Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Latham 43B v polském letectvu

15. dubna 2018 v 21:42 | paulito
Jedním z největších letadel polského letectva byl francouzský létající člun Latham 43HB3. Byl vyráběn firmou Latham Cie Soc. Industrie de Caudebec v Caudebec en Caux od roku 1924 jako bombardovací a průzkumný. Polské námořní letectvo bylo založeno 1.7.1920 v Pucku a bylo vybaveno zastaralými německými letouny z první světové války. V roce 1923 byl založen Morski Dywizjon Lotniczy (MDLot) a začal hledat moderní výzbroj. Protože Francie dala Polsku půjčku, Polsko zde objednalo 40 létajících člunů. Mezi nimi bylo osm bombardovacích strojů s dlouhým doletem. Od roku 1924 začaly dodávky. Osm rozmontovaných Latham 43 HB3 bylo dodáno do Pucku na jaře 1926 na palubě lodi Wilja. Byly smontovány a zařazeny do služby. Od roku 1930 sloužily u 1. řadové eskadry. Lathamy zůstaly ve službě do roku 1934, kdy byl poslední stažen ze služby. Toto velké letadlo nebylo nahrazeno novým typem, až v roce 1939 přišly do Pucku první CANT Z.506B.

Fairchild 91 a Austrálie

12. dubna 2018 v 21:48 | paulito
Ze sedmi vyrobených strojů Fairchild 91 měly dva spojení s Austrálií. První je NR777 Kono. Letoun koupil Richard Archbold v roce 1936 pro expedici Amerického muzea přírodní historie na Papuu-Novou Guineu. Byl dodán lodí SS Somerset do doků v Brisbane 28.2.1936. Byl vyložen a dodán na letiště Archfield v Brisbane na počátku března a poprvé vzlétl 8.3. 9.3. odletěl do Port Moresby, pilotován Russellem R. Rogersem, pilotem expedice, a poté na daru, což byla jeho základna na Papuy. Z Daru vykonával průzkumné lety nad řekou Fly a nedaleké Dap Mountain do 8.7., kdy odletěl do Port Moresby pro další zásoby. Přenocoval v přístavu, ale přišla silná bouře a letoun se potopil. Druhý Fairchild 91 byl původně postaven pro Panair do Brasil jako PP-PAP a byl od ní koupen British-American Ambulance Corps v roce 1941. Byl přepraven lodí do Egypta a vyložen v Heliopolis v listopadu 1941. Byl přidělen RAF Sea Rescue Flight v Heliopolis. Občas byl používán No.1 Australian Air Ambulance Unit pod číslem HK832. Odlétal řadu záchranných misí, než narazil do plovoucího objektu u Benghází a potopil se 17.5.1943.

PZL P.24 v Řecku

12. dubna 2018 v 21:42 | paulito
Koncem roku 1936 objednalo Řecko P.24 s motorem Gnome-Rhone 14N-07 o výkonu 970 hp. Spolu s těmito motory poskytla továrna Gnome-Rhone také nové kryty motorů. Byl přidán kužel vrtule a tato změna zvětšila délku letadla. Kvůli silnějšímu motoru byl instalován druhý olejový chladič na levou stranu trupu. Větrný štítek byl z 35 mm pancéřovaného skla a za sedačku pilota byla přidána pancéřová deska. Pro zvýšení doletu byla zvětšena palivová nádrž. Protoyp řecké verze byl nazván P.24F a byl testován na jaře 1937. Byl vyzbrojen dvěma kanóny 20 mm Oerlikon FF a dvěma kulomety 7,92 mm Colt Browning. Druhá verze, se čtyřmi kulomety, byla nazvána P.24G. Obě verze měly závěsníky pro čtyři bomby 12,5 kg nebo dvě 50 kg. V létě 1937 testoval Technický institut letectva (ITL) třetí verzi pro Řecko, P.24H, ale práce na ní byly brzy zastaveny. Řecko nakonec objednalo 40 P.24F a 6 P.24G, které byly dodány na počátku roku 1938. V létě 1939 modifikoval tým z PZL palivový systém, který nebyl vyřešen příliš dobře. V roce 1940 byla většina řeckých P.24 přezbrojena je na kulomety. Důvodem byl nedostatek náhradních dílů a munice pro kanóny Oerlikon FF. V roce 1939 se řecké úřady pokusily koupit 20 mm munici v Německu, ale neuspěly. Když vypukla válka s Itálií, mělo řecké letectvo (Elleniki Vasiliki Aeroporia) 45 P.24 (jeden letoun byl ztracen při nehodě v květnu 1939) a byl jeho hlavním stíhačem. Kromě nich mělo 9 Bloch MB.152 a několik Gloster Gladiator a Avia B.534. Sloužily u 21., 22. a 23. Mira Dioxes (stíhací eskadra). Křest palbou prodělaly P.24 1.11.1940 při útoku nepřítele na doky v Saloniki. Řečtí piloti napadli italské bombardéry Savoia Marchetti SM.79, chráněné stíhačkami Fiat CR.42, ale nedosáhli žádný úspěch. Ráno 2.11.1940 napadly P.24 z 21. Mira další italskou formaci. V následujícím boji bylo několik řeckých pilotů zabito a jen jednomu se podařilo uprchnout. Ale nad Saloniki dosáhly P.24 úspěch, když šest strojů z 22. Mira napadlo bombardéry CANT Z.1007bis. pilot Marinos Mitralexes taranoval se svým strojem bombardér, když mu došla munice a po přistání nedaleko vraku bombardéru zajal italskou posádku! Za to obdržel Kříž za statečnost. Odpoledne dosáhl sestřel také velitel 22. Mira, A. Antoniou. Během dalších dvou dnů hlásili řečtí piloti sestřel pěti italských letadel. Nejtěžší letecké boje se konaly 14.11. až 18.11.1943, když řecká armáda zahájila protiútok. 22. Mira byla přesunuta ze Saloniki do Kalambaky, kde byla již umístěna 21. Mira a obě eskadry podporovaly pozemní síly v ofenzívě u Kortizy. Ráno 14.11. se čtyři CR.42 ze 393. Squadriglia střetly s devíti P.24 z 23. Mira. Řečtí piloti sestřelili dvě letadla, která pilotovali Ernesto Trevisi a Augusto Manetti. Poškozen byl Fiat Vittoria Pirchia, který havaroval během přistání. Čtyři P.24 byly poškozeny, ale žádný sestřelen. Nad Kortiza-Biliště sestřelily P.24 z 23. Mira, kterým velel G. Laskaris, SM.79 na průzkumné misi. Příští den sestřelil P. Argyropoulos další SM.79 u Kortizy. 18.11. sestřelily u Korciana tři P.24 z 23. Mira další SM.79, jehož posádka vyskočila na padácích. Ten den proběhl velký souboj mezi italskými a řeckými stíhači, sestřeleny byly tři P.24 a dva CR.42. Na počátku prosince 1940 byla 21. Mira přezbrojena na Gloster Gladiator Mk.II, dodaných RAF a zbývající P.24 byly rozděleny mezi 22. a 23. Mira. 3.12.1940 se šest P.24 z 23. Mira střetl s 18 CR.42 ze 160. Squadriglia a během tohoto střetu byly tři P.24 sestřeleny (včetně C. Tsitsase). Na počátku prosince byly 22. a 23. Mira přesunuty na letiště Ptolemais, ale to bylo pro stíhačky bezcenné. Těžké deště udělaly z dráhy bahniště a každý mráz letiště zcela znepřístupnil. P.24 byly poslány po železnici do Saloniki. Na počátku roku 1941 mělo řecké letectvo ještě 19 P.24, sedm Gladiatorů a dva Bloch MB.151. jejich operační taktika byla změněna a výsledkem soustředění stíhaček byla místní vzdušná převaha. V lednu 1941 byly stíhací jednotky reorganizovány a 22. Mira byla přesunuta do Saloniki a 23. Mira do Larissy. Nová taktika přinesla dobré výsledky a 9.1.1941 byly sestřeleny tři italské letouny, čtyři další 25.1. V únoru proběhla řada leteckých bojů, kterých se zúčastnily P.24 společně s Gladiatory. 8.2.1941 během útoku na Cajazzu a Suku poškodily P.24 z 22. Mira CANT Z.1000bis z 37. Stormo BT (později havaroval při přistání v Lecce). Další den formace osmi P.24 a čtyř Gladiatorů bojovala u Klisury s 40 bombardéry, eskortovanými 12 stíhačkami. Sestřelily tři italské letouny a tři další pravděpodobně při ztrátě dvou vlastních letadel (obě havarovaly při přistání). 10.2.1941 poškodil G. Fanourgakis z 23. Mira Fiat BR.20 z 37. Stormo BT, který havaroval u Valone. Koncem února byly všechny P.24 soustředěny do tzv. Křídla W (West) v Paramythii. 20.2.1941 napadlo sedm P.24 z 22. Mira formaci Ro.37, eskortovaných Fiaty G.50. Problémy s rádiovou komunikací znamenaly, že se ostatní řecké stíhačky boje nezúčastnily, ale stále sestřelily čtyři italské letouny. O tři dny později se situace obrátila, když v boji byli dva piloti sestřeleni a zabiti. 6.4.1941, když zaútočili Němci, bylo letuschopných již jen 12 P.24, osm u 22. Mira a čtyři u 23. Mira. Převaha Luftwaffe znamenala, že bylo velmi obtížné pro tyto stroje získat nějaký úspěch. Technický stav strojů byl také špatný, každý měl kolem 200 vzletů. Ale první den bojů sestřelily P.24 tři německé letouny (dva Hs 126 a jeden Do 17). 15.4. sestřelil u Olympu Pericles Koutroumbas z 23. Mira německý průzkumný Hs 126. Bylo to poslední vítězství, dosažené pilotem P.24 při obraně Řecka a brzy poté byl sám sestřelen Bf 109 z I.(J)/LG 2. 19.4.1941, při náletu na letiště Amphiklia, zničili Němci na zemi 21 letadel (Gladiatory, P.24, MB 151). Přeživší stroje byly přesunuty do Argosu a 23.4.1941 odletěl poslední P.24 z Kréty do Egypta. Počet sestřelů, dosažených řeckými piloty P.24, je obtížné dohledat. Problém je, že řada dokumentů z této doby byla zničena během občanské války v Řecku. Pravděpodobně piloti sestřelili kolem 35 letadel a poškodili dalších 20-30. Nejúspěšnějším řeckým pilotem byl velitel 22. Mira Andreas Antoniou, který získal 5 sestřelů. E. Dagoulas získal dva jisté a dva pravděpodobné sestřely. Na druhou stranu ztratilo řecké letectvo 30 P.24 a padlo 7 pilotů. Jeden P.24, ukořistěný Italy v Řecku, byl poslán do Centro Sperimentale de Volo v Guidonii a byl zde stále při italské kapitulaci 8.9.1943. Není jasné, zda byl někdy opravdu testován.

PZL P.24 v Rumunsku

12. dubna 2018 v 21:38 | paulito
Na podzim 1936 objednalo Rumunsko objednávku na dodávku a licenční výrobu verze P.24E. Ta byla vybavena motorem Gnome-Rhone 14KIIC32 o výkonu 930 hp (Rumunsko také dostalo licenci na výrobu těchto motorů od Francie) a byla vyzbrojena čtyřmi kulomety 7,92 mm Browning FN. Rumuni objednali pět P.24E, které byly dodány s krytem motoru a třílistou vrtulí Chauviere. Kvůli vrtuli měl však prototyp P.24E, testovaný v létě 1937, velmi dlouhý rozjezd při vzletu. Řešením byla dvoulistá dřevěná vrtule Jerzy Bukowskiho z firmy Szomanski, která měla širší vrtulové listy. Ta významně snížila dráhu vzletu, ale také snížila maximální rychlost na 408 km/h. Nicméně Rumuni objednali tyto vrtule. Licenční výroba byla zahájena v IAR v Brašově v listopadu 1939 a pokračovala do února 1940. Bylo vyrobeno 25 P.24E. Posledních 19 strojů mělo motor IAR 14KIIIC36 o 970 hp a ten pomohl zlepšit letové výkony stroje. V červnu 1940 byly P.24E umístěny do Grupul 6 Vinatoare (stíhací skupina), která se skládala ze dvou eskader, 61. a 62. Eskadrille. Během první fáze války se Sovětským svazem byla skupina umístěna na letišti Bukurešt-Otopeni k ochraně rumunského hlavního města. Podle některých pramenů získali piloti během této doby kolem 30 sestřelů sovětských bombardérů. Na podzim 1941 byla jednotka přesunuta na východní frontu a umístěna na letišti Šalc. Odtud létaly P.24E proti Oděse a účastnily se útoků proti sovětské pěchotě, byly vybaveny pumovými závěsníky. Do konce roku 1941 ztratilo rumunské letectvo jen tři P.24E v boji, ačkoliv je zajímavé, že řada pilotů VVS hlásila sestřel P.24E, včetně známých es Pokryškina a Rečkalova. To bylo pravděpodobně způsobeno záměnou P.11 za P.24. Pro nedostatek náhradních dílů a dodávkám nových letounů IAR-80 a IAR-81 na počátku roku 1942, byly P.24E staženy k druholiniovým jednotkám. Podle některých pramenů byly zbývající P.24E použity v roce 1944 proti náletům B-17 Flying Fortressů z 15th US Air Force na ropné rafinérie Ploiesti.

PZL P.24 v Turecku

12. dubna 2018 v 21:29 | paulito
V roce 1934 objednalo Turecko 12 francouzských Dewoitine D.510T, ale kvůli zbrojnímu embargu byl obchod pozastaven. Turecká vláda zuřila a v srpnu 1925 zrušila celý kontrakt. Proto na jaře 1936 objednalo Turecko 40 P.24 a zakoupilo licenci na výrobu dalších 40 strojů a materiál a díly na výrobu 20 dalších strojů PZL. Celková hodnota objednávky byla 223.000 liber šterlinků. Objednáno bylo 14 P.24A se dvěma kanóny 20 mm Oerlikon FF a dvěma kulomety 7,92 mm Colt Browning MG40. Zbývajících 26 strojů bylo verze P.24C se čtyřmi kulomety 7,92 mm Colt Browning MG40 a závěsníky pro dvě bomby 50 kg. Turecké stroje byly vybaveny motory Gnome-Rhone 14 Kfs a třílistou vrtulí firmy Letov. Letadla byla dodána do Turecka od podzimu 1936 do jara 1937. P.24A obdržela sériová čísla 2001-2014 a P.24C 2101-2126. V říjnu 1936 přijeli do Turecka zaměstnanci PZL Witold Rumbowicz a Ryszard Bartel, aby připravili licenční výrobu. Tato výroba byla zahájena pod dohledem Wilhelma Gibalka (vedoucí technické mise PZL). Výroba P.24 byla zahájena v Kayseri, v továrně Kayseri Tayyare Fabrikasi (KTF). První P.24A, smontovaný v Turecku, testoval 28.5.1937 pilot poručík Irfan Tansel. Celkem vyrobil turecký závod 20 letadel, 6 P.24A (2015-202) a 14 P.24C (2127-2141). Během výroby bylo v Turecku představeno několik modifikací. První bylo vybavení vrtulemi Gnome-Rhone, kryty chlazení byly umístěny v redukci vrtule a byly zrušeny kryty kol. Kvůli problémům s náhradními díly pro francouzské motory, instalovala turecká vláda motory Pratt & Whitney Wasp. Koncem roku 1937 obdržela KTF z PZL dokumentaci k instalaci motorů Gnome-Rhone 14N-07, což vedlo k verzi P.24G. Na podzim roku 1939 připravil Wilhelm Gibalka podklady k licenční výrobě této verze. Ačkoliv mělo být vyrobeno 10 P.24G, byly nakonec vyrobeny jen dva (2146-2147). P.24G měl delší vzduchový vstup pro karburátor, umístěný pod krytem motoru. Hlavním důvodem zastavení výroby byl nákup modernějších stíhacích letounů Hawker Hurricane a Morane Saulnier MS.406. P.24 byly zařazeny do služby u tureckého letectva v roce 1936 u nově zformovaného Av Taburu (letecký prapor) v Eskisehiru. V únoru 1937 byla tato jednotka rozšířena a přejmenována na 4. Tayyare Alayi (4. letecký pluk) a přesunuta na letiště Kutahya. Skládala se ze dvou praporů, VII. a VIII. Av Taburu. VII. Av Taburu se skládal ze dvou rot, 21. a 41. Av Bolugu, každé s 9 P.24A, zatímco všechny P.24C byly u VIII. Av Taburu s 42. a 43. Av Bolugu. Když Turecko v roce 1940 částečně mobilizovalo, bylo stále 19 P.24 ve službě. Poslední P.24 byly staženy od bojových jednotek v roce 1943. Zbývající letouny sloužily u výcvikových jednotek, Hava Harp Okulu, kde byly používány do poloviny 40. let. Po skončení druhé světové války nabídly turecké úřady zbývající P.24 polské vládě, ale nabídka nebyla přijata. Názor tureckých pilotů na P.24 byl různý, výhodu viděli v dobré horizontální obratnosti, ale špatné přistávací charakteristiky vedly k řadě nehod. Dnes zůstal v Turecku jeden P.24G, který byl v letecké škole Etimesgut a poté byl přesunut do muzea v Curnaovasi nedaleko Izmiru. Dnes je v leteckém muzeu Turk Hava Muzesi v Yesilkoy, nedaleko Istanbulu.

Boeing P-26 Peaceshooter v guatemalském letectvu

10. dubna 2018 v 21:45 | paulito
Ještě v únoru 1942 bylo 10 P-26A amerického letectva, umístěných u 32nd Pursuit Group v Albrook Field stále považováno za prvoliniové stroje, vhodné pro taktické mise ve vzdálenějších lokacích. Tří byly přiděleny do San José v Costa Rice, jako část Panama Interceptor Command, kde byly nasazeny pro ochranu letišť. Šest dalších, také jako část Panama Interceptor Command, bylo nasazeno v Guatemala City v Guatemale, kde poskytovaly ochranu bombardérům B-17, které hlídkovaly nad vodami Střední Ameriky a severním pobřežím Jižní Ameriky, stejně jako nad Panamským průplavem. Do té doby se ale staly P-26 pro údržbu noční můrou a jen dva nebo tři byly letuschopné na letišti La Aurora v Guatemala City a jen jeden na základně Port San José na pacifickém pobřeží. V této chvíli se začala guatemalská vláda, kterou vedl generál Jorge Ubico, zajímat o dodávku několika P-26 pro Guatemalan Army Aviation Corps (GAAC), který byl v té době uvětněn technologicky ve 30. letech. Stále používal jako stíhací stroje dvojplošníky Waco VPF-7 a 11 Ryan ST-A, organizované do dvou stíhacích eskader. Navíc používal GAAC směs zastaralých typů, které zahrnovaly dva Boeing-Stearman PT-17, dva Vultee BT-15, několik neefektivních Caudron C.601, které byly většinou z bezpečnostních důvodů uzemněny a dvojici Waco UMF-3, které byly používány jako lehké útočné. Není proto překvapením, že se vedení GAAC pokoušelo zajistit další stíhačky, využívaje americký program Lend-Lease. Ale americký kongres vyhlásil zákaz na dodávky moderní výzbroje do zemí Latinské Ameriky, s výjimkou Brazílie a Mexika a guatemalský požadavek na P-26 byl zpočátku odmítnut. Navzdory tomu se vedení U.S. Army Air Force nechtělo vzdát příležitosti, zbavit se zastaralých letadel a našlo výjimku pro guatemalskou vládu, která povolila USAAF ustavit v zemi dvě základny jako podporu pro válečné úsilí (Guatemala vyhlásila válku Japonsku den po Pearl Harboru a Německu 18.12.1941). Protože zákaz Kongresu nezahrnoval výcviková letadla, USAAF přeznačilo Peashootery dočasně jako výcvikové. Tak byly stroje označeny jako Boeing PT-26 Primary Trainers před předáním GAAC. V listopadu 1942 byly dokumenty pro prodej připraveny a USAAF zahájilo opravu šesti Peashooterů na základně La Aurora. První čtyři letadla byla odtažena z jihovýchodní části La Aurora, kde byla základna USAAF, na základnu La Aurora, vzdálenou kilometr, což bylo provedeno v dubnu 1943. Dvě další letadla následovla v květnu a sedmý stroj, určený pro náhradní díly, byl přeletěn ze Zóny Panamského kanálu o něco později. Tento poslední P-26 byl rychle opraven guatemalskými mechaniky. Po zařazení do GAAC byly P-26A přiděleny 4. eskadře a dostaly následující čísla:
43 (Boeing C/N 1899, ex USAAC S/N 33-123)
44 (Boeing C/N 1911, ex USAAC S/N 33-135)
45 (Boeing C/N 1902, ex USAAC S/N 33-126)
46 (Boeing C/N 1908, ex USAAC S/N 33-132)
47 (Boeing C/N 1825, ex USAAC S/N 33-49)
48 (Boeing C/N 1851, ex USAAC S/N 33-75)
49 (Boeing C/N 1865, ex USAAC S/N 33-89)
Letouny byly předány v obvyklém USAAF kamuflážním schéma olivově zelené, ale guatemalští mechanici neztráceli čas a namalovali po obou stranách trupů hlavy řeckých bohů. Mezitím se pod dozorem poradců z USAAF začali guatemalští piloti seznamovat s novým typem a do konce měsíce byli první tři vycvičeni. Během výcviku byl poškozen letoun číslo 46, podle svědků se mu ulomila pravá podvozková noha. Seděl v něm poručík René Sarmiento, který naštěstí nebyl zraněn. Peashootery se okamžitě staly chloubou GAAC, ale byly využívány jen málo pro nedostatek kvalifikovaných pilotů. Navíc charakteristiky P-26 během přistání vyžadovaly respect, pokud ne strach, guatemalských letců, kteří raději létali se stroji VPF-7 a ST-A. V každém případě měli poradci z USAAF problém dodržet výcvikový program, díky odporu pilotů létat na Peashooterech. Do počátku roku 1944 se tato situace příliš nezlepšila, navíc byly uzemněny Ryan ST-A z 2. eskadry, protože jejich motory Menasco překročily dobu životnosti. Tal byli piloti této jednotky přiděleni k 4. eskadře, která tak měla 11 důstojníků a šest Peashooterů. Jak končila polovina roku 1944, začala být demokracie na postupu v Guatemale. Většina obyvatel byla unavená z generála Ubica, který byl u moci 13 let a volala po politické změně. V hlavním městě propukla řada stávek a protest, ale všechny potlačila Ubicova policie. Nakonec se ale stalo 1.7. nemožné možným, generál Ubico resignoval pod tlakem civilní části společnosti. Ale Ubico byl chytrý a ponechal po sobě vojenskou juntu, složenou z jeho tří nejvěrnějších generálů: Federica Ponceho, Eduarda Villagrána a Buenaventury Pinedy. Ponce měl největší ambice a neztrácel čas a pokusil se kontrolovat zemi přes kongres. 4.7. byla junta rozpuštěna a kongres jmenoval Ponceho novým prezidentem Guatemaly. Guatemalci rychle pochopili, že Ponce se od Ubica neliší a univerzitní studenti a odbory vyšli opět do ulic. Získali take podporu skupiny mladých důstojníků guatemalské armády, kteří azčali plánovat převrat. Mezi nimi byl tankový velitel posádky Guardia de Honor, což jim dávalo výhodu nad špatně vyzbrojenými Ponceho muži. 19.10. byl plánován jako den převratu. Role GAAC zůstala během přípravy převratu tajemstvím. Někteří historici říkají, že velitel letectva, plukovník Rodolfo Mendoza, o převratu nevěděl. Další říkají, že se rozhodl zůstat neutrální a čekal, jak to skončí, I když byl loajální Ubicovi a poté Poncemu. V druhé polovině října zorganizovalo velení GAAC bojové cvičení 1. a 4. eskadry na základně USAAF v Port San José. Peashootery a Waco VPF-7 tam přiletěly 10.10. a ve stejný den zahájily letový výcvik. 11.10. nacvičovaly Peashootery a VPF-7 bombardování a ostřelování. 12.10. měli piloti cvičit podpůrné mise, ale vzlety byly zrušeny poté, co jeden Peashooter havaroval. Poručík Humberto Chang, čerstvě graduovaný důstojník, ztratil kontrolu nad svým P-26 při přistání a zabil se. Letoun byl zcela odepsán. Nakonec nebylo bojové cvičení odvoláno, ale piloti nenáviděli své P-26 ještě více. Po návratu na letiště La Aurora odmítli piloti dále létat a letouny trávily většinu času v hangáru. V hlavním městě začal převrat o půlnoci 19.10. a trval celý další den. Povstalci rozdělili zbraně mezi 2.000 civilních dobrovolníků, většinou univerzitních student a dělníků a napadli všechny posádky, loajální generálu Poncemu. Většina bojů probíhala u velení Národní policie a u Národního paláce. Na letišti La Aurora probíhala obvyklá rutina. Generál Ponce odstoupil odpoledne 20.10. a opustil zemi se svým kabinetem, následoval ho generál Ubico o několik hodin později. Junta, kterou tvořili podplukovníci Francisco Arana a Jacobo Arbenz a civilista Jorge Toriello, převzala moc a kontrolu and zemí a uspořádala svobodné volby na počátku roku 1945. Mezitím provedla junta řadu radikálních změn, u GAAC bylo propuštěno několik pilotů včetně velitele sboru a tak zbylo jen málo schopných letců. Letecký sbor byl reorganizován pod názvem Fuerza Aérea de Guatemala (FAG, Guatemalské letectvo). Kadeti z letecké školy v Los Cipresales byli posláni do USA na specializované kurzy. Bylo dodáno nové vybavení ve formě Fairchild PT-19 pro primární výcvik, dodaných v rámci Lend-Lease a P-26 byly přesunuty z 4. eskadry do školy a byly nahrazeny pěti ozbrojenými North American AT-6D, které posílily tři AT-6C v červnu 1943. Na konci roku, když se kadeti vrátili z USA, poslalo je ředitelství školy k výcvikové esakdře, vybavené P-26. Ale staré Peashootery rychle předvedly, že jsou pro ně příliš složité a 18.12.1944 se poručík Carlos Villagrán zabil, když jeho P-26 havaroval při nácviku akrobacie nad Los Cipresales. Několik dalších nehod následovalo v roce 1945, ale naštěstí nebyl žádný kadet zraněn nebo P-26 zničen. 28.2.1946 byl ztracen čtvrtý P-26, opět nad Los Cipresales, kadet ztratil nad strojem při vzletu kontrolu a zcela ho zničil, naštěstí nebyl zraněn. Tato nehoda znamenala stažení zbývajících tří P-26 ze školy. Letouny byly zaparkovány na trávníku před hlavním hangárem v Los Cipresales a ponechány osudu. Ale ze sentiment několika pilotů, kteří sloužili jako instruktoři ve škole, s nimi občas létali na krátké lety, i když nebyly Peashootery oficiálně již ve službě. Těmito piloty byli kapitáni Rene Sarmiento, José Luis Lemus Ramis a Pedro Granados, všichni bývalí členové 4. eskadry. Zvláštní je, že neexistuje žádná dokumentace o situaci P-26 v letech 1946 až 1953. Další fotografie je ze září 1953, která ukazuje leteckou přehlídku, kde letí tři P-26 ve formaci s třemi C-47 a třemi AT-11. Letouny byly opět zařazeny do služby, tentokrát kvůli složité politické situaci v zemi a zavření Vojenské letecké školy kvůli nedostatku vybavení. V lednu 1954 se americká vláda rozhodla svrhnout guatemalského prezidenta Jacobo Arbenze. CIA měla zahájit tajnou polovojenskou operaci. Plán CIA zahrnoval vytvoření vzbouřenecké armády, které by velel místní caudillo, který by předstíral invazi do země, podporovanou vysíláním tajných radiostanic. Navíc bylo vytvořené letectvo, složené z několika stíhaček a dopravních letadel, které by kryly povstalce a vedly psychologickou válku. V květnu 1954 byla akce zahájena, čtyři kolony povstalců zahájily postup z Hondurasu a El Salvadoru s cílem obsadit významné body ve východní Guatemale. Invaze byla doprovázena rádiovým vysíláním a shazováním letáků a nálety na guatemalské hlavní město s dvojicí F-47N a jedním P-38M z letiště Las Mercedes v Managuy, Nikaragua. 4.6. utrpěla Arbenzova důvěra ve vlastní letectvo tvrdou ránu, když několik pramenů potvrdilo, že plukovník Rodolfo Mendoza, bývalý velitel letectva, uprchnul ze země soukromým letadlem a doprovázel ho Ferdinand Schoup, bývalý velitel americké vojenské mise. Oba muži odešli do El Salvadoru a poté do Hondurasu, kde se připojil k plukovníkovi Carlosi Castillo Armasovi, guatemalskému důstojníkovi, kterého CIA vybrala jako caudilla pro povstaleckou armádu. Po Mendozově útěku obrátil Arbenz svoji pozornost na letce GAF a zjistil, že jsou rozdělení. Velký počet pilotů nepodporoval vládu a chtěl uprchnout k povstalcům. Arbenz zesílil dohled nad palivem, municí a letadly, omezil počet letů a zakázal lety bez svého ososbního povolení. Síla GAF byla v té době jen na papíře, letadla byla uzemněna a morálka pilotů vlastně neexistovala. V roce 1953 se plukovník Luis Girón, velitel GAF, pokusil nakoupit 22 stíhaček North American F-51D ve Francii, ale bez úspěchu díky intervenci State Departmentu, stejně dopadl pokus koupit 25 North American Harvardů v Rhodesii. GAF tak mělo v červnu 1954 dva Waco VPF-7, sedm North American AT-6, čtyři Beechcraft AT-11, Beechcraft C-45, dva Douglas C-47 a Cessna UC-78. Navíc byly do letectva zařazeny přeživší Ryan ST-A, původně přidělené Vojenské letecké škole, spolu se třemi P-26. Tento stav letectva byl potvrzen rozvědkou CIA přes informátory v GAF. Bez ohledu na tato omezení představil 8.6. plukovník Girón obranný plan ke zničení povstaleckých stíhaček. 1. eskadra, nyní vybavená AT-6, dostala rozkaz držet nejméně jeden letoun stale nad městem. Tři P-26, které pilotovali majoři José Lemus, Pedro Granados a Rene Sarmiento, měly hlídkovat nad předměstími Guatemala City v maximální možné výšce a střežící jižní koridor k městu, kudy přilétaly povstalecké letouny. V případě spatření nepřátelských letadel se měli piloti střemhlavě spustit za letoun a pokusit se ho překvapit. První hlídkové mise nad městem kupodivu proběhly bez problémů, I když P-26 nebyly schopny zachytit stíhačky CIA. Do července byl Arbenz svržen a nahradila ho nová vládnoucí junta, podporující zájmy USA. P-26 byly do roku 1956 jen dva letuschopné, letouny FAG-0672 a FAG-0816. Je možné, že třetí Peashooter byl zničen při náletu na letiště La Aurora, nebo byl kanibalizován a využit pro dva další letouny. Ve stejném roce byl FAG-0672 darován Planes of Fame Museum v Chinu, Kalifornie a FAG-0816 Smithsonian Air and Space Museum. Oba letouny přežily do dneška.

Boeing P-26A z Guatemalského vojenského leteckého sboru, duben 1943, letecká základna La Aurora, Guatemala City.

Boeing P-26A, který pilotuje kapitán José Lemus.







Generalmajor Edgar Arndt

6. dubna 2018 v 22:14 | paulito

Edgar Arndt se narodil 1.7.1892 v Lisse. Vstoupil 20.9.1911 jako Fahnenjunker do Grenadier-Regiment König Friedrich der Grosse (3. Ostpreußisches) Nr. 4, 22.5.1912 byl povýšen do hodnosti Fähnrich a 15.2.1913 Leutnant. Od května 1912 do ledna 1913 navštěvoval Kriegsschule Anklam. Při vypuknutí války byl Edgar Arndt 20.8.1914 ordonančním důstojníkem ve štábu Ersatz-Regiment 1 a 28.8.1914 velitelem roty v 44. Ersatz-Division. 5.9.1914 se stal adjutantem Ersatz-Abteilung, Grenadier-Regiment König Friedrich der Grosse (3. Ostpreußisches) Nr. 4. 3.4.1915 převzal velení roty v Ersatz-Grenadier-Regiment 4. 25.5.1915 byl převelen k 1. Festungs-MG-Bataillon, I. Armeekorps. 16.9.1915 se stal velitelem 2. MG-Bataillon Tilsit II a 18.10.1915 velitelem roty v Infanterie-Regiment 381. 6.6.1916 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a 7.3.1917 byl převelen k Ersatz-Regiment 4, 16.3.1917 se stal adjutantem Infanterie-Regiment 165. 19.6.1917 se stal velitelem roty v Ersatz-Regiment 4. 14.7.1917 se stal velitelem Füsilier-Bataillon v Grenadier-Regiment König Friedrich der Grosse (3. Ostpreußisches) Nr. 4. 24.8. až 22.9.1917 byl kulometným důstojníkem ve štábu Landwehr-Infanterie-Regiment 9. Nakonec byl jmenován adjutantem Landwehr-Infanterie-Brigade 5 a 18.2.1918 ordonančním důstojníkem ve štábu 226. Infanterie-Division. Od 15.4.1918 byl styčným důstojníkem divize u III. Reservekorps a 25.4.1918 až 16.1.1919 byl adjutantem Landwehr-Infanterie-Brigade 5. Současně byl 28.10. až 5.11.1918 v Aufklärungsstab der Gruppe von dem Borne. 16.1.1919 se stal pomocným důstojníkem u 1. Kavallerie-Korps a od 1.10.1919 ordonančním důstojníkem ve Wehrkreiskommando I. 1.2.1920 se stal velitelem roty v Schützen-Regiment 1. 1.6.1920 se stal zpravodajským důstojníkem v I. Bataillonu, 1.11.1920 v Infanterie-Regiment 11. 1.10.1921 byl převelen do štábu Kraftfahrzeug-Abteilung 1 a 1.2.1924 k Infanterie-Regiment 1, kde se 1.12.1924 stal velitelem roty. 1.3.1923 byl povýšen do hodnosti Rittmeister. 31.1.1932 byl Edgar Arndt propuštěn z vojenské služby. 1.2.1932 vstoupil do Landwehr a převzal 1.10.1932 velení MG-Ausbildungs-Truppe 3 v Kolbergu. 1.12.1933 byl povýšen do hodnosti Major (E) a převelen do Wandsbeku. 1.10.1934 byl jako Major převzat do aktivní služby a stal se velitelem praporu v Infanterie-Regiment 25. 1.10.1937 se stal Ausbildungsleiter Cottbus. 1.8.1939 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a stal se velitelem Infanterie-Regiment 337. Se svým plukem se zúčastnil v roce 1939 tažení v Polsku a 1940 na Západě. 1.1.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst. Se svým plukem zůstal po tažení ve Francii v prostoru Calais. 10.3.1942 těžce onemocněl a předal velení pluku. Byl převelen do Führerreserve a po uzdravení se stal 20.3.1942 vedoucím Kompanieführerschule 1. Armee. Od 30.11.1942 působil jako General z.b.V. u AOK 1. 9.5.1943 byl pověřen velením 158. Reserve-Division, 1.6.1943 byl převelen do Führerreserve. 30.7.1943 se stal velitelem 708. Infanterie-Division. 24.8.1944 padl v boji ve Francii u Les Loges Margueron.

Generalleutnant Karl Hermann Arndt

6. dubna 2018 v 21:14 | paulito

Karl Arndt se narodil 10.3.1892 v Groß-Kauen a navštěvoval od dubna 1908 do října 1909 Unteroffiziervorschule Wohlau. Koncem listopadu 1911 byl zařazen k 2. Kompanie, Unteroffizierschule Potsdam. 1.10.1911 byl převelen k 2. Kompanie, 1. Niederschlesisches Infanterie-Regiment "Graf Kirchbach" Nr. 46 a 27.1.1912 povýšen do hodnosti Unteroffizier. 2.8.1914 šel se svým plukem na frontu, kde byl 24.9.1914 zraněn. 16.6.1915 byl povýšen do hodnosti Feldwebel a po uzdravení přišel k Ersatz-Bataillon svého pluku a 24.11.1915 zpět na frontu. 15.6.1915 byl za statečnost povýšen do hodnosti Vizefeldwebel. Na podzim 1918 padl do britského zajetí. Během války byl několikrát zraněn a byl vyznamenán oběma stupni Železného kříže. 20.3.1919 byl ze zajetí propuštěn. 15.8.1919 přišel v hodnosti Leutnant k Volkswehr-Bataillon V. Poté byl převzat do Reichsheer. 15.2.1920 byl převelen do Reichswehr-Schützen-Regiment 105. V Übergangsheer na jaře 1920 přišel k Reichswehr-Infanterie-Regiment 9. 1.10.1920 přišel při výstavbě 100.000 Mann-Heeres Reichswehr k 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment. 18.12.1923 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V zimě 1923/24 se stal na čtyři měsíce velitelem 5. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Glogau. V roce 1924 byl převelen k 2. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment ve Frankfurt an der Oder. V roce 1926 byl převelen k 4. (MG.) Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment ve Frankfurtu. 1.11.1928 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a převelen k 11. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Görlitz. 6.12.1928 se stal velitelem 3. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment ve Frankfurtu. 1.10.1930 přišel k 13. Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment ve Frankfurtu. 1.4.1931 se stal velitelem 13. (Minenwerfer) Kompanie, 8. (Preuß.) Infanterie-Regiment. 1.10.1934 byl převelen k Infanterie-Regiment Frankfurt. Byl nasazen v 13. a 14. Kompanie. 20.4.1935 byl povýšen do hodnosti Major. 15.10.1935 byl převelen k Infanterie-Regiment 68. Převzal I. Bataillon svého pluku. 27.1.1936 měl automobilovou nehodu a byl ze svého místa odvolán. Potom přišel do štábu Infanterie-Regiment 68. 1.8.1936 se stal velitelem Ergänzungs-Bataillon 16 v Berlin-Spandau. Během přejmenování praporu 6.10.1936 se stal velitelem Ergänzungs-Bataillon, Infanterie-Regiment 67. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. V lednu 1939 se stal velitelem II. Bataillon, Infanterie-Regiment 68. Ten vedl v létě 1939 během tažení v Polsku. Během tažení obdržel Spange zum Eisernen Kreuz 2. Klasse. 6.2.1940 se stal velitelem Infanterie-Regiment 511. Tento pluk vedl při tažení na Západě. Zde obdržel Spange zum Eisernen Kreuz 1. Klasse. Po skončení tažení zůstala jednotka jako okupační ve Francii. 20.11.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst. Na jaře 1941 byl přeložen se svým plukem do Polska. V létě 1941 velel Infanterie-Regiment 511 na východní frontě ve středním Rusku. Za výkony svého pluku v bitvě o Kyjev obdržel 23.1.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Po přejmenování pluku na Grenadier-Regiment 511 v říjnu 1942 zůstal jeho velitelem. V lednu 1943 byl pověřen velením 293. Infanterie-Division na středním úseku východní fronty. 10.3.1943 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Ve stejný den byl jmenován velitelem 293. Infanterie-Division. 8.11.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Na počátku listopadu 1943 byl převelen do Führerreserve. 20.11.1943 byl jmenován velitelem nové 359. Infanterie-Division. 2.7.1944 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. V prostoru Krakova zastavil se svojí divizí sovětský průlom na jih přes Vislu. Za to obdržel 1.2.1945 Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 22.1.1945 byl jmenován ve Wehrmachtsbericht. V dubnu 1945 byl pověřen velením XXXIX. Panzerkorps. 8.5.1945 padl do amerického zajetí, byl propuštěn 5.7.1947. Karl Arndt zemřel 30.12.1981 v Balve-Langenholthausen.

Hawker Hart

6. dubna 2018 v 18:28 | paulito
Hawker Hart je bezpochyby jedním z nejvýznamějším kroků kupředu britského leteckého průmyslu v mírovém období mezi světovými válkami. Situace v britském leteckém průmyslu těsně po první světové válce vedla k apatii a ekonomické nestabilitě a měla vliv na letecký vývoj. Byla používána letadla z války a i když již byla zastaralá, byl letecký průmysl uveden takřka do hibernace. Ačkoliv konstruktéři chtěli objevovat a vyvíjet nové techniky, nové designy letadel a lepší motory, finance pro takové projekty nebyl dostupné. Používaje minimální budget, postupoval Sydney Camm z H.G. Hawker Engineering Co. pomalu při vývoji zajímavých a inovativních projektů, jako byly Hornbill a Heron z roku 1925. Při prvním projektu použil konstruktér menší trup kolem silného, vodou chlazeného řadového motoru. Heron byl vybaven konvenčnějším motorem Jupiter s kovovým trupem, který vyvinul F. Sigrist, ředitelský kolega Sira Thomase Sopwithe. Díky těnto a dalším stíhacím projektům dostaly Cammovy myšlenky o budoucnosti vodou chlazených řadových motorů základ a v roce 1926 vyhledal pomoc Rolls-Royce, když pracoval na Air Ministry Specification 12/26 pro lehký bombardér. Je třeba zmínit, že tato specifikace požadovala zařazení letounu do služby v roce 1930. Načasování bylo víc závislé na požadavcích plánu ministerstva financí, než na potřebách RAF. Rolls-Royce vyvinul svůj motor Falcon F.I do F.XIA, odlišnost byla ve válci litém v jednom kusu. Hawker vyvíjel svůj projekt ve velké tajnosti, jako všechny projekty, které podléhaly soutěži v této době. Během dvou let vývoje designu a výroby prototypu mohl Camm vyzkoušet všechny inovace. Nakonec byl prototyp pod označením J9052 připraven pro první let Flt.Lt. P.W.S. George Bulmana v červnu 1928, následovalo šest měsíců zkoušek v Aeroplane and Armament Experimental Establishment (A&AEE) v Martlesham Heath. O rok později byl lehký bombardér Hawker představen na Olympia Aero Show spolu se stíhačkou Hornet a výcvikovým strojem Tomtit. Během srovnávacích zkoušek Hart (jak byl oficiálně pojmenován), nejenže potvrdil svojí převahu nad Fairey Fox II (J9834) a Avro Antelope (J9183), které byly nabízeny v této specifikaci, ale také nad všemi stíhacími stroji ve výzbroji RAF. Bylo jasné, že lehký bombardér Hart znamená novou éru v technických standardech a ukazuje cestu pro další projekty. První objednávka na 15 předsériových letadel (J9933-J9947) byla vydána pod specifikací 9/29. 12 z nich bylo dodáno v dubnu 1930 k 33. Squadron v Eastchurch, které velel Sqn. Ldr. J.J. Breen a která byla vybavena stroji Hawker Horsley. Eskadra měla stroje vyzkoušet v provozu během tří měsíců. Jeden Hart byl poslán do Indie a byl zkoušen v Risalpuru a srovnáván se stávajícími stroji Bristol Fighter a Siskin. Letoun byl ztracen při srážce s ptákem, ale testování vedlo k vývoji a výrobě Hart (India). 11., 39. a 60. Squadrona obdržely 57 strojů tohoto typu (K2083, K2132, K3921, K3922, K8627-K8631) podle Specifikací 9/31 a 12/33. Byly vydány další objednávky pro eskadry Home Service, 82 strojů bylo dodáno v letech 1930 a 1931.Mezi nimi bylo 32 bombardérů Hart I (K1416-K1447) a 50 bombardérů Hart I a spojovacích Hart C (K2424-K2473). Většina z nich posloužila k přezbrojení prvoliniových eskader, včetně 12., 18. a 57. Letecké cvičení v roce 1930 ukázalo opřevahu Hartu nejen nad srovnatelnými bombardéry RAF, ale také nad všemi stíhačkami. Ačkoliv šel již do výroby stíhací Hawker Fury, Air Ministry vydalo Specifikaci 15/30 pro stíhací verzi Hartu s motorem Kestrel IIS. Hawker postavil šest strojů (K1950-K1955), které zformovaly Flight v rámci 23. Squadron v Kenley. Tato verze Hartu byla základem pro Hawker Demon. Hart byl tak nový, že potřeboval výcvikový stroj s dvojitým řízením pro výcvik posádek. Taková modifikace byla snadná díky původnímu, dvoumístnému layoutu stroje, ačkoliv byl nakonec prototyp (K1996) přestavěn z Hawker Audax. Problém byl s posunem těžiště po demontování kulometného kruhu a pumovnice. Byly vyrobeny další dva prototypy (K3474, K2475), než bylo objednáno 13 sériových strojů (K3146-K3158). Další objednávky převyšovaly možnosti výrobních linek Hawker. Byla proto zahájena licenční výroba u firmy Vickers, kde bylo vyrobeno 65 bombardérů Hart (K2966-K3030) a u Armstrong Whitworth, kde jich bylo vyrobeno 24 (K3031-K3054). Dalších 21 Hart Trainer vyrobil hawker (K3743-K3763), 1 Hart Trainer Special (K4617) a 20 Hart Serie 2 (K4751-K4770) pro užití v tropech. Vickers postavil 47 Hart Single-Seat Day Bombers (SEDB) (K3808-K3845) a 114 Hart Trainer Special 2A s tropickými chladiči (K5784-K5879). Armstrong Whitworth postavil 50 Hart SEDB a C, většina z nich byla dokončeka jako Audax, Hart Trainer (Interim) a Hart Trainer Special a 303 Hart Trainer Special 2A (K4886-K5052, K6415-K6550). Mezitím se stal Hart páteří RAF v polovině 30. let a šel také k 6., 12., 15., 39., 40., 60. a 142. Squadroně, zatímco jednotky Royal Auxiliary Air Force (RAuAF) používaly Hart u 500., 501., 503., 600., 601., 602., 603., 605., 609., 610. a 611. Squadrony. Možná vypadá překvapivě, že jednomístný Fury, který byl horší než Hart, byl široce vyvážen a Hart nikoliv. Jedním důvodem je, že Hawker finančně nepodporoval vývoz. Prvním zákazníkem pro Hart bylo Estonsko, které objednalo 8 strojů (146-153), které byly dodány na podzim 1932. Byly vybaveny měnitelným kolovým a plovákovým podvozkem, plovákový byl testován na další verzi Hartu, kterou byl Osprey. Známější jsou v historii švédské Harty. Švédsko bylo jednou ze zemí, které v letech 1931 a 1932 navštívil předváděcí tým Hawkeru a následovala inspekce švédských představitelů ve Filtonu a Brooklands, kde byly různé zkušební verze Hartu a byly objednány tři vzorové stroje (1301-1303) pro švédské letectvo (SAS). Ty byly dodány v roce 1934 a vybaveny motorem 580 hp Bristol Pegasus IM2. Byla také získána licenc e na výrobu 42 strojů u Asja, Götaverken a CFM ve Švédsku, které byly vybaveny licenčním motorem 550 hp Nohab Pegasus IU2. Švédské Harty dostaly označení B 4 a B 4A, zatímco dva exempláře s motorem 755 hp Bristol Perseus XI B 4B. Sériová čísla ve Švédsku byla 701-745 a rozdělena byla následovně: Hawker 701-703, CFM 704-712, 728-739, ASJA 713-724, 740-745, Götaverken 725-727. Byly nasazeny v letech 1936-1947 u F1 ve Västeras, F4 ve Frösönu, F6 v Karlsborgu, F7 v Satenäs, F8 v Barkarby, F9 v Säve, F10 v Ängelholmu, F11 v Nyköpingu, F12 v Kalmaru, F17 v Ronneby a F21 v Lulea. Je jasné, že jen první tři jednotky byly vybaveny Harty ve větším počtu, další jendotky používaly jeden až tři stroje v kombinaci s dalšími typy. Švédský Hart se lišil od originálu nejen motorem, ale i dalšími detaily. Mezi nimi byla výzbroj, nesl kulomet 8 mm Browning M/22 v trupu a pohyblivý kulomet u střelce. Měl také větší ocasní plochy. Když Sovětský svaz napadl Finsko v listopadu 1939, byla ustavena 19.12.1939 jednotka F19 ze švédských dobrovolníků pod velením majora Huga Beckhammara. Letadla byla zakoupena z peněžní sbírky mezi švédskýmo občany. V jednotce byly čtyři bombardéry Hart B 4 (pátý byl dodán později), většinu tvořily Gloster Gladiator. Harty prošly prvním bojem 12.1.1940, kdy letěly na průzkumné a bitevní mise proti jednotkám a leteckým základnám v Märkajärvi, Salmijärvi a Salle. Během tohoto útoku sestřelily Gladiatory jeden I-15 a jeden zničily na zemi a další dva I-15 zničily na zemi Harty, které pilotovali nadporučík Per E. Sterner a poručík Nils Ake Mörne. Tři Harty byly bohužel ztraceny, dva při srážce ve vzduchu. Sterner se stal sovětským zajatcem, zatímco jeho pozorovatel, poručík Anders Zachau, byl zabit. Poddůstojník Arne Jung se stal také sovětským zajatcem, jeho pozorovatel poddůstojník Matti Sundsten dosáhl na lyžích finských linií. Třetí stroj, který pilotoval poddůstojník Gunnar Färnström, byl napaden třemi I-15 a musel nouzově přistát. Další útok byl proveden v noci 18.2. a další I-15 zničil na zemi poručík Nils Ake Mörne. Při posledním vzletu napadly 12.3. Mörne a Färnström železnici. Následující den Zimní války skončila a 29.3. a 30.3. odlétly přeživší Harty do Švédska. Čtyři ex-RAF Harty byly pronajaty jugoslávskému letectvu v roce 1931, řada dalších ex-RAF Hartů byla poslána do Jižní Afriky a Rhodésie před vypuknutím druhé světové války.

První sériový Hart, J9933, byl v říjnu 1930 vybaven motorem Kestrel II a sloužil jako prototyp Demonu, nakonec byl předán 33. Squadron v září 1932 a později 18. Squadron.

Generaloberst Hans Jürgen von Arnim

2. dubna 2018 v 21:16 | paulito

Hans-Jürgen von Arnim se narodil 4.4.1889 v Ernsdorfu a 1.4.1908 vstoupil jako Fahnenjunker do Königlich Preußische Heer. Přišel k 4. Garde-Regiment zu Fuß. Zde byl 19.8.1909 po absolvování Kriegsschule Danzig povýšen do hodnosti Leutnant. Při vypuknutí první světové války byl s Reserve-Infanterie-Regiment Nr. 93 nasazen na frontu. Zde byl koncem srpna 1914 zraněn. Ale ještě na podzim přišel k pluku zpět. V roce 1914 byl vyznamenán oběma stupni Železného kříže. 27.1.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V létě 1916 byl opět zraněn, vrátil se ale ve stejném roce k pluku. Časem byl nasazen jako adjutant 4. Garde-Infanterie-Division. 27.1.1917 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. V létě 1918 obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern. Koncem války obdržel také Verwundetenabzeichen in Silber. Po skončení první světové války byl převzat do Reichsheer, kde byl zařazen k Reichswehr-Infanterie-Regiment 29. Zde byl také u 200.000 Mann-Übergangsheer v roce 1920. S budováním 100.000 Mann-Heeres Reichswehr se stal velitelem roty v 5. (Preuß.) Infanterie-Regiment. Na podzim 1921 byl poslán k velitelskému výcviku ve štábu 2. Division ve Štětínu. 1.10.1922 byl převelen do štábu Gruppenkommando 2 v Kasselu. 1.10.1924 byl převelen na Reichswehrministerium v Berlíně. Zde byl nasazen u Heeresabteilung (T 1). 1.10.1925 byl převelen do štábu Gruppenkommando 1 v Berlíně. Koncem roku 1926 byl převelen do štábu 7. Division v Mnichově. 1.4.1928 byl povýšen do hodnosti Major. 1.10.1929 byl převelen do štábu Artillerieführer VII v Norimberku. Zde byl 1.4.1932 povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.10.1932 se stal velitelem I. Bataillon, 2. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Allensteinu. V roce 1934 byl převelen do štábu Artillerieführer VI. Zde byl 1.7.1934 povýšen do hodnosti Oberst a stal se velitelem Infanterie-Regiment 68. 1.1.1938 byl von Arnim povýšen do hodnosti Generalmajor. Po aféře Blomberg-Fritsch se von Arnim stal 4.2.1938 následníkem Generalmajor Günthera Schwantese jako velitel Heeresdienststelle 4 ve Schweidnitz. V Polsku vedl od 8.9.1939 52. Infanterie-Division a získal obě Spony k Železnému kříži. 1.12.1939 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant a 5.10.1940 se stal velitelem 17. Panzer-Division. Té velel v Rusku v rámci Heeresgruppe Mitte a po několika dnech byl zraněn. 4.9.1941 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Od září 1941 velel opět své divizi. 11.11.1941 převzal velení XXXIX. Armeekorps. 17.12.1941 byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppen. Stal se tak velícím generálem sboru. V červenci 1942 byl přejmenován na XXXIX. Panzerkorps. 1.12.1942 byl umístěn ve Führerreserve. 3.12.1942 byl povýšen do hodnosti Generaloberst a stal se velitelem 5. Panzerarmee. Obdržel úkol udržet Tunis proti spojeneckému vylodění v severní Africe (operace Torch). Po odvolání Generalfeldmarschall Rommela z Afriky převzal von Arnim na počátku března 1943 velení Heeresgruppe Afrika, se kterou kapituloval 12.5.1943. Padl do spojeneckého zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1947. Hans-Jürgen von Arnim zemřel 1.9.1962 v Bad Wildungenu.

Oberst Albrecht Aschoff

2. dubna 2018 v 20:44 | paulito

Albrecht Aschoff se narodil 11.4.1899 v Berlíně a v létě 1916 vstoupil jako Fahnenjunker do Thorner Feldartillerie-Regiment 81. Na podzim 1917 byl povýšen do hodnosti Leutnant, v roce 1919 byl propuštěn z armády. V roce 1934 byl reaktivován jako Hauptmann a přišel k Artillerie-Regiment 3. Od května 1934 do začátku války byl velitelem baterie v jízdním Artillerie-Regiment Sagan. Později byl převelen k Panzer-Artillerie-Regiment 76 do Wuppertalu. Na podzim 1939 se stal velitelem II. Abteilung, Panzer-Artillerie-Regiment 76, současně byl povýšen do hodnosti Major. Po působení u Wehrwirtschafts- und Rüstungs-Stab v OKW byl v létě 1942 jako Oberstleutnant (od února 1940) poslán jako styčný důstojník u 8. italské armády u Stalingradu. Od podzimu 1942 do dubna 1943 byl náčelníkem Wirtschaftsstabes Afrika u Heeresgruppe Rommel. Na jaře 1943 následovalo povýšení do hodnosti Oberst. Na podzim 1943 byl jmenován do funkce Heeresgruppenwirtschaftsführer u Heeresgruppe B v Itálii a současně byl pověřen velením Artillerie-Regiment 92. Na podzim 1943 se stal velitelem Panzer-Regiment 8, který byl nasazen v Maďarsku. Na jaře 1945 byl pověřen velením 16. Panzer-Division. Na konci války padl do ruského zajetí, ze kterého se vrátil v roce 1955.

Oberstleutnant Paul Audorff

2. dubna 2018 v 20:27 | paulito

Paul Audorff se narodil 6.2.1904 v Hofu. V roce 1923 vstoupil do 14. Kompanie, 16.(bayr.) Infanterie Regiment, aby se stal vojákem z povolání. V posádkách Landshut a Erlangen postoupil na hodnost Feldwebel. Audorff byl Unteroffizier a 1.7.1934 byl současně povýšen do hodností Leutnant a Oberleutnant. 1.1.1937 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a velel 9. Kompanie, Infanterie-Regiment 42. Se svojí rotou se Audorff zúčastnil tažení v Polsku a po těžkých bojích u Stuzianky obdržel Eisernen Kreuz 2. Klasse. V únoru 1940 se Audorff stal velitelem I./Infanterie-Regiment 330, který byl později přejmenován na Infanterie-Regiment 596. S tímto praporem bojoval Paul Audorff ve Francii při průlomu Maginotovy linie. Zde obdržel v červnu 1940 EK I. Po kapitulaci Francie zůstal Infanterie-Regiment 596 jako strážní jednotka v Paříži. 1.10.1941 byl povýšen do hodnosti Major. Na podzim 1942 ustavil Major Audorff v Grafenwöhru Infanterie Regiment 754 a v sestavě 334. Infanterie-Division se stal jeho velitelem. 21.12.1942 byl poslán do Afriky. Po vylodění v Bizertě byl I. Bataillon nasazen v prostoru Madjez el Bab-Tunis. Zde vedl Major Audorff těžké boje proti jednotkám britské 78. pěší divize. 1.2.1943 byl Audorff povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Při těžkých ústupových bojích v roce 1943 se Audorff několikrát vyznamenal. Konec přišel pro Audorffa 8.5.1943, kdy u Protville padl do anglického zajetí. Na počátku července 1943 se v zajetí dozvěděl, že 27.6.1943 obdržel Ritterkreuz. V americkém zajetí byl do března 1946. Paul Audorff zemřel 17.1.1981 v Marktredwitz.

Rogožarski SIM-XI

30. března 2018 v 11:08 | paulito
Jeden SIM-XI prototyp byl dodán na počátku roku 1938 pro testování a vývoj. Jednomístný stroj s křídlem parasol měl být akrobatický výcvikový y byl vyvinut ze SIM-X. Byl vybaven motorem 150 hp Siemens Sh 14a. V dubnu 1941 byl prototyp ukořistěn Němci a zařazen do chorvatského letectva.

Rogožarski SIM-X

30. března 2018 v 11:01 | paulito
Jeden SIM-X prototyp byl dodán na počátku roku 1937 pro testy a vývoj. Byl to výcvikový letoun s křídlem typu parasol. Po testování bylo objednáno 20 letadel. Poslední stroje byly dodány v roce 1938, poslední tři byly dodány Jugoslávskému královskému aeroklubu. Sériové stroje byly lehce odlišné od prototypu, nesl kryty motorů NACA. Stroje byly vybaveny motory 120 hp Vlajkovic Walter NZR, ačkoliv jeden stroj obdržel motor 132 hp Gipsy Major I. Typ byl používán JKRV, stejně jako místními aerokluby pro tažení kluzáků. SIM-X prototyp byl modifikován na počátku roku 1940 jako výcvikový stroj s čelním krytem kokpitu a motorem 120 hp Walter Major 4. Byl označen Si-Gip, nová verze ale nebyla úspěšná. Původní motor Walter NZR byl opět nainstalován na počátku roku 1941 a letadlo přejmenováno na SIM-Xa. Před útokem Německa v dubnu 1941 bylo pět civilních strojů zařazeno do služby JKRV. Většina těchto letadel bylo zničeno německými nálety, tři byly ukořistěny Němci a jeden byl předán chorvatskému letectvu.

General der Infanterie Helge Auleb

30. března 2018 v 10:28 | paulito

Helge Auleb se narodil 24.3.1887 v Gehrenu a vstoupil 1.3.1907 jako Fahnenjunker do Kaiserlich Armee. Přišel k 12. Königlich Sächsiches Infanterie-Regiment Nr. 177. Zde byl 18.8.1908 povýšen do hodnosti Leutnant. Se svým plukem přišel po vypuknutí první světové války na frontu. 28.11.1914 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 18.4.1916 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Po zbytek války byl nasazen u různých jednotek a štábů. Od jara 1917 byl v Generálním štábu. Během války obdržel oba stupně Železného kříže. Po skončení války byl krátký čas v Hessischen Freikorps a pak převzat do Reichsheer. U Übergangsheer na jaře 1920 byl velitelem roty v Reichswehr-Infanterie-Regiment 22. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres Reichswehr byl velitelem roty v 15. Infanterie-Regiment. Na počátku roku 1924 přišel do štábu 3. Kavallerie-Division ve Weimaru. 1.10.1927 byl převelen do štábu Artillerieführer I v Königsbergu. 1.2.1929 byl povýšen do hodnosti Major. 1.10.1930 byl převelen do štábu 1. Division do Königsbergu. 1.10.1932 byl převelen ke Kommandantur Königsberg. 1.7.1933 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.10.1933 byl převelen ke Wehrgauleitung Lübeck. 1.10.1934 byl převelen do štábu Reichswehrdienststelle Hamburg. Na jaře 1935 je jmenován náčelníkem štábu Wehrkreiskommando X. 1.6.1935 byl povýšen do hodnosti Oberst. Při přejmenování jednotek se stal 15.10.1935 náčelníkem štábu X. Armeekorps. V létě 1936 se stal velitelem Infanterie-Regiment 77 v Düsseldorfu. 6.10.1936 se stal při přejmenování pluků velitelem Infanterie-Regiment 39 v Düsseldorfu. 1.2.1939 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Přo mobilizaci v létě 1939 se stal Oberquartiermeister 5. Armee. V říjnu 1939 se stal Oberquartiermeister 2. Armee. 1.11.1939 se stal Oberquartiermeister Heeresgruppe A. Na jaře 1940 se zúčastnil tažení na Západě. V červnu 1940 se stal náčelníkem štábu Militärbefehlshaber Nordfrankreich. 1.7.1940 se stal náčelníkem štábu Militärverwaltung Frankreich. Koncem července 1940 se stal velitelem 72. Infanterie-Division. Na počátku září 1940 byl přeložen do Führerreserve. Po dvou měsících byl pověřen velením 290. Infanterie-Division. Po necelém měsíci se stal velitelem 6. Infanterie-Division. Ta sloužila jako okupační jednotka ve Francii. 1.12.1940 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Na jaře 1941 byla divize přesunuta do Východního Pruska. Na počátku léta 1941 byl se 6. Infanterie-Division mnasazen při útoku do středního Ruska. Na podzim 1941 obdržel obě Spony k Železnému kříži. 26.12.1941 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. Koncem ledna 1942 byl převelen do Führerreserve. Na počátku června 1942 byl jmenován General z.b.V. für den Heeresstreifendienst beim Küstenstab Asow. V červenci 1942 byl jmenován General z.b.V. des Heeresstreifendienstes bei der Heeresgruppe A. Koncem roku 1942 se stal velitelem Gruppe Auleb, 1. Panzerarmee na Kavkazu. Byl také velitele za ústup na Krym. 1.2.1943 se stal velitelem Abschnittskommando Auleb na Krymu. Na jaře 1943 byl jmenován do funkce Befehlshaber Krim. Koncem července 1943 byl pověřen velením XXXXIX. Gebirgs-Armeekorps. V srpnu 1943 byl převelen do Führerreserve. V září 1943 byl jmenován do funkce Kommandierenden General der Sicherungstruppen und Befehlshaber im Heeresgebiet A. 1.12.1943 byl povýšen do hodnosti General der Infanterie. V prosinci 1943 byl jmenován do funkce Befehlshaber der deutschen Truppen in Transnistrien. 1.4.1944 byl jmenován do funkce Befehlshaber der deutschen Truppen in Nordrumänien. Na jaře 1944 své vedení předal a v červnu 1944 byl jmenován velícím generálem LXIX. Armeekorps v Chorvatsku. Toto velení držel až do konce války. Potom padl do spojeneckého zajetí, ze kterého byl propuštěn na podzim 1947. Helge Auleb zamřel 14.4.1964 v Düsseldorfu.

Leutnant (18.8.1908)
Oberleutnant (28.11.1914)
Hauptmann (18.4.1916)
Major (1.2.1929)
Oberstleutnant (1.7.1933)
Oberst (1.6.1935)
Generalmajor (1.2.1939)
Generalleutnant (1.12.1940)
General der Infanterie (1.12.1943)

Důstojnický čekatel 177. Infanterie Regiment (1.3.1907 - 18.8.1908)
2. Kompanie 117. Infanterie-Regiment (18.8.1908 - 6.1913)
Zbrojní továrna ve Spandau (6.1913 - 7.1913)
2. Kompanie 117. Infanterie-Regiment (7.1913 - 1.10.1913)
Velitel čety v kulometné rotě 117. Infanterie-Regiment (1.10.1913 - 22.8.1914)
Velitel kulometné roty 117. Infanterie-Regiment (22.8.1914 - 2.11.1916)
Velitel II. Battalion 117. Infanterie-Regiment (19.5.1916 - 28.5.1916)
Velitel I. Battalion 117. Infanterie-Regiment (15.9.1916 - 23.9.1919)
Ersatz-Battalion 117. Infanterie-Regiment (2.11.1916 - 11.12.1916)
Štáb 117. Infanterie-Regiment (11.12.1916 - 20.12.1916)
Velitel II. Battalion 117. Infanterie-Regiment (20.12.1916 - 6.1.1917)
Štáb 117. Infanterie-Regiment (6.1.1917 - 5.2.1917)
Velitel I. Battalion 116. Infanterie-Regiment (15.1.1917 - 20.1.1917)
Štáb 25. Infanterie-Division (5.2.1917 - 25.2.1917)
Štáb Gruppe P (25.2.1917 - 6.5.1917)
Velitel II. Battalion 116. Infanterie-Regiment (10.4.1917 - 22.4.1917)
Štáb 255. Infanterie-Division (6.5.1917 - 18.9.1917)
Štáb VII. Armee-Korps (18.9.1917 - 21.3.1918)
Kurzy generálního štábu Sedan (8.2.1918 - 6.3.1918)
Štáb VII. Armee-Korps (21.3.1918 - 3.7.1918)
Štáb 4. Kavallerie-Division (3.7.1918 - 21.12.1918)
117. Infanterie-Regiment (21.12.1918 - 5.1.1919)
Velitel roty v Hessischer Freikorps (5.1.1919 - 1.5.1919)
Štáb VII. Armee-Korps (1.5.1919 - 1.7.1919)
Štáb Infanterie-Kommando 18 (1.7.1919 - 1.10.1919)
Štáb 11. Reichswehr-Brigade (1.10.1919 - 15.4.1920)
Velitel roty 36. Reichswehr-Infanterie-Regiment (15.4.1920 - 1.6.1920)
Velitel roty 22. Reichswehr-Regiment (1.6.1920 - 1.1.1921)
Velitel roty 15. Infanterie-Regiment (1.1.1921 - 12.8.1921)
Kulometný výcvikový kurs v Münsingenu (12.8.1921 - 4.11.1921)
Velitel roty 15. Infanterie-Regiment (4.11.1921 - 1.2.1922)
Štáb 15. Infanterie-Regiment (1.2.1922 - 1.10.1922)
Velitel roty 15. Infanterie-Regiment (1.10.1922 - 1.10.1923)
Štáb 15. Infanterie-Regiment (1.10.1923 - 1.2.1924)
Štáb 3. Kavallerie-Division (1.2.1924 - 1.10.1927)
Štáb Infanterie-Kommando I (1.10.1927 - 1.10.1930)
Štáb 1. Division (1.10.1930 - 1.10.1932)
Střelecký kurs pro štábní důstojníky pěchoty v Döberitz (6.10.1931 - 23.10.1931)
Vojenské velitelství Königsberg (1.10.1932 - 1.10.1933)
Vojenské velitelství Lübeck (1.10.1933 - 1.10.1934)
Ministerstvo Reichswehru (19.1.1934 - 27.1.1934)
Štáb Ministerstva Reichswehru, Hamburg (1.10.1934 - 15.5.1935)
Náčelník štábu Wehrkreis X (15.5.1935 - 15.10.1935)
Náčelník štábu X. Armee-Korps (15.10.1935 - 15.7.1935)
Velitel 77. Infanterie-Regiment (15.7.1935 - 6.10.1936)
Velitel 39. Infanterie-Regiment (6.10.1936 - 26.8.1939)
Vrchní ubytovatel 5. Armee (26.8.1939 - 13.10.1939)
Vrchní ubytovatel 2. Armee (13.10.1939 - 1.11.1939)
Vrchní ubytovatel Armee Gruppe A (1.11.1939 - 15.6.1940)
Náčelník štábu Vojenského velitele sevrní Francie (15.6.1940 - 1.7.1940)
Náčelník štábu Náčelníka vojenské administrativy, Francie (1.7.1940 - 25.7.1940)
Velitel 72. Infanterie-Division (25.7.1940 - 5.9.1940)
Führer-Reserve OKH (5.9.1940 - 19.9.1940)
Velitel 290. Infanterie-Division (19.9.1940 - 14.10.1940)
Velitel 6. Infanterie-Division (14.10.1940 - 22.1.1942)
Führer-Reserve OKH (22.1.1942 - 10.6.1942)

Velitel 444. Sicherungs-Division (3.2.1942 - 4.3.1942)
Generál z.b.V. pro Armádní strážní službu u Küsten-Stab Azov (10.6.1942 - 24.7.1942)
Generál z.b.V. pro Armádní strážní službu u Armee Gruppe A (24.7.1942 - 20.12.1942)
Velitel Kampfgruppe Auleb (Kavkaz) (20.12.1942 - 1.2.1943)
Velitel Kommando Auleb (Krym) (1.2.1943 - 27.4.1943)
Befehlshaber Krim (27.4.1943 - 26.7.1943)
Velitel XLIX. Gebirgs-Armee-Korps (26.7.1943 - 15.8.1943)
Führer-Reserve - Armee Gruppe A (15.8.1943 - 17.9.1943)
Befehlshaber Heeresgebiet A (17.9.1943 - 18.12.1943)
Befehlshaber Transnistrien (18.12.1943 - 1.4.1944)
Befehlshaber Nordrumänien (1.4.1944)
Velitel LXIX. Armee-Korps (24.6.1944 - 8.5.1945)

V britském a americkém zajetí (8.5.1945 - 30.9.1947)



Oberst Andreas von Aulock

29. března 2018 v 21:32 | paulito


Andreas von Aulock se narodil 23.3.1893 v Kochelsdorfu a 22.3.1912 byl jako Leutnant z Hauptkadettenanstalt poslán k 6. Thüringischen Infanterie-Regiment Nr. 95. 2.8.1914 byl převelen k 3. Kompanie a 27.10.1914 se stal velitelem 4. Kompanie. 13.11.1915 se stal adjutantem v I. Bataillonu a 27.2.1916 adjutant ve štábu pluku. 2.7.1917 byl odvelen k Feldrekruten-Depot 38. Infanterie-Division a 26.9.1917 k Sturmabteilung 38. Infanterie-Division. 18.8.1917 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 18.6.1918 se stal adjutantem 102. Reserve-Infanterie-Brigade a 20.1.1919 byl převelen do Offiziers-Dulag Hannover-Münden. 9.4.1920 byl z armády propuštěn. Jako záložní důstojník byl poslán 1.12.1937 jako Hauptmann der Reserve k Infanterie-Regiment 87. 23.11.1938 byl jako Major převzat do armády a stal se velitelem 10. Kompanie, Infanterie-Regiment 87. Na počátku roku 1939 navštěvoval výcvikový kurz pro štábní důstojníky a 26.8.1939 se stal velitelem II. Bataillon, Infanterie-Regiment 212. 14.8.1940 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 31.10.1940 se stal velitelem Infanterie-Regiment 226 a 16.3.1942 byl povýšen do hodnosti Oberst. 1.11.1942 těžce onemocněl a 24.2.1943 byl převelen do OKH-Reserve. 30.4.1943 se stal velitelem Kampfgruppe 79. Infanterie-Division. 13.7.1943 se stal velitelem Grenadier-Regiment 226. Za úspěšný protiútok obdržel 6.11.1943 Ritterkreuz. 19.10. až 22.10.1943 vedl 79. Infanterie-Division. 30.11. byl poslán do kurzu pro velitele divizí a nakonec převelen do Führerreserve. 24.3.1944 se von Aulock stal velitelem Festung St. Malo. Za obranné boje obdržel 16.8.1944 Dubové listy. 18.8.1944 padl při kapitulaci pevnosti do zajetí Spojenců. Andreas von Aulock zemřel 23.6.1968 ve Wiesbadenu.

Oberstleutnant Johannes Austermann

29. března 2018 v 21:14 | paulito


Johannes Austermann se narodil 24.6.1906 v Castropu a vstoupil 11.4.1928 do 16. Kompanie, Infanterie-Regiment 16. 28.9.1928 byl převelen do 9. Kompanie, Infanterie-Regiment 16 a 1.4.1932 byl povýšen do hodnosti Gefreiter. 1.9.1934 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a 15.10.1935 byl převelen do 1. Kompanie. 1.12.1937 byl povýšen do hodnosti Feldwebel a 1.9.1939 se stal velitelem čety v 1. Kompanie. 1.3.1940 byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel a o dva měsíce později Stabsfeldwebel. 1.8.1941 byl zařazen do Führerreserve pluku a odvelen do kurzu pro důstojnické čekatele. 22.4.1942 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 1.8.1942 se stal velitelem 1. Kompanie, Infanterie-Regiment 16. 16.10.1942 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant, 8.8.1943 Hauptmann. 12.11.1943 se stal styčným důstojníkem v Ausbildungs-Regiment Athen. 23. 3.1944 převzal velení 1. Kompanie, Grenadier-Regiment 16. 8.6.1944 byl převelen do Führerreserve des OKH a 15.1.1945, současně s povýšením do hodnosti Major, se stal velitelem II. Bataillon, Grenadier-Regiment 1146. 1.3.1945 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 12.3.1945 byl pověřen velením Grenadier-Regiment 1144. Během ústupových bojů odrazil Johannes Austermann několikrát ruské tankové útoky a zabránil tak obklíčení divize. Za to obdržel 10.2.1945 Ritterkreuz a 20.4.1945 Dubové listy. 27.3.1945 byl těžce zraněn a na konci války padl do ruského zajetí, ze kterého byl propuštěn v listopadu 1945. Zemřel 12.8.1973 ve Waltropu.

General der Infanterie Erich Gottfried Abraham

22. března 2018 v 18:02 | paulito

27.3.1895, Marienburg
7.3.1971, Wiesbaden

Erich Abraham vstoupil 4.8.1914 jako válečný dobrovolník do armády a 11.7.1915 se stal Leutnant der Reserve u Infanterie-Regiment 341. 20.5.1920 byl z armády propuštěn jako Oberleutnant. Vstoupil k policii a stal se Leutnant der Sicherheits-Polizei. 15.10.1935 byl převzat jako Major do Heer a stal se velitelem roty v Infanterie-Regiment 18. 6.10.1936 se stal velitelem 1./Infanterie-Regiment 105 a 1.10.1938 byl jmenován do hodnosti Oberstleutnant. 1.9.1939 převzal I./Infanterie-Regiment 105 a 21.11.1939 II./Infanterie-Regiment 266. Mezi 1.4.1940 a 31.3.1942 a mezi 6.6.1942 a 6.11.1942 vedl Infanterie-Regiment 230, 1.9.1941 byl povýšen do hodnosti Oberst. Za výkony pluku v severní části Stalingradu obdržel 13.11.1942 Rytířský kříž a Útočný odznak pěchoty. Od 15.1.1943 byl velitelem Kommandeurs-Schule II pro důstojnické čekatele a 1.4.1943 převzal velení 76. Infanterie-Division, jejímž velitelem byl jmenován 1.6.1943. 26.6.1944 obdržel Dubové listy. Po jeho velením objevila divize most přes řeku Latku severozápadně od Oděsy a zastavila postupující sovětské jednotky. 1.8.1944 obdržel velení VI. rumunského armádního sboru, od 21.8. vedl Korpsstab Abraham. O tři dny později byl odvelen do kurzů pro velící generály, 14.9.1944 převzal velení Gruppe Abraham (76. Infanterie-Division, maďarská 2. doplňovací divize). 27.9.1944 se stal velitelem 76. Infanterie-Division, 11.10.1944 opět Gruppe Abraham (tentokrát 76. Infanterie-Division, maďarská 12. záložní divize a maďarské velení Großwardein). 21.10.1944 byl převeden do Führer-Reserve a 13.12.1944 byl jmenován zastupujícím velitelem LXIII. Armeekorps. 13.12.1944 převzal velení LXIII. Armeekorps, 1.3.1945 se stal velitelem LXIII. Armeekorps. Na konci války upadl Abraham do zajetí, ze kterého byl propuštěn 17.8.1947.

Poddůstojník (6.12.1914)
Kaprál (15.3.1915)
Seržant (12.5. 1915)
Leutnant der Reserve (11.7.1915)
Polizei-Leutnant (21.5.1920)
Polizei-Oberleutnant (14.6.1920)
Polizei-Hauptmann (1.4.1925)
Polizei-Major (1.4.1934)
Major (1.10.1935)
Oberstleutnant (1.10.1938)
Oberst (1.9.1941)
Generalmajor (1.6.1943)
Generalleutnant (1.1.1944)
General der Infanterie (1.3.1945)

RK: 13.11.1942, Oberst, velitel Infanterie Regiment 230
EL (516.): 26.6.1944, Generalleutnant, velitel 76. Infanterie Division
DKiG: 7.3.1942, Oberst, velitel Infanterie Regiment 230
1939 Spange zum 1914 EK I: 21.6.1940
1939 Spange zum 1914 EK II: 10.3.1940
1914 EK I: 27.6.1917
1914 EK II: 2.9.1915
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Ostmedaille
Ordin "Coronei Romaniei"

Dobrovolník v 152. Infanterie-Regiment (4.8.1914 - 12.8.1915)
Velitel čety v 341. Infanterie-Regiment (12.8.1915 - 19.8.1915)
Velitel roty u 341. Infanterie-Regiment (19.8.1915 - 6.9.1915)
Adjutant, I. Battalion 341. Infanterie-Regiment (29.2.1916 - 27.4.1916)
Velitel roty, 341. Infanterie Regiment (27.4.1916 - 6.5.1916)
Adjutant, III. Battalion 341. Infanterie-Regiment (20.5.1916 - 13.2.1917)
Adjutant, I. Battalion 341. Infanterie-Regiment (13.2.1917 - 29.7.1917)
Ordonanční důstojník, Štáb 341. Infanterie-Regiment (29.7.1917 - 25.1.1918)
Ordonanční důstojník, Štáb 86. Infanterie-Division (25.1.1918 - 8.12.1918)
Náčelník štábu 86. Infanterie-Division (8.12.1918 - 19.12.1918)
Adjutant Freikorps Drews, později Freikorps Thorn (19.12.1918 - 15.7.1919)
Adjutant II. Battalion 21. Infanterie-Regiment (15.7.1919 - 4.9.1919)
Plukovní adjutant 21. Infanterie-Regiment (4.9.1919 - 17.11.1919)
Adjutant III. Battalion 21. Infanterie-Regiment (17.11.1919 - 4.12.1919)
Ordonanční důstojník štáb 21. Infanterie-Regiment (4.12.1919 - 11.2.1920)
Adjutant 21. Infanterie-Regiment (11.2.1920 - 1.3.1920)
Battalion-Adjutant 109. Reichswehr-Infanterie-Regiment (1.3.1920 - 20.5.1920)
Demobilizován (20.5.1920)
Policie, Policejní prezidium Štětín (21.5.1920)
Státní policie Štětín, velitel jednotky (20.6.1921 - 20.8.1923)
Výcvikový kurs, Vyšší Policejní škola v Eiche (20.8.1923 - 20.12.1923)
Tělesný výcvikový kurs, Pruská Policejní škola Spandau (26.9.1924 - 31.10.1924)
Adjutant pro osobní záležitosti na Velitelství ochranné policie (1.12.1925 - 15.8.1932)
Asistent velitele výcvikového kursu na Vyšší Policejní škole v Eiche (26.9.1924 - 31.10.1924)
Adjutant Inspekce státní policie, Charlottenburg (1.12.1932 - 1.10.1933)
Štáb inspekce státní policie, Brandenburg-Berlin (1.10.1933 - 8.1.1934)
Velitel Výcvikového kursu B na Vyšší Polizeijní škole v Eiche (8.1.1934 - 31.3.1934)
1. Adjutant a Gruppenführer II (osobní) v Úřadu IIa Státní Polizeijní inspekce Brandenburg (31.3.1934 - 1.7.1935)
Ausbildungs-Battalion Infanterie-Regiment Paderborn (31.3.1934 - 1.7.1935)
Zařazen do Wehrmacht jako velitel roty v 18. Infanterie-Regiment (15.10.1935 - 6.10.1936)
Velitel roty v 105. Infanterie-Regiment (6.10.1936 - 27.2.1937)
Velitel I. Battalionu 105. Infanterie-Regiment (27.2.1937 - 21.11.1939)
Velitel II. Battalion 266. Infanterie-Regiment (21.11.1939 - 29.3.1940)
Velitel 230. Infanterie-Regiment (29.3.1940 - 1.4.1942)
Führer-Reserve (1.4.1942 - 6.6.1942)
Velitel 230. Infanterie-Regiment (6.6.1942 - 7.11.1942)
Führer-Reserve OKH (7.11.1942 - 15.1.1943)
Velitel Výcvikové školy II pro důstojnické čekatele pěchoty v Wiener-Neustadt (15.1.1943 - 22.2.1943)
Výcvikový kurs divizních velitelů Berlín (22.2.1943 - 20.3.1943)
Velitel 76. Infanterie-Division (1.4.1943 - 1.8.1944)
Velitel rumunského VI. Korps (1.8.1944 - 21.8.1944)
Velitel Korps-štábu Abraham (21.8.1944 - 24.8.1944)
Výcvikový kurs pro velicí generály v Hirschbergu (24.8.1944 - 30.9.1944)
Führer-Reserve (6.9.1944 - 14.9.1944)
Velitel Kampfgruppe Abraham (46. Infanterie-Division a maďarská 2. výcviková divize) (14.9.1944 - 27.9.1944)
Velitel 76. Infanterie-Division (27.9.1944 - 11.10.1944)
Velitel Kampfgruppe Abraham (76. Infanterie Division, maďarská 12. záložní divize a maďarské velitelství Großwardein) (11.10.1944 - 21.10.1944)
Führer-Reserve (21.10.1944 - 13.12.1944)
Velitel LXIII. Armee Korps (13.12.1944 - 8.5.1945)
V zajetí (8.5.1945 - 17.8.1947)

Major Arnulf Abele

22. března 2018 v 17:57 | paulito

Arnulf Abele se narodil 8.11.1914 v Nürnbergu a vstoupil 1.4.1935 jako Fahnenjunker do Infanterie-Regiment 21 ve svém městě. Od ledna do listopadu 1936 byl v Kriegsschule Potsdam a poté v Kriegsschule Döberitz. 1.3.1937 se vrátil ke svému pluku a 1.4.1937 se stal velitelem čety v I. Bataillon a 1.8.1937 také adjutantem praporu v Infanterie-Regiment 118 a poté v Grenz-Infanterie-Bataillon 126. Od 1.10.1938 byl Abele ordonančním důstojníkem v Generalkommando der Grenztruppen v Saarpfalz, které bylo 17.9.1939 přejmenováno na XXIV. Armeekorps. Zde byl povýšen 1.8.1939 do hodnosti Oberleutnant. Po začátku války zajišťoval Abele se svými vojáky Westwall a 1.1.1940 se stal velitelem roty v Grenz-Infanterie-Regiment 127. S ním se zúčastnil tažení ve Francii. Od 1.2.1941 byl velitelem roty v Infanterie-Regiment 208, 20.4.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. V Rusku byl nasazen na jižním úseku fronty. Po převelení jako velitel roty u Gebirgs-Jäger-Regiment 218 bojoval v Laponsku. 17.2.1943 se stal velitelem I. Bataillon, Grenadier-Regiment 134, který byl 1.6.1943 přejmenován na Reichsgrenadier-Regiment "Hoch- und Deutschmeister". 27.1.1944 přijel jeho prapor ze San Angelo auty do Pontecorvo-Roccasecca u Belmonte, kde měl uzavřít průlom. Prapor zde zůstal na vše osamocen. Při útoku Marokánců došlo k boji zblízka. V boji s celým francouzským plukem udržel prapor Colle Abate, než byl posílen praporem z Panzergrenadier-Regiment 200. Bojeschopné zbytky praporu, 36 mužů, byly podřízeny štábu pluku. Za tento boj byl Abele, jako Hauptmann a velitel I. Bataillonu, vyznamenán 12.2.1944 Ritterkreuzem. 20.4.1944 byl povýšen do hodnosti Major. 26.9.1944 padl Abele jihozápadně od Castell del Rio u Monte Funo, během bojů v horách, do zajetí Spojenců. Arnulf Abele byl 30.3.1946 propuštěn z amerického zajetí. 16.12.1955 vstoupil v hodnosti Major do Bundeswehru. Zde se stal 23.1.1956 velitelem Pi-Stabs v Mnichově a 5.9.1957 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Sloužil jako pomocný referent v Heeres-Führungsstab, od 1.7.1964 jako referent a 23.12.1964 byl povýšen do hodnosti Oberst. 31.3.1973 byl penzionován. Arnulf Abele zemřel 2.7.2000 v Hopferau.

EK II (25.7.1940)
EK I (22.1.1942)
Odznak za zranění černý (28.10.1942)
Rytířský kříž: 22.2.1944, Hauptmann a velitel I. / Reichs-Grenadier-Regiment "Hoch u. Deutschmeister"

Generalmajor Johann Adametz

22. března 2018 v 17:52 | paulito

Johann Adametz se narodil 10.4.1879 ve Vídni a vstoupil 18.8.1898 ke k.u.k. Galizisches Infanterie-Regiment "von Kövess" Nr. 95, kde byl důstojníkem roty a nakonec adjutant praporu. 26.10.1899 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 1.10.1904 až 15.7.1906 byl na Kriegsakademie Wiener-Neustadt, kde byl 1.5.1905 povýšen do hodnosti Oberleutnant. Nakonec se vrátil ke svému pluku. V roce 1908 absolvoval telegrafní kurz v Tullnu, lde nykonec zůstal jako instruktor. 1.5.1913 byl povýšen do hodnosti Hauptmann, 1.8.1913 se stal velitelem roty, později technickým adjutantem u Telegraphen-Regiment. Na počátku první světové války 1.8.1914 byl Adametz telegrafní referent ve štábu I. Korps. Od 18.9.1916 sloužil jako velitel Reserve-Offiziers-Schule a technický adjutant u Telegraphen-Ersatz-Bataillon St. Pölten. 3.12.1917 se stal štábním důstojníkem Telegraphentruppen ve štábu 10. Armee. 1.11.1918 byl povýšen do hodnosti Major. 17.11.1918 se stal personálním referentem ve Stationskommando St. Pölten a spojovacím důstojníkem k dočasné Národní radě v St. Pölten. 3.2.1919 se stal vedoucím Technische Gruppe St. Pölten, Telegraphen-Kommando a 1.12.1920 referentem spojovacích záležitostí v 5. Abteilung, Bundesministerium für Heerwesen. 1.1.1921 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 16.9.1925 byl odvelen k Heeresinspektor, 20.5.1927 byl povýšen do hodnosti Oberst. 1.9.1928 se Adametz stal velitelem Telegraphen-Fachschule na Heeresfachschule Wien a 18.7.1929 obdržel titul Generalmajor. 31.7.1929 byl propuštěn z armády. 1.6.1936 vstoupil jako civilní zaměstnanec do rakouského Bundesheer a stal se vedoucím výpočetní a hodnotící skupiny na Ministerstvu obrany. 15.3.1938 vstoupil jako civilní zaměstnanec do Luftwaffe a stal se vedoucím Entzifferungs- und Auswertungsgruppe ve štábu Kommandierenden Generals der Luftwaffe in Österreich, u Luftflotte 4. Při vypuknutí druhé světové války 1.9.1939 převzal Johann Adametz velení Funkhorch-Abteilung (III) v Luftnachrichten-Regiment 4 a stal se velitelem Wetterleitstelle/Funkhorchleitstelle 4 v Höheren Nachrichtenführer u Luftflotten-Kommando 4. 1.4.1940 se stal velitelem Luftnachrichten-Regiment 4 a velitel Wetterleitstelle 4 u Höheren Nachrichtenführer Luftflottenkommando 4. 2.1.1941 byl zpravodajským velitelem v Luftgau-Kommando XVII Wien a současně velitelem Luftgau-Nachrichten-Regiment 17. 1.2.1941 byl povýšen do hodnosti Generalmajor, od 18.6.1941 byl na nemocenské dovolené a 31.12.1941 propuštěn z armády. Johann Adametz zemřel 6.5.1963 ve Vídni.

Leutnant der Reserve Georg Ackermann

22. března 2018 v 17:14 | paulito

Georg Ackermann se narodil 12.3.1918 v Koblenzi a vstoupil po maturitě a službě u Reichsarbeitsdienst do Luftwaffe. V roce 1940 byl povýšen do hodnosti Gefreiter a v roce 1941 Unteroffizier. Od roku 1941 byl u Kampfgeschwader 53 jako pilot a byl povýšen do hodnosti Feldwebel. 12.8.1942 obdržel Deutschen Kreuz in Gold. V roce 1942 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. 28.4.1945 obdržel jako Staffelkapitän a technický důstojník 5. Staffel, Kampfgeschwader 53 Ritterkreuz. Do konce války absolvoval 336 vzletů, všechny na Heinkel He 111. Zemřel 16.12.2007 v Klottenu.

Major Herbert Karl Abratis

22. března 2018 v 16:59 | paulito

Herbert Abratis se narodil 21.3.1918 v Babientenu ve Východním Prusku a poté, co byl 31.10.1936 jako Obervormann vyřazen z Reichsarbeitsdienst, vstoupil jako dobrovolník 3.11.1936 k Stabs-Batterie, Flak-Regiment 11 v Königsbergu. 15.9.1938 byl jako poddůstojník převelen k 2. Batterie, Flak-Regiment 1 a zde podepsal 1.10.1938 závazek na třetí rok. 1.3.1939 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 16.3.1939 převelen jako Batterie-Offizier k 6. Batterie, Flak-Regiment 11 v Neuhufenu, Východní Prusko. Tam byl s platností od 1.10.1939 dne 27.8.1939 převzat jako Leutnant do Luftwaffe. 12.2.1940 byl převelen do Infanterieschule Döberitz a po absolvování pak k 7. Flieger-Division, v jejímž rámci absolvoval Fallschirmschule Wittstock. V budoucnu se zúčastnil bojů o Narvik a od 1.5.1940 byl přidělen k Fallschirm-Jäger-Ergänzungs-Bataillon 1 ve Stendalu a od 21.5.1940 k 1. Kompanie, Fallschirm-Jäger-Regiment 1, se kterou se zúčastnil bojů ve Francii. 11.7.1940 byl jmenován velitelem čety v 1. Kompanie a od 19.8. do 16.9.1940 se zúčastnil ženijního výcviku u Pionier-Bataillon 17 ve Würzburgu. 20.5.1941 zahájili výsadkáři operaci Merkur, výsadek na Krétu, kterého se Abratis zúčastnil. Po zahájení tažení do Ruska 22.6.1941 zde probíhaly těžké boje, které si vynutily i nasazení výsadkářů. Se svojí jednotkou byl Abratis nasazen na severním úseku východní fronty a 1.12.1941 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na jaře 1942 byly výsadkáři nasazeni v prostoru Ržev, kde Abratis převzal 20.2.1942 velení 2. Kompanie. Po dalším převelení k Orlu byl Abratis jmenován 23.12.1942 velitelem 7. Kompanie. Po přesunu pluku do Francie a zdejším ustavení 1. Fallschirm-Jäger-Division, se zúčastnil bojů na Sicílii. 1.12.1943 Abratis převzal velení II. Bataillonu a zároveň 7. Kompanie. Pluk byl ansazen do bojů o Monte Cassino. Tam převzala 7.2.1944 Kampfgruppe Schulz obranu Monte Cassina v úseku Kloster až hora Kalvarie. Ke Kampgruppe patřil také II. Bataillon pod velením Abratise, který obsadil poslední výšiny před Liritalem. Zde zabránil průlomu k Via Casilina. V noci 16.3.1944 byly do města přesunuty poslední zálohy, které zastavily útok novozélandského sboru. Tomu zabránily nasazené části 1. Fallschirmjäger-Division, ke kterým patřily jednotky pod velením Hauptmanna Abratise. Za nasazení v prostoru Monte Cassino obdržel 24.10.1944 Rytířský kříž. 15.4.1944 byl Abratis jmenován dočasným velitelem II. Bataillonu, předtím byl ještě 1.9.1943 povýšen do hodnosti Hauptmann. Je konci války byl Abratis 1.1.1945 jmenován velitelem II. Bataillonu a povýšen do hodnosti Major. 2.2.1945 přebírá velení Fallschirm-Panzer-Jagd-Bataillon 53, který je nasazen na Odře. 12.2.1945 byl převelen do Berlína k výcviku Generálního štábu. Tento rozkaz byl ale vrchním velením zase změněn a Abratis přebírá velení nově ustaveného Fallschirm-Jäger-Regiment 27, 9. Fallschirmjäger-Division, při bojích o Berlín. O smrti Herberta Abratise existují různé zprávy. Nejspíše padl v bojích na březích Odry u Rosengartenu, jižně od Altdammu. Také datum se liší, podle jedněch 15.3., podle jiných v noci 28.3.1945.

Generalmajor Otto Abernetty

19. března 2018 v 20:03 | paulito

Otto Abernetty se narodil 8.3.1893 v Steinbeck-Ancker a vstoupil 20.6.1913 do Infanterie-Regiment, kde byl jako Fahnenjunker a velitel čety. 10.3.1914 byl poslán do Kriegsschule Hersfeld a 1.8.1914 se vrátil k pluku, kde byl 8.8.1914 povýšen do hodnosti Leutnant. V červenci až říjnu 1915 absolvoval pozorovatelský výcvik u Flieger-Ersatz-Abteilung 11 a 4. Po skončení výcviku byl převelen k Armeeflugpark 10. Od prosince 1915 do 22.7.1917 sloužil jako pozorovatel u Flieger-Abteilung 47, později Flieger-Abteilung 6. 23.7.1917 se stal adjutantem Artillerieflieger-Schule Ost. 28.4.1918 byl odvelen k Armeeflugpark 4, 5.5.1918 k Schlachtstaffel 13. Od listopadu 1918 do června 1919 byl učitelem u Fliegerersatz-Abteilung 5. Nakonec se stal opět pozorovatelem, tentokrát u Flieger-Abteilung 409. V září 1919 se Otto Abernetty stal adjutantem na Fliegerhorst Königsberg. Po skončení války byl převzat do Reichswehru k Infanterie-Regiment 1, kde se stal velitelem čety, zpravodajským důstojníkem praporu a důstojníkem roty. 23.11.1924 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Od srpna 1928 do listopadu 1930 se zúčastnil tajného leteckého výcviku v Rusku a 1.11.1930 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Nakonec se stal velitelem roty v Infanterie-Regiment 5. Od října 1933 do května 1934 byl referent u Inspektion der Schulen, RLM a od 1.5.1934 k dispozici inspektorovi na Kampffliegerschule Prenzlau. 24.9.1934 se stal vedoucím výcviku a 1.10.1934 byl povýšen do hodnosti Major. 1.1.1936 převzal velení Kampffliegerschule Prenzlau, kterou vedl do 11.3.1936. Nakonec se stal velitelem Gruppe v Kampfgeschwader 254 a velitelem Fliegerhorst Delmenhorst. 1.10.1936 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Od března do června 1937 vedl Luftkriegsschule Dresden. Nakonec se tam stal vedoucím výcviku, 1.10.1938 byl odvelen na Luftkriegsschule Gatow. 1.1.1939 byl povýšen do hodnosti Oberst a 1.3.1939 se stal náčelníkem štábu Abteilung Luftnachrichten 10 v RLM. 15.8.1939 se stal náčelníkem štábu velitele Luftwaffe u Heeresgruppe Süd. Po skončení tažení v Polsku se 7.10.1939 stal náčelníkem štábu velitele Luftwaffe u Heeresgruppe B. 5.11.1939 se stal velitelem Luftwaffe u 18. Armee. 2.7.1940 byl smrtelně zraněn u Chateaudun ve Francii. 7.7.1944 byl posmrtně povýšen do hodnosti Generalmajor.

Generaladmiral Conrad Albrecht

19. března 2018 v 19:36 | paulito

7.10.1880, Bremen
18.8.1969, Hamburg

Conrad Albrecht vstoupil 10.4.1899 jako Seekadett do císařského námořnictva. Po absolvování základního výcviku byl převelen 4.4.1900 na Marineschule a 10.4.1900 povýšen do hodnosti Fähnrich zur See. 1.10.1901 přišel na bitevní loď Kaiser Wilhelm II., kde byl 27.9.1902 povýšen do hodnosti Leutnant zur See. 17.5.1904 následovalo povýšení do hodnosti Oberleutnant zur See. 1.10.1904 se stal strážním důstojníkem na palubě pobřežní pancéřové lodě Frithjof a 1.10.1905 důstojníkem roty u I. Torpedo-Abteilung. 1.10.1906 se stal strážním důstojníkem na torpédovém člunu G 108. 1.10.1907 byl převelen jako torpédový důstojník na pobřežní pancéřovou loď Aegir. 18.9.1908 se vrátil jako důstojník roty k I. Torpedo-Division. 4.1.1909 se stal velitelem torpédového člunu S 142 a 27.3.1909 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant. 7.9.1909 se stal velitelem S 143 a 18.11.1910 S 84. 13.3.1911 se stal Kapitänleutnant Albrecht velitelem S 138. 1.10.1911 byl převelen na bitevní loď Pommern, kde byl torpédovým důstojníkem. 24.5.1912 se stal velitelem lodi Sleipner a při vypuknutí války 1.9.1914 velitelem 1. Torpedoboots-Halbflottille. 12.10.1916 byl Conrad Albrecht povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. 16.1.1917 převzal velení Zerstörerflottille Flandern. 1.11.1918 byl převelen ke štábu Marinestation der Ostsee a 13.3.1920 se stal velitelem I. Ostsee-Minensuchflottille. Flottille byla 10.9.1920 přejmenována na I. Flottille. 1.3.1923 byl povýšen do hodnosti Fregattenkapitän a 28.3.1923 se stal velitelem Marinearsenal Kiel. 1.5.1925 následovalo povýšení do hodnosti Kapitän zur See. 12.9.1925 se stal náčelníkem štábu Marinestation der Ostsee a 1.12.1928 byl dán k dispozici Marineleitung. 1.12.1928 se stal náčelníkem Marineoffizierspersonalabteilung u Marineleitung a 1.4.1930 byl povýšen do hodnosti Konteradmiral. 29.9.1930 se stal velitelem Aufklärungsstreitkräfte. 1.10.1932 byl povýšen do hodnosti Vizeadmiral a stal se velitelem Marinestation der Ostsee. 4.7.1935 byl jmenován velícím admirálem Marinestation der Ostsee. 1.12.1935 byl povýšen do hodnosti Admiral a 1.11.1938 se stal Marinegruppenbefehlshaber Ost. 1.4.1939 byl povýšen do hodnosti Generaladmiral. 31.10. až 31.12.1939 podléhal Conrad Albrecht Oberbefehlshaber der Kriegsmarine a 1.1.1940 byl dán k dispozici Kriegsmarine, ale již se nevrátil do aktivní služby.

Leutnant zur See 27.9.1902
Oberleutnant zur See 17.5.1904
Kapitänleutnant 27.3.1909
Korvettenkapitän 12.10.1916
Fregattenkapitän 1.3.1923
Kapitän zur See 1.5.1925
Kommodore 1.4.1930
Vizeadmiral 1.10.1932
Admiral 1.12.1935
Generaladmiral 1.4.1939


Obrněné jednotky v Jugoslávii (2)

18. března 2018 v 21:10 | paulito
V prosinci 1935 si vzala Jugoslávie v Československu kredit na 450.000.000 českých korun, splatných do devíti let. 75 % půjčky mělo být spláceno dodávkami olova, zinku a mědi, zbytek financemi. 22.7.1936 doporučil náčelník Generálního štábu ministru války a námořnictva, aby sestavil seznam výzbroje a techniky, které by byly dodány ve dvou etapách. V roce 1936 byl sestaven Spis o armádní sestavě v době míru a války. Ten předpokládal zformování dvou praporů středních tanků po 33 strojích, praporu lehkých tanků a eskadrony lehkých jezdeckých tanků z 36 a 8 strojů. Každá rota praporu středních tanků měla mít 10 strojů, zbývající tři stroje se nacházely v podpůrné rotě. Potřebná technika měla být zakoupena v Československu u firmy Česko-moravská Kolben-Daněk a Škoda. Podmínkou bylo, aby byly všechny tanky a samohybná děla (lehké jízdní tanky) měly být vyzbrojeny kanóny 37 mm a dvěma kulomety. V roce 1938 bylo plánováno vybudovat sedm tankových praporů (272 tanků), každý prapor měl být přiřazen k jedné ze sedmi armád, vzniklých po mobilizaci. Hovořilo se o formování praporu těžkých tanků (36 strojů), který by byl podřízen Vrchnímu velení armády. Do všech těchto praporů měla být začleněna výhledově čtvrtá rota. Nakonec Jugoslávie koupila jen samohybná děla. Na počátku 30. let existovaly v Jugoslávii dvě jezdecké divize. Každá z nich se skládala ze 2-3 jezdeckých brigád o dvou plucích, dělostřeleckého praporu a podpůrných jednotek. Bylo plánováno posílit tyto divize motorizovaným plukem, v jehož výzbroji by byly tankety. Počátkem roku 1932 projevil jugoslávský vojenský přidělenec v Československu přání předvést novou tanketu Škoda, tehdy ještě nedodělané. V letech 1933-1934 poptali několik československých a polských dodavatelů. V únoru 1933 proběhly zkoušky polské tankety TK-3, v červenci československé tankety Praga vz. 33, koncem října tankety Škoda MU-4/I. První stroje neudělaly na komisi dobrý dojem a MU-4/I měla problém s motorem. Poláci předložili nabídku na prodej 300 tanket najednou. 24.4.1933 francouzský vojenský přidělenec v Bělehradu, generál Lepeti, poslal hlášení do Paříže, že v rozhovoru s adjutantem náčelníka Generálního štábu, generálem Kosičem, byl upozorněn na nedostatek financí na nákup. Po dalším dotazu poslala firma Škoda tanketu do závodu v Plzni, kde byla dodělána: byl do ní zabudován nejlepší možný motor a provedena řada menších změn. 20.-21.10.1934 byla modernizovaná tanketa opět představena jugoslávským vojenským představitelům. Ale Jugoslávci odmítli i tentokrát. Přesto byly zahájeny rozhovory o dodávce 40 tanket, ale nakonec je koupili Rumuni. Zajímavé je, že MU-4 se stala tak populární, že ještě v roce 1939 si vzal Afghánistán chtěl vzít půjčku na jejich nákup а Maďarsko a Švédsko měly zájem o rok později. Škoda akceptovala přání zákazníka a přistoupila k výrobě nových strojů, lépe pancéřovaných a vyzbrojených dělem. Uprostřed roku 1935 dostal stroj označení S-I-d a byl předveden jugoslávské delegaci. Začaly rozhovory s Československem o dodávkách tzv. rychlých jízdních bojových strojů. Druhý prototyp se Jugoslávcům líbil a 30.6.1936 Vojenské a námořní ministerstvo Království Jugoslávie a firma Škoda uzavřely kontrakt číslo 6856 o dodávce osmi samohybných děl S-I-d za 5.930.920 československých korun. Děla měla být dodána během 11 měsíců. Vozidla byla dodána po železnici 14.8. a 25.8.1937. Tak dosáhl počet obrněných vozidel v Jugoslávii 55 tanků, 8 samohybných děl a 3 obrněná auta. Již během prvního roku užívání se přišlo na nedostatky těchto nevelkých strojů, které dostaly u jugoslávské armády označení Т-32. Po ujetí 2.000 km přicházely časté poruchy podvozku a některé stroje skončily po několika měsících v opravě. Z továrny Škoda z Československa byli posláni mechanici, kteří odstranili vzniklé nedostatky. Nakonec bylo v roce 1939 všech osm samohybných děl zasazeno do sestavy jezdecké divize, byla z nich zformována samostatná eskadrona, podřízená přímo Velitelství jezdectva. Díky tomu se z eskadrony stala vycvičená a bojeschopná jednotka. Zúčastnila se všech manévrů a nakonec byla v únoru 1941 začleněna do sestavy tankového praporu, dislokovaného u Bělehradu. Na počátku války byla eskadrona převedena do sestavy Dunajského záložního pluku v Zemuni, nacházela se v Jezdecké škole. Eskadrona se skládala ze čtyř čet po dvou strojích. V sestavě eskadrony byla začleněna četa obrněných aut (všechny tři obrněná auta), tři lehké a jeden nákladní automobil a pět motocyklů. Eskadrona měla velitele, čtyři velitele čet, 28 poddůstojníků a 70 vojáků. Na zářijových manévrech v roce 1940 byla samohybná děla přepravena na pontonech přes Sávu u Bělehradu. Koncem roku 1940 vyšel rozkaz o změnách v jugoslávském jezdectvu. V sestavě jezdeckých divizí měly být tři motorizované brigády. V každé brigádě měl být prapor lehkých tanků. Ale detailnější plán již vypracován nebyl. Ministerstvo válko objednalo ve Škodě novou, lepší výzbroj. V roce 1938 zde bylo vyvinuto lehké samohybné dělo S-I-j. Na rozdíl od předchozího modelu měl tento stroj pancéřování 30 mm místo 22 mm a 15 mm místo 12 mm. 37 mm kanón A-3 nahradil 47 mm А-9. V březnu 1939 byl prototyp S-I-j předveden jugoslávské delegaci v čele s generálem Josifovičem. Ministerstvo války chtělo koupit 108 strojů, ale po obsazení Československa tato možnost zmizela. V prosinci 1939 poslali samohybné dělo pod označením S-I-D (diesel) poslali na vyžádání do Jugoslávie, ale tam nikdy nepřijela. V roce 1940 byla S-I-j, stejně jako první prototyp děla, zařazeny do výzbroje Waffen-SS. Také pro Jugoslávii rozpracovali Češi tank Т-12, což byl modernizovaný S-­II-A. Na jaře 1940 ho představili jugoslávské vojenské komisi, ale z jeho nákupu nebylo nic. V roce 1938 vydalo Ministerstvo války a námořnictva Příručku pro nasazení obrněných jednotek, ve které stanovily operativně-taktické nasazení obrněných jednotek. Tankům nebylo věnováno příliš místa a sama doktrína vznikala pod silným francouzským vlivem. Na tanky zbyla palebná podpora pěchoty a jízdy, průzkum a pronásledování ustupujícího nepřítele a boj s opevněnými objekty. Tanková podpora pěchotě byla přidělena v jedné tankové rotě na pěší prapor na hlavním směru bojů a tanková četa na prapor na vedlejším. Všechny obrněné jednotky se zúčastnily manévrů u Kolubary od 26.9. do 1.10. s vojsky 1. armádní oblasti. 1. tanková rota s přidanou četou cvičila s vojsky posádek Zaječarska, Niš a Skopje, 2. tanková rota s posádkami Drávské a Osijecké divizní oblasti, poté s posádkami Varaždínu a Záhřebu. 3. tanková rota se zúčastnila cvičení s Velením školy pěších a dělostřeleckých důstojníků v Kalinovce. V roce 1938 projevila jugoslávská strana podruhé zájem o polská obrněná vozidla, tentokrát o tanketu TKS a lehký tank PR. V květnu 1939 se Jugoslávie zajímala o nákup 36 tanků. V srpnu přijel do Bělehradu polský vojenský představitel Roman Debicki. Zahájení války s Německem 1.9.1939 však jednání přerušil. Velitelem tankového praporu byl kapitán Stanimir Mišič a v roce 1939 vyměnil velitele 2. tankové roty v Záhřebu, kapitána Blagoje Nebreklijeviče, kapitán Milorad Obradovič. Velitelem 3. roty v Sarajevu byl kapitán Ljubiš Terzin, který byl schopným taktikem a organizátorem. Velitelem 1. roty v Bělehradu byl kapitán Petar Petrovič. Kromě odvedenců došlo v létě 1939 v tankovém praporu k výcviku záložníků. Od 10.8. do 25.8. bylo vycvičeno 26 specialistů, jako velitelé tanků, řidiči-mechanici, řidiči aut a motocyklisté. Po intenzivním letním výcviku potřebovalo několik strojů opravu. Vážné jednání o dalším rozšíření tankových jednotek Jugoslávie přišlo po událostech v roce 1938: obsazení Rakouska a Sudet Německem. Nový plán Příprava země k válce předložil 20.11.1938 armádní generál Milutin Nedič, který žádal doplnění vozového parku. Každá ze sedmi armád měla mít prapor středních tanků. Navíc měl být Vrchnímu velení podřízen prapor těžkých tanků. Mělo tak být nakoupeno 252 středních a 36 těžkých tanků. 23.12. představil Milutin Nedič plán předsedovi rady ministrů doktoru Milanovi Stojadinovičovi. Na zakoupení techniky mělo být použito tři miliardy dinárů z Fondu národní obrany. Podrobný rozpočet vyšel z kanceláře Generálního štábu 13.2.1939. Po Stojadinovičovi přišla nově zvolená vláda Dragiši Cvetkoviče. V polovině roku 1939 byl v hrubých črtech připraven nový plán přezbrojení armády. První etapa (do konce roku 1940) zahrnovala vytvoření jednoho praporu středních tanků, ve druhé etapě (do konce roku 1942) dodávku všech strojů. V době přijetí plánu byl náčelníkem Generálního štábu armádní generál Dušan T. Simovič, který během občanské války ve Španělsku došel k názoru, že se úloha tanků ve válce silně přeceňuje. Jugoslávský vojenský přidělenec v Paříži měl stejný názor ve svém rozboru v říjnu 1938 a proto nebylo divu, že přijetí nových strojů se protáhlo na několik let. Navíc italsko-etiopská válka jako by prokázala nemožnost použití tanků v hornatém terénu. 29.6.1939 byl na schůzi rady ministrů představen program na přezbrojení armády a přípravu země na válku. Díky krizi o gdaňský koridor byla válka v Evropě jen otázkou času. Problémem mohlo být taky nakoupit, svůj tankový průmysl Jugoslávie neměla. Stejná situace byla u strategických materiálů a půjček. V roce 1939 zkoumala Jugoslávie možnost nákupu tanků v USA (na půjčku) nebo ve Velké Británii. Ale ani v jedné zemi tanky nekoupili. Rozhovory o prodeji techniky probíhaly i v SSSR. Království Jugoslávie ustavilo diplomatické zastoupení v SSSR až v roce 1940. 8.5.1940 se setkal vedoucí jugoslávské delegace doktor Džordževič a sovětský ministr zahraničí Molotov, probíraly se dodávky vojenské techniky a pozice, jakou zaujme Jugoslávie v dalším evropském dění. Protože se blížila válka, zamyslelo se jugoslávské armádní velení nad výrobou tanků. Firma Jasenice ze Smederevské Palanki předložila návrh obrněného auta vlastní konstrukce. Podle názoru náčelníka Generálního štábu bylo možné využít tuto firmu také k výrobě tanků. Ale tento nápad se již neuskutečnil. Na počátku roku 1939 vedlo Německo rozhovory s Jugoslávií o půjčce 200-240 milionů marek na nákup německé výzbroje a letadel. 5.7.1939 byla podepsána tajná dohoda, podle které byla půjčka na vojenské vybavení 10 let a na letadla 6 let. Ale během rozhovorů nebyla udána konkrétní výše částky, aby Německo mělo na Jugoslávii ekonomický a politický vliv. Polovinu půjčky měla Jugoslávie splatit strategickým materiálem a také měla dostat koncese na těžbu ropy. Po napadení Polska Německem převzal rozhovory přímo Hermann Göring. 19.9.1939 odpověděl Göring Jugoslávii, že výzbroj obdrží za ekonomické ústupky: předání strategických materiálů - mědi, olova a cínu. 5.10. byl podepsán nový tajný protokol, který anuloval ten předchozí, již se nemluvilo o finanční půjčce. 73 % předané výzbroje měly tvořit výrobky firmy Škoda, což ještě prohloubilo nevýhodnost smlouvy. Česká firma Kolben-Daněk předložila v září svůj tank LTH. (7,5 tun) pro motorizaci jugoslávské jízdy. Koncem září předložila Škoda návrh na dodání techniky pro vybavení tankového pluku. Mělo to být 144 středních (ale vlastně lehkých) tanků Т12 (120 v pluku a 24 v sestavě záložní roty). Tyto stroje byly ve výzbroji bývalé československé armády a poté také rumunské. Na zasedání 24.10. předložil náčelník Dělostřeleckého oddělení nákupní komisi tanky Škoda Т12. Komise chtěla od vojenského přidělence v Rumunsku hlášení o použití tanků Т12 v Rumunsku a od přidělence v Německu hlášení o nasazení německých tanků v Polsku. Komise také před konečným rozhodnutím požadovala podrobný popis tanku, který se nacházel v Generálním štábu. Koncem roku 1939 přišlo také na řadu jednání o dozbrojení jezdectva. Divizní generál Dragoslav Milkovič zkoumal jízdní jednotky Německa a Itálie a 21.12. vyslovil požadavek na dozbrojení jízdních divizí jedním obrněným praporem. Prověřování českých vozidel Škoda S-I-j, Škoda S-II (12,5 t) a LTH začaly v prosinci vytvořením speciální komise, vytvořené příkazem ministerstva války z 12.12. Představení českých zbraní nevyvolalo u jugoslávské delegace nejlepší dojem. LTH byl bez výzbroji, pancéřování nebylo posíleno. Tank Škoda S-II byl vyzbrojen kanónem 47 mm, čelní pancíř byl 40 mm, boční 30 mm. Dieselový motor mu dával maximální rychlost 40 km/h. Ale tento tank byl velmi malý a špatně překonával překážky. Jeho taktická hodnota byla stejná jako již využívaného samohybného děla S-I-d (Т-32). Přesto komise doporučila nakoupit tanky S-II a LTH s tím, aby dodávky byly omezené. Tank S-II-j bylo plánováno vyrábět v Jugoslávii, v továrně v Mladenovaci. V roce 1940 byly v Německu zakoupena práva a výrobní plány. Problém představovala výroba pancéřování. Škoda poskytla svoji technologii, ale výroba v Zenici nebyla možná. Dostupnější technologie byla od německé firmy Krupp, pokusy o získání licence ale byla neúspěšné. Naopak úspěšný byl pokus o získání licence na výrobu litých věží ve Francii v dubnu 1940. Tato technologie byla charakteristická pro francouzské konstrukce. V listopadu 1940 byla nakonec koupena licence u firmy Krupp. Továrna v Rakovici byla připravena na výrobu dieselových motorů, totéž platí pro český kanón 47 mm, který byl v lafetované verzi protitankovým dělem jugoslávské armády. Nebyl dostatek hydraulických lisů, všechny byly nasazeny v leteckém průmyslu. Až by byla vyřešena tato záležitost, začala by výroba tanků v zimě 1941-42. Současně se rozhovory o nákupu techniky a vybavení vedly i ve Francii. Začátkem července 1939 se francouzský vojenský přidělenec v Bělehradu obrátil na Paříž s poptávkou pro Jugoslávii. 19.7. francouzský premiér Edouard Daladier nabídl jugoslávskému vyslanci Božidarovi Puričovi dodávku tanků a děl. Ale po 1.9.1939 se situace v Evropě zcela změnila, Francie se zapojila do války a její zásoby vojenského materiálu byly zadrženy. Francouzi se aspoň zúčastnili výstavby továrny na výrobu buničiny. Na podzim a v zimě 1939 vedl náčelník Generálního štábu Dušan Simovič v Bělehradu rozhovory s představiteli francouzského vrchního velení, velitelem francouzských jednotek v Sýrii generálem Weygandem a zástupci britského generálního štábu o možnosti otevření Dunajské fronty jednotkami zemí Balkánského svazu: Jugoslávie, Řecka, Rumunska a Turecka. Cílem rozhovorů byly vojenské dodávky. Ale tyto dodávky znemožnilo jugoslávské jednání s Němci. Podle jednání s Německem přenechala Jugoslávie Němcům kontrolu na rudnými dole na západní straně země, v Boru a Trepči. 14.11. následoval francouzsko-britský protest. Kníže Pavel Karageorgijevič a Alexandr Cincar-Markovič spojili otázku nasazení horníků s dodávkami zbraní. 20.12. je podepsána první jugoslávsko-anglická smlouva, následující měsíc druhá. 24.12. byla podepsána dohoda s Francií o dodávkách zbraní výměnou za dodávky mědi. Jinak se vyvinuly dodávky zbraní z Protektorátu Čechy a Morava. Po začátku války byla všechny dostupná výzbroj dodána Panzerwaffe a také vybavení, které bylo na cestě do Jugoslávie, bylo zadrženo a vráceno. Na počátku roku 1940 dohodla jugoslávská delegace ve Francii dodávku 54 tanků Renault R-35, vzatých ze záloh francouzské armády. Vozidla přijela do Jugoslávie v dubnu a následující vojenská porážka Francie v květnu a červnu 1940 osvobodila Jugoslávii od plateb. Dodávka tanků vedla Ministerstvo války a námořnictva k vydání Rozkazu č. 5176 о vytvoření dalšího tankového praporu. Renaulty R-35 byly zařazeny do sestavy 10.5.1940 vytvořeného 2. praporu vojenských strojů Královské jugoslávské armády. Prapor starších FТ-17 se stal 1. praporem vojenských strojů. Prapor se skládal ze štábu, tří tankových rot a podpůrné roty. Rota měla tři čety a tank velitele roty. V podpůrné rotě se nacházelo 11 tanků. Velitelem 2. praporu se stal Danilo Zobenica. Na počátku formování 2. tankového praporu bylo v jugoslávské armádě 19 důstojníků tankových vojsk. Důstojníci byli rovnoměrně poděleni mezi oba prapory a stavy byly doplněny odvedenci.

Jugoslávské Škody S-1-d (Т-32) na manévrech.

Jugoslávský král Petr II. na inspekci 2. tankového praporu na tanku Renault R-35. R-35 v září 1940 u Tolpaku jižně od Bělehradu.

 
 

Reklama