Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (5)

Středa v 12:50 | paulito
Seventh Air Force
Seventh Air Force byla v popředí amerického tažení ve středním Pacifiku. Seventh Air Force byla menší, než Fifth a Thirteenth Air Force, bojovala často osaměle, ale používala Liberatory do konce války. V oblasti Seventh operovalo mnoho námořních PB4Y Liberatorů a Privateerů, ale ne pod jejím velením. Označení tohoto, na Havaji nasazeného štábu, se datuje k 5.2.1942. Velitelem Seventh byl generálmajor Willis H. Hale, který byl odvolán po vzbouře pilotů, kteří chtěli B-17 místo B-24. Haleho nahradil brigádního generála H.C. Davidsona, který nahradil geenrálmajora Clarence L. Tinkera, který padl v boji v LB-30 během bitvy u Midway. Seventh operovala ve středním a v západním Pacifiku. 90th a 307th BG byly krátce přiděleny k Seventh na své cestě do jihozápadního Pacifiku, kde poté sloužily u Fifth a Thirteenth Air Force. VII. Bombar Command, jak byla Seventh známá, operovala na počátku jen s 5th BG, vybavenou B-17. V roce 1943 se na Havaj vrátila 11th BG a byla přezbrojena na Liberatory a konečně tak mělo Seventh základní sílu Liberatorů. Nicméně byla Seventh vybavena špatně a generálmajor Hale měl problém vyslat i jen údernou sílu 18 bombardérů. Koncem července 1942 hlásil brigádní generál Truman H. Landon Halemu, že není možné podniknout žádnou významnější ofenzivní operaci, protože Seventh nemá jednoduše dostatek ničeho.

Funafuti, kde byly dočasně nasazeny 371st a 372nd Bs z 307th BG z Hickham Field na Havaji, se připravují 22.4.1943 na nálet na Nauru. V listopadu se Funafuti stalo stálou základnou 42nd BS z 11th BG.

Bitva o Wake
Prvním větším pokusem byl noční nálet 23.12.1942 na Japonci držený ostrov Wake, který provedlo 26 B-24D z 307th BG, kdy bombardéry vzlétly z Havaje s mezipřistáním na Midway. 371st BS dostala později název "Long Rangers", který později přejala celá skupina. Po několika bitvách, kdy se posádky Liberatorů střetly s japonskými stíhačkami A6M Zeke a jedné nehodě, kdy se B-24 srazil s japonskou stíhačkou a zahynuli všichni muži na palubě, ukončila Seventh Air Force nálety na Wake. Neobnovily se do března 1944.

Střední Pacifik
Jak byli Japonci zatlačováni na Ellice, Gilbertových a Marshallových ostrovech, dostal generál Hale od admirála Nimitze povolení bombardovat Tarawu a Nauru. 371st a 372nd BS z 307th BG vytvořily Task Force 12 pod Haleho osobním velením. Hale se přesunul na Funafuti s jednotkou B-24 18.4.1943. Funafuti byl vhodný pro bombardovací operace, ale měl dráhu dlouhou jen 2.000 metrů z drceného korálu. O dva dny později bombardovalo 22 B-24D Nauru. Další den napadlo 12 Liberatorů Tarawu. 27.6. přiletěla na Funafuti 11th BG s nezkušenými posádkami pro další nálet na Tarawu. Co následovalo, byla série katastrof, kdy jeden bombardér havaroval již při vzletu, další krátce poté a jen dva doletěly nad Tarawu.

Olivové B-24
Do poloviny roku 1943 byly všechny Liberatory, které prošly přes Havaj do středního Pacifiku, kamuflovány v olivově zelené se standardním americkým markingem. Pro operaci Galvanic, vylodění na Gilbertových ostrovech, měla Seventh sedm eskader bombardérů a tři stíhaček, operující z pěti ostrovů, Canton, Funafuti, Nukufetau, Nanomea a Baker. Liberatory 11th BG podporovaly vylodění 2. Marine Division na atolu Tarawa 20.11.1943. Dalším příchozím k Seventh byla 30th BG "Atoll Busters" (složená z 27th, 38th, 392nd a 819th BS), která se začala soustřeďovat ve středním Pacifiku v době vylodění na Tarawě. 30.10. začala létat z Nanomey, 12.11. z Elliceových ostrovů. Liberatory z 27th BS/30th BG poskytovaly 23.12. eskortu fotoprůzkumným letounům US Navy nad atol Kwajalein před invazí, operací Flintlock-Catchpole. Byl to první vzlet těžkých bombardérů z Tarawy. Kwajalein byl obsazen v lednu 1944. Během operací Galvanic a Flintstock bylo sestřeleno sedm B-24 protiletadlovou plabou a devět japonskými stíhačkami, čtyři se staly neletuschopné a pět bylo ztraceno z neznámých příčin, celkem jich bylo ztraceno 25. 11th BG byla přesunuta na Kwajalein v dubnu 1944 a pokračovalo v útocích na japonská zařízení na Marshallových ostrovech a dále na Karolínách a Mariánách.

B-24J z 431st BS/11th BG nad ostrovem Wotje ve středním Pacifiku.

B-24J z 27th BS/30th BG, který pilotoval poručík John Schellenberger. Byl poškozen při náletu na ostrov Jaluit a opravován na Nanumee.

B-24J Liberator z 431st BS/11th BG nad Kwajaleinem v červnu 1944.





Oberst der Reserve Rudolf Bacherer

16. června 2018 v 17:52 | paulito

Rudolf Bacherer se narodil 19.6.1895 v Pforzheimu a v letech 1914 až 1919 byl aktivním důstojníkem v 3. Badischen Dragoner-Regiment Prinz Karl Nr. 22. 20.9.1935 přišel jako Oberleutnant der Reserve do Reiter-Regiment 18. 1.10.1937 byl povýšen do hodnosti Rittmeister der Reserve a při mobilizaci byl 26.8.1939 zařazen do Aufklärungs-Abteilung 156. 9.12.1941 byl povýšen do hodnosti Major der Reserve a 29.1.1942 obdržel Deutsches Kreuz in Gold a 5.6.1942 se stal velitelem Infanterie-Regiment 234. 11.9.1942 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant der Reserve a 6.10.1942 byl těžce zraněn. Byk poslán do lazaretu a nakonec do Führerreserve. 4.1.1943 se stal velitelem Grenadier-Regiment 234. V říjnu 1943 těžce onemocněl a byl 31.10.1943 opět přeřazen do Führerreserve. Během bojů u Sučiniči obsadil ruský opěrný bod, za co obdržel 30.10.1943 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 10.7.1943 byl povýšen do hodnosti Oberst der Reserve a 5.12.1943 se stal velitelem Grenadier-Regiment 1026. 6.2.1944 převzal velení Grenadier-Regiment 1049. V bojích na poloostrově Cotentin v červnu 1944 převzal Bacherer jako zástupce velení 77. Infanterie-Division a vedl ji v boji proti americkým jednotkám na jihu. Za to obdržel 11.8.1944 Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 15.8.1944 padl na západní frontě do spojeneckého zajetí, propuštěn byl 19.7.1947. Zemřel 6.7.1964 v Bad Krozingenu.

Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (4)

13. června 2018 v 16:02 | paulito
Velká mise
Ačkoliv byly Liberatory v pacifiku jen vzácně k vidění ve velkých formacích, byly i zde výjimky. Japonská základna Rabaul přitahovala americké bombardéry a stíhačky jako magnet a 12.10.1943 poslala Fifth Air Force 63 Liberatorů, 107 Mitchellů a 106 Lightningů na Rabaul. Další údery kombinovanbých sil následovaly. V Rabaulu bylo vždy přes 50 lodí a kolem 500 letadel na místním letišti.

Boje v roce 1943
Spojenci nyní postupovali a 90th BG "Jolly Rogers" se mohla přesunout na nově postavebou základnu Dobodura na Nové Guinei v prosinci 1943. Rok skončil zahájením dobývání Nové Británie z japonských rukou. Cílem byl Rabaul na severovýchodním okraji ostrova. 20th CMS zahájila operace koncem roku 1943 z Port Moresby a brzy poté se přesunula do Nadzabu na Nové Guinei s F-7, fotoprůzkumnou verzí Liberatoru. Modifikovány v Army Modification Center, byly F-7A založeny na B-24J a nesl tři kamery v přídi a tři kamery v pumovnici. F-7B měl šest kamer v pumovnici. 3.2.1944 bylo vysláno 58 B-24 Liberator a 62 B-25 Mitchell k náletu na letiště na Wewaku. O týden později napadlo 48 Liberatorů z 43rd a 90th BG, s eskortou P-38 Lightningů, dúležité japonské letiště v kaviengu na Novém Irsku. Byl to začátek série náletů, kde B-24 vedly A-20 Havocy a B-25 Mitchelly.

"Red Raiders"
Poslední jednotkou Liberatorů u Fifth Air Force byla 22nd BG "Red Raiders", která začala létat s B-24 z Nadzabu v lednu 1944. V té době již to byly B-24J, předtím létala 22nd BG na B-26 Marauder a B-25 Mitchell. "Re Raiders" zahájili své boje s Japonci nálety na japonská letiště, lodě a ropná zařízení na Borneu, Ceramu a Halmaheře. 22nd BG létala z letišť Nadzab, Port Moresby, Biak, Clark Field a Okinawa. 90th BG se přesunula do Nadzabu 23.2.1944 (připojila se k 22nd BG a 20th CMS). Postupujíce po severním pobřeží Nové Guinei, obešli Spojenci Wewak a postupovali na Hollandii. První nálet na Hollandii podniklo 22 Liberatorů 4.3.1944. O dva týdny později se Japonci stáhnuli z Wewaku a soustředili se u Hollandie, 40 Liberatorů bombardovalo lodě a potopily parník. 75 Liberatorů napadlo Hollandii 30.3., 71 následující den. Nakonec obsadili Američané 22.4. Hollandii. Válka pokračovala. Ten týden bombardovalo 47 Liberatorů z 43rd a 90th BG Biak, tři japonské stíhačky byly sestřeleny ve vzduchu a 13 zničeno na zemi. Během reorganizace 15.6.1944 byly Seventh a Thirteenth Air Force byly sloučeny do jednoho velení, nazvaného Far East Air Forces (FEAF). Ten den nahradil Kenenyho generálporučík Ennis C. Whitehead. Fifth Air Force měla pokračovat v boji jako část FEAF, ale do té doby již zastavila japonský postup na Papuy, osvobodila Novou Guineu, neutralizovala Bismarckovo souostroví a Holandskou Východní Indii a měla brzy pomoci osvobodit Filipíny.

B-24D z 530th BS/380th BG "Flying Circus" nad Maomere 17.7.1944.

B-24D z 64th BS/43rd BG "Kens Men" nad Novou Guineou.

Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (3)

12. června 2018 v 12:08 | paulito
Fifth Air Force
Fifth v pozadí
Jihozápadní Pacifik byl již operačním polem Fifth Air Force, leteckého velitelství pod štábem generála Douglase MacArthura v Austrálii. Pacifik byl tak velký, že posádky Liberatorů létaly pod třemi číslovanými letectvy. Zde na jihozápadě byly nasazeny dvě, Fifth a Thirteenth Air Force. Na počátku bylo Fifth zodpovědné za Novou Guineu, zatímco Thirteenth za Guadalcanal a okolních 500 mil. Ve Středním Pacifiku bylo Seventh Air Force.

B-24D z 90th BG Jolly Rogers během počátečních fází bojů v Pacifiku.

Ale protože bylo svázané se jménem generála George C. Kenneyho, Fifth Air Force nasadilo Liberatory v Pacifiku jako první. Fifth Air Force bojovalo proti Japoncům na Nové Guiney, Bismarckově souostroví, Holandské Východní Indii a Filipínách. Na konci války bylo Fifth přesunuto na Ryukyu k invazi do Japonska. Nejdřív nazývané jako Phillippines Department, dostalo Fifth Air Force své číslo v únoru 1942, ačkoliv generál Kenney ho reorganizoval teprve po svém příjezdu v červenci 1942. Když generál Kenney převzal velení Fifth, převzal také velení Allied Air Force v Jihozápadním Pacifiku, včetně jednotek Royal Australian Air Force (RAAF) a Letectva Holandské Východní Indie. George Kenney byl stejně dobrým vůdcem jako velitelem a na rozdíl od MacArthura ho letci milovali. Kenney o nich mluvil jako o svých dětech. Kenney viděl B-24 Liberator jako vhodný pro Pacifik ve chvíli, kdy velení v Evropě s ním bylo jako se strategickým bombardérem nespokojené. Kenney nebyl nadšený konceptem strategického bombardování, který převažoval u většiny armády. Chtěl vytlačit Japonce z Nové Guiney a z Filipín. Místo těžkého bombardování z vysokých výšek preferoval útoky z nízkých hladin letu na japonské lodě, zatímco startegické bombardování bylo prováděno v nižší letové hladině než v Evropě, aby posádky dosáhly větší přesnosti. Posádky v Pacifiku mohly létat níže, protože létaly nad vodou, ne nad územím obsazeným flakem.

Consolidated F-7B Liberator z 2nd Photo Mapping Squadron, Fifth Air Force, Nová Guinea, 1944.

Jako velitel používal Kenney své jednotky v soustředěném úsilí, stíhačky k získání vzdušné nadvlády, těžké bombardéry k napadání startegických sílů a střední bombardéry k útokům na japonské lodě a letiště a vytvoření leteckých mostů, které by posunovaly spojenecké síly dále a dále na sever. Po přeskočení japonských sil používal letadla k jejich izolaci a zničení. Tato taktika vedla k nejnižšímu procentu ztrát na boijištích války. Před Kenneyho příchodem se Spojenci vzpamatovávali z porážek v Pearl Harboru, Singapuru a na Jávě. V této počáteční fázi války padla většina práce na 90th BG, kterou její velitel, plukovník Arthur H. Rogers, který jí dal jméno Jolly Rogers, popsal jako první jednotku těžkých bombardérů k podpoře jednotek armády, ztracených v džungli Nové Guineje.

90th BG
90th BG (Heavy) byla ustavena 28.1.1942 a aktivována na Key Field, Mississippi, 15.4.1942. Skupina byla přesunuta o měsíc později na Barksdale Field, Louisiana, kde byla vycvičena na B-24D. V srpnu 1942 byla 90th BG přesunuta do Ypsilanti, Michigan pro další výcvik a modernizaci motorů. 12.9.1942 byla skupina přesunuta na Hickam Field na Havaji. Zde naplánovali major Arthur H. Rogers a plukovník Marion D. Unruh instalaci ocasních střeleckých věží Consair A-6 do přídí B-24D, které byly vyrobeny s prosklenou přídí a neměly příďovou střeleckou věž. Zatímco se 90th BG připravovala na Havaji pro nasazení do bojů, velitel eskadry a velitel skupiny diskutovali o bojové hodnotě B-24 a takřka na hraně vzboury požadovali B-17. 8.10.1942 psal velitel AAF generálporučík Henry H. Arnold dopis Kenneymu a generálmajorovi Willisovi Halemu ze Seventh Air Force na Havaji, aby jasně vysvětlili problémy s velením a psychologií a potvrdil, že nezmění svůj plán nahradit B-17 stroji B-24 na všech bojištích, s výjimkou Velké Británie.

Consolidated B-24J Liberator "Pretty Baby" v Pacifiku. S výjimkou několika F-7 a C-8 přišly všechny z výrobních linek ze San Diega v Kalifornii.

Když šla 90th BG do války, nahradila zde 19th BG, vybavenou B-17C/D s obecným vnímáním, že B-24 je dočasným řešením. Zatímco 90th BG byla stále na Havaji, propustil Hale velitele skupiny (plukovník Eugene Mussett) a velitele eskadry. Dále dohlížel na úsilí vybavit všechny B-24D příďovou věží. V té době Arnold a další očekávali, že budou Liberatory vybaveny dálkově ovládanou věží Bendix. Ty, instalované na B-17E a B-24D se ukázaly bez užitku a byly odstraněny. Pozdější moely obdržely již v tověrně věže MPC nebo Emerson.

Problémy s příďovým podvozkem
B-24 byly daleko lepším letadlem, než uznávali příznivci B-17. Ale 90th BG v Austrálii získala špatné zkušenosti s příďovým podvozkem B-24. Ty způsobily válce, které vysouvaly a zasouvaly podvozek. Ty byly nakonec posíleny a problém byl vyřešen. 16.11.1942 byla 90th BG přesunuta do Iron Range, místem, které nebylo spojeno s jinými městy v Austrálii. Zde byly dokončeny práce na vybavení B-24D přiďovými věžemi. Dokumenty Fifth Air Force z té doby říkají, že 90th BG vstoupila do boje okamžitě. Japonské síly se vylodily v Buně a Gomě na severním pobřeží Nové Guineje v červenci a v Milne Bay na východě ostrova v srpnu. Nyní začaly nezkušené posádky 90th BG napadat japonská letiště, soustředění vojáků, pozemní zařízení a lodě. Do konce roku Spojenci vytlačili Japonce přes pohoří Owena Stanleye a obsadili Bubnu a Gomu a zaměřili svoji pozornost na Guadalcanal a hlavní japonskou základnu Rabaul na Nové Británii. Plukovník Arthur Meehan (který vystřídal Mussetta) byl prvním velitelem skupiny během bojového nasazení v Jihozápadním Pacifiku. Padl v boji 17.11.1942 a následující den ho nahradil plukovník Ralph E. Koon, zástupcem se stal podplukovník Arthur Rogers. Koon zůstal velitelem skupiny do 11.7.1943, kdy ho nahradil Rogers.

Nová Guinea
90th BG se přesunula do Port Moresby 10.2.1943. Boje byly tvrdé, posádky B-24 byly na hraně svého výcviku, který byl podle generála Kenneyho nedostatečný. Nová Guinea se stala bojištěm pro 90th BG pro další dva roky. Mnoho misí s eskládalo ze dvou nebo tří bombardérů, často je doprovázelo několik odlišných letadel, jako byly P-39 a P-400 Airacobra, P-40 Warhawk a B-25 Mitchell. Letadla 90th BG létala v kamufláži olivově zelené a kresby na příď získala v Iron Range a v Port Moresby.

Vstup "Circusu"
V květnu 1943 vstoupila do boje 380th BG "Flying Circus" a stala se druhou formací B-24 Liberator generála Kenneyho. Z Fentonu a později z Darwinu v Austrálii operovala 380th BG do začátku roku 1945 téměř sama proti Japoncům v Holandské Východní Indii, Timoru a Bandě. Stala se častým návštěvníkem Balikpapanu, Japonci dobře bráněným ropným rafinériím na Borneu. Skupina se skládala z 528th, 529th, 530th a 531st BS. Nově příchozí "Flying Circus" testoval své schopnosti již 23.6., kde letěl na Makassar na Celebesu k bombardování doků a přístavu, kdy letěl celkem 2.000 mil (3.220 km). Mezitím v Port Moresby obdržela 90th BG také bojový název. Plukovník Arthur Rogers převzal velení 90th BG 11.7.1943 a brzy obdržela jednotka název "Jolly Rogers". V září 1943 se k Fifth Air Force připojila další skupina Liberatorů, 43rd BG "Kenns Men" (na počest generála Kenneyho), která dokončila své přezbrojení z B-17E/F Flying Fortress na B-24. Od října 1943 sloužila 63rd BS této skupiny jako noční útočná a pathfinder jednotka, její bombardéry byly vybaveny radary. Dalšími jednotkam i skupiny byly 64th, 65th a 403rd BS.

B-24 "Gloria Marie New Orleans" z 90th BG.





Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (2)

6. června 2018 v 16:13 | paulito
Ztracená bitva
Na Jávě byly nasazeny B-17 a několik nových A-24 Dauntless, ale udržet v provozu LB-30 z 11th BS bylo velmi těžké. 21.2. byly opět dva LB-30 nasazeny proti nepřátelským lodím v okolí Bali, druhým cílem byl čerstvě Japonci obsazený Denpassar, ale bez viditelných výsledků. Byla to 18. mise LB-30 na Jávě. Nálet na Jogjakartu následující den zničil jeden LB-30 na zemi a ukázal, že Japonci brzy budou schopni převálcovat 7th a 19th BG. Ten den přikázal náčelník štábu US Army, generál George Marshall, Breretonovi stáhnout se z Jávy. Poručík Crowder přeletěl s Breretonem a jeho štábem z Bandungu do Colomba na Cejlonu v jeho LB-30 24.2. Crowder se vrátil na Jávu a poté přeletěl s LB-30 do Austrálie, zatímco Brereton odjel do New Delhi, aby ustavil štáb Tenth Air Force. V následujících týdnech měla být 7th BG přesunuta do Indie, ale jen s B-17E, zatímco řada jejích příslušníků měla být začleněna do 19th BG v Austrálii s B-17C/D. Kapitán Wade a jeho posádka odletěli v "Minnie from Trinidad" z Jogjakarty na Cejlon večer 25.2.21942 a odvezli nového Breretonova velitele, britského ganarála Sira Archibalda Wavella a další úředníky. V Colombu vyzvednul Wade Breretona a odvezl ho do Asansolu v Indii, kam byla 7th BG přemístěna. Zpět na Jávě, shodil v noci 27.2. poručík Helton ve svém LB-30 bomby na letiště Denpassar na Bali. V noci 28.2. vzlétl B-17E a LB-30 z Jogjakarty spolu s pěti B-17E z Madioenu k bombardování japonských lodí severně od Jávy. Každý bombardér naletěl na cíl indivuduálně, byla to 21. mise pro LB-30. O den později přinesl pilot LB-30 svoje bomby zpět, protože nemohl nalézt japonské lodě. 1.3. byly tři LB-30 v Jogjakartě odepsány. Holandští vojáci je zapálili a základna začala být evakuována, čtyři transportní B-24A, jeden B-17 a jeden LB-30 odvážely muže a vybavení z Jogjakarty do Austrálie, do Broome. Poslední dva LB-30 odlëtěly v noci z 2.3., pilotovali je Crowder a Helton. Mnoho pozemního personálu odplulo na holandských lodích. Ale 3.3. podnikli Japonci překvapivý nálet na Broome, zničili dva B-17 a tři B-24A na zemi, zatímco B-24A poručíka Kestera z Air Transport Command byl sestřelen při přistání a všichni na jeho palubě zabiti. V bojích o Jávu, byly B-17, stažené z Filipín, posíleny dalšími 39 Flying Fortressy a 12 LB-30 Liberator. Z 12 LB-30 na Jávě přežily jen čtyři. Sedm letadel bylo odepsáno a ztraceno v boji, jeden byl zničen na zemi při japonském náletu na Darwin. Tři LB-30přeletěly do Austrálie, jeden do Indie.

Ford B-24M-O létal u 29th BS z Galapág k protiponorkovým hlídkám v dubnu 1945.

Každý bombardér naletěl na cíl indivuduálně, byla to 21. mise pro LB-30. O den později přinesl pilot LB-30 svoje bomby zpět, protože nemohl nalézt japonské lodě. 1.3. byly tři LB-30 v Jogjakartě odepsány. Holandští vojáci je zapálili a základna začala být evakuována, čtyři transportní B-24A, jeden B-17 a jeden LB-30 odvážely muže a vybavení z Jogjakarty do Austrálie, do Broome. Poslední dva LB-30 odlëtěly v noci z 2.3., pilotovali je Crowder a Helton. Mnoho pozemního personálu odplulo na holandských lodích. Ale 3.3. podnikli Japonci překvapivý nálet na Broome, zničili dva B-17 a tři B-24A na zemi, zatímco B-24A poručíka Kestera z Air Transport Command byl sestřelen při přistání a všichni na jeho palubě zabiti. V bojích o Jávu, byly B-17, stažené z Filipín, posíleny dalšími 39 Flying Fortressy a 12 LB-30 Liberator. Z 12 LB-30 na Jávě přežily jen čtyři. Sedm letadel bylo odepsáno a ztraceno v boji, jeden byl zničen na zemi při japonském náletu na Darwin. Tři LB-30přeletěly do Austrálie, jeden do Indie.

Havajské letectvo
Po ztrátě Faulknerova bombardéru v Pearl Harboru, přišlo dalších šest LB-30 Liberator na Hickam Field na Havaji až v únoru 1942. Nebyly vhodné pro boj, ale zúčastnily se dvou náletů na ostrov Wake. Jinak sloužily jako transportní letouny a sloužily ve středním Pacifiku až do konce války v dopravní službě Southern Cross Airways. Jméno a koncept byly dílem jednoho z průkopníků AAF a prvního válečného velitele na Havaji, generálmajora Clarence Tinkera. Tinker vedl čtyři LB-30 při nočním náletu 6.6.1942 z Midway proti ostrovu Wake, doufal, že by mohly úspěšně bombardovat válečné lodě. Generálův LB-30 byl ztracen a zřítil se do Pacifiku. Zbývající tři LB-30 nikdy nenalezly cíl. Druhý nálet LB-30 na Wake byl úspěšnější, ale ztráta generála Tinkera byla vážná.

Liberatory v Panamě
Toto místo sice nebylo částí Pacifické války, ale letadla se účastnila letů nad Pacifik. Obrana Panamského kanálu byla úkolem Sixth Air Force, která používala stíhací a bombardovací eskadry z několika základen v Zóně Kanálu. 28.2.1943 měla Sixth 13 LB-30 a 22 B-24D Liberator, ačkoliv její velitel, generálmajor H.R. Harmon hlásil, že LB-30 nemají odpovídající výzbroj, nespolehlivé pumové závěsníky, rádio a radar nemohou operovat současně amají řadu dalších problémů. B-24D a LB-30 byly vybaveny ASV radarem Mk.II pro námořní a protiponorkové hlídky. Na počátku roku 1944 začaly tyto jendotky dostávat modernější B-24J Liberator a osm B-24L. Na konci války bylo do Panamy dodáno ještě 12 B-24M. V jednu chvíli měla Sixth Air Force 62 Liberatorů. B-24 patřily k 6th BG, která zahrnovala 3rd, 29th, 74th a 397th BS. Navíc používal dva B-24D 7th Radar Calibration Detachment. Typickým příkladem jednotky byla 29th BS, která dostala Liberatory krátce po změně určení ze střední bombardovací (s Douglas B-18). V jednu chvíli měla jediné letadlo, L-4 Cub. Eskadra obdržela první tři B-24D v Antenně 17.4.1943 a zahájila námořní hlídkové mise z Panamy do Sallons v Ekvádoru a do Takeru v Peru. Eskadra byla nasazena na Galapágách 9.5.1943 a počet B-24D vzrostl na devět strojů. 29th BS byla přesunuta na Howard Field v Panamě 10.4.1944 a přezbrojena na B-24J a L. Fakt je, že na pacifické straně Kanálu se posádky Liberatorů nikdy nesetkaly s japonskými plavidly.

Válka na Aleutech
Ještě méne publicity, než posádky, bojující v Panamě, měly ty, bojující na Aleutech. 28th BG, původně Composite Group, zahrnovala 404th BS, létající na Liberatorech. Není to příliš známé, ale Liberatory 28th BG bombardovaly Japonsko 18.7.1943. Námořní základna Paramushiro se stala jedním z cílů. Byla poškozena, ale nikoliv neutralizována. Kromé náletů se 28th BG specializovala na fotografický a radarový průzkum a na záchranné mise. 404th BS operovala z Ladd Field na Aljašce od 12.7.1942 a z Nome Municipal Airport od konce měsíce. Větším nepřítelem než Japonci byl chlad. 28th BG odlétala 2.578 operačních vzletů během války, ztratila 33 letadel a sestřelila 29 japonských letadel. 22 dalších Liberatorů bylo ztraceno při nehodách.


Generalmajor Paul Backhaus

5. června 2018 v 21:06 | paulito

Paul Backhaus se narodil 11.10.1889 v Kölnu a 20.2.1908 vstoupil jako Fahnenjunker do 5. Westfälische Infanterie-Regiment Nr. 53. 18.10.1908 byl povýšen do hodnosti Fähnrich a 18.8.1909 Leutnant. Byl důstojníkem roty a absolvoval v roce 1914 pilotní výcvik. Od 1.8.1914 byl pilotem u Feldflieger-Abteilung 27 a od listopadu 1914 u Feldflieger-Abteilung 39. 27.1.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a v srpnu 1915 se stal pilotem a velitelem Staffel v Kampfgeschwader 2. 15.10.1916 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a jmenován velitelem Jagdstaffel 23. V listopadu 1917 se stal velitelem Flieger-Abteilung A 259 a v listopadu 1918 velitelem Staffel I u Grenzschutz-Fliegerstation Bromberg a Oppeln. 1.10.1918 se stal velitelem roty v Infanterie-Regiment 3 a 30.4.1922 propuštěn z armády jako Major. 20.8.1934 vstoupil jako Major do Luftwaffe a stal se velitelem Fliegergruppe Liegnitz a současně Fliegerhorst Liegnitz. 1.10.1936 se stal velitelem Fliegergruppe Paderborn a současně Fliegerhorst Paderborn. 18.1.1938 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.10.1939 se stal velitelem Luftzeugamt Sagan a současně Fliegerhorst Sagan-Küpper. 16.5.1940 se stal velitelem Feldluftzeugamt Westfront a Fliegerhorst Gossalier. 1.10.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst. 1.4.1941 se stal velitelem Feldluftzeugamt Ostfront ve Varšavě. V březnu 1942 převzal velení Luftzeuggruppe Warschau a v srpnu 1942 Luftzeuggruppe Finnland. 1.4.1944 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 20.8.1944 byl jmenován do funkce Flughafenbereichs-Kommandant 28/III Finnland-Süd. 28.9.1944 byl převelen do Führerreserve. 31.1.1945 byl propuštěn z vojenské služby. Zemřel 23.12.1960 v Paderbornu.

SS-Oberführer Otto Baum

5. června 2018 v 20:48 | paulito

Otto Baum se narodil 15.11.1911 ve Stetten bei Hechingen. Po maturitě absolvoval do roku 1932 zemědělskou praxi a studoval 2 roky na zemědělské škole v Hohenheim/Stuttgart. 3.3.1934 vstoupil v Ellwangenu do SS-Verfügungstruppe, kde byl po pěším výcviku zařazen 24.4.1935 do SS-Junkerschule Braunschweig. 10.2.1936 ukončil výcvik velitelů čet a byl povýšen do hodnosti SS-Standartenoberjunker. Jako velitel čety v II. Bataillonu SS-Standarte Germania v Arolsenu byl povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer. Po šestitýdenním výcviku na Heeressportschule Wünsdorf v roce 1937 byl v prosinci povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer. 1.5.1938 byl převelen jako velitel čety k II. Bataillonu SS-Standarte Der Führer v Klagenfurtu, která byla podřízena velení V. Armeekorps ve Stuttgartu. 1.11.1938 převzal Baum velení 10. Kompanie SS-Standarte Der Führer a 1.6.1939 velení 7. Kompanie Leibstandarte SS Adolf Hitler v Berlíně. Za boje v Polsku jižně od Modlinu obdržel EK 2 a během západního tažení v hodnosti SS-Hauptsturmführer EK 1 za překročení řeky Marne proti silnému francouzskému odporu východně od La Ferte. Po přemístění Leibstandarte do Rumunska obdržel Baum 3.3.1941 velení III. Bataillonu SS-Totenkopf-Infanterie Regiment 3 v SS-Totenkopf Division, kteá byla umístěna v Dax na španělských hranicích. Během tažení v Rusku se zúčastnil v hodnosti SS-Sturmbannführer průlomu Stalinovou linií u Sebeše, postupu přes Opočku k Luze a bojů proti útočící sovětské 34. armádě. V prostoru Děmjanska převzal se svými vojáky obranu. Za tyto boje obdržel Baum 26.12.1941 Německý kříz ve zlatě. Během tvrdých bojů na okraji kotle proti velké přesile udržel důležité pozice a za to obdržel 8.5.1942 Rytířský kříž. Po průlomu z kotle byl zbytek divize odsunut do Francie k Angouleme a tam byla přebudována na Panzer Division. 9.11.1942 byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer a jmenován velitelem I. Bataillonu, SS-Totenkopf-Infanterie-Regiment 1, který se brzy stal SS-Panzergrenadier-Regiment Totenkopf.
Po vylodění Spojenců v Alžírsku se divize zúčastnila obsazení jižní Francie a konala pobřežní službu v oblasti Perpignan. Tam odzbrojil Baum zbytky francouzské armády v Caracassonne. Krátce poté se divize přesunula do Bordeaux, kde obdržela nové vybavení. V lednu 1943 se divize přesunula do oblasti Poltava, kde se od 22.2.1943 zúčastnila bojů mezi Doncem a Dněprem. Koncem února 1943 převzal Baum velení SS-Panzer-Grenadier-Regiment 5 Totenkopf a bojoval u Charkova. Po neúspěchu ofenzívy u Kurska byla divize na Ukrajině, kde čelila sovětské ofenzívě přes řeku Mius. Během následujících bojů o Charkov byl Baum třikrát zraněn a přepraven letecky do Breslau. Tam dostal zprávu, že 22.8.1943 obdržel jako 277. Dubové listy. Po návratu převzal svůj starý Regiment v prostoru Kirovograd. 30.1.1944 byl povýšen do hodnosti SS-Standartenführer a v únoru se zúčastnil ústupu k Dněstru. O něco později byl Baum stažen do Führerreserve a podnikl přednáškové turné po důstojnických a poddůstojnických školách. 20.6.1944 převzal v Salzburgu velení 17. SS-Panzergrenadier-Division Götz von Berlichingen. Tato divize se nacházela u Carentanu v těžkých bojích se Spojenci a její velitel SS-Brigadeführer Werner Ostendorff byl těžce zraněn. Poté co divize Das Reich utrpěla těžké ztráty a padli dva její velitelé, velel Baum oběma divizím. Po odražení nepřítele u St. Lo podniknul protiútok a zastavil jej. Dále vyvedl zbytky 7. Armee z obklíčení u Falaise. V následujících týdnech bojovaly jeho jednotky v ústupových bojích k Westwallu a Metz. A výkony při velení oběma divizím získal Baum 2.9.1944 jako 95. Meče. 17.9.1944 byl povýšen do hodnosti SS-Oberführer a předal velení Division Das Reich SS-Brigadeführer Lammerdingovi. 1.11.1944 převzal velení 16. SS-Panzergrenadier-Division Reichsführer SS, která byla koncem ledna 1945 přesunuta přes Maďarsko k řece Po jako záloha 2. Panzerarmee. Divize se zúčastnila bojů na řece Mur a v Oststeiermarce. Tan obdržel 8.5.1945 na svém velitelském stanovišti v zámku Haimburg bei Völlermarkt rozkaz ke kapitulaci. Následující týden přešel do britského zajetí. Otto Baum zemřel 18.6.1998 v Hechingen-Stettenu.

SS-Obersturmführer Erwin Bachmann

5. června 2018 v 20:44 | paulito


Erwin Bachmann se narodil 5.5.1921 v Reinhausenu. Jako dobrovolník vstoupil 28.8.1939 do 2. Kompanie, Ersatz-Standarte Germania v Hamburg-Langenhorn. Po skončení tažení proti Polsku přišel jako střelec z kulometu k 11. Kompanie, SS-Regiment Germania a zúčastnil se tažení na Západě a do konce září 1941 bojů v Rusku, 1.11.1941 byl převelen k 1. Kompanie, SS-Ersatz-Bataillon Germania. Bachmann byl povýšen 1.8.1941 do hodnosti Rottenführer. Od února do června 1942 navštěvoval Junkerschule Bad Tölz a byl poté přidělen k Ersatz-Bataillon Germania v Arnhemu a potom se stal vedoucím výcviku ve Führer-Bewerber-Lehrgang v Ede. 27.3.1943 byl povýšen do hodnosti Unterscharführer der Reserve a 7.5.1942 Oberscharführer der Reserve. 1.9.1942 se přihlásil do SS-Division Wiking, kam byl převelen 27.1.1943 jako adjutant k II. Abteilung, Panzer-Regiment 10 Frundsberg. 10.9.1942 byl povýšen do hodnosti Untersturmführer der Reserve. 15.10.1943 se stal velitelem čety v 3. Kompanie, 15.11.1943 až 18.12.1943 byl adjutantem v 5. Umschulungs-Lehrgang für Sturmgeschütze a po návratu k pluku 20.8.1944 byl jmenován adjutantem I. Abteilung a 20.11.1944 povýšen do hodnosti Obersturmführer der Reserve. Během odražení ofenzívy v Ardenách byla Division Frundsberg v lednu 1945 podřízena Heeresgruppe G v Oberrhein. Za boje s Američany u Herlisheimu obdržel Erwin Bachmann 10.2.1945 Ritterkreuz. V únoru 1945 převzal Bachmann 1. Kompanie pluku během bojů v Pomořansku, kde rota uvolnila ústupovou cestu u Christinenbergu zničením tří T-34. Dále zničila u Hökenbergu 17 a u Rosenbergu 4 nepřátelské tanky. V květnu 1945 padl Bachmann do britského zajetí, ze kterého byl propuštěn v květnu 1947. Zemřel v roce 2010.

Vizeadmiral Martin Baltzer

5. června 2018 v 20:41 | paulito

Martin Baltzer se narodil 10.11.1898 ve Štětíně a 4.7.1916 vstoupil jako Kriegsfreiwilliger do císařského námořnictva. Po Marineschule a výcviku na různých lodích jako křižník Freya a bitevní loď Prinzregent Luitpold byl v roce 1917 povýšen do hodnosti Fähnrich a odvelen na Marineschule k navigačnímu výcviku. Nakonec absolvoval torpédový výcvik na torpédové školní lodi Württemberg, pak se v únoru 1918 vrátil na bitevní loď Prinzregent Luitpold. Zde byl 18.9.1918 povýšen do hodnosti Leutnant. Od listopadu 1918 do května 1919 byl na dovolené, nakonec vstoupil do Freikorps Potsdam. Po několika veleních kurzů na Marineschule byl umístěn jako výcvikový důstojník na výcvikové škole Niobe a potom na křižníku Berlin. 1.4.1922 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See. 17.10.1925 byl strážním důstojníkem v I. Torpedoboots-Flottille, v letech 1926 až 1929 velel torpédovým člunům T 144, T 156 a T 157. 1.4.1929 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant a stal se referentem v Marinewehrabteilung, Marineleitung a v roce 1930 adjutantem u Chef der Marineleitung. 1.9.1933 se stal výcvikovým důstojníkem na křižníku Karlsruhe. V roce 1934 byl převelen na Marineschule Mürwik. 10.8.1934 se stal referentem na Inspektion des Bildungswesens der Marine, 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. 27.10.1936 převzal Ausbildungs-Abteilung v 1. Zerstörer-Division. 8.4.1937 se stal velitelem torpédoborce Max Schultz. 25.10.1938 se stal adjutantem ve štábu Marinestation der Ostsee. 1.1.1939 byl povýšen do hodnosti Fregattenkapitän a 1.4.1940 Kapitän zur See. 25.5.1942 převzal velení lehkého křižníku Köln. 6.1.1943 byl jmenován náčelníkem Marinepersonalamt v OKM. Tuto pozici zastával do konce války. 1.3.1943 byl povýšen do hodnosti Konteradmiral a 1.4.1945 Vizeadmiral.

Generalleutnant Ernst Günther Baade

5. června 2018 v 20:22 | paulito

Ernst-Günther Baade se narodil 20.8.1897 ve Falkenhagenu. 18.8.1914 se přihlásil jako dobrovolník k Ersatz-Eskadron, 2. Pommerschen-Ulanen-Regiment Nr. 9 v Demminu, 18.11.1914 byl převelen k Ulanen-Regiment 9. Baade byl nasazen v bojích o Lodž, v zimních bojích v Mazursku a poté u Grodna, kde byl 19.3.1915 zraněn a odvezen do lazaretu v Culmu. Po uzdravení přišel Baade 4.6.1915 zpět k Ersatz-Eskadron svého pluku, odkud byl 16.6.1915 převelen k Ersatz-Eskadron, Dragoner-Regiment 9. 11.7. až 28.8.1915 byl poslán do 5. Fahnenjunker-Lehrgang v Truppenübungsplatz Döberitz a ke svému pluku se vrátil 1601.1916. 11.3.1916 patřil Baade k 1. Hann. Dragoner-Regiment "König Carl I. von Rumänien" Nr. 9 a 16.7. až 31.8.1916 se zúčastnil Offiziers-Ausbildungs-Lehrgang, Garde-Reserve-Schützen-Bataillon a 22.8.1916 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 21.9.1916 byl nasazen u Kavallerie-Schützen-Regiment 2 a zúčastnil se bojů o Jakobstadt. Po skončení boků na východě byl 12.3.1917 jmenován velitelem spojovací čety ve Fernsprech-Abteilung 231 na Západě a 16.2.1918 byl převelen k Dragoner-Regiment 9, kde byl jmenován ordonančním důstojníkem 231. Infanterie-Brigade, u níž byl 1.6.1918 zraněn a přesunut do Kriegslazarett Aarlon. Po uzdravení se 16.7.1918 vrátil do štábu 231. Infanterie-Brigade, se kterým byl nasazen na frontě. Krátce před ukončením bojů na Západě byl Baade 22.7.1918 převelen k Infanterie-Regiment 444 a zde prodělal 30.8.1918 plynový útok. Baade byl převezen do bayr. Kriegslazarett 62. 30.10.1918 se vrátil k Ersatz-Eskadron, Dragoner-Regiment 9, v červenci až listopadu 1918 byl u Feld-Einheit ve Wandsbeku a 30.1.1919 přišel k Reichswehr-Infanterie-Regiment 5 v Döberitz. 3.5.1920 byl z armády propuštěn. 1.4.1924 byl Baade opět zařazen do armády a přišel k 4. Eskadron, 14. Reiter-Regiment ve Schleswigu, kde byl 1.12.1925 povýšen do hodnosti Oberleutnant. 1.5.1926 patřil Baade k 1. Eskadron, 14. Reiter-Regiment v Ludwigslustu a zúčastnil se 1.10.1926 až 20.2.1927 IV. Offiziers-Waffenschul-Lehrgang v Drážďanech. 1.10.1927 byl Baade na jeden rok odvelen do Kavallerieschule Hannover. Baade prodloužil kurz o další rok a 1.10.1929 byl převelen k 5. Eskadron (A), 10. (Preuß.) Reiter-Regiment v Züllichau. 1.10.1932 přišel Baade opět do Kavallerieschule Hannover, kde byl jako specialista a byl 1.8.1933 povýšen do hodnosti Rittmeister. 1.10.1934 byl jmenován velitelem 1. Schwadron, Reiter-Regiment Rathenow. 16.9.1935 převzal jako velitel Schwadron v Reiter-Regiment 3, s níž se zúčastnil Reichsparteitagu v Nürnbergu. 15.10.1935 převzal velení 1. Schwadron, Reiter-Regiment 3, který se stal 6.10.1936 Kavallerie-Regiment 3, kde byl 31.7.1937 povýšen do hodnosti Major. 6.1.1939 byl převelen k Heeres-Gasschutzschule. 26.8.1939 se stal velitelem Aufklärungs-Abteilung 17 v Göttingenu, se kterým se zúčastnil tažení v Polsku. 15.12.1939 se stal velitelem I. Abteilung, Reiter-Regiment 22 v Königsbrücku, kde byl 29.2.1940 povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Po zajištění Westwallu a bojích ve Francii, kam Baade prošel do La Rochelle, zúčastnil se Baade tažení proti Sovětskému svazu. Zde byl 15.8.1941 zraněn a po uzdravení byl 30.9.1941 jmenován velitelem Radfahr-Abteilung 1. Abteilung byl změněn na Kradschützen-Bataillon a 15.12.1941 se Baade stal jeho velitelem a 16.3.1942 byl povýšen do hodnosti Oberst. Prapor byl nasazen v rámci 24. Panzer Division u Kursku a Voroněže. 6.3.1942 byl převelen do Führer-Reserve a 1.4. až 30.4.1942 byl u 15. Panzer Division, kde velel Schützen-Regiment v Africe. 15.4.1942 převzal velení Schützen-Regiment 115, se kterým bojoval v Libyi a na Kyrenajce. Oberst Baade odolal 27.5.1942 silnému nepřátelskému tankovému útoku u Bir Hacheim a za to byl 27.6.1942 vyznamenán Ritterkreuzem. 28.7.1942 byl zraněn při dělostřeleckém přepadu u El-Alameinu a odvezen do Německa. Zde byl po uzdravení převelen 1.8.1942 do Führer-Reserve. 1.12. až 22.4.1943 byl v německém štábu u italské armády a 23.4.1943 se stal velitelem Wehrmachtseinsatzstab Italien. 14.7. až 19.8.1943 byl velitelem Kommando "Deutscher Kommandant Messina-Strasse", které zajišťovalo evakuaci německých jednotek ze Sicílie a 3.11.1943 byl jmenován zastupujícím velitelem 15. Panzergrenadier Division. 28.10.1943 byl převelen do Führer-Reserve Italien a koncem listopadu převzal na dva týdny velení 65. Infanterie Division. 11.2.1944 převzal velení 90. Panzergrenadier Division, nasazené v prostoru Sacco-Tal, Tibera a Arezzo a byl za boje divize v prostoru Cassino jmenován 8.2.1944 ve Wehrmachtsbericht. Za těžké boje divize v jižní Itálii byl Baade, povýšený 1.2.1944 do hodnosti Generalmajor, vyznamenán 22.2.1944 Eichenlaub zum Ritterkreuz, které převzal 13.5.1944 ve Führerhauptquartier v Rastenburgu. 20.9.1944 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant a 4.12.1944 byl převelen do Führer-Reserve. Od 5.1.1945 se zúčastnil 3. Lehrgang für Kommandierende Generale v Hirschbergu. Předtím ještě obdržel 16.11.1944 Schwerter zum Eichenlaub na návrh Feldmarschall Kesselringa, které mu předal velitel Kriegsakademie Hirschberg. Po dalším přesunu do Führer-Reserve byl 1.3.1945 jmenován zastupujícím velitelem LVIII. Panzerkorps, ale toto velení nepřevzal a místo něj převzal LXXXI. Armeekorps v prostoru Düsseldorf a Köln. 6.3.1945 byl jmenován velitelem města Köln a 9.3. až 13.3.1945 převzal velení LXXXI. Armeekorps v Lechlingenu. 13.3.1945 byl povolán velitelem Heeresgruppe B Modelem do štábu, ale nahlásil se jako nemocný a nereagoval ani 18.4.1945 na převelení k štábu Oberbefehlshaber Nordwest. 24.4.1945 byl Baade zraněn u Gut Neverstavenu při náletu britských stíhaček, byl převezen do lazaretu Bad Segeberg, kde 8.5.1945 zemřel.

Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (1)

5. června 2018 v 14:44 | paulito
B-24 se představuje
Generál George C. Kenney v Pacifiku věřil ve schopnosti Liberatoru a poukazoval na to, že B-24 unese více bomb, než B-17, má větší dolet a pokud je třeba, může letět přetížen. Že B-24 v Pacifiku bude správný stroj na správném místě. To bohužel nebyl ráno 7.12.1941 Liberator poručíka Faulknera. Poručík Kunikya Hira, vedoucí 3. eskadru z japonské letadlové lodi Shokaku, vypustil bomby ze svého střemhlavého bombardéru Aichi D3A, první, které padly na Hickham Field na Havaji, zasáhl hangár 15 a zapálil první americký těžký bombardér a pravděpodobně první americký letoun, zničený během druhé světové války.

Po útoku na Pearl Harbor leží Faulknerův B-24A v troskách Hickham Field.


Byl to Faulknerův B-24A, stojící mimo hangár a čekají na vzlet k průzkumné misi nad Japonské mandatorní ostrovy ve středním Pacifiku. Dva členové posádky byli zabiti, tři zranění, první americké ztráty války. Seržant Burton R. Grinyer, fotograf posádky a další dva členové šli k Liberatoru ve chvíli japonského náletu. Jeden z mužů začal utíkat a byl zasažen jiným japonským letadlem, ostřelujícím dráhu. Druhý utíkal jiným směrem a byl zraněn. Grinyer skočil do kráteru po bombě a přežil nezraněn. AAF právě ztratilo 10% svých B-24.

LB-30
Mezi 10.12.1941 a 6.1.1942 převzalo USAAF 75 LB-30. Šest bylo ztraceno v USA během nehod, 23 bylo posláno do Británie a 46 sloužilo v USA v různých rolích. LB-30 byly poslány na Jávu, kde je 7th BG používala u 11th BS. Posádky je vyzvedly v závodu Consolidated v Tucsonu. Přes Wright Field a MacDill Field, kde podstoupily různé modifikace, přeletěly za moře. AAF poslalo 11th BS (a zbytek 7th BG s B-17E) na Filipíny, kde měly bojovat porti japonské invazi. Ve skutečnosti již bylo příliš pozdě na záchranu Filipín. 8.12.1941 byla většina amerických letadel zničena na zemi. Do ledna 1942 byly Filipíny obsazeny. 7th BG působila na Jávě, kde doufala ve zpomalení japonského postupu.

Bitva o Jávu
První bojová mise 7th BG proběhla v noci z 16.1.1942. Major Augustin Straubel vedl tři LB-30, které pilotovali poručíci Jack Dougherty a William E. Bayse. Tyto Liberatory, spolu se dvěma B-17E, vzlétly z Malangu a letěly na severovýchod, kde zastavily na noc v Kendari, kde doplnily bomby a palivo. Bombardéry pokračovaly nad dva cíle na Celebesu, letiště Langoan, kam letěly LB-30 a přístav Menado, kam pokračovaly B-17E. Byla to první bojová mise obou typů, první bombardovací misi již provedla 19th BG s B-17C/D. Straubelova letka bombardovala Langoan z výšky 5.945 m v 05:36. Na zemi neviděly posádka žádná letadla, ani nezaznamenaly protiletadlovou palbu. Letadla se obrátila na cestu domů a od 06:09 do 06:15 byla napadena pěti Mitsubishi A6M Zero. Jeden ze zadních střelců hlásil sestřel stíhačky. Bayseho bombardér byl zasažen do dvou motorů. Pokoušel se zachovávat formaci, ale opozdil se. Nakonec, se dvěma těžce zraněnými střelci na palubě, se Bayse rozhodnul přistát na holandském letišti Macassar na jihozápadě Celebesu. Podařilo se mu nouzové přistání a dva zranění členové posádky byli převezeni do nemocnice, letadlo bylo na odpis. Protože hrozilo japonské vylodění, přiletěly pro posádku dvě Navy PBY Cataliny, které odlétaly již za palby Japonců. O dvy týdny později vyzvedla Navy PBY posádku z Doughertyho LB-30, která vyskočila na padácích u ostrova Maselembo v Jávském moři. Američané bojovali tvrdě proti japonské invazi na Jávu. B-17C/D z 19th BG byly ale zdecimovány na Filipínách. Nově příchozí 7th BG, s 9th BS v Madioenu (B-17E) a 11th BS v Jogjakartě (LB-30), vykonala několik náletů na japonská letiště v Malajsku a konvoje v okolních vodách. Vzdušný velitel, generálmajor Lewis H. Brereton, přiletěl na Jávu 28.1.1942 na palubě Ferry Command B-24A. Na cestě, která byla doprovázena nejhorším možným počasím, Brereton zjistil, že Jávu není možné udržet. Japonci obsadili letiště Kendari a nálet dvou LB-30 v noci 28.1. přinesl neznámé výsledky. Tři LB-30 napadly cíle na Balikpapanu o dva dny později. 28.1. velitel 7th BG, major Austin Straubel, odletěl po setkání s Breretonem v Bandungu se svým Douglas B-18 na Malang. Japonské stíhačky napadly Straubelův B-18 u Surabayai a B-18 se zřítil v plamenech a zahynul v něm Straubel a šest dalších. Velení 7th BG převzal major Kenneth Hobson. 3.-4.2. odletěly LB-30, pilotované kapitány Horace Wadem a Murray Crowderem do Del Monte, poslední americké základny na Filipínách, aby doručili zásoby a vyzvedli několik mužů. 5.2. napadl LB-30 poručíka Arthura Fletchera ostrovy u Singapuru. 7th BG ztratila v příštích dnech šest B-17E a několik LB-30 pokračovalo v dlouhých, často osamělých letech. Čtyři LB-30 vzlétly z Jogjakarty v noci z 12.2. a bombardovaly japonské lodě u Anambaských ostrovů. Mise nebyla úspěšná a posádky viděly hořící pevnost Singapur, která padla do rukou japonských jednotek generála Jamašity o dva dny později. Japonci obsadili Palembang, hlavní přístav Sumatry. Pod útokem byly Borneo, Celebes a Timor a bylo jasné, že Jáva je na řadě. 17.2. se Brereton a generálmajor George Brett rozdělit zbývající síly na Jávě, Brett začal přesouvat americká letadla a posádky do Austrálie, zatímco Brereton měl v Indii vybudovat sílu, která by zaútočila na Japonsko přes Čínu. O dva dny později bombardovaly tři LB-30 japonské lodě u Bali. Stíahčky Zero je napadaly ve výšce 900 m a posádky bombardérů hlásily sestřel dvou stíhaček, i když Japonci hlásili jen jednu poškozenou. O den později bombardoval LB-30 japonský torpédoborec u Jávy. 20.2. vzlétly tři LB-30 z 11th BS z Jogjakarty, aby bombardovaly japonské lodě u Bali. Letku vedl kapitán Wade. Útok proběhl z výšky 4.100 m a každý bombardér shodil osm britských 300 kg bomb. Wadeho bombometčík, seržant Charles Schierholz, hlásil zásah japonského křižníku, ale japonské záznamy neuvádějí poškození lehkého křižníku Nagara, který byl přidělen k operacím u Bali. LB-30 se nesetkaly se stíhačkami, ale jen se silnou, ale nepřesnou protiletadlovou palbou.

LB-30 Liberator v Tucsonu v prosinci 1941, pilotovaný poručíkem Williamem Baysem, který přiletěl na Jávu v lednu 1942.

LB-30 Liberator "Minnie from Trinidad" byl jediným LB-30 z 11th BS/7th BG, který uletěl do Indie po spojenecké kapitulaci na Jávě. Kapitán Horace Wade odletěl z Jogjakarty na Cejlon večer 25.2.1942 a vezl britského generála Sira Archibalda Wavella a další úředníky do bezpečí. 7th BG později bojovala v Indii a na Středním Východě s B-17E, později se vrátila do Číny a Barmy s B-24, ale již nikdy do Pacifiku.

Neschopné udržet Jávu, opustily spojenecké síly ostrov na počátku roku 1942. Kapitán Elbert Helton a poručík Victor Poncik odletěli v tomto LB-30 z Jogjakarty 3.3.1942 a evakuovali poslední americký personál z ostrova. Jeden LB-30 převezl vlajku 7th BG do Indie, ale ostatní přeletěly do Austrálie a již nehrály významnější roli v boji o Pacifik.









Korvettenkapitän Niels Bätge

3. června 2018 v 21:05 | paulito

Niels Bätge se narodil 19.4.1913 v estonském Revalu a 1.4.1931 vstoupil do námořnictva. Po námořnickém výcviku na palubě výcvikové lodě Niobe a lehkého křižníku Karlsruhe, byl 30.9.1934 jako Fähnrich zur See převelen na lehký křižník Leipzig. 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See, v dubnu 1935 absolvoval ještě výcvikový kurz pro velitele palubních katapultů. V září 1935 byl převelen na Torpedoschule Flensburg-Mürwik kommandiert, 13.10.1936 k veliteli 1. Schnellboots-Division. 1.4.1938 byl Niels Bätge jako Oberleutnant adjutantem Ostseestation. 1.10.1939 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant, 12.10. se stal velitelem torpédového člunu T 2. 13.9.1940 byl zraněn na Vlissingen-Reede. Po uzdravení se Bätge stal 1.10.1940 velitelem 4. Schnellbootsflottille. Za potopení 90.500 BRT nepřátelských lodí svojí flotilou obdržel 4.1.1942 Ritterkreuz. 8.3.1943 byl jmenován prvním důstojníkem na torpédoborci Hans Lody, 26.6.1943 se stal velitelem torpédového člunu T 20. 25.9.1943 se stal velitelem torpédoborce Z 35, 1.9.1943 byl povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. 12.12.1944 byl Z 35 potopen na mině ve finských vodách. Bätge a 24 členů posádky byli nalezeni umrzlí na záchranném člunu u Aalandských ostrovů.

Oberstleutnant Karl Baacke

3. června 2018 v 20:47 | paulito

Karl Baacke se narodil 15.5.1907 v Aurichu a vstoupil v roce 1924 do Infanterie-Regiment 16. 1.4.1934 byl povýšen do hodnosti Leutnant a od roku 1936 vedl jako Oberleutnant zpravodajskou četu Infanterie-Regiment 37. 1.4.1937 převzal jako Hauptmann velení 6. Kompanie, Infanterie-Regiment 37. Rota se stala v říjnu 1937 2./Infanterie-Regiment 124. V květnu 1940 byl přeložen do Führerreserve OKH a potom přidělen k 72. Infanterie-Division. Byl velitelem Voraus-Abteilung divize který vedl na Balkánu. Obsadil s ním vesnici Molos a otevřel tak cestu na Athény. Zato obdržel 30.6.1941 Ritterkreuz. 1.7.1942 byl povýšen do hodnosti Major a 11.9.1942 byl po třetí zraněn. Na počátku roku 1943 byl přeložen do Führerreserve, 1.4.1943 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 28.2.1943 obdržel Deutsche Kreuz in Gold. Stal se velitelem Grenadier-Regiment 226, který vedl v bojích o Orel, Gomel a u Kyjeva. Kromě toho byl jmenován do funkce Platzkommandanten von Tscherkassy. 13.12.1943 vytlačil z tohoto města nepřítele a za to obdržel 10.12.1943 Dubové listy. Následující dovolená trvala do konce ledna 1944. Po návratu na frontu dostal Baacke rozkaz, ustavit z dovolenkářů nový pluk a osvobodit německé jednotky, obklíčené u Kaněv-Korsunu, mezi jinými Grenadier-Regiment 226. Po tvrdých bojích byl pluk u Orininu sám obklíčen a při pokusu o průlom padl Oberstleutnant Baacke 1.4.1944 v boji.

General der Infanterie Franz Mattenklott

1. června 2018 v 22:49 | paulito

Franz Mattenklott se narodil v roce 1884 v Grünbergu a 28.12.1903 vstoupil jako Fahnenjunker do Königlich Preußische Armee. Byl zařazen k 4. Magdeburgisches Infanterie-Regiment Nr. 67. 18.5.1905 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Před začátkem první světové války patřil jako Oberleutnant stále k 4. Magdeburgisches Infanterie-Regiment Nr. 67. 18.6.1915 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Během války obdržel oba stupně Železného kříže. Po válce byl převzat do Reichsheer. V 200.000 Mann-Übergangsheer na jaře 1920 byl umístěn u Befehlsstelle VI. V 100.000 Mann-Heeres Reichswehr byl u 7. (Preuß.) Infanterie-Regiment. Zde byl nasazen jako velitel roty. Na jaře 1924 byl zařazen do štábu 6. Division v Münsteru. Od roku 1925 byl ve štábu Artillerieführer VI v Münsteru. 1.2.1928 byl povýšen do hodnosti Major. Byl převelen do Infanterieschule Dresden. 1.10.1932 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.10.1934 Oberst. Tento den se stal velitelem Infanterie-Regiment Stargard. 15.10.1935 se stal velitelem Infanterie-Regiment 25. 1.6.1936 předal velení. 1.3.1938 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.7.1938 byl jmenován velitelem Grenztruppe Trier. Tato pozice byla přejmenována na Grenzkommandantur Trier. Při mobilizaci se jeho štáb stal štábem Grenz-Division Trier. S ní držel při vypuknutí války pozici na západní hranici. V září 1939 byl jeho štáb přejmenován na štáb 72. Infanterie-Division. 1.2.1940 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Velel této divizi na jaře 1940 při tažení na Západě. Zde obdržel Spony k oběma Železným křížům. 25.7.1940 předal velení a byl jmenován velitelem města Mety. 4.9.1940 opět převzal velení 72. Infanterie-Division. Vedl divizi na jaře 1941 na Balkáně. Od léta 1941 vedl divizi na východní frontě v jižním Rusku. 1.10.1941 byl povýšen do hodnosti General der Infanterie. 6.11.1941 byl převelen do Führerreserve. 23.11.1941 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 1.1.1942 byl jmenován velícím generálem XXXXII. Armeekorps. Od 19.8.1942 do dubna 1943 byl jmenován do funkce Befehlshaber der Krim. 22.9.1942 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. 22.6.1943 předal velení. V červenci 1943 převzal opět velení sboru. 14.11. až 24.11.1943 byl jmenován velitelem Armee-Abteilung Mattenklott. V březnu 1944 byla velká část sboru zničena v kotli u Čerkass. Štáb byl po několika dnech ustaven jako XXXII. Armeekorps z.b.V. 6.4.1944 byl jmenován ve Wehrmachtsbericht. V červnu 1944 předal velení. 14.6.1944 byl jmenován velícím generálem Stellvertretenden Generalkommando VI. Armeekorps v Münsteru a současně velitelem Wehrkreis VI. Tuto pozici měl do konce války. Zemřel v roce 1954.

Generalmajor Adolf Wolf

1. června 2018 v 22:24 | paulito

Adolf Wolf se narodil 23.5.1899 v Braunschweigu. Od května 1915 se zúčastnil předvojenského výcviku a v letech 1916-1917 byl nasazen u Vaterländischen Hilfsdienst. V dubnu 1917 složil maturitu na Kaiser-Wilhelm-Gymnasium v Hannoveru a 7.6.1917 vstoupil jako Fahnenjunker do Infanterie-Regiment 164 v Hannoveru. Od listopadu byl nasazen s plukem na západní frontě, 10.2.1918 byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker-Unteroffizier, 16.7.1918 Fähnrich a 27.9.1918 Leutnant. Leutnant Wolf získal během války oba Železné kříže a Braunschweiger Kriegsverdienstkreuz II. Klasse. Po demobilizaci byl na různých adjutantských pozicích a naposledy u Abwicklungssamt X. Armeekorps. 11.6.1920 byl Wolf jako Leutnant převzat do pruské Schutzpolizei a byl nasazen v Schutzpolizei-Abteilung Lampe a po roce povýšen do hodnosti Oberleutnant der Schutzpolizei. V květnu 1929 byl Wolf, mezitím Hauptmann, převelen jako Bereitschaftsführer do Duisburg-Hambornu. 1.10.1932 se stal adjutantem na Höheren Polizei-Schule Potsdam-Eiche a 1.8.1934 byl převelen do Sensburgu k 4. (MG) Kompanie. Po zařazení MG-Kompanie do Landespolizei-Regiment General Göring 1.5.1935 byl převzat do Luftwaffe. Tak přišel Major Adolf Wolf 1.4.1937 k lehkému flaku a v říjnu 1937 převzal Flak-Stammbrigade v Lippstadtu a později v Düsseldorfu, později se stal velitelem Flak-Abteilung I/65. Na Západě obsadil Oberstleutnant Wolf se svými muži 9.5.1940 holandský Limburg. Potom následoval postup přes Julianin kanál, Maasu a Albertův kanál, kde byl jeho Abteilung vyjmut z 18. Infanterie-Division. Při útoku francouzských tanků u Abbeville je odrazil I. Abteilung, Flak-Regiment 36 a jedna baterie ve Flak-Regiment 6, které byly soustředěny do Flak-Regiment z.b.V. Wolf. Za své nasazení obdržel Oberstleutnant Wolf 8.8.1940 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. V následujících letech převzal Wolf velení Flakgruppen Berlin-Nordwest, Magdeburg a Mannheim-Ludwigshafen. Na podzim 1940 podnikl cestu do Japonska. 1.3.1942 byl povýšen do hodnosti Oberst a v srpnu 1943 byl jmenován velitelem Flak-Brigade 10 (mot.) a později 18. Flak-Division 8 (mot.) na středním úseku východní fronty. 1.4.1944 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Na podzim 1944 se Wolf stal velitelem 13. Flak-Division (mot.) v Alsasku a Bádensku a na jaře 1945 byl se svým štábem poslán do Sudet, kde padl 9.5.1945 do amerického zajetí. Propuštěn byl 6.3.1948. Adolf Wolf zemřel 11.3.1973 v Bayreuthu.

Oberst Hermann Dropmann

1. června 2018 v 21:41 | paulito

Hermann Dropmann se narodil v roce 1908 v Gelsenkirchenu a vstoupil 1.4.1928 jako Polizei-Anwärter do Polizei-Schule Bonn. 1.4.1929 byl převelen do 5. Polizei-Bereitschaft Recklinghausen a 1.4.1929 byl povýšen do hodnosti Polizei-Wachtmeister. V září 1931 absolvoval Oberwachtmeister-Anwärter-Lehrgang ve Spandau a 1.1.1932 byl povýšen do hodnosti Polizei-Oberwachtmeister. 1.10.1934 byl povýšen do hodnosti Polizei-Leutnant a 17.2.1935 byl převelen k Landespolizei-Abteilung Essen. 18.3.1935 byl převelen k Landespolizei-Nachrichten-Abteilung Düsseldorf a 1.5.1935 k Landespolizei-Abteilung Bochum. 1.9.1935 byl povýšen do hodnosti Polizei-Oberleutnant a o měsíc později byl převelen k Landespolizei-Abteilung Düsseldorf. 16.3.1936 byl jako Oberleutnant převzat do Wehrmacht a přidělen k I./Infanterie-Regiment 77. 15.5.1936 se stal zpravodajským důstojníkem I. Bataillon, Infanterie-Regiment 77 a 6.10.1936 byl převelen do štábu I. Bataillon, Infanterie-Regiment 39. V říjnu 1936 navštěvoval výcvikový kurz v Truppen-Nachrichtendienst a 1.5.1938 se stal adjutantem v Infanterie-Regiment 39. 30.7.1938 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. V roce 1939 byl převelen na Kriegsakademie, kde prodělal výcvik pro důstojníky Generálního štábu. 7.4.1940 byl převelen do Führerreserve OKH a 13.4.1940 byl převelen k 297. Infanterie-Division. 23.6.1940 byl převelen k Militär-Verwaltung Frankreich jako Gruppenleiter ve Führungsabteilung (IIa) v Paříži. 22.1.1941 se stal adjutantem ve štábu 297. Infanterie-Division. 15.2.1942 byl povýšen do hodnosti Major a 9.3.1943 byl převelen do Führerreserve Wehrkreis VI a 19.3.1943 se stal velitelem Lehrgruppe (ROB) ve Wehrkreis-Unterführerlehrgang VI. 2.9.1943 se stal velitelem Gebirgsjäger-Regiment 144, 10.10.1943 velitelem Grenadier-Regiment 682. 8.11.1943 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant, 20.11.1943 byl těžce zraněn. Nakonec byl převelen do Führerreserve OKH, 1.7.1944 se stal velitelem Grenadier-Regiment 922. 7.7.1944 se stal velitelem Grenadier-Regiment 1050. V těžkých bojích 77. Infanterie-Division na poloostrově Cotentin se se svým plukem vyznamenal, za to obdržel 12.7.1944 Ritterkreuz. 11.7.1944 byl při zničení nepřátelského tanku těžce zraněn a převelen do Führerreserve. 20.9.1944 byl ještě povýšen do hodnosti Oberst. Hermann Dropmann zemřel v roce 2004.

Consolidated Catalina v Norsku

30. května 2018 v 19:34 | paulito
První norská jednotka Catalin v RAF byla zformována 8.2.1942, kdy byla ustavena 210. Squadron z Norwegian Detachment, Coastal Command ve Woodhavenu ve Skotsku. Ještě ten měsíc obdržela jednotka svojí první Catalinu Mk.I, se kterou zahájila operace. Ty zahrnovaly lety podél norského pobřeží, výsadky a vyzvednutí agentů a vybavení ve spolupráci s hnutím odporu. Druhým úkolem bylo vyhledávání ponorek, průzkum a eskorta konvojů a transportní lety do Murmansku. První letoun (W8424) nesl jméno Wingtor na přídi, spolu s malou norskou vlaječkou. Jednotka obdržela dvě další Cataliny, Jossing a Viking, v březnu následujícího roku, kdy byla jednotka přejmenována na 1477. (Norwegian) Flight. 10.5.1943 byla jednotka přejmenována na 333. (Norwegian) Squadron a stala se tak čtvrtou norskou eskadrou v RAF a A Flight používal Cataliny a B Flight de Havilland Mosquito. Jossing byl těžce poškozen v květnu 1944 palbou z německé ponorky a byl odepsán. Nahradil ho Ulabrand. Po německém stažení ze severního Norska byly Cataliny 333. Squadron zapojeny do zásobování osvobozeným obyvatelům této oblasti. Na konci války se eskadra přesunula 11.6.1945 do Norska a byla umístěna ve Fornebu u Osla. Tento poválečný čas byl ve zamení velkých přesunů obyvatelstva a vybavení a eskadra byla posílena třemi ex-Luftwaffe Arado 196A-3 a dvěma Dorniery Do-24T-3. Kvůli nedostatku pilotů pilotoval tyto stroje německý personál. Po pževedení eskadry pod norské úřady byly Cataliny vráceny do Británie. Druhou norskou jednotkou, používající Cataliny, byla 330. Squadron, zformovaná 25.4.1941 v Corbett Camp u Reykjavíku na Islandu. Původně byla vybavena 18 hydroplány Northrop N-3PB, které objednalo Norsko již před válkou. Jednotka prováděla průzkum, vyhledávání ponorek a eskort konvojů a také ambulanční lety pro místní obyvatele. A Flight byl v Corbett Camp, B Flight v Akureyri a C Flight v Budareyri. Zatímco čekali na nahrazení Northropů Hudsony, Coastal Command rozhodlo, že novým typem pro jednotku budou Cataliny. RAF obdrželo 12 PBY-5A díky Lend-Lease a byly označeny Mk.IIIA. Šest bylo dodáno 330. Squadron, tři byly drženy pro eskadru v záloze. Jednotce zůstalo šest Northropů. 1.12.1942 se jednotka přesunula z islandu do Obanu ve Skotsku a zahájila výcvik na Short Sunderland. C Flight zůstal v Budareyri s Northropy do dubna 1943, kdy byla eskadra operační se Sunderlandy. Poté se jednotka přesunula do Sullom Voe na Shetlandech, kde zůstala do konce války. 333. squadron prováděla po návratu do Norska řadu transportních letů po celém Norsku. Jednou za týden byl prováděn let do Kirkenesu. Na konci roku 1945 byla eskadra přesunuta z Fornebu do Soly u Stavangeru. Čtyři Cataliny byly vráceny RAF, ale bylo dodáno devět nových strojů z Wig Bay. Hlavními úkoly následujících let byly transportní lety, záchranné lety a vyhledávání min, někdy i vyhledávání rybích hejn. Oddělený oddíl byl ustaven ve Skattoře v Tromso pro transport pošty a vybavení pro norské polární stanice na Špicberkách, v Bjornoya a Hopenu. Jedno letadlo bylo ztraceno při nehodě 8.7.1946, dvě nové Cataliny byly dodány z Británie na jaře 1947. Jedna z nich byla ale ve špatném stavu a byla ještě ten rok sešrotována. Nahradil ji stroj, zakoupený od civilního dopravce, Vingtor Luftveier. Na počátku 50. let přišly úvahy, že bude eskadra rozpuštěna a letadla budou prodána do Indonésie. Letadla tak trávila více časů údržbou a opravami, než operačními lety. Po vypuknutí Korejské války dostalo Norsko od NATO za úkol hlídkování v severním Atlantiku. 333. eskadra byla přesunuta ze Soly do Skattory během trvání konfliktu. Cataliny Mk.IV byly v roce 1954 nahrazeny šesti modernizovanými PBY-5A díky americkému zbrojnímu programu MAP. Tato letadla zůstala ve službě řadu let, kdy plnila transportní a záchranné úkoly. Dalšími úkoly bylo mapování a sčítání lachtanů a polárních medvědů ze vzduchu. V roce 1961 dosáhl operační život Catalin v Královském norském letectvu svého konce. Byly nahrazeny Grummany HU-16B Albatross, devět letadel bylo dodáno 333. eskadře a dalších devět 330. eskadře. Pět přeživších PBY-5A bylo vráceno USAF.

Major Heinz Wolfgang Schnaufer

26. května 2018 v 8:36 | paulito

Schnaufer se narodil ve Stuttgartu 16.2.1922. V roce 1938, ve věku 16 let, byl zařazen do NPEA (Národní politické vzdělávací středisko) v Backnangu a poté do NPEA v Potsdamu. NPEA byla výcviková škola pro mládež, která měla dále sloužit v NSDAP. Heinz Schnaufer vstoupil do Luftwaffe v listopadu 1939 a ukončil letecký výcvik v roce 1941. V Zerstörerschule ve Wunstorfu potkal Fritze Rumpelhardta, který se stal jeho radistou a létal s ním s krátkým přerušením v roce 1943 do konce války. Schnaufer a Rumpelhardt se stali dobrovolníky u nově zformovaných nočních stíhačů Luftwaffe. V listopadu 1941 byli přiděleni k II./NJG1 ve Stade u Hamburku, později přesunutou do Saint-Trond, Belgie. Během kariéry létal Schnaufer jen s Bf 110 navzdory rozkazu přezbrojit Geschwader na Ju 88. Schnauferův první operační let přišel v únoru 1942, kdy byla II./NJG1 přidělena k eskortě válečných lodí Scharnhorst, Gneisenau a Prinz Eugen z Brestu do Norska. Jeho první sestřel však přišel až v noci 1./2.6.1942, kdy sestřelil Handley-Page Halifax u Louvain, Belgie. Do konce roku vzrostlo skóre na 7 sestřelů, včetně tří 1.8. Často se říká, že Schnaufer měl "pomalejší start", ale aktivity Bomber Command v jeho oblasti byly jen malé. Schnaufer byl v červenci 1943 povýšen do hodnosti Oberleutnant, když dosáhl 17 sestřelů. V srpnu byl převelen k IV./NJG1 v Leeuwardenu, Holandsko, kde se stal Staffelkapitänem 12./NJG1 (IV./NJG1). Zůstal zde, s odloučením v Quakenbrucku v září až prosinci 1943, do března 1944, když se stal velitelem IV./NJG1 a byl přesunut s jednotkou do Saint-Trond. V té době měl na kontě již 47 RAF bombardérů. Létal s nimi také třetí muž posádky, Wilhelm Gansler, zaměstnaný zejména pozorováním. V prosinci 1943 byl Schnaufer vyznamenán Rytířským křížem za 42 sestřelů. Schnaufer zůstal velitelem IV./NJG1 do listopadu 1944, v květnu 1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a v červnu obdržel Dubové listy za 84 sestřelů. V červenci byl vyznamenán Meči za 89 sestřelů a Rumpelhardt s Ganslerem dostali Rytířský kříž. V září 1944 se IV./NJG1 vrátila do Německa, kde byla umístěna u Düsseldorfu a Dortmundu. Schnaufer dosáhl 100. noční vítězství 9.10.1944, za což byl vyznamenán Diamanty Adolfem Hitlerem. Následující měsíc se Heinz Schnaufer stal ve věku 22 let Kommodorem NJG4 v Güterslohu. Do konce roku dosáhl 106 sestřelů a v prosinci 1944 byl povýšen do hodnosti Major. Schnauferův největší úspěch přišel 21.2.1945, kdy sestřelil 9 těžkých bombardérů RAF za jeden den, dva ráno a sedm večer. Do konce války dosáhl Schnaufer 121 sestřelů. Byl zajat Brity v květnu 1945 u Eggebeku, Schleswig-Holstein, ale ještě ve stejném roce propuštěn a vrátil se do Calw a zemřel po havárii ne vlastní vinou při cestě do Bordeaux 15.7.1950.

Rytířský kříž: 31.12.1943
Dubové listy: (507) 24.6.1944
Meče: (84) 30.7.1944
Brilianty: (21) 16.10.1944
Frontflugspange für Nachtjäger in Gold
Nennung im Wehrmachtsbericht
Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen
Ehrenpokal der Luftwaffe
Deutsches Kreuz in Gold
Verwundetenabzeichen in Bronze

Schnauferova posádka

Korvettenkapitän Helmut Rosenbaum

25. května 2018 v 22:37 | paulito

Helmut Rosenbaum se narodil 11.5.1913 v Döbeln a vstoupil 15.8.1932 do Reichsmarine a absolvoval pěchotní výcvik v II. Schiff-Stamm-Abteilung der Ostsee ve Stralsundu. 4.11.1932 byl povýšen do hodnosti Seekadett a 14.10.1932 byl převelen k palubnímu výcviku na parníku Edith. 6.11.1932 byl převelen na lehký křižník Köln, 1.1.1934 byl povýšen do hodnosti Fähnrich zur See. Od 3.1.1934 absolvoval výcvikový kurz, pěchotní výcvikový kurz a zpravodajský kurz. 19.4.1935 byl převelen na lehký křižník Königsberg, kde byl 1.9.1935 povýšen do hodnosti Oberfähnrich zur See. 15.12.1935 byl převelen na lehký křižník Nürnberg a 1.1.1936 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See. V lednu 1937 byl převelen k U-Boots-Waffe a absolvoval U-Boot-Schule. 3.4. až 30.9.1937 byl strážní důstojník na U 35 a U 27. 1.10.1937 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See a 3.3.1938 se stal vlajkovým poručíkem u F.d.U. 15.6.1938 přišel jako první strážní důstojník na U 31 a 6.11.1938 na U 26. 17.3.1939 se Helmut Rosenbaum stal velitelem U 2. 1.2.1940 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant a 30.9.1940 se stal velitelem U 73. První hlídková plavba probíhala 4.2. až 2.3.1941. Potopil jednu loď o 4.260 BRT. Na druhé plavbě 25.3. až 24.4.1941 potopil Rosenbaum pět lodí o 30.911 BRT. Během třetí plavby 20.5. až 24.6.1941 nedosáhl žádného úspěchu, stejně jako na čtvrté plavbě 29.7. až 7.9.1941. Bez potopené lodě prodělal také pátou plavbu 11.10. až 11.11.1941 a šestou 4.1. až 12.2.1942. Během této plavby operovala U 73 ve Středomoří. Na sedmé plavbě 16.3. až 27.3.1942 byl také bez úspěchu. Až na osmé plavbě 4.8. až 5.9.1942 potopil britskou letadlovou loď Eagle o 22.600 BRT. Za to obdržel Rosenbaum 12.8.1942 Ritterkreuz. 1.10.1942 se stal velitelem 30. U-Flottille. 10.5.1944 přišel Helmut Rosenbaum u Constanzy při letecké nehodě o život. Posmrtně byl 3.8.1944 povýšen do hodnosti Korvettenkapitän.

SS-Obersturmbannführer Joachim Schubach

25. května 2018 v 22:05 | paulito

Joachim Schubach se narodil 17.9.1910 v Hannoveru a na počátku roku 1933 vykonal předvojenský výcvik u Říšského kuratoria pro mláděž v Kreiensenu. 10.7.1933 vstoupil jako dobrovolník do Leibstandarte SS Adolf Hitler v Berlíně a zúčastnil se tažení v Polsku jako velitel čety v Infanterie Regiment (mot.). 25.10.1939 byl převelen jako velitel roty do Mnichova k nově ustavené SS-Totenkopf Division. Jako SS-Hauptsturmführer se zúčastnil s touto divizí tažení na Západě a tam a v bojích u kanálu La Basse získal Železný kříž II. třídy. Na východě získal v listopadu 1941 během bojů u Děmjanska Železný kříž I. třídy a po otevření kotle a bojích u Ilmeňského jezera 26.9.1942 Německý kříž ve zlatě. Po přestavbě divize na Panzer Division se v únoru 1943 zúčastnila bojů mezi Doncem a Dněprem. Během bojů SS-Panzerkorps o Charkov byl nasazen i Schubach se svými vojáky III. Bataillonu Panzergrenadier Regiment 5 a zničili mnoho nepřátel, za což obdržel SS-Sturmbannführer 3.4.1943 Rytířský kříž a krátce nato Spona za boj zblízka ve stříbře. Při těžkých bojích divize koncem roku 1943 na jižním úseku fronty byl Schubach 14.11.1943 těžce zraněn po přímém zásahu protitankovým kanónem a oslepnul na obě oči. Schubach byl propuštěn z lazaretu teprve v roce 1947. Joachim Schubach zemřel 5.11.1980 v Hannoveru.

Rytířský kříž: 3.4.1943
Železný kříž I. třídy: 11.1941
Železný kříž II. třídy: 1940
Německý kříž ve zlatě: 26.9.1942
Děmjanský štít
Spona za boj zblízka, stříbrná: 1943
Odznak za zranění, zlatý

SS-Hauptsturmführer Joachim Boosfeld

24. května 2018 v 22:01 | paulito

Joachim Boosfeld se narodil 1.6.1922 v Cáchách a vstoupil v listopadu 1939 dobrovolně do Waffen-SS. Byl vycvičen jako tankista a jako SS-Sturmmann navštěvoval velitelský kurz v Unterführerschule. V květnu 1941 byl poslán jako důstojnický čekatel do SS-Junkerschule, kterou ukončil v prosinci 1941. Krátce nato přišel Boosfeld na východní frontu ke Kavallerie-Regiment 1, kde byl nasazen jako velitel čety a poté adjutant praporu. Pod velením Hermanna Fegeleina se Boosfeld zúčastnil od ledna 1942 těžkých obranných bojů na Ilmeňském jezeře a později u Rževa. V květnu 1942 byl poslán jako instruktor na SS-Kavallerieschule Braunschweig, navštěvoval taktické kurzy v Krampnitz a v listopadu 1943 byl jako čerstvý SS-Obersturmführer převelen k nové SS-Kavallerie-Division Florian Geyer, které velel SS-Brigadeführer Joachim Rumohr a se kterou se vrátil na frontu. Od prosince 1943 velel 4. Schwadron, SS-Kavallerie-Regiment 16. Se svojí eskadronou prodělal těžké boje v Sedmihradsku a v Maďarsku. Eskadrona byla zadním vojem divize od Maroše až k Budapešti. V listopadu 1944 bojovala eskadrona o Vesces a o něco později se zúčastnila protiútoku na Kiraly a Terebes. Za boje u Nagy Karoly obdržel Boosfeld Deutsche Kreuz in Gold. Během obklíčení Budapešti koncem prosince 1944 byla eskadrona ve Schwabenbergu a držela postavení proti sovětským útokům. Bylo zde jediné místo, kde mohla přistávat letadla Luftwaffe a zásobovat posádku. Bossfeld byl 15.1.1945 zraněn, ale zůstal u jednotky. Nakonec nepřítel vytlačil eskadronu ke hřbitovu Farkasreti Temetö, kde bojovala až do konce. 11.2.1945 se pokusily malé Kampfgruppe na rozkaz velitele města o průlom z Budapešti. Boosfeld byl velitelem jedné skupiny na čele průlomu a s několika kavaleristy dosáhl úspěšně vlastních linií 14.2.1945 západně od Budapešti. 21.2.1945 se hlásil se spolubojovníkem z divize Hermannem Maringgele ve Führerbunkeru v Berlíně a osobně referoval o bojích v Budapešti. Za statečnost obdržel Boosfeld 21.2.1945 Ritterkreuz jako SS-Obersturmführer a velitel 4. Schwadron, SS-Kavallerie-Regiment 16. Kromě toho byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer. Za 57 dnů bojů zblízka obdržel Nahkampfspange in Gold. Boosfeld byl odvelen do SS-Kavallerie-Schule Göttingen-Weende, kde padl do spojeneckého zajetí.

RK: 21.2.1945, SS-Obersturmführer, velitel 4. Schwadron/SS-Kavallerie Regiment 16, 8. SS-Kavallerie Division Florian Geyer
DKiG: 30.12.1944, SS-Obersturmführer, velitel 4. Schwadron/SS-Kavallerie Regiment 16, 8. SS-Kavallerie Division Florian Geyer
EK I: 30.3.1942
EK II
Nahkampfspange III. Stufe (Gold): 21.2.1945
Allgemeine-Sturmabzeichen
Ostmedaille


SS-Sturmann Erich Göstl

24. května 2018 v 20:40 | paulito

Nepochybně jedním z nejstatečnějších činů, za které byl udělen Rytířský kříž za statečnost, je příběh SS Schütze Ericha Göstla. Narodil se 17.4.1925 ve Vídni a byl příslušníkem 6. Kompanie, Panzer Regiment 1, 1. SS-Panzer Division Leibstandarte Adolf Hitler. Göstl provedl svůj téměř neuvěřitelný čin během tvrdých bojů o město Tily, několik kilometrů od Caen, když bránil svoji pozici proti útokům Angličanů. Göstl byl kulometčík a během boje byl střelen do oka a přišel o něj. Nezlomen však pokračoval v palbě a byl zraněn později i do druhého oka. Přestože byl úplně oslepen, pokračoval v palbě ze svého kulometu po sluchu, dokud nebyl nepřátelský útok odražen. Gostlův velitel pluku, SS-Standartenführer Albert Frey napsal: "Během boje na invazní frontě ve Francii ukázal Erich Göstl tento neuvěřitelný čin statečnosti. Proti nepřátelské přesile v lidské síle a materiálu byla naší jedinou zbraní vysoká morálka. Boje byly pro naše vojáky extrémně tvrdé. Nároky na zdatnost, sílu a statečnost jednotlivých vojáků byly enormní. Jen na pozadí těchto událostí můžu popsat statečnost Ericha Göstla tak, jak si to zaslouží. Nepřítel zahájil útok těžkým leteckým bombardováním se čtyřmotorovými těžkými bombardéry a letadly pozemní podpory, které trvalo dlouho. Každé dělostřelecké a obranné postavení bylo těžce bombardováno a napadeno kulometnou palbou. Naše vlastní obranná palba byla brzy útokem zastavena. Každý mohl jen prosit Boha, aby přežil toto bombardování. Po leteckém útoku zahájil nepřítel dělostřelecké ostřelování ze všech kalibrů s enormní intenzitou, které bylo rovněž dlouhé. Dobře řízena palba nyní udeřila na vše, co bylo ušetřeno náletem. Když poté zahájila útok nepřátelská pěchota a tanky, stále kryté dělostřelectvem, aby převálcovali naše pozice, byly tyto pozice pokryty krátery od výbuchů. Téměř každé naše obranné postavení utrpělo při bombardování a ostřelování ztráty na životech. Naše protitanková obrana byla téměř zničena a naše dělostřelectvo bylo vyřazeno z boje. V této beznadějné situaci zastavilo několik granátníků a posádek těžkých zbraní nepřátelský útok vším, co měli k dispozici. V této situaci prokázal Grenadier Erich Göstl extrémní statečnost, srovnatelnou se scénami z hrdinských bojů v dávnověku. Erich Göstl převzal Rytířský kříž ve škole pro válečné slepce v Černínském paláci v Praze 11.11.1944. Erich Göstl byl propuštěn ze zajetí v dubnu 1946 a za pomoci své manželky absolvoval práva na univerzitě ve Vídni. Zemřel 27.10.1990 ve Vídni.

Rytířský kříž: 31.10.1944, SS-Panzer Grenadier, MG-Schütze v 6. Kompanie, SS-Panzer Grenadier Regiment 1, 1. SS-Panzer Division LSSAH
Železný kříž I. třídy: 16.8.1944
Železný kříž II. třídy: 19.7.1944


Hauptmann Manfred Meurer

24. května 2018 v 20:30 | paulito

Narodil se 8. září 1919 v Hamburku. V roce 1938 vstoupil do Luftwaffe. Zpočátku sloužil u těžkého protiletadlového dělostřelectva a v polovině roku 1939 přešel k letectvu a absolvoval pilotní výcvik. V roce 1940 byl přidělen k Zerstörer Schule, kde se vyškolil na těžkou dvoumotorovou stíhačku Bf 110. V zimě roku 1941 byl přidělen k 9. Staffel NJG 1. Prvního vítězství dosáhl během prvního bojového letu v noci z 26. na 27. března 1942. Na konci roku 1942 měl na kontě 8 nočních vítězství. Od 1. ledna 1943 se stal Staffelkapitänem 3./NJG 1. V noci ze 14. na 15. února sestřelil tři a z 12. na 13. března 1943 sestřelil čtyři bombardéry RAF. 16. dubna obdržel Rytířský kříž. Během května sestřelil celkem 14 letadel , z toho čtyři vítězství získal v noci z 29. na 30. května. V noci ze 27. na 28. července dosáhl 50. vítězství. 2. srpna 1943 obdržel Dubové ratolesti a o tři dny se stal Gruppenkomandeurem II./NJG 5. U této jednotky přidal dalších šest vítězství a oslavil zde své šedesáté vítězství , když sestřelil Mosquito. Od 28. září 1943 se stal Gruppenkomandeurem I./NJG 1 , která svého velitele Hptm. Hans-Dietera Franka (55 nočních vítězství , RK) ztratila v noci ze 27. na 28. září. U této jednotky začal Meurer létat na nejlepší německé noční stíhačce He 219A. S tímto letounem dosáhl posledních pěti vítězství. Po jednom bombardéru sestřelil 18. a 22. října a 3. listopadu 1943. V noci z 21. na 22. ledna 1944 sestřelil dva britské čtyřmotoráky, ale poté, patrně oslepen plameny ze zasaženého bombardéru, narazil se svým He 219 A " G9+BB" do své poslední oběti a společně se svým radarovým operátorem Ofw. Gerhardem Scheibem se zřítil a zahynul (Scheibe se stal u nočního stíhacího letectva prvním palubním radistou, který obdržel Rytířský kříž). Tato noc přinesla německým nočním stíhačům ještě jednu těžkou ztrátu, když britské noční Mosquito sestřelilo německou těžkou stíhačku Ju 88C-6C kterou pilotovalo v té době největší noční eso Luftwaffe Major Prinz Heinrich-Alexander zu Sayn-Wittgenstein s 83 nočními sestřely na kontě. Manfred Meurer vykonal 130 bojových letů a dosáhl 65 nočních vítězství, z toho bylo 40 čtyřmotorových bombardérů Lancaster a Halifax.

Oberstleutnant Ludwig Bachmaier

24. května 2018 v 20:25 | paulito

Ludwig Bachmaier se narodil 24.8.1895 v St. Wolfgangu a vstoupil 10.10.1912 do 1. Eskadron, Kgl. Bayr. Chevaulegers-Regiment, kde byl 21.11.1914 povýšen do hodnosti Unteroffizier. 15.10.1917 byl převelen k Kgl. Bayr. 6. Chevaulegers-Regiment a současně byl odvelen k Flieger-Ersatz-Abteilung I. Od 2.11.1917 patřil k Flieger-Ersatz-Abteilung II ve Fürthu. Po absolvování Fliegerschule 7 od 3.12.1917 přišel Bachmaier 13.7.1918 do Armee-Flug-Park 1 a 9.9.1918 k Schlachtstaffel 26. Již po sedmi dnech byl převelen do Armee-Flug-Park 5 a 25.11.1918 přišel do Fliegerschule 3. 15.12.1918 byl poslán k Flieger-Kompanie, Flieger-Ersatz-Abteilung I, kde byl 2.1.1919 převelen k intendantuře I. Armeekorps. 7.5.1919 byl převelen k 4. (MG) Kompanie, Gebirgsjäger-Bataillon 21, 1.10.1919 k (1. Bayr.) Schützen-Regiment 41, kde byl od 4.9.1920 v 9. Kompanie. 1.1.1921 byl převelen k A-Bataillon, (9. Bayr.) Infanterie-Regiment a 9.10.1924 byl propuštěn z armády. 30.7.1936 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve, 1.8.1936 přišel do Infanterie-Regiment 62, kde byl 1.3.1938 povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve a 10.2.1939 Hauptmann der Reserve. 26.8.1939 vstoupil opět do Heer k Infanterie-Regiment 179. Jako velitel I. Bataillonu byl Bachmaier nasazen 19.9.1941 a v následujících dnech do bojů o předmostí Poltava. Během nasazení obsadil Hauptmann der Reserve Bachmaier se svojí jednotkou město Poltavu a rychle překročil řeku. Bachmaier za to obdržel 26.12.1941 Ritterkreuz. Po povýšení do hodnosti Major der Reserve 31.1.1942, byl 28.2.1942 převelen do štábu I. Bataillon, Infanterie-Regiment 542 a o několik dnů později byl jmenován velitelem Ski-Bataillon 387. 17.1.1943 byl navržen na Dubové listy, ale byl odmítnut. Po zranění byl převelen 18.1.1943 do Führer-Reserve k 1. (Genesenden) Kompanie, Grenadier-Ersatz-Bataillon 61 a od 16.4.1943 byl čtyři týdny v Reserve-Lazarett Bad Gleichenberg. 30.6.1943 byl pověřen velením Grenadier-Regiment 542 a 18.8.1943 byl převelen do Führer-Reserve a současně odvelen k Militär-Befehlshaber Frankreich. 12.9.1944 převzal Bachmaier velení Reserve-Grenadier-Regiment 251, 20.9.1944 byl pověřen velením Grenadier-Regiment 1210 a 15.12.1944 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant der Reserve. Pluk byl v únoru 1945 zničen v Alsasku. Ludwig Bachmaier zemřel 19.12.1957 v Landshutu.

SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen-SS August Zehender

24. května 2018 v 19:45 | paulito

August Zehender se narodil 28.4.1903 v Aalenu, Württembersko jako syn železničního úředníka a po absolvování reálky vstoupil na jaře 1918 do poddůstojnické školy v Ellwangenu. V roce 1920 byl zařazen do Schützen-Regiment 25 ve Schwäbisch-Gmünd. Po ukončení 12-ti leté služby v Reichswehru, odcházel ze Zbrojního úřadu. V březnu 1935 se přihlásil k SS-Verfügungstruppe a přišel k III. Bataillon, SS-Standarte Germania v Ellwangenu, kde velel četě v MG-Kompanie. O několik let později se stal velitelem 4.(MG)-Kompanie, SS-Regiment Deutschland. Jako Sturmbannführer obdržel po ustavení Kradschützen Bataillonu, Division Das Reich, velení této jednotky, velitelem 1. Kompanie byl Wilhelm Kment, 2. Kompanie Fritz Klingenberg a 3. Kompanie Christian Tychsen. Koncem června 1941 byl Zehender na východní frontě u Loszy těžce zraněn a převzal po vyléčení velení SS-Reiter Regiment 2 a byl do roku 1944 u všech těžkých bojů SS-Kavallerie-Brigade (později 8. SS-Kavallerie-Division Florian Geyer). Na počátku roku 1943 se Zehender nacházel se svým plukem Belyj, obsadil opěrný bod Cholomedina a odrazil následující útoky nepřítele. Díky útokům na týlové linie nepřítele měl velký podíl na obklíčení a zničení pronikajícího nepřítele a obdržel jako Obersturmbannführer 10.3.1943 Rytířský kříž. Po zimních bojích v prostoru Vjazma-Ržev byla divize Florian Geyer přidělena k 2. Panzerarmee. Tam byl posílený pluk nasazen jako Kampfgruppe Zehender v rámci XXXXVII. Panzerkorps generála Lemelsena u Orla, zatímco zbytek divize odpočíval u Karačeva. Na jaře 1944 obdržel Zehender velení 22. SS-Freiwilligen-Kavallerie-Division Maria Theresia. Základem divize byl SS-Reiter Regiment 17 z 8. SS-Kavallerie-Division, který byl po bojích u Kovelu přidělen k 22. SS-Freiwilligen-Division. K tomu byli přičleněni dobrovolníci, Volksdeutsche z Maďarska. Ustavili SS-Freiwilligen-Kavallerie-Regiment 52 a 53, SS-Freiwilligen-Artillerie-Regiment 22 a další podpůrné jednotky divize v prostoru Budapešť. Koně pro divizi byli nakoupeni v Maďarsku. S neukončeným výcvikem byla část divize nasazena u Debrecenu a byla obklíčena v Budapešti. Zbytek divize s masou koní se nacházel severně od Dunaje, mezi Bratislavou a Vídní. Zehender zůstal se svojí divizí v obklíčené Budapešti a bojoval 52 dnů proti přesile protivníka, dokud nebyla divize zničena. 4.2.1945 obdržel Zehender 722. Dubové listy, 11.2.1945 padnul při pokusu o průlom se zbytkem své divize.

NSDAP-Nr.: 4 263 133
SS-Nr.: 224 219

Rytířský kříž: 10.3.1943, SS-Obersturmbannführer, velitel SS-Kavallerie Regiment 2, SS-Kavallerie Division, 9. Aenee, Heeresgruppe Mitte
Dubové listy (722.): 4.2.1945, SS-Brigadeführer und Generalmajor der Waffen SS, velitel 22. SS-Freiwillige Kavallerie Division Maria Theresia, Festung Budapest
Německý kříž ve zlatě: 16.10.1942, SS-Obersturmbannführer
Železný kříž I. třídy: 18.6.1940
Železný kříž II. třídy: 14.9.1939
Útočný odznak pěchoty bronzový
Čestný meč SS
Čestný prsten SS
Odznak za zranění bronzový
Spona za boj zblízka stříbrná



 
 

Reklama