Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Major der Reserve Walter Scherf

30. prosince 2017 v 17:05 | paulito

21.2.1917, Giessen
7.4.2003, Essen

Velitel čety v 8. Kompanie/Panzer-Regiment 1, 1. Panzer-Division
Velitel 3. Kompanie/schwere Panzer-Abteilung 503
Velitel Abteilung Clemens-Heinrich Graf von Kageneck ho navrhnul na Ritterkreuz a 1.2.1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve
Velitel schwere Panzer-Abteilung 503
V oddílu sloužili např. Kurt Knispel, Richard Freiherr von Rosen a Oberfeldwebel (Oberfähnrich) Heinrich Rondorf
V 10./11.1944 velitel II. Kampfgruppe (Kampfgruppe Y) Panzer-Brigade 150, SS-Jagdverband Mitte pod velením Otto Skorzenyho (ofenzíva v Ardenách)
Úkolem této Kampfgruppe byl obsadit mosty přes Maasu u Amay a držet je do příchodu 1. SS-Panzer-Division LSSAH. To se ale nepovedlo a 17.12.1944 byla Kampfgruppe Y převelena do Hepscheidu. 19.12. až 28.12.1944 zajišťovala Kampfgruppe Y s Fallschirmjäger-Bataillon Bading linii severně od Ligneuville
11.2.1945 velitel schwere Panzerjäger-Abteilung 512

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 20.5.1940
1. Klasse 22.12.1940
Panzerkampfabzeichen des Heeres, I., II. und III. Stufe
I. Stufe in Silber 29.5.1940
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Deutsches Kreuz in Gold 7.10.1943 jako Oberleutnant der Reserve v 3./schwere Panzer-Abteilung 503
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 23.2.1944 jako Oberleutnant der Reserve a velitel 3. Kompanie/schwere Panzer-Abteilung 503, schweres Panzer-Regiment Bäke

Portugalské North American AT-6 Harvard

28. prosince 2017 v 23:03 | paulito
Když si ihned po skončení druhé světové války portugalské vojenské letectvo (Aeronáutica Militar, AM) vybralo AT-6A/B jako svůj letoun pro základní výcvik, nikdo netušil, že bude stále v aktivní službě po 30 letech, také u námořního letectva (Aviacao Naval, AN). 28 AT-6A, jeden AT-6B a dva AT-6C byly dodány v letech 1947-50 pro AM, v roce 1951 bylo AM dodáno 20 nových AT-6G a 8 SNJ-4 pro AN z USA v rámci Mutual Defence Assistance Program (MDAP), všechny byly vyzbrojeny jedním kulometem v přídi. AM a AN byly loučeny 27.5.1952 do Forca Aerea Portuguesa (FAP). Dalších 15 ex-Fleet Air Arn Harvardů Mk.II bylo dodáno a přiděleno Škole pro letecký materiál a později přesunuto do Escola Instrucao Basica de Pilotagem na BA-1 (Base Aerea) v Granjo de Marques. Po sloučení do FAP byly všechny letouny modifikovány koncem 50. let na standard T-6G u Oficinas Gerais de Material Aeronautic v Alverca. Modifikace zahrnovala instalaci antén ADF a VHF nad zadní částí trupu, prodloužení kokpitu dozadu, instalaci o něco většího ocasního kolečka, modernizaci elektrických systémů a instalaci navigačních světel na konce křídel. Na počátku 60. let čelilo Portugalsko v zámořských koloniích v Africe nárůstu aktivity osvobozeneckých hnutí PAIGC, FREMLINO a UPA/FNLA, nejdříve v Angole a poté v Guinee-Bissau a Mosambiku. Portugalské síly v koloniích nebyly připraveny a první povstání bylo potlačeno jen s těžkými ztrátami. Problémem bylo, že povstalecké základny byly mimo území, kontrolované Portugalci a ti na ně nemohli zaútočit. Podobně jako Francouzi, museli i Portugalci použít pro protipartyzánskou činnost letadla z druhé světové války. Jedním takovým strojem byl T-6, který používali Francouzi s pozitivním výsledkem v Alžírsku, později je vyměnila za modernější T-28 Fennec. To znamenalo, že Armée de lAir mohla předat své Harvardy Portugalsku, které dostalo další T-6G z Německa. Ex-francouzské stroje byly vyzbrojeny čtyřmi kulomety MacMatch 7,62 mm, vždy po dvou v gondolách pod křídly, dvěma závěsníky raket s 18 (Matra 181) nebo 36 (Matra 361) SNEB T/447 37 mm FRAG raketami, krátkou dobu byly používány také rakety 68 mm a malými závěsníky pro bomby 50/80 kg. Francouzské kulomety byly později vyměněny za 7,7 mm Browning z Hurricanů. Ale jejich munice byla prošlá a často selhávala. Povstalci byli vybaveni protiletadlovými kulomety 12,7 mm ZPU-1, 14,5 mm ZPU-4 a dalšími do 37 mm ráže. Od roku 1960 byly v Angole postaveny nové letecké základny, BA-9 v Luandě, BA-3 v Negage a v červnu 1963 BA-4 v Henrique de Carvalho. Polní základny, známé jako Aerodromos de Manobra (AM), byly postaveny v Cabindě, Toto, Maquela do Zombo, Camaxio Portugália a Cazambo. Když se boje rozšířily, byly postaveny další v Luso, Gago Coutinho, Cuito-Cuanavale a Neriquinha. V Guinee byla postavena základna v Bissalanca (AB-2, později BA-12). V roce 1970 byly dokončeny další v Nova Lamego, Cufar a Aldeia Formosa. V Mosambiku byla AB-7 ustavena v Tete, další ve Vila Cabral (AM-61), Nova Freixo (AB-6) a Mueda (AM-57). AB-10 v Beira byla přidána v únoru 1962, AB-5 v Nacala v srpnu a AB-8 v Lourenco Marques v říjnu 1963. Úkolem pilotů Harvardů bylo zpočátku zejména aktualizovat existující mapy leteckým průzkumem a hlídkování kolem hranic. Prakticky všechny další letadla v koloniích byla podobně zastaralá, byly to typy PV-2 Harpoon, F-84G Thunderjet, Do 27, Auster, Chimpunk, Noratlas a vrtulníky Alouette III a Puma. Harvard se ukázal jako nejméně vhodný pro protipovstalecké (COIN) operace. Byl pomalý a zranitelný palbou ze země, jeho motor byl slyšet na míle daleko a než přiletěl do bojové zóny, nepřítel vždy uprchnul. Zatížení výzbrojí vedlo k řadě nehod. Hlavní výhodou Harvardu bylo to, že byly dostupné ve velkých počtech. První čtyři stroje ze 46 T-6G od Armée de lAir přišly 20.3.1961 z osobní iniciativy francouzského leteckého velitele v Brazzaville, generála Labita. Letouny přistály v Luandě a vytvořily podpůrnou eskadru v Negage (AB-3). V té době byla základna ještě ve výstavbě, bez hangárů. Letadla však byla plně vyzbrojena a francouzský personál zde zůstal jako podpora. Na začátku května začal přicházet zbytek letadel a byl na ne aplikován portugalský marking. Mezitím letouny z Negage vykonaly 27.3. první ozbrojenou hlídku a 29.4. se zúčastnily jedné z nejznámějších akcí války. Informace přišla od civilního pilota, který spatřil povstalecké jednotky v Mucabě, 100 km od AB-3. Obyvatelé Mucaby utekli do kostela, pět civilistů, kteří se pokusili ujet, bylo zadrženo a popraveno. Rádiové volání o pomoc zachytilo více míst v severní Angole, ale dvojice PV-2, která vzlétla z Luandy (BA-9), nemohla najít místo kvůli mlze. Ráno 30.4. vzlétl z AB-3 pár T-6, jeden pilotoval podplukovník Soares de Moura. Při průletu nad Mucabou ostřelovaly letouny ulice, shodily bomby a vypustily rakety. Poté pálily na utíkající povstalce. V útoku pokračoval PV-2, který pilotoval podplukovník Diogo Neto, který přiletěl z Luandy. Útok T-6 tak zachránil civilisty v kostele. V roce 1961 nalétaly Harvardy z Negage 1.850 letových hodin a bylo dodáno dalších deset T-6G z Francie v roce 1962. Ve stejném roce bylo z Belgie koupeno sedm Harvard Mk.IIa, dva Mk.IIb a jeden AT-6. Ty byly předány Katanžskému letectvu (Avikat), čtyři se vrátily Portugalcům v Henrique de Carvalho (AB-4), když konflikt v Katanze skončil. Pilot plně vyzbrojeného T-6 dezertoval z AB-5 v březnu 1963, když státní sekretář pro letectvo, generál Mira Delgado, byl v Mosambiku. Jeho pilot Veloso přistál v Tanzanii a letoun tam zůstal navzdory oficiálním žádostem Portugalců o vydání. Na přelomu 60. a 70. let čelili portugalští letci novým střelám země-vzduch, sovětským SA-7 Strela, dodaným povstalcům. V listopadu 1970 odstavila operace Mar Verde od moci úspěšně Sekou Tourého. Portugalští piloti, zajatí PAIGC během konfliktu, byli propuštěni, mezi nimi poručík Antonio Lobato, pilot T-6, který přežil kolizi s dalším Harvardem během útoku na ostrov Como v Guinei 22.5.1963 a stal se válečným zajatcem. V té době byli již příslušníci portugalské armády v koloniích proti válce a nejúspěšnější velitel, generál Spinola, žádal okamžité ukončení války. Ale jeho přání bylo splněno až v roce 1974, kdy spolu se svými přívrženci provedl vojenský převrat, který zahájil revoluci a ukončil koloniální éru. V roce 1964 bylo dodáno 65 ex-Luftwaffe Harvardů ze SRN, pět dalších bylo koupeno v Německu v roce 1965. Další T-6 přišly z Francie v roce 1969. Ty byly dodány do Lisabonu a čtyři letouny odpluly do Guinei, byly vyloženy v Bissau a přeletěny později ex-FAP piloty do Biafry. Nakonec tam ale doletěly jen dva. Jižní Afrika byla dalším dodavatelem a v roce 1969 bylo dodáno 42 Harvardů Mk.IIa (AT-6C) a 18 Mk.III (AT-6D). Byly přeletěny piloty SAAF do Cuito-Cuanavale, kde je převzali piloti FAP a odletěli s nimi do Luandy (AB-9). Z nich bylo deset posláno na letiště Loutenco Marques v Mosambiku a šest do Portugalska do Alvercy. Ze zbývajících 50 strojů byla polovina přepravena do Portugalska po ukončení bojů a druhá polovina opuštěna a ponechána v Luandě. Většina těchto ex-SAAF strojů byla používána v Portugalsku v původní výcvikové roli. Šest T-6 se zúčastnilo pokusu o převrat 11.3.1975, když napadly Dělostřelecký pluk 1 v Lisabonu. Pokus neuspěl a piloti skončili po přistání ve vězení v Caxiasu. Portugalské Harvardy oficiálně skončily ve službě v roce 1978.



SS-Oberscharführer Heinrich Gottke

28. prosince 2017 v 6:19 | paulito

Heinrich Gottke se narodil 7.7.1921 ve Flensburgu a 28.2.1940 byl povolán k SS-Pionier-Bataillon a 9.4.1940 byl zařazen do 3. Kompanie, Ersatz-Bataillon, Leibstandarte SS Adolf Hitler. 30.8.1940 až 10.4.1942 patřil k 6. Batterie (Flak), II. Abteilung, Artillerie-Regiment Leibstandarte Adolf Hitler. 30.3.1942 až 31.8.1942 byl u SS-Flak-Ersatz-Abteilung v Arolsenu a 1.9.1942 byl zařazen k Stab-Batterie, SS-Flak-Abteilung 3 Totenkopf, kterému velel SS-Sturmbannführer Otto Kron. 11.6.1943 až 19.12.1943 sloužil u SS-Flak-Ausbildungs- und Ersatz-Regiment v Mnichově a 20.12.1943 byl převelen k 3. Batterie, SS-Flak-Abteilung 17 Götz von Berlichingen, kde sloužil od 1.7.1944 jako důstojník pro řízení palby a předsunutý pozorovatel. 18.9.1944 byl zraněn a brzy se stal v baterii velitelem čety. 27.12.1944 obdržel SS-Unterscharführer v jednotce, která patřila XIII. SS-Armeekorps, Rytířský kříž za následující akci. Poté, co nepřítel 13. a 14.12.1944 obešel ze severozápadu a jihozápadu Habkirchen, chtěl obsadit důležitou výšinu 335. 15.12.1944 dopoledne zaútočil na výšinu v síle praporu, podporován 8 tanky. Gottke, nasazený jako předsunutý pozorovatel na výšině, přivolal palbu své jednotky a nepřítel ustoupil. Také druhý útok takto odrazil. Během třetího útoku se nepřítel dostal až k jeho pozici a tak on přivolal palbu na prostor kolem této pozice, kterou neopustil a tak byl odražen i třetí útok. Heinrich Gottke zemřel 12.8.1998 ve Wolfsburgu.

Železný kříž II. třídy: 20.7.1941
Železný kříž I. třídy: 14.12.1944
Rytířský kříž: 17.12.1944, SS-Unterscharführer, 3./SS-Flak-Abteilung 17, 17. SS-Panzer Grenadier Division Götz von Berlichingen

Odznak za zranění

Medaile za zimní tažení na východní frontě 1941-42
Krymský štít

Generalmajor Karl Lorenz

27. prosince 2017 v 19:51 | paulito

24.1.1904, Hanau
3.10.1964, Mehlem

1.4.1924 Offiziersanwärter, Pionier-Bataillon 3
1.4.1928 zpravodajský důstojník, Pionier-Bataillon 3
10.4.1931 adjutant Pionier-Bataillon 3
1.10.1934 velitel roty v Pionier-Bataillon 3
1.10.1935 adjutant v Höheren Pionieroffizier 2
10.11.1938 velitel roty v Pionier-Bataillon 18
1.2.1940 velitel Pionier-Bataillon 290
1.3.1942 těžce zraněn, pět měsíců v lazaretu
1.8.1942 velitel Pionier-Bataillon Großdeutschland
1.12.1942 velitel Panzergrenadier-Regiment Großdeutschland
1.9.1944 velitel Panzergrenadier-Division Großdeutschland
Lorenz padl 10.5.1945 do britského zajetí, propuštěn byl 19.3.1948.

1.4.1924: Offiziersanwärter
1926: Fähnrich
1927: Oberfähnrich
1.4.1928: Leutnant
1.1.1932: Oberleutnant
1.10.1935: Hauptmann
1.1.1941: Major
1.2.1943: Oberstleutnant
1.8.1943: Oberst
1.11.1944: Generalmajor

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis III. Klasse
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 23.9.1939
1. Klasse 24.6.1940
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/1942" 25.8.1942
Demjanskschild
Deutsches Kreuz in Gold 2.1.1942 jako Major a velitel Pionier-Bataillon 290, 290. Infanterie-Division
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 17.12.1942 jako Major a velitel Pionier-Bataillon Großdeutschland, Infanterie-Division Großdeutschland
Eichenlaub 12.2.1944 (395.) jako Oberst a velitel Panzer-Grenadier-Regiment Großdeutschland, Panzergrenadier-Division Großdeutschland

Tajemství disku z Faistu (Das Geheimnis von Phaistos - Fälscher am Werk?)

27. prosince 2017 v 19:24 | paulito
2015

Opravdu je možné, že disk z Faistu není nic jiného než zdařile provedený falzifikát? Jeho původ vyvolal bouřlivé diskuse hned po objevení disku v roce 1908. Nejeden z představitelů vědy - mimo jiné i historik umění Jerome Eisenberg - dodnes pravost této unikátní památky zpochybňují. Náš film se vydal po stopách jednoho z největších skandálů v dějinách světové archeologie.

Generalleutnant Werner Forst

27. prosince 2017 v 19:22 | paulito

21.12.1892, Magdeburg
3.2.1971, Wiesbaden-Sonnenberg

Werner Forst přišel v dubnu 1905 do Kadettenhaus v Naumburg an der Saale. Nakonec navštěvoval Hauptkadettenanstalt Groß-Lichterfelde. 3.4.1911 vstoupil jako Fähnrich do 1. Elsässisches Feldartillerie-Regiment Nr. 15 v Saarburgu. 18.8.1912 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Během první světové války byl důstojník baterie, adjutant oddílu a pluku a nakonec velitel baterie. 28.11.1917 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Za válka byl vyznamenán oběma stupni Eisernes Kreuz a dalšími vyznamenáními, mezi nimi Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern. Po skončení války byl převzat do Reichsheer. Byl přidělen k Reichswehr-Artillerie-Regiment 4. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres Reichswehr byl u 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment. V letech 1924 a 1925 byl u 8. Batterie, 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Hannoveru. 1.2.1926 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. V roce 1928 byl velitelem 13. (reitende) Batterie, 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment ve Fritzlaru. V roce 1932 byl převelen do štábu Gruppenkommando 2 v Kasselu. 1.7.1934 byl povýšen do hodnosti Major. 1.10.1934 se stal velitelem II. Abteilung, Artillerie-Regiment Fulda. 1.4.1935 se stal velitelem Reitenden Artillerie-Abteilung Sagan. Ten se změnil 15.10.1935 na I. Abteilung, Artillerie-Regiment 76, jehož velitelem se Major Forst také stal. V říjnu 1936 byl jmenován velitelem Artillerie-Regiment 76. 1.1.1937 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.8.1939 Oberst. Pluk vedl také na počátku druhé světové války v Polsku. Zde obdržel obě Spony k Železnému kříži. Svůj pluk vedl při tažení na Západě, 30.11.1940 byl převelen do Führerreserve. V lednu 1941 se Werner Forst stal Artillerie-Kommandeur 146 (Arko 146) u Korps Lemelsen. V prosinci 1941 byl pověřen velením 293. Infanterie-Division. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.3.1942 byl jmenován velitelem 293. Infanterie-Division. 14.3.1942 obdržel Deutsche Kreuz in Gold. 1.1.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. O několik dnů později převzal jako velitel 106. Infanterie-Division. Jako její velitel obdržel 29.8.1943 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 6.11.1943 byl jmenován ve Wehrmachtsbericht. 22.2.1944 obdržel Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Od 1.6.1944 do konce války byl Generalleutnant Forst Inspekteur der Artillerie beim Befehlshaber des Ersatzheeres. Při kapitulaci padl do zajetí, propuštěn byl v červnu 1947.

Fähnrich 18.10.1911
Leutnant 18.8.1912
Oberleutnant 28.11.1917
Hauptmann 1.2.1926
Major 1.7.1934
Oberstleutnant 1.10.1937
Oberst 1.8.1939
Generalmajor 1.2.1942
Generalleutnant 1.1.1943

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
EK II 1.10.1914
EK I 16.9.1916
Ritterkreuz des Königlichen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern
Kgl. Bayer. Militär-Verdienstorden IV. Klasse mit Schwertern
k.u.k. Österr. Militär-Verdienstkreuz III. Klasse mit der Kriegsdekoration
Verwundetenabzeichen (1918) in Silber
Deutsches Reichssportabzeichen
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 1935
Dienstauszeichnung der Wehrmacht IV. bis I. Klasse
I. Klasse 2.10.1936
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 26.9.1939
Spange zum EK I 20.10.1939
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/1942"
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 6.11.1943
Deutsches Kreuz in Gold 14.3.1942 jako Generalmajor a velitel 293. Infanterie-Division
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 29.8.1943 jako Generalleutnant a velitel 106. Infanterie-Division
Eichenlaub 22.2.1944 (407.) jako Generalleutnant a velitel 106. Infanterie-Division

Konteradmiral Karl-Jesko von Puttkamer

26. prosince 2017 v 20:52 | paulito

24.3.1900, Frankfurt am Oder
4.3.1981, München

Puttkamer byl zraněn 20.7.1944 při explozi bomby při atentátu na Hitlera. 20.4.1945 dostali Puttkamer, Dr. Theodor Morell, Dr. Hugo Blaschke, Albert Bormann, sekretářky Johanna Wolf, Christa Schroeder a několik dalších Hitlerův rozkaz opustit Berlín a odletět letadlem do Obersalzbergu. Skupina odletěla z Berlína několika lety strojem z Fliegerstaffel des Führers v následujících třech dnech. Puttkamer opustil Berlín 21.4. Puttkamer měl v Berghofu zničit Hitlerovy dokumenty.

Adjutant Kriegsmarine u Führera a v Říšském kancléřství 1.7.1935 - 3.7.1938
Vedoucí stavby lodí v loděnici Germania Kiel 4.7.1938 - 16.9.1938
Velitel torpédoborce Hans Lody a vlajkový kapitán 4. flotily torpédoborců 17.9.1938 - 22.8.1939
Námořní styčný důstojník ve Führerově štábu 23.8.1939 - 30.9.1939
Adjutant Kriegsmarine u Führera a v OKW 1.10.1939 - 8.5.1945
V zajetí 8.5.1945 - 12.5.1947

Železný kříž (1914) 2. třídy, 11.9.1919
Baltský kříž 2. a 1. třídy
Čestný kříž 1914/1918 s Meči, 20.10.1934
Slezský orel 2. třídy
Námořní odznak za zranění v černé (1918)
Německý sportovní odznak
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy, 2.10.1936
Bulharský Důstojnický kříž řádu sv. Alexandra, 17.12.1936
Velitelský kříž Řádu italské koruny, 29.9.1937
Maďarský Důstojnický kříž Řádu za zásluhy, 12.8.1938
Rytířský velkokříž Řádu italské koruny, 19.1.1939
Španělský Kříž Řádu za námořní zásluhy s Bílou dekorací
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s Meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s Meči
Finský Řád Kříže svobody 2. třídy s Meči, 11.6.1942
Zlatý stranický odznak NSDAP, 1944
Odznak za zranění 20.7.1944 v černé


Konteradmiral Heinrich Ruhfus

26. prosince 2017 v 20:02 | paulito

14.4.1895, Berlín-Charlottenburg
26.5.1955, Flensburg-Mürwik

Sloužil na plachetní výcvikové lodi Niobe od září 1930, nejdříve jako výcvikový důstojník a od února 1932 jako kapitán. Kvůli potopení Niobe 26.7.1932 za bílé bouře byl souzen, ale 3.11.1932 byl osvobozen z odpovědnosti za ztrátu lodi a 69 členů posádky. Během tažení v Norsku byla jeho loď, křižník Königsberg, potopena 10.4.1940 britskými bombardéry u Bergenu.

Důstojník ve štábu Námořní školy Mürwik 5.10.1937 - 15.9.1939
Velitel lehkého křižníku Königsberg 16.9.1939 - 10.4.1940
Námořní velitel Bergen 11.4.1940 - 20.8.1940
Velitel námořního opevnění Oslo 21.8.1940 - 1.4.1941
Velitel námořního opevnění Oslofjord 1.4.1941 - 17.9.1942
Velitel Námořní školy Mürwik 1.10.1942 - 16.4.1944
Velitel námořního opevnění Francouzská Riviéra, Toulon 4.5.1944 - 28.8.1944
V zajetí 28.8.1944 - 20.6.1947

Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918 s Meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s Meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s Meči
Odznak oceánské flotily


Waffen-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS Bronislav Kaminski

25. prosince 2017 v 19:47 | paulito

Bronislav Vladislavovič Kaminski se narodil 16.6.1899 ve Vitebsku, který byl v té době součástí Ruského impéria a dnes je součástí Běloruska. Jeho otec byl etnický Polák a matka Němka. Kaminski se považoval za Rusa. Během občanské války v Rusku sloužil v Rudé armádě. Po demobilizaci pracoval v chemickém závodě. V roce 1935 byl propuštěn z Komunistické strany a v roce 1937, během Velké čistky, byl zatčen za kritiky Stalinovy politiky kolektivizace a za to, že pracoval s Němci a Poláky. Byl odsouzen za příslušnost ke kontrarevoluční skupině. V roce 1941 byl propuštěn z vězení a usadil se v Brjansku, kde pracoval jako inženýr v místním lihovaru. V říjnu 1941 Němci dosáhli oblast Lokot nedaleko Brjanska, který byl obsazen 6.10.1941. V listopadu 1941 Bronislav Kaminski, spolu se svým přítelem, Konstantinem Voskobojnikem, nabídli německé vojenské administrativě ustavení místní civilní administrativy a policie. Voskobojnik byl Němci jmenován starostou Lokotě a velitelem místní milice. Kaminski se stal jeho zástupcem. Díky spolupráci s Heinzem Guderianem ustavili milici o 10.000 mužích, která bojovala se sovětskými partyzány. Poté, co Voskobojnik padl v boji 8.1.1942, převzal Kaminski pozici starosty a velitele milice. V roce 1942 byla milice pojmenována Ruská osvobozenecká národní armáda (R.O.N.A., Русская Освободительная Народная Армия) a měla desítky tisíc mužů. Během té doby byl Kaminski vůdcem Lokotské republiky, která měla půl milionu obyvatel. V březnu 1942 hlásil Kaminského zmocněnec u německé 2. Panzer Armee v Orlu, že Kaminského jednotka je připraveny k aktivnímu boji proti partyzánům a vést propagandu proti žido-bolševismu. Brzy poté jmenoval velitel 2. Armee, Generaloberst Rudolf Schmidt, Kaminského velitelem Týlové armádní oblasti 532 s centrem v Lokoti. 19.7.1942, po jednání s velitelem Armee Gruppe Mitte, Feldmarschallem Güntherem von Kluge, získal Kaminski značný stupeň samostatnosti pod dohledem Majora von Veltheima a Obersta Rübsama. Kaminski byl jmenován hlavním starostou Republiky Lokot a brigádním velitelem místní milice. Vedl vlastní vládu a ustavil vlastní soudy, vězení a noviny. Bylo zrušeno společné farmaření. V červnu 1942 se Kaminského milice zúčastnila operace Vogelsang jako část Kampfgruppe Gilsa II Generalleutnant Wernera Freiherr von und zu Gilsa. Na podzim 1942 přikázal Kaminski rekrutovat do milice všechny muže schopné nosit zbraň. Jednotky tak byly posíleny o "dobrovolníky" ze zajateckých táborů. Kaminski přikázal soustředit opuštěné sovětské tanky a obrněná auta. Protože neměl dostatek vojenských uniforem a bot, poskytli Němci Kaminského brigádě dost uniforem pro vybavení čtyř praporů. Koncem roku 1942 měla milice Lokotské republiky sílu brigády se 14 prapory, celkem 8.000 mužů ve zbrani. V květnu a červnu 1943 se brigáda zúčastnila operace Zigeunerbaron a poté dalších protipartyzánských operací, Freischütz a Tannhäuser. V létě 1943 začala brigáda díky sovětským vítězstvím a snaze partyzánů značně trpět dezercemi. Vyskytlo se také několik pokusů o atentát na Kaminského. Pokaždé se Kaminskému podařilo uniknout smrti a zajatí konspirátoři byli popraveni. K jeho brigádě byl přidělen německý styčný štáb, aby stabilizoval jednotku. Po selhání operace Zitadelle přinutil sovětský postup brigádu k ústupu. 29.7.1943 vydal Kaminski rozkaz k evakuaci majetku a rodin brigády RONA a úřadů v Lokoti. Přes 30.000 osob přepravili Němci do Lepelu v Bělorusku do konce srpna 1943. Zde byli aktivní partyzáni a brigáda se zapojila do těžkých bojů s nimi. Během ústupu rostly dezerce a celá jednotka neměla daleko k rozpadu. Do října 1943 ztratila brigáda dvě třetiny mužů. Na konci roku 1943 byla z místní běloruské policie, sovětských válečných zajatců a propuštěných vězňů, začleněných do brigády, vytvořena jako součást Waffen-SS Sturmbrigade Kaminski. 27.1.1944 vyznamenal Himmler Kaminského Železným křížem 2. a 1. třídy. 15.2.1944 přikázal Kaminski brigádě další ústup na západ k Dzjatlavě. Zde byla brigáda posílena dalšími běloruskými policejními jednotkami. V březnu 1944 byla brigáda přejmenována na Volksheer-Brigade Kaminski. 11.4.1944 byla přidělena k SS-Kampfgruppe von Gottberg a zúčastnila se protipartyzánských operací Regenschauer, Frühlingsfest a Kormoran. V červnu 1944 byla brigáda začleněna do Waffen-SS a přejmenována na Waffen-Sturm-Brigade RONA, Kaminski obdržel hodnost Waffen-Brigadeführer der SS. Po sovětské ofenzívě Bagration byl boj proti partyzánům zastaven a brigáda byla soustředěna v prostoru SS Neuhammer. Zde byla ustavena 29. Waffen-Grenadier-Division der SS (russische Nr.1). 1.8.1944 obdržel Kaminski novou hodnost, Waffen-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS. V srpnu 1944 se Kaminského jednotka zúčastnila potlačení Varšavského povstání, kde spáchala mnoho zločinů. Kaminski uznával jen autoritu Heinricha Himmlera a nepřijímal rozkazy velitele německých sil ve Varšavě, generála SS Ericha von dem Bach-Zelewski. 4.8.1944 byl jeden pluk brigády nasazen proti povstání. SS-Gruppenführer Heinz Reinefarth se stal velitelem Kampfgruppe Reinfarth, která se skládala z Kaminského a Dirlewangerovy jednotky a dalších týlových jednotek Ordnungspolizei a SS. Himmler osobně požadoval Kaminského nasazení a ten soustředil 1.700 mužů a poslal je do Varšavy pod velením Kaminského náčelníka štábu, SS-Sturmbannführer Jurije Frolova. Tato jednotky brzy ztratila jakoukoliv bojovou hodnotu a věnovala se jen vraždění, rabování a znásilňování. Zabila asi 10.000 obyvatel čtvrtě Ochota. Heinrich Himmler to použil jako důvod ke Kaminského popravě po jeho odsouzení válečným soudem v Lodži. Byl popraven 28.8.1944 za rozkrádání majetku Říše a spolu s ním jeho náčelník štábu, Waffen-Obersturmbannführer Ilja Šavykin. Muži z R.O.N.A. obdrželi vysvětlení, že Kaminského zabili polští partyzáni. Když to jeho muži odmítli, Gestapo jim ukázalo Kaminského zakrvavené a prostřílené auto. Demoralizovaná jednotka byla odsunuta z města a podřízena velení SS-Brigadeführer and Generalmajor der Polizei Christopha Diehma.

Konteradmiral Friedrich Schmidt

24. prosince 2017 v 18:25 | paulito

19.4.1899, Schwerin
21.2.1944, letecká nehoda, Egejské moře

Byl posmrtně povýšen do hodnosti Konteradmiral 1.3.1944.

Poradce v OKM 9.11.1938 - 20.7.1940
Námořní styčný důstojník u Arme Gruppe A 21.7.1940 - 25.11.1940
Poradce v OKM 26.11.1940 - 11.5.1941
Náčelník Oddělení pro nábor nových rekrutů, OKM 12.5.1941 - 19.7.1942
Velitel lehkého křižníku Emden 20.7.1942 - 9.9.1943
Zastupující velitel lehkého křižníku Leipzig 30.8.1942 - 25.9.1942
Velitel námořních opevnění Istrie 10.9.1943 - 20.2.1944
Zabil se při letu k převzetí postu velitele námořních opevnění Attica 21.2.1944

Železný kříž (1914) 2. třídy
Mecklenburský Vojenský kříž za zásluhy 2. třídy
Turecká Hvězda Gallipoli
Čestný kříž 1914/1918 s Meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy
Chorvatský Řád koruny krále Zvonimira 1. třídy s Dubovými listy

Konteradmiral Otto Schulz

23. prosince 2017 v 21:57 | paulito

12.3.1900, Darmstadt
28.3.1974, Bad Wildungen

Důstojník ve štábu Námořní stanice Severní moře 30.9.1937 - 16.3.1943
Náčelník štábu Námořní stanice Severní moře 11.3.1940 - 16.3.1943
Velitel námořního opevnění Krym 1.4.1943 - 12.5.1944
K dispozici velícímu admirálovi Černé moře 13.5.1944 - 27.6.1944
Náčelník oddělení pro cizí námořnictva, OKM 28.6.1944 - 14.7.1945
V zajetí 14.7.1945 - 11.6.1947

Rytířský kříž 17.5.1944 jako Konteradmiral a Seekommandant Krim, za evakuaci 17. Armee z Krymu
Železný kříž (1914) 2. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy 15.4.1940
Železný kříž (1939) 1. třídy 15.4.1940
Slezský orel 1. třídy
Slezský orel 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918 s Meči
Španělský kříž v bronzu bez Mečů 6.6.1939
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy 2.10.1936
Sudetskáý medaile se sponou Prager Burg 1939
Memelská medaile 1939
Velkokříž důstojnický Řádu rumunské hvězdy
Chorvatský Řád koruny krále Zvonimira 1. třídy s Meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s Meči 30.1.1942
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s Meči
Krymský štít 1943
Námořní dělostřelecký odznak 1944


Unteroffizier Richard Schramm

23. prosince 2017 v 17:32 | paulito

Richard Schramm se narodil 8.7.1913 v Langburkersdorfu. 28.3.1933 zahájil svoji kariéru poddůstojníka z povolání u 7. Batterie, Artillerie-Regiment 4 v Drážďanech. 1.8.1938 byl povýšen do hodnosti Wachtmeister. 15.8.1940 byl převelen k Artillerie-Lehr-Regiment Jüterbog a 1.10.1940 povýšen do hodnosti Oberwachtmeister. S ustavením Sturmgeschütz-Abteilung 202 byl 19.9.1941 převelen k této jednotce a zúčastnil se s ní tažení v Rusku. 12.12.1942 se Schramm vyznamenal v bojích u Kalininu. 23.12.1942 byl Richard Schramm jako Oberwachtmeister a velitel děla v 1. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung 202 po zničení 30 nepřátelských tanků vyznamenán Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. V bojích u Rževa zničil Schramm za jeden den 12 tanků. Po zranění 15.3.1943 a uzdravení v lazaretu byl poslán k Sturmgeschütz-Ersatz-und-Ausbildungs-Abteilung 500. 17.6.1944 se vrátil zpět k Sturmgeschütz-Brigade 202. Během 2. Kurlandské bitvy 27.10. až 15.12.1944 bylo Schrammovo útočné dělo zasaženo, on sám těžce zraněn a k 17.6.1944 prohlášen za padlého.

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 30.11.1941
1. Klasse 17.7.1942
Allgemeines Sturmabzeichen
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz (pravděpodobně také v Silber)
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 23.12.1942 jako Oberwachtmeister v 1. Batterie/Sturmgeschütz-Abteilung 202, 5. Panzer-Division

Major Johann Engelhardt

22. prosince 2017 v 20:49 | paulito

1.12.1916, Erlangen
4.3.2001, Erlangen

Engelhardt navštěvoval Luftkriegsschule Berlin-Gatow od dubna 1937, v dubnu 1938 byl převelen k Fallschirm-Jäger-Regiment 1 ve Stendalu. 1.1.1939 byl povýšen do hodnosti Leutnant a navštěvoval Fallschirmschule 2. V květnu 1940 byl převelen k Sturm-Abteilung Koch a zúčastnil se útoku na pevnost Eben-Emael a v září 1940 se stal velitelem čety v 13. Kompanie/Luftlande-Sturm-Regiment 1. V květnu 1941 byl jako Oberleutnant adjutantem IV. Bataillonu. Od července 1942 byl velitelem 8. Kompanie/Fallschirmjäger-Regiment 6, od 1.6.1944 jako Hauptmann velitel II. Bataillon/Fallschirmjäger-Regiment 11. 20.4.1945 byl povýšen do hodnosti Major.

Fallschirmschützenabzeichen der Luftwaffe
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Erdkampfabzeichen der Luftwaffe
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 29.2.1944 jako Oberleutnant a velitel 8. Kompanie/II. Bataillon, Fallschirmjäger-Regiment 6, 2. Fallschirmjäger-Division

Oberst der Reserve / SA-Gruppenführer Bernhard Hofmann

22. prosince 2017 v 20:26 | paulito

22.11.1896, Jahnsbach
19.11.1982, Crailsheim

14.2.1915 válečný dobrovolník v 2. Sächsische Fußartillerie-Regiment Nr. 19 (Dresden), Leutnant der Reserve, zpravodajský, spojovací a ordonanční důstojník praporu a pluku, Hilfsoffizier IIb divize
1919 Gruppenführer v Zeitfreiwilligen-Kompanie Reutlingen, Freikorps Württemberg
21.1.1920 propuštěn z Vorläufigen Reichswehr
1.5.1930 vstup do NSDAP (Nr. 244.096)
1.5.1930 vstup do SA jako SA-Mann u SA-Sturm 4/1 (Chemnitz)
1.5.1930 SA-Scharführer
20.5.1930 - 30.6.1931 velitel SA-Schar Thum
1930 organizační vedoucí Ortsgruppe Chemnitz v NSDAP
10.7.1931 SA-Truppführer
1.7.1931 - 30.6.1932 velitel SA-Trupp Thum
1.7.1932 SA-Sturmführer
1.7. - 31.12.1932 velitel SA-Sturm 3/244
1.1. - 31.3.1933 pověřen velením SA-Sturmbann IV/244 (Annaberg-Buchholz)
1.4.1933 SA-Sturmbannführer
1.4. - 14.10.1933 velitel SA-Sturmbann IV/244
15.10.1933 - 15.9.1935 pověřen velením SA-Standarte 351 (Annaberg/Erzgeb.)
29.10.1933 SA-Obersturmbannführer
9.11.1934 SA-Standartenführer
15.9.1935 - 30.11.1936 velitel SA-Standarte 244 (Annaberg-Buchholz)
1.10.1935 převzat jako Oberleutnant d. R. do důstojnického sboru
1.12.1936 přeložen z SA-Gruppe Sachsen do SA-Gruppe Pommern
1.12.1936 - 30.4.1937 pověřen velením SA-Brigade 8 Grenzland-Süd (Schneidemühl)
1.5. - 31.12.1937 velitel SA-Brigade 8 Grenzland-Süd (Schneidemühl)
1.11.1937 Hauptmann der Reserve
9.11.1937 SA-Oberführer
1.1.1938 - 31.5.1943 Stabsführer SA-Gruppe Pommern (Stettin)
30.1.1939 SA-Brigadeführer
29.8.1939 povolán do Wehrmacht
Tažení na Západě 1940
Operace Barbarossa
1.1.1942 Major der Reserve
1942 - 31.5.1943 velitel I. Bataillon, Infanterie-Regiment 427
22.10.1942 SA-Gruppenführer
31.5.1943 přeložen do Führerreserve
1.6.1943 Oberstleutnant der Reserve
Oberst der Reserve
1.6.1943 přeložen z SA-Gruppe Pommern do SA-Gruppe Hochland (München)
1.6.1943 - 31.1.1944 pověřen velením SA-Gruppe Hochland
20.6.1943 propuštěn z armády
1.2. - 31.5.1944 pověřen velením SA-Gruppe Hochland
1.6.1944 - 1945 velitel SA-Gruppe Hochland (München)
říjen 1944 - 1945 Gaustabsführer Volkssturmu v Gau München-Oberbayern
25. - 28.4.1945 bojový velitel Mnichova
Na rozkaz Alberta Kesselringa ho vystřídal Generalleutnant Dr. med. dent. Rudolf Hübner

Eisernes Kreuz (1914), II. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
SA-Ehrenstreifen
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. Klasse (1914) 2.7.1941
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Eisernes Kreuz (1939), 1. Klasse 9.10.1941
Anerkennungsschreiben des Stabschef der SA 10.11.1942
Deutsches Kreuz in Gold 21.8.1942 jako Major der Reserve a velitel I./Infanterie-Regiment 427, 129. Infanterie-Division
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 26.9.1942 jako Major der Reserve a velitel I./Infanterie-Regiment 427

Nacisté na Středním východě (Exil Nazi: la promesse de l'orient)

22. prosince 2017 v 20:23 | paulito
2014

Po skončení 2. světové války se tisíce nacistických válečných zločinců skrývaly před spravedlností a v mnoha případech chtěly Evropu co nejrychleji opustit. Jejich první kroky vedly většinou do Itálie. Odtud se, často za podivného propojení podpůrných organizací bývalých příslušníků SS a německých církevních kruhů v Římě, vydávaly hlavně do Jižní Ameriky. Část "specialistů", hlavně "bezpečnostní a vojenští experti", byla také naverbována do Sýrie a Egypta. Tam se podíleli na výcviku místních armád a policie. Typickým reprezentantem těchto "odborníků" byl SS Standartenführer Walter Rauff, jeden z otců pojízdných plynových komor a příslušník Gestapa s "prokazatelně úspěšnou praxí". Na druhém pólu stál například odborník na "čistou práci", pološílený nacionálně socialistický ideolog Johann von Leers.

Leutnant / SA-Sturmführer Leopold Steinbatz

22. prosince 2017 v 19:34 | paulito

Narodil se 25. října 1918 ve Vídni. V roce 1937 začal pilotní výcvik, který ukončil v roce 1939. V listopadu 1940 přišel k 9./JG 52. Na jaře 1941 se zúčastnil tažení na Balkáně i útoku na Krétu. Útoku na Sovětský svaz se účastnil od prvního dne bojů a často létal s Hermannem Grafem. První vítězství si však mohl připsat až 4. srpna 1941. V listopadu jich měl na svém kontě již 25 a 14. února 1942 dostal po 42 sestřelech Ritterkreuz. V bojových operacích pokračoval až od dubna 1942. Dne 5.května sestřelil svého 50. protivníka a o 15 dní později zdolal v boji svého 75., z toho 8. května sestřelil sedm letadel protivníka. Ve dnech 1. a 2.června 1942 získal po čtyřech vítězstvích. Po tomto výsledku byl dne 2. června 1942 vyznamenán Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes (Rytířský kříž s Dubovými ratolestmi). Létal bez přestávky anebylo tedy divu, že už 11. června 1942 měl na kontě 95. vítězství. Dne 15. června.1942 mu do magické stovky chybělo už jen jedno vítězství. Při návratu z akce však byl jeho letoun zasažen palbou ruských protiletadlových baterií a zřítil se do lesa u Volčanska. Pilot našel v troskách svého stroje smrt. Leopold Steinbatz byl posmrtně povýšen na Leutnanta a 23. června 1942 mu byly uděleny Schwertern zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes (Meče k Rytířskému kříži). Odlétal asi 300 bojových letů a dosáhl 99 sestřelů na východní frontě.

Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Spange zur Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 ("Prager Burg")
Flugzeugführerabzeichen (1939)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Frontflugspange für Jäger in Gold
Anhänger zur goldenen Frontflugspange mit Einsatzzahl "300"
Ehrenpokal für besondere Leistung im Luftkrieg 8.12.1941
Deutsches Kreuz in Gold 27.1.1942
3x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 14.2.1942 jako Feldwebel a pilot v 9. Staffel/JG 52
Eichenlaub 2.6.1942 (96.) jako Oberfeldwebel a pilot v 9. Staffel/JG 52
Schwerter 23.6.1942 (14., posmrtně) jako Oberfeldwebel a pilot v 9. Staffel/Jagdgeschwader 52

Oberwachtmeister Fritz Amling

20. prosince 2017 v 21:12 | paulito

Fritz Amling se narodil 16.1.1916 v Preußisch Holland. 1.10.1937 vstoupil do Artillerie-Regiment 24, 10.5.1939 byl povýšen do hodnosti Wachtmeister a zúčastnil se s 24. Infanterie Division tažení v Polsku a Francii. Po zahájení tažení do Sovětského svazu byl 1.10.1941 povýšen do hodnosti Oberwachtmeister a 10.10.1941 převelen k Sturmgeschütz-Abteilung 202 na středním úseku východní fronty, kterému velel Major Dr. Hans Marder. Od podzimu 1942 byl Sturmgeschütz-Abteilung 202 nasazen v rámci XXIX. Panzerkorps v prostoru 78. Infanterie Division a 11.12. a 12.12.1942 nasazen v prostoru Cholmu. Fritz Amling, jako velitel děla v 3. Batterie, spolu se střelcem Bruno Guskowskim, zničili během 48 hodin 42 nepřátelských tanků. Za tyto úspěchy byl Abteilung jmenován ve Wehrmachtsbericht 12.12.1942. Amling z toho zničil 24 tanků, z toho 5 v jedné minutě. V tomto boji byl zraněn. Tak mohla být zastavena sovětská ofenzíva v prostoru Kalinina. Fritz Amling obdržel za tyto boje 11.12.1942 jako Oberwachtmeister a velitel děla v 3. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung 202 po 56 zničených tancích Ritterkreuz. 1.3.1943 byl převelen k Sturmgeschütz-Ersatz-und-Ausbildungs-Abteilung 300 v Neisse a poté velel různým výcvikovým jednotkám. Fritz Amling zemřel 6.3.1994 v Mainzu.

Generalleutnant Carl Becker

20. prosince 2017 v 20:51 | paulito

16.1.1895, Varel
24.3.1966, Heidelberg

Carl Becker vstoupil 9.8.1914 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee, přišel k Jäger-Ersatz-Bataillon 10. V září 1914 byl převelen k Reserve-Jäger-Bataillon 10, nakonec se stal velitele, čety v Jäger-Bataillon 10. 4.12.1914 byl povýšen do hodnosti Oberjäger. 7.3. až 23.4.1915 byl odvelen do důstojnického kurzu, kde byl 8.5.1915 povýšen do hodnosti Leutnant a stal se velitelem čety v Oldenburgisches Infanterie-Regiment Nr. 91. 25.6.1915 byl zraněn a poslán do lazaretu a poté opět převzal svoji četu. 25.2.1916 byl odvelen k výcvikovému kurzu pro velitele roty u 19. Infanterie-Division, poté opět převzal svoji četu a 16.6.1916 byl zraněn. Nakonec byl poslán k I. Ersatz-Bataillon, Oldenburgisches Infanterie-Regiment Nr. 91 a 7.10.1916 se zde stal velitelem roty. 10.10.1917 byl opět zraněn a po pobytu v lazaretu byl poslán k Ersatz-Bataillonu, 20.11.1917 se stal opět velitelem roty v Infanterie-Regiment Nr. 91. 17.4.1918 byl těžce zraněn. Za to obdržel Verwundetenabzeichen in Gold. Kromě toho obdržel během první světové války Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba stupně Eiserne Kreuz. Po návratu k Oldenburgisches Infanterie-Regiment Nr. 91 se stal 10.6.1919 vedoucím Versorgungs-Abteilung. Při rozpuštění pluku v srpnu 1919 byl adjutant pluku. 11.10.1919 byl odvelen k Sicherungspolizei v Mecklenburg-Schwerin a 27.3.1920 byl propuštěn z armády. 15.10.1934 byl jako Hauptmann ve štábu I. Bataillon, Infanterie-Regiment Osnabrück převzat do armády. 15.10.1935 se stal velitelem roty v Infanterie-Regiment 37. 1.11.1935 byl povýšen do hodnosti Major. 1.2.1937 se stal velitelem III. Bataillon, Infanterie-Regiment 37 v Osnabrücku. 1.8.1938 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Po vypuknutí druhé světové války převzal se svým praporem postavení na Západě. Na počátku tažení na Západě 10.5.1940 byl přeřazen do Führer-Reserve, 6. Infanterie-Division, 23.6.1940 se stal Offizier z.b.V. ve štábu 6. Infanterie-Division. 20.9.1940 byl opět přeložen do Führerreserve. Mezitím obdržel oba stupně Eiserne Kreuz. 10.12.1940 se stal velitelem Infanterie-Regiment 18. Ten vedl v létě 1941 na východní frontě ve středním Rusku. 1.8.1941 byl povýšen do hodnosti Oberst. 29.9.1941 následovalo jeho jmenování v Ehrenblatt des Heeres. 4.10.1941 obdržel Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres. 18.10.1941 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. Jako velitel Infanterie-Regiment 18 obdržel 29.10.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes za prolomení nepřátelských pozic u Rževa 17.8.1942 a obsazení mostů na Volze. 1.1.1943 byl přeložen do Führerreserve a pověřen velením 2. Luftwaffen-Feld-Division. 18.1.1943 převzal velení 253. Infanterie-Division, ale na tuto pozici mohl přijet teprve 9.2.1943. 1.4.1943 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a jmenován velitelem 253. Infanterie-Division. V říjnu 1943 následovalo povýšení do hodnosti Generalleutnant. 24.10.1943 byl jmenován ve Wehrmachtsbericht. 10.10.1944 byl opět jmenován ve Wehrmachtsbericht. 14.4.1945 obdržel Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Becker odrazil 10.3.1945 ruský útok podél Schwarzwasser. Carl Becker padl na konci války do sovětského zajetí, propuštěn byl 12.10.1955.

Leutnant (8.5.1915)
Oberleutnant (27.3.1920)
Polizei-Oberleutnant
Polizei-Hauptmann
Hauptmann (15.10.1934)
Major (1.11.1935)
Oberstleutnant (1.8.1938)
Oberst (1.8.1941)
Generalmajor (1.4.1943)
Generalleutnant (1.10.1943)

RK: 1.11.1942, Oberst, velitel Rževa (velitel Infanterie Regiment 18 / 6. Infanterie Division / VI. Armee-Korps / 9. Armee / Heeresgruppe Mitte)
EL (829.): 21.4.1945, Generalleutnant, velitel 253. Infanterie Division / LIX. Armee-Korps / Armeegruppe Heinrici / Heeresgruppe Mitte
Německý kříž ve zlatě: 18.10.1941

Generalleutnant Theodor Groppe

20. prosince 2017 v 19:15 | paulito

Theodor Groppe (1882-1972) z Trieru

Theodor Groppe vstoupil 25.4.1900 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Heer. Přišel k 2. Lothringisches Infanterie-Regiment Nr. 131. 18.10.1900 byl povýšen do hodnosti Fähnrich a 18.8.1901 Leutnant. 18.8.1910 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 1.10.1910 byl odvelen na tři roky na Kriegsakademie. Poté byl jmenován adjutantem 2. Lothringisches Infanterie-Regiment Nr. 131. V srpnu 1914 šel na frontu. 8.10.1914 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Během prvního půlroku bojů obdržel oba stupně Železného kříže. Na počátku roku 1915 byl zraněn. Od jara 1915 byl nasazen v Generalstabu. Na podzim 1915 přišel jako adjutant k 17. Landwehr-Division. V únoru 1918 byl přeložen k 1. Ostpreußisches Grenadier-Regiment "Kronprinz" Nr. 1 a na jaře 1918 jmenován velitelem praporu. 12.10.1918 byl opět zraněn. 6.11.1918 obdržel Pour le Merité. Během první světové války obdržel kromě jiného také Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern. Po skončení války byl převzat do Reichsheer, k Reichswehr-Schützen-Regiment 1. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres Reichswehr se stal velitelem roty v 1. (Preuß.) Infanterie-Regiment. 1.10.1922 byl převelen do štábu 2. Division ve Stettinu. 1.4.1923 byl povýšen do hodnosti Major. 1.2.1926 byl převelen do štábu 6. Division v Münsteru. 1.2.1928 se stal velitelem I. (Preuß.) Bataillon, 18. Infanterie-Regiment v Paderbornu. 1.2.1929 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.11.1930 byl jmenován velitelem opevnění u Lötzenu. 1.10.1931 byl povýšen do hodnosti Oberst. 31.1.1933 byl propuštěn z aktivní služby jako Generalmajor. Podle hodnocení svého přímého nadřízeného, Generalleutnant von Blomberga, nebyl jeho světový názor vhodný pro budoucí Wehrmacht. 1.4.1933 byl povolán ke Kommandantur Oppeln. Na jaře 1935 se stal Ergänzungsoffizier. 1.11.1935 byl převelen ke Kommandantur Köslin. 6.10.1936 vstoupil opět do aktivní služby a byl jmenován do funkce Landwehr-Kommandeur Hanau. 1.10.1937 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Při mobilizaci v létě 1939 se 26.8.1939 stal velitelem 214. Infanterie-Division a zaujal se svojí divizí postavení na Západě. 1.11.1939 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Když se dozvěděl o plánovaných opatřeních proti Židům v prostoru své divize, zakázal je pod pohrůžkou použití ozbrojené síly. Tento rozkaz dal na vědomí přes Korps velení 1. Armee. Její velitel, Generaloberst von Witzleben, vydal podobný rozkaz v prostoru celé armády. Na počátku února 1940 předal na protest proti chování SS velení 214. Infanterie-Division a byl přeložen do Führerreserve. V květnu 1941 dostal za podporu odpůrců režimu mírný trest. Jako politicky nespolehlivý byl 31.12.1941 propuštěn z Wehrmacht. Na jaře 1942 mu byla odebrána jeho hodnost. Ztratil také právo nosit uniformu a pobírat penzi. Byl také vyloučen z národního společenství. Následně byl několikrát vyslýchán Gestapem, také 21.7.1944. 10.8.1944 byl Gestapem zatčen a uvězněn v Darmstadtu. Na počátku roku 1945 byl přeložen do pevnosti Küstrin. 26.4.1945, s pomocí velitele pevnosti, Majora Leussinga, z pevnosti uprchnul poté, co byla jeho poprava přesunuta z 14.4.1945 na 27.4.1945.

SS-Obersturmbannführer Martin Gross

19. prosince 2017 v 22:19 | paulito

15.4.1911, Frankfurt am Main
1.3.1984, Buer

NSDAP-Nr.: 454.840
SS-Nr: 6.684

Martin Groß, od roku 1931 člen SS, navštěvoval SS-Junkerschule a od 10.5.1935 byl v Sturm 1/I. Sturmbann, Leibstandarte Adolf Hitler. Byl nositelem Führerstandarte do té doby, než byl jmenován velitelem 1./LSSAH po tažení v Polsku, kde byl ještě velitelem čety. V listopadu 1941 byl na východní frontě jako velitel 5. (schweren) Kompanie/LSSAH těžce zraněn, po uzdravení byl od jara 1942 štábním důstojníkem u SS-FHA, k Inspektion 6 (Inspektion der Kraftfahrttruppen) a byl do podzimu 1942 velitelem SS-Panzer-Ersatz-Abteilung ve Weimar-Buchenwald. 1.6. až 4.7.1942 absolvoval Kommandeurslehrgang na Panzertruppenschule Wünsdorf. Od podzimu 1942 patřil k SS-Panzer-Regiment 1 "Leibstandarte-SS Adolf Hitler", byl povýšen 30.1.1943 do hodnosti SS-Sturmbannführer, stal se velitelem II. Abteilungu a 3.7.1943 byl za výkony během operace Zitadelle navržen Georgem Schönbergerem na Ritterkreuz, 13.7.1943 návrh potvrdil Theodor Wisch. Na jaře 1944 se stal velitelem SS-Panzer-Ausbildungs-und-Ersatz-Regiment v Dondagenu (Lotyšsko). Groß se stal velitelem v Kurlandsku 1.7.1944 ustavené SS-Panzer-Brigade Gross (od srpna 1944 Kampfgruppe Strachwitz, od září 1944 Kampfgruppe von Lauchert. Ta soustředila tankové jednotky z prostoru Riga (SS-Panzer-Ausbildungs-Regiment "Seelager" z Truppenübungsplatz Windau a části SS-Panzer-Ausbildungs-und-Ersatz-Regiment a personál z lazaretu). 19.8.1944 měla ještě 2.500 mužů, pak měla těžké ztráty v bojích proti sovětskému jízdnímu sboru u Libavy a proti 51. armádě u Tuckumi, kde uvolnila pro německou armádu ústupové cesty k Tallinu. 20.9.1944 jí zůstalo jen 300 mužů, dvě útočná děla a jeden tank T-34. Ze zbytků Brigade byl v listopadu 1944 ustaven Auffangstab Groß. V roce 1945 se stal Groß velitelem SS-Panzer-Regiment 12, 12. SS-Panzer-Division Hitlerjugend, která bojovala v Maďarsku a Rakousku. Vzdal se Američanům se zbytkem divize v květnu 1945.

SS-Obersturmbannführer der Waffen-SS: 9.11.1944
SS-Sturmbannführer der Waffen-SS: 30.1.1943
SS-Hauptsturmführer: 30.1.1940
SS-Obersturmführer: 9.11.1936
SS-Untersturmführer: 10.3.1935
SS-Mann: 1931
SS-Anwärter: 1.2.1931

Ehrenwinkel für alte Kämpfer
Julleuchter der SS 16.12.1935
Ehrendegen des Reichsführers-SS
Totenkopfring der SS
Deutsches Reitersportabzeichen in Bronze
Motorsportabzeichen in Silber
Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze
SA-Sportabzeichen in Silber
Dienstauszeichnung der NSDAP in Bronze
SS-Dienstauszeichnungen
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 1.10.1939
1. Klasse 20.7.1940
Infanterie-Sturmabzeichen 10.1940
Vojenský řád za statečnost, III. třídy, I. stupně
Řád rumunské koruny, Důstojnický kříž 16.7.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Panzerkampfabzeichen in Silber
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz, Silber und Gold
Deutsches Kreuz in Gold 28.3.1943 jako SS-Sturmbannführer a velitel II. Abteilung/SS-Panzer-Regiment 1, SS-Panzer-Grenadier-Division "Leibstandarte-SS Adolf Hitler"
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 22.7.1943 jako SS-Sturmbannführer velitel II. Abteilung/SS-Panzer-Regiment 1, SS-Panzer-Grenadier-Division "Leibstandarte-SS Adolf Hitler"

Oberst Herbert-Willi Ewert

19. prosince 2017 v 21:21 | paulito

4.2.1894, Dragaß
1.2.1988, München

Herbert Ewert bojoval v první i druhé světové válce. Do ledna 1942 byl Ewert velitelem Panzerjäger-Abteilung 24 (dříve Panzerabwehr-Abteilung 24), 14.1.1942 až 9.2.1942 byl Ewert velitelem Schützen-Regiment 115, 15. Panzer-Division. 1.4.1942 se Ewert stal velitelem Schützen-Regiment 104, 15. Panzer-Division, který se nacházel u Deutschen Afrikakorps v severní Africe. I. Bataillon byl 17.4.1942 nově ustaven z MG-Bataillon 8. Jako III. Bataillon byl ve stejný den zařazen k Kradschützen-Bataillon 15. Pluk přišel celý do Afriky a byl 5.7.1942 přejmenován na Panzer-Grenadier-Regiment 104. Pluk zůstal podřízen 15. Panzer-Division. Od 1.9.1942 byl pluk podřízen 21. Panzer-Division. Byl v létě 1942 byl na egyptských hranicích a zúčastnil se bojů o Tobruk. Ewert zůstal do velitelem do 14.10.1942. Ewert se stal, jako následovník Waltera Heydemeiera, velitelem Schützen-Regiment Hermann Göring, Division Hermann Göring, pluk byl v únoru 1943 přejmenován na Grenadier-Regiment Hermann Göring a krátce nato na Grenadier-Regiment 1 Hermann Göring. Pluk byl podřízen Heeresgruppe Afrika a kapituloval v květnu 1943 v Tunisku. Ewert padl do zajetí s ním.

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Kriegsverdienstkreuz (Braunschweig), II. und I. Klasse
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnungen
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Medaille für den italienisch-deutschen Feldzug in Afrika
Italská Medaile za statečnost
Ärmelband "Afrika"
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber
Deutsches Kreuz in Gold 2.2.1942 jako Oberstleutnant a velitel Panzerjäger-Abteilung 24, 24. Infanterie-Division
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.8.1942 jako Oberst a velitel Panzer-Grenadier-Regiment 104, 15. Panzer-Division

Oberleutnant Alois Hulha

19. prosince 2017 v 21:15 | paulito

Alois Hulha se narodil 2.10.1921 v Hostomicích v Československu. Po obsazení Sudet Německem vstoupil koncem října 1938 jako dobrovolník do Reichsarbeitsdienst ve Freibergu, kterou skončil 31.10.1939 jako Reichsarbeidsdienst-Truppführer. 20.11.1939 vstoupil k Flieger-Ersatz-Abteilung, Flieger-Ausbildungs-Regiment 63 v Chebu a od ledna do dubna 1940 navštěvoval Technische-Schule München. Po ukončení byl přidělen jako technický personál k 3.(F) Staffel, Fernaufklärungsgruppe 121 ve Frankfurtu na letiště Rhein-Main-FlughafenNa počátku tažení na Západě létal v květnu 1940 jako palubní střelec v posádkách nositelů Rytířského kříže Hauptmanna Knappa a Hauptmanna Everse a provedl prvních pět vzletů s Ju 88 proti Francii v prostoru Sedan a Paříž a od července 1940 proti Velké Británii. 26.7.1940 obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse. Za výkony v Bitvě o Anglii obdržel 19.9.1940 Eiserne Kreuz 1. Klasse. 1.10.1940 byl povýšen do hodnosti Gefreiter a 1.11.1940 Unteroffizier. Po 150 úspěšných průzkumných letech proti Anglii (Bristol, Liverpool, Coventry a Glasgow) přišel Unteroffizier Hulha 22.6.1941 jako palubní střelec 3.(F) Staffel, Fernaufklärungsgruppe 121 na jižní úsek východní fronty. Zde obdržel 6.8.1941 Ehrenpokal für besondere Leistungen im Luftkrieg. Prodělal do ledna 1942 celkem 50 vzletů na východní frontě a byl navržen na důstojnického čekatele. Od ledna 1942 navštěvoval Luftkriegsschule 1 Dresden, od května do července 1942 byl u Ersatz-Abteilung (Umschulung) Döberitz a Weimar a od července do září 1942 byl přeškolen na pozorovatele u Kampfverband v Bug auf Rügen. 1.8.1942 byl povýšen do hodnosti Feldwebel a stal se důstojnickým čekatelem. V říjnu 1942 byl přidělen jako pozorovatel k IV. Gruppe, Kampfgeschwader 53 "Legion Condor", nejdříve v Ansbachu a později v Orglans ve Francii. 1.12.1942 byl povýšen do hodnosti Leutnant, od března 1943 létal jako pozorovatel a velitel He 111 v 3. Staffel, I. Gruppe, Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" na východní frontě. 29.8.1943 obdržel Frontflugspange in Gold a 14.11.1943 jako Leutnant a pozorovatel v 3. Staffel, Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" Deutsche Kreuz in Gold. 15.2.1944 se stal držitelem goldenen Frontflugspange mit Einsatzzahl "300". Dalších 150 vzletů následovalo do srpna 1944 v prostoru Leningrad, SchIüsselburg, Volchovstroj, Kursk, Orel/Gomel, Bobrujsk, Kirovograd, Krivoj Rog a Pervomajsk. Létal v jižním úseku východní fronty a do kotlů Čerkassy a Tarnopol. Nasazení nad Vislou a nálety na Varšavu ukončily nasazení na východní frontě. Po vylodění Spojenců v Normandii byl Leutnant Hulha se 3. Staffel, I. Gruppe této Geschwader přeložena 18.8.1944 na Západ, létal z Nancy a Paříže proti invazní frontě. Po zničení letounů I. Gruppe, Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" byl personál přesunut do Reppenu a v Peenemünde školen pro nasazení střel V1. Nakonec přišel v říjnu 1944 jako pozorovatel do 6. Staffel, II. Gruppe, Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" a létal, od 1.12.1944 jako Oberleutnant, do března 1945 se střelami V1 proti cílům v Londýně a Liverpoolu. Za své výkony obdržel 17.3.1945 jako Oberleutnant a pozorovatel v 6. Staffel, II. Gruppe, Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Toto vyznamenání mnu předal v březnu 1945 jeho Staffelkapitän Hauptmann Wilhelm Bautz na letišti Wittmund. V březnu 1945 provedl své poslední vzlety proti Londýnu, celkem nastřádal 398 bojových vzletů. Kampfgeschwader 53 "Legion Condor" byla rozpuštěna 5.4.1945 a personál byl převeden k pozemním jednotkám nebo nočním stíhačům. Oberleutnant Hulha byl v dubnu 1945 velitelem roty v Kampfgruppe Bauer, nasazené v prostoru Hitzacker-Bleckede na Labi. Oberleutnant Hulha padl 2.5.1945 do amerického zajetí, propuštěn byl 10.10.1945. Alois Hulha zemřel 7.5.1983 v Ludwigsburgu.

SS-Obersturmbannführer Heinz von Westernhagen

19. prosince 2017 v 20:04 | paulito

Heinz von Westernhagen se narodil v Rize v Lotyšsku v roce 1911 jako čtvrtý syn dentisty. Rodina uprchla před Rusy a poté před bolševiky během první světové války do Německa. V roce 1927 vstoupil k německému obchodnímu námořnictvu. V roce 1933 vstoupil do NSDAP a do nově formované SA. V roce 1934 vstoupil do SS a v roce 1935 byl aktivován k činné službě. Po několika výcvikových kurzech byl ke svému velkému zděšení přidělen do SD (Sicherheitsdienst), patrně pro své zkušenosti z cizích zemí, kam se dostal jako námořník. Stal se členem kontrarozvědky a nenáviděl svoji službu. Chtěl být důstojníkem u bojových jednotek. Jako mnozí další, viděl zpravodajskou službu jako způsob zůstat mimo nebezpečí. Heinz se neustále pokoušel dostat na frontu. Po dlouhé snaze a za podpory svých nadřízených skončil konečně v roce 1940 u bojové jednotky. Jeho kariéra bojového důstojníka začala u 1. SS Panzer Division Leibstandarte Adolf Hitler, elitní bojové jednotky Třetí říše. V roce 1940 jako velitel roty bojoval při útoku na Francii, Belgii a Holandsko. V roce 1941 jako důstojník 1. Battalion bojoval v Jugoslávii a Řecku a jako štábní důstojník divize se zúčastnil operace Barbarossa. V letech 1942-43 se stal během bojů v Rusku velitelem baterie útočných děl. Heinz byl několikrát zraněn na hlavě během operace Zitadelle u Kursku v 7.1943 a 8 měsíců strávil v nemocnici. 13.2.1944 se stal velitelem schwere SS Panzer Abteilung 501 v LSSAH, bojoval jako jeho velitel v Rusku, Normandii, Ardenách a Maďarsku. Jeho bratr Rolf sloužil pod ním jako velitel čety. Staré zranění Heinze stále trápilo. Heinz byl více voják než národní socialista. Jeho věrnost patřila nejvíce vlasti a pak kamarádům. Několikrát v kruhu přátel prohlásil: "po vítězství v této válce máme další v našich rukou: proti nacistické straně." Nenáviděl "Rudé hordy", viděl, čeho jsou schopny na východní frontě a jak se fronta blížila k Německu, tak proti německým uprchlíkům. O jeho konci u Veszpremu píše Wolfgang Schneider ve své knize "Tigery v boji II": "20.3.1945: Velitel praporu (pro svoji nemoc) je odvolán z velení. Během předávání velení přišel nepřátelský nálet. Podle oficiálního stanoviska byl SS-Obersturmbannführer von Westerhagen zabit bombou, ve skutečnosti se zastřelil vlastní pistolí. SS-Sturmbannführer Kling je jmenován novým velitelem."

SS-Anwärter 1.4.1932
SS-Mann 4.11.1932
SS-Sturmmann 1.11.1933
SS-Rottenführer 1.5.1934
SS-Unterscharführer 20.8.1934
SS-Standartenjunker 30.1.1936
SS-Standartenoberjunker 1.2.1936
SS-Untersturmführer 20.4.1936
SS-Obersturmführer 13.9.1937
SS-Hauptsturmführer 30.1.1939
SS-Sturmbannführer der Waffen-SS 8.11.1942
SS-Obersturmbannführer der Waffen-SS 21.6.1944

SS-Ehrendegenm 9.1936
SA-Sportabzeichen
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
SS-Dienstauszeichnung, 3. Stufe für 8 Jahre
NSDAP-Dienstauszeichnung in Bronze und Silber
Bronze 30.1.1941
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 13.5.1941
1. Klasse 6.3.1943
Rumunský Vojenský řád za statečnost, IV. třídy, II. stupně 10.7.1942
Řád rumunské koruny, Rytířský kříž 3.9.1942
Ostmedaille 4.9.1942
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Panzerkampfabzeichen in Silber 6.3.1943

Erich von Däniken: Ve jménu Dia

19. prosince 2017 v 19:30 | paulito
Bohové - Argonauti - Atlantida. Tvorové napůl člověk, napůl zvíře, kteří disponují neuvěřitelnou silou; létající stroje, jejichž popis se nápadně podobá moderní kosmické lodi; plavidla, která se nečekaně vynořují z moře jako dnešní ponorky; hrdinové Jason či Odysseus vybavení nadlidskými schopnostmi - jsou to jen fantasmagorie několika snílků a vypravěčů? Právě naopak. Autor objevil množství stop, které naznačují, že před tisíciletími opravdu mohla na zeměkouli existovat technicky značně vyspělá kultura.

Jako každý Däniken (nebo skoro každý) se to dobře čte a teorie z dob starověku jsou vždy zajímavé.

SS-Hauptsturmführer der Reserve Wilhelm Beck

17. prosince 2017 v 14:22 | paulito

Wilhelm Beck se narodil 22.12.1919 v Bitz. Od dubna do října 1938 absolvoval pracovní službu u RAD-Abteilung 4/275 v Durlachu a na Westwallu. 5.11.1938 vstoupil do 16. Sturm, SS-Standarte Deutschland v Ellwangenu a v květnu 1939 byl převelen do 1. Kradschützen-Kompanie, SS-Aufklärungs-Abteilung. V Polsku byl nasazen jako kulometčík a 13.9.1939 byl zraněn. 1.2.1940 byl povýšen do hodnosti SS-Sturmmann, 5.2. až 3.5.1940 se zúčastnil Kriegs-Reserve-Führer-Anwärter-Lehrgang na Junkerschule Braunschweig. Kromě toho se zúčastnil Lehrgang für Panzer-Späh-Zugführer na Schule für Schnelle Truppen v Potsdam-Krampnitz a později kurzu na Heeres-Gas-Schutz-Schule Celle. Byl povýšen do hodnosti SS-Oberscharführer a Führer-Anwärter a 1.5.1940 byl Beck převelen do Panzer-Sturm-Batterie, SS-Leibstandarte v Berlin-Lichterfelde pod velením SS-Hauptsturmführer Georga Schönbergera. Tato baterie se 19.8.1940 stala 4. (Sturmgeschütz) Kompanie, V. (schweren) Bataillon, SS-Leibstandarte. 1.9.1940 byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer der Reserve, zúčastnil se tažení na Balkáně a v Rusku a 29.12.1941 se stal velitelem 4. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung, SS-Leibstandarte a 1.2.1942 velitelem 2. Kompanie, SS-Panzer-Regiment 1. Na Balkáně byl velitelem čety útočných děl a zúčastnil se bojů v průsmyku Klidi. Po povýšení do hodnosti SS-Obersturmführer der Reserve 21.6.1942, se 2.11. až 7.12.1942 zúčastnil Panzer-Kompanie-Führer-Lehrgang na Panzer-Truppen-Schule Wünsdorf a poté se vrátil ke svojí rotě. Beck se se svojí rotou obzvláště vyznamenal 10.2. až 23.2.1943. Byla nasazena u Merefy a podpořila útok SS-Regiment Der Führer a díky útoku na Džgun byl možný průlom na jih. 13.2.1943 byl Abteilung obklíčen při postupu na Paraskoveju. Útokem na silně obsazenou Paraskoveju se Beck dostal k Aufklärungs-Abteilung. 21.2.1943 zahájil se svojí rotou a 1./SS-Aufklärungs-Abteilung útok na Kegičevku a jižním směrem. Při dalším útoku zničila jeho rota 17 76,2 mm děl, 4 45 mm protitanková děla a velký počet minometů a kulometů. Přesto, že bylo poškozeno šest tanků, žádný nepadl do rukou nepřítele nebo nebyl zničen. Díky těmto úspěchům ho napadl velitel Abteilungu, SS-Panzer-Regiment 1, Max Wünsche, na Deutschen Kreuz. Nakonec však toto vyznamenání nedostal. Pod jeho velením se ale jednotka vyznamenala u Charkova. Zde zničila za 19 dnů 120 ruských děl a 17 tanků T-34. Během těchto bojů byl Beck třikrát zraněn, zůstal ale u své jednotky a vedl tanky dál na Valki. Díky tomu byl možný průlom na Ljubotin a Komunu a dále na Charkov. Ve městě zničila jeho rota další T-34 a byla nejúspěšnější jednotkou v bojích o město. Za tyto výkony ho velitel Kampfgruppe Meyer a velitel divize Dietrich navrhli 17.3.1943 na Ritterkreuz, který obdržel 28.3.1943 v lazaretu. Po uzdravení přišel Beck 15.9.1943 k SS-Sturmgeschütz-Ausbildungs- und Ersatz-Abteilung a 1.11.1943 se stal velitelem 2. Kompanie, Panzer-Regiment 12, 12. SS-Panzer-Division Hitlerjugend, kde byl 9.11.1943 povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer der Reserve. Na jaře 1944 převzal vedení Führerbewerber-Lehrgang u své 2. Kompanie a později byl jmenován velitelem SS-Panzer-Aufklärungs-Abteilung 12, zřejmě v březnu 1944. V červnu 1944 se stal styčným důstojníkem I. SS-Panzerkorps u Panzergruppe West a byl zabit 10.6.1944 při útoku spojeneckých stíhacích bombardérů ve 20.30 na velitelském stanovišti Panzergruppe West v La Cain.

RK: 28.3.1943, SS-Obersturmbannführer, 2./SS-Panzer Regiment 1 LSSAH
EK I: 14.1.1941
EK II: 2.5.1941
Panzerkampfabzeichen
Odznak za zranění stříbrný
 
 

Reklama