Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

SS-Hauptsturmführer Karl Nikolussi-Leck

1. června 2017 v 20:01 | paulito

14.3.1917, Pfatten
31.8.2008, Bozen

SS-Nr.: 423.876

Karl Nicolussi-Leck sloužil od ledna 1940 v SS-Infanterie regiment Deutschland, se kterým se v dubnu zúčastnil tažení na Balkáně. Od června 1941 se zúčastnil tažení v Rusku. Od listopadu 1941 do března 1942 navštěvoval SS-Junkerschule Bad Tölz. Potom bojoval jako SS-Untersturmführer v 5. SS-Panzer Division Wiking na Ukrajině. V březnu 1944 se Nicolussi-Leck jako SS-Obersturmführer zúčastnil s divizí průlomu z kotle u Kovelu, kde se nacházely obklíčené jednotky, kterým velel SS-Oberführer Herbert Otto Gille. 30.3. Nicolussi-Leck se sedmi tanky Panther a 50 muži ze 131. Infanterie-Division prolomili nepřátelský kruh. 4.4.1944 dosáhli spojení s německou linií. 5.4. začala evakuace kotle průlomem, který hlídaly 131. Infanterie-Division, 4. a 5. Panzer-Division a SS-Division Wiking. Za tyto boje obdržel Nicolussi-Leck Ritterkreuz a byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer. Následovaly těžké obranné boje. V červenci 1944 bojovala divize na Visle a potom v bojích o Budapešť. Potom ustupovala divize přes Maďarsko a Sudety do jižního Německa. V roce 1945 vedl Karl Nicolussi-Leck Kampfgruppe v bojích v Porúří a u Hannoveru, 22.4.1945 padl se zbytkem svých mužů u Braunschweigu do amerického zajetí.

Goldenes HJ-Ehrenzeichen
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 2. Klasse
2. Klasse 25.7.1942
1. Klasse 9.8.1942
Panzerkampfabzeichen in Silber
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 3.4.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 9.4.1944 jako SS-Obersturmführer a velitel 8. Kompanie, SS-Panzer-Regiment 5, 5. SS-Panzer-Division Wiking
Deutsches Kreuz in Gold 10.3.1945 jako SS-Obersturmführer a velitel 8. Kompanie, SS-Panzer-Regiment 5, 5. SS-Panzer-Division Wiking



Oberwachtmeister Josef Mathes

30. května 2017 v 21:57 | paulito

4.2.1908, Aš, Rakousko-Uhersko
padl v boji 19.9.1944 v Arnhemu

Sudetský Němec Josef Mathes v letech 1931 a 1932 absolvoval službu v československé armádě. 19.10.1938 se stal Obertruppführerem v Reichsarbeitsdienst. Měsíc po vypuknutí druhé světové války se přihlásil k Heeres-Artillerie, se kterou se zúčastnil tažení na Západě v roce 1940. V listopadu 1940 byl odvelen k nově ustanovenému Sturmartillerie-Abteilung 191 pod velením Hauptmanna Günthera Hoffmann-Schoenborna v Jüterbogu, nejdříve jako velitel děla a potom velitel čety. Mathes se zúčastnil bojů na Balkáně a v Rusku. Mezitím byl Sturmgeschütz-Abteilung 191 podřízen 98. Infanterie-Division v bojích o Kyjev, Vzazmu a Moskvu na východní frontě. Na jaře 1943 byl přidělen k obraně Kubáně. V létě 1943 byl přidělen k nově ustavenému Sturmgeschütz-Abteilung 280, kde se stal velitelem 2. čety v 3. baterii. 5.11.1943 opustil Abteilung Francii a byl nasazen na východní frontě u Berdičeva. Dále se zúčastnil bojů u Žitomiru. Sověti obklíčili jižně od Žitomiru výcvikovou jednotku Waffen-SS, ale Abteilung obklíčení prolomil a 1.200 mužů zachránil. Následovaly boje o Gorodiště a Kyjev. 12.1.1944 byl Abteilung nasazen u Šepetovky. Mathes se nacházel u Brigade, podřízené 9. SS-Panzer-Division Hohenstaufen, která byla 8.4.1944 nasazena v těžkých bojích o Tarnopol. Po velkých ztrátách byl zbytek Brigade přesunut do Jaroslavi a poté do Dánska k doplnění a odpočinku. Abteilung byl 14.2.1944 přejmenován na Sturmgeschütz-Brigade 280. Když při operaci Market-Garden Spojenci vytvářeli koridor k Eindhovenu, nacházela se Sturmgeschütz-Brigade 280 na cestě do Cách. Generalfeldmarschall Walter Model (Oberbefehlshaber West), přikázal veliteli brigády Kühmemu, aby se přesunul k holandským hranicím a s 3. Batterie (7 StuG III Ausf. G a 3 StuH 42) aby podpořila II. SS-Panzerkorps v cestě k Arnhemu. 3. Batterie vedla protiútok proti nepříteli na cestě Eindhoven-Nimwegen-Arnhem. 19.9.1944 dosáhla 3./StuG-Brigade 280 prostor nasazení a byla okamžitě vržena do boje proti čtyřem britským prpaorům západně od Arnhemu. Velitel čety Mathes velel třem Sturmhaubitze 42. 19.9.1944 padl Oberwachtmeister Josef Mathes v boji proti britské pěchotě. Po zničení několika protitankových děl, které umožnila baterii cestu na Oosterbeek, obdržela Mathesova Sturmhaubitze plný zásah. Dělo sice nebylo zničeno, ale Mathes a posádka byli zraněni, Mathes těžce. Lékař ho již nemohl zachránit.

Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 16.6.1941
1. Klasse 14.9.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Deutsches Kreuz in Gold 25.8.1943 jako Oberwachtmeister v 2. Batterie, Sturm-Artillerie-Abteilung 191 (motorisiert)
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 4.10.1944 jako Oberwachtmeister a velitel 2. čety, 3. Batterie, Sturmgeschütz-Brigade 280 (posmrtně)
Ehrenblattspange des Heeres 25.10.1944 jako Oberwachtmeister a velitel 2. čety, 3. Batterie, Sturmgeschütz-Brigade 280 (posmrtně)

Lentolaivue 24 (12)

30. května 2017 v 20:50 | paulito
14.2.1944 obdržely všechny frontové eskadry finského letectva prefix, určující jejich specifickou roli, Lentolaioue 24 se například přejmenovala na Hävittäjä Lentolaivue 24 (HLeLv 24). O týden později byla zvětšena její operační oblast na západ od frontové linie Virojoki-Seiskari, dále zůstali piloti Brewsterů zodpovědní za obranu Karélie. HLeLv 24 nyní měla zakázáno létat jako stíhací kvůli zastaralosti jejích letadel. 22.2.1944 utrpěla jednotka první ztrátu v tomto roce, když seržant Kalevi Anttila havaroval při nízkém průletu nad Finským zálivem v mlze v BW-371. Zlepšující se počasí v březnu signalizovalo eskalaci sovětské letecké aktivity a všechny sovětské stíhací jednotky měly ve výbavě moderní La-5 nebo Jak-9. Sovětští piloti měli početní výhodu a modernější stroje, finští zase zkušenosti. HLeLv 24 hlásila během tohoto měsíce tři sestřely. 2.4.1944 zaznamenala jednotka poslední sestřel na Brewsteru, když eso poručík Joel Savonen (BW-375) a poručík Heirno Lampi (BW-382) hlásili sestřel dvou LaGG-3 nedaleko majáku Ino. O dva dny později přišly první Bf 109G-2 k 1. letce od HLeLv 34 (která obdržela nové G-6) a během měsíce byly přezbrojeny zbývající dvě letky. Prvních pět Brewsterů předala HLeLv 24 k HLeLv 26 v Heinjoki 8.5., zbytek následoval o tři týdny později. HLeLv 24 používala Brewster Model 239 od 25.6.1944 do 26.5.1944. Během této doby sestřelili její piloti 459 sovětských letadel a ztratili 15 letadel v boji, 4 při nehodách a dvě během náletu. 12 pilotů bylo zabito a dva zajati.

Oberst Hans-Henning Freiherr von Beust

28. května 2017 v 18:44 | paulito

Hans-Henning Freiherr von Beust se narodil 17.4.1913 v Karlsruhe a vstoupil 1.4.1931 jako Offiziersanwärter do Infanterie-Regiment 17, kde byl 1.3.1934 povýšen do hodnosti Leutnant. Poté byl převelen do Deutsche Verkehrsfliegerschule a nasazen u Deutschen Lufthansa a převelen do Kampffliegerschule Tutow. V září 1936 převzal velení 2. Staffel, K 88, Legion Condor v občanské válce ve Španělsku, kde byl také nasazen nad Guernikou. Na konci války obdržel za 100 vzletů Spanienkreuz in Gold mit Schwertern. 1.1.1938 se stal Kapitänem 10. Staffel, Kampfgeschwader 157. Tato 10. Staffel byla podřízena přímo OKL a byla přidělena II. Gruppe ve Wunstorfu. V září 1938 převzal von Beust 7. Staffel, Kampfgeschwader 27 a 1.12.1938 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Se 7. Staffel se zúčastnil tažení v Polsku a Francii a 1.8.1940 se stal velitelem III. Gruppe. S ní prodělal 70 vzletů během bojů nad Anglií a v červnu 1941 přišel na jižní úsek východní fronty. Skupina byla od roku 1940 nasazena v leteckém prostoru Lille, Antverpy, Brusel a Namur, dále Flandry, Artois, Paříž, Dunkerque, Le Havre, Orleans a nad Kanálem. Na východní frontě byla nasazena v prostoru Stanislaus, Balti, Kirovograd, Oděsa, Dněpropetrovsk a Umaň-Pervomajsk. Za tyto úspěchy obdržel 17.9.1941 jako Hauptmann a velitel III. Gruppe, Kampfgeschwader 27 Boelcke Ritterkreuz. Po 300 vzletech byl 1.3.1943 povýšen do hodnosti Major a byl jmenován Kommodorem Kampfgeschwader 27 a 10.5.1943 obdržel Deutschen Kreuz in Gold. 1.6.1943 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a jeho jednotka byla nasazena v roce 1941 v prostoru Kyjev, Azovské moře, Charkov, Doněc, Krym, Melitopol, Záporoží, Rostov, Taganrog, Izjum, Sevastopol a Feodosia, v letech 1942 a 1943 Krym, Charkov, Doněc, Volčansk, Voroněž, Rostov a Bataisk, Stalingrad, Gorki a Jaroslavl, při operaci Zitadelle, Mius a Doněc a 25.11.1943 obdržel Eichenlaub zum Ritterkreuz, v prosinci musel kvůli nemoci Geschwader předat. Převzal pozici ve štábu Luftflotte 5 v Norsku a 1.10.1944 byl přidělen ke General der Kampfflieger. V této pozici byl před koncem války povýšen do hodnosti Oberst i.G. a po kapitulaci padl do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn 30.6.1947. Hans-Henning Freiherr von Beust zemřel 27.3.1991 v Mnichově.

Oberfeldwebel Franz Schmitz

27. května 2017 v 9:10 | paulito

Franz Schmitz (1918-1985) z Walberbergu

Franz Schmitz vstoupil 17.10.1937 do Wehrmacht a po základním výcviku jako zdravotník byl 7.7.1939 povýšen do hodnosti Sanitäts-Gefreiter. Během polského tažení byl 3.10.1939 za statečnost povýšen do hodnosti Obergefreiter a vyznamenán Eisernen Kreuz 2. Klasse. Po tažení na Západě v roce 1940 byl povýšen do hodnosti Sanitäts-Unteroffizier a obdržel Infanterie-Surmabzeichen. 22.6.1941 byl přeřazen do 95. Infanterie Division. Během tažení v Rusku byl zařazen do II./Infanterie Regiment 280, dvakrát byl lehce zraněn. 7.7.1943 v prostoru Kyjeva zachránil Schmitz přes 100 zraněných kamarádů a 8.7.1943 obdržel Eisernen Kreuz 1. Klasse. Zúčastnil se těžkých bojů na Desně, Vjazmě a u Dorogobuše, kde během 14 hodin zachránil 98 zraněných. V těžkých bojích v prostoru Milejevo 25.7.1943 se I./Grenadier Regiment 279 nacházel u Panova. Když u 3. roty padli všichni vyšší důstojníci, převzal Schmitz velení a odrazil nepřátelský útok. Byl přitom těžce zraněn a obdržel v lazaretu v Krakově 13.9.1943 Ritterkreuz. 11.10.1943 byl Feldwebel Franz Schmitz propuštěn z lazaretu. V březnu 1945 byl Schmitz opět zraněn a obdržel Goldenen Verwundetenabzeichen a byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel. Na konci války byl v lazaretu zajat Američany, ze kterého byl propuštěn již 25.6.1945.


SS-Oberführer und Oberst der Schutzpolizei Friedrich-Wilhelm Bock

27. května 2017 v 8:59 | paulito

Friedrich-Wilhelm Bock se narodil 6.5.1897 ve Wreschenu, Warthegau jako syn pastora. Po maturitě se přihlásil dobrovolně do armády a bojoval na západní a východní frontě až do těžkého zranění. Na konci války bojoval jako Leutnant s Freikorpsem v Pobaltí a krátce poté se vrátil do vlasti, kde se přihlásil k Schutzpolizei. Po dlouholeté službě byl v roce 1933 povýšen na Hauptmann der Schutzpolizei a v roce 1934 na Majora. S počátkem polského tažení v roce 1939 velel Bock policejnímu praporu a v roce 1940 byl jmenován velitelem II. Abteilung, Artillerie Regiment, SS-Polizei Division, se kterou se zúčastnil tažení v Rusku. U Lugy obdržel oba dva stupně Železného kříže a byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant der Schutzpolizei und SS-Obersturmbannführer. Na počátku ruské zimní ofenzívy 10.2.1942 u Něvy byla Bockova jednotka zapojena do těžkých bojů. Organizoval obranu a odrazil nepřátelský průlom. Za to obdržel Bock 28.3.1943 jako SS-Obersturmbannführer und Oberstleutnant der Schutzpolizei a velitel II. Abteilung, SS-Artillerie-Regiment 4 Rytířský kříž. Bock zůstal u své divize do března 1944 a 15.3.1943 převzal velení 19. (lett.) SS-Freiwilligen-Division, jejíž velitel SS-Brigadeführer Hinrich Schuldt padnul na východním břehu řeky Velikaja. Jeho další pozicí byl Artillerieführer u II. SS-Panzerkorps, kde po zranění Silvestera Stadlera velel 9. SS-Panzer Division Hohenstaufen. Pod jeho velením bojovala divize u Cheux a u Estry. Za vynikající výkony svých vojáků obdržel SS-Oberführer Bock jako velitel 9. SS-Panzer Division Hohenstaufen 2.9.1944 Dubové listy. Po návratu Stadlera se Bock vrátl na svůj post Korps-Artillerieführer. Friedrich-Wilhelm Bock zemřel 11.3.1978 v Hannoveru.

SS-Oberführer: 1.8.1944
SS-Standartenführer: 9.11.1943
SS-Obersturmbannführer der Reserve: 5.1.1942
SS-Sturmbannführer der Reserve: 1.11.1941
Major der Schupo

1914 Železný kříž II. třídy
Kříž cti 1914-1918
1914 Odznak za zranění (černý)
1939 Spona k Železnému kříži II. třídy(21.8. 1941)
1939 Železný kříž I. třídy (16.9. 1941)
Rytířský kříž (23.8. 1943), SS-Obersturmbannführer und Oberstleutnant der Polizei, velitel II./SS-Polizei Artillerie Regiment, SS-Polizei-Division
Dubové listy (570., 2.9. 1944), SS-Oberführer und Oberst der Schupo, velitel Artillerie II. SS-Panzer Korps
KVK II mit Schwertes
Ostmedaille: 2.8.1942

Hauptmann Erich Baumgartl

27. května 2017 v 8:49 | paulito

Erich Baumgartl se narodil 24.10.1918 v Braunsdorfu v Rakousko-Uhersku. 5.12.1938 vstoupil jako důstojnický čekatel do 3. Kompanie, Flieger-Ersatz-Abteilung 51 ve Weimar-Nohra. Potom absolvoval od 15.3.1939 - od 1.5.1939 Fahnenjunker-Gefreiter, 1.7.1939 Fahnenjunker-Unteroffizier a 1.10.1939 Fähnrich - do 31.10.1939 Fahnenjunker-Lehrgang v Regensburg-Obertraubling. 1.11.1939 byl přeložen do Flugzeugführerschule Wiener-Neustadt a 1.12.1939 byl povýšen do hodnosti Oberfähnrich. 9.3.1940 obdržel Flugzeugführerabzeichen a 1.4.1940 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 14.4. až 7.5.1941 byl u IV. Gruppe, Kampfgeschwader 55. 8.5.1941 se stal pilotem v I. Gruppe, Kampfgeschwader 55 a zúčastnil se náletů na Anglii. Když začala válka proti Sovětskému svazu, byl Leutnant Baumgartl jako pilot v I. Gruppe, Kampfgeschwader 55 Greif a 4.7.1941 obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse. 12.7.1941 obdržel Frontflugspange für Kampfflieger in Bronze, 17.7.1941 Eiserne Kreuz 1. Klasse a 24.9.1941 Frontflugspange für Kampfflieger in Silber. Po 72 vzletech byl se svojí Gruppe přesunut 4.10. až 27.11.1941 do Německa a 30.11.1941 až 5.1.1942 do Francie. Poté byl Leutnant Baumgartl se svojí jednotkou opět 6.1.1942 opět v Sovětském svazu. Zde obdržel 20.4.1942 Ehrenpokal für besondere Leistungen im Luftkrieg. 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a 14.5.1942 obdržel Frontflugspange für Kampfflieger in Gold. 17.8.1942 obdržel jako Oberleutnant a pilot v I. Gruppe, Kampfgeschwader 55 Greif Deutsche Kreuz in Gold a 1.1.1943 Frontflugspange für Kampfflieger. 1.2.1943 se stal Kapitänem 3. Staffel, I. Gruppe, Kampfgeschwader 55 Greif. Po 334 vzletech na východní frontě byl 2.5.1943 převelen k III. Gruppe, Lehrgeschwader 1 v Německu u Befehlshaber Mitte. Za své nasazení obdržel 31.7.1943 jako Oberleutnant a Kapitän 3. Staffel, I. Gruppe, Kampfgeschwader 55 Greif Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes a 1.6.1943 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. S III. Gruppe Lehrgeschwader 1 byl nasazen do 19.10.1943 v Německu a 20.10.1943 až 1.1.1944 do Středomoří. 2.1.1944 až 22.2.1944 byl u IV. Gruppe, Lehrgeschwader 1 v Německu a 23.2.1944 převzal velení I. Gruppe, Kampfgeschwader 30 Adler. 1.7.1944 obdržel Anhänger zur goldenen Frontflugspange mit Einsatzzahl "300". V noci z 8.7.1944 zahájil nálety proti invazním jednotkám ve Francii. Zde byl Hauptmann Baumgartl, při svém 350. vzletu 12.7.1944 sestřelen a zabit.

Flugzeugführerabzeichen
Eisernes Kreuz II. Klasse
Frontflugspange für Kampfflieger in Bronze
Frontflugspange für Kampfflieger in Silber
Frontflugspange für Kampfflieger in Gold
Eisernes Kreuz I. Klasse
Deutsches Kreuz in Gold 27.2.1942
Ehrenpokal 20.4.1942
Krimschild
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 14.10.1943


Hauptmann Otto von Ballasko

27. května 2017 v 8:14 | paulito

Otto Edler von Ballasko se narodil 29.4.1919 v Reichenbergu v Československu. 7.11.1938 byl zařazen do 3. Kompanie, Flieger-Ersatz-Abteilung 16 (See) Luftwaffe ve Schleswigu a zahájil výcvik jako Oberfähnrich a pilot na Luftkriegsschule Fürstenfeldbruck. 1.4.1940 byl povýšen do hodnosti Leutnant, 20.7.1940 přišel k 9. Staffel, III. Gruppe, Kampfgeschwader 1 Hindenburg ve Franci. Létal s touto jednotkou 60x nad Anglii. Od června 1941 byla Kampfgeschwader 1 nasazena na severním úseku východní fronty. Za statečnost obdržel 25.1.1942 jako Leutnant a pilot v 9. Staffel, III. Gruppe, Kampfgeschwader 1 Deutsche Kreuz in Gold a 1.6.1942 povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na východní frontě zničil dva muniční vlaky, osm tanků, dvě baterie a podporoval obranné boje u Děmjansku. Za to obdržel 13.8.1942 jako Oberleutnant a Kapitän 9. Staffel, III. Gruppe, Kampfgeschwader 1 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Toto vyznamenání mu předal jeho Gruppenkommandeur, Major Hans Keppler, na letišti v Brjansku. 1.7.1943 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Koncem roku 1943 byl na krátko přidělen k Fliegerhorst-Kommandantur (Fl.H.Kdtr.) Lechfeld. 20.2.1944 byl jmenován do štábu KG 1 a 1.8.1944 se stal náčelníkem štábu KG 1. 16.8.1944 sloužil krátce jako náčelník štábu Luftflotte 6. U KG 1 provedl přes 400 vzletů. Na podzim 1944 byl přeložen do Luftkriegsakademie Berlin-Gatow a 1.4.1945 do štábu IX. Fliegerkorps v Praze. Na konci války padl Hauptmann i. G. von Ballasko v květnu 1945 do amerického zajetí. Otto Edler von Ballasko zemřel 5.2.2005 ve Vídni.

7.11.1938 Fahnenjunker
1.4.1940 Leutnant
1.6.1942 Oberleutnant
1.7.1943 Hauptmann
4.1945 Hauptmann i. G.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht) 9.3.1940
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 1.9.1940
1. Klasse 31.1.1941
Ehrenpokal der Luftwaffe 10.7.1941
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz 26.9.1941
Frontflugspange für Kampfflieger in Gold
Anhänger zur goldenen Frontflugspange (Sternenanhänger)
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 16.7.1942
Pilotní odznak 11.6.1943 (Chorvatsko)
Demjanskschild 31.12.1943
Deutsches Kreuz in Gold 19.1.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 13.8.1942 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 9./Kampfgeschwader 1 Hindenburg

Feldwebel Walter Knirsch

26. května 2017 v 21:24 | paulito

Walter Knirsch se narodil 17.7.1919 v Triebendorfu v Československu. 10.1.1939 byl zařazen do Wehrmacht do 14. Kompanie, Infanterie-Regiment 48 v Neustrelitz. V září 1939 se zúčastnil tažení v Polsku a v květnu a červnu 1940 ve Francii. 27.11.1940 byl přeložen k 14. Kompanie, Infanterie-Regiment 89, v prosinci 1940 byl nasazen jako spojka a 1.4.1941 povýšen do hodnosti Obergefreiter. V květnu 1941 byla 12. Infanterie-Division přesunuta z Dongenu v Holandsku do Východního Pruska a soustředěna u Schloßbergu. Na počátku tažení v Sovětském svazu byl Obergefreiter Knirsch se svojí divizí nasazen na severním úseku fronty ve směru na Kovno. V srpnu a září 1941 se zúčastnil bojů jižně od Ilmeňského jezera. Za tyto boje obdržel Infanterie-Sturmabzeichen a 1.11.1941 Eiserne Kreuz 2. Klasse. V následujících bojích byl Infanterie-Regiment 89 nasazen u Ostaška a na podzim 1941 v prostoru Mamajevšina - Kleviči - Kulotino do prosince 1941. Koncem prosince 1941 zahájili Rusové silný útok jižně od Molvotizi ve směru na Cholm. Na pravém křídle II. Korps se otevřel průlom v šířce 100 kilometrů a hloubce 150 kilometrů a spolu s průlomem u Staré Russy vedlo k obklíčení II. Korps u Děmjansku. Koncem prosince 1941 převzal jako velitel děla 3,7-cm Pak a byl nasazen v severní části kotle. Obergefreiter Knirsch byl v květnu 1942 těžce zraněn, obdržel 6.5.1942 Eiserne Kreuz 1. Klasse, Demjanskschild a 21.6.1942 Ehrenblattspange des Deutschen Heeres. Také obdržel čtyři Panzervernichtungsabzeichen. Infanterie-Regiment 89 byl po prolomení kotle u Děmjanska nasazen ve středním úseku východní fronty a na jaře a v létě 1944 u Mogileva. V červenci 1944 byl v Dirschau nově ustaven. V září 1944 přišel pluk na západní frontu u Eschweileru proti Američanům. Feldwebel Knirsch se vrátil koncem října 1944 zpět k rotě. Stal se velitelem II. Panzer-Zerstörerzug a byl nasazen na linii mezi Werth a Kalkofen. V těžkých obranných bojích u Cách zadržoval Feldwebel Knirsch 16.11.1944 se svojí četou tři dny americký postup na Eschweiler. Když 15 amerických tanků prolomilo linii, vzal Feldwebel Knirsch Panzerschreck a tři tanky zničil. Potom ustavil dvě skupiny a zničili dalších šest tanků granáty a minami. Američané mezitím zahájili silný útok pěchotou. Feldwebel Knirsch se jim postavil se zbytkem své čety. V těžkém boji útok odrazil. 18.11.1944 byl u Eschweileru zraněn a byl poslán do lazaretu v Oberhofu. Za své nasazení obdržel 21.12.1944 jako Feldwebel a velitel čety v 14.(Panzerjäger-)Kompanie, Grenadier-Regiment 89, 12. Volks-Grenadier-Division Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Na konci války padl Feldwebel Knirsch v květnu 1945 u Plzně do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn 11.6.1945. Těžce onemocněl a zemřel 14.6.1946 v Triebendorfu.

General der Infanterie Heinrich Clössner

26. května 2017 v 20:48 | paulito

17.9.1888, Giessen
28.3.1976, Konstanz

160. Infanterie-Regiment (14.3.1907 - 01.10.1911)
Adjutant II. Battalion, 160. Infanterie-Regiment (01.10.1911 - 10.9.1914)
Zraněn, (10.9.1914 - 25.4.1915)
Ersatz-Battalion, 160. Infanterie-Regiment (25.4.1915 - 28.7.1915)
Velitel roty, 160. Infanterie-Regiment (28.7.1915 - 05.2.1916)
Adjutant 29. Reserve-Infanterie-Brigade (05.2.1916 - 30.6.1916)
Ordonanční důstojník, štáb 15. Infanterie-Division (30.6.1916 - 09.7.1916)
Adjutant Division Dumrath (09.7.1916 - 03.9.1916)
Ordonanční důstojník Division H (03.9.1916 - 20.9.1916)
Ordonanční důstojník Armee-Gruppe Kronprinz Rupprecht von Bayern (20.9.1916 - 13.5.1917)
Štáb 25. Landwehr-Division (13.5.1917 - 24.11.1917)
Štáb XVII. Reserve-Korps (24.11.1917 - 28.3.1918)
Generální štáb (28.3.1918 - 02.8.1918)
Štáb Inspektion 28 (02.8.1918 - 04.10.1918)
XXV. Reserve-Korps z.b.V. (04.10.1918 - 03.4.1919)
160. Infanterie-Regiment a II. Armee-Korps (03.4.1919 - 18.5.1919)
Generální štáb (18.5.1919 - 01.10.1919)
Štáb Wehrkreis-Kommando II a 2. Division (01.10.1919 - 01.10.1924)
5. Infanterie-Regiment (01.10.1924 - 01.11.1924)
Velitel roty, 5. Infanterie-Regiment (01.11.1924 - 20.11.1927)
Štáb Gruppe-Kommando 1 (20.11.1927 - 01.7.1929)
Štáb Infanterie-Kommando VI (01.7.1929 - 01.3.1933)
Velitel Neustettin (01.3.1933 - 01.10.1933)
Velitel Grenzschutz-Kommando Neustettin (01.10.1933 - 01.4.1934)
Velitel 14. Infanterie-Regiment (01.4.1934 - 01.10.1934)
Velitel Infanterie-Regiment Konstanz (01.10.1934 - 15.10.1935)
Velitel 14. Infanterie-Regiment (15.10.1935 - 01.6.1938)
Armee-Ersatz-Inspektor Innsbruck (01.6.1938 - 15.10.1939)
Velitel 25. Infanterie-Division (15.10.1939 - 25.1.1942)
Velitel LIII. Armee-Korps (25.1.1942 - 07.8.1943)
Führer-Reserve OKH (07.8.1943 - 15.10.1943)
Velitel IX. Armee-Korps (15.10.1943 - 03.12.1943)
Führer-Reserve OKH (03.12.1943 - 26.8.1944)
Velitel Sonder-Štáb I, OKH (28.6.1944 - 04.12.1944)
Reserve OKH (04.12.1944 - 01.1.1945)
Přidělen Říšskému ministerstvu propagandy (01.1.1945 - 08.5.1945)
V zajetí (08.5.1945 - 1947)

Leutnant (14.3.1907)
Oberleutnant (18.12.1914)
Hauptmann (05.10.1916)
Major (01.12.1929)
Oberstleutnant (01.4.1932)
Oberst (01.6.1934)
Generalmajor (01.10.1937)
Generalleutnant (01.10.1939)
General der Infanterie (16.3.1942)

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse 9.9.1914
I. Klasse 16.9.1915
Großherzoglich Hessische Tapferkeitsmedaille am 5.4.1915
Bayerischer Militärverdienstorden IV. Klasse mit Schwertern 29.4.1917
Železný půlměsíc 5.9.1917 (Turecko)
Österreichisches Militärverdienstkreuz, III. Klasse mit der Kriegsdekoration am 14.4.1918
Hanseatenkreuz Hamburg 17.4.1918
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz 30.5.1918
Lippisches Kriegsverdienstkreuz 17.9.1918
Kriegsehrenkreuz für heldenmütige Tat 5.11.1918
Ehrenkomturkreuz des Fürstlich Hohenzollernschen Hausordens 30.8.1934
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 19.2.1935
Verdienstkreuz des Finnischen Schutzkorps 24.9.1936
Dienstauszeichnung der Wehrmacht IV. bis I. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 20.5.1940
Spange um EK I 6.6.1940
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 29.9.1940 jako Generalleutnant a velitel 25. Infanterie-Division
Deutsches Kreuz in Gold 15.7.1942 jako General der Infanterie a velící generál LIII. Armee-Korps
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 20.7.1942

Oberstleutnant Richard Linke

26. května 2017 v 20:25 | paulito

3.4.1909, Queissen
31.12.1995, Siegburg

Zničil se svým Ju 88 30 nepřátelských tanků a britskou ponorku.

Linke sloužil od dubna 1929 u Reichsmarine (na křižnících Karlsruhe a Deutschland), Kriegsmarine (naposled Oberleutnant zur See) a Luftwaffe, po výcviku v Flugzeugführerschule (FFS See) Seefliegerverbände Pütnitz u Küsten-Flieger-Gruppe 806. 1.10.1937 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Koncem roku 1939 a začátkem 1940 byl Linke Staffelkapitän 3./Küsten Fliger Gruppe 806. 11.9.1940 byl ve štábu KG 54 během konečné fáze Adlerangriff, kdy byla za chybějící III. Gruppe podřízena eskadře Küsten-Flieger-Gruppe 806, jako Kampfgruppe 806. Linke byl 1.3.1941 jmenován velitelem Kampfgruppe 806 a bojoval od prosince 1941 spolu se Stab KG 54, I./KG 54 a Kampfgruppe 606 ze Sicílie proti Royal Navy a RAF na Maltě. 1.1.1942 byl Linke povýšen do hodnosti Major. 1.9.1942 se stal velitelem III./KG 54 a 1.10.1942 velitelem Erprobungsstelle Travemünde, kde byl do listopadu 1944. 1.5.1944 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a od konce prosince 1944 do 8.5.1945 velitelem Fliegerhorst-Kommandantur A 105/III. Ta byla ustavena 1.4.1944 ve Vaernes z Fliegerhorst-Kommandantur A 205/III.

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klase
Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 10.3.1940
1. Klasse 13.7.1940
Frontflugspange für Kampf- und Sturzkampfflieger in Gold
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 17.9.1941 jako Hauptmann a Gruppenkommandeur I./Kampfgeschwader 54
Deutsches Kreuz in Gold 9.12.1942 jako Major a velitel III./Kampfgeschwader 54

Unteroffizier der Reserve Ruprecht Kral

26. května 2017 v 20:08 | paulito

Ruprecht Kral se narodil 18.12.1919 v Nispitz v Československu. 1.10.1938 vstoupil do Wehrmacht. V boji proti Sovětskému svazu obdržel 10.7.1942 Eisernen Kreuz 2. Klasse a 22.10.1943 Eisernen Kreuz 1. Klasse. Kromě toho ještě Nahkampfspange in Bronze a Silber. Při nepřátelském průlomu u Něčatova v bažinách Pripjat se 26.3.1944 obzvláště vyznamenal. Sovětům se podařil průlom. Přešli železnici a měli otevřenou cestou k dělostřeleckým bateriím. Stála zde jen těžké protitankové dělo Unteroffizier der Reserve Krale z 14.(Panzerjäger-)Kompanie, Grenadier-Regiment 19 List, který útok zastavil. Za svoji statečnost obdržel 15.5.1944 jako Unteroffizier der Reserve a velitel děla v 14.(Panzerjäger-)Kompanie, Grenadier-Regiment 19 List, 7. Infanterie-Division Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Přežil do konce války a zemřel 9.9.1983.

Oberfeldwebel Anton Hübsch

26. května 2017 v 20:00 | paulito

Anton Hübsch se narodil 16.3.1918 v Rottach-Eggern. Po pilotním výcviku na bitevního letce byl v červnu 1942 jako Unteroffizier přidělen k 2. Staffel, Stuka-Geschwader 2 Immelmann. V roce 1942 se Hübsch zúčastnil letní ofenzívy na východní frontě, zejména u Stalingradu. Při obranných bojích prokázal talent v ničení sovětských tanků. 500. vzlet provedl v červnu 1943. Od září do prosince 1943 sloužil Hübsch, mezitím povýšený do hodnosti Feldwebel, jako instruktor u Ergänzungsgruppe Geschwader Immelmann v Angramu. 18.10.1943 byla Stuka-Geschwader 2 Immelmann na Schlachtgeschwader 2 Immelmann. V lednu 1944 se vrátil na frontu a provedl 600. vzlet. Při nasazení proti lodním cílům ve Splitu potopil během tří dnů dvě nákladní lodi 3.000 a 4.000 BRT a pomocný křižník. V únoru 1944 provedl 700. vzlet a v dubnu 1944 800. V květnu 1944 byl těžce zraněn a do září 1944 byl v lazaretu. Během této doby byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel a 8.8.1944 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes za 860 vzletů. V únoru 1945 absolvoval "Toni" Hübsch svůj 1000. vzlet. Na konci války 8.5.1945 měl na svém kontě 1060 vzletů. Hübsch létal nejen s Junkers Ju 87, ale také ve Focke-Wulf Fw 190, se kterým provedl 140 vzletů u Stalingradu. Během svých letů získal 8 sestřelů a zničil více než 120 sovětských tanků. Anton "Toni" Hübsch zemřel 31.10.1973 v Rottach-Eggern.

Oberleutnant der Reserve Franz Kretschmer

23. května 2017 v 22:26 | paulito

Franz Kretschmer se narodil 5.10.1918 v Eulau v Československu. Po připojení Sudet k Říši 10.10.1938 se stal Jungbannführerem Hitlerjugend v Chebu. Přihlásil se dobrovolně do armády a 28.8.1939 přišel jako Kanonier k 1. Batterie, Artillerie-Regiment 114 v Chebu a zde byl vycvičen jako radista. Po tažení v Polsku se v rámci 46. Infanterie-Division zúčastnil v květnu a červnu 1940 tažení ve Francii. 1.7.1940 byl povýšen do hodnosti Gefreiter a v dubnu 1941 se zúčastnil tažení na Balkán. Po zahájení války v Sovětském svazu přišel Gefreiter Kretschmer se svojí jednotkou na jižní úsek východní fronty. 1.8.1941 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a obdržel 25.8.1941 Eiserne Kreuz 2. Klasse. 15.9.1941 byl převelen do výcvikového kurzu na Waffenschule Jüterbog. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Feldwebel a současně Leutnant der Reserve. Po dalším školení na Sturmgeschützschule Jüterbog byl Kretschmer v červnu 1942 odvelen jako velitel čety k Sturmgeschütz-Abteilung 197 na Krymu. 30.7.1942 byl Sturmgeschütz-Abteilung 197 nasazen u Voroněže a podřízen VII. Armeekorps. Po obranných bojích byl jako ordonanční důstojník u Sturmgeschütz-Abteilung 197 23.8.1942 přesunut s jednotkou k Orlu a podřízen LIII. Armeekorps. Na počátku října 1942 byl Abteilung přesunut k Spas Demjanskoje. Byl nasazen jako záloha LVI. Armeekorps. Po několika dnech odpočinku a přezbrojení na stíhače tanků Ferdinand byl Sturmgeschütz-Abteilung 197 1.4.1943 přeložen od Sturmartillerie k Panzertruppe a přejmenován na schweren Panzerjäger-Abteilung 653. Za nasazení u Kurska a na jižním úseku východní fronty obdržel 29.9.1943 Panzerkampfabzeichen in Silber a 11.10.1943 Verwundetenabzeichen in Schwarz. 25.11.1943 u Nikopole zničil během bojů 21 těžkých ruských tanků, za což byl 26.11.1943 jmenován ve Wehrmachtbericht. 17.12.1943 obdržel jako Leutnant der Reserve a velitel čety v 3. Kompanie, I. Abteilung, schweren Panzerjäger-Abteilung 653 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Toto vyznamenání mu v prosinci 1943 předal velitel oddílu Major Baumungk. 1.2.1944 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve, v březnu 1944 převzal velení 3. Kompanie, schweren Panzerjäger-Abteilung 653 a zúčastnil se obranných bojů u Tarnopole. V říjnu 1944 byl potřetí zraněn a obdržel 12.10.1944 Verwundetenabzeichen in Silber a 16.10.1944 Panzerkampfabzeichen in Silber. V listopadu 1944 byl odvelen do Panzerschießschule Putlos. Po přezbrojení na Jagdtigery přišel v prosinci 1944 na západní frontu v rámci ofenzívy v Ardenách. Poté byl se svojí rotou z der schweren Panzerjäger-Abteilung 653 převelen do Steiermark, odkud ustupoval přes Salzburg do Oberbayern. 10.5.1945 padl u Teisendorfu do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn v červenci 1945.

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Allgemeines Sturmabzeichen
Panzerkampfabzeichen des Heeres in Silber
Goldenes HJ-Ehrenzeichen
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 17.12.1943 jako Leutnant der Reserve a velitel čety v 3. Panzerjägerkompanie, schwere Panzerjäger-Abteilung 653

Hauptmann Ägidius Mimra

22. května 2017 v 22:25 | paulito

Mimra se narodil 12.3.1921 ve Vídni jako syn důstojníka Bundesheer (naposled Oberstleutnant). Měsíc po vypuknutí války se přihlásil do Heer a byl zařazen jako Offizieranwärter a Fahnenjunker-Gefreiter k výcviku v Panzer-Ersatz-Abteilung 11. Západního tažení v roce 1940 se zúčastnil jako Fahnenjunker-Unteroffizier v 7. Kompanie, II. Abteilung, Panzer-Regiment 11 a ve Stabs-Kompanie. II. Abteilung byl v rámci 6. Panzer-Division nasazen v Ardenách, na Maase, Oisne a ve Flandrech. 1.12.1940 byl Mimra povýšen do hodnosti Fahnenjunker-Feldwebel, po tažení prodělal výcvik v Panzertruppenschule. 1.2.1941 byl povýšen do hodnosti Leutnant a byl poslán jako velitel tanku do I. Abteilung, Panzer Regiment 31 v bojích o Balkán. Jako velitel čety v 8. Kompanie, Panzer-Regiment 31, 5. Panzer-Division se Mimra zúčastnil tažení proti Rusku. Zúčastnil se bojů u Desny, Vjazmy a před Moskvou a obdržel obě třídy Eisernen Kreuz. Po zranění na počátku roku 1942 musel do lazaretu, po uzdravení sloužil na konci roku 1942 v Panzer-Ersatz- und Ausbildungs-Abteilung 15. 21.1.1943 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant, v únoru 1943 se stal velitelem 4. Kompanie, Panzer-Regiment 31 a vedl své muže v bojích o Orel, Gomel, Kovel a v Kurlandsku. Po dalším zranění byl 1.9.1944 povýšen do hodnosti Hauptmann a nakonec jmenován velitelem I. Abteilung. Zúčastnil se obranných bojů o Východní Prusko, zvláště o Festung Königsberg. Zde obdržel Ritterkreuz. Po zranění a transportu do lazaretu padl Mimra v květnu 1945 do spojeneckého zajetí, kde byl 6.7.1945 v zajateckém táboře Zell am See z nejasných důvodů zastřelen.

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 9.1941
1. Klasse 8.11.1941
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42
Panzerkampfabzeichen
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.2.1945 jako Hauptmann a velitel I. Abteilung, Panzer-Regiment 31, 5. Panzer-Division

Oberfeldwebel Ernst Kutschkau

22. května 2017 v 21:47 | paulito

Ernst Kutschkau se narodil 23.11.1910 v Saalfeldu. Od roku 1934 patřil do Heeresreserve. Na podzim 1940 byl povolán jako Gefreiter. V rámci 21. Infanterie-Division přišel na severní úsek východní fronty a prožil těžké boje v Pobaltí, na Volchově a u Ladožského jezera. Na počátku září obdržel Eiserne Kreuz II. Klasse a byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a velel četě v 2. Kompanie, Grenadier-Regiment 3. Několikrát se vyznamenal a byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel a obdržel Eisernen Kreuz I. Klasse. Na počátku roku 1944 velel 6. Kompanie, se kterou se zúčastnil těžkých bojů při ústupu od Leningradu. Za své nasazení obdržel Ernst Kutschkau 16.4.1944, jako Oberfeldwebel a velitel 6. Kompanie, Grenadier-Regiment 3, Ritterkreuz. Na podzim a v zimě 1944 vedl svoji 6. Kompanie v bojích ve Východním Prusku, držel pozice u Goldapu a Gumbinnenu. Za to byl držitel Deutschen Kreuz in Gold 11.3.1945 jako Oberfeldwebel a velitel 6. Kompanie vyznamenán Eichenlaub zum Ritterkreuz. Kutschkau byl jedním z 28 poddůstojníků Heer, který obdržel toto vyznamenání. Obdržel také Nahkampfspange in Gold. Kutschkau byl tak jedním z nejvýše vyznamenaných poddůstojníků Heer. Poté byl stažen jako instruktor do Heeres-Unteroffizierschule Hannover. Brzy byl zase na frontě, pod velením velitele školy, Oberstleutnant Liera, byl nasazen v obranných bojích v Teutoburském lese a u Oldenburgu. Kutschkau padl do britského zajetí, když Kampfgruppe Lier byla zajata v Belgii. Zde Ernst Kutschkau zemřel 4.2.1947 v zajateckém táboře Chatelinieau na infarkt.

Hauptmann Friedrich Scherer

21. května 2017 v 20:24 | paulito



26.8.1910, Mannheim
8.5.1998, Adenau

13.4.1931 Vstup do Reichswehr, II. Abteilung, Artillerie-Regiment 5 (Ulm)
1.8.1935 III. Abteilung, Artillerie-Regiment 35 (Karlsruhe)
1.9.1936 Kriegsschule München
1.11.1937 II. Abteilung, Artillerie-Regiment 35 (Rastatt)
9.07.1941 Jako Leutnant velitel čety v Sturmgeschütz-Abteilung 185
Podzim 1942 velitel 3. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung 189
20.11.1942 Po zranění Sturmgeschütz-Ersatz- und Ausbildungs-Abteilung 300 (Neisse)
17.3.1943 Velitel 2./Sturmgeschütz-Abteilung 236 (nejdříve Blönsdorf/Niedergörsdorf, od 15.7.1943 přesun na východní frontu)
14.2.1944 byla Sturmgeschütz-Brigade 236 vytvořena přejmenováním Sturmgeschütz-Abteilung 236
10.6.1944 přejmenování na Heeres-Sturmartillerie-Brigade 236
27.7.1943 Poprvé navržen na Ritterkreuz
12.11.1943 Úspěšně opět navržen na Hauptmann Abteilungskommandeur Rolfem Brede na Ritterkreuz
4.1944 Velitel Sturmgeschütz-Brigade 236
18.6.1944 až 9.1944 Velitel Sturmgeschütz-Brigade 303 ve Finsku s 446 muži a 31 Sturmgeschütze a Sturmhaubitze (StuG III Ausf. G, StuG IV a StuH 42)
18.3.1945 Führerreserve OKH, Abteilungsführer-Lehrgang für Artillerie

1.10.1937 Leutnant
1.2.1942 Oberleutnant
30.4.1943 Hauptmann

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern 24.12.1940
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 6.12.1941
1. Klasse 30.4.1942
Allgemeines Sturmabzeichen, I. und II. Stufe
I. Stufe 23.9.1941
II. Stufe 10.6.1944
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz 30.4.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 22.7.1942
Deutsches Kreuz in Gold 13.11.1942 jako Oberleutnant a velitel 3. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung 189
Nennung im "Ehrenblatt des Deutschen Heeres" 1943
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 14.12.1943 jako Hauptmann a velitel 2. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung 236

Oberst Kurt Albrecht

21. května 2017 v 20:05 | paulito

Kurt Albrecht se narodil 24.2.1889 v Dahme. 1.10.1911 vstoupil do císařské armády a zúčastnil se první světové války na východní frontě. Na začátku tažení proti Polsku 1.9.1939 byl Albrecht, od 8.6.1938 Hauptmann, velitel 2. Kompanie, Infanterie-Regiment 83 a převzal v roce 1940 velení I. Bataillonu. 6.5.1942 byl přeložen do Führerreserve, o měsíc později převzal 5.6.1942 opět velení I. Bataillon, Jäger-Regiment 83. 22.6.1942 se stal velitelem Regiments-Kampfgruppe Jäger-Regiment 83 a v září 1942 opět převzal velení I. Bataillonu. 18.11.1942 byl Albrecht jako Major der Reserve a velitel svého praporu navržen na Ritterkreuz za obranné boje praporu u Sinjavina 4.9.1942, ale byl odmítnut. 6.12.1942 se stal velitelem Grenadier-Regiment 408 a 1.4.1943 byl převelen jako velitel ke Grenadier-Regiment 948 a 9.9.1944 byl opět navržen na Ritterkreuz a odmítnut. V lednu 1945 postupovala 359. Infanterie-Division východně od Nidy na Norden, aby zastavila postup nepřítele. 24.1.1945 byl nepřítel severně od Zatoru na dvou místech odražen přes zpět Vislu. V bojích o Zator se vyznamenal Oberst Albrecht na čele svého pluku, za co obdržel konečně 28.2.1945 Ritterkreuz. Vyznamenání mu předal velitel divize Generalleutnant Karl Arndt. Kurt Albrecht zemřel 17.3.1959.

SS-Sturmbannführer Ludwig Kepplinger

20. května 2017 v 9:44 | paulito

Ludwig Kepplinger se narosil 31.12.1911 v Linci na Dunaji. Vojenský výcvik obdržel u Alpenjäger Regiment 7 rakouského Bundesheeru, ze kterého byl propuštěn z politických důvodů. Tak odešel do Bavorska, kde vstoupil do Österreichische Legion a v roce 1935 do SS-Verfügungstruppe. V roce 1938 převzal jako SS-Oberscharführer četu 6. Kompanie, SS-Standarte Deutschland v Mnichově. Po připojení Rakouska přišel s II. Bataillonem Standarte do Vídně a zúčastnil se zde výstavby nové SS-Standarte Der Führer. Na počátku války byl Kepplinger jako SS-Hauptscharführer nasazen na Západě, kde obdržel 10.5.1940 rozkaz k obsazení holandské pevnosti Westervoort a důležitého mostu. K tomu účelu ustavená skupina 18 mužů musela ujít 18 km dlouhou cestu. Na počátku operace se skupina zapojila do boje, kde odrazila nepřítele bez vlastních ztrát. Poté obsadili 300 metrů dlouhý most. Přes palbu z pevnosti překročil Kepplinger se dvěma kamarády Ijsselu. Po použití ručních granátů obsadili pevnost, kterou udrželi do příchodu Regiment Der Führer a umožnili mu tak průlom na západ od řeky Ijssely. Kepplinger se úspěšně zúčastnil dalších bojů u Arnhemu a na linii Grebbe a byl zde těžce zraněn. V lazaretu obdržel oba stupně Železného kříže a za útok na Westervoort obdržel jako první poddůstojník Waffen-SS 4.9.1940 Rytířský kříž. Byl povýšen do hodnosti SS-Hauptscharführer a převzal velení 10. Kompanie, Regiment Westland, 5. SS-Division Wiking. Po dalším nasazení jako SS-Obersturmführer na Kavkazu se vrátil zpět do Německa a převzal velení II. Abteilung, SS-Panzer Regiment v Rize. Když v dubnu 1944 přišel velitel Panzer Abteilung 17, SS-Division Götz von Berlichingen, SS-Sturmbannführer Kneip, při nehodě o život, stal se Kepplinger jeho následovníkem. Panzer Abteilung byl vyzbrojen útočnými děly StuG IV. Poté, co byl Abteilung nasazen 7.6.1944 na invazní frontu, zničil 40 nepřátelských tanků, při ztrátě 23 vlastních vozidel. 1.8.1944 obdržel Kepplinger posily u Châtelleraut v Perigordu a 6.8.1944 zahájil přesun po trase Loudon-Saumur-La Fleche zpět na frontu. V 17.00, 11 km před Laval byl Kepplingerův vůz ostřelován a on dostal 6 zásahů, jeden přímo do hlavy. Byl okamžitě mrtvý. Ludwig Kepplinger zahynul 6.8.1944, 1 km západně od Villiers-Charlemagne a byl okraden francouzskými civilisty a později převezen do Mont-de-Huisnes.

Rytířský kříž: 4.9.1940, velitel čety 11./SS-Infanterie Regiment Der Führer
Německý kříž ve zlatě: 28.2.1942
Železný kříž I. třídy: 2.8.1940
Železný kříž II. třídy: 16.5.1940
Odznak za zranění, stříbrný
Tankový bojový odznak

General der Artillerie Heinz Ziegler

20. května 2017 v 9:26 | paulito

19.5.1894, Darkehmen
21.8.1972, Göttingen

Heinz Ziegler vstoupil 5.9.1912 jako Fahnejunker do Preußische Armee. Přišel k 2. Pommersches Fußartillerie-Regiment Nr. 15. Zde byl 20.5.1914 povýšen do hodnosti Leutnant. Se svým plukem byl nasazen na začátku války na frontu. 18.6.1917 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Po válce byl převzat do Vorläufige Reichwehr. V Übergangsheer na jaře 1920 byl nasazen u Reichswehr-Artillerie-Regiment 2. V 100.000 Mann-Heeres Reichwehr přišel k 2. (Preuß.) Artillerie-Regiment. Na jaře 1924 patřil k 4. Batterie, 2. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Güstrowu. 1.3.1925 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a byl převelen na Reichswehrministerium v Berlíně. Zde byl nasazen v Heeres-Organisationsabteilung (T 2). Na jaře 1926 se stal velitelem 6. Batterie, 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Mindenu. Na jaře 1927 byl opět na Reichswehrministeriu v Berlíně v Allgemeinen Gruppe (AllgGr) Wehramt. V roce 1928 patřil k Allgemeinen Abteilung (AllgA), Wehramt (WehrA). Na jaře 1931 se stal velitelem 2. Batterie, 2. (Preuß.) Artillerie-Regiment ve Štětínu. V roce 1933 byl povýšen do hodnosti Major. 1.6.1935 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.1.1938 Oberst. 10.11.1938 se stal velitelem Artillerie-Regiment 98 ve Steyeru. Při mobilizaci v létě 1939 se stal náčelníkem štábu Befehlshaber Ersatzheeres Friedricha Fromma. 15.9.1939 se stal náčelníkem štábu Stellvertretenden Generalkommando IV. Armeekorps v Drážďanech. 1.2.1940 se stal náčelníkem štábu XXXXII. Armeekorps. S ním se zúčastnil tažení na Západě. Potom byl se svým sborem nasazen u pobřeží Kanálu. Od léta 1941 byl XXXXII. Armeekorps nasazen v Rusku. V listopadu 1941 byl povolán do Führerreserve. Na počátku prosince 1941 se stal náčelníkem štábu 15. Armee. 1.1.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Za své výkony u XXXXII. Armeekorps obdržel 26.1.1942 Deutschen Kreuz in Gold. 1.4.1942 byl převelen do Berlína. Zde byl přidělen k Chef der Heeres-Rüstung (HRüst.). Byl nasazen u říšského ministra u zbrojení a zbrojního úřadu. 3.12.1942 byl povýšen do hodnosti Genralleutnant a stal se zástupujícím velitelem 5. Panzer-Armee v Africe. 20.2.1943 předal armádu Generaloberst von Arnimovi. Převzal jako zastupující velitel Deutsche Afrika-Korps. 9.3.1943 byl nasazen ve štábu Heeresgruppe Afrika zmocněnec Oberbefehlshaber (OBH) Heeresgruppe Afrika. Jako velitel Kampfgruppe obdržel 16.4.1943 Ritterkreuz. 24.5.1943 byl jmenován velitelem 334. Infanterie Division. V říjnu 1943 byl pověřen jako zastupující velitele velením III. Panzer Korps. Koncem listopadu 1943 byl přeložen do Führerreserve. 1.1.1944 byl povýšen do hodnosti General der Artillerie. 24.2.1944 byl jmenován do funkce Sonderbeauftragten für die Vereinheitlichung der Wehrwirtschafts-Organisationen. 24.10.1944 byl jmenován zastupujícím velitelem 14. Armee. 22.11.1944 byl těžce zraněn při partyzánském přepadu a do konce války již neobdržel žádné velení. Ze zajetí byl propuštěn z lazaretu již 4.3.1946.

5.9.1912 Fahnenjunker v 2. Pommerschen Fußartillerie-Regiment Nr. 15, Thorn
1.8.1914 Ordonanční důstojník ve štábu I. Bataillon, Fußartillerie-Regiment Nr. 15
1.1.1915 Adjutant I. Bataillon (schwere Feldhaubitzen), Fußartillerie-Regiment Nr. 15
1.10.1916 Batterieführer (13 cm-Kanonen) v Reserve-Fußartillerie-Regiment 7
26.12.1916 Batterieführer ve Fußartillerie-Bataillon 93 (schwere Feldhaubitzen)
1.6.1918 až 15.6.1918 I. Bataillon, Infanterie-Regiment 78
15.6.1918 Ordonanční důstojník ve štábu 19. Infanterie-Division
7.1918 Adjutant u General der Artillerie
12.1918 Ib v Grenzschutz-Abschnitts-Kommando Bromberg
1.10.1919 Artillerie-Regiment 2, Vorläufigen Reichswehr
1.3.1920 štáb Artillerie-Regiment 2
1.1.1921 Führergehilfen-Ausbildung (Generalstabsausbildung) ve štábu 2. Division, Stettin
1.10.1922 Artillerie-Regiment 2, 2. Batterie, Stettin
1.10.1923 Führergehilfen-Lehrgang v Reichswehrministerium
1.10.1924 Artillerie-Regiment 2, 4. Batterie, Güstrow
1.3.1925 Referent v Abteilung T 2 (Heeresorganisation)/RWM
1926 Artillerie-Regiment 5, 6. Batterie, Minden
1927 až 1931 Heeresamt (Allgemeine Abteilung)
1.4.1931 velitel 2. Batterie, Artillerie-Regiment 2, Stettin
25.6.1933 Referent, Allgemeinen Heeresamt/Reichswehrministerium (od 1.6.1935 Reichskriegsministerium)
1.2.1937 náčelník štábu Allgemeine Heeresamt/RKrMin (od 4.2.1938 OKH)
10.11.1938 velitel Artillerie-Regiment 98, Steyr
28.8.1939 náčelník štábu Befehlshabers des Ersatzheeres (BdE)
13.9.1939 náčelník štábu stellv. IV. Armeekorps, Dresden
1.2.1940 až 11.1941 náčelník štábu XXXXII. Armeekorps
9.12.1941 náčelník štábu 15. Armee
1.4.1942 General z. b. V. u Chef der Heeresrüstung
3.12.1942 zmocněnec u Vertreter des Oberbefehlshabers 5. Panzerarmee
4.12.1942 OB Süd, Generalfeldmarschall Kesselring
30.1.1943 až 31.1.1943 velitel Kampfgruppe z 10. Panzer-Division a 21. Panzer-Division v průsmyku Faid
14.2.1943 až 15.2.1943 velitel Kampfgruppe z 10. Panzer-Division a 21. Panzer-Division
20.2.1943 až 1.3.1943 stellvertretender Kommandierender General Deutschen Afrikakorps (DAK)
9.3.1943 pověřenec zastupující Oberbefehlshaber Heeresgruppe Afrika
5.1943 před kapitulací v severní Africe odletěl na Hitlerův rozkaz letadlem
24.5.1943 velitel 334. Infanterie-Division
21.10.1943 zastupující Komandierender General III. Panzerkorps
25.11.1943 zraněn u Čerkass, přeložen do Führerreserve
24.2.1944 Hitlerův "Beauftragter für Maßnahmen zur Freisetzung von Arbeitskräften in der Wirtschaft zum Einsatz in der Rüstungsindustrie"
24.10.1944 zastupující velitel 14. Armee
22.11.1944 těžce zraněn partyzány, lazaret a Führerreserve

5.9.1912: Fähnrich
20.5.1914: Leutnant
18.6.1917: Oberleutnant
1.3.1925: Hauptmann
1.10.1932: Major
1.6.1935: Oberstleutnant
1.1.1938: Oberst
1.1.1942: Generalmajor
4.12.1942: Generalleutnant
1.1.1944: General der Artillerie

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Ritterkreuz des Königlichen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Spanienkreuz
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 11.6.1940
Spange zum EK I 21.6.1940
Vojenský řád Michaela Statečného, III. třídy 7.5.1943 (Rumunsko)
Ärmelband "Afrika"
Verwundetenabzeichen (1939)
Deutsches Kreuz in Gold 26.1.1942 jako Oberst im Generalstab a náčelník štábu XXXXII. Armee-Korps
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 16.4.1943 jako Generalleutnant a velitel Kampfgruppe ve štábu Heeresgruppe Afrika

Hauptmann Heinrich Eppen

20. května 2017 v 8:55 | paulito

Heinrich Eppen se narodil 29.3.1915 ve Winsenu a vstoupil 8.4.1934 k námořnictvu, jako Fähnrich byl v roce 1935 převelen k Luftwaffe. 1.4.1936 byl povýšen do hodnosti Leutnant, v dubnu 1938 přišel k I. Gruppe, Stuka-Geschwaders 76. Tato Gruppe se připravovala před tažením v Polsku na Truppenübungsplatz Neuhammer a měla předvést bitevní útok ve střemhlavém letu. Tuto demonstraci pozorovali mezi jinými Generalmajor Manfred von Richthofen, General Hugo Sperrle a General Bruno Loerzer. Předpověď počasí hlásila v 900 až 2800 metrech sníženou viditelnost, níže měla být již dobrá. Při setkání Gruppe se však počasí změnilo a oblačnost dosahovala až k zemi, o čem ale Gruppe nebyla informována. Velitel Hauptmann Walter Sigel vydal rozkaz letět z 5000 metrů a vyrovnat let ve 300 metrech. Sigelovi se tento manévr podařil jen těsně a vyrovnal svůj stroj jen dva metry nad zemí. Jeho varování kamarádům přišlo pozdě. Z 30 startujících Stuk se jich 13 zřítilo. Tato nehoda z 15.8.1939 se stala známou jako "Neuhammer-Katastrophe". Heinrich Eppen patřil k pilotům, kteří let přežili. Eppenova Gruppe byla nasazena v Polsku, Francii a na Balkáně, ta byla 9.7.1940 přejmenována na I. Gruppe, Stuka-Geschwader 3. Především na Balkáně prokázal Eppen velké umění. Potopil se svojí Staffel torpédoborec a 10 obchodních lodí s celkovou tonáží 50.000 BRT. Za tyto úspěchy obdržel Eppen 5.7.1941 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 1. Staffel, Stuka-Geschwader 3 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Koncem roku 1941 byla Gruppe přesunuta do Afriky. Eppel byl adjutantem Gruppe a později Geschwader. 1.3.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 17.4.1942 převzal velení I. Gruppe. Jen o dva měsíce později se Eppen nevrátil, po leteckém souboji s jihoafrickými stíhači RAF nad Bir Hacheim, zpět. Od 4.6.1942 byl hlášen jako pohřešovaný.

General der Panzertruppen Fritz-Hubert Gräser

18. května 2017 v 20:34 | paulito

Fritz-Hubert Gräser se narodil 3.11.1888 ve Frankfurt an der Oder jako syn pruského Hauptmanna Ernsta Gräsera, který se během první světové války dostal do hodnosti Generalleutnant a 14.11.1917 až 24.8.1918 byl velitelem 41. Infanterie-Division. Gräser nastoupil do Kadettenhaus Potsdam a ukončil školní výcvik na Hauptkadettenanstalt Groß-Lichterfelde. 28.2.1907 vstoupil jako Portepeefähnrich do Grenadier-Regiment "Prinz Carl von Preußen" (2. Brandenburgisches) Nr. 12. 27.1.1908 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Jako adjutant Füsilierbataillonu svého pluku přišel v srpnu 1914 na západní frontu. Leutnant Fritz-Hubert Gräser obdržel jako první voják Grenadier Regiment 12 krátce po vypuknutí války Eiserne Kreuz II. Klasse (EK II), v říjnu 1914 následoval Eiserne Kreuz I. Klasse (EK I). Při postupu k Marně byl jejich postup zastaven, Leutnant Gräser popadl vlajku praporu a vedl své vojáky dopředu a obsadili vesnici Bellot. V prosinci 1914 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a jako velitel roty byl v bojích o Champagne těžce zraněn. Po uzdravení a povýšení do hodnosti Hauptmann prodělal ve štábu Heeresgruppe Mackensen výcvik Generálního štábu, náčelníkem štábu byl Oberst Hans von Seeckt. Když Seeckt, již jako Generalmajor, byl na východní frontě náčelníkem štábů velkovévodů Karla (pozdějšího císaře) a Josepha, vzal si Hauptmanna Gräsera s sebou. V posledních měsících války byl náčelníkem štábu 1. Reserve Division. Po skončení války byl Gräser v roce 1919 ještě jednou pod Hansem von Seecktem ve štábu Armeeoberkommandos Grenzschutz-Nord, v roce 1920 byl z armády propuštěn. 1.10.1933 se stal velitelem okrsku ve Frankfurt/Oder a v roce 1934 byl jako Major u Infanterie Regiment 8 reaktivován. Potom se stal velitelem I. Bataillon, Infanterie-Regiment Crossen, ze kterého se stal 1.10.1935 MG-Bataillon 8. 1.4.1936 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a v roce 1938 do hodnosti Oberst. Při mobilizaci v roce 1939 se stal velitelem Infanterie Regiment 29, 3. Infanterie-Division, jejím velitelem se stal 1.7.1941. Zúčastnil se tažení v Polsku a na Západě v roce 1940. 19.7.1940 obdržel Gräser Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes po těžkých bojích u Aisne. V boji proti Sovětskému svazu byl Oberst Gräser 11.8.1941 u Leningradu těžce zraněn a musela mu být amputována levá paže. Přesto se 1.10.1941 do hodnosti Generalmajor povýšení a na počátku roku 1942 Deutschen Kreuz in Gold vyznamenaný důstojník hlásil po uzdravení na frontě. 1.3.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant a stal se velitelem 3. Panzer-Grenadier-Division, která byla po bitvě u Stalingradu nově ustavena z tam zničené 3. Infanterie Division (mot.). Gräserova divize byla nasazena v Itálii, bojovala u Volturna u Salerna, u Monte Cassina a u Nettuna. Za zastavení nepřátelského postupu na Řím obdržel Gräser 26.7.1944 jako 517. voják Wehrmacht Eichenlaub zum Ritterkreuz. Ve slezském Hirschbergu prodělal v roce 1944 výcvikový kurz pro velící generály, poté byl opět nasazen na východní frontě, v létě 1944 převzal velení u Tarnopolu nasazeného XXIV. Panzerkorps. Nakonec se stal velícím generálem XXXXVIII. Panzerkorps a 1.9.1944 byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppe. O tři týdny později převzal velení 4. Panzerarmee u Baranoviči. 8.5.1945 obdržel Fritz-Hubert Gräser 154. Schwerter zum Ritterkreuz. Generál s Goldenen Verwundetenabzeichen padl 9.5.1945 do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn v červnu 1947. Zemřel 4.10.1960.

Fähnrich (28.2.1907)
Leutnant (27.1.1908)
Oberleutnant (8.11.1914)
Hauptmann (18.12.1915)
Major (1.5.1934)
Oberstleutnant (1.3.1936)
Oberst (1.10.1938)
Generalmajor (1.10.1941)
Generalleutnant (15.5.1943)
General der Panzertruppe (1.9.1944)

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse 16.9.1914
I. Klasse 9.10.1914
Königlich Bayerischer Militär-Verdienstorden , IV. Klasse mit Schwertern
k. u. k. Österr. Militär-Verdienstkreuz, III. Klasse mit der Kriegsdekoration
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 24.9.1939
Spange zum EK I 23.10.1939
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis II. Klasse
Infanterie-Sturmabzeichen in Bronze und Silber
Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres für hervorragend Leistungen auf dem Schlachtfeld (184. Verleihung) 30.7.1941
Deutsches Kreuz in Gold 8.2.1942 jako Generalmajor a velitel Infanterie-Regiment (mot.) 29
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 9.9.1944
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber und Gold
Silber 28.7.1941
Gold 30.4.1945
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz (140.) 19.7.1940 jako Oberst a velitel Infanterie-Regiment (mot.) 29
Eichenlaub (517.) 26.6.1944 jako Generalleutnant a velitel 3. Panzer-Grenadier-Division
Schwerter (154.) 8.5.1945 jako General der Panzertruppe a Oberbefehlshaber 4. Panzerarmee

Lentolaivue 24 (11)

18. května 2017 v 19:42 | paulito
V prosinci nebyly hlášeny žádné střety s ruskými letadly a LeLv 24 přivítala Nový rok s 23 letuschopnými Brewstery, leden byl také tichý a v únoru byla řada nejúspěšnějších pilotů přesunuta do nově zformované LeLv 34, která byla vybavena prvními Messerschmitty Bf-109G, které přišly z Německa v březnu. Tato jednotka byla určena k hašení krizových situací a navzdory protestům jejího velitele, major Erkki Ehrnrootha, byla složena z nejlepších pilotů z ostatních stíhacích jednotek. Z LeLv 24 to byli praporčík Ilmari Juusilainen (36 sestřelů), poručík Lauri Pekuri (12.5) a seržant Eino Pelrola (7.5). Složení jednotky 11.2.1943 bylo následující:
Velitel podplukovník Gustaf Magnusson, štáb v Suulajarvi
1. letka - kaprál Jorma Sarvanto v Suulajarvi s 8 Brewstery
2. letka - poručík Likka Torronen v Suulajarvi s 8 Brewstery
3. letka - kapitán Jorma Karhunen v Suulajarvi s 8 Brewstery
LeLv 24 se zúčastnila první akce v roce 1943 23.2., kdy šest Brewsterů kapitána Karhunena napadla čtyři Pe-2, eskortované 12 l-16, jižně od Lavansaari. Po návratu na základnu hlásili sestřelení šestí stíhaček, praporčík Eero Kinnunen (BW-352) a seržant Viljo Kauppinen (BW-357) po dvou sestřelech. O deset dnů později ztratili Rusové tři I-153 a jeden l-16 ve dvou střetech ve stejné oblasti. 10.3. přišel další velký střet, když bylo 7 Pe-2 a 10 MiG-3 spatřeno letící na Kotku. Osm Brewsterů, vedených poručíkem Torronenem, napadlo formaci nad Haapasaari v 15:30 a přinutily ji k návratu. Finové ji pronásledovali až k Oranienbaumu, sestřelili jeden bombardér a šest stíhaček na let Finského zálivu a jen těžká palba flaku zabránila Brewsterům zničit celou formaci. V pokusu zastavit sovětským ponorkám přístup do Baltského moře na jaře 1943, položili Němci dvojitou protiponorkovou síť přes Finský záliv z Porkkaly do Naissaari v Estonsku. Jako další protiponorkové opatření byl položen dvojitý minový pás mezi Kotkou a Narvou. Tyto zásobovací základny se staly primárním cílem Rudého letectva Baltské flotily. Letectvo začalo v té době měnit své zastaralé I-153 a l-16 za La-5, Jak-1 a Jak-7, zvyšovaly se počty Pe-2 a Il-2. Lepší letadla, ve spojení s lepším taktickým výcvikem, dělalo z Rusů nebezpečnějšího nepřítele. Sovětská ofenzíva začala hned, jak roztál led a LeLv 24 měla zodpovědnost za ochranu pásu a jeho zásobovacích bodů. První akce jara přišla 14.4., kdy čtyři Brewstery poručíka Winda napadly formaci 30 Jak-1 a La-5, doprovázející bombardovací formaci nad východním pobřežím Finského zálivu. Přes přesilu bojovali Finové přes 30 minut a hlásili pět sestřelených stíhaček bez vlastních ztrát. O čtyři dny později se odehrála první větší bitva tažení. Poručík Aulis Lumme (BW-370) vzlétl se sedmi Brewstery ze Suulajarvi v 17:00, o pět minut později následoval poručík Joel Savonen (BW-375) a dalších šest strojů. Stíhači narazili na osm Il-2 z 7. GŠAP a 50 strojů stíhací eskorty z 21. IAP, ohlášených západně od Kronštadtu. Následovala hodinová bitva, v němž Finové neutrpěli žádné ztráty a hlásili sestřel dvou Il-2 a 18 stíhaček. Ráno 21.4. napadly tři Brewstery 35 stíhaček Jak-1, LaGG-3 a La-5 v oblasti Seiskari-Kronštadt. Původně byla do akce nasazena jen 3./LeLv 24, šest stíhaček vedl do boje kapitán Karhunen. Šest strojů 2. letky kapitána Torronena vzlétlo krátce poté, když byla známá síla nepřítele a kapitán Sarvanto přibyl s pěti Brewstery z 1. letky brzy poté. Dva finští piloti v boji padli, seržant Tauno Heinonen (BW-354) byl sestřelen La-5 z 4. GIAP nad Oranienbaumem a veterán Zimní války, eso s 22.5 sestřely praporčík Eero Kinnunen (BW-352) byl zasažen flakem a sestřelen. Rusové zaplatili za tento úspěch vysokou cenu, zbývající piloti hlásili sestřel 19 letadel ze 4. GIAP a 21. IAP. 2.5. napadlo letectvo Baltské flotily Kotku a 18 Brewsterů se střetlo s 30 LaGG-3 z 3. GIAP jižně od cíle. V hodinovém boji, který zuřil nad Finským zálivem, sestřelila 2. letka čtyři stroje do moře, ale za vysokou cenu, kdy byl pohřešován velitel letky, kapitán Likka Torronen (eso s 11.25 sestřely) v BW-380. Poručík Lumme převzal velení letky.

Roj Brewsterů z 2./LeLv 24 při hlídce z Tilksjarvi koncem září 1942. Na snímku jsou odpředu seržant Lampi, seržant Kinnunen, praporčík Turkka a seržant Peltola. Všichni čtyři byli esa. Jen Heimo Lampi a Yrjo Turkka ale přežili do konce války.

1.11.1942 byl Eino Luukkanen povýšen do hodnosti major a převzal velení LeLv 30, která byla umístěna s Lelv 24 v Römpötti. Stal se ještě velitelem LeLv 34 29.3.1943 a válku ukončil s 56 sestřely (441 vzletů) a Mannerheimovým křížem.

O 48 hodin později napadlo 12 Brewsterů pět Il-2 a deset I-153, letících jako blízká eskorta a dvanáct LaGG-3 a Tomahawků v krycí roli. Navzdory převaze ztratili Rusové devět letadel a Finové jednoho, seržant Jouko Lilja byl zabit (BW-388), když vyskočil na padáku LaGG-3 z 3. GlAP. Z devíti sestřelů získal čtyři poručík Wind v BW-393. Windův poslední sestřely byly ll-2 z 7. GŠAP, KBF a všechny se zřítily do moře. Dosáhl 25 sestřelů a dostal se jen jeden sestřel za vedoucí eso Pokračovací války, kapitána Karhunena. 9.5. Rusové bombardovali vojenská zařízení v Suursaari a během jejich návratu na základnu byla zadní eskorta s 30 stroji napadena 15 Brewstery, které hlásily sestřel jednoho La-5 a dvou Jak-7. Tyto sestřely měly pro LeLv 24 zvláštní význam, skóre jednotky se navýšilo na 500. V přípravě na jarní ofenzívu vybudovala Baltská flotila novou leteckou základnu na ostrově Seiskari na počátku roku 1943. Ráno 20.5. vybojovaly 2. a 3./Lelv 24 sérii střetů proti malým stíhacím formacím nad letištěm. Tři Jak-7 z 13. KIAI a dva LaGG-3 byly sestřeleny bez vlastních ztrát. S doplněním paliva a munice na Suulajarvi, napadly obě letky další sovětské stíhačky nad Seiskari odpoledne. Tentokrát bylo sestřeleno šest Lavočkinů a jeden Jak-7 bez vlastních ztrát. 4. GIAP přiznala ztrátu několika La-5. Během šesti týdnů neustálých bojů sestřelily zastaralé Brewstery 81 sovětských letadel při ztrátě čtyř strojů (jeden byl zničen flakem). Klíčem k těmto úspěchům byl útok z převýšení a finští piloti uměli plně využít tuto taktickou výhodu. Maršál Mannerheim navštívil LeLv 24 v Suulajarvi 28.5., kde pogratuloval podplukovníkovi Magnussonovi a jeho eskadře. Mannerheim také ohlásil, že Magnusson bude povýšen na velitele LeR 3 a jeho pozici převezme kapitán Karhunen. Poručík Wind se stal velitelem 3. letky. Bohužel se 5.6. zabil veterán Zimní války praporčík Martti Alho při havárii svého BW-392 u Tampere. Tento Brewster byl značně modifikován ve Státní letecké továrně, kde obdržel lehčí dřevěná křídla a sovětský motor 1.000 hp Švecov M-63 z I-153. Alho byl poslán do Tampere, aby letoun přepravil do Suulajarvi, kde ho měli piloti vyzkoušet v střetu proti standardnímu Model 239 a nepřátelským strojům. Krátce po vzletu s ním Alho zamířil do prudkého stoupání, jak byl zvyklý u standardního Brewsteru. Ale stroj měl extra palivovou nádrž v trupu a změněné těžiště a zřítil se k zemi. Alho, který okamžitě zahynul, byl eso s 15 sestřely. 24 hodin po Alhově smrti napadly 2. a 3. letka smíšenou formaci čtyř Pe-2, sedmi Il-2 a deseti eskortních stíhaček u Kronštadtu. Finové opět neutrpěli žádné ztráty a hlásili sestřel tří Jakovlevů, jeden Petljakov, Iljušin a Lavočkin. 17.6. napadlo překvapivě deset bombardérů SB letiště Suulajarvi, když byla celá LeLv 24 na zemi. Naštěstí byl zničen jen BW-351, který shořel. LeLv 24 byla posílena 6.7., kdy se vrátil čerstvě povýšený poručík Lauri Nissinen vrátil po ročním studiu kadetní školy a okamžitě převzal velení 1. letky. LeLv 24 začaly ale docházet letuschopné stroje. V polovině roku 1943 bylo bojeschopných 22 Brewsterů, což byla polovina počtu, dodaného v roce 1940. Vyšší důstojníci u LeR 3 problém plně chápali a 16.7. bylo šest Bf 109G-2 z LeLv34 přesunuto do Suulajarvi k výškové podpoře pro další mise. Naštěstí byl zbytek července poměrně klidný, Mannerheimův kříž (116.) obdržel poručík Hans Wind. Byl čvrtým vyznamenaným u LeLv 24. 1.8.1943 byla LeLv 34 přesunuta na novou základnu Kymi, severně od Kotky a převzala zodpovědnost za sektor Viipuri-Oranienbaum. Ten byl předtím tradiční loveckou oblastí LeLv 24, ale se sníženým počtem a zastaráváním Brewsterů předal LeR 3 tuto oblast LeLv 34 a výkonnějším Bf 109G-2. LeLv 24 měla nyní méně příležitostí ke střetu s nepřítelem. Během druhé poloviny roku 1943 se Rusové soustředili na bombardování Němci drženého ostrova Tytarsaari a lodní dopravy kolem estonského pobřeží. Pro piloty Brewsterů bylo velmi obtížně napadat tyto formace, které létaly přes Oranienbaum od poloviny roku 1942, protože letectvo Baltrské flotily se poučilo a eskortní stíhačky létaly o tisíc stop výše. Odpoledne 20.8. již letěly Brewstery ve spolupráci s Messerschmity, tři z nich poskytovaly výškové krytí 16 Brewsterům ve střetu s 15 Lavočkiny nad Kronštadtem. LeLv 24 hlásila sestřel čtyř LaGG-3 a dvou La-5. 28.8. se stal veterán Zimní války, kapitán Jouko Myllymaki, velitelem 2. letky. O tři dny později napadlo 12 Brewsterů eskadru Lavočkinů mezi Koivistem a Oranienbaumem. V boji byl sestřelen a zabit seržant Sulo Lehtiö v BW-356. Po návratu hlásili piloti Brewsterů sestřel dvou La-5 a dvou Jak-7B z 13. KIAP, druhou dvojici sestřelil poručík Lauri Nissinen v BW-373. Byly to jeho první sestřely od 8.6.1942. Poslední velká letecká bitva nad východním koncem Finského zálivu před příchodem zimy se konala 23.9.1943. Ve 13:30 napadly čtyři Brewstery z 3./LeLv 24, eskortované čtyřmi Bf 109G z 1./LeLv 34, 20 stíhaček z 4. GIAP, KBF, nedaleko majáku Šepelevskij. Finové hlásili sestřel tří Jakovlevů a pěti Lavočkinů.

Poručík 'Hasse' Wind, velitel 3./Lelv 24, před svým strojem BW-393, v Suulajarvi 12.9.1943.

O dvě hodiny později napadlo sedm Brewsterů poručíka Winda 15 letadel u letiště Seiskari a jeho piloti hlásili sestřel Il-2 z 7.GŠAP, KBF a šesti Lavočkinů z 4. GlAP, KBF. Windova 3./LeLv 24 byla v akci opět 28.9., kdy čtyři Brewstery napadly čtyři Il-2 a čtyři Jak-1 severně od majáku Šepelevskij, tři stíhačky sestřelili. Říjen byl pro jednotku klidným měsícem. 4.11. sestřelila jednotka jeden Jak a o týden později napadly čtyři Brewstery desítku Jak-7, když eskortovaly k průzkumu Bristol Blenheirn nad frontu v Karélii. Rusové útok přerušili, piloti Brewsterů však přesto jednoho sestřelili. Následující den napadly čtyři Brewstery čtveřici ll-2, eskortovaných čtyřmi stíhačkami z 13. KIAP, které se vracely do Oranienbaumu. Seržant Emil Vesa (BW-393) sestřelil jeden Jak-7, zatímco poručík Vilppu Perkko (BW-366) další. Perkko byl sám zasažen svým soupeřem, kterým byl poručík V.I. Borodin. S letounem v plamenech a sám vážně popálen, vyskočil Perkko v 500 metrech na padáku a byl zachráněn sovětským člunem a stal se zajatcem. Typicky zimní počasí v prosinci přerušilo boje na další dva měsíce. Nyní měla jednotka jen 17 zastaralých Brewsterů v tomto složení:
LeLv 24 1.1.1944:
Velitel major Jorma Karhunen, štáb v Suulajarvi
1. letka poručík Lauri Nissinen v Suulajarvi s šesti Brewstery
2. letka kapitán Jouko Myllymaki v Suulajarvi s šesti Brewstery
3. letka kapitán Hans Wind v Suulajarvi s pěti Brewstery




Leutnant der Reserve Adolf Baum

17. května 2017 v 21:03 | paulito

Adolf Baum se narodil 19.3.1914 v Hirzenhainu a absolvoval 28.10.1935 až 30.9.1936 vojenskou službu u Infanterie-Regiment 36 ve Wetzlaru a Ludwigshafenu a potom do 30.9.1937 u Infanterie-Regiment 110 v Mannheimu. Během mobilizace přišel jako Unteroffizier der Reserve do 5. Kompanie, Infanterie-Regiment 181 a zúčastnil se zajištění Westwallu. Od 22.6.1941 se zúčastnil tažení v Sovětském svazu a došel až do Serpuchova. Při ústupu od Moskvy byl 23.1.1942 zraněn, zůstal ale u jednotky a byl zařazen do štábu Divisions-Füsilier-Bataillon 197. 25.2.1942 byl za statečnost povýšen do hodnosti Oberfeldwebel a 1.8.1942 byl přeložen do štábu II. Bataillon, Infanterie-Regiment 205, potom do štábu přejmenovaného Grenadier-Regiment 205 a zpět do štábu II. Bataillonu. 16.12.1943 byl převelen do štábu Divisions-Füsilier-Bataillon 197, kde převzal post velitele čety v 1. Kompanie. Baum byl na počátku března 1944 u Novik, jižně od Vitebska. Proti přesile 400 nepřátel držel Baum postavení s 12 muži. Baum přešel do protiútoku a když nepřítel ztratil 136 mužů, byl odražen. Baum byl 8.3.1944 zmíněn ve Wehrmachtsbericht. Adolf Baum za to obdržel 26.3.1944 Ritterkreuz. 1.8.1944 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. 10.9.1944 přišel do štábu II. Bataillonu Grenadier-Regiment 279, 20.10.1944 byl na litevské hranici zraněn a odvezen do Königsbergu a Herbornu. 1.2.1945 až 24.4.1945 byl nasazen jako kurýr ve štábu AOK 7. Adolf Baum zemřel 15.9.2003 v Eschenburg-Hirzenhain.

General der Gebirgstruppen Georg Ritter von Hengl

17. května 2017 v 20:50 | paulito

21.10.1897, Lailing
19.3.1952, Sonthofen

Georg Hengl vstoupil 4.8.1914 jako válečný dobrovolník do 11. bayer. Infanterie-Regiment a 20.9.1914 byl převelen do 9. bayer. Reserve-Infanterie-Regiment. S tímto plukem vstoupil 20.10.1914 do války. 4.11.1914 byl zraněn a převezen do lazaretu. Po uzdravení byl 5.3.1915 převelen k II. Ersatz-Bataillon, 21. bayer. Reserve-Infanterie-Regiment a tam povýšen 24.4.1915 na poddůstojníka. 14.7.1915 následovalo převelení k Rekruten-Abteilung I, 2. bayer. Jäger-Bataillone. 27.9. se stal velitelem čety a 5.5.1916 byl opět zraněn. Tentokrát byl po zranění převelen k II. Ersatz-Bataillon, 22. bayer. Infanterie-Regiment a 8.2.1917 se stal velitelem čety v 5. bayer. Landwehr-Infanterie-Regiment. 14.5.1917 se stal zastupujícím velitelem roty a 7.7.1917 velitelem roty. 16.2.1918 byl povýšen na Leutnanta a 20.2.1918 odvelen k pozorovacímu výcviku a od 23.6.1918 nasazen jako pozorovatel v Fliegerabteilung A 295. 15.7.1918 byl vyznamenán bavorským Řádem Maxe Josefa. 28.3.1919 byl převelen k Volkswehr-Fliegerabteilung Schmalschlägl a byl zraněn v bojích u Dachau a po uzdravení nasazen 8.7.1919 k Fliegerstaffel 121. V říjnu 1919 byl z armády propuštěn. 1. 7.1934 byl Hengl členem SS-Verfügungstruppe jako velitel SS-Standarte Deutschland. 15.10.1935 byl převzat opět Heer jako Hauptmann a velitel 4. (MG-) Kompanie, Gebirgsjäger-Regiment 100. 1.3.1936 se stal Majorem a 6.10.1936 velitelem III. Bataillon, Gebirgsjäger-Regiment 99 a horským armádním vůdcem. Mezi květnem a srpnem 1939 byl Hengl na zvláštní dovolené, kdy cestoval po Africe. 24.2.1940 převzal velení Gebirgsjäger-Regiment 137. 17.12.1941 se stal Oberstem a 2.3.1941 byl jmenován do velení 2. Gebirgs-Division, velitelem se stal 20.4.1942. Za výkony své jednotky byl 25.8.1941 vyznamenán Rytířským křížem. 1.4.1942 se stal Generalmajorem. 23.10.1943 převzal Hengl jako Generalleutnant velení XIX. Gebirgskorps a 1.1.1944 byl povýšen do hodnosti General der Gebirgstruppe a stal se velitelem XIX. Gebirgskorps. 15.5.1944 se stal náčelníkem NS-Führungsstab v OKH a 25.1.1945 převzal velení LIX. Armeekorps. Hengl nemohl velení pro onemocnění vykonávat a 8.5.1945 padl do zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1947.

RK: 25.8.1941, Oberstleutnant, velitel Gebirgs Jäger Regiment 137, 2. Gebirgs-Division
DKiG: 20.6.1944
Ritterkreuz des bayer. Militär-Max-Josephs-Orden: 29.10.1918, Leutnant der Reserve, pozorovatel v bayerische Flieger-Abteilung 295
1939 Spange zum 1914 EK I
1939 Spange zum 1914 EK II
1914 EK I
1914 EK II
Verwundetenabzeichen, 1918
Ehrenkreuz für Frontkämpfer



 
 

Reklama