.12.1943 obdržel Dubové listy. V únoru 1944 převzal velení 3. Flieger-Division, v červenci 1944 byl jmenován do funkce Fliegerführer Drontheim. V lednu 1945 se stal velitelem 5. Flieger Division v Narviku. Na konci války padl do britského zajetí, propuštěn byl v září 1947.

Hauptmann der Reserve Walther Paulus

14. prosince 2017 v 21:22 | paulito

Walter Paulus se narodil 2.1.1911 ve Schweinschiedu. Na počátku druhé světové války přišel jako Feldwebel a Reserve-Offiziers-Anwärter k nově ustavenému Panzerjäger-Abteilung 263 a krátce na to byl povýšen do hodnosti Leutnant. Během tažení ve Francii byl velitelem čety. Po smrti Oberleutnanta Wagnerse převzal Paulus 27.10.1941 v Naře, 70 km před Moskvou, velení 3. Kompanie, Panzerjäger-Abteilung 263. Divize a její Panzerjäger-Abteilung se drželi do Vánoc 1941 v tomto prostoru a pak následovaly těžké ústupové boje. 15.2.1942 stála divize u Novo Sukova a Sukova, 6 km západně od Juchnova na železnici Roslavl-Moskva. Zde se Sověti pokusili prolomit německé linie. Leutnant Paulus se svojí rotou a podřízenou jednotkou pěchoty měl za úkol udržet Sukovo. 19.3. a 20.3.1942 zničili Leutnant Paulus a Unteroffizier Menk, Nilges a Wilking čtyři nepřátelské tanky v boji zblízka. Nepřítel zkoušel prorazit dalších 10 dnů, ale vždy byl odražen. Leutnant Paulus obdržel 31.3.1942 Ritterkreuz. Po uzdravení ze zranění 22.3.1942 se již nevrátil ke staré jednotce a zúčastnil se později konečných bojů o Berlín. Dr. rer. pol. Walter Paulus zemřel 13.1.1987.

Hauptmann Rudolf Braun

14. prosince 2017 v 21:04 | paulito

Rudolf Braun se narodil 30.8.1913 v Brannenburgu. 1.9.1934 vstoupil do Deutsche Verkehrs-Fliegerschule Schleißheim a dále navštěvoval letecké školy v Celle a Hildesheimu. 17.4.1936 byl poslán k 4. Staffel, Kampfgeschwader "Immelmann" do Schwerinu. 1.4. až 1.5.1937 byl v I. Gruppe, Kampfgeschwader 162 a nakonec byl 31.3.1938 převelen do I. Gruppe, Sturzkampfgeschwader 167, která byla v dubnu 1938 přejmenována na I. Gruppe, Sturzkampfgeschwader 168 a přesunuta do Grazu. S 1. Staffel byl nasazen v Polsku a Francii, 5.7.1940 byla přejmenována na 1. Staffel, Sturzkampfgeschwader 3. Následovalo nasazení nad Kanálem a nad Anglií, poté nad Balkánem, Krétou s Středomořím. 14.6.1941 obdržel jako Leutnant a Staffelführer 1. Staffel, Sturkampfgeschwader 3, Ritterkreuz. 11.11.1941 byl jmenován Kapitänem 1. Staffel v severní Africe, kde byl 25.4.1942 sestřelen nad Tobrukem Kittyhawky a Tomahawky 2. a 4. Squadron SAAF. S mrtvým střelcem, sám těžce zraněn, nouzově přistál u Tmimi a 3.8.1943 byl poslán do lazaretu. 6.8.1943 až 1.1.1944 byl Kapitän 3. Staffel, Sturzkampfgeschwader 151, nasazené proti partyzánům v Chorvatsku. Od ledna 1944 do ledna 1945 byl Kommandeur Sturkampfgeschwader 102 na Stuka-Schule Německý Brod, od února 1945 Gruppenkommandeur v Schlachtgeschwader 3 na východní frontě. Rudolf Braun zemřel 4.4.1990 v Augsburgu.

Hauptmann Martin Kühne

12. prosince 2017 v 22:42 | paulito

Martin Kühne se narodil 1.11.1918 v Langebrücku a vstoupil 1.10.1937 jako Fahnenjunker do I. Abteilung, Flak-Regiment 10 v Drážďanech. 1.1. až 31.8.1939 patřil jako Oberfähnrich k I. Abteilung, Flak-Regiment 23 ve Fürstenfeldbrucku. 1.9.1939 přišel jako Leutnant do Fallschirmschule Wittstock a 29.11.1939 k Fallschirm-Jäger-Regiment 1. 1.4.1940 se stal velitelem čety v 2. Kompanie, Fallschirm-Jäger-Ergänzungs-Bataillon 1 ve Stendalu a 1.5.1940 velitelem čety v 15. Kompanie, Fallschirm-Jäger-Regiment 1. Se svojí jednotkou obsadil během tažení na Západ Moerdijk, kde obsadil bunkr a 11.5.1940 byl těžce zraněn. Při nasazení na Balkánu u Korinthu se Kühne vyznamenal jako velitel průzkumné jednotky. Tak zajal anglickou baterii flaku a několik nákladních aut. Za toto nasazení byl navržen na Ritterkreuz, ale jeho udělení bylo odmítnuto. Poté, co byl převelen jako velitel čety k 1. Kompanie, Fallschirm-Jäger-Regiment 2, se zúčastnil nasazení na Krétě. Tam obsadil se svojí četou prostor mezi městem a letištěm Rethymnion. Jen s několika přeživšími se bránil dva dny úspěšně proti nepřátelským útokům a přitom byl Kühne těžce zraněn. Za výkony na Krétě obdržel Ehrenpokal der Luftwaffe. Po začátku tažení na východě byla Kühnova jednotka v zimě 1941 poslána do jižní části východní fronty, kde byl jako Oberleutnant (od 1.10.1941) adjutantem I. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment 2 a občas bojoval jako velitel I. Bataillonu. Potom byla Kühnova jednotka poslána k Brigade Ramcke do Afriky, kde se zúčastnila úspěchů této brigády. Ze zbytků praporu byla postavena rota, která bojovala o postavení Buerat, Hom a u Tripolisu na Marethské linii. 28.2.1943 se stal velitelem průzkumné roty Fallschirm-Jäger-Regiment 2. Od 26.6.1943 byl velitelem 4. Kompanie, Fallschirm-Jäger-Regiment 2 a od 10.9.1943 velitelem I. Bataillonu. 1.7.1943 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 12.11. až 16.11.1943 se svým praporem a dalšími německými jednotkami obsadil ostrov Leros, který byl obsazen Brity. 23.7.1943 obdržel Deutsche Kreuz in Gold. Za tyto úspěšné boje obdržel Kühne 29.2.1944 jako Hauptmann a velitel I. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment 2 Ritterkreuz. 15.2.1944 se stal velitelem I. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment 10 a 1.3.1945 byl povýšen do hodnosti Major. Martin Kühne zemřel v roce 2003.

Obergefreiter Leopold Schrems

12. prosince 2017 v 21:44 | paulito

Leopold Schrems se narodil 4.10.1922 v Kirchbergu v Rakousku. 3.10.1941 nastoupil jako rekrut do 2. Kompanie, Gebirgsjäger-Regiment 137, kde prodělal základní výcvik. 25.3.1942 byl převelen k 9. Kompanie, Gebirgsjäger-Regiment 85, 5. Gebirgs Division. V bojích divize u Volchova byl Schrems 3.9.1942 zraněn, za což obdržel 16.10.1942 Verwundetenabzeichen in Schwarz. Podruhé byl zraněn 24.6.1943 a poslán do lazaretu v Dünaburgu. 1.5.1944 byl převelen do Stabskompanie, Gebirgsjäger-Regiment 85 a 15.7.1944 k Leichten Gebirgsjäger-Kolonne pluku, kde se stal velitelem družstva. 27.7.1944 obdržel jako Obergefreiter Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes za zničení tří nepřátelských tanků. Schrems bojoval v té době u Monte Cassina, v prostoru Pignaturo. Spolu s 23 kamarády udržel Schrems v těžkém obranném boji důležitou výšinu, na kterou útočilo 25 nepřátelských tanků a zastavil pokus o průlom. Do 6.5.1945 zůstal ve Stabskompanie a 1.10.1944 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier. Následovalo americké zajetí, ze kterého byl propuštěn 1.8.1945. Leopold Schrems zemřel 8.7.2008vSeekirchen am Wallersee.

Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 7.6.1943
1. Klasse 11.8.1943
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber 16.10.1942
Ostmedaille
Infanterie-Sturmabzeichen
Nahkampfspange in Silber 22.9.1943
3x Sonderabzeichen für das Niederkämpfen von Panzerkampfwagen durch Einzelkämpfer
Wehrmachtbericht 27.5.1944
Ritterkreuz 27.7.1944 jako Obergefreiter v Stabskompanie, Gebirgs-Jäger-Regiment 85

General der Infanterie Paul Völckers

12. prosince 2017 v 21:28 | paulito

15.3.1891, Kiel
23.1.1946, zajatecký tábor 7048 v Ivanovu

Paul Völckers vstoupil 3.3.1910 po maturitě jako Fähnrich do Königlich Preußische Armee a byl přidělen k 2. Magdeburgisches Infanterie-Regiment "Prinz Louis Ferdinand von Preußen" Nr. 27. Zde byl 20.3.1911 povýšen do hodnosti Leutnant. Na jaře 1914 byl převelen jako asistent do Infanterie-Schießschule. Jako velitel čety v 5. Garde-Regiment zu Fuß, Garde-Korps vstoupil do první světové války, kde byl 11.10.1914 těžce zraněn. Po uzdravení 26.2.1915 se stal velitelem 11. Kompanie, 5. Garde-Regiment zu Fuß a 18.6.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 29.12.1916 přišel do II. Bataillonu. 6.3.1917 se stal ordonančním důstojníkem u Beskiden-Korps. 20.6.1918 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 28.7.1918 byl jmenován velitelem baterie ve Feldartillerie-Regiment 43. 15.11.1918 se stal velitelem II. Bataillon, 1. Magdeburgischen Infanterie-Regiment "Fürst Leopold von Anhalt-Dessau" Nr. 26. Po válce byl převzat jako Hauptmann do Vorläufige Reichswehr. Na jaře 1920 byl převelen k Reichswehr-Schützen-Regiment 8. Dále byl převelen do 12. Infanterie-Regiment jako velitel roty. Od jara 1924 byl velitelem 12. (MG-)Kompanie, 12. Infanterie-Regiment v Magdeburgu. Na jaře 1928 patřil k Stab, III. (Preuß.) Bataillon tohoto pluku. 1.10.1928 patřil k Stab, (Preuß.) Ausbildung-Bataillon, 12. Infanterie-Regiment v Halberstadtu. Odtud byl převelen jako učitel do Infanterie-Schule Dresden. Zde byl 1.3.1931 povýšen do hodnosti Major. V dubnu 1932 byl převelen do Stab, I. Bataillon, 1. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Königsbergu. Při přerodu Reichswehru na Wehrmacht velel různým praporům a 1.7.1934 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.2.1937 byl v hodnosti Oberst jmenován velitelem Infanterie-Regiment 115. Se svým plukem byl při vypuknutí druhé světové války na Západě a poprvé byl v boji v roce 1940 na Západě. V říjnu 1940 byl jmenován velitelem nové 15. Schützen-Brigade. 1.1.1941 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 15.4.1941 se Paul Völckers stal styčným generálem u velení bulharské armády. Koncem roku 1941 se stal velitelem 78. Infanterie-Division. Tu vedl na středním úseku východní fronty pod Moskvou. 1.9.1942 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant, 1.1.1943 byla jeho divize přejmenována na 78. Sturm-Division umbenannt. 1.4.1943 byl přeložen do Führerreserve. 8.6.1943 se stal velitelem XXVII. Armeekorps. 1.9.1943 byl povýšen do hodnosti General der Infanterie. 9.7.1944 padl během sovětské letní ofenzívy na východní frontě do zajetí. General der Infanterie Paul Gustav Völckers zemřel 23.1.1946 v sovětském zajetí.

Oberfeldwebel Anton Bayer

11. prosince 2017 v 21:17 | paulito

Anton Bayer se narodil 30.5.1914 v Hamburku a 1.10.1936 vstoupil do 14. (Panzer-Abwehr) Kompanie, Infanterie-Regiment 19 v Mnichově. 1.12.1937 byl přeložen k Wehrersatz-Inspektion München, kde byl 1.10.1938 povýšen do hodnosti Obergefreiter. Po skončení tažení v Polsku byl Bayer přeložen 25.9.1939 do 2. Kompanie, Infanterie-Ersatz-Bataillon 19 v Mnichově a 12.10.1939 k Infanterie-Panzer-Abwehr-Ersatz-Kompanie 7. 31.10.1939 byl přidělen k frontovým jednotkám a od 1.11.1939 byl Geschützführer, Zugtruppführer a Truppführer v 14. Kompanie, Infanterie-Regiment 19. 1.5.1941 byl povýšen do hodnosti Feldwebel a 1.8.1941 Oberfeldwebel. 15.11.1941 se Bayer stal velitelem čety v 14. Kompanie, Infanterie-Regiment 19. Tento pluk a další části 7. Infanterie-Division musely držet levé křídlo XIII. Armee-Korps. 27.8.1943 prolomilo linii 15 tanků T-34 a dostaly se do týlu pluku. Do večera bylo 10 tanků zničeno a původní frontová linie opět ustavena. V noci 28.8. následoval další průlom, který zastavil Bayer se svým protitankovým kanónem. Za to obdržel 5.10.1943 Ritterkreuz. Od dubna 1944 byl velitelem družstva a 8.5.1945 padl do sovětského zajetí, ze kterého byl propuštěn 10.4.1948. Zemřel v roce 1996 v Hamburku.

Major Helmuth Meitzel

11. prosince 2017 v 20:50 | paulito

Narozen 24.4.1920 ve Wabern, přihlásil se Helmut Meitzel na den svých 18. narozenin do Wehrmacht. V roce 1939 byl již Unteroffizier, na počátku války sloužil jako Gruppenführer v Infanterie Regiment 15 (mot.). Za statečnost během tažení v Polsku byl vyznamenán EK II a doporučen k důstojnickému výcviku a po absolvování Kriegsschule Döberitz v létě 1940 se vrátil zpět jako Leutnant. Zde převzal jednu četu svého starého praporu. Když byli po úspěšném tažení na Západě v 29. Infanterie Division (mot.) vyznamenávání důstojníci a vojáci, obdržel velitel divize Generalmajor Willibald von Langermann Ritterkreuz a Leutnant Meitzel EK I. Divize prolomila spojenecké linie u Stonne, Sedanu, na Marně a u Belfortu. Po odpočinku v posádce byla divize přesunuta v roce 1941 do Ruska a Leutnant Meitzel byl jako velitel čety v červenci dvakrát zraněn, během bojů divize na Stalinově linii, u Smolenska a na Desně. V zimě 1941 bojovala před Moskvou, za tyto boje dostal 76. Eichenlaub Oberst Wessel. Na jaře byl Meitzel povýšen do hodnosti Oberleutnant a převzal velení 8. (MG) Kompanie. V létě 1942 bojoval s divizí na Ukrajině a Donu. V srpnu zahájila divize útok na Stalingrad a v listopadu byla obklíčena Rudou armádou v kotli. Divize byla obklíčena v jižní části kotle a Oberleutnant Meitzel vedl své muže až do svého těžkého zranění 10.1.1943. Měl štěstí a odletěl s posledním transportním letadlem z kotle u Stalingradu! Na jaře 1943 dostal Oberleutnant Meitzel rozkaz k připojení k nově se formující divizi. V létě 1943 byla 29. Panzergrenadier Division opět připravena k nasazení. Pod velením Generalmajora Waltera Friese bojovala divize na Sicílii proti americkým jednotkám. Za tvrdé obranné boje o Palermo a Messinu obdržel Meitzel 29.9.1943 jako teprve 4. voják Wehrmacht Nahkampfspange in Gold. Po ústupu na pevninskou Itálii byla divize nasazena u Salerna. Po bojích u Altavilly a Albanelle musela divize před přesilou ustoupit. Pro Meitzela a jeho muže pokračovaly boje u Monte Cassina a Anzia-Nettuna. Za tyto boje obdržel Generalleutnant Fries Eichenlaub a Hauptmann (1.7.1943) Meitzel, velitel II. Bataillon, Deutsche Kreuz in Gold a byl jmenován ve Wehrmachtsbericht! Jeho velitel pluku Oberst Max Ulich obdržel Ritterkreuz. Po obranných bojích jižně od Říma a ústupu z kotle u Florencie byl poosmé zraněn a přesto vedl svůj prapor při protiútoku a za to obdržel od Generalleutnanta Friese Ritterkreuz. Ve svých 24 letech byl povýšen do hodnosti Major! Jen o něco později převzal velení Panzergrenadier Regiment 71. V říjnu 1944 byl Meitzel převelen do Německa, kde byl jmenován do funkce Lehrgruppenleiter v jedné Panzertruppenschule nedaleko Brna. Zde byl do konce války. Meitzel zemřel 9.7.2004 v Bad Wildungen.

Ritterkreuz
Deutsches Kreuz in Gold
Nahkampfspange in Gold für 75 Nahkampftage
Ehrenblattspange
Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshaber
Panzervernichtungsabzeichen
Verwundetenabzeichen in Gold

Hauptmann Kurt Bahns

11. prosince 2017 v 20:39 | paulito

Otto Kurt Bahns se narodil 24.1.1916 v Hagenu a vstoupil 3.11.1937 do 5. Kompanie, Infanterie-Regiment 96, kde byl od 1.9.1939 Kompanie-Truppführer. Po skončení bojů v Polsku, přišel 12.10.1939 jako velitel čety do 1. Kompanie, Infanterie-Ersatz-Bataillon 96 a zúčastnil se 5.2.1940 až 4.5.1940 3. výcvikového kurzu pro důstojnické čekatele Infanterieschule v Elsgrundu. Zpět u své roty v Infanterie-Ersatz-Bataillon 96 byl 18.6.1940 převelen do Führer-Reserve Heeresgruppe A a 18.6.1940 jmenován velitelem čety v 5. Kompanie, Infanterie-Regiment 246. Zde byl 17.7.12940 povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. 1.9.1941 se stal ordonančním důstojníkem ve štábu II. Bataillonu pluku a později adjutantem. Na začátku nasazení v Sovětském svazu byl 22.9.1941 převzat jako aktivní důstojník a 18.1.1942 povýšen do hodnosti Oberleutnant. Bahns převzal 2.2.1942 velení 6. Kompanie. Na počátku října 1942 byla divize nasazena v rámci LV. Armeekorps, Heeresgruppe B do těžkých bojů mezi Olymem a Kšenem na výšinách severně od Timu. Během těchto bojů se vyznamenal II. Bataillon pluku 13.10. až 16.10.1942. Oberleutnant Bahns byl v těchto bojích zraněn a převezen do Reserve-Lazarett Haynau a 13.11.1942 obdržel Ritterkreuz. Po uzdravení byl 23.6.1943 jmenován velitelem roty v Grenadier-Ersatz- und Ausbildungs-Bataillon 55 a převzal 11.7.1943 rotu v Reserve-Grenadier-Regiment 231. 26.7.1943 byl poslán jako výcvikový důstojník do Infanterieschule Döberitz, kde patřil k Lehrstab I, Schießschule. 1.2.1944 se stal vedoucím 4. (Nahkampf) Inspektion a 15.3.1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 11.9.1944 byl přeložen do Führer-Reserve a 22.9.1944 k 337. Volks-Grenadier-Division, 10.10. až 5.11.1944 se zúčastnil výcvikového kurzu na Heeresschule für Bataillons- und Abteilungsführer, potom byl zařazen do Führer-Reserve a nakonec byl pověřen 27.11.1944 velením Grenadier-Bataillon zbV. 928. Tento prapor se 26.1.1945 stal III. Bataillon, Panzer-Grenadier-Regiment 100, Führer-Begleit-Division. Odtud byl Bahns převelen k 19. Panzer Division, kde padl v boji 2.3.1945 jihovýchodně od Stargardu.

SS-Standartenführer August Dieckmann

10. prosince 2017 v 21:51 | paulito

29.5.1912, Cadenberge
10.10.1943, padl v boji, Dněpr

Dieckmann se narodil v Cadenberge na Labi. V roce 1934 vstoupil do SS-Verfügungstruppe a 20.4.1936 byl po absolvování důstojnické školy SS v Brunswicku povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer. V letech 1938-39 absolvoval pěchotní a ženijní kurz. Na počátku války byl v hodnosti SS-Hauptsturmführer velitelem roty v I. Bataillonu, SS-Regiment Deutschland, SS-Verfügungstruppe. Po tažení na Západě, kde byl nasazen se svojí jednotkou, stal se Dieckmann velitelem Stamm-Bataillonu, zařazeného do SS-Division Wiking. V této době se zúčastnil výcviku v Junkerschule Braunschweig. Po přepadení Sovětského svazu byl Dieckmann velitelem praporu v SS-Regiment Germania. V srpnu 1941 byl lehce zraněn, zůstal ale u svého praporu. V zimě 1941-42 vedl Kampfgruppe Dieckmann, která byla v rámci SS-Division Wiking nasazována na kritické body. 26.12.1941 byl povýšen do hodnosti SS-Sturmbannführer a 24.4.1942 obdržel za úspěchy své Gruppe Rytířský kříž. V létě 1942 byl Dieckmannův Bataillon předvojem divize při postupu na Rostov. Při obranných bojích u Charkova zničili Dieckmannovi muži za měsíc přes 100 nepřátelských tanků. Zde obdržel 16.4.1943 Dubové listy. V březnu 1943 byl Dieckmann jmenován velitelem Regiment Westland. 16.8.1943 se Dieckmann se svým obrněným autem ocitl uprostřed ruského tankového útoku, když hledal způsob, jak nejlépe nasadit svůj pluk. 2.9.1943 byl zraněn úlomkem granátu do hlavy, ale zůstal ještě tři dny u své jednotky, dokud se nevyjasnila situace. 21.6.1943 byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer. V říjnu 1943 obdržel Dieckmann rozkaz, aby pro přechod Dněpru obsadil ostrov na řece. Poté, co byl první útok odražen, vedl Dieckmann své muže další dny v útocích proti ruským opevněním. 10.10.1943 byl přitom zabit. Posmrtně obdržel Meče.

4.1934 SS-Standartenjunker
6.1935 SS-Rottenführer
2.1936 SS-Standartenoberjunker
4.1936 SS-Untersturmführer
9.1939 SS-Hauptsturmführer
12.1941 SS-Sturmbannführer
6.1943 SS-Obersturmbannführer
10.1943 SS-Standartenführer (posmrtně)

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 28.9.1939
1. Klasse 3.6.1940
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
SS-Dienstauszeichnung 4. Stufe
Deutsches Kreuz in Gold 28.2.1942
Ostmedaille
Nahkampfspange in Bronze 1943
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 24.4.1942 jako SS-Sturmbannführer a velitel I./SS-Regiment Germania
Eichenlaub 16.4.1943 (233.) jako SS-Sturmbannführer a velitel I./SS-Panzer-Grenadier-Regiment 9 Germania
Schwertern 10.10.1943 (39., posmrtně) jako SS-Obersturmbannführer a velitel SS-Panzergrenadier-Regiment 10 Westland

Generaloberst Hans Valentin Hube

10. prosince 2017 v 21:38 | paulito

29.10.1890, Naumburg a.d. Saale
21.4.1944, zabil se u Thundorfu

Hans-Valentin Hube vstoupil 27.2.1919 jako Fahnenjunker do Infanterie-Regiment Fürst Leopold von Anhalt-Dessau 26 v Magdeburgu. Na začátku války byl Leutnantem a velitelem čety v Infanterie-Regiment 26. 24.8.1914 se stal adjutantem II. Bataillonu. 20.9.1914 byl u Fontenay těžce zraněn a ztratil při operace levou paži. Přesto se vrátil v lednu 1916 jako Oberleutnant zase na frontu a stal se velitelem 7. Kompanie, Infanterie-Regiment 26. V červenci 1916 se Hube stal ordonančním důstojníkem u štábu IV. Armeekorps a v listopadu 1916 adjutantem v Infanterie-Regiment 26. V červnu 1917 převzal velení praporu, od 20.1. byl Hauptmannem a adjutant brigády. Po krátkém nasazení u štábu 7. Infanterie-Division se v dubnu 1918 stal adjutantem II. Bataillonu, Infanterie-Regiment 26. Při obraně před anglickým tankovým útokem byl těžce zasažen plynem a musel opět do lazaretu. Po válce vstoupil do Landesschützenkorps a stal se velitelem roty. 1.10.1919 byl převzat do Reichswehru a stal se velitelem roty v Infanterie-Regiment 17. 1.1.1921 se Hube stal velitelem 11. Kompanie, Infanterie-Regiment 12 v Halberstadtu a 1.4.1925 Hauptmannem ve štábu Infanterie-Regiment 10 a pěchotním učitelem při výcvikových kurzech důstojníků v Infanterie-Schule Dresden. 1.4.1928 byl přidělen ke Gruppenkommando 2 a odjel na služební cestu do USA. 1.10.1928 byl jmenován učitelem taktiky v Infanterieschule Dresden a 1.10.1932 jako Major velitelem III. Bataillonu, Infanterie-Regiment 3. V říjnu 1933 absolvoval výcvikový těžkých pěchotních zbraní v Döberitz a 1.10.1934 převzal Oberstleutnant III. Bataillon, Infanterie-Regiment Deutsch-Eylau. 1.1.1935 se Hube stal velitelem Infanterie-Ausbildungsstabes Döberitz. 18.10.1939 se Hube stal velitelem Infanterie-Regiment 3 a 4.6.1940 převzal 16. Infanterie-Division, v srpnu 1940 16. Panzer-Division. V prosinci 1940 převzal kromě velení divize také Lehrstab II v Rumubsku. 1.8.1941 obdržel Rytířský kříž poté, co 7.7.1941 dobyl Stary Konstatinov proti nepřátelské přesile a pokračoval v postupu. 16.1.1942 následovaly Dubové listy za účast na dobytí Nikolajova a obklíčení sovětských jednotek u Kyjeva. 15.9.1942 se stal Generalleutnantem a převzal velení XIV. Panzerkorps. 21.12.1942 obdržel Meče za svůj postup k Volze severně od Stalingradu. K vyznamenání byl letadlem odvezen z kotle u Stalingradu, ale poté se vrátil zpátky. Na Hitlerův přímý rozkaz byl 18.1.1943 opět odvezen. Žádal Hitlera, aby mohl vést 6. Armee k průlomu, ale Hitler odmítnul. 5.3.1943 byl jmenován velitelem nově ustaveného XIV. Panzerkorps a 12.7.1943 ustavené Gruppe Hube na Sicílii, od 17.7. byl velitelem všech jednotek a flaku na ostrově. 31.7.1943 mu bylo podřízeno velitelství italské 6. armády. 23.10.1943 byl Hube zařazen do Führerreserve OKH, poté pověřen velením 1. Panzerarmee. 15.2.1944 se stal jejím velitelem a 1.4.1944 povýšen na Generalobersta. V únoru 1944 vedl německé jednotky obklíčené u Korsuně a velel svým jednotkám 8.4.1944 při průlomu z kotle severně od Kamence Podolského. 20.4.1944 byl vyznamenán Brilianty za velení na Sicílii a u Salerna a za velení 1. Panzerarmee při průlomu z kotle Kameněc Podolský. 21.4.1944 se zřítil při letu z předání vyznamenání z Obersalzbergu v letadle He-111 a zabil se.

Fahnenjunker: 27.2.1909
Fähnrich: 18.10.1909
Leutnant: 11.8.1910
Oberleutnant: 25.2.1915
Hauptmann: 27.1.1918
Major: 1.2.1931
Oberstleutnant: 1.6.1934
Oberst: 1.8.1936
Generalmajor: 1.6.1940
Generalleutnant: 8.4.1942
General der Panzertruppe: 1.10.1942
Generaloberst: 1.4.1944

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Ritterkreuz des Königlichen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern
Anhaltinisches Friedrich-Kreuz
Königlich Bayerischen Militär-Verdienstkreuz, III. Klasse
Verwundetenabzeichen (1918) in Silber
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II: 24.5.1940
Spange zum EK I: 3.6.1940
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Panzerkampfabzeichen in Silber
Komtur (Kommandeurskreuz) des Militärordens von Savoyen 6.9.1943
3x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 17.8.1943, 31.1.1944 a 9.4.1944
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub, Schwertern und Brillanten
Ritterkreuz 1.8.1941 jako Generalmajor a velitel 16. Panzer-Division
Eichenlaub 16.1.1942 (62.) jako Generalmajor a velitel 16. Panzer-Division
Schwerter 21.12.1942 (22.) jako Generalleutnant a velící generál XIV. Panzerkorps
Brillanten 20.4.1944 (13.) jako General der Panzertruppe a Oberbefehlshaber 1. Panzer-Armee

SS-Obergruppenführer und General der Waffen SS Felix Steiner

10. prosince 2017 v 21:24 | paulito

23.5.1896, Stallupönen
12.5.1966, München

NSDAP-Nr.: 4.264.295
SS-Nr.: 253.351

Felix Martin Julius Steiner se narodil 23.5.1896 ve východním Prusku. Jeho vojenský život byl ovlivněn silným přesvědčením pro nové názory. Steinerova vojenská kariéra začala krátce před první světovou válkou, kdy vstoupil do pruské armády. Byl rychle povýšen na poddůstojníka a poté převzat do důstojnického sboru 27.1.1915, méně než rok po vstupu do služby. Jeho potenciál byl vysoce hodnocen a tak dostal Steiner štábní výcvik, po kterém se stal velitelem kulometné jednotky, která byla nasazena v nových úderných Stosstrupp formacích, které prolomily východní frontu v roce 1917 při útoku na Rigu. Zúčastnil se podobných akcí na západní frontě na jaře 1918. Po službě ve Freikorpsu v Litvě našel Steiner místo v Reichswehru, ale byl propuštěn do zálohy jako Hauptmann v roce 1933. Byl frustrován tím, co považoval za nedostatek inovace a hledal platformu pro svůj koncept elitního vojáka-atleta. Prvním pokusem byl vstup do SA, ale 24.4.1935 byl přeřazen do SS,
Kde převzal velení 3. Battalionu formujícího se SS-Deutschland Regiment. Zde byl schopen pod svým velením předvést své myšlenky. Výborné výkony jeho praporu přispěly k tomu, že se Steiner, jako SS-Standartenführer, stal prvním velitelem SS-Deutschland 1.7.1936. Úspěch jeho výcvikových metod zaujal Paula Haussera, který je rozšířil na SS-V a později na SS-LAH. Steiner také popularizoval použití kamuflážního vzoru, který vyvinul jeho podřízený dr. Wim Brandt. Kamuflážní oblek se pak rozšířil mezi zbytek SS-V a poté mezi armády na celém světě. SS-Deutschland bojoval statečně v Polsku a na Západě a Steiner se stal jedním z prvních Waffen-SS držitelů Rytířského kříže 17.6.1940, na doporučení Haussera. Byl povýšen do hodnosti SS-Brigadeführer 9.11.1940 a 1.12. převzal velení nově formované SS-Wiking Division. SS-Wiking, založená na SS-V Germania Regiment, zahrnovala SS-Nordland a SS-Westland Regimenty. První zahrnoval dobrovolníky z Norska a Dánska, druhý muže z Flander a Holandska. Zatímco mnoho Prusů bylo skeptických k hodnotě zahraničních dobrovolníků, Steiner se chopil této idey s entusiasmem spíše typickým pro kulturně tolerantní Rakušany. Evropští dobrovolníci, včetně Finů, Švýcarů, Švédů a dalších nezklamali Steinerovu důvěru. Stal se známý tím, že si podal ruku s každým mužem v řadě během inspekce a pro nadřazování vojenských schopností nad politiku. Steiner byl občas kárán Himmlerem za snižování významu SS a nacistické ideologie a také se nikdy nezřekl své křesťanské víry, ale díky svým vojenským schopnostem si uchoval velení. Jeho vliv se šířil na důstojnický sbor SS Wiking, takže cizí dobrovolníci byli respektováni a někteří důstojníci později přešli k divizím SS Nordland a SS-Nederland. Během tažení na Kavkaze převzal Steiner velení Heer III. Panzer Korps od listopadu 1942 do ledna 1943. To byl neobvyklý krok, ale Steiner neměl problém respektovat a spolupracovat se svými Heer kolegy, včetně důstojníka generálního štábu Joachima Zieglera. Steiner získal Dubové listy 23.12.1942. Byl určen pro velení sboru a to se stalo oficiálním v květnu 1943, kdy se stal prvním velitelem III. (Germanic) SS-Panzer Korps, kde byla většina západoevropských dobrovolníků. Ziegler přešel do SS a stal se náčelníkem štábu sboru a jejich blízká spolupráce trvala po zbytek války, i když Ziegler převzal velení SS-Nordland Division. III. (Germanic) SS-Panzer Korps bojoval výborně během roku 1944 při ústupu od Oranienbaumu k Narvě a nakonec na obrannou linii Tannenberg. Steiner obdržel Meče 10.8.1944, na základě doporučení velitele Narvské oblasti Antona Grassera. Steiner pokračoval ve velení sboru do ledna 1945, kdy byl přemístěn do Pomořan k zorganizování ofenzívy. Rozprášené jednotky zde dostaly honosný titul 11. SS-Panzer Armee, i když měly do síly armády daleko. Steiner převzal opět velení III. (Germanic) SS-Panzer Korps západně od Odry v dubnu 1945 a brzy poté odmítl Hitlerův rozkaz k beznadějnému útoku k vyproštění Berlína. Zachránil tak životy mnoha svých mužů, zejména když byl Ziegler přinucen přivést většinu své SS-Nordland do města, kde byl zabit v boji a divize zničena. Steiner a Ziegler se snažili přivést všechny západoevropské dobrovolníky do zajetí západních Spojenců, v naději, že mohou být použiti v boji proti komunismu po válce. V zajetí Steiner odmítl svědčit proti britským dobrovolníkům, kteří se připojili k Waffen-SS. Později pomohl organizovat Hilfsgemeinschaft auf Gegenseitigkeit der Soldaten der ehemaligen Waffen-SS (HIAG), veteránskou podpůrnou organizaci a věnoval svůj čas psaní studií z vojenské historie. Bránil svůj a Hausserův koncept Waffen-SS v knize Die Armee der Geächteten a evropské dobrovolníky v Die Freiwilligen der Waffen-SS: Idee und Opfergang. Felix Steiner zemřel 17.5.1966 a jeho bývalí vojáci na jeho počest pojmenovali veteránskou asociaci pro germánské dobrovolníky Korps Steiner.

SS-Obergruppenführer und General der Waffen-SS: 1.7.1943
SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS: 1.1.1942
SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS: 9.11.1940

1939 Spange zum 1914 EK I: 26.9.1939
1939 Spange zum 1914 EK II: 17.9.1939
1914 EK I: 3.11.1917
1914 EK II: 9.10.1914
Verwundetenabzeichen, 1918 in Schwarz
Ehrenkreuz fur Frontkämpfer mit Schwertern
Ehrenwinkel für alte Kämpfer
Julleuchter der SS 16.12.1935
Ehrendegen des Reichsführers-SS 1.12.1936
SS-Totenkopfring 1.12.1937
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Dienstauszeichnung (Wehrmacht), IV. Klasse
Deutsches Kreuz in Gold 22.4.1942 jako SS-Gruppenführer/Generalmajor der Waffen-SS a velitel 5. SS-Division Wiking
Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42
Finský Řád kříže svobody, I. třídy s Dubovými listy a Meči 16.6.1942
Finský Řád kříže svobody, I. třídy s Hvězdou, Dubovými listy a Meči 6.7.1943
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 1.8.1944
SS-Dienstauszeichnung, 3. Stufe
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 15.8.1940 jako SS-Oberführer a velitel SS-Infanterie-Regiment (mot.) Deutschland
Eichenlaub 23.12.1942 (159.) jako SS-Gruppenführer a velitel 5. SS-Panzergrenadier-Division Wiking
Schwerter 10.8.1944 (86.) jako SS-Obergruppenführer a velící generál III. (germanischen) SS-Panzerkorps

Major Helmut Naumann

10. prosince 2017 v 20:44 | paulito

12.8.1912, Magdeburg
21.6.1997, Heidelberg

Naumann vstoupil do Luftwaffe a po výcviku sloužil u Sturzkampfgeschwader 162 Immelmann. Byla vybavena letouny Heinkel He 50 a Heinkel He 51. V únoru 1937 dostala Geschwader první Junkers Ju 87A-2. Naumann byl od dubna 1941 Staffelkapitän 3. Staffel/I. Gruppe, Sturzkampfgeschwader 3, 1.8.1941 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 27.3.1942 byl zraněn nad Tobrukem ve svém Ju 87R-2, když byl napaden Hurricany RAF a jihoafrickými P-40. Po návratu z lazaretu se stal vedoucím výcviku na Sturzkampf-Fliegerschule II Fliegerhorst. 10.5.1943 přišel k Frontflieger-Sammelgruppe a byl zařazen do štábu X. Fliegerkorps. 19.6.1943 byl pověřen velením I. Gruppe, Sturzkampfgeschwader 3 a byl nasazen proti britským lodním cílům ve Středomoří. 18.10.1943 byla I. Gruppe v Chorvatsku pod velením X. Fliegerkorps přejmenována na I./Schlachtgeschwader 3, tento den se stal Naumann oficiálně Gruppenkommandeur. V listopadu 1943 byla I. Gruppe nasazena při útoku na Leros (operace Leopard) a 17.11.1943 při obsazení ostrova Samos. V lednu byl štáb převelen k Luftflotte 4. I. Gruppe byla přeložena přes Sarajevo a Mostar do Markersdorfu k odpočinku a přezbrojení na Ju 87D-5. Přes Německo byla poslána do Dorpatu v Estonsku, kde byla nasazena od 3.2.1944. V březnu 1944 létala I./SG 3 v prostoru Narwa, Kriwasoo, Omuti, Pleskau, Ostrow, Čertova Gora a Pustoška. 8.4.1944 vedl I./SG 3 k 2000. vzletu na východní frontě. 1.6.1944 byl Naumann povýšen do hodnosti Major. 16.6. až 20.7. létala I. Gruppe/Schlachtgeschwader 3 ve Finsku jako část Gefechtsverband Kuhlmey. Od 21.7. do srpna 1944 byla nasazena z Dorpatu a poté byla převelena do Pardubic, kde byla přezbrojena na Fw 190. Zda byl Major Naumann ještě v té době Gruppenkommandeur není známo, protože byl v roce 1944 po dalším zranění veden u Frontflieger-Sammelgruppe. Gruppe převzal Hauptmann Heinz Töpfer.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Pilotní odznak (Bulharsko)
Frontflugspange in Gold
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 22.6.1941 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 3./Stuka-Geschwader 3
Deutsches Kreuz in Gold 21.8.1942 jako Hauptmann v I./Stuka-Geschwader 3

Major Anton Hackl

10. prosince 2017 v 19:48 | paulito

25.3.1915, Regensburg
10.7.1984, Regensburg

Narodil se 25. března 1915 v Regensburgu. Pilotní výcvik ukončil na podzim roku 1936 a od 1. dubna 1938 byl u II./JG 333 (pozdější II./JG 77). 1. května 1940 nastoupil k 5./JG 77, umístěné v Norsku. Prvního vítězství dosáhl 15. června 1940, když sestřelil nad Stavangerem dva Hudsony z 233. squadrony RAF. Další sestřel dosáhl 21. června nad Beaufort Mk.I z 42. squadrony a 27. června sestřelil Hudson N7330 (pilot P/O P. N. Trolove), ale sám během souboje utrpěl zranění. Za statečnost v boji byl povýšen z Oberfeldwebla na Oberleutnanta. 29. července 1941 převzal velení 5./JG 77 na východní frontě, u které zvýšil do konce roku počet vítězství na 27. Rytířský kříž obdržel 25. května 1942 po 51 sestřelech. 3. srpna dosáhl 100. sestřelu a po 106. vítězství, dosaženém 6. srpna 1942, obdržel o den později Dubové ratolesti (č. 109). Se svou jednotkou byl přeložen do Tuniska a dosáhl zde 8 vítězství. Při souboji s Lightningem utrpěl 4. února 1943 těžké zranění, které znamenalo přerušení bojové činnosti na několik měsíců. V září začal opět bojově létat ve štábním roji III./JG 11, začleněné do protivzdušné obrany Říše a 1. října převzal velení III. Gruppe. 18. března sestřelil tři Liberatory (vítězství č. 137 - 139). V dubnu krátce velel celé JG 11, ale již 15. dubna 1944 se opět těžce zranil. 13. července obdržel Meče (č. 78) za 162 vítězství. V červenci se stal Komodorem JG 76 a od 9. října převzal velení II./JG 26 po Majoru Ederovi. 23. prosince sestřelil během jednoho bojového letu poblíž Kolína tři nepřátelská letadla (P-51, Lancaster a Mosquito). Ke konci roku měl na svém kontě 172 vítězství. 30. ledna 1945 se stal Komodorem JG 300 a od 20. února JG 11, která byla přeložena na východní frontu, kde dosáhl posledních 16 sestřelů. Vykonal kolem 1.000 bojových letů a dosáhl 192 vítězství, z toho na Západě a v Africe 61. Major Anton Hackl sestřelil celkem 34 čtyřmotoráků a stal se tak druhým nejúspěšnějším Sturmjägerem. Byl 8x sestřelen a 4x zraněn.

1933 Soldat
1936 Unteroffizier
1938 Feldwebel
1939 Oberfeldwebel
1940 Oberleutnant
1942 Hauptmann
1944 Major

EK I: 2.7.1940
EK II: 6.3.1940
Frontflug-Spange fur Tagjager in Gold mit Anhanger
Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Ehrenpokal der Luftwaffe
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold
Ärmelband "Afrika" 1943
Krimschild 1942
Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 25.5.1942 (476.) jako Oberleutnant a Staffelkapitän 5./Jagdgeschwader 77
Eichenlaub 9.8.1942 (109.) jako Hauptmann a Staffelkapitän 5./Jagdgeschwader 77
Schwerter 9.7.1944 (78.) jako Major a Gruppenkommandeur III./Jagdgeschwader 11

Messerschmitt Bf 109 F-4, Oberleutnant Anton "Toni" Hackl, 5./JG 77, Oktoberfeld/SSSR, červen 1942.



SS-Obersturmführer Klemens Behler

10. prosince 2017 v 19:31 | paulito

Klemens Behler se narodil 6. prosince 1921 v Bochumi. Po škole vstoupil 1. srpna 1940 do SS-Artillerie Abteilung v Berlin-Lichterfelde. V bývalé pruské kadetní škole prodělal pěší a dělostřelecký výcvik. Další výcvik prodělal poté u 3. Beobachtungs Batterie. Od června 1941 se nacházel s Artillerie Regiment Leibstandarte na střední a jižní Ukrajině. 16. září byl zraněn v Nogajské stepi u Gromowky a umístěn v polním lazaretu a pak odeslán k vyléčení do Německa. Po vyléčení byl převelen k Ersatz Batterie, SS-Artillerieschule I v Glau/Trebbin. V květnu 1942 byl povýšen do hodnosti Unterscharführer. Krátce nato byl zařazen do 8. důstojnického kurzu do prosince 1942 v SS-Junkerschule Bad Tölz. Spolu s autorem knihy "Die Ritterkreuzträger der Waffen-SS" Ernstem-Güntherem Krätschmerem patřil k 3. (Artillerie) Inspektion. Po jmenování do hodnosti Standartenjunker v září 1942 vedl školu k Hitlerově projevu ve Sportovním paláci. Spolu s Hitlerem tam byli Göring, Goebbels a Keitel. Jako Untersturmführer se Klemens Behler v rámci SS-Polizei-Artillerie Regiment 4, zúčastnil jako předsunutý pozorovatel, pozorovací důstojník a adjutant bojů u Leningradu a Oranienbaumu v sestavě SS-Polizei Division. Jako velitel baterie byl v únoru 1944 převelen k 23. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier Division Nederland. Zde se zúčastnil bojů na Narvě a v říjnu divize ustoupila přes Estonsko a Lotyšsko do Kurlandska. 23.1.1945 se jako velitel 3. Batterie, Artillerie Regiment 54 Nederland, zúčastnil zmaření tvrdého útoku na linii fronty v Preekuln. Rádiem vedl palbu na obsazená postavení, odpoledne v boji zblízka zatlačil nepřítele na výšinách u Ozoli a ustavil opět frontovou linii. 25.1. ho odvezli těžce zraněného z frontové linie. V dubnu 1945 byl Behler zpět u SS-Artillerie Regiment 54 a bojoval se svými kamarády v oblasti Frankfurt/Oder, Fürstenwalde a jižně od Berlína až po ústup z kotle Halbe k Labi. Klemens Behler zemřel 10.10.1998 v Bonnu.

HJ-Scharführer
HJ-Gefolgschaftsführer
1.6.1942 SS-Unterscharführer
6.1942 SS-Junker
9.1942 SS-Standartenjunker
10.3.1943 SS-Untersturmführer der Waffen-SS
9.11.1944 SS-Obersturmführer der Waffen-SS

RK: 17.3.1945, SS-Obersturmführer, velitel 3. Batterie/SS-Artillerie Regiment 54 Nederland, SS-Freiwilligen Panzer Grenadier Brigade Nederland
EK I: 6.2.1944
EK II: 2.5.1943
Allgemeine-Sturmabzeichen 1.8.1943
HJ-Leistungsabzeichen
Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz 3.12.1941
Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42
Nahkampfspange in Bronze 1944
Ärmelband Kurland
 
 

Reklama