Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Hauptmann der Reserve / SS-Untersturmführer der Reserve Diddo Diddens

6. ledna 2018 v 14:42 | paulito

22.4.1917, Bunderhammrich
27.9.1997

Diddo Diddens byl povolán 11.11.1938 k II./Artillerie-Regiment 58, s Artillerie-Abteilung 422 se zúčastnil tažení v Polsku a byl 1.9.1940 povýšen do hodnosti Leutnant. V květnu 1941 se dobrovolně přihlásil k útočným dělům, stal se velitelem čety v 2. Batterie/Sturmgeschütz-Abteilung 185 u Heeresgruppe Nord v Rusku a během devíti měsíců zničil se svojí četou 57 sovětských tanků. Za tyto výkony obdržel 18.3.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve a převelen k Sturmgeschütz-Abteilung Großdeutschland, kde se stal velitelem čety v 3. Batterie a později velitelem 1. Batterie. S ní bojoval v létě 1942 u Voroněže, na podzim 1942 u Rževa a od ledna 1943 u Charkova a v létě 1943 v bitvě u Kursku. V únoru 1944 bojoval se svojí jednotkou u Čerkass a nakonec na jižní Ukrajině a v Rumunsku. 27.4.1944 byl za boje u Jassy citován ve Wehrmachtbericht. Na počátku června 1944 byl těžce zraněn. 15.6.1944 obdržel za předchozí boje Dubové listy. 1.10.1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve, do konce války již nebyl nasazen do boje.

1.1.1940 Gefreiter
1.3.1940 Unteroffizier
8.8.1940 Wachtmeister
16.11.1940 Leutnant der Reserve
20.5.1942 Oberleutnant der Reserve
31.7.1944 Hauptmann der Reserve

Ritterkreuz 18.3.1942 jako Leutnant der Reserve a velitel čety v 2. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung 185
Eichenlaub (501.) 15.6.1944 jako Oberleutnant der Reserve a velitel 1. Batterie, Sturmgeschütz-Brigade Großdeutschland
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 19.8.1941
1. Klasse 2.10.1941
SS-Ehrenring 9.11.1942
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold
Schwarz 18.6.1942
Silber 23.6.1944
Gold 17.12.1944
Allgemeines Sturmabzeichen, I. Stufe
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht

SS-Hauptsturmführer Jakob Lobmeyer

6. ledna 2018 v 14:29 | paulito

Jakob Lobmeyer se narodil 12.10.1918 v Lachenu bei Neustadt an der Haardt. Po absolvování služby v RAD vstoupil 1.10.1936 do SS-Verfügungstruppe a prodělal vojenský výcvik u 2. Kompanie, SS-Standarte Deutschland. Od listopadu 1938 do června 1939 navštěvoval SS-Junkerschule Bad Tölz a zúčastnil se tažení v Polsku a Francii s Regiment Deutschland a IV. Abteilung, SS-Artillerie Regiment. Od února 1941 patřil k Sturmgeschützbatterie Das Reich, potom k Sturmgeschützbatterie Wiking, Sturmgeschützabteilung Leibstandarte a jako adjutant SS-Aufklärungs Abteilung 505 ke štábu V. SS-Gebirgskorps. Po výcvikovém kurzu velitelů v Sturmgeschützschule Burg se stal vedoucím inspekce v SS-Sturmgeschützschute Janowice. Potom se stal velitelem Sturmgeschützbatterie 15. SS-Waffen-Grenadier Division (lettische Nr. 1) a naposled velitelem SS-Jagdpanzer-Abteilung 561. Tento Jagdpanzer-Abteilung byl určen pro 19. SS-Division (lettische Nr. 2), patřilo k němu vedle německých vojáků mnoho Lotyšů a dalších dobrovolníků ze všech zemí Evropy. Byl vyzbrojen Hetzery a podřízen veliteli pevnosti Frankfurt/Oder. K prvnímu úspěšnému boji s ruskými tanky došlo v prostoru Germersdorf-Kunersdorf, potom následovalo nasazení proti předmostí Lebus a byl zastaven nepřátelský útok na Klein-Machnow. 14.2. byl Abteilung stažen z fronty a podřízen přímo Heeresgruppe Weichsel, jejíž pravé křídlo bránil v tvrdých bojích v prostoru Guben. Po zahájení velké ruské ofenzívy na Berlín bojoval Abteilung s nepřátelskými jednotkami v prostoru Frankfurt-Mühlrose a přesunul se pod velením Regiment Falke na Vogelsang. V následujících obranných bojích bojoval s 32. SS-Panzergrenadier-Division 30. Januar u Scharmützelsee, Storkowa a Lübbenu. Za taktické výkony a osobní nasazení obdržel SS-Hauptsturmführer Lobmeyer 20.4.1945 Rytířský kříž. Abteilung bojoval u Halbe a o Truppenübungsplatz Kummersdorf. Západně od Trebbinu narazil Abteilung na důstojníky Nationalkomitees Freies Deutschland a zničil je. 28.4.1945 měl Lobmeyer dostat Dubové listy, všechno tomu nasvědčuje, ale neexistuje bohužel potvrzení. Jakob Lobmeyer zemřel 22.4.1989 v Neustadtu.

Rytířský kříž: 20.4.1945
Dubové listy: 28.4.1945
Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy

SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS und der Polizei Jürgen Stroop

6. ledna 2018 v 14:12 | paulito

26.9.1895, Detmold, Lippe
6.3.1952, Varšava, pověšen

Josef Stroop, který se své jméno změnil na Jürgen, se narodil v katolické rodině. Během první světové války se přihlásil dobrovolně do armády a vrátil se z ní v hodnosti Vizewachtmeister. V roce 1934 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer, v roce 1939 byl jako SS-Oberführer přidělen k policii. Během druhé světové války sloužil jako expert na civilní obyvatelstvo v Čechách, Rusku, Polsku a Řecku. V roce 1943 potlačil Stroop židovské povstání ve Varšavě. V hodnosti SS-Brigadeführer velel 2.000 mužům Waffen-SS a Heer s moderní výzbrojí. Stroop věřil, že povstání potlačí během tří dnů a byl překvapen odporem. Po vyčištění ghetta bylo 17.000 Židů zabito ve Varšavě a 6.929 v koncentračním táboře Treblinka. Dalších 42.000 Židů bylo převezeno do pracovního tábora do Lublinu. V odměnu za své služby byl povýšen do hodnosti SS-Gruppenführer a obdržel EK I. Byl přeložen do Řecka, kde byl jmenován Höhere SS- und Polizeiführer. Po válce byl zatčen Američany v květnu 1945. Odsouzen U.S. Military Tribunal, Dachau, k smrti 21.3.1947 za popravy zajatých amerických pilotů. Vydán do Polska v roce 1948, kde byl odsouzen k smrti 18.7.1951.

HSSPF Rhein-Westmark (Wiesbaden): 11.11.1943 - 8.5.1945
Führer SS-Oberabschnitt Rhein-Westmark: 9.11.1943 - 24.3.1945
HSSPF Griechenland (Athény): 8.9.1943 - 4.10.1943
Evidentně viděl toto místo jako velkou šanci se proslavit. Jeho prvním krokem po příjezdu do Athén bylo, že si předvolal premiéra Rallise a jeho ministra vnitra a sdělil jim, že budou zodpovědní jemu a nebudou bez jeho vědomí komunikovat s generálem Löhrem v Salonikach. Poté zahájil v rádiu kampaň proti Židům. Rozhodl se začít nové protipartyzánské tažení v Řecku a registrovat všechny Židy v jižním Řecku. Po necelém měsíci v Athénách se Stroop dostal do střetu se svými silnějšími kolegy. Nejenže chtěl změnit Löhrův způsob vedení protipartyzánské války, ale také napadl Neubacherova jednání s řeckými politiky. SS-Obergruppenführer Ernst Kaltenbrunner stejně jako Neubacher nechtěl vyprovokovat Řeky extremismem jako Poláky. Výsledkem bylo, že již 4.10. dostal Stroop z Kaltenbrunnerova úřadu zprávu o odvolání zpět do Říše.
SSPF Warschau: 19.4.1943 - 13.9.1943
Jmenován nástupcem SS-Oberführer Ferdinanda von Sammern-Frankenegga, který selhal v počátečních fázích potlačení židovského povstání ve Varšavě. 19.4.1943 až 16.5.1943 vedl Stroop smíšené síly Waffen-SS, německých a polských policejních sil, Heer ženistů a různých lotyšských, ukrajinských a litevských jednotek ke zničení varšavského ghetta. V závěru operace sám Stroop vyhodil do vzduchu ústřední varšavskou synagogu.
SSPF Lemberg: 2.1943 - 3.1943
RSHA kurz pro SSPF: 12.1942 - 2.1943
SS-Standortkommando Kiviograd a Cherson: 12.1942
SSPF výcvik, Rusko: 10.1942 - 12.1942
U HSSPF Rußland-Süd: 12.1941 - 10.1942 [Zodpovědný jako inspektor Sipo a SD za bezpečnost cesty spojující Lvov a Stalino.]
Ersatz-Battalion, SS-Division (mot.) LSSAH: 15.9.1941 - 10.1941
Velitel Kompanie, III./SS-Infanterie-Regiment 3/SS-Totenkopf-Division: 7.7.1941 - 9.1941
Führer SS-Abschnitt XXXXII (Gnesen/Westpreußen): 6.3.1940 - 1.11.1942
Velitel Selbstschutz Posen: 9.1939 - 10.1939
Führer SS-Abschnitt XXXVIII (Karlsbad): 14.11.1938 - 6.3.1940
Führer 28. SS-Standarte (Hamburg): 25.5.1935 - 11.1938
Stabsführer SS-Abschnitt XVII (Münster): 25.5.1934 - 1.6.1935
Führer II./72. SS-Standarte (Detmold): 1.1933 - 5.1934
Führer 3. Sturm/IV./19. SS-Standarte (Münter): 10.1932 - 1.1933
Příslušník 3. Sturm/IV./19. SS-Standarte: 7.1932 - 10.1932

NSDAP-Nr.: 1.292.297 (7.1932)
SS-Nr.: 44.611 (7.7.1932)

Generalleutnant der Waffen-SS: 1.10.1944
SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Polizei: 9.11.1943
SS-Brigadeführer und Generalmajor der Polizei: 16.9.1942
SS-Obersturmführer der Reserve (Waffen-SS): 30.1.1942
Oberst der Polizei: 1.1.1942
SS-Oberführer: 10.9.1939
SS-Standartenführer: 12.9.1937
SS-Obersturmbannführer: 20.4.1936
SS-Sturmbannführer: 20.4.1935
SS-Hauptsturmführer: 8.3.1934
SS-Truppführer: 15.2.1933
SS-Scharführer: 22.10.1932

Železný kříž I. třídy: 18.6.1944
1939 Spona k Železnému kříži II. třídy: 9.1941
1914 Železný kříž II. třídy
Kříž za zásluhy II. Třídy s meči
Odznak za zranění 1918, černý
Útočný odznak pěchoty, bronzový: 9.1941
Čestný kříž
Zemský řád
Tradiční odznak župy Wartheland: 11.1942
Služební odznak NSDAP, bronzový
SS-služební odznak
Říšský sportovní odznak, zlatý
Německý jezdecký odznak
Čestný prsten SS
Čestný meč SS



SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Max Simon

6. ledna 2018 v 14:06 | paulito

Max Simon se narodil 6.1.1899 v Breslau ve Slezsku a v roce 1917 vstoupil do pruské armády k Leib-Kürassier-Regiment Großer Kurfürst v Breslau. Jako vojín se zúčastnil bojů v Makedonii a na západní frontě a obdržel Železný kříž II. třídy. Po skončení války se v roce 1919 připojil k Freikorpsu ve Slezsku a zde bojoval proti Polákům. Nakonec byl převzat do Reichswehru k Kavallerie-Regiment 16, odkud byl v roce 1929 propuštěn jako Unterfeldwebel. 1.5.1933 vstoupil jako SS-Anwärter k 47. SS-Standarte v Geře. Tam byl zařazen k Totenkopfverband Sachsen a 9.11.1934 povýšen na SS-Untersturmführera. Na jaře 1935 byl Simon zařazen k 1. SS-Totenkopfstandarte Oberbayern. V roce 1938 byl povýšen do hodnosti SS-Standartenführer. 13.3.1938 byly přiděleny 2 Sturmbanne z 1. SS-Totenkopfstandarte k Heer a strážily dálnici München-Salzburg a zúčastnily se pochodu do Rakouska. Při obsazení Sudet byly I. a II. Sturmbann nasazeny s Sudetendeutschen Arbeitsdienst. Během pochodu došlo ke krátké přestřelce s českými vojáky. Později defilovaly Sturmbanne před Adolfem Hitlerem. Poté byl III. Sturmbann ustaven jako 4. SS-Totenkopfstandarte Ostmark. V roce 1938 byla Standarte vybavena pro mobilní válku a použita při obsazení Čech (2 Sturmbanne). Protože dle ministerstva vnitra směly být postaveny jen 2 Sturmbanne, 3. byl ustaven "na černo". Inspekteur der Totenkopfverbände, Theodor Eicke, sháněl chybějící prostředky u průmyslníků. S vypuknutím války se Hundertschafte změnily na Kompanie a Sturmbanne na Bataillony. S ustavením SS-Totenkopf Division byla v říjnu 1939 1. SS-Totenkopf Standarte Oberbayern převzata do divize jako SS-Totenkopf-Infanterie Regiment 1 a v roce 1943 přejmneován na SS-Panzergrenadier Regiment 5. Během tažení na Západě velel Max Simon pluku a u Le Catillon dosáhl úspěchu, když při postupu divize zajistil 1.200 zajatců. Později bojoval u kanálu La Basse a pochodoval až do Lyonu, odkud pluk postupoval přes Orleans, Tours a Bordeaux až ke španělským hranicím. Na počátku války v Rusku zaútočil pluk 2.7.1941 na Kraslavu a obsadil předmostí, prolomil Stalinovu linii u Sebeše a pochodoval na Opočku, kde byl Max Simon zraněn. V bojích u Mžagy převzal opět velení pluku. V následujících týdnech bojoval pluk jižně od Ilmeňského jezera a ukořistil velké množství zajatců a výzbroje. Následovalo zajištění cesty Děmjansk-Lužno a s tím spojené těžké obranné boje. 1.9.1941 byl povýšen do hodnosti SS-Oberführer a za úspěchy pluku na postupu divize obdržel 20.10.1941 Rytířský kříž. Během bojů v kotli u Děmjansku držel pluk východní hranici kotle. 1.12.1942 byl jmenován SS-Brigadeführerem a převzal v roce 1943 nově ustavenou 16. SS-Panzer-Grenadier-Division Reichsführer SS. Sturmbrigade Reichsführer SS a mnoho vojáků jeho starého pluku tvořilo základ nové divize. Výstavba probíhala v Laibachu a potom v Maďarsku. V červenci 1944 byla divize poslána do střední Itálie jižně od Arna. Během následujících bojů proti britským jednotkám na ligurském pobřeží prokázala divize vedená Maxem Simonem vysoké bojové umění a byla rozhodujícím elementem v Etruských Apeninách. Mimoto bojovala divize úspěšně v týlu proti parytzánům. Jako 639. voják Wehrmacht obdržel SS-Gruppenführer Max Simon 28.10.1944 Dubové listy, krátce předtím 25.10.1944 Německý kříž ve zlatě. 16.11.1944 převzal SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Max Simon jako velící generál XIII. SS-Armeekorps od SS-Gruppenführera Hermanna Prieße. XIII.SS-Armeekorps byl do konce války podřízen 1. Armee a bojoval proti Američanům v Lotrinsku. Od prosince 1944 bránil Západní val. Poté, co se protivník dostal přes Moselu do týlu XIII. Armeekorps, ustoupil do Sárska a Rheinpfalze a zúčastnil se obranných bojů. Aby se nedostal do obklíčení, musel ustoupit přes Rýn u Germersheimu a zničil mosty přes řeku. 1.4.1945 bojoval sbor mezi Mainem a Jagstem proti americké 4. tankové divizi. Během dubna se zúčastnil tvrdých bojů na linii Tauber-Aisch, ve Würzburgu a Nürnbergu. Držel dlouho dobu Crailsheim a opět osvobodil již obsazené město Neumarkt. Poté ustoupil na jih a bojoval u Dunaje a Mnichova. Na rozkaz Maxe Simona nebyly zničeny mosty přes Isaru, protože v tom neviděl žádný užitek. 1.5.1945 stál sbor na Innu a 4.5. v obranných pozicích v předhůří Alp. Zde kapituloval XIII. SS-Armeekorps pod SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS Maxem Simonem, oslaben, ale nezlomen, americkým jednotkám. Po válce byl Max Simon odsouzen britským válečným soudem v Padově k smrti, že byli při bojích proti partyzánům ve střední Itálii povražděni také civilisté (masakr u Marzabotta - 1.800 mrtvých). Simon byl později odsouzen k doživotí a propuštěn v roce 1954 z vězení Werl. Krátce po propuštění byl zadržen německou justicí. Jako velitel XIII. SS-Armeekorps měl odsoudit k smrti tři občany Brettheimu za defétismus. Ti měli odzbrojit protitankovou skupinu HJ, která chtěla bojovat proti Američanům. Simon byl soudem v Ansbachu osvobozen, který jeho tehdejší rozhodnutí schválil. Max Simon zemřel 1.2.1961 v Lünenu.

NSDAP-Nr: 1.359.576
SS-Nr.: 83.086

SS-Anwärter: 1.5.1933
SS-Oberscharführer: 15.4.1934
SS-Hauptscharführer: 20.6.1934
SS-Untersturmführer: 9.11.1934
SS-Obersturmführer: 30.1.1935
SS-Hauptsturmführer: 16.2.1935
SS-Sturmbannführer: 15.9.1935
SS-Obersturmführer: 12.9.1937
SS-Standartenführer: 11.9.1938
SS-Oberführer: 1.9.1941
SS-Brigadefürer: 1.12.1942
SS-Gruppenführer: 20.4.1944

Ritterkreuz des E.K.: 20.10.1941, SS-Oberführer, velitel SS-Totenkopf-Infanterie-Regiment 1, SS-Totenkopf-Division
Eichenlaub: 28.10.1944 (Nr. 639), SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS, velitel, 16. SS-Panzer-Grenadier-Division Reichführer-SS
Deutsches Kreuz in Gold: 9.10.1944, SS-Gruppenführer und Generalleutnant der Waffen-SS, velitel, 16. SS-Panzer-Grenadier-Division Reichführer-SS
Wehrmachtsbericht: 21.7.1944
1939 EK I: 2.10.1939
1939 Spange zum 1914 EK II: 13.09.1939
1914 EK II
Verwundetenabzeichen, 1918 in Schwarz
Infanterie-Sturmabzeichen in Bronze
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Landesorden
Ehrendegen des RF SS
Totenkopfring der SS

SS-Obersturmführer Leon Gillis

6. ledna 2018 v 13:59 | paulito

Léon Gillis se narodil 11.2.1913 v Charleroi, Belgie. Vstoupil do Legion Wallonie v roce 1941. Když byl Legion přesunut od Heer do Waffen-SS, obdržel hodnost SS-Untersturmführer a sloužil jako velitel protitankové čety v 5. SS-Freiwilligen Sturm-Brigade Wallonie. V srpnu 1944 Gillis a další valonští vojáci SS bojovali u Dorpatu v Estonsku, aby zastavili sovětský průlom u Pskova. Za úspěšné velení v těchto bojích obdržel Gillis Rytířský kříž a byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer. Léon Gillis zemřel 24.3.1977 v Bruselu.

RK: 30.9.1944, SS-Untersturmführer, velitel čety I./SS-Freiwilligen Sturmbrigade Wallonien
EK I: 26.8.1942
EK II
Nahkampfspange II.Stufe (Silber)

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS Jürgen Wagner

6. ledna 2018 v 13:51 | paulito

Jürgen Wagner se narodil 9.9.1901 ve Štrasburku. V roce 1915 vstoupil do Kadetní školy v Naumburgu, odkud byl převelen do Kadetní školy v Berlin-Lichterfelde v roce 1917. V roce 1920 se stal příslušníkem Akademische Wehr Münster. Byla to dobrovolnická formace, která operovala během komunistického povstání v Porúří v březnu 1920. Byla zodpovědná za ochranu železničních stanic a mostů v okolí Münsteru. Zúčastnil se také potlačení různých komunistických demonstrací v Münsteru. Vstoupil do Reichswehru, kde byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker a v roce 1925 Unteroffizier. V roce 1929 opustil Reichswehr. 15.6.1931 vstoupil do SS (SS-Nr. 23.692). V říjnu byl povýšen do hodnosti SS-Scharführer a krátce poté SS-Oberscharfuhrer. 1.11.1931 vstoupil do NSDAP (Nr. 707.279). V roce 1932 byl poslán do SS-Sportschule Calvörde. 8.7.1933 byl přidělen k SS-Sonderkommando Jüterbog, která byla začleněna do Leibstandarte Adolf Hitler. Zpočátku sloužil v 3. Kompanie, ale v říjnu 1933 byl přidělen k II./Battalion LAH, kde sloužil do roku 1939. Během své služby v SS obdržel SS čestný prsten a SS čestný meč. Obdržel pamětní medaile za obsazení Rakouska a Sudet. Za boje v Polsku obdržel Odznak za zranění, Útočný odznak pěchoty a železný kříž 2. a 1. třídy. V roce 1940 byl převelen k SS-Division Deutschland, která brzy změnila jméno na SS -Division Das Reich. 13.7.1941 byl Wagner povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer a převzal velení 11. SS Infanterie Regiment, se kterým se v dubnu 1941 zúčastnil invaze na Balkáně. Velel pluku do října 1941. Poté byl přidělen k SS Regiment Deutschland, 2. SS Division Das Reich. V květnu 1942 převzal velení SS-Regiment Germania. Wagner se zúčastnil těžkých bojů na Kavkaze, kdy obdržel Německý kříž ve zlatě 8.12.1942. Poté se zúčastnil bojů při likvidaci Obrněné skupiny Popov v oblasti Krasno-Armajskoje. 24.7.1943 byl povýšen do hodnosti SS-Oberführer a ve stejný den obdržel Rytířský kříž. V říjnu 1943 převzal velení 4. Frewilligen SS-Panzer Grenadier Brigade Nederland, která prošla reorganizací a byla začleněna spolu s ním do divize Wiking. Brigade byla umístěna v Chorvatsku, kde se stala částí nově zformovaného III. SS-Panzer Korps pod velením SS-Obergruppenführer Felixe Steinera. Tak přišel Wagner podruhé na Balkán. Jednotka vybojovala několik bitev s komunistickými partyzány Josipa Broz Tita. Brigade byla na Vánoce 1943 přesunuta k Leningradu. 14.1.1944 zaútočily sovětské jednotky generála Leonida A. Govorova ve směru Leningrad-Novgorod. Útok měl zatlačit Armee Gruppe Nord od Leningradu. Brigáda Nederland a divize Nordland se pokoušely ofenzívu zastavit, ale obě jednotky byly přinuceny k ústupu, aby nebyly obklíčeny. Holanďané se zapojili do boje na řece Narva v Estonsku, kde byla ustavena nová obranná linie. Brigáda byla zodpovědná za obranu Ivangorodu, východní části města Narva. V dubnu 1944 byl Wagner povýšen do hodnosti SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS. 19.4.1944 krátce převzal velení 4. SS-Panzergrenadier Division Polizei na Balkáně. Již na počátku května 1944 se vrátil k 4. Frewilligen SS-Panzer Grenadier Brigade Nederland. Během sovětské operace Bagration 22.6.1944, vzrostl tlak Govorovovy armády z předmostí Krivasoo a pokusila se odříznout Steinerovy jednotky. 23.7. přikázal Steiner stažení na linii Tannenberg, 16 kilometrů dál na západ. V těchto bojích utrpěla brigáda těžké ztráty a 48. Freiwilligen Regiment SS General Seyffard přestal prakticky existovat. V srpnu 1944 převzal Wagner velení Kampfgruppe Wagner, jejíž úkolem bylo bránit Tartu před ofenzívou sovětského 3. baltského frontu. Po tvrdých bojích musely německé jednotky ustoupit do Kurlandska. Kampfgruppe začala ustupovat 23.9.1944 jako zadní voj německých jednotek. V říjnu 1944 dosáhla oblasti ​​Gumi-Wolmar v Lotyšsku. Kampfgruppe byla okamžitě napadena nepřítelem a utrpěla těžké ztráty. Sověti se pokoušeli odříznout Armee Gruppe Nord v Kurlandsku. Kampfgruppe bránila pozice spolu s Nordland a chránila město Liepaja, odkud bylo možno evakuovat jednotky do Německa. Během bojů v Kurlandsku byla Kampfgruppe stále napadána partyzány a tak Wagner přikázal odvetné popravy civilistů. Brigáda se poté přesunula bránit severní sektor Odry. Navzdory špatnému stavu se zúčastnila neúspěšné operace Sonnenwende a obrany předmostí Altdamm u Štětínu v únoru 1945. V dalších bojích utrpěla již jako divize těžké ztráty v okolí Berlína a při ústupu k Labi. 1.5.1945 přivedl Wagner zbytky své jednotky k Tangermünde, kde překročila Labe a vzdala se Američanům. Po válce byl Wagner vydán v roce 1947 do Jugoslávie. Zde byl souzen vojenským tribunálem 3. jugoslávské armády 29.5. až 6.6.1947 v Zrenjaninu. Byl shledán vinným a odsouzen k smrti zastřelením. Byl popraven 27.6.1947.

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS: 20.4.1944
SS-Oberführer: 9.11.1942
SS-Standartenführer: 1.9.1941
SS-Obersturmbannführer: 4.7.1934
SS-Sturmbannführer: 1.10.1933
SS-Sturmführer: 20.4.1933
SS-Truppführer: 2.4.1932
SS-Scharführer: 15.3.1932
SS-Mann: 15.6.1931

Rytířský kříž: 24.7.1943 jako SS-Oberführer a velitel SS-Panzezgrenadier Regiment 9 Germania
Dubové listy: 11.12.1944 jako SS-Brigadeführer a velitel 4. SS-Freiwilligen Panzergrenadier Brigade Nederland
Německý kříž ve zlatě: 11.12.1942
Železný kříž I. třídy: 1.7.1942
Železný kříž II. třídy: 16.5.1940
Útočný odznak pěchoty: 31.3.1941
Odznak za zranění, černý
Medaile za tažení na východní frontě 1941-42
Pamětní medaile 1.10.1938
Pamětní medaile 13.3.1938
SS služební odznak
Německý olympijský čestný odznak 2. třídy
Německý jezdecký odznak, stříbrný
SS čestný meč
SS čestný prsten


SS-Oberscharführer Hans Hirning

6. ledna 2018 v 13:15 | paulito

Hans Hirning se narodil 14.11.1922 v Ulmu. Přihlásil se dobrovolně do SS a byl umístěn k 3. SS-Division Totenkopf. Byl vyznamenán Železným křížem 2. třídy v říjnu 1941, za boje u Lužna a 1. třídy v červenci 1942 za boje u Děmjansku. Byl Rottenführer v minometné četě v 6. Kompanie, SS-Totenkopf-Infantry-Regiment 1, 3. SS-Division Totenkopf, když obdržel Rytířský kříž 23.10.1942 za boje u Děmjansku. Hans Hirning padl v boji u Drnholce v Československu 30.4.1945.

RK: 23.10.1942, SS-Rottenführer, velitel Granatwerfertruppe v 6. Kompanie/SS-Totenkopf-Infanterie Regiment 1
EK I: 14.7.1942
EK II: 24.10.1941
Útočný odznak pěchoty ve stříbře
Odznak za zranění ve zlatě
Odznak za zničení tanku ve stříbře
Ostmedaille

SS-Obersturmbannführer Hans Dorr

5. ledna 2018 v 22:35 | paulito

7.4.1912, Sontheim
17.4.1945, lazaret Judenburg, Rakousko

Hans Dorr vstoupil v roce 1934 do SS-Verfügungstruppe a v roce 1938 byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer. Během tažení v Polsku byl velitelem čety v SS-Regiment Germania. Jako velitel 10. Kompanie absolvoval tažení ve Francii. Na začátku tažení v Rusku převzal Dorr Kradschützen-Spähzug, Aufklärungsabteilung a v listopadu 1941 jako SS-Hauptsturmführer I. Bataillon, Regiment Germania. Za výkony praporu v bojích na Ukrajině, Donu a na Kavkaze obdržel Dorr 27.9.1942 Rytířský kříž. Na podzim 1943 byl Dorr podéváté zraněn. Za výkony svého praporu v bojích u Kyjeva a Charkova byl 13.11.1943 vyznamenán Dubovými listy. Následovaly obranné boje u Smely a v prostoru Irdyn. Mezi 31.1. a 5.2.1944 byl Dorr se svými muži u Orlovce, kde prodělal v sestavě 57. Infanterie Division tvrdý dvanáctihodinový noční boj. V únoru 1944 byl Regiment Germania obklíčen v kotli u Čerkass. Dorr vedl svůj prapor v tvrdých bojích spolu s divizí z kotle. Po krátkém odpočinku byla divize nasazena v dubnu při průlomu kotle u Kovelu. V létě 1944 bojovala SS-Division Wiking ve východním Polsku, kde byl Hans Dorr 17.2. vyznamenán, po 30 dnech nasazení, Sponou za boj zblízka ve stříbře. 9.7.1944 byl vyznamenán za své dlouhé velení Meči. Stal se velitelem Panzergrenadier-Regiment Germania a vedl pluk v obranných bojích u Varšavy a Modlinu. Po přesunu do Maďarska byl SS-Obersturmbannführer Dorr při bojích o Budapešť po šestnácté zraněn a podlehl tomuto zranění v lazaretu 17.4.1945.

4.1933: 3./I. Sturmbann, SS-Sturm 29, SS-Verfügungstruppe, Ottobrunn
1.1934 - 5.1934: 6. Landespolizei-Hundertschaft, München
7.1934 - 9.1934: 2./SS-Standarte 1 Deutschland
1.10.1934: Unterführer-Anwärter Lehrgang, III. Sturmbann, SS-Standarte 2 Germania
12.1934: III. Sturmbann, SS-Standarte 2 Germania
11.1935: velitel čety, III. Sturmbann, SS-Germania
10.1937: Junkerlehrgang, SS-Junkerschule Bad Tölz
1.8.1938 - 9.1938: Zugführer-Lehrgang, Dachau
10.1938: velitel čety v 10./III. Bataillon, SS-VT Germania, Radolfzell
5.11.1939: velitel 10./III. Bataillon, SS-VT Germania
15.2.1940: ordonanční důstojník, III. Bataillon, SS-Standarte Germania, SS-Verfügungsdivision
25.5.1940: zraněn
1.9.1940: velitel Krad-Erkundungs-Zug, SS-Regiment Germania
15.9.1940: velitel 1./I Bataillon, SS-Regiment (mot.) Germania
11.1940: SS-Division Wiking
1.6.1942: velitel 4./I. Bataillon, SS-Infanterie-Regiment Germania
20.2.1943: SS-Panzer-Grenadier-Ersatz-Bataillon Germania
1.4.1943: velitel I. Bataillon, SS-Infanterie-Regiment Germania
27.5.1944: velitel SS-Panzer-Grenadier-Regiment 9 Germania

1.5.1933 SS-Anwärter
1.10.1934 SS-Sturmmann
1.6.1935 SS-Rottenführer
15.11.1935 SS-Unterscharführer
20.4.1937 SS-Scharführer
1.4.1938 SS-Standartenjunker
12.8.1938 SS-Standartenoberjunker
9.11.1938 SS-Untersturmführer
30.1.1940 SS-Obersturmführer
9.11.1941 SS-Hauptsturmführer
9.11.1943 SS-Sturmbannführer
18.8.1944 SS-Obersturmbannführer

Eisernes Kreuz II. Klasse, 20.8.1940
Eisernes Kreuz I. Klasse, 20.8.1940
Verwundetenabzeichen 1939 im Schwarz, 20.10.1940
Verwundetenabzeichen 1939 im Silber, 29.8.1941
Deutsches Kreuz im Gold, 19.12.1941 jako SS-Obersturmführer v 1./I. Bataillon, SS-Regiment Germania, SS-Division Wiking
Infanterie-Sturmabzeichen im Silber, 20.4.1942
Verwundetenabzeichen 1939 im Gold, 20.4.1942
Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42, 1.9.1942
Ritterkreuz des Eisern Kreuzes, 27.9.1942 jako SS-Hauptsturmführer a velitel 4./I. Bataillon, SS-Regiment Germania, SS-Division Wiking
Eichenlaub (327.), 13.11.1943 jako SS-Hauptsturmführer a velitel I. Bataillon, SS-Panzergrenadier-Regiment Germania, SS-Panzergrenadier-Division Wiking
Panzervernichtungsabzeichen im Silber, 28.4.1944
Nahkampfspange im Silber, 3.5.1944
Schwerten (77.), 9.7.1944 jako SS-Sturmbannführer a velitel SS-Panzergrenadier-Regiment 9 Germania, 5. SS-Panzer-Division Wiking
SA-Sportabzeichen
Deutsches Reiterabzeichen im Bronze
DRL Sportabzeichen im Bronze
Deutsche Lebens-Rettungs-Gesellschaft Abzeichen im Bronze


Konteradmiral Werner Stichling

5. ledna 2018 v 22:08 | paulito

26.11.1895, Gotha
29.1.1982, Freiburg

Velitel sekce Borkum 26.8.1939 - 19.5.1940
Velitel námořního opevnění Belgie a velitel 22. námořního dělostřeleckého pluku 20.5.1940 - 20.6.1940
Velitel námořního opevnění Normandie 22.6.1940 - 25.7.1940
Náčelník štábu Námořního velení severní Francie 27.7.1940 - 30.11.1940
Velitel křižníku Leipzig 1.12.1940 - 29.8.1942
Zastupující velitel výcvikové formace flotily 1.11.1941 - 10.4.1942
Velitel námořního opevnění Polárních moří 18.9.1942 - 5.11.1943
Pobřežní velitel Západního Baltu 15.11.1943 - 24.11.1944
Velitel námořního opevnění Schleswig-Holstein a Mecklenburg 25.11.1944 - 1.5.1945
Velitel I. námořní flak brigády 15.11.1943 - 18.4.1945
K dispozici Námořnímu velení Balt 2.5.1945 - 8.5.1945
V zajetí 8.5.1945 - 6.2.1947

Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Slezský orel 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918 s Meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy
Námořní dělostřelecký odznak
Řád Kříže svobody 1. třídy s Meči 15.4.1944


SS-Obergruppenführer Richard Walther Darré

4. ledna 2018 v 23:03 | paulito

14.7.1895, Belgrano, Argentina
8.8.1953, München

Díky architektovi Paul Schultze-Naumburgovi se Darré setkal v roce 1930 s Adolfem Hitlerem a ten ho pověřil, aby zpracoval agrární program pro NSDAP. Darré se tak stal Hitlerovým zmocněncem pro zemědělské záležitosti a vedoucím agrární politiky vedení Říše. V červenci 1930 vstoupil Darré do NSDAP (Nr. 248.256) a SS (SS-Nr. 6.882) a stal se zodpovědným za výstavbu propagandy v zemědělství a důležitým činitelem strany v následujících volbách. Od roku 1931 vedl Darré nově založený Rasse- und Siedlungshauptamt (RuSHA) v rámci SS. Od roku 1932 vydával měsíčník Deutsche Agrarpolitik (od roku 1939 Odal - Monatsschrift für Blut und Boden). Po převzetí moci NSDAP v roce 1933 se stal vedoucím stranického úřadu pro agrární politiku. 28.5.1933 byl jmenován do funkce Reichsbauernführer a 29.6.1933 Reichsminister für Ernährung und Landwirtschaft. Tak měl ve svých rukou veškerou říšskou agrární politiku. Od konce roku 1932 byl členem Reichstagu a od listopadu 1933 Reichsleiter, SS-Gruppenführer, člen Akademie für Deutsches Recht a čestný prezident Deutschen Landwirtschaftlichen Gesellschaft. V roce 1935 založil Reichsschule des Reichsnährstandes für Leibesübungen. 9.11.1936 obdržel Goldene Parteiabzeichen der NSDAP. V květnu 1942 předal kvůli zdravotním problémům vedení Reichsamt für Agrarpolitik Herbertu Backemu, ten byl do funkce Reichsernährungsminister oficiálně jmenován teprve v dubnu 1944. V roce 1945 byl zatčen a uvězněn v Ludwigsburg. 14.4.1949 byl Darré ve Wilhelmstraße procesu odsouzen k sedmi letům vězení, propuštěn byl v roce 1950.

5.8.1914 válečný dobrovolník v Ersatzabteilung/1. Nassauisches Feld-Artillerie-Regiment Nr. 27 "Oranien"
1.2.1916 Unteroffizier
12.3.1916 Offiziersanwärter
23.4.1916 Vizewachtmeister
1918 Leutnant der Reserve v 1. Hannoverschen Feld-Artillerie-Regiment "Scharnhorst"
1919 Freikorps a členství v Stahlhelmbund
1929 člen NSDAP a SS, NSDAP-Nr.: 248.256, SS-Nr.: 6.882, Stab des Reichsführers SS
1931 úkol od Hitlera k výstavbě SS-RuSHA (Rasse- und Siedlungshauptamt)
1931 až 1938 vedoucí SS-RuSHA a agrárně-polického oddělení NSDAP
25.2.1931 SS-Sturmbannführer
9.11.1931 SS-Standartenführer
24.12.1932 SS-Oberführer
4.4.1933 Reichsbauernführer
19.4.1933 prezident Reichsverband der Deutschen Landwirtschaftlichen Genossenschaften - Raiffeisen e. V.
12.5.1933 prezident Landwirtschaftsrat
13.5.1933 SS-Gruppenführer
20.5.1933 prezident Landhandelsbund
29.6.1933 Reichs- und Preußischer Minister für Ernährung und Landwirtschaft
11.1933 člen Reichstagu, Reichsleiter Amt für Agrarpolitik
9.11.1934 SS-Obergruppenführer
23.5.1942 odevzdal funkce Reichsminister für Ernährung und Landwirtschaft a Reichsbauernführer
14.4.1945 zatčen
15.11.1947 až 11.4.1949 souzen v Wilhelmstraße procesu

Dienstauszeichnung der NSDAP in Silber
SS-Dienstauszeichnungen
Eisernes Kreuz (1914), II. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Ehrenwinkel der Alten Kämpfer
Goldenes Ehrenzeichen der NSDAP, 9.11.1936
SS-Ehrenring
SS-Ehrendegen
SS-Ehrendolch
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. und I. Klasse mit Schwertern

Hauptmann Wolfgang Schenck

4. ledna 2018 v 22:17 | paulito

Wolfgang Schenck, nebo Bombo Schenck, jak byl znám u Luftwaffe, se narodil 7.2.1913 ve Windhoeku, Německá Jihozápadní Afrika. V roce 1923 se Wolfgang vrátil do Německa, do Berlína. V prosinci 1936 vstoupil do armády jako důstojnický kadet a byl umístěn u II./JG 132 Richthofen v Jüterbogu v roce 1938. Po přejmenování se jednotka stala I. Gruppe, ZG 1 a u 1. Staffel ZG 1 zahájil Wolfgang Schenck válku, zúčastnil se polského tažení v září 1939 a norského tažení na jaře 1940. Svůj první sestřel získal 11.5.1940 na Západě. Ale 16.5. byl v boji s devíti Hurricany vážně zraněn, ale vrátil se na základnu. Vrátil se až po několika měsících, kdy se uzdravil a vrátil se ke své staré Staffel. 1./ZG 1 se stala 1./Erprobungsgruppe 210. 4.9. odjel do Francie, kde byla EG 210 základnou v Denain. 5.9. se stal Adjutantem u 1. Staffel. 1.10.1940 navštívil EG 210 Generalfeldmarschall Albert Kesselring v Denainu a Schenck byl jmenován Staffelkapitänem 1. Staffel a byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a Wernera Weymanna jmenoval velitelem Gruppe. Weymann byl sestřelen do Kanálu 5.10. a protože 1. Staffel vždy vedla formaci Gruppe, Schenck se po čtyřech týdnech stal stal novým čekatelem na Gruppenführera! 1.11. se stal zastupujícím Gruppenkommandeurem Major Karl-Heinz Lessmann z II./ZG 2, ale skutečným velitelem EG 210 byl Schenck. Lessmann uznával Schenckovy větší zkušenosti při používání Bf 110 jako stíhacího bombardéru a létal jako jeho čísla 2 na všech misích. Během zimních měsíců byla EG 210 jedinou jednotkou, nasazenou proti Anglii a v roce 1941 prováděla mise proti lodím a pozemním cílům. V té době byla jednotka přejmenována na I./SKG 210 a přesunuta na východ při přípravě na útok do Ruska. Schenck odlétal proti Anglii přes 50 misí. Schenck pokračoval v Rusku ve vedení 1. Staffel a za svou práci u EG 210 a SKG 210 byl vyznamenán 14.8.1941 Rytířským křížem. Následovala krátká doba v Rechlinu jako velitel Erprobungsstaffel Me 210, ale v lednu 1942 se vrátil ke své původní Staffel, nyní 1./ZG 1. V březnu byl jmenován Gruppenkommandeurem I./ZG 1, v té době měl na kontě 18 sestřelů a zničil jednu loď a řadu tanků na východní frontě. V srpnu 1942 byl přesunut na štábní pozici u RLM, ale na konci ledna 1943 byl jmenován Geschwaderkommodorem Schlachtgeschwader 2 a byl přesunut do Středomoří, kde létal na stíhacím bombardovacím Fw 190. Mezitím byl vyznamenán Dubovými listy 30.10.1942. V roce 1943 začaly přebírat vzdušnou nadvládu Spojenci a v prosinci 1943 byl zraněn v boji. Po propuštění z nemocnice byl jmenován do funkce Inspektora bitevního letectva. V červnu 1944 dostal zodpovědnost za práci na novém proudovém Me 262 a stal se velitelem speciální jendotky Kommando Schenck. Poté se stal Geschwaderkommodore Kampfgeschwader 51 (KG 51), jednotky vybavené Me 262. Nakonec byl v únoru 1945 jmenován Inspektorem tryskových stíhačů. Wolfgang Schenck provedl přes 400 bojových letů, z toho 40 na Me 262. Po válce se vrátil do Jižní Afriky.


Oberstleutnant Walter Ehle

4. ledna 2018 v 21:42 | paulito

28.4.1913, Windhuk, Německá Jihozápadní Afrika
17.11.1943, padl v boji nad Horpmoel/Horpmaal, Belgie

Walter Ehle vstoupil do Luftwaffe v roce 1935, absolvoval Flugzeugführerschule (FFS), potom Blindflugschule, bojoval v letech 1937-38 v občanské válce ve Španělsku v Legion Condor, zúčastnil se tažení v Polsku v jedné Zerstörerstaffel a v červnu 1940 byl přidělen k nočním stíhačům.

3. Staffel/Jagdgruppe 88
Zerstörergeschwader 1 (ZG 1)
II./F.B.K./ZG 1
3. Staffel/ZG 1 (přejmenována na 3./NJG 1 26.6.1940)
Nachtjagdgeschwader 1 (NJG 1)
Staffelkapitän 3. Staffel
Staffelkapitän 4. Staffel
Kommandeur II. Geschwadergruppe/NJG 1

Po vzletu v noci ze 17.11. na 18.11.1943 letěl Ehle na letiště St. Trond (Militärflugplatz Sint-Truiden-Brustem) se svojí posádkou palubní radista Oberfeldwebel Ludwig Leidenbach a palubní střelec Unteroffizier Heinz Derlitzki. Jeho Bf 110G-4 měl technický defekt a musel nouzově přistát, nikdo z posádky nepřežil. Major Ehle byl posmrtně povýšen 25.2.1944 do hodnosti Oberstleutnant.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Spanisches Kriegskreuz
Spanienkreuz in Gold, 6.1939
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Pilotní odznak (Itálie)
Frontflugspange für Nachtjäger in Gold
Deutsches Kreuz in Gold 20.10.1942 jako Hauptmann
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 29.8.1943 jako Major a velitel II. Gruppe/Nachtjagdgeschwader 1

Leutnant Hugo Broch

4. ledna 2018 v 21:16 | paulito

Hugo Broch se narodil 6. ledna 1922 v Leichlingenu. V lednu 1943 přišel k II./JG 54 na východní frontu. První bojové zkušenosti získal, když létal jako kaczmarek s Horstem Ademeitem (166 vítězství, RK-EL) a Heinrichem "Bazi" Sterrem (130 v., RK). Prvního sestřelu dosáhl v březnu 1943. 27. října 1943 dostal Ehrenpokal a 26. listopadu 1943 obdržel Německý kříž ve zlatě (Deutsches Kreuz in Gold) jako Unteroffizier a člen 6. Staffel JG 54. Od zimy 1943 do června 1944 působil jako stíhací instruktor. Od července 1944 do konce války létal s 8. Staffel JG 54 v Kuronsku. Dne 12. března 1945 obdržel Rytířský kříž v hodnosti Leutnant po 79. vítězství. Vykonal celkem 324 bojových letů a sestřelil 81 protivníků, z toho 18 Il-2. Všechna svá vítězství dosáhl na východní frontě. Podařilo se mu dosáhnout 12 dvojitých sestřelů a 3 trojité sestřely.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Ehrenpokal der Luftwaffe 6.11.1943
Frontflugspange für Tagjäger in Gold
Deutsches Kreuz in Gold 26.11.1943 jako Unteroffizier a pilot v 6. Staffel/II. Gruppe, Jagdgeschwader 54
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 12.3.1945 jako Feldwebel a pilot v 8. Staffel/III. Gruppe, Jagdgeschwader 54

Fw 190A-6, Unteroffizier Broch, Stab II./JG 54, Riga-Spilve, říjen 1944

Oberst Josef Elbl

4. ledna 2018 v 21:00 | paulito

Josef Elbl se narodil 26.3.1893 v Plzni v Čechách. Navštěvoval Kadettenschule Innsbruck. 18.8.1911 vstoupil do rakouského Infanterie-Regiment 94 a 1.11.1913 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Po mobilizaci byl Leutnant Elbl nasazen od srpna 1914 s k.u.k. Infanterie-Regiment 94 na východní frontě a 12.11.1914 byl vyznamenán Militär-Verdienstkreuz III. Klasse. Leutnant Elbl padl 1.2.1915 do ruského zajetí. V roce 1919 se vrátil do nově založeného Československa a 6.6.1919 byl převzat do československé armády a přidělen do Poddůstojnické školy v Michalovcích. Dále sloužil na vojenských školách v Plzni a na Moravě, kde byl jako profesor na vojenské akademii. 1.7.1920 byl povýšen do hodnosti nadporučík, 1.11.1921 kapitán, 1.4.1929 štábní kapitán a 13.8.1938 major. Když byly Sudety připojeny v říjnu 1938 k Říši, skončil major Elbl 10.10.1938 svoji službu v československé armádě a 18.11.1938 byl převzat do Infanterie-Ersatz-Bataillon 213 v Erlangenu. Po začátku druhé světové války převzal 28.11.1939 jako velitel I. Bataillon, Infanterie-Regiment 351. Se svým praporem se Major Elbl zúčastnil od 21.5.1940 tažení ve Francii, kde 24.6.1940 obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse. Prapor byl v sestavě 183. Infanterie-Division. 15.7.1940 obdržel Eiserne Kreuz 1. Klasse, jeho jednotka byla přeložena do Protektorat Böhmen und Mähren do Olomouce a 1.4.1941 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Nakonec byl s I. Bataillonem, Infanterie-Regiment 351 odvelen 2.4.1941 k zajištění německo-jugoslávské hranice. Na počátku tažení v Jugoslávii prolomil 6.4.1941 jugoslávská pohraniční opevnění u Agramu a postupoval na Sarajevo. Po skončení tažení ba Balkánu byla 183. Infanterie-Division přesunuta napřed do Steiermarku a poté do východního Polska. Na počátku války se Sovětským svazem přišel Oberstleutnant Elbl jako velitel I. Bataillon, Infanterie-Regiment 351, 183. Infanterie-Division 22.6.1941 na severní úsek východní fronty a zúčastnil se bojů na úseku Jelnja-Vjazma-Bržansk, poté průlomu opevnění u Nary a postupu na Moskvu. 27.12.1941 se stal velitelem Infanterie-Regiment 330, 183. Infanterie-Division. Se svým plukem se dostal 25 kilometrů před Moskvu. Následovaly těžké obranné boje mezi Protvou a Ugra-Šanjou. Za své výkony obdržel Oberstleutnant Elbl 7.3.1942 Deutsche Kreuz in Gold a 1.3.1942 povýšen do hodnosti Oberst. 10.8.1942 obdržel Ostmedaille a 8.9.1942 Infanterie-Sturmabzeichen. Při ústupových bojích držel postavení severně od Orla. Když Sověti prolomili obranu, odrazil je jen se třemi útočnými a částí štábu zpět. Za to obdržel 22.8.1943 jako Oberst a velitel Grenadier-Regiment 330, 183. Infanterie-Division Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Při průlomu Rusů u Ivankova, 70 kilometrů severozápadně od Kyjeva, padl Oberst Josef Elbl 10.11.1943 v boji.

Korvettenkapitän Werner Winter

2. ledna 2018 v 19:46 | paulito

26.3.1912, Hamburg
9.9.1972, Kiel

Werner Winter vstoupil 9.4.1930 do Reichsmarine a absolvoval pěší výcvik u II. Abteilung, Schiff-Stamm-Abteilung der Ostsee ve Stralsundu. 1.7.1930 byl poslán k palubnímu výcviku na palubě SSS Niobe, kde byl 9.10.1933 povýšen do hodnosti Seekadett. 10.10.1930 přišel na lehký křižník Emden, kde byl 1.1.1932 povýšen do hodnosti Fähnrich zur See. Od 5.1.1932 absolvoval řadu výcvikových kurzů. 2.10.1933 byl poslán na bitevní loď Schlesien. 1.4.1934 byl povýšen do hodnosti Oberfähnrich zur See a 28.9.1934 byl převelen na lehký křižník Emden. 1.10.1934 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See a 1.7.1935 byl převelen k U-Boots-Waffe. Po různých výcvikových kurzech se 19.1.1936 stal strážním důstojníkem na U-17. 1.6.1936 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See. 1.10.1937 převzal velení U-22, 1.6.1939 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant. První bojovou plavbu vedl Winter 26.8. až 9.9.1939 v Gdaňské zátoce, ale nepotopil žádnou loď. Na další plavbě 27.9. až 3.10.1939 opět žádný úspěch. 4.10.1939 předal velení U-22 a musel se léčit. 9.11.1939 se stal 5. Asto ve štábu B.d.U. 13.8.1941 převzal velení U-103. První plavbu vedl 10.9. až 9.11.1941. Na ní potopil dvě lodě o 10.594 BRT. Na další plavbě 3.1. až 1.3.1942 potopil čtyři lodě o 26.539 BRT. Na celkově páté plavbě u Kuby a Floridy 15.4. až 22.6.1942 potopil 9 lodí o 42.168 BRT. Za tyto úspěchy obdržel Werner Winter 5.6.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Po této plavbě předal velení U-103 a 15.7.1942 se stal velitelem 1. U-Flottille. 21.2.1944 byl povýšen do hodnosti Korvettenkapitän a 6.9.1944 byl převelen do štábu Seekommandant Brest. 18.9.1944 padl do spojeneckého zajetí, propuštěn byl 21.11.1947. Celkem potopil Werner Winter 15 lodí o 79.301 BRT.

9.10.1930 Seekadett
1.1.1932 Fähnrich zur See
1.4.1934 Oberfähnrich zur See
1.10.1934 Leutnant zur See
1.6.1936 Oberleutnant zur See
1.6.1939 Kapitänleutnant
21.2.1944 Korvettenkapitän

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse 2.8.1936
Rytířský kříž Královského maďarského řádu za zásluhy 2.8.1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 20.12.1939
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 18.9.1939
1. Klasse 10.11.1941
U-Boots-Kriegsabzeichen 18.9.1939
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 1.6.1942
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern 30.1.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 5.6.1942 jako Kapitänleutnant a velitel U-103

Korvettenkapitän Erich Cremer

2. ledna 2018 v 19:11 | paulito

25.3.1911, Metz
5.7.1992, Hamburg

Peter Erich Cremer zahájil svoji námořní kariéru v 8.1932 po studiu práv. Bylo to poté, co v červnu byla potopena během nehody školní loď Niobe a zahynulo 27 kadetů ročníku 1932. Několik mužů Reichsmarine nahradilo tyto ztráty. Cremer dokončil rok základního výcviku na palubě lehkého křižníku Köln. Po několika měsících na obrněném křižníku Deutschland, sloužil Leutnant Cremer tři roky u námořního dělostřelectva. Poté se stal 2. strážním důstojníkem na torpédoborci Theodor Riedel. V 8.1940 byl přesunut k ponorkám. V 1.1941 obdržel Kptlt. Cremer U-152, malou pobřežní ponorku typu IID, která sloužila jako školní. O několik měsíců převzal velení na větší bojové ponorce U-333. Emblém ponorky, 3 malé ryby, byl vybrán dle čísla ponorky. 'Ali' Cremer byl jedním z velitelů, který začínal první hlídku bez bojových zkušeností. I tak potopil tři lodě na první hlídce - ale bohužel také potopil německý prorážeč blokády Spreewald. Dönitz vyšetřoval nehodu a zjistil, že je Cremer nevinný. Během další hlídky u USA byl také úspěšný, potopil čtyři lodě a dovedl svoji ponorku zpět zle poškozenou poté, co na něj narazila spojenecká loď. Na třetí hlídce byl Cremer vážně zraněn dělovou palbou britské korvety HMS Crocus. Sedm členů posádky padlo a jen pomoc z ponorky U-459 pomohlo Cremerovi dovézt těžce poškozenou U-333 zpět na základnu. Po této hlídce dostal Cremer přezdívku 'Ali Wrack'. Ale členové posádky hrdě říkali, že Ali na palubě je zárukou života! Cremer strávil tři měsíce v nemocnici. V 2. - 5.1943 sloužil v Dönitzově štábu, ale po velkých ztrátách ponorek v 5.1943 poslal Dönitz některé zkušené velitele opět na hlídku, aby zjistili situaci, mezi nimi Cremera. A opět dostal Cremer U-333 a vrátil se se zle poškozenou ponorkou po útoku hlubinnými pumami v 4.1944. V 7.1944 předal loď, která byla tracena na další hlídce. Cremer poté převzal novou elektrickou ponorku typu XXI U-2519 a byl jedním z nejvíce vyznamenaných ponorkových velitelů, kteří převzali nové elektrické ponorky ve snaze zvrátit výsledek bitvy o Atlantik. Korvkpt. Cremer předal U-2519 v 2.1945. Nyní se stal velitelem Marine-Panzervernichtungsbataillon, který bojoval proti britským tankům u Hamburku a zničil během několika dnů 24 tanků. V posledních dnech války velel Cremer Dönitzově strážní jednotce a byl zapojen v tragické nehodě, kdy byl německou stráží zastřelen Kapitän z. See Wolfgang Lüth. Po zranění strávil měsících v britském zajetí.

15.8.1932 Offiziersanwärter
1.4.1933 Seekadett
1.2.1934 Fähnrich zur See
1.9.1935 Oberfähnrich zur See
1.1.1936 Leutnant zur See
1.10.1937 Oberleutnant zur See
1.2.1940 Kapitänleutnant
11.7.1944 Korvettenkapitän

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 11.2.1940
1. Klasse 10.2.1942
Zerstörer-Kriegsabzeichen 19.10.1940
U-Boot-Kriegsabzeichen (1939) 26.5.1942
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
in Schwarz 11.11.1942
in Silber 1942/1943
U-Boot-Frontspange in Bronze und Silber
Bronze 27.9.1944
2x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 11.5.1942 a 25.4.1945
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 5.6.1942 jako Kapitänleutnant a velitel U-333

6 lodí potopeno, 26.873 GRT
1 loď poškozena, 8.327 GRT
1 válečná loď poškozena, 925 tun

Oberleutnant Reinhold Eckardt

2. ledna 2018 v 18:44 | paulito

Reinhold Eckardt se narodil 26.3.1918 v Bambergu. Eckardt byl umístěn u 2./ZG 76, létající s Bf 110, na počátku roku 1940. Získal první vítězství, RAF Hudson u norského pobřeží, 21.7. Poté se zúčastnil bitvy o Británii. 15.8. sestřelil dva RAF stíhače nad Anglií. Eckardt byl přesunut k Nachjagd a po výcviku umístěn u 6./NJG 1. Získal první vítězství v noci 9./10.1.1941 na sví první misi, kdy sestřelil RAF Whitley u Erlekemu. V červnu 1941 byl jmenován Adjutantem II./NJG 1. V noci 27./28.6. sestřelil čtyři RAF bombardéry (8. - 11.). Oberleutnant Eckardt byl vyznamenán Rytířským křížem 30.8. za 12 vítězství. Do konce roku 1941 získal 15 vítězství. 1.12.1941 byl jmenován Staffelkapitänem 4./NJG 1. 15.3.1942 byla 4./NJG 1 přejmenována na 7./NJG 3. Eckardt opět sestřelil tři bombardéry (20. - 22.) RAF v noci 29./30.7.1942. Ale jeho letadlo bylo zasaženo zpětnou palbou při třetím střetu u Melsbroeku. Jeho radista vyskočil na padáku, ale Eckardtv padák se zapletl do ocasu jeho Bf 110 E-2 (W.Nr. 4494) "D5+AR" a on se zabil při pádu letadla u Kampenhoutu v Belgii. Reinhold Eckardt získal 22 vítězství, navíc zničil 17 letadel na zemi.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Narvikschild
Frontflugspange in Gold
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 30.8.1941 jako Oberleutnant a adjutant II. Gruppe/Nachtjagdgeschwader 1
Deutsches Kreuz in Gold 21.8.1942 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 7. Staffel/III. Gruppe/Nachtjagdgeschwader 3 (posmrtně)

Hauptmann Artur Pipan

1. ledna 2018 v 16:20 | paulito

5.12.1919, Velden, Rakousko
1.8.2009

Artur Pipan byl vysoce vyznamenávaný Hauptmann Luftwaffe a držitel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes, který obdržel 6.4.1944 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 5. Staffel/II.Gruppe, Schlachtgeschwader 1 (SG 1). Pipan byl zařazen k 5. Staffel/Sturzkampfgeschwader 1 (StG 1) v říjnu 1940 a vzlétl k prvním misím v únoru 1941 z Comisa, Sicílie proti Maltě. Létal nad Afrikou, Řeckem, Krétou a Ruskem. Stal se Staffelkapitänem 5./StG 1 v dubnu 1943, byla přejmenována na 5./SG 1. Byl povýšen do hodnosti Hauptmann v květnu 1944 a stal se Geschwaderadjutantem SG1. V březnu 1945 se stal zastupujícím velitelem I./SG1 a bojoval na východní frontě u Varšavy, Poznaně, Gdaňsku, v Pomořanech a u Berlína do kapitulace ve Schleswig Holstein 8.5.1945. Odlétal celkem 758 misí a zničil 10 lokomotiv, 9 mostů, dělový člun a mnoho tanků.

SS-Standartenführer Ernst Häussler

1. ledna 2018 v 15:15 | paulito

Ernst Häussler se narodil 31.3.1914 v Tullanu. Vstoupil do SS v květnu 1933 a obdržel SS-Nr. 217.862. Jeho NSDAP-Nr. bylo 1.150.866. Byl přidělen k SS-Standarte Deutschland. V dubnu 1935 byl povýšen do hodnosti SS-Unterscharführer a následovně byl poslán k výcviku do SS-Junkerschule Braunschweig. Po ukončení výcviku byl přidělen k SS-VT Oberbayern a sloužil v koncentračním táboře Dachau v letech 1936 až 1939. V roce 1940 byl Häussler umístěn k nově zformované SS Totenkopf Division jako velitel 5. Kompanie. Byl vyznamenán Železným křížem 2. třídy v červnu 1940 a Odznakem za zranění v černé za své první zranění. Zúčastnil se operace Barbarossa a v červenci 1941 obdržel Železný kříž 1. třídy. Později obdržel Ostmedaille 1941/42. V dubnu 1943 obdržel Německý kříž ve zlatě a v červnu 1943 byl povýšen do hodnosti SS-Sturmbannführer. Následoval Rytířský kříž v srpnu 1943. Häussler se stal velitelem 1. SS-Totenkopf-Reserve-Battalion a poté velitelem praporu v 17. SS-Panzergrenadier-Division Götz von Berlichingen. Později se vrátil do divize SS Totenkopf jako velitel 5. SS Panzer Grenadier Regiment Totenkopf. Häussler přežil válku a zemřel 14.7.1979 v Öhringenu.

RK: 15.8.1943, SS-Sturmbannführer, velitel II./SS-Panzer Grenadier Regiment 5 Totenkopf, SS-Panzer Division Totenkopf
DKiG: 9.4.1943
EK I: 14.7.1941
EK II: 19.6.1940
Verwundetenabzeichen in Gold

Kapitänleutnant (Ing.) der Reserve Karl-August Landfermann

1. ledna 2018 v 14:22 | paulito

14.7.1914, Dortmund
18.11.2003, Hagen

Do začátku války se Karl-August Landfermann zúčastnil jen kurzů záložníků. Po několika měsících v námořní protiletadlové jednotce, kde byl od 10.1939, vstoupil v 3.1940 k ponorkám. Po pěti měsících na U-146 se v 3.1941 stal hlavním inženýrem (LI) na U-38, kterou opustil v 1.1942 po 3 hlídkách. Poté byl Karl-August Landfermann zažazen na U-181 pod velením Kptlt. Wolfganga Lütha. Zúčastnil se hlídek U-181 v létě 1943 a dva týdny po návratu obdržel Rytířský kříž. Další hlídku vykonal na U-188 pod Fregkpt. Kurtem Freiwaldem, který onemocněl a vrátil se na základnu. Od 10.1944 byl instruktorem v Agru-Front (Ausbildungsgruppe Front). Po válce strávil 4 měsíce v zajetí.

1.9.1935 Heizer
1.10.1935 Oberheizer
1.10.1936 Maschinenmaat der Reserve
15.10.1938 Maschinist der Reserve
31.10.1939 Leutnant (Ing.) der Reserve
1.2.1942 Oberleutnant (Ing.) der Reserve
1.1.1944 Kapitänleutnant (Ing.) der Reserve

24.6.1941 U-bootskriegsabzeichen 1939
25.6.1941 Železný kříž II. třídy
21.1.1943 Železný kříž I. třídy
27.10.1943 Rytířský kříž
12.10.1944 U-Boots-Frontspange in Bronze

Major Johannes Wiese

1. ledna 2018 v 14:17 | paulito

7.3.1915
16.8.1991

Wiese se narodil 7. května 1915 v Breslau. Vstoupil do Luftwaffe v roce 1936 jako důstojnický čekatel. Dlouhou dobu působil jako instruktor a poté jako průzkumný pilot až do léta 1941, kdy začal létat u JG 52. 25. června 1942 se stal Staffelkapitänem 2./JG 52. Brzy se z něho stal specialista na sestřelování Il-2. Obětí jeho palubních zbraní se stalo asi 70 těchto pancéřovaných letadel. 5. ledna 1943 obdržel po 51. vítězství Rytířský kříž. 5. července se mu podařilo v úseku Orel-Kursk-Bělgorod sestřelit dvanáct letadel, ale on sám byl také sestřelen a musel nouzově přistát. V bojích nad Kubání převážně s Il-2 dostal přezdívku Lev z Kubáně. Od 13. listopadu 1943 do 10. června 1944 byl Gruppenkommandeurem I./JG 52. Za 125 vítězství dostal 3. března 1944 Dubové ratolesti k Rytířskému kříži (č. 418). 1. prosince 1944 byl jmenován komodorem JG 77. 24. prosince ho nad ruhrskou oblastí sestřelily Spitfiry a on musel vyskočit ze svého Messerschmittu Bf 109 G-14 v 9.000 metrech. Padák se mu ale podařilo otevřít až 80 metrů nad zemí a při tvrdém dopadu na zem se těžce zranil. Celou zimu strávil po lazaretech. Získal celkem 133 sestřelů. V září 1945 ho Američané propustili do východní zóny, ale němečtí komunisté se postarali o to, že ho Rusové zatkli a Wiese musel na nucené práce, ze kterých se vrátil až v roce 1950. V roce 1956 odešel do západního Německa a vstoupil do nové Luftwaffe. Provedl více jak 480 bojových letů a sestřelil 133 ruských letadel (z toho asi 70 Il-2). Mimo jiné musel během jediného dne 5x nouzově přistát.

Pilotní spona Luftwaffe ve stříbře 11.10.1941
Pilotní spona Luftwaffe ve zlatě 13.7.1942
Železný kříž (1939) 2. třídy 27.9.1941
Železný kříž (1939) 1. třídy 1.5.1942
Ehrenpokal der Luftwaffe 16.11.1942
Německý kříž ve zlatě 5.12.1942 jako Hauptmann v I./Jagdgeschwader 52
Rytířský kříž 5.1.1943 jako Hauptmann a Staffelkapitän 2./Jagdgeschwader 52
Dubové listy (418.) 2.3.1944 jako Major a Gruppenkommandeur I./Jagdgeschwader 52

Major Gerhard Kollewe

1. ledna 2018 v 13:48 | paulito

3.3.1912
17.10.1942

Gerhard Kollewe vstoupil do Reichswehru a sloužil u 7. Infanterie Regiment v roce 1931. V létě 1935 byl přesunut do Luftwaffe. V roce 1939 se Kollewe stal velitelem 4./186(T), jednotky střemhlavých bombardérů, určené pro budoucí operace na letadlové lodi Graf Zeppelin. Po vypuknutí druhé světové války létal proti cílům v Polsku a 3.9.1939 se zúčastnil potopení torpédoborce OPR Wicher a minonosky ORP Gryf v přístavu Gdyně. V bojích o Krétu poškodil 15.6.1941 HMS Isis a HMS Ilex. 16.6.1941 byl za to zmíněn v hlášení Wehrmacht. Kollewe byl zabit v boji 17.10.1942 při náletu proti Maltě. Sestřelili ho britští piloti Sergeant Tiddy a P/O Giddings ze 126. a 249. Squadron RAF. V jeho Ju 88A-4 zahynul ještě pozorovatel Feldwebel Bernhard Mähler.

Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. třídy 2.10.1936
Španělský kříž ve stříbře s Meči 6.6.1939
Železný kříž (1939) 2. třídy 16.9.1939
Železný kříž (1939) 1. třídy 9.1939
Frontová spona pro bombardovacího pilota ve zlatě
Rytířský kříž 5.7.1941 jako Hauptmann a Gruppenkommandeur II./Lehrgeschwader 1
Dubové listy (112.) 12.8.1942 jako Major a Gruppenkommandeur II./Lehrgeschwader 1
Zmíněn ve Wehrmachtsbericht 16.6.1941

Konteradmiral Walter Steiner

31. prosince 2017 v 17:44 | paulito

14.7.1891, Gdaňsk
26.3.1975, Kiel

Inspekční inženýr v Inspekci torpéd 30.5.1938 - 17.12.1943
Inspekční inženýr v Námořní spojařské inspekci 30.5.1938 - 10.11.1938
Inspekční inženýr v Inspekci bariérových zbraní 30.5.1938 - 17.12.1943
Zastupující inspekční inženýr ve Výcvikové inspekci námořnictva 18.8.1939 - 16.10.1939
Vedoucí skupiny zásobování na Inspekci torpéd 2.9.1939 - 30.9.1943
K dispozici Námořnímu velitelství Balt 18.12.1943 - 31.1.1944
Náčelník štábu loděnic u Admirála Egejského moře 1.2.1944 - 5.10.1944
K dispozici Námořnímu velitelství Balt 6.10.1944 - 27.11.1944
Velitel Arsenálu Kriegsmarine Kiel 28.11.1944 - 25.4.1945
V zajetí 25.4.1945 - 24.2.1946

Železný kříž (1914) 2. třídy
Pruský Kříž za dlouhou službu 3. třídy
Čestný kříž 1914/1918 s Meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s Meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s Meči



Hauptmann Heinrich Krafft

30. prosince 2017 v 22:13 | paulito

Heinrich "Gaudi" Krafft se narodil 13.8.1914 v Bílině v Čechách. Vstoupil do Infanterie Regiment 9, než byl převelen do Luftwaffe v roce 1936. V roce 1939 Krafft sloužil u JG 51. Oberleutnant Krafft byl přidělen k 3./JG 51. Získal první vítězství během tažení ve Francii, když sestřelil dva RAF Hurricane u Rotterdamu 11.5.1940. Byl zraněn v boji v květnu a měl v té době 4 vítězství. Krafft byl jmenován Staffelkapitänem 3./JG 51 11.11.1940 a vedl jednotku do Ruska. V první den tažení, 22.6.1941, Krafft sestřelil čtyři ruská letadla. Zaznamenal 10. vítězství 29.6., když sestřelil I-16. 31.8. sestřelil tři DB-3 (16. - 18.). 20. vítězství získal 4.10., když sestřelil další I-16. 6.12. Krafft sestřelil tři letadla (29. - 31.). Do konce roku 1941 získal 34 vítězství. 17.2.1942 sestřelil I-61 jako 40. vítězství. Oberleutnant Krafft byl vyznamenán Německým křížem ve zlatě 25.1.1942 a Rytířským křížem 18.3.1942 za 48 vítězství v 300 misích. 1.6.1942 byl Hauptmann Krafft jmenován Gruppenkommandeurem I./JG 51 místo Hauptmanna Josefa Fözö (27 vítězství, RK), který byl zraněn při nehodě. V srpnu 1942 byla I./JG 51 přesunuta do Jesau k přezbrojení na Fw 190 A-2 a A-3, vrátila se do boje 6.9. jako první jednotka s novými stíhači na východní frontě. Krátce poté byla I./JG 51 přesunuta k Leningradu. Krafft získal 60. vítězství 30.9. Krafft byl sestřelen ruským flakem v Fw 190 A-3 "černá <<" (W.Nr. 130 539) jižně od Belyj 14.12.1942. Přežil nouzové přistání, ale byl ubit ruskými vojáky. Heinrich "Gaudi" Krafft odlétal 350 misí a získal 78 vítězství.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Ehrenpokal der Luftwaffe
Frontflugspange in Gold
Deutsches Kreuz in Gold 25.1.1942 jako Oberleutnant der Reserve a Kapitän 3. Staffel/JG 51
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.3.1942 jako Oberleutnant der Reserve a Kapitän 3. Staffel/JG 51

Oberleutnant Heinrich Höfemeier

30. prosince 2017 v 22:07 | paulito

Heinrich Höfemeier se narodil 21.8.1913 v Langenholzhausenu, Lippe. Vstoupil do Luftwaffe 1.5.1933 a cvičen jako Bordmechaniker. Höfemeier se zúčastnil občanské války ve Španělsku jako člen pozemního štábu Condor Legion. Sloužil pod velením Oberleutnanta Wernera Mölderse (115 vítězství, RK-Br, zabit při nehodě 22.11.1941). Po návratu do Německa byl vyznamenán Španělským křížem ve stříbře s meči v červenci 1939 a o dva měsíce později prodělal letecký výcvik. Oberfeldwebel Höfemeier byl přidělen k 1./JG 51 22.3.1941. 22.6. sestřelil čtyři SB-2. Získal 10. vítězství 6.7. 13.10. sestřelil tři Il-2 Sturmovik (20. - 22.). 25.9.1941 obdržel Höfemeier Čestný pohár a do konce roku 1941 získal 25 vítězství. Byl vyznamenán Německým křížem 19.3.1942 za 30 vítězství a Rytířským křížem 5.4.1942 za 41 vítězství a 12 letadel zničených na zemi. Do ledna 1943 získal 70 vítězství a byl povýšen na Leutnanta. 20.3.1943 byl převelen k Ergänzungs-Jagdgruppe Ost jako instruktor. Höfemeier se vrátil na frontu jako Staffelkapitän 3./JG 51 2.5.1943. 10.6. sestřelil tři Il-2 Sturmovik (71. - 73.). Höfemeier zaznamenal 14 vítězství v červenci, včetně 80. 13.7. Höfemeier byl sestřelen a zabit v Fw 190 A-4 "hnědá 5" (W.Nr. 145 667) ruským flakem u Karačeva 7.8.1943. Heinrich Höfemeier získal 96 vítězství v 490 misích, všechna na východní frontě, včetně 27 Il-2 Sturmovik.

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Spanische Feldzugsmedaille
Spanienkreuz in Silber mit Schwertern 7.1939
Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Ehrenpokal der Luftwaffe 25.9.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Frontflugspange für Jäger in Gold
Anhänger zur goldenen Frontflugspange (Sternenanhänger)
Deutsches Kreuz in Gold 19.3.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 5.4.1942 jako Oberfeldwebel a pilot v 1. Staffel/JG 51
 
 

Reklama