Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Ruské pušky Mosin v carské armádě (2)

3. října 2017 v 19:28 | paulito
Již na začátku první světové války se ukázalo, že Rusko není schopno vyrobit dostatek karabin pro svoji armádu, nejen pro normální vybavení, ale také pro zabezpečení obrovských ztrát v boji. Aby je doplnilo, nakupovalo všude, kde bylo možné (mezi nakoupenými 2.461.000 puškami bylo mj. japonské Arisaki a americké Winchester), ale to příliš nepomohlo. V roce 1915 objednala carská vláda 1.500.000 Mosinů a bajonetů a 100.000.000 nábojů 7,62x54 mm v amerických závodech Remington a dalších 1.800.000 pušek a bajonetů v americké firmě New England Westinghouse. Všechny pušky u této firmy byly objednány v roce 1915 a vyráběny v letech 1915-1918. Remington dodával v letech 1915-1917 a vyrobil 840.310 karabin vzor 1891. V té době Westinghouse opustilo 770.000 karabin, z toho bylo 225.260 posláno do Ruska v lednu 1917. Americké karabiny nebyly zpočátku uvažovány jako výzbroj pro americkou armádu, ale po pádu cara a odstoupení Ruska od kontraktu (argumentem byla kvalita zbraní, což byl nesmysl), kdy výrobci hrozil bankrot, rozhodla se americká vláda vykoupit zbytek výroby. V lednu 1918 byly koupeny závody Westinghouse a objednáno 200.000 pušek. Od Remingtonu bylo koupeno 78.950 karabin a objednáno 600.000 dalších. V USA tyto pušky používala Národní garda, policejní jednotky a také, především pro výcvik, armádní jednotky. 77.000 amerických Mosinů dostaly československé Legie pro boj proti bolševikům. Byly převezeny přes Kanadu do Vladivostoku. Ale jen část byla předána Čechoslovákům, část byla rozkradena, zničena nebo prodána do Číny. Jednou z nejvzácnějších zbraní Mosin je karabina vzor 1907. Byla vyráběna v Iževsku, nasazena ve stejném roce, ale před nimi byly ještě dva modely, první s bajonetem na pravé straně a druhá, nazvaná četnická karabina, jichž bylo vyrobeno jen 11 kusů a ze které vznikl model 1907. Potřeba kratší karabiny vznikla během rusko-japonské války (1904-1905), kdy se ukázalo, že některé jednotky, jako třeba obsluhy kulometů nebo ženisté, musí být vybavené kratší zbraní. První exempláře měly délku 1.015 mm a vážily kolem 3,2 kg. Do roku 1909 bylo vyrobeno asi 44.000 karabin. Novější verze této karabiny bylo vyrobeno v letech 1911-1913 122.659 kusů. V letech 1914-1917 bylo pravděpodobně vyrobeno kolem 60.000 karabin. V roce 1912 vznikla modifikace Mosin-Holodovski, která byla o 0,5 kg lehčí a měla lepší stabilitu a během dvou let byla vyrobená a zkoušená malá série, ale nebyla zavedena do výroby, protože by již zavedenou sériovou výrobu komplikovala. Protože byla pěchotní karabina vzor 1891 příliš dlouhá pro jízdní a motorizované jednotky, byly vyrobeny zkrácené modely, kozácký a dragounský, kratší o 64 mm a lehčí o 0,4 kg. Příliš se nelišily, kozácký neměl bajonet. Kozácké karabiny byly vyráběny v letech 1893-1917. Hodnotu Mosinů ocenili i nepřátelé. Během první světové války bylo mnoho karabin, ukořistěných německými a rakousko-uherskými jednotkami, nasazeno u druholigových a námořních jednotek. Rakušané přepracovali část karabin na ráži 8x50r mm, vyráběli pro ně také bajonety. Ve 20. letech část těchto pušek nakoupilo Finsko, které se časem stalo velkým uživatelem Mosinů a vyvinulo i vlastní verze. Během občanské války byly karabiny vyráběny dál, i když v menším množství. V roce 1922 padlo rozhodnutí o pokračování výroby s tím, že se bude vyrábět jen dragounský model. V roce 1924 byl modernizován, ale až 10.2.1930 přišla nová verze do výroby a vznikl tak model 1891/30. Výroba karabin vzor 1891/30 byla ukončena v roce 1944, dále byly vyráběny jen pušky pro odstřelovače. Do roku 1945 bylo vyrobeno 17.475.000 karabin vzoru 1891/30. Po válce byly Mosiny dále vyráběny (své verze vyrábělo Československo, Čína, Maďarsko a Polsko) a byly používány ve válkách v Koreji, Vietnamu a Afghánistánu. Část z nich je ještě v různých armádách používána dodnes, v 90. letech měli odtřelovací Mosiny severokorejští vojáci. Mosiny byly používány v Egyptu, Palestině a v Iráku. Během bojů v Čečensku byly používány spolu s Kalašnikovy.

Záhada bezhlavých Římanů (The Mystery Of The Headless Romans)

2. října 2017 v 20:14 | paulito
2006

V Británii, pouhých 30 kilometrů od Hadriánovy zdi, bylo v masovém hrobě nalezeno třicet těl bezhlavých Římanů. V římském světě je tento objev zcela ojedinělý. K záhadnosti nálezu přispívá africká keramika, nalezená v hrobě. Došlo zde k masakru, hromadnému pohřbu afrických pomocníků, nebo popravě vězňů? Po dvanácti měsících podrobného vědeckého zkoumání vychází najevo překvapivá pravda. Patrick Ottaway z Archeological Trust v Yorku původně začal pouze s odkrýváním hrobů, až odhalil celé naleziště. Od okamžiku, kdy jeho archeologové našli první hrob, však věděli, že na kostrách je něco zvláštního. Těla byla pohřbena s oddělenými hlavami, umístěnými ve velmi neobvyklých polohách mezi koleny, na hrudníku nebo u chodidel. V jednom dvojnásobném hrobě měla dvojice těl hlavy posazené ve správné pozici na krku, ale byly vzájemně vyměněné. Co tohle všechno znamená a proč těmto tělům oddělili hlavy? Odborníky čekalo prověření bezpočtu teorií.

Major Wilhelm Borchert

1. října 2017 v 22:21 | paulito

Wilhelm Borchert se narodil 8.5.1904 v Schöneiche bei Guben. 1.4.1922 vstoupil jako dobrovolník do Reichswehru a byl přidělen k 5. Kompanie, Infanterie-Regiment Crossen, později Infanterie-Regiment 121. 31.3.1934 byl jako záložní důstojnický čekatel propuštěn a 28.1.1938 povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. V červenci 1939 se zúčastnil tažení. Od 1.9.1938 byl velitelem čety v 12. (MG) Kompanie, Infanterie Regiment 29 v Gubenu. 9.12.1938 byl zařazen ke Grenz-Infanterie-Regiment 121 v Crossenu. Od 10.7.1939 se zúčastnil cvičení a 1.8.1939 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve. 28.8. byl zařazen k jízdní četě Infanterie Regiment 121, 50. Infanterie-Division. V tažení ve Francii obdržel za těžké boje u Chemin des Dames a zatlačení francouzských jednotek k Marne, 6.7.1940 EK II. Po začátku tažení v Rusku převzal v červenci 1941 10./Infanterie Regiment 121 a obdržel 9.9.1941 EK I. V zimě 1941-42 se konaly těžké boje o Sevastopol. 22.4.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve a po obsazení Kerče a Sevastopolu obdržel Borchert Krimschild. Po krátkém odpočinku na Krymu byla divize odeslána v listopadu 1942 na Terek na Kavkaze. Zde následovaly těžké boje do února 1943, než byla obsazena Kubáň a na počátku března 1943 převzal Borchert III./Grenadier Regiment 121 poté, co byl krátce předtím jmenován velitelem 3./Grenadier Regiment 121. 11.3.1943 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. V té době byla divize u Krasnodaru. Na podzim 1943 se vrátil zpět na Krym. Borchert zůstal velitelem praporu a prožil ústupové boje na Kerči a Perekopu. 10.3.1944 byl povýšen do hodnosti Major der Reserve a 30.4.1944 převzat do aktivní služby. 1.5.1944 byl během konečných bojů o Sevastopol převelen k 336. Infanterie Division a tam převzal Regimentsgruppe. Od 13.5.1944 byl Major Wilhelm Borchert hlášen na Krymu jako pohřešovaný.

Konteradmiral Karl-Otto Gutjahr

1. října 2017 v 21:41 | paulito

29.6.1895, Voerde
21.6.1975, Bielefeld

Poradce v Námořní personální kanceláři, OKM (1.10.1938 - 6.11.1939)
Náčelník Vojenského oddělení v Zbrojní torpédové kanceláři, OKM a náčelník Testovací komise pro torpéda Kriegsmarine a Luftwaffe na Ministerstvu výzbroje a válečné výroby (7.11.1939 - 8.3.1943)
Zastupující náčelník Zbrojní torpédové kanceláře (24.6.1940 - 7.8.1940)
Náčelník Zbrojní torpédové kanceláře, OKM (9.3.1943 - 31.5.1945)
V zajetí (31.5.1945 - 9.3.1946)

Německý kříž ve stříbře 16.4.1945 jako Konteradmiral
Železný kříž (1914) 2. třídy
Oldenburský kříž Friedricha-Augusta 2. třídy
Odznak za zranění v černé (1918)
Baltský kříž 1. třídy
Baltský kříž 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči

Generalleutnant Hans Röttinger

1. října 2017 v 21:12 | paulito

16.4.1896, Hamburg
15.4.1960, Bonn

V roce 1914 vstoupil Röttiger k dělostřeleckým jednotkám Preußischen Armee a sloužil od roku 1915 jako Leutnant v Lauenburgischen Fußartillerie-Regiment Nr. 20. Po skončení první světové války byl převzat do Reichswehru a od roku 1925 jako Oberleutnant v různých funkcích, mimo jiné jako důstojník baterie, adjutant a velitel baterie. Po absolvování výcviku Generálního štábu byl od roku 1931 jako Hauptmann velitel roty v Kraftfahrtruppe. Nakonec byl převelen do Generálního štábu. Na počátku druhé světové války byl Röttiger jako Oberstleutnant náčelníkem štábu v VI. Armeekorps. Během tažení na Západě v roce 1940 byl převelen k nově ustavenému XXXXI. Armeekorps jako náčelník štábu. V lednu 1941 byl povýšen do hodnosti Oberst. Během tažení v Rusku byl Röttiger jmenován v lednu 1942 náčelníkem štábu 4. Panzerarmee a později povýšen do hodnosti Generalmajor. Od dubna 1942 převzal stejnou funkci u 4. Armee. Nakonec sloužil od července 1943 jako náčelník štábu Heeresgruppe A v Rusku pod velením Generalfeldmarschall Ewalda von Kleist a od června 1944 ve stejné funkci u Heeresgruppe C v Itálii pod Generalfeldmarschall Albertem Kesselringem. 30.1.1945 byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppe. Na konci války padl do britského zajetí, propuštěn byl v roce 1948.

Deutsches Kreuz in Gold 26.1.1942, jako Oberst ve štábu XXXI. Korps
Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Hanseatenkreuz Hamburg
Wehrmacht-Dienstauszeichnung IV. bis II. Klasse
Spange zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse

Konteradmiral Helmut Grube

30. září 2017 v 18:58 | paulito

7.5.1893, Hohen-Sprenz
5.12.1978, Schleswig

Poradce Testovacího velení pro stavbu nových válečných lodí (10.10.1938 - 13.11.1939)
Náčelník štábu Testovacího velení pro stavbu nových válečných lodí (14.11.1939 - 7.1.1941)
Náčelník oddělení elektrických systémů, Hlavní kancelář stavby válečných lodí, OKM (8.1.1941 - 19.1.1943)
Důstojník u štábu Velení námořní skupiny West a ředitel zásobovacího oddělení (20.1.1943 - 31.12.1944)
Náčelník Testovacího velení pro stavbu nových válečných lodí (1.2.1945 - 8.5.1945)
V zajetí (8.5.1945 - 1.1947)

Německý kříž ve stříbře (28.8.1944)
Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy

Ruské pušky Mosin v carské armádě (1)

30. září 2017 v 10:38 | paulito
Počátky historie pušky Mosin sahají do rusko-turecké války (1877-1878), kdy se ukázalo, že ruská pěchota, vyzbrojená jednorannými karabinami Berdan, zaostávala v palebné síle za Turky, kteří používali opakovací karabiny Winchester. Již v roce 1882 se pokoušeli Rusové zavést takovou karabinu a po nepovedeném projektu adaptace karabiny Berdan zkoušeli různé dostupné modely Mauser, Lee-Metford a Lebel. Tehdy se před komisí, která měla vybrat model zbraně pro armádu, objevil mladý ruský kapitán Sergej Ivanovič Mosin, který představil svoji karabinu ráže 7,62 mm model 1890. První práce na karabině zahájil před sedmi lety, jeho cílem byla opakovací zbraň, zpočátku ráže 10,6 mm. Sice byl jeho projekt horší, než karabina belgické firmy Nagant, ale protože to byl ruský projekt, získal sympatie ruských porotců v soutěži. Byl dokončen ve zbrojním závodě v Tule, pod vedením Mosina a ten představil komisi 30 vylepšených karabin. Byly již srovnatelné s belgickými a mohly být zadány do sériové výroby rychleji. 13.4.1891 obdržel car report o karabině Mosin, pojmenované karabina vzor 1891 a rozhodl o její výrobě. Výroba nového modelu byla zahájena v roce 1892 ve zbrojních závodech v Tule, Iževsku a Sestrorjecku. Protože však nebyly dostatečné výrobní kapacity, bylo také 500.000 kusů objednáno ve francouzské zbrojovce Manufacture Nationale dArmes de Chatellerault. Zbrojní závod v Tule byl největším výrobcem pro carskou armádu. První továrna zde byla založena v roce 1632 Franzem Marcellusem. Carové ji rozvíjeli a v roce 1896 vyráběla 916 kusů pušek denně a pracovalo tu 8.937 dělníků. V posledních letech 19. století se továrna značně rozvíjela díky výrobě Mosinů a dodávkám strojů, především z Francie. Vyráběla též revolvery, lovecké zbraně a munici. Druhým výrobcem Mosinů byla továrna v Iževsku. Byla založena v roce 1760, vyráběla střelné zbraně a děla. V roce 1825 byl Iževsk největším výrobcem zbraní v Rusku, v letech 1807-1907 vyrobila 4.000.000 karabin. V roce 1900 zde byly nainstalovány nové stroje z Francie a Švýcarska, které doplnily stávající anglické, které pocházely ze 70. let. V roce 1896 dosáhla výroba pušek Mosin 1.000 kusů denně, o tři roky později poklesla na 600 kusů denně, kdy závod přešel na výrobu jiných modelů. Iževsk vyráběl také díly Mosinů pro výrobu v Tule a Sestrorjecku. Sestrorjeck byl třetím výrobcem Mosinů. Továrna byla založena v roce 1721. Mosiny vyráběla v letech 1894 až 1918 a byly to pušky, montované z dílů z ostatních závodů. Jedny z prvních Mosinů byly do Ruska dodány z francouzského závodu Chatellerault. Rusko bylo v obtížné vojenské i hospodářské situaci a obávala se některých svých spojenců (v roce 1884 uzavřela smlouvy s Německem a Rakousko-Uherskem). Monrachie se tak sblížila s republikánskou Francií, se kterou uzavřela smlouvu v roce 1892. Již o dva roky dříve Rusko objednalo 300.000 jednoranných karabin z továrny Saint Etienne. O něco později byla objednávka změněna na 500.000 opakovacích karabin s tím, že nebylo specifikováno, jaký typ a za jakou cenu. Změněn byl také zbrojní závod na Chatellerault. Prvních pět vzorků bylo dodáno do Ruska 1.6.1891. 19.12.1891 byla uzavřena s,louva na dodávku 503.750 karabin vzor 1891 v letech 1892-1894. Do Chatellerault přišli ruští důstojníci, kteří měli dohlížet na výrobu, ale zpočátku s nevyrábělo nic, protože až v dubnu 1892 přišly z Ruska vzorová hlaveň a bajonet. První sériová karabina byla vyrobena v červenci 1892. Nakonec bylo do Ruska dodáno 503.539 kusů, v roce 1892 22.000, 1893 128.000, 1894 330.000 a 1895 24.000 kusů. Dodané karabiny byly nasazeny v roce 1904 během rusko-japonské války. Do té doby měli Rusové již 3.800.000 karabin. Ale vstup do první světové války vyžadoval více zbraní. Proto byla navýšena výroba modelu pro pěchotu a dragouny a jejich výroba byla zahájena i v USA.

Major der Reserve Johannes Baasch

28. září 2017 v 20:25 | paulito

Johannes Baasch se narodil 18.8.1905 v Kowallu a vstoupil 1.7.1926 jako Schütze do 14. Kompanie, 4. (Preuß.) Infanterie-Regiment, 1.3.1927 byl převelen k 1. Kompanie. Po povýšení do hodnosti Oberschützen 1.7.1928 byl povýšen do hodnosti Unteroffiziers-Anwärter 15.5.1929 a 1.2.1930 Unteroffizier. Od 1.4.1930 byl poslán ke kadetnímu výcviku do Schiffsstamm-Division Ostsee. Baasch se nacházel 1.10.1930 až 29.4.1931 ve výcviku pro poddůstojnické čekatele v Neustettinu a od 18.8.1931 v Königsbrücku. Od 27.1.1932 se zúčastnil výcvikového kurzu ve Wünsdorf-Zossenu a po povýšení 1.10.1934 do hodnosti Feldwebel byl převelen do 5. Kompanie, Infanterie-Regiments 26 ve Schleswigu, kde byl 1.4.1937 povýšen do hodnosti Oberfeldwebel. Jako záložní důstojnický čekatel byl Baasch 24.10.1938 z Heer propuštěn. Během mobilizace přišel 26.8.1939 jako velitel muniční čety v leichte Infanterie-Kolonne, Infanterie-Regiment 458, se kterým se zúčastnil tažení v Polsku. Po skončení bojů byl 20.12.1939 povýšen do hodnosti Leutnant a během nasazení na Westwallu Oberleutnant der Reserve. Po jmenování velitelem čety v 10. Kompanie, převzal 2.4.1940 velení této roty a zúčastnil se s ní tažení na Západě. Po skončení bojů byl 9.10.1940 až 9.1.1942 velitelem 10. Kompanie, Infanterie-Regiment 410, s ní se zúčastnil tažení v Rusku. 16.7.1941 byl zraněn v Litvě. Po uzdravení se stal 10.1.1942 velitelem 9. Kompanie, Infanterie-Regiment 410. 1.4.1942 obdržel rozkaz překročit se svojí rotou železnici Staraja Russa-Děmjansk a obsadit silnici severozápadně od Syčeva. Díky tomu mohly ustoupit německé jednotky z kotle u Děmjansku. Baasch obdržel za svoji statečnost 3.5.1942 Ritterkreuz a 30.5.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve. 24.8.1942 převzal Baasch velení II. Bataillon, Infanterie-Regiment 411 a 26.10. až 21.11.1942 se zúčastnil výcviku na velitele praporů. 26.12.1942 převzal velení III. Bataillon, Grenadier-Regiment 410. 23.2.1943 byl zraněn v boji střepinou granátu a převezen do lazaretu. 16.2.1944 přišel k Führer-Grenadier-Ausbildungs-Bataillon 4, Grenadier-Ausbildungs-Regiment 32 v Ostrowu. Po návratu do čela svého III. Bataillonu, padl Johannes Baasch 10.8.1944 u Valgy v Lotyšsku v boji. 20.8.1944 byl posmrtně povýšen do hodnosti Major der Reserve.

Oberstleutnant Hans-Georg Bätcher

28. září 2017 v 19:44 | paulito

Hansgeorg Bätcher se narodil 13.1.1914 ve Finsterwalde. 1.4.1934 byl povolán do Wehrmacht. Nejdříve ke Kraftfahr-Abteilung 3 ve Wunstorfu a v březnu 1935 byl odvelen jako Unteroffizier do Kriegsschule München. Byl povýšen do hodnosti Oberfähnrich a 1.11.1935 se dobrovolně přihlásil k Luftwaffe, jde prodělal letecký výcvik ve Fliegergruppe Tutow a byl přidělen jako pozorovatel do I. Gruppe, Kampfgeschwader 253. Po povýšení do hodnosti Leutnant 1.4.1936 a přidělení pilotního průkazu v září 1936, se Bätcher stal 1.10.1936 důstojníkem roty ve Flugzeugführer-Ausbildungs Regiment 27 v Halberstadtu. V roce 1938 se stal ordonančním důstojníkem General der Flieger Felmyho, poté byl převelen jako pozorovatel k I. Gruppe, Kampfgeschwader 27. 1.4.1939 se stal adjutantem Gruppe, kde byl na počátku tažení v Polsku i pilotem. Během tažení proti Francii byl 5.6.1940 sestřelen a padl u Rouenu do zajetí, ze kterého byl po skončení bojů propuštěn. Následovalo převelení k 3. Staffel, Kampfgeschwader "Wiking", kde působil chvíli jako letecký učitel. 15.7.1940 převzal velení 1. Staffel a vedl ji v Rusku. Zde zničil 23.8.1941 obranné postavení na železnici, tři vlaky východně od Konotopu v září 1941, potopil 20.2.1942 parník o 2.000 BRT, zasáhl několik cílů během bojů o Sevastopol a 23.2.1942 potopil tanker o 7.500 BRT před přístavem Kerč, díky čemuž byl Kerč o pět dnů později obsazen. Za své úspěchy u Moskvy a později u Stalingradu obdržel 21.12.1942 jako Hauptmann a Staffelkapitän 1. Staffel, Ritterkreuz. 30.7.1943 dosáhl Bätcher jako první bombardovací letec 500 bojových vzletů a 6.10.1943 byl jmenován velitelem I. Gruppe, Kampfgeschwader 4 "General Wever", 1.11.1943 byl povýšen do hodnosti Major. Se svojí Gruppe létal Bätcher proti předmostí Sivaš na Krymu a proti cestám z Kerče, za což obdržel 24.3.1944 Eichenlaub zum Ritterkreuz. 13.2.1944 byl odvelen do štábu Luftflotte 4 a 6.12.1944 jmenován velitelem III. Gruppe, Kampfgeschwader 76. 1.3.1945 se stal Kommodorem Kampfgeschwader (J) 54 a v květnu 1945 padl do amerického zajetí. Hansgeorg Bätcher zemřel 23.4.2003 v Uelzenu.

Saudsko-arabské tanky 1918-1939

28. září 2017 v 15:14 | paulito
Dodavatelem výzbroje pro saudskou armádu krále Ibn Sauda byla Velká Británie. Od roku 1933 bylo dodáno několik obrněných aut. Dále bylo dodáno několik tanket Carden Loyd Mk.VIb a lehkých tanků Vickers Light Tank Mk.II.

Albánské tanky 1918-1939

28. září 2017 v 15:13 | paulito
Informace o nevelkých obrněných silách Království Albánie jsou jen kusé. Jediným dodavatelem výzbroje byla Itálie, která všechny zbraně převzala po invazi 7.4.1939. Albánská armáda nekladla útočníkům větší odpor a následně byla 13.7.1939 začleněna do italské armády. Několik lehkých tanků (pravděpodobně 6) Fiat 3000 Model 21 bylo dodáno v roce 1929. Kromě toho používali Albánci stará obrněná auta Bianchi a dvě Lancia IZM (také od konce 20. let). V roce 1935 se v albánské armádě nacházelo osm obrněných vozidel. V roce 1938 přišlo šest tanket CV 33. Podle nepotvrzených zpráv se jako jeden z mála albánských oddílů postavily Italům na odpor. Všechna tato vozidla tvořila obrněnou rotu, podřízenou Královské gardě.

Afghánské tanky 1918-1939

28. září 2017 v 15:11 | paulito
Prvním obrněným vozidlem Království Afghánistán byl obrněný automobil Lancia IZ, který darovala italská vláda králi Amaullachovi v roce 1928 během jeho návštěvy v Itálii. Ve stejné době byly do Afghánistánu dodány čtyři lehké tanky Renault FT17. Zůstaly ve službě do 40. let, je pravda, že byly používány jen při přehlídkách. Vraky dvou z nich byly nalezeny na vrakovišti u Kábulu po americké intervenci proti Talibanu. V roce 1929 nastoupil na afghánský trůn dosavadní ministr války Nadir Šáh. Během jeho vlády byla ukončena spolupráce se Sovětským svazem a sovětští poradci a technici museli odejít. Proto nebyly dodány plánované dodávky dvouvětvých tanků T-26 a obrněných aut BA-6. Následující obrněná vozidla byla zakoupena v roce 1935 u firmy Henry Disston and Sons v Philadelphii. Bylo to devět opancéřovaných tahačů na podvozku zemědělského tahače Caterpillar 30. Další tři byly ještě pravděpodobně koupeny rozložené a smontovány na místě. Tato unikátní konstrukce, pojmenovaná Disston Tractor Tank, byla vyzbrojena kanónem 37 mm ve věži a kulometem Browning 0,303 (nebo Colt) ve střílně v levé části přídě. Vozidlo vážilo kolem 10 tun a neslo pancéřování o síle 9,5 až 16 mm. Motor měl výkon 50 hp a byl chlazený vodou, což mu umožnilo rychlost 18 km/h a dojezd 200 km. Úkolem tanků Disston bylo zajištění vnitřní bezpečnosti. Účastnily se například potlačení revoluce Ghilzai v provincii Katavaz v roce 1937. Ve službě zůstaly do 60. let a skončily jako výcviková vozidla (v té době byly přezbrojeny na sovětské kulomety KPVT 14,5 mm nebo DŠK 12,7 mm v trupu. V roce 1939 bylo koupeno 12 italských tanket CV 35. Pravděpodobně čtyři byly s plamenometem. Byla z nich zformována pancéřová rota, což vedlo k vytvoření pancéřového praporu (Kandak-i-Tank), podřízeného Centrálnímu sboru armády (podle jiných pramenů Královské gardové divizi). Měl dvě roty, jednu vybavenou tanky Disson a druhou tanketami, které se skládaly ze tří čet (Baluk) po čtyřech vozidlech. Ve stavu se ancházely také stará obrněná auta Lancia (2 kusy?) a Citroen. Byl plánován nákup 10 tanků Škoda S-IIa (T-11) v Československu v roce 1938, ale k nákupu nedošlo z důvodu obsazení Německem.

Renault FT

Disston

Konteradmiral Joachim von Gerlach

26. září 2017 v 22:49 | paulito

22.11.1895, Berlín
19.3.1979, Darmstadt

Vedoucí Zbrojního oddělení torpéd, Námořní zbrojní kancelář, OKM (2.11.1938 - 6.11.1939)
Vedoucí vojenského oddělení, Kancelář skupiny torpédových zbraní, Zbrojní oddělení torpéd, Námořní zbrojní kancelář, OKM (7.11.1939 - 15.4.1940)
Zastupující vedoucí Kanceláře skupiny torpédových zbraní (7.11.1939 - 27.12.1939)
Ve štábu Admirála Norska (16.4.1940 - 26.6.1940)
Přidělen OKM (27.6.1940 - 9.7.1940)
Velitel sekce Wesermünde (10.7.1940 - 9.6.1942)
Náčelník štábu Námořního velení Dánsko (10.6.1942 - 20.9.1942)
Velitel námořní obrany Narviku (Norsko) (21.9.1942 - 5.4.1945)
K dispozici Námořnímu vrchnímu velení Balt, určen jako vedoucí Testovacího velení pro stavbu nových válečných lodí, ale velení nepřevzal (6.4.1945 - 8.5.1945)
V zajetí (9.5.1945 - 2.12.1946)

Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918




Oberst Otto Weiss

26. září 2017 v 21:44 | paulito

Otto Weiß se narodil 25.9.1907 v Breslau. 15.4.1926 vstoupil k policii. V roce 1931 dosáhl hodnosti Polizei-Leutnant. 1.10.1934 byl Weiß jako Oberleutnant přeřazen k Luftwaffe. Od října 1934 do října 1936 byl technický důstojník v jedné Nah-Aufklärungsstaffel. Nakonec byl do července 1938 jako Hauptmann ve štábu Jagdgeschwader 134 Horst Wessel. Od července do září 1938 byl zařazen k Fliegertruppe 40. V říjnu 1938 byl převelen k Lehrgeschwader 2. Při německém útoku na Polsko v září 1939 létal Weiß v II. Gruppe, Lehrgeschwader 2 jako bitevní letec s Henschel Hs 123. 13.9. a 30.9.1939 obdržel Eiserne Kreuz II. a I. Klasse. Během tažení na Západ létal jako velitel II. Gruppe, podřízen Sturzkampfgeschwader 1. Přitom se Gruppe vyznamenala zničením 40 francouzských tanků u Cambrai. Za to obdržel Weiß 18.5.1940 jako Hauptmann a Kommandeur II. Gruppe, LG 2 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Ve stejný den byl jmenován ve Wehrmachtbericht. 1.7.1940 byl povýšen do hodnosti Major. II. Gruppe, Lehrgeschwader 2 velel také na východní frontě a za boje u Kalininu získal přezdívku "Lev od Kalininu". V zimě 1941/1942 se II. Gruppe, LG 2 stala částí nově ustavené Schlachtgeschwader 1 a Weiß se skal velitelem eskadry. 31.12.1941 obdržel Eichenlaubs zum Ritterkreuz od Hitlera ve Führerhauptquartier. Získal ho jako první bitevní letec Luftwaffe. V červnu 1942 byl Weiß jmenován do funkce Inspekteur für Schlacht- und Zerstörerflieger. Tuto funkci zastával do listopadu 1942. Od prosince 1942 do února 1943 byl velitelem Versuchskommandos für Panzerbekämpfung. Zde testoval Ju 87G v Erprobungsstelle Rechlin. Od února 1943 se Weiß stal velitelem Panzerjagdkommando Weiß. Tato jednotka byla postavena v Brjansku. Od července do prosince 1943 fungoval jako Inspekteur der Schlachtflieger. 1.11.1943 byl povýšen do hodnosti Oberst. Od prosince 1943 do března 1944 byl vedoucím jedné Flugplatzkommission. Od dubna 1944 do ledna 1945 byl ve funkci Fliegerführer Eismeer (od června 1944 přejmenována na Fliegerführer 3). V posledních válečných měsících působil v různých funkcích. Do května 1945 byl ve štábu Luftflotte 6. Do konce války absolvoval Weiß přes 500 bojových vzletů. Otto Weiß zemřel 19.8.1955 v Kielu.

Blériot XI srbského letectva

24. září 2017 v 18:01 | paulito
Jeden Bleriot XI Militarie byl dodán v roce 1912 s motorem 50 hp Gnome. Byl stažen ze služby v roce 1915.

Dva Bleriot XI-2 Artillerie byly dodány v roce 1912 s motory 70 hp Gnome engine. Jeden další Bleriot XI-2 Artillerie s motorem 80 hp Gnome byl zadržen při cestě do Turecka. Dva další Bleriot XI-2 Genie s motory 80 hp Gnome byly dodány v roce 1914. Stroje byly staženy ze služby v roce 1915.

Jeden Bleriot Penguin (30 hp Anzani) a jeden Bleriot Ruler (80 hp Gnome) byly dodány v roce 1914. Byly používány k výcviku a staženy ze služby v roce 1915.



Avia-Fokker F.39 (F.IX) jugoslávského letectva

24. září 2017 v 17:36 | paulito
Dva letouny Fokker F.39 byly dodány v roce 1932. Byly licenčně vyráběny firmou Avia v Československu s motory 400 hp Gnôme-Rhône Jupiter 9Ae. Byly využívány jako bombardéry, ale také pro výcvik posádek, průzkum a transport. Koncem 30. let byly vybaveny motory 420 hp IA Jupiter 9Ad u firmy Ikarus. Od roku 1939 byla letadla přestavěna pro využití výsadkáři. Byly ve službě ještě v roce 1941 a zřejmě předány Chorvatskému letectvu.

Oberstleutnant Ludwig Schütte

24. září 2017 v 17:19 | paulito

Ludwig Schütte se narodil 23.5.1912 v Brémách a 15.6.1933 až 30.9.1933 absolvoval pracovní službu v Rotenburgu. 4.4.1934 vstoupil jako Fahnenjunker do Infanterie-Regiment 16 v Oldenburgu. Po povýšení do hodnosti Fahnenjunker-Gefreiter a Fahnenjunker-Unteroffizier byl od ledna do října 1935 odvelen na Kriegsschule Dresden. Po povýšení do hodnosti Leutnant u Infanterie-Regiment 69 v Hamburku, 1.4.1936, se stal adjutantem Ersatz-Bataillonu, Infanterie-Regiment 90. 1.4.1939 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a během tažení v Polsku byl odvelen k výcviku u RAD v Rotenburgu. Od ledna 1940 byl adjutantem III. Bataillonu, Infanterie-Regiment 469, na Westwallu severně od Cách, v prostoru Herzogenrath/Merkstein a v březnu 1940 se stal velitelem 11. Kompanie. Na počátku bojů proti Francii postupovala Schütteho divize ve směru Holandsko-Belgie-Valenciennes do Francie. Během postupu obsadila jeho rota Fort Marchovelette u Namuru. Kapitulaci Francie prožil Ludwig Schütte 24.6.1940 v Semuru u Dijonu. Za boje ve Francii obdržel Schütte oba stupně Železného kříže. Od července do října 1940 byl velitelem města Lemvik v Dánsku a převzal obranu pobřeží Severního moře v tomto úseku. Následovalo převelení na Truppenübungsplatz Bergen-Hohne k ustavení 131. Infanterie-Division, kde převzal velení 2. Kompanie. V dubnu 1941 byla divize přesunuta na hranci s Ruskem na řece Bug a zúčastnila se tažení do SSSR. Po rychlém postupu následovaly od října těžké boje a poté postup přes Alexin, mezi Kalugou a Tulou k Serpuchovu u Moskvy, kde byl 6.12.1941 postup zastaven a následoval ústup k Roslavli. 1.3.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. V létě 1942 byl Füsilier-Bataillon přeložen do Rževa a zúčastnil se obsazení důležité výšiny. Za to obdržel 26.12.1942 Deutschen Kreuz in Gold. Byl jmenován velitelem Divisions-Füsilier-Bataillon 131 a jako Major a velitel Divisions-Füsilier-Bataillon 131, 131. Infanterie-Division obdržel 23.2.1944 Ritterkreuz za udržení předmostí Noviki na Luchese proti nepříteli. Koncem února 1944 byl prapor přeložen do Kovelu a tam podřízen jedné Waffen-SS-Division. V bojích byl Schütte zraněn a poslán do lazaretu ve Schwerinu. Poté, co se přihlásil zpět u XI. Generalkommando, byl poslán jako učitel taktiky na Offiziersschule Metz, žádal ale brzy o návrat ke své divizi. Velitel divize, General Meyer-Buerdorf, ho požadoval jako velitele pro Grenadier-Regiment 432. po povýšení do hodnosti Oberstleutnant 1.9.1944 převzal velení Grenadier-Regiment 432. 15.1.1945 se hlásil u svého pluku a zúčastnil se ústupu Východním Pruskem přes Goldap, Gumbinnen, Allenstein, Sensburg a Rosenberg až k Kurischen Haff. 25.3.1945 padl u Rosenbergu do ruského zajetí. Ze zajetí se vrátil teprve 13.10.1955. Ludwig Schütte zemřel 13.4.1993 v Hamburku.

Anatra DS Anasal jugoslávského letectva

23. září 2017 v 22:58 | paulito
Kolem 10 strojů Anatra DS Anasal bylo zprovozněno z několika desítek trupů, ukořistěných srbskou armádou v roce 1918. Letadla byla původně K.u.K. Luftfahrttruppe Anatra C.I Ba.010 a nebyla v příliš dobrém stavu. Mnoho bylo proto použito jen na náhradní díly. Byly vybaveny motorem 160 hp Salmson 9U. Byly používány jako průzkumné, ale létaly jen málo. Ze služby byly staženy v roce 1925.

Albatros D.III jugoslávského letectva

23. září 2017 v 22:40 | paulito
Dva neletuschopné Albatros D.III Ba.53.2 (Oeffag) a nejméně sedm dokončených trupů Albatros D.III Ba.253 (Oeffag) a osm Ba.253 bylo ukořistěno od K.u.K. Luftfahrttruppe v roce 1918. Jeden Ba.53.2 byl později zprovozněn. V roce 1925 vyrobil Rogozarski devět párů křídel, takže osm předtím nedokončených a jeden havarovaný Ba.253 se stalo operačními. Celkem bylo nakonec používáno 16+ Ba.253. Původně nesly motor Austro-Daimler AD6, ačkoliv nejméně tři Ba.253 byly vybaveny motory 230 hp Hiero Type H IV koncem 20. let. Byly používány jako stíhací a výcvikové a staženy ze služby koncem 20. let.

Vazduhplovstvo Kraljevine SHS, letiště Novi Sad, červenec 1926, pilot seržant Grgic.


Albatros ALKA

23. září 2017 v 22:20 | paulito
Jeden stroj Albatros ALKA byl dodán v roce 1940. ALKA byl dolnoplošník, navržený slovinským konstruktérem Antonem Kuheljem podle požadavku JKRV z roku 1939 na nový základní výcvikový stroj, který by nahradil dvouplošník Fizir FN. Označení ALKA vzniklo z ALbatros Kuhelj Anton. Prototyp ALKA byl vybaven motorem 132 hp Gipsy Major a jeho konkurenty byly Rogozarski Brucos a Ikarus Aero 2. Po zkouškách byl vybrán Aero 2 a vývoj ALKA byl ukončen. Osud prototypu není známý.

Konteradmiral Günther von der Forst

23. září 2017 v 21:32 | paulito

17.12.1897, Bad Driburg
24.3.1982, Berchtesgaden

Dobrovolník, Marine-Schule Mürwik (03.1.1916 - 04.3.1916)
Křižník 'Freya' (05.3.1916 - 04.5.1916)
Řadová loď 'Schleswig-Holstein' (05.5.1916 - 31.10.1916)
Výcvik (01.11.1916 - 08.3.1917)
Těžký křižník 'Kaiserin Augusta' (09.3.1917 - 08.9.1917)
Schule-Halb-Flotille (09.9.1917 - 28.2.1918)
Dělostřelecký důstojník, torpédový člun 'V 69', 2. Zerstörer-Halb-Flotille Flaunders (02.3.1918 - 06.11.1918)
II. Torpedo-Division (07.11.1918 - 09.1.1919)
Strážní důstojník, 1. Halb-Flotille, 1. Nord Marine Torpédový člun Halb-Flotille, 3. Halb-Flotille (01.8.1919 - 27.10.1921)
Marine-Division Nord (28.10.1921 - 14.2.1922)
Adjutant, křižník 'Berlín' (15.2.1922 - 02.10.1923)
Zpravodajský důstojník Wilhelmshaven (03.10.1923 - 30.9.1925)
Strážní a dělostřelecký důstojník, II. Torpédový člun-Flotille (01.10.1925 - 25.9.1927)
Ausbildung-Abteilung Marine-Administration (26.9.1927 - 29.9.1929)
Velitel, torpédový člun 'T 153' (30.9.1929 - 05.2.1930)
Velitel, torpédový člun 'T 156' (06.2.1930 - 25.9.1931)
I. Torpédový člun-Flotille, velitel torpédový člun 'T 196' (26.9.1931 - 24.9.1933)
Štáb Velitelství torpédových člunů (25.9.1933 - 01.10.1933)
K dispozici Inspektion Ausbildung Marine (02.10.1933 - 24.3.1935)
Marine-Administration, od 11.1.1936 Kriegsmarine Höhere Kommando (25.3.1935 - 21.10.1937)
První důstojník, aviso 'Grille' (22.10.1937 - 06.5.1938)
Velitel, aviso 'Grille' (07.5.1938 - 07.3.1940)
Námořní styčný důstojník u Armee-Höhere-Kommando 18 (08.3.1940 - 05.5.1940)
Velitel, aviso 'Grille' (06.5.1940 - 09.6.1940)
Náčelník štábu, Štáb Admiral Süd Norwegen (20.6.1940 - 18.7.1940)
Velitel Marine-Abwehr Stavanger (19.7.1940 - 31.5.1941)
Marine-Kommando 'T' (pro Murmansk) (01.6.1941 - 10.12.1941)
Ubytovatel, Štáb Velícího admirála Norwegen (11.12.1941 - 06.11.1942)
K dispozici Velícího admirála Marine Ost, poté admirála Egejského moře (07.11.1942 - 31.1.1943)
Náčelník štábu Velícího admirála Egejského moře (01.2.1943 - 03.11.1943)
K dispozici Marine-Höhere-Kommando Ost (04.11.1943 - 01.5.1944)
Náčelník štábu Marine-Höhere-Kommando Ost Marines (02.5.1944 - 23.7.1945)
V zajetí (23.7.1945 - 02.12.1946)

Leutnant zur See (17.3.1918)
Oberleutnant zur See (1.4.1922)
Kapitänleutnant (1.12.1928)
Korvettenkapitän (1.4.1935)
Fregattenkapitän (1.10.1938)
Kapitän zur See (1.4.1940)
Konteradmiral (1.4.1944)

Konteradmiral Otto Fricke

23. září 2017 v 21:29 | paulito

29.5.1894, Wennigsen
26.11.1966, Heidelberg

Náčelník štábu Inspekce námořního dělostřelectva a Velitel 11. Marine-Artillerie-Regiment na West Wall (1.10.1937 - 30.4.1940)
Zastupující inspektor Námořního dělostřelectva (7.7.1938 - 6.8.1938)
Velitel Stavangeru (Norsko) (1.5.1940 - 18.7.1940)
Náčelník štábu Námořního velitelství Pobřeží Kanálu (19.7.1940 - 17.4.1942)
Náčelník štábu Velícího admirála Francie (18.4.1942 - 15.11.1942)
Starší ubytovatel ve štábu Velení námořní skupiny West (16.11.1942 - 31.3.1943)
Inspektor Námořního dělostřelectva (1.4.1943 - 22.7.1945)
V zajetí (22.7.1945 - 19.4.1947)

Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy
Hansovní kříž Bremen
Sudetská medaile
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Řád za zásluhy republiky Chile, Stříbrný kříž


Konteradmiral Werner Fürbringer

22. září 2017 v 15:16 | paulito

2.10.1888, Braunschweig
8.2.1982, Braunschweig

Během první světové války úspěšný ponorkový velitel v Kaiserliche Marine, potopil 101 lodí (97.881 GRT).

K dispozici OKM (6.12.1937 - 16.2.1938)
Náčelník Statistického oddělení, OKM (17.2.1938 - 9.11.1938)
Náčelník oddělení pro export munice, OKM (10.11.1938 - 31.10.1939)
Náčelník oddělení obrany ponorek, OKM (1.11.1939 - 31.10.1942)
Zbrojní inspektor Východních území (1.11.1942 - 30.6.1943)
Penzionován (30.6.1943)
K dispozici Kriegsmarine (1.7.1943)

Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Rytířský kříž královského domu Hohenzollernů s meči (27.8.1916)
Válečný odznak ponorek (1918)
Čestný kříž 1914/1918 s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy


Konteradmiral Hans-Joachim Gadow

22. září 2017 v 15:06 | paulito

6.9.1898, Tillendorf
4.8.1978, Ruhpolding

Náčelník štábu Velitele torpédových člunů (16.5.1938 - 20.10.1939)
Náčelník štábu Velitele torpédoborců (21.10.1939 - 30.11.1939)
Velitel 3. flotily torpédoborců (1.12.1939 - 13.4.1940)
Zástupce námořnictva v Narviku (14.4.1940 - 9.8.1940)
Náčelník štábu Námořní velitelské kanceláře von Fischel a náčelník štábu Transportní flotily B pro operaci Seelöwe (30.8.1940 - 31.10.1940)
Velitel Transportní flotily ve Francii (1.11.1940 - 18.2.1941)
Velitel Námořní velitelské kanceláře Antverpy (19.2.1941 - 7.3.1941)
Velitel Námořního výcvikového velení Rumunsko a náčelník štábu rumunského loďstva a velitel eskortních lodí v Černém moři (5.4.1941 - 25.3.1943)
Náčelník štábu Námořní stanice Severní moře (8.4.1943 - 21.6.1943)
Náčelník štábu Námořního vyššího velení Severní moře (22.6.1943 - 10.7.1945)
V zajetí (10.7.1945 - 21.2.1947)

Německý kříž ve zlatě 10.10.1943
Železný kříž (1939) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči
Slezský orel 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy
Narvický štít
Odznak Loewenfeld Marine Brigade
Vzpomínková medaile na tažení proti komunismu (Rumunsko)

SA-Obergruppenführer Franz Xaver Dorsch

22. září 2017 v 13:03 | paulito

24.12.1899, Illertissen
8.11.1986, München

2.6.1917 povolán k Ersatz-Abteilung (E), II. Rekruten-Depot, Königlich Bayerischen 6. Feldartillerie-Regiments "Prinz Ferdinand von Bourbon, Herzog von Calabrien" (6. FAR), Fürth
15.6.1917 E/6. FAR, Garnisons-Kompanie Würzburg
19.10.1917 2. Rekruten-Depot 6. FAR
5.1.1918 Bezirks-Kommando Aschaffenburg
21.2.1918 I. E/Königlich Bayerisches 23. Infanterie-Regiment "König Ferdinand der Bulgaren", 1. Rekruten-Depot
23.4.1918 I. E/Königlich Bayerisches 9. Infanterie-Regiment "Wrede", Rekruten-Depot Würzburg
30.4.1918 až 26.5.1918 Garnisons-Lazarett Gerolzhofen
27.5.1918 až 5.6.1918 Reserve-Lazarett Josefschule Würzburg
7.6.1918 2. Kompanie/I. Ersatz-Abteilung/Königlich Bayerisches 9. Infanterie-Regiment "Wrede", Würzburg
8.7.1918 Feld-Rekruten-Depot 3. Kompanie, 6. bayerischen Reserve-Division
9.8.1918 E/11. Feldartillerie-Regiments (FAR)
17.8.1918 I. E/Königlich Bayerisches 9. Infanterie-Regiment "Wrede", 2. Kompanie, Würzburg
1919 Freikorps
1922 vstup do NSDAP a SA
1923 účastník pokusu o převrat v Mnichově
1938 Referent, Zentralbüro Organisation Todt (Sonderbeauftragten für die kriegsmäßige Führung)
1940 Ministerialdirektor
1941 Leiter v Zentralbüro, Organisation Todt
1942 Zástupce Alberta Speera
1.5.1943 SA-Brigadeführer z.V. jako Führer ve štábu Obersten SA-Führung
6.4.1944 až 5.1945 vedoucí stavebního úřadu v Reichsministerium für Rüstung und Kriegsproduktion
1.5.1944 až 5.1945 současně vedoucí Luftwaffenbauwesens (výstavby Luftwaffe)
1.5.1944 až 5.1945 Stellvertreter des Reichsministers für Rüstung und Kriegsproduktion für die Dienststellen des Bevollmächtigten für die Bauwirtschaft im Vierjahresplan (Zástupce ministerstva pro výstavbu během čtyřletého plánu)
25.7.1944 až 5.1945 Chef des Marinebauwesens (Chef Mar Bau), Allgemeinen Marinehauptamt (AMA)

Ehrenkreuz des Weltkrieges
Medaille zur Erinnerung an den 9. November 1923
Olympia Erinnerungsmedaille
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen
Dienstauszeichnung der NSDAP in Bronze und Silber
Goldenes Parteiabzeichen der NSDAP
Eisernes Kreuz (1939), 2. Klasse
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. und I. Klasse mit Schwertern
Ritterkreuz des Kriegsverdienstkreuzes mit Schwertern 14.5.1943 jako Ministerialdirektor a vedoucí Zentralbüro, Organisation Todt
 
 

Reklama