Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Konteradmiral Max Adam

11. března 2018 v 20:57 | paulito

28.12.1894, Hamburg
22.10.1978, Hamburg

Max Adam vstoupil 1.10.1913 jako Marineingenieursanwärter do Marine a byl zařazen k II. Werft-Division. 3.1.1914 byl zařazen na bitevní loď Kaiserin, kde byl 21.8.1914 povýšen do hodnosti Marineingenieurapplikant. 1.10.1916 byl poslán na Ingenieur- und Deckoffiziersschule. Zde byl 28.9.1917 povýšen do hodnosti Marineingenieursaspirant. Od října 1917 sloužil u Unterseebootswaffe. Po výcviku byl zařazen k posádce UC 92. 14.8.1918 se stal palubním inženýrem na UC 92. 29.11.1918 byl převelen k II. Werft-Division a 18.2.1919 k II. Marine-Brigade. Nakonec byl převzat do Reichswehru, k III. Marine-Brigade a poté k Schiffsstammdivision Ostsee. 10.1.1921 byl povýšen do hodnosti Leutnant (Ing.) a převelen k Marinewerft Wilhelmshaven, zde se zúčastnil stavby torpédového člunu T 185. 1.1.1921 až 31.3.1922 byl Max Adam u Marinestation Nordsee. 1.5.1922 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant, 1.4.1922 se stal palubním inženýrem na torpédovém člunu V 6. 1.10.1923 až 31.3.1927 byl odvelen na Technische Hochschule Berlin-Charlottenburg, kde byl 1.4.1927 povýšen do hodnosti Kapitänleutnant a stal se strážním důstojníkem na křižníku Amazone. 1.4.1928 byl k dispozici náčelníkovi štábu Marinestation Nordsee. 18.5.1928 se stal velitelem roty v II. Abteilung, Schiffsstammdivision Nordsee. 8.4.1929 se stal hlavním inženýrem 4. Torpedobootshalbflottille. 1.10.1930 přišel Max Adam jako učitel do Marineschule Kiel. 26.9.1932 se stal palubním inženýrem křižníku Königsberg, kde byl 1.7.1933 povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. 2.10.1934 se vrátil na Marineschule Kiel a 1.10.1935 se stal hlavním inženýrem ve štábu velitele Torpedoboote. Štáb byl přejmenován na štáb Befehlshabers der Aufklärungsstreitkräfte. 1.11.1938 byl povýšen do hodnosti Kapitän zur See. 7.5.1940 se stal hlavním inženýrem ve štábu Marinegruppenkommando West. 24.6.1942 se stal vedoucím Abteilung Betriebsstoffwirtschaft v OKM. 1.2.1944 byl povýšen do hodnosti Konteradmiral a 1.5.1944 se stal vedoucím Amtsgruppe Nachschub und Betriebsstoffwirtschaft. Na konci války padl do spojeneckého zajetí, propuštěn byl 23.6.1947.

Korvettenkapitän Albrecht Achilles

11. března 2018 v 20:28 | paulito

25.1.1914, Karlsruhe
27.9.1943, padl v boji Bahia, Brazílie

Albrecht Achilles vstoupil v dubnu 1934 do Kriegsmarine a 1.7.1935 byl povýšen do hodnosti Fähnrich zur See. Po výcviku na bitevních lodích Schleswig-Holstein a Gneisenau byl odvelen do Marine-Schule Mürwik. 1.4.1937 byl povýšen do hodnosti Leutnant a v dubnu 1940 byl převelen k U-Boot-Waffe. Po výcviku absolvoval Albrecht Achilles jako 1. strážní důstojník tři plavby na U 66 pod velením Korvettenkapitän Richarda Zappa. 1.9.1941 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant a 30.11.1941 byl odvelen k velitelskému výcvikovému kurzu k 24. U-Flottille do Memelu. 21.12.1941 byl převelen k 2. U-Flottille a 1.1.1942 se stal velitelem U 161. S touto ponorkou absolvoval 3.1. - 15.1.1942 první bojovou plavbu, ale bez úspěchu. Druhá plavba se konala 24.1. až 2.4.1942. Na této plavbě v Karibiku potopil Achilles pět lodí o 28.033 BRT a poškodil čtyři další o 30.511 BRT. Za tento úspěch byl 12.3.1942 jmenován ve Wehrmachtsbericht. Na třetí plavbě 28.4. - 7.8.1942 v Karibiku a u pobřeží Brazílie potopil Achilles tři lodě o 9.951 BRT. Čtvrtou plavbu absolvoval Achilles 19.9.1942 - 9.1.1943. U pobřeží západní Afriky a Jižní Ameriky potopil tři lodě o 16.284 BRT a poškodil jednu loď o 5.161 BRT a křižník Phoebe o 5.450 BRT. Za tento úspěch obdržel 16.1.1943 Ritterkreuz. Tuto plavbu vedl k východnímu pobřeží USA a Kanady a trvala 13.3. - 7.6.1943 a potopil na ní jen malou loď o 255 BRT. Svojí šestou a poslední plavbu s U 161 vedl Achilles 8.8. - 27.9.1943. na této plavbě potopil tři lodě o 10.770 BRT. 27.9.1943 byla U 161 v jižním Atlantiku potopena u brazilského pobřeží u Bahie letounem P-2 z US-Navy s celou posádkou. Celkem potopil Albrecht Achilles 15 lodí o 65.293 BRT.

1.7.1935 Fähnrich zur See
1.1.1937 Oberfähnrich zur See
1.4.1937 Leutnant zur See
1.4.1939 Oberleutnant zur See
1.9.1941 Kapitänleutnant
5.4.1945 Korvettenkapitän (posmrtně)

7.8.1941 Železný kříž II. třídy
7.8.1941 Ponorkový válečný odznak
5.4.1942 Železný kříž I. třídy
16.1.1943 Rytířský kříž

Oberleutnant Hans Beisswenger

11. března 2018 v 19:43 | paulito

8.11.1916, Mittelfischach über Sulzbach
6.3.1943, padl v boji, Staraja-Rusa

Hans "Beisser" Beisswenger se narodil 8.11.1916 v Mittelfischhachu, Schwäbisch-Hall, Württemberg. V roce 1937 sloužil v armádě, ale byl převelen k Flaku. V roce 1938 prodělal stíhací výcvik. Stal se instruktorem a sloužil v této roli do zimy 1940. Poté byl převelen k JG 54. Leutnant Beisswenger byl přidělen 6./JG 54. Získal první vítězství 7.4.1941, kdy sestřelil jugoslávský Hurricane během invaze na Balkán. Později, na východní frontě, sloužil u 3./JG 54 a stal se nejlepším stíhačem I. Gruppe. 20. vítězství dosáhnul 24.8. a do konce roku 1941 jich měl 32. 6.4.1942 získal 40. vítězství a 8.5. 50. Leutnant Beisswenger byl vyznamenán Rytířským křížem 9.5. za 50 vítězství. 11.8.1942 byl jmenován Staffelkapitänem 6./JG 54. Dosáhl 75. vítězství 15.8. 23.8. sestřelil pět ruských letadel (88. - 92.). 100. vítězství získal 26.9. Beisswenger byl vyznamenán Dubovými listy (č. 130) 30.9. Do konce roku 1942 jich měl 119. Oberleutnant Beisswenger získal 125. vítězství 23.1.1943 a 135. 11.2. Sestřelil pět letadel 5.3. (146. - 150.). Beisswenger sestřelil dva ruské LaGG-3 u jezera Ilmeň 6.3.1943. Když ale napadnul dalšího, narazil do jeho Bf 109 G-2 (W.Nr. 14236) "žlutá 4" taranem sovětské eso staršij lejtěnant Ivan Cholodov (26 vítězství) z 32 GIAP, VVS. Cholodov vyskočil na padáku, Beisswenger byl zabit. "Beisser" Beisswenger získal 152 vítězství v 500 misích, všechna na východní frontě.

Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze
Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 6.5.1941
1. Klasse 16.8.1941
Ehrenpokal der Luftwaffe 9.8.1941
Frontflugspange für Jäger in Gold 20.8.1941
Anhänger zur goldenen Frontflugspange (Sternenanhänger)
Deutsches Kreuz in Gold 15.10.1941
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 9.5.1942 jako Leutnant der Reserve a pilot v 6. Staffel/Jagdgeschwader 54 Grünherz
Eichenlaub 3.10.1942 (130.) jako Leutnant der Reserve a Staffelkapitän 6./JG 54

Messerschmitt Bf 109F-2, Leutnant Hans Beisswenger, Staffelkapitän 6./JG 54, 1941

Křižníkové korvety Ariadne a Luise

9. března 2018 v 20:28 | paulito
Během 19. století začalo zavádění parního pohonu do válečných flotil a zároveň pokračoval vývoj dělostřelectva. Bylo nasazeno nejen plachtoví, ale také parní pohon poháněl šroub a síla lodě již nezáležela jen na počtu děl, ale také na její konstrukci. Kvalitní děla dělala i z parních fregat s několika málo děly silné protivníky. Tyto změny stavěli námořní stratégy před těžkou úlohu držet krok s vývojem. Námořní mocnosti jako Velká Británie a Francie s tím problém neměly, Německo ale bylo složeno z řady malých států a flotilu stavěly státy Severoněmeckého spolku (Norddeutsche Bund). Ten byl založen pod pruským vedením 1.7.1867, ještě v tomto roce byl vytvořen plán na výstavbu flotily s cílem zajistit ochranu a blokádu pobřeží, protože při poslední válce s Dánskem byly německé přístavy blokovány dánskou flotilou. Ta zahrnovala také stavbu korvet Ariadne a Luise. Tyto lodě byly označovány jako korvety s hladkou palubou (Glattdeckskorvette), důvodem byly sejmutí výzbroje z horní paluby a umístění do mezipalubí. Od roku 1884 dostaly název křižníková korveta (Kreuzerkorvette), protože se tento typ již blížil křižníkům. Konstrukce obou lodí byla identická, lišila se jen v detailech. Standardně používaly jako pohon plachty a parní stroj se zásobou uhlí se používal jen při manévrování, což bylo pro německé lodě, bez zásobovacích základen v zámoří, důležité. Když nebyl v provozu parní stroj, byl komín ukrýván v podpalubí. Lodě měly čtyřlistý šroub na zádi, který však nebyl zvedací a zhoršoval plavební vlastnosti. Ariadne byla do služby uvedena 15.4.1873. Doba stavby čtyři a půl roku byla pro loď tohoto typu hodně dlouhá. Loď byla přidělena k Výcvikové eskadře, zúčastnila se různých manévrů a plula do anglických přístavů Cowes a Portland. 5.10. byla vyslána k zámořské plavbě a Vánoce 1874 trávila v Singapuru. Do roku 1876 pobývala korveta ve východní Asii a pak se vrátila do Německa. V rámci přípravy na plavbu do střední Ameriky a jižních moří následovala v roce 1877 generální oprava, koncem října byla Ariadne zase na moři. 30.9.1879 se korveta vrátila po plavbě do Wilhelmshavenu. Následující rok plula Ariadne jako doprovod pancéřové korvety Hansa nejdříve do Jižní Ameriky, kde zůstala do července 1881. V roce 1882 následovala další oprava, po níž byla loď od července 1884 používána jako školní loď pro technický personál. 30.10.1884 byla opět zařazena k Zahraniční eskadře (Auslandgeschwader) a odplula do západní Afriky. V březnu 1885 se vrátila zpět. Následně byla přeřazena k Výcvikové eskadře jako školní loď, absolvovala ale ještě tři plavby do Karibiku. 30.9.1890 se vrátila do Kielu z poslední plavby, v dubnu 1891 byla odepsána ze služebního seznamu a 6.10.1891 prodána do Hamburku k sešrotování. V roce 1871 byl položen v Kielu i kýl druhé lodi této třídy. 16.12.1872 byla spuštěna na vodu a pojmenována podle pruské princezny Luise. Od června 1874 následovaly zkušební plavby a nakonec údržba ve Wilhelmshavenu. Plánovaná plavba do zámoří nemohla být realizována pro nedostatek důstojníků na palubě. Teprve 11.10.1875 vyplula Luise k první zámořské plavbě. Přes Rio de Janeiro doplula v dubnu 1876 do Melbourne. 1.7. se Luise setkala v Hong-Kongu se německou Východoasijskou eskadrou a svojí sesterskou lodí Ariadne. 1.9.1877 byla Luise opět ve Wilhelmshavenu. V prosinci 1878 vyplula přes Suezský kanál opět do východní Asie. Navštívila přístavy v Indii, Číně a Japonsku a zpět plula přes Madagaskar a kolem Mysu Dobré naděje, vrátila se 9.11.1880. Od dubna 1881 sloužila Luise jako školní loď. 19.6.1881 začala její plavba kolem Jižní a Severní Ameriky, do Kielu se vrátila v září 1882. V Gdaňsku následovala generální oprava od roku 1883 do února 1885. Poté následovala zkušební plavba na Baltu a v červnu další plavba do Ameriky. Během návratu se v srpnu 1885 zúčastnila přehlídky Royal Navy na rejde Spithead a 26.1.1887 doplula do Wilhelmshavenu. Následující měsíce se plavila z Kielu po Baltu. 24.10.1884 zahájila plavbu do západní Afriky, 18.2.1888 se vrátila do Kielu. Po převzetí do zálohy působila do roku 1891 jako školní loď. Od roku 18925 byla Luise již jen jako přístavní loď a od podzimu 1892 torpédová zkušební loď v Kielu. 16.4.1895 byla vyřazena ze služby, 19.12. vyškrtnuta ze seznamu válečných lodí a v roce 1897 předána do Hamburku k sešrotování.


Oberst Eugen Baur

4. března 2018 v 17:28 | paulito

Eugen Baur se narodil 21.7.1894 v Hechingenu a vstoupil 4.8.1914 jako Fahnenjunker do Ersatz-Bataillon, 6. Württembergisches Infanterie-Regiment "König Wilhelm I." Nr. 124 a zúčastnil se prvních bojů svého pluku na frontě, při kterých byl 12.8.1914 lehce zraněn. Od října do listopadu byl na Fahnenjunkerschule Döberitz a 6.2.1915 se vrátil k pluku, kde byl 21.5.1915 povýšen do hodnosti Leutnant. 31.7.1916 byl těžce zraněn a po uzdravení byl nasazen 18.12.1916 k Ersatz-Bataillonu. 10.3.1917 byl poslán do kulometného kurzu do Döberitz a 15.3.1917 nasazen k 2. Ersatz-MG-Kompanie, XIII. Armee-Korps a 29.7.1917 se vrátil ke své staré jednotce. Zde převzal 1.12.1917 velení 3. MG-Kompanie a 31.3.1918 byl zraněn. 8.4.1918 byl opět u 2. Ersatz-MG-Kompanie, XIII. Armee-Korps a 19.11.1918 přišel k Ersatz-Bataillonu svého pluku. Odtud byl 29.11.1918 odvelen do Pferde-Depot Ulm a 30.12.1918 přišel zpět k pluku, kde převzal 12.2.1919 velení MG- und MW-Kompanie. 19.3.1919 byl jmenován právním důstojníkem a 11.12.1919 byl jako Oberleutnant propuštěn z armády. Baur obdržel 7.1.1921 právo nosit uniformu pluku a 23.1.1934 povýšen do hodnosti Oberleutnant a.D. a 8.5.1934 Hauptmann a.D. 1.11.1934 byl jako Oberleutnant a.D. převzat do záložního důstojnického sboru do Ergänzungs-Bataillon Ludwigsburg a 2.11. až 2.12.1934 byl poslán na důstojnický přípravný kurz do Grafenwöhru. Zpět v Ludwigsburgu byl 5.3.1935 povýšen do hodnosti Hauptmann (E) a 10.7.1935 Hauptmann. Od 15.7.1936 patřil Baur k Ersatz-Bataillon 27 a stal se 6.10.1936 velitelem 17. Kompanie, 1.4.1937 velitelem 5. Kompanie, Infanterie-Regiment 13, kde byl 28.2.1939 povýšen do hodnosti Major. Během mobilizace převzal Baur 28.8.1939 velení II. Bataillon, Infanterie-Regiment 470. S tímto plukem se zúčastnil zajištění Porýní a bojů ve Francii. Po začátku tažení proti Rusku převzal Baur 28.9.1941 velení Infanterie-Regiment 470 a 18.1.1942 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Jako velitel pluku odrazil Baur 25.1. a 26.1.1942 útoky nepřítele na Ostrošaoje a zamezil průlomu fronty. Během bojů byl zraněn v boji zblízka. Za své nasazení obdržel 2.2.1942 Ritterkreuz. Byl poslán do lazaretu, kde byl 8.4.1942 povýšen do hodnosti Oberst a po uzdravení převzal 14.10.1942 velení Vitebsku a poté byl zařazen do Führerreserve, Wehrkreis V v Aschaffenburgu a Ludwigsburgu. 15.11.1942 převzal velení Grenadier-Ersatz-Regiment 35 v Štrasburku a od poloviny roku 1944 byl velitelem štábu na Západě. 8.12.1944 se stal velitelem Regimentsstab z.b.V. Baur a v lednu 1945 byl nasazen v 405. Infanterie-Division. Kromě toho převzal velení Rückwärtige Heeresgebiet 19. Armee. V únoru 1945 dostal rozkaz postavit Brigade Baur. 12.4.1945 byl pověřen velitelem 257. Volks-Grenadier-Division. 15.4.1945 byl těžce zraněn a poslán do lazaretu Tübingen, kde padl do francouzského zajetí, ze kterého byl propuštěn 14.6.1945. Eugen Baur zemřel 10.5.1981 ve Stuttgartu.

SS-Obersturmbannführer Anton Ameiser

26. února 2018 v 22:14 | paulito

Anton Ameiser se narodil 1.8.1907 v Mnichově. V roce své maturity vstoupil do NSDAP s číslem 1.663.557 a do SS s číslem 156.587. 13.9.1936 byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer, v roce 1938 přišel k SS-Reiterstandarte 15, které velel SS-Obersturmbannführer Karl von Pichl, v Mnichově. Po zahájení války se dobrovolně přihlásil k SS-Kavallerie a byl nasazen v Polsku. Zde byl povýšen 1.8.1940 do hodnosti Untersturmführer der Reserve a velel muniční četě Leichten Kavallerie-Kolonne, SS-Kavallerie-Regiment 1. V roce 1942 byl u SS-Kavallerie-Brigade a zúčastnil se nasazení v Rusku. 1.3.1942 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer der Reserve, 27.9.1944 převzal velení Kampfgruppe Ameiser. Tato Kampfgruppe patřila k jednotkám, nasazeným v Maďarsku v době, kdy se v Německu dozvěděli o plánech admirála Horthyho, který chtěl uzavřít mír se Spojenci. Tak přišla Kampfgruppe Wiedemann do Debrecenu. Zde byl v bojích SS-Hauptsturmführer Wiedemann smrtelně zraněn a Ameiser převzal velení této Kampfgruppe a také SS-Freiwilligen-Kavallerie-Regiment 52 "Ungarn". Die Kampfgruppe se skládala z jednotek SS-Freiwilligen-Kavallerie-Regiment 52 pod velením SS-Hauptsturmführer Vandiekena, 7,5-cm-Infanterie-Geschütz-Kompanie pod velením SS-Obersturmführer Suedekuma, Flak-Vierling-Zug, Inst-Kolonne pod velením SS-Oberscharführer Faigleho a Aufklärungs-Abteilung z LVII. Panzerkorps. 30.9.1944 postoupila Kampfgruppe von Gyula-Szolonta z Maďarska do Aradu v Rumunsku a zde spolu s 9. Honvédskou divizí ustavila obranu. 2.10.1944 přišel útok nepřítele a Kampfgruppe Ameiser byla nasazena 6.10.1944. V bojích byla Kampfgruppe rozbita 8.10. na dvě části a jen jedné části skupiny se podařilo probít k německým liniím. Tato skupina měla 48 vojáků a velel jí Anton Ameiser a dosáhla 30.10.1944 vlastní linie u Dunafoldvaru, jižně od Budapešti. Muži prošli 200 km nepřátelským územím. Za boje u Aradu a poté průlom a další boje u Koerese a Theise, obdržel Ameiser jako SS-Sturmbannführer der Reserve a velitel SS-Freiwilligen-Kavallerie-Regiment 52 "Ungarn" 1.11.1944 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes, od velícího generála LVII. Panzerkorps, General der Panzertruppe Kirchnera. Na jaře 1945 převzal velení SS-Freiwilligen-Kavallerie-Regiment 94 a velel mu až do konce války. Anton Ameiser zemřel 20.2.1976 v Mnichově.

SIM II

26. února 2018 v 22:00 | paulito

Letoun SIM-II byl první samostatný projekt konstruktéra Simy Milutinoviče. Projekt školního letadla zahájil Sima Milutinović během stáže ve francouzské letecké továrně koncem 20. let. Po návratu do Jugoslávie začal pracovat na letadle jménem SIM-II. Konstrukční práce byly zahájeny na přelomu let 1929 a 1930. Prototyp byl vyvinut v letecké továrně v Bělehradu S. Vlajković a synové, s finanční pomocí Milutinovičových bratrů, motor Siemens Sh-14 100 hp byl koupen na úvěr. První vzlet se konal 29.5.1930 a v letadle letěl testovací pilot Dragisa Stanisavljević, student techniky a záložní vojenský pilot. Po úspěšných testech v továrně ho testovalo jugoslávské letectvo v pilotní škole Novi Sad. Letadlo bylo armádou odmítnuto, protože nebylo dostatečně pevné konstrukce, také byla zamítnuta nová koncepce, kdy seděl instruktor vedle žáka. Letoun byl jednoplošník s motorem Siemens 100 hp se dvěma členy posádky, sedícími vedle sebe. Trup byl dřevěný, potažený překližkou, křídla byla kryta plátnem. Palivová nádrž byla umístěna ve střední části pod křídlem. Podvozek byl pevný, odpružený gumovými bloky. Letadlo bylo předáno do pilotní školy záložních letců v Zemuni, kde byl používán několik let pro výcvik. Letoun SIM-II byl často používán pro propagandistické lety a na počátku roku 1935 byl předán aeroklubu. Letadlo dostalo civilní registraci YU-PCV a létalo do roku 1937.

Posádka: 2
Délka: 7.80 m
Rozpětí: 12.40 m
Výška: 2.68 m
Prázdná hmotnost: 520 kg
Vzletová hmotnost: 770 kg
Motor: 1× Siemens Sh 14 7-válec, 82 kW (110 hp)
Max. rychlost: 148 km/h
Dolet: 750 km
Dostup: 5.000 m

Leutnant Josef Abel

24. února 2018 v 15:22 | paulito

Josef Abel se narodil 3.1.1914 v Bad Kissingenu a prodělal 16.10.1936 až 26.10.1938 svoji vojenskou službu v 10. Kompanie, Infanterie-Regiment 63. Službu skončil v hodnosti Waffen-Unteroffizier. 26.8.1939 se stal velitelem družstva v 1. Kompanie, Infanterie-Regiment 217. Po tažení v Polsku a na Západě byl 1.5.1941 povýšen do hodnosti Oberfeldwebel a na počátku tažení v Rusku byl velitelem čety v 7. Kompanie. V bojích o Staroj-Životov se vyznamenal a 23.11.1941 obdržel Ritterkreuz. 14.7.1943 byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker a o dva dny později převelen do 2. Stammkompanie, Grenadier-Ersatz-Bataillon 217. 24.11.1943 byl poslán na Kriegsschule Wiener Neustadt a 20.4.1944 povýšen do hodnosti Leutnant. 8.2.1945 byl poslán na Schule II für Fahnenjunker der Infanterie Wiener-Neustadt. 27.4.1945 padl do ruského zajetí, ze kterého uprchnul. U Salzburgu byl zatčen Američany a propuštěn v září 1945. Josef Abel zemřel 1.12.1984 v Donauwörthu.

Generalmajor Erich Abberger

24. února 2018 v 15:10 | paulito

Erich Abberger se narodil 6.4.1895 v Kölnu a vstoupil 24.3.1914 jako Fahnenjunker do Pionier-Bataillon 8. 3.10.1914 byl povýšen do hodnosti Fähnrich, 31.12.1914 do hodnosti Leutnant. 20.10.1915 byl těžce zraněn a poslán do lazaretu. Po uzdravení byl převelen 1.3.1916 k Ersatz-Pionier-Bataillon 8 a 3.7.1916 k Pionier-Bataillon 8 na frontě. 7.11.1916 se Abberger stal adjutantem Pionier-Bataillon 8, 12.5.1917 velitelem 1. Reserve-Kompanie. V lednu 1918 těžce onemocněl a byl převelen k Ersatz-Pionier-Bataillon 8. 1.6.1918 byl adjutantem Ersatz-Pionier-Bataillon 8. 18.10.1918 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a po skončení války byl převzat do Reichswehru a po nějaké době ve štábu Garde-Kavallerie-Schützen-Division se 21.7.1919 stal adjutantem Reichswehr-Pionier-Bataillon 30. 21.5.1919 se stal adjutantem v Reichswehr-Pionier-Bataillon 16 a 1.10.1920 byl převelen do Pionier-Bataillon 4. V roce 1923 byl Erich Abberger převelen do štábu Kommandantur Breslau. 19.12.1923 byl poslán jako dozorčí důstojník k Festungsbau-Lehrgang na Pionierschule München. 1.4.1924 byl převelen k Reiter-Regiment 1 a 1.10.1926 k Pionier-Bataillon 1, kde byl 1.2.1928 povýšen do hodnosti Hauptmann a stal se velitelem roty. V říjnu 1928 navštěvoval Kampfschul-Lehrgang A v Döberitz. 1.10.1932 následovalo převelení k Artillerie-Regiment 1 a odvelení ke Kommandantur Berlin. 18.9.1933 byl Erich Abberger převelen do štábu Kommandantur Königsberg, kde byl 1.11.1934 povýšen do hodnosti Major. 1.5.1935 byl jmenován velitelem Pionier-Bataillon Ulm A. 15.10.1935 se stal velitelem Pionier-Bataillon 5 v Ulmu. 1.4.1937 byl jmenován vedoucím důstojnických výcvikových kurzů na Pionierschule I Berlin-Karlshorst. Zde byl Erich Abberger 1.8.1937 povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Při mobilizaci 26.8.1939 byl jmenován Armee-Pionier-Offizier 5. Armee. 1.10.1939 se stal Gruppenleiterem u General der Pioniere und Festungen, Chef der Heeresrüstung und Befehlshaber des Ersatzheeres. 1.7.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst a 2.9.1942 se stal Armee-Pionierführer 11. Armee. 5.12.1942 byl zařazen do Führerreserve Wehrkreis III a 1.5.1943 se stal Höherer Pionier-Offizier 3. 1.1.1944 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Na konci války padl do spojeneckého zajetí, ze kterého byl propuštěn 27.6.1947. Erich Abberger zemřel 3.5.1988 ve Wiesbadenu.

General der Infanterie Karl Friedrich Schulz

20. února 2018 v 9:17 | paulito

15.10.1897, Polnisch Nettkow
30.11.1976, Freudenstadt

Friedrich Schulz vstoupil po vypuknutí první světové války 19.9.1914 jako Fahnenjunker do Königlich Preußische Armee a byl zařazen k 7. Pommersches Infanterie-Regiment "von der Goltz" Nr. 54. S ním byl v roce 1915 nasazen na frontu. V roce 1916 byl jako Fähnrich převelen k 3. Posensches Infanterie-Regiment Nr. 58. Zde byl 26.6.1916 povýšen do hodnosti Leutnant. Po skončení války byl převelen ke Grenzschutz. 1.10.1919 byl převzat jako Leutnant do Reichsheer. V 200.000 Mann-Übergangsheer v roce 1920 patřil k Reichswehr-Infanterie-Regiment 9. V 100.000 Mann-Heeres Reichswehr byl převelen k 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment. Od roku 1924 patřil k 6. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Glogau. 31.7.1925 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Byl nasazen v 9. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Görlitz. 1.10.1926 se stal adjutantem III. Bataillon, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment. 1.10.1930 byl převelen do štábu 4. Division v Drážďanech. 1.11.1931 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.9.1933 byl převelen na Reichswehrministerium (RWM) do Berlína. 1.10.1934 se stal velitelem roty v Infanterie-Regiment Görlitz. 15.10.1935 se stal náčelníkem štábu 23. Infanterie-Division. 1.1.1936 byl povýšen do hodnosti Major i.G. Od 12.10.1937 sloužil na Generalstab OKW, kde byl 1.2.1939 povýšen do hodnosti Oberstleutnant i.G. Stal se Gruppenleiterem II (Organisation), Abteilung L, Wehrmachtführungsamt. 20.4.1940 se stal náčelníkem štábu XXXXIII. Armeekorps, se kterým se v roce 1940 zúčastnil tažení na Západě. Zde obdržel obě Spangen zu Eisernen Kreuzen. 1.4.1941 byl povýšen do hodnosti Oberst i.G. Se sborem se zúčastnil v létě 1941 bojů na středním úseku východní fronty. Za boje u Kalugy obdržel 29.3.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 12.5.1942 se stal náčelníkem štábu 11. Armee. 1.7.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Od listopadu 1942 do února 1943 se stal náčelníkem štábu Heeresgruppe Don a v únoru 1943 Heeresgruppe Süd. 1.3.1943 byl přeřazen do Führerreserve. 1.5.1943 převzal velení 28. Jäger-Division v severním Rusku. 1.7.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. V listopadu 1943 se stal zastupujícím velitelem III. Panzerkorps v jižním Rusku. V lednu 1944 byl opět přeřazen do Führerreserve. 8.2.1944 převzal velení LIX. Armeekorps. 14.3.1944 byl jmenován ve Wehrmachtsbericht. 20.3.1944 obdržel Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 22.3.1944 byl pověřen velením XXXXVI. Panzerkorps. 1.4.1944 byl povýšen do hodnosti General der Infanterie a stal se velícím generálem XXXXVI. Panzerkorps. V červenci 1944 byl odvolán a přeřazen do Führerreserve. Koncem července 1944 byl jmenován velitelem 17. Armee. Za své velení během bojů v Horním Slezsku obdržel 26.2.1945 Schwertern zum Ritterkreuz. V té době byl zraněn u Laubanu. 25.3.1945 byl přeřazen do Führerreserve. 5.4.1945 se stal ještě velitelem Heeresgruppe G na západní frontě. 30.4.1945 byl jmenován velitelem Heeresgruppe C a současně do funkce Oberbefehlshaber Südwest v Itálii. Ve štábu Heeresgruppe v Recoaru byl zatčen 1.5.1945 odvolaným náčelníkem štábu, jímž byl General der Panzertruppen Hans Röttiger. Ten pak vyjednal kapitulaci 2.5.1945. Potom byl zase propuštěn. 3.5.1945 byl jmenován velitelem nově ustavené Heeresgruppe G v prostoru Českého lesa, která kapitulovala Američanům 6.5.1945. Z amerického zajetí byl propuštěn 30.3.1948.

19.9.1914 Fahnenjunker
26.6.1916 Leutnant
1.8.1925 Oberleutnant
1.11.1931 Hauptmann
1.1.1936 Major
1.2.1939 Oberstleutnant i.G.
1.1.1941 Oberst i.G.
1.7.1942 Generalmajor
1.7.1943 Generalleutnant
1.4.1944 General der Infanterie

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse am 2.6.1916
I. Klasse am 27.1.1918
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum 1914 Eisernes Kreuz II. Klasse 6.4.1940
Spange zum 1914 Eisernes Kreuz I. Klasse 14.6.1940
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Krimschild
Vojenský řád Michala Statečného, III. třídy 6.10.1942 (Rumunsko)
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 14.3.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 29.3.1942 jako Oberst i.G. a náčelník štábu XXXIII. Armee-Korps
Eichenlaub 20.3.1944 (428.) jako Generalleutnant a velitel III. Panzer-Korps
Schwerter 26.2.1945 (135.) jako General der Infanterie a Oberbefehlshaber 17. Armee

Major der Reserve Karl-Heinz Schulz-Lepel

19. února 2018 v 21:07 | paulito

14.3.1914, Groß Labenz
16.1.1993, Bad Neuenahr

Karl-Heinz Schulz-Lepel vstoupil v roce 1937 jako Soldat k Infanterie-Regiment 69. Během tažení na Západě byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a Offiziersanwärter a zúčastnil se útoku na Maastricht a Namur, kde obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse. Po skončení tažení na Západě byl povýšen do hodnosti Feldwebel a na počátku tažení v Rusku Leutnant der Reserve. U Tauroggenu se zúčastnil průlomu ruské linie, za což obdržel Eiserne Kreuz 1. Klasse. V srpnu 1941, mezitím povýšení do hodnosti Oberleutnant, prolomil jako velitel roty postavení Petersburg-Krasnogvarděisk a zajal přitom ruského generála. V těchto bojích byl se svojí rotou obklíčen, ale podařilo se mu prolomit. Byl těžce zraněn a musel do lazaretu. Po uzdravení byl převelen k nově ustavené 329. Infanterie-Division. Zde převzal jako velitel 6. Kompanie, Infanterie-Regiment 552. S ní se zúčastnil bojů v kotli u Děmjansku. Karl-Heinz Schulz-Lepel velel své rotě v Rusku dál a obdržel Deutschen Kreuz in Gold. V září 1944 provedl se svojí rotou průlom ruských linií během páté obranné bitvy u Starej Russy, za což obdržel 13.9.1944 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Jako Hauptmann převzal Schulz-Lepel II. Bataillon, Grenadier-Regiment 552 a velel mu během ústupových bojů v Lotyšsku a Kurlandsku. Byl zraněn a po uzdravení převzal Feldersatz-Bataillon 329. Na konci války padl se svojí jednotkou u Frauenburgu do sovětského zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1949.

Abzeichen des SA-Treffens Braunschweig 17./18.10.1931
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Dienstauszeichnung der NSDAP in Bronze, 1941/1942
Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42
Ehrenblattspange des Heeres
Nahkampfspange des Heeres in Silber, 1942
Demjanskschild, 1943
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz, Silber und Gold
Deutsches Kreuz in Gold 12.11.1942 jako Oberleutnant der Reserve
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 13.9.1943 jako Oberleutnant der Reserve a velitel 6. Kompanie/Grenadier-Regiment 552, 329. Infanterie-Division

SS-Hauptsturmführer der Reserve Bernd Lubich von Milovan

14. února 2018 v 21:18 | paulito

Berndt Lubich von Milovan pocházel ze staré české šlechty a narodil se 7.12.1913 v Rize. V červnu 1940 se stal příslušníkem Waffen-SS a byl zařazen jako důstojnický čekatel k SS-Artillerie-Ausbildungs- und Ersatz Regiment. Jako SS-Standartenoberjunker byl von Milovan zařazen k Sturmgeschützbatterie, SS-Division Totenkopf versetzt a od listopadu 1941 se zúčastnil tažení v Rusku. V roce 1942 byl nasazen v kotli u Děmjansku u Starej Russy. Když byl v roce 1942 v Debici ustaven Sturmgeschützabteilung pro Division Totenkopf, převzal velení 1. Batterie. 5.9.1943 zničil SS-Obersturmführer Berndt Lubich von Milovan u Slobodky se svým dělem 11 nepřátelských tanků a zabránil tak sovětskému průlomu u Kolontjeva. Berndt Lubich von Milovan zničil od března do září 1943 celkem 31 nepřátelských tanků. Za tyto výkony obdržel 14.10.1943 Ritterkreuz. Později byl převelen od 1. Batterie/SS-Sturmgeschützabteilung 3 k 3. Kompanie/SS-Panzerjägerabteilung 3 Totenkopf. 26.8.1944 byl východně od Varšavy zraněn, ale vrátil se k divizi. 9.10.1944 obdržel Deutschen Kreuz in Gold. SS-Hauptsturmführer Berndt Lubich von Milovan byl v boji do května 1945, kdy byl zajat. Zemřel 17.4.2006 v Mossu v Norsku.

1.1941 SS-Sturmgeschütz-Batterie Totenkopf
7.1943 velitel 1. Batterie/SS-Sturmgeschütz-Abteilung Totenkopf
8.1944 velitel 3. Kompanie/SS-Panzerjäger-Abteilung 3
1.1945 velitel II. Abteilung/SS-Panzer-Regiment 3
4.1945 velitel I. Abteilung/SS-Panzer-Regiment 3

9.11.1941 SS-Untersturmführer der Reserve
21.6.1943 SS-Obersturmführer der Reserve
9.11.1944 SS-Hauptsturmführer der Reserve

Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 14.10.1943 jako SS-Obersturmführer a velitel 1./SS-Sturmgeschütz-Abteilung 3 Totenkopf
Deutsches Kreuz in Gold 9.10.1944 jako SS-Obersturmführer a velitel 3. Kompanie/SS-Panzerjäger-Abteilung 3 Totenkopf
EKII: 9.10.1941
EKI: 24.1.1942
Ostmedaille: 14.7.1942
Allgemeine Sturmabzeichen: 1.5.1942
Verwundetenabzeichen in Schwarz: 31.3.1942
Verwundetenabzeichen in Silber: 15.7.1943

Major Werner Hoffmann

14. února 2018 v 20:06 | paulito

Werner Hoffmann se narodil 13.1.1918 ve Štětíně. Začal létat na kluzácích v roce 1932. Vstoupil do Luftwaffe 4.12.1936 a byl umístěn v Luftkriegschule Wilpark/Werder u Postupimi s hodností Fahnenjunker. Začal s leteckým výcvikem v dubnu 1937. Na jaře 1938 začal Hoffmann navštěvovat důstojnickou akademii ve Wildparku. Byl vyznamenán Pilotním odznakem 2.6.1938. 1.7.1938 byl Hoffmann přesunut k 7./JG 234 v Düsseldorfu. Okamžitě byl poslán do Jagfliegerschule 1 v Werneuchenu k dalšímu výcviku před návratem k aktivní službě u 7./JG 234 v Schweidnitz 15.8. Byl povýšen na Leutnanta 1.10. 1.11. byla III./JG 234 přejmenována na I./JG 143, poté na I./ZG 143 1.1.1939 a nakonec I./ZG 52 1.5., což byla jedna z prvních jednotek vybavených Bf 110. Hoffmann prodělal další výcvik v pilotní škole v Erdingu. S vypuknutím války se I./ZG 52 stala JGr 152 24.9.1939 a poté II./ZG 52 6.1.1940. Hoffmann byl přidělen k 4./ZG 2 a zúčastnil se invaze do Francie. Získal první vítězství 24.5.1940, když sestřelil stíhač RAF nad Calais. Byl zraněn 19.6., když podnikl noční útok proti francouzské armádní koloně u Badonviller a byl hospitalizován. V červenci 1940 byl přesunut k Ergänzungs-Zerstörergruppe Vaerlose. Krátce poté byl povýšen na Oberleutnanta. 1.7. byl Hoffmann jmenován Staffelkapitänem. Zůstal u této jednotky do 3.8.1941, kdy byla rozpuštěna. Hoffmann byl převelen k nočním stíhačům. Po výcviku v Blindflugschule 4 v Kodaň-Kastrup během května a června 1941 a Nachtjadgschule 2 v Manchingu 1.9. - 15.11., byl umístěn jako Staffelkapitän u 5./NJG 3 v Schleswigu. 13.2.1942 se zúčastnil operace Donnerkeil pří průniku lodí Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen Kanálem. V noci 25./26.6.1942 sestřelil dva RAF dvoumotorové bombardéry během náletu na Brémy, jako první vítězství v noci. Byl povýšen na Hauptmanna 1.2.1943. 11.2.1943 byl Hoffmann jmenován Staffelkapitänem 4./NJG 5 v Greifswaldu. Zaznamenal tři vítězství u jednotky, včetně dvou RAF Halifaxů při náletu na Štětín v noci 20./21.4. 26.5. byl převelen k I./NJG 1 v St. Trond v Belgii. Hoffmann byl jmenován zastupujícím Gruppenkommandeurem I./NJG 5 5.7.1943, nahradil Hauptmanna Siegfrieda Wandama (13 vítězství), který byl sestřelen a zabit 4.7. 15.11. byl Hoffmann vyznamenán Německým křížem ve zlatě za 15 vítězství. Do konce roku 1943 měl 18 vítězství. 20.1.1944 musel vyskočit na padáku nad Berlínem, když bylo jeho letadlo poškozeno palbou z RAF Lancasteru. V noci 28./29.1. sestřelil tři RAF Halifaxy při náletu na Berlín (22. - 24.). Hlásil dva RAF Lancastery další noc (25. - 26.). Hauptmann Hoffmann byl vyznamenán Rytířským křížem za 31 vítězství 4.5.1944. Byl jmenován Gruppenkommandeurem I./NJG 5 a povýšen na Majora 1.6. 29.6. Hoffmann sestřelil RAF bombardér a musel opět vyskočit na padáku, když byl zasažen odvetnou palbou. Při seskoku narazil na ocas svého letadla a týden nemohl létat. V noci 7./8.7. sestřelil tři RAF bombardéry při náletu na St. Leu (34. - 36.). Koncem července 1944 byla I./NJG 5 stažena do Stendalu v Německu pro přezbrojení na Ju 88 G-6. Umístěn v Jesau ve Východním Prusku, získal Hoffmann čtyři vítězství nad ruskými letadly nad Libavou v prosinci 1944. Do konce roku 1944 získal 44 vítězství. Po zahájení ruské ofenzívy 12.1.1945 byl Major Hoffmann přesunut k protipozemním útokům proti ruské armádě. 25.1.1945 byla I./NJG 5 přemístěna do Parchimu a Erfurt-Bindersleben. Hoffmann získal dalších sedm vítězství v roce 1945. V noci 16./17.3. sestřelil tři RAF Lancastery (49. - 51.). Ale byl sestřelen v Ju 88 G-6 (W.Nr. 620 046) "C9 + BB" u Norinberku nočním stíhačem RAF. Hoffmann a jeho posádka vyskočili na padácích. Sestřelilo ho eso RAF, Flight Lieutenant Dennis Hughes (5 vítězství) z 239 Sqn, RAF na Mosquito XXX. Hoffmann utrpěl několik zranění. 21. až 25.4. byl zapojen do nočních operací proti ruským jednotkám jihovýchodně od Berlína, kde zničil řadu vozidel. 1.5.1945 byl Hoffmann zařazen k 7./NJG 3 v Hussumu, Schleswig Holstein. Ale už nevzlétl do kapitulace Britům 7.5. Werner Hoffmann získal 51 vítězství v 192 misích.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht) 2.6.1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 15.6.1940
1. Klasse 10.11.940
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Frontflugspange für Nachtjäger in Gold 8.7.1943
Deutsches Kreuz in Gold 15.11.1943
Ehrenpokal für besondere Leistungen im Luftkrieg 26.12.1943
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 4.5.1944

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS Gustav Krukenberg

13. února 2018 v 23:21 | paulito

8.3.1888, Bonn
23.10.1980, Bad Godesberg

V roce 1907 vstoupil Gustav Krukenberg jako Fähnrich do kadetní školy Kaiserlichen Armee. Později byl zařazen k 6. Garde-Feldartillerie-Regiment, Garde-Feldartillerie-Brigade, 3. Garde-Infanterie-Division. Během první světové války sloužil jako ordonanční důstojník generála Litzmanna a adjutant v 6. Garde-Infanterie-Brigade, v roce 1918 byl po absolvování výcviku Generálního štábu povýšen do hodnosti Hauptmann i.G. (Generalkommando 58). Byl nasazen na východní i na západní frontě, naposled sloužil v berlínském Heeres- und Reichswehrführung. Zde postupoval z pozice na pozici, byl adjutant u Oberquartiermeister für Kriegsgeschichte, Generalleutnant Hermanna Mertz von Quirnheim, který připravoval založení potsdamského Reichsarchivu, poté na počátku roku 1919 bojoval v rámci Freikorps Reinhard proti povstání Spartakovců, odtud přešel na Reichswehrministerium, kde byl tiskový referent a poté v Auswärtige Amt jako vedoucí kanceláře. V roce 1932 vstoupil do NSDAP (Nr.: 1.067.635), sloužil v NSKK a byl Hitlerovým zmocněncem na ministerstvu propagandy u říšského komisaře rádiového vysílání (nejdříve jako referent na ministerstvu vnitra a od března 1933 jako státní podsekretář a vedoucí oddělení III na ministerstvu propagandy. 30.5.1933 se stal členem SS (Nr.: 116.686, 6. SS-Standarte v Berlíně). V letech 1932-33 patřil k SA. Po vypuknutí války sloužil v hodnosti Major v Generálním štábu v Holandsku a od roku 1941 v Paříži. V roce 1943 se stal náčelníkem štábu Wirtschaftsinspektion Mitte v Bělorusku, v prosinci byl převzat v hodnosti SS-Obersturmbannführer do Waffen-SS. V lednu 1944 se stal náčelníkem štábu V. SS-Gebirgskorps a brzy byl povýšen do hodností SS-Standartenführer a SS-Oberführer. Od května 1944 sloužil jako náčelník štábu VI. SS-Freiwilligen-Armeekorps (lettisches) a od července 1944 byl Befehlshaber der Waffen-SS na Reichskommissariat Ostland. Díky své znalosti francouzštiny se Krukenberg v září 1944 stal, povýšen do hodnosti SS-Brigadeführer, Inspekteur der französischen Verbände der Waffen-SS. V této funkci vybudoval 33. Waffen-Grenadier-Division der SS Charlemagne. V dubnu 1945 ustoupil po těžkých bojích do Berlína. 25.4.1945 byl ještě pověřen velením 11. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division Nordland. Po kapitulaci padl 12.5.1945 do sovětského zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1956.

1909 Leutnant der Reserve
1911 Leutnant
1914 Oberleutnant
14.4.1918 Hauptmann
8.4.1934 SS-Scharführer
16.7.1935 SS-Hauptscharführer
1936 Hauptmann der Reserve
9.11.1936 SS-Untersturmführer
30.1.1938 SS-Obersturmführer
1.10.1938 Major der Reserve
30.1.1939 SS-Hauptsturmführer
20.8.1940 SS-Sturmbannführer
1.4.1942 Oberstleutnant der Reserve
1.12.1943 SS-Obersturmbannführer
1.12.1943 SS-Obersturmbannführer der Reserve der Waffen-SS
20.1.1944 SS-Standartenführer der Reserve der Waffen-SS
9.5.1944 SS-Oberführer der Reserve der Waffen-SS
22.9.1944 SS-Oberführer
23.9.1944 SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Württembergischer Friedrichs-Orden mit Schwertern,
Herzoglich Sachsen-Ernestinischer Hausorden, II. Klasse mit Schwertern
Hanseatenkreuz (Hamburg)
Militärverdienstkreuz (Österreich)
Schlesisches Bewährungsabzeichen, II. Stufe
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Ehrenzeichen des Deutschen Roten Kreuzes
SA-Sportabzeichen in Silber
Deutsches Olympia-Ehrenzeichen, II. Klasse
SS-Julleuchter
SS-Ehrenring
Ehrenwinkel für alte Kämpfer
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
II. Klasse 28.7.1940
I. Klasse 26.10.1944
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Dienstauszeichnung der NSDAP in Bronze
Kriegsverdienstkreuz (1939) II. und I. Klasse mit Schwertern, 1942
Řád Koruny krále Zvonimira, I. třídy s dubovými listy (Chorvatsko)

SS-Obersturmbannführer Franz Hack

13. února 2018 v 22:41 | paulito

3.2.1915, Mannheim
9.6.1997, Reinbek bei Hamburg

Franz Hack vstoupil 1.10.1934 jako dobrovolník do SS-Verfügungstruppe a navštěvoval SS-Junkerschule Bad Tölz. 20.4.1936 byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer a absolvoval výcvik velitelů čet v kulometné rotě Heer. V roce 1938 se stal jako SS-Obersturmführer velitelem 4./SS-Standarte Germania, se kterou se v září 1939 zúčastnil tažení v Polsku. 20.4.1940 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer, v roce 1940 se zúčastnil tažení na Západě a koncem roku 1940 přišel k SS-Division Wiking, se kterou byl nasazen od června 1941 v Rusku. V listopadu 1941 se stal velitelem III./SS-Infanterie-Regiment Germania a 8.1.1943 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. V červnu 1943 byl povýšen do hodnosti SS-Sturmbannführer a vyznamenal se v bojích o Kovel v dubnu 1944, za což obdržel 14.5.1944 Ritterkreuz. Od léta 1944 vedl SS-Panzer-Aufklärungs-Abteilung 5 a od září 1944 SS-Panzergrenadier-Regiment 10 Westland. Tomu velel na podzim 1944 na Visle, kde byl 9.11.1944 povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer. Od ledna 1945 bojoval se svým plukem v Maďarsku a vyznamenal se v bojích o Budapešť. 18.4.1945 obdržel Dubové listy. Naposled byl velitelem tankové jednotky v Division Wiking a obdržel ještě 1.5.1945 Nahkampfspange in Gold. 8.5.1945 padl v Rakousku do amerického zajetí, propuštěn byl v květnu 1948.

RK: 14.5.1944, SS-Sturmbannführer, velitel III.(gep.) SS-Panzer Grenadier Regiment 9 Germania, 5. SS-Panzer Division Wiking
EL (844.): 18.4.1945, SS-Obersturmbannführer, velitel SS-Panzer Grenadier Regiment 10 Westland, 5. SS-Panzer Division Wiking
DKiG
EK I
Nahkampfspange III.Stufe (Gold): 1.5.1945
EK II
Verwundetenabzeichen in Silber [Gold]


Major Winrich Behr

5. února 2018 v 22:29 | paulito

22.1.1918, Berlín
25.4.2011, Hubbelrath

Winrich Behr se zúčastnil tažení v Polsku. V roce 1940 se zúčastnil tažení na Západě a byl zařazen do 5. leichte Division (mot.), DAK. Během tažení v Africe byl povýšen do hodnosti Oberleutnant, obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes a 29.4.1941 byl jmenován ve Wehrmachtbericht. Nakonec se stal ordonančním důstojníkem ve štábu 6. Armee ve Stalingradu. Obdržel rozkaz od Friedricha Pauluse, odletět do Führerhauptquartier Wolfsschanze a vysvětlit situaci 6. Armee, kde vykonal dva rozhovory 14.1. a 15.1.1943. Behr byl potom od března 1943 ve štábu 79. Infanterie-Division a 11.10.1943 převelen na Kriegsakademie. 6.2.1944 byl odvelen do Generálního štábu a 15.2.1944 do štábu Heeresgruppe B. Naposled patřil ke štábu Generalfeldmarschalla Modela v Poruří.

Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Allgemeines Sturmabzeichen
Medaile za statečnost ve stříbře (Itálie)
Medaille für den italienisch-deutschen Feldzug in Afrika
Ärmelband "Afrika" 15.1.1943
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 29.4.1941
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 15.5.1941 jako Oberleutnant a velitel 3./Aufklärungs-Abteilung 3/5. (leichte) Infanterie-Division

Generalleutnant Carl August Schmidt

5. února 2018 v 22:09 | paulito

25.10.1895, Hamburg
5.11.1987, Karlsruhe

Arthur Schmidt vstoupil 11.8.1914 jako válečný dobrovolník do Königlich Preußische Armee. Zde byl zařazen do 1. Magdeburgisches Infanterie-Regiment 'Fürst Leopold von Anhalt-Dessau' Nr. 26. Zde se rozhodl pro důstojnickou dráhu a 1.11.1914 byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker. Stal se velitelem čety ve svém pluku. 8.5.1915 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 16.6.1916 se stal adjutantem II. Bataillonu. 20.12.1917 převzal velení 6. Kompanie. 28.2.1918 se stal adjutantem 1. Magdeburgisches Infanterie-Regiment 'Fürst Leopold von Anhalt-Dessau' Nr. 26. Během války nebyl zraněn a tak obdržel jen Verwundetenabzeichen in Schwarz. Kromě toho obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba Eiserne Kreuz. Po válce byl nasazen ve Freikorpsu. Koncem ledna 1919 byl ve Freiwilligen-Regiment von Greu. Od dubna 1919 patřil k Freikorps Eulenburg. 1.10.1919 byl převzat jako Leutnant do Reichsheer. Byl nasazen v Reichswehr-Schützen-Regiment 8. Byl zde také v 200.000 Mann-Übergangsheer v roce 1920. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres Reichswehr byl v 12. Infanterie-Regiment. 1.11.1923 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Od roku 1924 patřil k 11. Kompanie, 12. Infanterie-Regiment v Magdeburgu. 1.10.1924 byl převelen do štábu 1. Division v Königsbergu. Pak byl zařazen do 11. Kompanie. 1.10.1925 byl ve štábu 1. Division v Königsbergu. 1.10.1926 byl převelen na Reichswehrministerium (RWM) do Berlína. Tam byl zařazen do Heeres-Ausbildungs-Abteilung (T 4). 1.10.1927 byl převelen opět do 12. Infanterie-Regiment. 1.1.1928 se stal adjutantem 12. Infanterie-Regiment v Halberstadtu. 1.7.1928 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.10.1929 byl opět převelen na RWM v Berlíně. Tam byl nyní v Heeres-Statistische-Abteilung (T 3), Truppenamt (TA). 1.10.1930 byl jmenován adjutantem náčelníka TA, Generalmajora Wilhelma Adama. 1.10.1931 ho vystřídal Major Georg von Sodenstern a on byl převelen k Abteilung Fremde Heere (T 3). 1.10.1934 byl povýšen do hodnosti Major i.G. za převelen k Befehlshaber Wehrkreis VI Münster. Od roku 1935 byl ve štábu Generalkommando VI. Armeekorps v Münsteru. 1.8.1937 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant i.G. 12.10.1937 se stal náčelníkem štábu VI. Armeekorps v Münsteru. V létě 1939 se stal náčelníkem štábu 5. Armee. V této funkci byl nasazen na Západě. Na podzim 1939 se stal náčelníkem štábu 18. Armee. 1.2.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst i.G a zúčastnil se tažení do Francie. 1.10.1940 byl převelen do Führerreserve. 1.11.1940 se stal náčelníkem štábu V. Armeekorps. V této funkci se zúčastnil v létě 1941 tažení ve středním Rusku. 26.1.1942 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. Koncem března 1942 byl zařazen do Führerreserve. 1.6.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. V květnu 1942 se stal náčelníkem štábu 6. Armee. V této funkci se zúčastnil postupu ke Stalingradu. Na podzim 1942 byl obklíčen s AOK 6 v kotli u Stalingradu. 6.1.1943 obdržel Ritterkreuz. 17.1.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 31.1.1943 padl do sovětského zajetí, ze kterého byl propuštěn v říjnu 1955.

Einjährig-Freiwilliger: 10.8.1914
Fahnenjunker: 1.11.1914
Fähnrich: 24.12.1914
Leutnant: 8.5.1915
Oberleutnant: 1.11.1923
Hauptmann: 1.7.1928
Major i.G.: 1.11.1934
Oberstleutnant i.G.: 1.8.1937
Oberst i.G.: 1.2.1940
Generalmajor: 1.6.1942
Generalleutnant: 17.1.1943

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Deutsches Kreuz in Gold
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 6.1.1943

Vought Corsair ve službách FAA

4. února 2018 v 22:12 | paulito
Po zesílení války na moři Royal Navy (RN) zjistilo, že nemá žádný hlavní stíhací letoun. První dávky Lend-Lease obsahovaly stíhačky Martlet Mk.I (Wildcat) a od srpna 1940 byly montovány u Scottish Aviation v Prestwicku. 70 těchto strojů bylo následováno dávkou Martlet Mk.II (se skládacími křídly), většina byla okamžitě přesunuta do Indie. Tato letadla ale jen zacpala mezeru a byl požadován nový stroj, který by nahradil věkovité Sea Hurricane. Nabídka zpoza oceánu obsahovala dva typy, Hellcat a Corsair a dodávány byly nakonec oba. Je zajímavé, že RN nasadilo Corsairy jako palubní stroje rok před USN. Stroj F4U-1 byl vyráběn nejen u mateřské společnosti Vought, ale i u firem Brewster a Goodyear. 95 F4U-1 (JT100-JT194) bylo vybaveno původním typem kokpitu, který odmítali piloti USN a stroj byl ve službě u FAA nazván Corsair I. Aby se předešlo zdržení při výcviku nebo formování operačních jednotek, bylo toto prováděno v Quonset point nebo v Brunswicku v USA. Protože by bylo komplikované sem přemístit stávající jednotky FAA k přezbrojení, byly jednotky s Corsairy zformovány jako zcela nové, počínaje 1830. squadronou v Quonset Point 1.6.1943. Tři další jednotky byly zformovány do konce měsíce, 1831., 1833. a 1834. squadrona, 1835. a 1836. squadrona byly zformovány v srpnu, 1837. squadrona v září a 1838. squadrona v říjnu. Celkem bylo tímto typem vybaveno 19 squadron do roku 1945. Druhá verze pro FAA byla Corsair II, ekvivalent F4U-1A, která měla změněný typ kokpitu, který umožňoval pilotům lepší výhled. Tato verze měla sklopné konce křídel, aby se stroje vešly do výtahů letadlových lodí RN. První dávka 370 strojů nesla sériová čísla JT195-JT564, následovala další dávka F4U-1D (ve FAA stále Corsair II) se 140 stroji (JT565-JT704). Corsair III obsahoval 430 F3A-1, vyrobených firmou Brewster (JS469-JS888, JT963-JT972)¨. Poslední dodávka přišla od firmy Goodyear, 957 kusů FG-1 dostalo označení Corsair IV (KD161-KE117). Další objednaná dodávka (KE310-KE429) byla zrušena po skončení války. Corsairy FAA se představily v Evropě 3.4.1944, kdy stroje z 1834. squadrony z paluby HMS Victorious, podporovaly Fairey Barracudy, útočící na Tirpitz v Kaafjordu v severním Norsku. Další Corsairy II z 1841. a 1842. squadrony (6th Naval Fighter Wing, HMS Formidable) létaly doprovodné mise během náletů na Tirpitz v červenci a v srpnu a 1842. squadron ztratila několik strojů. Mezitím zformovaly 1830. a 1833. squadron 15th Naval Fighter Wing na palubě HMS Illustrious, která odplula do Pacifiku. V březnu 1944 se zúčastnily prvních letů v Bengálském zálivu, první operační let se konal 19.4., kdy shazovaly 250 kg bomby na pozemní a námořní cíle v Sabangu. Zatímco většina USN Corsairů operovala z pozemních základen, FAA je úspěšně nasazovala z letadlových lodí. Do konce roku 1944 bylo několik jednotek Corsairů nasazeno proti cílům na Sumatře a souostroví Sakišima Gunto ve Východočínském moři jako součást British Pacific Fleet, která musela čelit novému druhu braní, kamikadze. Téměř ztracena byla HMS Illustrious, která musela odplout 14.4.1945 do Austrálie k opravám. Zatímco válka v Evropě v květnu 1945 skončila, Corsairy v Pacifiku bojovaly dál, některé jednotky se staly částí 1st Carrier Air Group (CAG), která prováděla operační lety proti Tokiu před japonskou kapitulací. Pilot Corsairu, Lt Robert Hampton Gray z Kanady, obdržel posmrtně VC. V srpnu 1945 byl pilotem u 1841. squadron na HMS Formidable. 9.8.1945 spatřil u japonského pobřeží flotilu lodí u Onagawa Wan. Navzdory intenzivnímu flaku bombardoval japonskou eskortní loď Amakusa, než se jeho Corsair zřítil do moře. V září 1945 byla většina "1800" squadron rozpuštěna a Corsairy byly předány starším "700" squadronám, které je používaly do let 1946-47. Lend-Lease letouny měly být vráceny do USA, ale většina jich byla jako nepotřebné shozena do moře z palub letadlových lodí, což byl neslavný konec letadel, bojujících ve válce v Pacifiku.

Generalfeldmarschall Friedrich Paulus

3. února 2018 v 11:35 | paulito

Friedrich Wilhelm Paulus se narodil 23.9.1890 v Guxhagenu. Jeho přihláška do Kaiserliche Marine byla odmítnuta. V roce 1910 vstoupil Paulus jako Fahnenjunker do Preußische Armee. Po absolvování Kriegsschule für Offiziersanwärter Engers byl 18.8.1911 povýšen do hodnosti Leutnant. Na počátku první světové války byl Friedrich Paulus adjutantem praporu. Od roku 1915 sloužil jako ordonanční důstojník v různých štábech divizí. V roce 1918 měl hodnost Hauptmann a byl vyznamenán oběma stupni Železného kříže. Po válce byl Paulus příslušníkem Freikorps u Grenzschutz Ost a zúčastnil se bojů proti Listopadové revoluci v letech 1918-19. Od roku 1920 sloužil Friedrich Paulus v Infanterie-Regiment v Koblenzi, v roce 1922 byl odvelen do výcvikového kurzu pro důstojníky Generálního štábu do Berlína a byl přesunut na Reichswehrministerium. V roce 1923 převzal velení Generalstabskommando Kassel. Ve Stuttgartu byl v letech 1924 až 1927 nasazen jako štábní důstojník a nakonec velitel roty v 13. Infanterie-Regiment, což bylo jeho první velení jednotce v letech 1927 až 1929. Poté byl do roku 1931 učitelem taktiky u divize. V roce 1931 byl povýšen do hodnosti Major a převelen do Kriegsschule Berlín. Zde byl vedoucím kurzu taktiky a válečných dějin pro důstojníky. V roce 1935 byl povýšen do hodnosti Oberst a v září se stal náčelníkem Generalstab für Kraftfahrttruppen. Zde byl zodpovědný za výstavbu tankových jednotek. Na počátku září 1939 byl jmenován náčelníkem štábu XVI. Armeekorps a povýšen do hodnosti Generalmajor. 30.8.1939 převzal Friedrich Paulus velení 10. Armee v Lipsku, která byla během tažení v Polsku přejmenována na 6. Armee. Paulus se zúčastnil tažení v Polsku a na Západě. 3.9.1940 byl jmenován do funkce Oberquartiermeister beim Generalstab des Heeres. V Zossenu vypracoval plán úderu na Sovětský svaz. Ods ledna 1942 velel 6. Armee, která v té době stála u Charkova. V květnu zastavil úder Rudé armády na Charkov. V červnu až srpnu 1942 vedl Paulus letní ofenzívu směrem k Volze. V srpnu 1942 dosáhl Paulus Stalingrad. 29.11.1942 byla 6. Armee s 220.000 muži protiúderem Rudé armády obklíčena. První kapitulaci odmítl Paulus 8.1.1943. 30.1. jmenoval Hitler Friedricha Pauluse do hodnosti Generalfeldmarschall. Krátce nato byl kotel rozdělen na severní a jižní část. 90.000 mužů padlo do zajetí při kapitulaci jižní části kotle 31.1.1943 a kapitulaci severní části o několik dnů později. Friedrich Paulus zemřel 1.2.1957 v Drážďanech.

18.2.1910 Fahnenjunker v 3. Badischen Infanterie-Regiment "Markgraf Ludwig Wilhelm" Nr. 111, Rastatt
1910 až 1911 Kriegsschule Engers
1911 7. Kompanie, Infanterie-Regiment Nr. 111
1.10.1913 adjutant III. Bataillon, Infanterie-Regiment Nr. 111
6.8.1914 na frontě u Verdunu
8.10.1914 lazaret
7.4.1915 pověřen velením Rekruten-Depot
2.8.1915 ordonanční důstojník, štáb Preußischen Jäger-Regiment zu Pferde Nr. 2
18.12.1915 adjutant praporu v Infanterie-Regiment 111
11.1915 nasazen v Srbsku
2.1916 nasazen v Makedonii
1916 velitel MG-Bataillonu v Champagne
6.5.1916 adjutant Jäger-Regiment Nr. 2
8.1916 Verdun, 9.1916 Argonsko, potom Sedmihorsko při pdopoře rakouskéí armády proti Rumunsku do 5.1917
4.5.1917 Ic ve štábu Deutschen Alpenkorps
5./7.1917 Vogésy, 9.1917 Sedmihorsko
Od 9.1917 Isonzo v Itálii
1918 s plukem ve Flandrech, ve štábu
11.5.1918 štáb 48. Reserve-Division
18.12.1918 Infanterie-Regiment 111
1.4.1919 adjutant bigády u Grenzschutz Ost, nasazen pro získávání rekrutů
1.10.1919 Reichswehr-Schützen-Regiment 113, Reichswehr-Brigade 13, Stuttgart, Vorläufigen Reichswehr
28.3.1920 adjutant 14. (Badischen) Infanterie-Regiment, Konstanz
1.6.1922 štáb Gruppenkommando 2, Kassel
1.10.1923 Lehrgang für Führerstabsoffiziere (Generalstab), Reichswehrministerium
1.10.1923 Heeresabteilung (T 1), Reichswehrministerium
1.4.1925 štáb Infanterieführer V, Stuttgart
1.10.1926 štáb Artillerieführer V, Stuttgart
1.10.1927 velitel 2. Kompanie, 13. (Württ.) Infanterie-Regiment, Stuttgart
1.10.1930 štáb 5. Division, Stuttgart, učitel taktiky
1.10.1931 Heeres-Ausbildungsabteilung (T 4), Reichswehrministeriums, vedoucí výcvikového kurzu taktiky a válečných dějin
1.4.1934 velitel 3. (Preuß.) Kraftfahr-Abteilung, Berlín
1.10.1934 velitel Kraftfahr-Abteilung Wünsdorf
15.10.1935 náčelník štábu Kommando der Panzertruppen
4.2.1938 náčelník štábu XVI. Armeekorps (mot.)
1.5.1939 náčelník štábu Heeresgruppenkommando IV, Leipzig
26.8.1939 náčelník štábu 10. Armee
10.10.1939 náčelník štábu 6. Armee
3.9.1940 Oberquartiermeister I v Generalstab des Heeres
18.12.1940 Hitlerova směrnice č. 21, Plán Barbarossa, vypracován detailně pod vedením Pauluse 25.4.1941 až 8.5.1941 Inspektion der Afrikafront
5.1.1942 Oberbefehlshaber 6. Armee
31.1.1943 zajat Sověty ve Stalingradu

18.2.1910 Fahnenjunker
18.10.1910 Fähnrich
18.8.1911 Leutnant
18.8.1915 Oberleutnant
20.9.1918 Hauptmann
1.2.1931 Major
1.6.1933 Oberstleutnant
1.6.1935 Oberst
1.1.1939 Generalmajor
1.8.1940 Generalleutnant
1.1.1942 General der Panzertruppe
1.1.1943 Generaloberst
31.1.1943 Generalfeldmarschall

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Bayerischer Militärverdienstorden, IV. Klasse mit Schwertern
Ritterkreuz II. Klasse des Ordens vom Zähringer Löwen mit Schwertern
Großherzoglich Mecklenburg-Schwerinsches Militär-Verdienstkreuz II. Klasse und I. Klasse
Herzoglich Sachsen-Meiningisches Ehrenkreuz für Verdienst im Kriege
Österreichisches Militärverdienstkreuz, III. Klasse mit der Kriegsdekoration
Baltenkreuz, II. und I. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum 1914 Eisernes Kreuz II. Klasse 21.9.1939
Spange zum 1914 Eisernes Kreuz I. Klasse 27.9.1939
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/1942"
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Kříž svobody, I. třídy s dubovými listy a meči (Finsko)
Vojenský řád Michaela Statečného, III. až I. třídy (Rumunsko)
I. třídy 5.2.1943
Řád železného trojlístku, 1.1.1943 (Chorvatsko)
5x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht (30.5.1942, 11.8.1942, 31.1.1943, 1.2.1943 a 3.2.1943)
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 26.8.1942 jako General der Panzertruppe a Oberbefehlshaber 6. Armee
Eichenlaub 15.1.1943 (178.) jako Generaloberst a Oberbefehlshaber 6. Armee

Oberst Hermann Barnbeck

3. února 2018 v 9:34 | paulito

Hermann Barnbeck se narodil 7.10.1894 v Rosehefe a vstoupil v roce 1913 jako jednoroční dobrovolník do 1./Eisenbahn-Bataillon 4 v Berlin-Schöneberg. Později byl převelen k Eisenbahnbataillon 25 a s ním nasazen v roce 1914 na frontu. V roce 1918 zahájil kurz pro velitele rot u Armeeabteilung C na Kompanieführerschule Briey, po skončení výcviku převzal 9. Kompanie. V roce 1918 byl během demobilizace propuštěn z armády. V roce 1936 byl jako Oberleutnant der Reserve zařazen do Infanterie Regiment 58. 13.5.1937 byl převzat do armády jako aktivní Hauptmann a stal se velitelem 14. (Panzerabwehr) Kompanie. V roce 1939 se stal velitelem I./Infanterie Regiment 167. Byl nasazen během tažení ve Francii, 9.6.1940 byl těžce zraněn u Givry na Aisne a padl do francouzského zajetí, než ho německé jednotky opět osvobodily. V roce 1940 převzal velení III./Infanterie Regiment 194 a zúčastnil se tažení v Rusku. V roce 1942 se stal velitelem Infanterie Regiment 211 a zúčastnil se bojů u Stalingradu. Za nasazení svého pluku obdržel 29.10.1942 Ritterkreuz. V roce 1943 byl pověřen velením Infanterie Regiment 883, potom velel Truppenübungsplatz Wildflecken a nakonec Grenadier Regiment 211. V roce 1944 se 9. výcvikového kurzu pro velitele divizí v Hirschbergu a 8.6.1944 byl zařazen k Heeresgruppe D. 25.10.1944 zemřel Hermann Barnbeck na nemoc v Standortlazarett Minden. V doporučení pro udělení Rytířského kříže se píše: velitel 71. Infanterie Division doporučuje udělení Rytířského kříže Oberst Barnbeckovi, veliteli 211. Infanterie Regiment. V boji u Stalingradu Oberst Barnbeck umožnil díky svému rozhodnutí a osobní statečnosti dobytí středu Stalingradu divizí. Když byla většina divize v úzkém koridoru podél železnice k Volze 14.9.1942, Oberst Barnbeck chránil se svým plukem pravé křídlo divize, od které byl nakonec odříznut. Když se 15.9.1942 nabídla příležitost k ofenzivní akci, rozhodl se Barnbeck sám, navzdory nízké bojové síle svého pluku, napadnout dobře vybudované polní opevnění nepřítele a obnovit spojení s divizí. Když hrozilo zastavení útoku pluku na obraně nepřítele, Oberst Barnbeck osobně v čele svých vojáků vnikl do zákopů nepřítele a vynutil si průlom. Znovu a znovu vedl útoky proti zoufalému odporu nepřítele, když se již zdálo, že další postup není možný. Oberst Barnbeck byl řídícím činitelem útoku, který po tvrdém boji zblízka vedl ke zničení ruské střelecké brigády ohrožující týl a křídlo divize. 211. Infanterie Regiment jen v síle praporu způsobil nepříteli těžké ztráty, zajal 1.200 vojáků, 8 děl,121 kulometů a 56 minometů. Oberst Barnbeck se probil se svým plukem jako čelo divize k Volze, což nakonec vedlo k obsazení středu města.

1936 Hauptmann
1.3.1939 Major
17.12.1941 Oberstleutnant
1.4.1942 Oberst

Eisernes Kreuz (1914), 2. und 1. Klasse
Schaumburg-Lippisches Verdienstkreuz 19.2.1915
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 17.11.1934
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 21.10.1940
Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres 16.12.1940
Deutsches Kreuz in Gold 2.1.1942 jako Major a velitel III. Bataillon/Infanterie-Regiment 194
Ehrenblattspange des Heeres 21.6.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 29.10.1942 jako Oberst a velitel Infanterie-Regiment 211/71. Infanterie-Division

Oberst Walter Oesau

3. února 2018 v 8:55 | paulito

Walter "Gulle" Oesau se narodil 28.6.1913 ve Farnewinkelu v oblasti Dithmarschen. Vstoupil do armády v roce 1933 a sloužil v dělostřeleckém pluku. V roce 1934 byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker a prodělal letecký výcvik v Deutschen Verkehrsfliegerschule. Po dokončení byl umístěn k Jagdgeschwader Richthofen. Leutnant Oesau byl jedním z prvních stíhačů u J/88 ve Španělsku v dubnu 1938. Sloužil u 3.J/88 a získal 8 vítězství. Stal se jedním z 27 nositelů Španělského kříže ve zlatě s diamanty. Byl také zraněn a vyznamenán Španělským odznakem za zranění. 1.3.1939 byl Oesau zařazen k Stabsschwarm I./JG2. 15.7.1939 byl Oberleutnant Oesau jmenován Staffelkapitänem 1./JG20, která byla později přejmenována na 7./JG51. Oesau dosáhl prvního vítězství ve válce 13.5.1940. Francouzské tažení ukončil s pěti sestřely. 18.8.1940 se stal pátým pilotem Luftwaffe s 20 vítězstvími a byl 20.8. vyznamenán Rytířským křížem. 25.8.1940 se Hauptmann Oesau stal Gruppenkommandeurem III./JG51. 11.11.1940 byl Oesau jmenován Gruppenkommandeurem III./JG3. Vedl Gruppe v Rusku. 5.2.1941 dosáhl 40. vítězství. 6.2. byl vyznamenán Dubovými listy. 30.6.1941 dosáhl 50. vítězství. 5.7.1941 sestřelil pět letadel jako své 64. až 68. vítězství. 11.7. dosáhl 70. vítězství a 15.7. 80. a stal se třetím mužem, který byl vyznamenán Meči. Na konci července 1941 byl převelen na Západ, aby převzal velení JG2. 26.10.1941 dosáhl 100. vítězství jako třetí pilot Luftwaffe. Dostal zákaz dalších bojových letů, protože jeho bojové zkušenosti a velitelské kvality byly příliš cenné. Následovala řada štábních míst, včetně Jagdfliegerführer 4 Bretaně. 12.11.1943 se Oberst Oesau vrátil k bojovému nasazení, když byl jmenován Kommodorem JG1 po smrti Obersta Hanse Philippa. Brzy přidal dalších 14 vítězství proti formacím bombardérů USAAF B-17 a B-24. 11.5.1944 vedl Oesau tři letadla Stabsschwarm z Paderbornu k přepadu spojeneckých bombardérů letících přes Belgii a Lucembursko. Během útoku byl napaden eskortujícími P-38. Major Hartmann Grasser o posledním letu Oesaua: "Oesau byl v té době na konci svých fyzických a intelektuálních sil. Absolutně na konci. Němečtí stíhací piloti a velitelé jako on bojovali od začátku války bez odpočinku a to byla myslím jedna z největších chyb našich vůdců. Byl jsem s Oesauem na jeho posledním letu, když byl sestřelen u Aachen. Střetl se s eskortními stíhači formace Boeingů. Byl pronásledován dvěma Mustangy a také Lightningy. Proti přesile nemohl dělat nic on, ani my. Při tomto letu jsme ztratili jednoho z našich nejlepších mužů." Zde je další svědectví: "Oesau byl sestřelen dvěma P-38 z 474. Fighter Group eskortujícími B-17 při náletu na cíle v severní Francii, Belgii a Lucembursku ..podle poručíka Jamese Doyla (Green flight 428. FS) nehlásili žádný sestřel, protože si mysleli, že letadlo nezasáhli, podle fotokamery byl pravděpodobně zasažen pilot. Profesor Robert Skawran napsal, že Geschwaderstab JG1 se střetl s P-38 nad St. Vith. Oesauovo tělo bylo nalezeno v blízkosti jeho Bf 109 s několika střelnými zraněními, která způsobila pravděpodobně jeho smrt již před havárií." Další svědectví: "Oesau byl napaden třemi zkušenými piloty P-38, kteří ho zpozorovali a napadli z převýšení. Boj trval téměř 20 minut a Oesauův Me-109 byl poškozen. Poté se pokusil o nouzové přistání a byl zasažen těsně nad zemí. Piloti P-38 byli z 428. Green Flight - 1st Lt. James L. Doyle, 1st Lt. Wilbur L. Jarvis III a 1st Lt. James C. Austin."Walter Oesau získal 123 vítězství v 300 misích. Adolf Galland charakterizuje Oesau slovy: "Oesau byl jedním z nejlepších stíhacích pilotů Německa ve válce. Byl tvrdý a brilantní stíhač." Walter Oesau je pochován v Meldorfu, Schleswig-Holstein.

1934: Fahnenjunker
20.4.1937: Leutnant
15.7.1939: Oberleutnant
19.7.1940: Hauptmann
1.8.1941: Major
1.2.1943: Oberstleutnant
1.5.1944: Oberst (posmrtně, zpětně)

Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen (1936)
Spanienkreuz in Gold mit Schwertern und Brillanten
Militärmedaille
Medalla de la Campaña
Verwundeten-Abzeichen für deutsche Freiwillige im spanischen Freiheitskampf
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Frontflugspange in Gold
Anhänger zur goldenen Frontflugspange mit Einsatzzahl "300"
5x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht
Deutsches Kreuz in Gold 17.10.1943
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 20.8.1941 jako Hauptmann a Staffelkapitän 7./Jagdgeschwader 51
Eichenlaub 6.2.1941 jako Hauptmann a velitel III. Gruppe/Jagdgeschwader 3 Udet
Schwerter 16.7.1941 jako Hauptmann a velitel III. Gruppe/Jagdgeschwader 3 Udet





Ponorka Deutschland

31. ledna 2018 v 19:24 | paulito
V srpnu 1915 vznikla během první světové války v Německu, které bylo pod námořní blokádou, idea, britskou námořní blokádu jednoduše podplavat. Ponorka nabízela možnost, jak dopravit do Německa nedostatkové strategické materiály. Brémský obchodník Dr. Alfred Lohmann z Norddeutschen Lloyd (NDL) se setkal v září 1915 na tajných rozhovorech s konstruktéry AG Weser v Brémách. Požadavek byl na 500 tun nákladu a předběžné plány předložit již následující měsíc. Lohmann si vzal kontakt na Říšskou pokladnu a založil GmbH. Potřebný kapitál měly poskytnout Deutsche Bank a Norddeutsche Lloyd. GmbH měla financovat stavbu neozbrojeného plavidla. Od Německé říše získal Lohmann pojištění vloženého kapitálu. Vícenáklady měly být přeúčtovány na Německou říši. Dále Lohmann oslovil bývalého kapitána NDL Paula Lebrechta Königa, který pracoval od roku 1896 jako námořní důstojník pro NDL, aby se stal kapitánem ponorky, ten s tím okamžitě souhlasil. 3.10.1915 obdržel Lohmann plány na obchodní ponorku od firmy AG Weser. Protože mohla firma vyrobit i motory, byl předpokládaný čas stavby ponorky 11 měsíců. O den později, předal člen představenstva Germaniawerft v Kielu plán na dopravní ponorku pro náklad 700 tun na Friedrich Krupp AG, s dobou stavby jen sedm měsíců. Lohmann se rozhodl pro nabídku Friedrich Krupp AG a 15.10.1915 objednal stavbu dvou ponorek U Deutschland a U Bremen, 9.11.1915 byl položen kýl první z nich. Delikátní otázkou byla platba za ponorky, jedna stála kolem 2.750.000 zlatých marek, druhou zaplatil sám Krupp, firma měla zájem o dovoz niklu z USA. 8.11.1915 vznikla Deutsche Ozean-Rhederei GmBH, Bremen. Na počátku dubna 1916 následovala dodávka ponorky U Deutschland, oficiální název zněl Handels-Unterseeboot Deutschland (U 200), velel jí Kapitänleutnant der Reserve Paul König. Ponorka měla délku 65 m, šířku 8,9 m a výtlak 1.575 tun. Náklad byl 791 BRT, v nádrži mohlo být 200 tun paliva, což stačilo na cestu do USA a zpět. Trup ponorky měl sedm oddílů, pohon zajišťovaly dva dieselové motory o 400 hp a dva elektromotory o 375 hp. Ponorka se dokázala ponořit za 50 sekund, bezpečný ponor byl 50 m, maximální 70 m. V červnu 1916 vyplula Deutschland na první zámořskou plavbu. Z Kielu přes Brémy a odtud 23.6.1916 do USA. Na palubě bylo kromě kapitána Königa a strážních důstojníků Krapohla a Eyringa 25 mužů. Jako balast vezla ponorka 750 tun zdravotnických chemikálií pro Eastern Forwarding Company. 9.7.1916 doplula ponorka do Baltimore. Britský a francouzský vyslanec ve Washingtonu protestovali proti přítomnosti ponorky, označili ji jako válečnou zbraň a US Navy se rozhodla vykonat 12.7.19106 inspekci. Ta ji označila za čistě obchodní loď. 20.7. ji navštívil německý vyslanec, hrabě Bernstorff. 3.8. vyplula ponorka zpět a bez zvláštních událostí připlula 25.8. do Brém, kde ho vítali tisíce obyvatel. Během oslav vyplula na moře 26.8.1916 i takřka nepozorovaná ponorka Bremen, které velel Kapitänleutnant Schwarzkopf a která v oceánu zmizela. O něco později bylo u Germaniawerft v Kielu objednáno dalších šest ponorek. Protože byla Germaniawerft vytížena stavbou válečných ponorek, byla stavba tří předána Hamburger Reiherstieg-Werft a po jedné Flensburger Schiffbau AG a Bremer Atlas Werken und der Stülcken-Werft. V říjnu vyplula Deutschland na druhou plavbu do Baltimore, odkud vyplula 17.11. s nákladem stříbra, zinku, niklu, mědi a kaučuku. Při vyplutí došlo k nehodě s parníkem Scott a nakonec ponorka vyplula 21.11.1916 a doplula 10.12.1916 do Bremerhavenu. Kapitán König obdržel Železný kříž I. třídy. Protože se vojenská situace Německa nelepšila, vyhlásil císař Vilém II. 1.2.1917 neomezenou ponorkovou válku, což vedlo k tomu, že USA vstoupily do války 6.4.1917. V rámci této války převzalo zbývajících sedm obchodních ponorek válečné námořnictvo a přestavilo je na ponorkové křižníky (U-Kreuzer). Obdržely označení S.M. U 151 (ex U Oldenburg), U 152, U 153, U 154, U 155 (ex U Deutschland, nyní jí velel Kapitänleutnant Eckelmann), U 156 a U 157 (ex U Bayern). Všechny se v boji osvědčily. U 154 byla potopena 11.5.1918 západně od Gibraltaru anglickou ponorkou E 35, U 156 byla ztracena 25.9.1918 na minách v Severním moři. U 152, U 153 a U 155 byly po příměří poslány 28.11.1918 do Velké Británie a U 151 a U 157 do Francie. U 151 byla potopena 7.6.1921 jako terčová loď a U 157 v roce 1921 sešrotována. A U 155? V listopadu 1918 ji prodala britská vláda za 500 liber šterlinků p. Bottomleymu, který jí využíval jako výletní loď. Byla však těžce poškozena a musela být sešrotována v roce 1922.

SS-Hauptscharführer Gustáv Wedrinský

30. ledna 2018 v 21:27 | paulito

24.1.1923, Bratislava, Československo
2.1945, padl v boji u Budapešti

Wendrinsky se přihlásil dobrovolně k Waffen-SS. Protože ve Slovenském štátu neexistovala oficiálně německá národnost, musel vstoupit jako cizinecký dobrovolník do Waffen-SS. Sloužil od roku 1940 u SS-Totenkopf-Reiterstandarte u Varšavy a byl vycvičen u protitankového dělostřelectva. Během tažení v Rusku v roce 1941 byl příslušníkem SS-Kavallerie-Regiment 2, SS-Kavallerie-Brigade. V prosinci 1941 byla brigáda nasazena do bojů u Moskvy v prostoru Ržev. Do jara 1942 byla Brigade zdevastována na Kampfgruppe o 700 mužích a byla přesunuta do Polska (Debica) k doplnění. Od června do září 1942 byla na Truppenübungsplatz Debica ustavena SS-Kavallerie-Division. 22.10.1943 následovalo přejmenování na 8. SS-Kavallerie-Division. Byla nasazena do těžkých bojů na východní frontě (v bitvě o Dněpr), v bojích s partyzány a do operace Margarethe. Po 41 zničených nepřátelských tancích (mj. pět T-34 za jeden den) byl SS-Oberscharführer Wendrinsky, vyznamenán Ritterkreuzem. V říjnu 1944 musela 8. SS-Kavallerie-Division Florian Geyer ustupovat do Maďarska a v listopadu 1944 došla do Budapešti, kde byla v prosinci sovětskými vojsky obklíčena. Přesto, že byla většina divize zničena při pádu Budapešti 12.2.1945, byly některé jednotky mimo kotel, také Wendrinskyho oddíl (po průlomu z města). Přeživší (170 mužů) byli začleněni do 37. SS-Freiwilligen-Kavallerie-Division. Wendrinsky, který byl povýšen do hodnosti SS-Hauptscharführer, padl 13.2.1945 u Csobanky.

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
1. Klasse 1.10.1943
Allgemeines Sturmabzeichen
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 27.1.1945 jako SS-Oberscharführer a velitel čety v 1. Kompanie/SS-Panzerjäger-Abteilung 8, 8. SS-Kavallerie-Division Florian Geyer

Generalleutnant Hellmut von der Chevallerie

30. ledna 2018 v 21:05 | paulito

9.11.1896, Berlín
1.6.1965, Wiesbaden

Hellmut von der Chevallerie vstoupil 4.8.1914 jako válečný dobrovolník do Kaiserliche Heer. Přišel k Ersatz-Bataillon, Garde-Grenadier-Regiment Nr. 5. Na počátku září 1914 byl převelen ke Garde-Grenadier-Regiment Nr. 5 na frontu. V říjnu 1914 byl zraněn a poslán do lazaretu. 30.10.1914 byl povýšen do hodnosti Gefreiter. V listopadu 1914 byl opět u Ersatz-Bataillon. Na počátku roku 1915 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier. Rozhodl se pro důstojnickou dráhu a byl povýšen don hodnosti Fahnenjunker. V únoru 1915 byl opět u Garde-Grenadier-Regiment Nr. 5 na frontě. Zde byl povýšen do hodnosti Fähnrich, v létě byl opět zraněn a poslán do lazaretu. V listopadu 1915 přišel opět na frontu. V květnu 1917 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Do roku 1916 obdržel oba stupně Eiserne Kreuz. Na podzim 1917 padl ve Flandrech do zajetí. Na konci války byl propuštěn. Přidal se k Freiwilligen Garde-Grenadier-Bataillon, Freikorps Hindenburg, kde byl do května 1920. V Reichsheer byl nasazen v Reichswehr-Infanterie-Regiment 102. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres přišel k 4. (Preuß.) Infanterie-Regiment. 1.12.1922 byl převelen k 5. (Preuß.) Reiter-Regiment. V roce 1924 patřil k 1. Eskadron. 1.4.1925 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V roce 1927 patřil k Ausbildungs-Eskadron, 5. (Preuß.) Reiter-Regiment. 1.10.1927 byl adjutantem 5. (Preuß.) Reiter-Regiment. 1.2.1931 byl povýšen do hodnosti Rittmeister. 1.10.1932 se stal velitelem eskadrony. 1.10.1934 se stal velitelem eskadrony v Reiter-Regiment Rathenow. V roce 1935 byl krátce u Inspektion der Kavallerie, Reichswehrministerium. Ještě v roce 1935 přišel do štábu X. Armeekorps. 1.1.1936 byl povýšen do hodnosti Major. 6.10.1936 se stal adjutantem XII. Armeekorps. 1.2.1939 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 15.1.1940 byl převelen do štábu Schützen-Ersatz-Regiment 83. 20.7.1940 se stal velitelem Schützen-Regiment 86. S touto jednotkou byl nasazen na středním úseku východní fronty. V červenci 1941 obdržel obě Spony k Železnému kříži. 1.12.1941 byl povýšen do hodnosti Oberst. 19.4.1942 obdržel Deutschen Kreuz in Gold. Na počátku března 1942 se stal velitelem 10. Schützen-Brigade, která byla přejmenována později na 10. Panzer-Grenadier-Brigade. V létě 1942 byl převelen do Führerreserve. V říjnu 1942 byl pověřen velením 22. Panzer-Division. 1.11.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Ve stejný den byl jmenován velitelem 13. Panzer-Division. Ve stejném měsíci byl těžce zraněn. Musel odevzdat velení do května 1943 Oberst Wilhelmu Crisollimu. 30.4.1943 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 1.5.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 25.10.1943 byl opět zraněn a převeden do Führerreserve. V listopadu 1943 se stal velitelem 273. Reserve-Panzer-Division. Po postavení divize byl v roce 1944 opět převeden do Führerreserve. V srpnu 1944 byl pověřen velením 233. Reserve-Panzer-Division. Na podzim 1944 velení opět odevzdal. 1.11.1944 se stal velitelem Truppenübungsplatz Bergen. 20.2.1945 byl převeden do Führerreserve. 1.4.1945 byl jmenován Befehlshaber Sudetengau. V květnu 1945 padl do spojeneckého zajetí, propuštěn byl v roce 1947.

Kriegsfreiwilliger 4.8.1914
Gefreiter 30.10.1914
Unteroffizier 27.1.1915
Vizefeldwebel a Offiziers-Stellvertreter 6.4.1915
Fähnrich 7.6.1915
Leutnant 11.5.1917
Oberleutnant 31.7.1925
Rittmeister 1.2.1931
Major 1.1.1936
Oberstleutnant 1.2.1939
Oberst 17.12.1941
Generalmajor 1.11.1942
Generalleutnant 1.5.1943

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
EK II: 24.4.1915
EK I: 20.10.1916
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz 8.12.1919
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 20.12.1934
Dienstauszeichnung der Wehrmacht, IV. bis I. Klasse
II. Klasse 2.10.1936
Schutzwall-Ehrenzeichen 22.11.1940
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II: 8.7.1941
Spange zum EK I: 20.7.1941
Panzerkampf-Abzeichen 13.8.1941
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold 20.12.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/1942" 14.12.1942
Vojenský řád Michala Statečného, III. třídy 20.10.1943 (Rumunsko)
Kubanschild 1.6.1944
Deutsches Kreuz in Gold 19.4.1942 jako Oberst a velitel Schützen-Regiment 86
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 30.4.1943 jako Generalmajor a velitel 13. Panzer-Division

SS-Hauptsturmführer Walter Seebach

30. ledna 2018 v 20:16 | paulito

5.11.1920, Heerlen, Holandsko
4.7.2004, Essen

Seebach se narodil v holandském Heerlenu v německé rodině. V dubnu 1937 vstoupil do SS. Walter Seebach vstoupil do Hitlerjugend (1.3.1933 až 1.4.1937). Od 1.4.1937 sloužil v Allgemeine SS (SS-Nr. 405.893), absolvoval pracovní službu (2.11.1938 až 25.3.1939) a od dubna 1939 byl příslušníkem Waffen-SS, na začátku jako SS-Mann v 6. Kompanie, SS-Regiment 9 Germania. V listopadu 1939 navštěvoval SS-Junkerschule Bad Tölz, v dubnu 1940 Junkerschule Braunschweig. Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes obdržel za boje na předmostí Lugaer. Tam zůstal na konci ledna 1944 u svých vojáků bez ohledu na své zranění. Byl velitelem 5. Kompanie/SS-Panzer-Grenadier-Regiment 24 Danmark od ledna 1944 v 11. SS-Freiwilligen-Panzer-Grenadier-Division Nordland, kde byl těžce zraněn. 1.4. až 3.6.1944 byl po uzdravení zařazen k SS-Panzer-Aufklärungs-Ersatz-Abteilung, SS-Division Wiking. 3.6.1944 přišel k SS-Panzer-Grenadier-Ausbildungs- und Ersatz-Regiment, 27.11.1944 převzal velení taktického výcvikového kurzu na SS-Junkerschule Prag. V konečných bojích o Německo byl Seebach od února 1945 adjutantem SS-Panzer-Grenadier-Regiment 9 Germania, SS-Division Wiking. S divizí padl u Salzburgu do spojeneckého zajetí.

SS-Untersturmführer: 9.11.1941
SS-Obersturmführer: 20.4.1943
SS-Hauptsturmführer: 1.4.1944

SA-Sportabzeichen in Bronze
Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 8.3.1941
1. Klasse 24.12.1941
Medaille Winterschlacht im Osten 9.6.1942
Infanterie-Sturmabzeichen in Bronze 28.3.1943
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber und Gold
Gold 25.3.1943
Nahkampfspange in Gold 16.3.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 12.3.1944 jako SS-Obersturmführer a velitel 5. Kompanie/SS-Freiwilligen Panzer Grenadier Regiment 24 Danmark, 11. SS-Freiwilligen-Panzer-Grenadier-Division Nordland
 
 

Reklama