Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Generalmajor Erich Dethleffsen

Pondělí v 11:23 | paulito

2.8.1904, Kiel
4.7.1980, Mnichov

Erich Dethleffsen vstoupil v roce 1923 jako Fahnenjunker do Reichswehru. Důstojnický výcvik prodělal Dethleffsen na Infanterieschule Ohrdruf a Dresden, v letech 1935-1937 navštěvoval Dethleffsen Kriegsakademie Berlin. Byl ve štábu Festungs-Kommandantur Königsberg (1.6. až 1.10.1935) a Glogau (10.11.1938 až 1.4.1939). Ve druhé světové válce byl štábním důstojníkem ve vyšších štábech. Jako Major i.G. bojoval na východní frontě a 5.2.1942 byl těžce zraněn. Uzdravil se 30.8.1942 a do 10.6.1943 byl učitelem taktiky na Kriegsakademie Berlin. Za své výkony náčelníka štábu XXXIX. Panzer-Korps (10.6.1943 až 5.5.1944) obdržel 23.12.1943 Ritterkreuz. Koncem války byl náčelníkem štábu armádách sborů, armády a nakonec v roce 1945 jako Generalmajor Chef der Führungsgruppe im Generalstab des Heeres (Chef der Führungsabteilung im Wehrmacht-Führungsstab). Ještě 15.3.1945 byl v konečných bojích o Německo nasazen jako velitel divize v 9. Armee u Heeresgruppe Weichsel. 23.5.1945 byl Dethleffsen u Dönitzovy vlády zatčen a do 31.3.1948 byl v americkém zajetí.

Dobrovolník, 8. Infanterie-Regiment (01.11.1925 - 01.12.1927)
1. Infanterie-Regiment (01.12.1927 - 01.10.1931)
Adjutant I. Battalion 1. Infanterie-Regiment (01.10.1931 - 01.10.1934)
Adjutant II. Battalion Infanterie-Regiment Königsberg (01.10.1934 - 01.6.1935)
Adjutant velitele Festung Königsberg (01.6.1935 - 01.10.1935)
Válečná akademie (01.10.1935 - 01.8.1937)
Štáb velitele Glogau (01.8.1937 - 10.11.1938)
Štáb velitele opevnění u Glogau (10.11.1938 - 01.4.1939)
Generální Štáb (01.4.1939 - 24.8.1939)
Štáb Höhere-Kommando XXXV (24.8.1939 - 19.12.1939)
Gruppe-Kommando, Armee-Ausbildung-Abteilung OKH (19.12.1939 - 15.2.1941)
Operační náčelník, Štáb LVI. Armee-Korps (15.2.1941 - 01.11.1941)
Nemocen (01.11.1941 - 06.11.1941)
Führer-Reserve OKH (06.11.1941 - 10.1.1942)
Operační náčelník, Štáb 330. Infanterie-Division (10.1.1942 - 05.2.1942)
Zraněn (05.2.1942 - 06.2.1942)
Führer-Reserve OKH (06.2.1942 - 30.8.1942)
Učitel taktiky na Válečné akademii (30.8.1942 - 10.6.1943)
Náčelník štábu XXXIX. Panzer-Korps (10.6.1943 - 05.5.1944)
Náčelník štábu 4. Armee (05.5.1944 - 15.2.1945)
Führer-Reserve OKH (15.2.1945 - 18.2.1945)
Nemocen (18.2.1945 - 15.3.1945)
Armee-Gruppe Wisla (15.3.1945 - 15.3.1945)
Velitel Division-Gruppe Raegener (Division Dethleffsen) (15.3.1945 - 23.3.1945)
Velitel-Gruppe, OKW (23.3.1945 - 30.4.1945)
Náčelník štábu Armee-Gruppe Visla (30.4.1945 - 04.5.1945)
Náčelník Armee-Kommando-Abteilung, OKW (04.5.1945 - 23.5.1945)
V britském zajetí (23.5.1945 - 31.3.1948)

Fahnenjunker 1.11.1923
Fahnenjunker-Gefreiter 1.8.1925
Fahnenjunker-Unteroffizier 1.11.1925
Fähnrich 1.10.1926
Oberfähnrich 1.9.1927
Leutnant 1.12.1927
Oberleutnant 1.1.1931
Hauptmann 1.5.1935
Major i.G. 1.10.1940
Oberstleutnant i.G. 1.4.1942
Oberst i.G. 1.3.1943
Generalmajor 9.11.1944

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis III. Klasse
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 1.10.1939
1. Klasse 14.8.1941
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz 10.2.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 1.9.1942
Deutsches Kreuz in Gold 1.5.1942 jako Oberstleutnant im Generalstab a náčelník štábu 330. Infanterie-Division
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 23.12.1943 jako Oberst i. G. A náčelník štábu XXXIX. Panzerkorps


Major Karl-Heinz Holzapfel

13. srpna 2017 v 19:51 | paulito

Karl-Heinz Holzapfel se narodil v roce 1915 v Hadamaru a začal svoji vojenskou dráhu jako důstojník v ženijním praporu v Hannoversch-Münden. V roce 1936 se stal instruktorem v 29. Infanterie Division (mot.). V říjnu 1938 a březnu 1939 se zúčastnil obsazení Sudet a Čech. Během tažení v Polsku byl velitel čety v Aufklärungs-Abteilung, 29. ID (mot.) v prostoru Lysa-Gora. Po zranění přišel 7.9.1939 do Feldlazarett Tschenstochau. Za své nasazení obdržel Eiserne Kreuz II. Klasse, přišel zpět na frontu a zúčastnil se bojů o Modlin. Poté převzal post ordonančního důstojníka praporu a během tažení na Západě se stal velitelem 3. Kompanie, Pionier Bataillon (mot.) 29 a bojoval na Marně, kde byl zraněn a obdržel Eiserne Kreuz I. Klasse. Poté byla jeho divize přemístěna zpět do Německa, v létě 1941 byla přesunuta k ruské hranici. Divize postupovala přes Bug a na Smolensk, kde byl opět zraněn, ale zůstal u jednotky. Následovaly těžké boje o Brjansk. Po dalším zranění přišel do prosince 1941 do lazaretu v Německu a obdržel Deutsche Kreuz in Gold. Byl velitelem roty v Ersatz-Bataillon a 20.4.1942 se stal jako Hauptmann instruktorem na Pionier-Schule Dessau-Rosslau a později vedoucím výcvikového kurzu na Pionier-Schule Písek. Po zničení 29. Infanterie Division (mot.) u Stalingradu byla opět postavena ve Francii jako Panzergrenadier-Division a přesunuta do Itálie, kde se Holzapfel stal 15.6.1943 velitelem praporu v Kampfgruppe Sizilien. Zúčastnil se bojů v Messině a 9.9.1943 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes jako Hauptmann a velitel Pionier-Bataillon (mot.) 29. Dále byl nasazen u Cassina. V březnu a dubnu 1944 převzal na krátko velení Infanterie Regiment 71 a poté sloužil ve štábu u General der Pionier-Truppen v OKH. Později sloužil v Zossenu, Potsdami, Plönu a Mürwicku. Na konci války padl do britského a později amerického zajetí, v listopadu byl propuštěn. Karl-Heinz Holzapfel zemřel 15.1.2003 v Bad Hersfeld.

General der Gebirgstruppen Ferdinand Jodl

13. srpna 2017 v 19:28 | paulito

28.11.1896, Landau
9.6.1956, Essen

21.4.1944 byl Jodl pověřen velením XIX. Gebirgs-Armeekorps, který zahrnoval 2. Gebirgs-Division a 6. Gebirgs-Division. 1.9.1944 byl povýšen do hodnosti General der Gebirgstruppe a jmenován velícím generálem. 25.11.1944 se stal přejmenováním štábu velitelem Armee-Abteilung Narvik. Na začátku roku 1945 byly Armee-Abteilung Narvik podřízeny 169., 230. a 270. Infanterie-Division, Divisionsgruppe z.b.V. 140 a 6. a 7. Gebirgs-Division. Od ledna 1945 začal ústup z prostoru Narvik a pak do jižního Norska, kde byl štáb umístěn v Lillehammeru. Po kapitulaci Wehrmacht padl 9.5.1945 do britského zajetí, propuštěn byl 2.7.1947.

Fähnrich 15.8.1914, Königlich Bayerische 4. Feldartillerie-Regiment "König"
Leutnant 15.11.1915
Oberleutnant 31.7.1925, od 1.10.1930 na Reichswehrministeriu Berlín
Hauptmann 1.2.1931, 1.4.1932 umístěn do Abteilung Fremde Heere (T 3), Učitel taktiky na Kriegsakademie Berlin (1.8.1935 až 1.8.1938)
Major 1.1.1936
Oberstleutnant i.G. 1.1.1939
Oberst i.G. 1.11.1940, 6.1.1942 jako náčelník štábu AOK Norwegen, 14.1.1942 náčelník štábu AOK Lappland
Generalmajor 1.2.1942, 22.6.1942 až 1.3.1944 náčelník štábu 20. Gebirgs-Armee
Generalleutnant 1.9.1943
General der Gebirgstruppe 1.9.1944

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse 20.10.1915
I. Klasse 2.6.1918
Bayerischer Militärverdienstorden IV. Klasse mit Schwertern
Deutsches Reichssportabzeichen in Bronze 24.9.1924
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 12.1.1935
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 6.9.1939
Spange zum EK I 16.5.1940
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen 22.11.1940
Válečná vítězný kříž, III. třídy (Slovensko) 24.7.1941
Rumunská hvězda, Velitelský kříž 5.11.1941
Řád krále Zvonimira, I. Stupeň s hvězdou a meči (Chorvatsko) 10.4.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/1942" 1.8.1942
Lapplandschild
Deutsches Kreuz in Gold 11.8.1943 jako Generalmajor a náčelník štábu 20. Gebirgs-Armee
Kříž svobody, I. Třídy s dubovými listy a meči (Finsko) 20.2.1944
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 13.1.1945 jako General der Gebirgstruppe a Kommandierender General XIX. Gebirgs-Armeekorps, 20. Gebirgs-Armee


Mustangy nad Tokiem (1)

11. srpna 2017 v 17:50 | paulito
Dvojice P-51D-20-NA z 46. FS / 21. FG. Ve druhém stroji létal Capt. Charles Rainwater.

Vzdušná válka nad obrovskými prostory středního Pacifiku byla doménou palubního letectva. Ale v posledních měsících války také stíhačky USAAF se zúčastnily ofenzívy proti Japonsku. Mezi nimi si největší úspěchy získaly tři skupiny ze sestavy VII. Fighter Command. Od dubna do srpna 1945 vykonali jejich piloti 51 bojových letů nad Japonsko, označovaných Very Long Range (VLR), eskortujíce těžké bombardéry B-29 Superfortress. Získali 234,5 sestřelu a zničili 219 japonských letadel na zemi. Cena těchto úspěchů byla ale vysoká: bylo ztraceno 131 Mustangů, zahynulo 99 pilotů a 9 se jich dostalo do zajetí. První zkušební strategické nálety na Japonsko, provedené v červnu 1944 z Číny, narazily na řadu logistických problémů. Superfortressy spotřebovaly velké množství paliva, jež bylo potřeba dopravit do Číny letecky přes Himaláje. Teprve poté, co Marines obsadili Mariany a přemístění B-29 z XXI. Bomber Command na tyto ostrovy, se využití Superfortressů stalo efektivním. První nálet ze Saipanu, největšího ostrovu Marian, byl proveden 24.11.1944. Brzy se objevil další problém, bombardéry se nemohly obejít bez stíhací eskorty. Před koncem druhé světové války byl nejlepším kandidátem stroj P-51D Mustang. Ale vzdálenost mezi Marianami a Japonskem byla nad hranicí jejich doletu. Jejich výstroj byla doplněna o dvě podvěsné nádrže, které prodloužily o 1600 km, na celkem osm hodin letu. V té době potřebovaly B-29 nad Tokio šest hodin na jednu polovinu. Teprve v březnu 1945 dobyli Američané ostrov Iwo Jima, ležící 1200 km jižně od Tokia a to se tak dostalo do dosahu Mustangů. Bylo symbolické, že se právě stíhači ze VII. Fighter Command měli zúčastnit konečných akcí na zničení japonského impéria. VII. FC vzniklo z Hawaiian Air Force (HAF), krátce po zahájení války s Japonskem. Vlastně jednotky HAF byly zničeny během japonského náletu na Pearl Harbor 7.12.1941. Časem dostalo VII. FC přezdívku Sun Setters. Ale v prvních letech po vypuknutí války bylo VII. FC bez práce na Havaji, kde mělo odrazit stále méně pravděpodobný útok Japonců na ostrovy. V té době bylo hlavním úkolem VII. FC doškolení pilotů pro v Pacifiku bojující 5. a 13. USAF. Teprve na podzim 1943 se části VII. FC zúčastnily bojů o Gilbertovy ostrovy a následně o Marshallovy ostrovy. Když se piloti na jaře 1944 vrátili na Havaj, obávali se, že je jejich účast ve válce u konce. Když v dubnu 1944 přejal generál Ernest Moore velení VII. FC, měl k dispozici jen dvě stíhací skupiny, 15. a 318. FG. Krátce nato byla z přebytečných pilotů zformována 21. FG. Na Thunderbolty přezbrojená 318. FG byla do boje nasazena v červnu 1944, kdy se zúčastnila obsazení Marian. 15. FG, která zůstávala na Havaji, se rovněž přezbrojila na Thunderbolty a 21. FG byla v létě 1944 vyzbrojena P-38 Lightning. K velkému rozčarování pilotů se osvobozování Filipín, které začalo na podzim 1944, obešlo bez nich. V té době byl generál Moore ve Velké Británii u VIII. FC a sledoval nasazení při eskortách bombardérů nad Říši. Když na Havaj přišly před koncem roku 1944 první letouny P-51 Mustang, bylo jasné, že pro 15. a 21. FG válka teprve začíná. Po intenzivním výcviku na přelomu roku, byla 2.2.1945 15. FG naloděna na eskortní letadlovou loď USS Sitkoh Bay. O týden později se na plavbu vydala 21. FG na palubě USS Hollandia. Obě skupiny byly vyloženy na Guamu, 15. FG přeletěla na Saipan a 21. FG na Tinian. V té době pozemní obsluha 15. FG zamířila na Iwo Jimu, aby připravila letiště na přistání Mustangů. 25.2.1945, šest dnů po zahájení invaze na Iwo Jimu, zahájili příslušníci 811. praporu ženijních vojsk opravu zničené přistávací plochy u vulkánu Suribachi, na jižním okraji ostrova. Pozemní obsluha 15. FG se pod palbou snažila vytvořit letiště, později známé jako South Field. 6.3. byla první letová plocha připravena k přijetí letadel. Ještě ten den generál Moore, letící v čele 25 Mustangů z 47. FS (15. FG), přistál na Iwo Jimě. Následující den plukovník James O. Beckwith, velitel 15. FG, dovedl na South Field 45. a 78. FS. Mustanky byly nasazeny k pozemní podpoře Marines, bojujících o několik kilometrů dále. 8.3. osm Mustangů z 47. FS, kterým velel kapitán John Piper, napadlo japonské pozice. O několik dnů později prolomili Američané obrannou linii Japonců. V této situaci byla letecká podpora vlastních sil zbytečně riskantní. 11.3.1945 vykonaly Mustangy 47. FS první let mimo Iwo Jimu. Jejich cílem byla Chichi Jima z Boninských ostrovů, ležící 240 km na sever od Iwo Jimy. Byl zde pozorovací bod a radiostanice, která varovala před nálety B-29 na Japonsko. Ostrov byl silně bráněn protiletadlovým dělostřelectvem a bylo zde 14.000 japonských vojáků. Výpravě 17 Mustangů velel plukovník Beckwith, generál Moore letěl jako pozorovatel. Piloty naváděl torpédoborec US Navy a poblíž křižoval hydroplán PBY Catalina, jehož úkolem bylo vylovit z moře sestřelené letce. Poté, co Mustangy shodily bomby na letiště Susaki, ostřelovaly vojenská zařízení na sousedním ostrově Haha Jima. Protiletadlová palba poškodila dva letouny. Během následujících dnů prováděla 15. FG téměř každodenní útoky na Boninské ostrovy. 26.3.1945 utrpěla skupina svoji první bojovou ztrátu. Po útoku na rádiovou stanici na Chicgi Jima přistál poručík John Shuler nouzově na vodě. Posádky Cataliny jeho tělo již nenašla. V té době ženijní jednotky pracovaly na výstavbě nového letiště (Central Field). Zde 22.3. až 24.3.1945 přistála 21. FG (46., 72. a 531. FS). Jak blízko se letiště nacházelo od fronty, zjistil personál skupiny o dva dny později. Během nočního sebevražedného útoku vtrhlo 300 Japonců na ubytovny 21. FG, 14 členů personálu padlo a 50 bylo zraněno. Mezi zraněnými byl i plukovník Kenneth Powell, velitel 21. FG. Major Sam Hudson, velitel 531. FS, byl těžce zraněn a musel být evakuován do USA.

Major der Reserve Karl-Heinz Jäger

10. srpna 2017 v 21:44 | paulito

Karl-Heinz Jäger (1914-1992) z Dortmundu

Karl-Heinz Jaeger prodělal v roce 1936 jako dobrovolník cvičení v Jäger-Bataillon Kassel a v Infanterie-Regiment 64. Na počátku války byl zařazen do Infanterie-Regiment 193 a zúčastnils e tažení v Norsku. Po návštěvě Kriegsschule Ohrdruf přišel koncem roku 1941 jako Unteroffizier k Infanterie-Regiment 167 na východní frontě. Od července do října 1942 se zúčastnil důstojnického výcvikového kurzu a 1.10.1942 byl povýšen do hodnosti Leutnant. V prosinci 1942 byl velitel čety v 1. Kompanie, Grenadier-Regiment 167, 12.1.1943 převzal velení 1. Kompanie. V červenci 1943 se zúčastnil bojů u Orla a za ně byl 4.8.1943 vyznamenán Ritterkreuzem. 1.11.1943 byl Jaeger povýšen do hodnosti Oberleutnant a převzal II./Grenadier-Regiment 184. S ním bojoval v říjnu 1944 na Visle za boje na předmostí Warka obdržel 7.12.1944 Deutsche Kreuz in Gold. 1.10.1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 13.2.1945 byl pověřen velením Grenadier-Regiment 448 a držel v obranných bojích Tucheler Heide, za co obdržel 16.3.1945 Eichenlaub. 1.4.1945 se stal velitelem Füsilier-Bataillon, RAD-Division "Friedrich Ludwig Jahn" a 1.5.1945 byl povýšen do hodnosti Major der Reserve. Po průlomu z obklíčeného Berlína padl 9.5.1945 na Labi do amerického zajetí.


Generalleutnant Ludwig Keiper

9. srpna 2017 v 21:23 | paulito

23.4.1894, Jagdhaus bei Homburg
24.5.1981, München

Ludwig Keiper vstoupil 5.7.1912 jako Fahnenjunker do Infanterie-Leibregiment "Großherzogin" (3. Großherzoglich Hessisches) Nr. 117 (50. Infanterie-Brigade (2. Großherzoglich Hessische), Großherzoglich Hessischen (25.) Division, XVIII. Armee-Korps), kde byl 17.2.1914 povýšen do hodnosti Leutnant. Na počátku první světové války se stal velitelem roty v Reserve-Infanterie-Regiment 118. 16.9.1914 byl zraněn na frontě. 15.5. až 29.5.1915 prodělal pozorovatelský výcvik u Flieger-Ersatz-Abteilung 6 v Großenhainu. Po ukončení výcviku se stal 30.5.1915 pozorovatelem u Flieger-Abteilung 24. V listopadu 1915 byl odvelen do Turecka, kde se stal 1.11.1915 pozorovatelem u osmanského Leteckého oddílu I v Dardanelách. 19.2.1916 byl převelen k osmanskému Leteckému oddílu II v Bagdádu. 16.10.1916 se Ludwig Keiper stal adjutantem velitele letectva osmanské říše a 16.12.1916 instruktorem u Pozorovací a pilotní škole San Stefano u Konstantinopole. 18.4.1917 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V září 1918 převzal Ludwig Keiper velení Leteckého oddílu 15 v Turecku a 12.10.1918 se stal velitelem letectva 3. armády osmanské říše. 1.11.1918 byl v Turecku internován a 6.12.1918 byl propuštěn do Německa, kde byl zařazen do Vorläufigen Reichswehr a stal se velitelem roty v Infanterie-Regiment 117. Dále působil jako velitel roty, od dubna 1919 v Infanterie-Regiment 36, od června 1920 v Reichswehr-Schützen-Regiment 22, od ledna 1921 v Infanterie-Regiment 15 a od dubna 1932 v Infanterie-Regiment 13. 1.11.1924 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.12.1933 byl převzat do Luftwaffe jako vedoucí Reserve-Flieger-Lehrgang ve Schleißheimu. 1.4.1934 byl povýšen do hodnosti Major. 1.10.1935 se stal učitelem taktiky na Infanterieschule Dresden a 1.10.1935 na Luftkriegsschule Gatow. 1.3.1936 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.6.1936 Staffelkapitänem Fliegerstaffel 1 Neuhausen. 1.10.1936 se stal velitelem Aufklärungsgruppe 111, 1.10.1937 byla přejmenována na Aufklärungsgruppe 11. 1.10.1937 se Keiper stal adjutantem a vedoucím skupiny ve štábu Luftkreis-Kommando I v Königsbergu, 1.8.1938 bylo přejmenováno na Luftwaffen-Kommando Ostpreußen. 1.4.1938 byl povýšen do hodnosti Oberst. 1.11.1938 se stal Kommodorem Aufklärungsgeschwader 11 v Großenhainu u Luftflotte 1 (Geschwader se skládala z Aufklärungsgruppe 11, Aufklärungsgruppe 21, Aufklärungsgruppe 31 a Aufklärungsgruppe 41). Po rozpuštění štábu Geschwader se Keiper stal 26.8.1939 velitelem Luftwaffe (Koluft) u Armeeoberkommando 4. 1.8.1940 se stal náčelníkem Luftwaffen-Kontrollkommission I a 1.2.1941 náčelníkem německé mise Luftwaffe na Slovensku. Tuto pozici zastával do roku 1944 a byl povýšen 1.1.1941 do hodnosti Generalmajor a 1.1.1943 Generalleutnant. Po zrušení pozice byl 22.10.1944 přeložen do Führerreserve a současně dán k dispozici Luftgau-Kommando XVII Wien, 27.11.1944 k dispozici Flieger-Ersatz-Bataillon XII ve Fürthu a nakonec byl 28.2.1945 propuštěn do penze. 24.4.1945 padl Generalleutnant Keiper do spojeneckého zajetí, propuštěn byl 3.3.1947.

Fahnenjunker 5.7.1912
Fähnrich 23.3.1913
Leutnant 17.2.1914
Oberleutnant 18.4.1917
Hauptmann 1.11.1924
Major 1.4.1934
Oberstleutnant 1.3.1936
Oberst 1.4.1938
Generalmajor 1.1.1941
Generalleutnant 1.1.1943

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Ritterkreuz II. Klasse des Kgl. Sächs. Albrechts-Ordens mit Schwertern
Großherzoglich Hessische Tapferkeitsmedaille
Kgl. Preußisches Flugzeugbeobachter-Abzeichen
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Kgl. Preußisches Flieger Erinnerungs-Abzeichen
k. u. k. Österr. Militär-Verdienstkreuz, III. Klasse mit der Kriegsdekoration
Řád Medschidič IV. třídy se šavlí (Turecko)
Stříbrná Imtiaz medaile se šavlí (Turecko)
Stříbrná Liakat medaile se šavlí (Turecko)
Železný půlměsíc (Turecko)
Pilotní odznak osmanské armády
Deutsches Reiterabzeichen
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Beobachterabzeichen (Wehrmacht)
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Gemeinsames Flugzeugführer- und Beobachter-Abzeichen Gold mit Brillanten
Pilotní a pozorovací odznak (Slovensko)
Vzpomínkový odznak na polní tažení proti Sovětskému svazu I. stupně (Slovensko)
Válečný vítězný kříž I. třídy s hvězdami (Slovensko)

SS-Hauptsturmführer und Major der Schutzpolizei Heinz Jürgens

9. srpna 2017 v 20:30 | paulito

Narozen 21.3.1917 v Miltzow, Kreis Grimmen v Pomořanech, vstoupil po absolvování služby v RAD Heinz Jürgens 1.4.1937 do I. Bataillonu, SS-Standarte Germania v Hamburg-Veddel. Po dokončení SS-Junkerschule Braunschweig byl povýšen 20.4.1939 do hodnosti SS-Untersturmführer a zařazen k Schutzpolizei Berlin jako velitel čety v Hundertschaft West. Po vypuknutí války byla ustavena Polizei Division a Jürgens byl zařazen do Aufklärungs Abteilung. Během tažení na Západě byl u Les Iselettes těžce zraněn. 20.6.1940 byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer und Oberleutnant der Schutzpolizei a jako velitel eskadrony pochodoval Jürgens do Ruska a bojoval v prostoru Heeresgruppe Nord u Leningradu a Volchova. Zde obdržel v lednu 1942 Železný kříž I. třídy a 9.11.1942 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer und Hauptmann der Schutzpolizei. Ze zbytku této divize a rekrutů z Německa byla v Řecku postavena 4. SS-Polizei-Panzergrenadier Division, ve které převzal Heinz Jürgens velení SS-Polizei-Panzeraufklärungs Abteilung 4. Zúčastnil se bojů v Maďarsku a na Slovensku od září 1944 do 21.1.1945. 6.1.1945 obdržel Jürgens Německý kříž ve zlatě. Poté, co byla divize v únoru 1945 nasazena v Pomořanech, byl Aufklärungs Abteilung oddělen od zbytku divize v Dirschau u Gdaňsku. Zde bojoval Abteilung jako zásahová jednotka 5. Panzerarme pod velením von Manteuffela. Bránil předmostí Langenberg na Odře s 2.000 muži (do jeho vyklizení 29.3.1945) a bojoval v těžkých bojích západně od Odry a v Meklenburgsku. Za tyto obranné boje uvedl velící generál XXXII. Armeekorps General der Infanterie Friedrich-August Schack Jürgense v denním rozkazu. 20.4.1945 byl povýšen do hodnosti Major der Schutzpolizei. Za 6 let v bojích a prokazované výkony byl ještě 8.5.1945 vyznamenán Rytířským křížem. Zemřel v roce 2008.

Rytířský kříž: 8.5.1945
Německý kříž ve zlatě: 6.1.1945
Železný kříž I. třídy: 1.1942
Železný kříž II. třídy

Major Werner Ewald

7. srpna 2017 v 21:37 | paulito

Werner Ewald se narodil 23.10.1914 v Manschnowu a vstoupil po maturitě jako Fahnenjunker do Nachrichtenabteilung 43 v Potsdami a navštěvoval Kriegsschule Hannover. 1.10.1937 se zúčastnil kurzu pro velitele čet na Luftnachrichtenschule Halle a byl převelen jako velitel čety a instruktor do Luftnachrichten-Regiment 11 v Königsbergu. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 1.8.1938 byl důstojníkem roty u 1. (Fernsprech-) Kompanie, Luftnachrichten-Regiment 1 v Bernau a 1.9.1938 se stal adjutantem III. Abteilungu pluku během nasazení v Sudetech. 1.12.1938 se stal velitelem čety v I. Abteilung. 1.7.1939 byl převelen k II. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment 2, 2. Fallschirmjäger Division ve Stendalu a převzal post zpravodajského důstojníka. Od listopadu 1939 do března 1940 byl jeho prapor v Tangermünde, kde v lednu prodělal výcvikový kurz na Kraftfahrschule Rudolstadt. 1.3.1940 byl jmenován zpravodajským důstojníkem a velitelem čety ve Werlu a v červenci 1940 byl převelen k Parade-Sonder-Bataillon v Paříži. 1.6.1940 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 1.8.1940 převzal svůj starý post ve Fallschirm-Jäger-Regiment 2 a byl odvelen do štábu v Munsterlageru a poté Berlíně. Zúčastnil se kurzu pro dělostřelecké pozorovatele na Artillerieschule Jüterbog. 1.3.1941 byl zpravodajským důstojníkem ve štábu pluku při přesunu do Bulharska. Do té doby se již zúčastnil tažení v Polsku, Norsku, Řecku a Krétě. 1.5.1941 se stal velitelem 5. Kompanie. 1.10.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.3.1943 převzal velení III. Bataillonu, které předal 1.5.1943. V tomto období bojoval na jižním úseku východní fronty v prostoru Mius a Volchov. 1.7.1943 se stal velitelem II. Bataillonu. 17.5.1944 byl povýšen do hodnosti Major. Po bojích v Rusku přišla divize do Itálie a na západní frontu k Brestu. Divize dosáhla 9.8.1944 Brest. Zde bojovala divize dalších sedm týdnů v tvrdých obranných bojích. Fallschirm-Jäger-Regiment 2 držel západní část perimetru do 30.8.1944 proti útokům amerických tankových jednotek. Poté pluk ustoupil jižně od Gouesnou a zde držel postavení do 10.9.1944 a poté ustoupil zpět do Brestu. Jak nepřítel prorazil k severozápadu, zůstal Major Ewald se svým praporem v Brestu obklíčen, až do jeho kapitulace. 17.9.1944 obdržel jako Major a velitel II. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment, 2. Fallschirmjäger Division Ritterkreuz. Ewald byl 19.9.1944 až 23.5.1946 v britském zajetí. Werner Ewald zemřel 5.10.1993 v Bonnu.

Hauptmann Josef Steudel

6. srpna 2017 v 22:11 | paulito

Josef Steudel se narodil 21.7.1917 v Kotternu. Po složení maturity a absolvování pracovní služby v roce 1938 u RAD-Abteilung 1/304, přišel 7.11.1938 do 4. Kompanie, Flieger-Ersatz-Abteilung 23 na letišti Kaufbeuren, kde prodělal základní a technický výcvik 15.3.1939 byl převelen do Luftkriegsschule Dresden-Klotzsche. 25.10.1939 obdržel pilotní průkaz. 2.11.1939 přišel do C-Schule ve Finsterwalde a 1.4.1940 do 3. Schüler-Kompanie, Großen Kampfschule ve Varšavě-Okencie. 5.7.1940 byl zařazen do 8. Staffel, Kampfgeschwader 2 "Holzhammer" a patřil k této jednotce až do konce války. Jeho první vzlet se konal 23.8.1940 nad Kanálem a 27.8.1940 prodělal první noční útok na továrnu Rolls Royce v Derby. Byl jmenován technickým důstojníkem III. Gruppe. 6.4.1941 následovalo nasazení na Balkáně, od 22.4.1941 byl na letišti Saloniki-Seeles v Řecku. 29.4.1941 byla Gruppe přeložena na Athény-Tatoi a 12.5. až 19.5.1941 útočila na britské lodě u Kréty. Odtud se vrátila 1.6.1941 zpět do Německa a poté do Lycku ve Východním Prusku. Po třech týdnech nasazení na východní frontě se vrátila do Achmeru. Před nasazením na východní frontě byl Gruppenstab III. Gruppe a 8. Staffel přezbrojena 14.7. a 19.7.1941 na Do 217. Do té doby létala na Do 17Z. 14.12.1942 přišel jako technický důstojník k II. Gruppe do Coulommiers u Paříže. 26.7.1943 převzal Steudel 8. Staffel a 1.7.1944 11. Staffel. Za úspěchy své Staffel obdržel 29.10.1944 jako Hauptmann a Kapitän 8. Staffel a 11. Staffel Ritterkreuz. Josef Steudel zemřel 4.5.2004 ve Wernersville v USA.

Generalmajor Otto Korfes

6. srpna 2017 v 20:58 | paulito

23.11.1889, Wenzen
24.8.1964, Potsdam

Po skončení první světové války a propuštění z Vorläufigen Reichswehr, studoval Korfes na filozofické fakultě Friedrich-Wilhelms-Universität Berlin. V roce 1923 promoval na doktora. 1.6.1935 vstoupil do Wehrmacht jako záložní důstojník, 1.10.1937 jako aktivní. Korfes byl velitelem 295. Infanterie Division v bitvě u Stalingradu a padl v hodnosti Generalmajor do sovětského zajetí. Protože se stal členem protifašistického výboru, byl v nepřítomnosti odsouzen k smrti. V roce 1948 byl propuštěn ze zajetí. V NDR se stal v roce 1952 Generalmajorem Volkspolizei.

Fahnenjunker 17.3.1909 (3. Magdeburgische Infanterie-Regiment Nr. 66)
Fähnrich 18.10.1909
Leutnant 22.8.1910
Oberleutnant 25.2.1915
Hauptmann 18.12.1917
Major 30.9.1920
Major der Reserve 1.6.1935
Major 1.10.1937
Oberstleutnant 1.2.1938
Oberst 1.1.1941
Generalmajor 1.1.1943

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse, 1916
Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern
Kriegsverdienstkreuz (Braunschweig)
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/1942"
Deutsches Kreuz in Gold 11.1.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 22.1.1943 jako Generalmajor a velitel 295. Infanterie-Division


Obránci Malty (4)

5. srpna 2017 v 18:29 | paulito
Většinu března 1941 se hlavní tíha bojů ve vzduchu přenesla do Libye, obránci Malty měli klid od německých bombardérů. 17.3. přiletělo ze severní Afriky dalších 6 Hurricanů z 274. Squadrony. Velel jim F/O Ernest Mason, nejlepší pilot RAF nad Libyí z přelomu let 1940-41 (14 sestřelů) a nositel DFC. Byla to na dlouhou dobu poslední dodávka Hurricanů ze severní Afriky, další přišly až o rok později. Teprve 22.3.1941 vykonali Němci další nálet v síle 10 Ju 88 s eskortou 12 Bf 109. Bylo vysláno osm Hurricanů a dle 261. Squadrony skončila tato mise katastrofou. Piloti 7./JG 26 sestřelili pět Hurricanů bez vlastních ztrát, všech pět pilotů zahynulo. Již následující den byly britské stíhačky opět v boji nad La Valettou. Protivníkem 14 Hurricanů byly Ju 87 z III./StG1, útočící na konvoj, vplouvající do Grand Harbour. Eskorta Stuk, 15 MC.200 z 6. Gruppo CT, se ukázala jako nedostačující. Piloti Hurricanů hlásili sestřel osmi Ju 87 (Němci ztratili ve skutečnosti čtyři, z toho dva z Stab III./StG 1). 3.4.1941, když byla Luftwaffe zaneprázdněna plánováním invaze do Řecka a Jugoslávie, dodala v rámci operace Winch letadlová loď HMS Ark Royal na Maltu 12 nových Hurricanů Mk.IIA. Vedl je F/O Peter Mould, eso s osmi sestřely a držitel DFC a byli zde piloti 1. a 74. Squadrony RAF. Po návratu na Sicílii po bojích nad Jugoslávií, začaly Bf 109 ze 7./JG 26 opět létat proti Maltě. 11.4. sestřelili P/O Peter Kennett a Sgt. John Waghorn průzkumný Bf 110 z 2.(F)/123 (Lt. Johann Scharringhausen a jeho střelec zahynuli), o chvíli později padli za oběť Messerschmittům ze 7./JG 26, oba zahynuli. V noci z 11.4. sestřelil P/O Hamilton, v záři protiletadlových reflektorů, Ju 87 z 9./StG 1 (pilot Lt. Werner Zühlke a jeho střelec zahynuli). Ale ve vzduchu dominovaly Bf 109 a úspěchy byly stále řidší. 13.4., během hlídky nad ostrovem, potkali F/O Mason a jeho wingman čtveřici Bf 109. Mason jeden z nich napadl, ale byl sestřelen Oblt. Klausem Mietuschem, vyskočil na padáku a po 50 minutách ho zachránil člun ASR. Byl evakuován do Egypta a na Maltu se již nevrátil. Kromě bombardovacích náletů vysílali Němci a Italové nad ostrov osamělé letouny, které ostřelovaly maltská letiště. Jak byli maltští obránci vystresovaní ukazuje, že 14.4. byl průzkumný Maryland z 69. Squadrony ostřelován ze země a o něco později napaden Hurricany a musel nouzově přistát. 27.4.1941, během operace Dunlop, vzlétlo z paluby letadlové lodi HMS Ark Royal k Maltě 23 Hurricanů. Doprovázel je Sunderland, který byl před očima pilotů rozstřílen třemi Bf 109 v zátoce Kalafrana. Naštěstí se Němci neodvážili napadnout Hurricany, které s nedostatkem paliva a podvěšenými nádržemi nebyly ve stavu bojovat. Ten samý den přistály na Maltě první bombardéry Bristol Blenheim z 21. Squadrony, které zvýšily ofenzivní schopnosti Malty. Jejich úkolem bylo napadání námořních konvojů Osy z Itálie do severní Afriky. V té době rovněž maltské stíhačky zahájily první ofenzivní akce proti Sicílii. V květnu 1941 se na Sicílii objevily značné síly Luftwaffe. Mezi nimi III./JG 27, která se 6.5. zúčastnila náletu na Maltu. III./JG 27 a 7./JG 26 měly celkem asi 60 Bf 109. Piloti Hurricanů byli bezradní. Dva byli sestřeleni, další dva stroje se rozbily během nouzového přistání. Jeden He 111 z 4./KG 26 se rozbil během nouzového přistání a celá posádka Lt. Eberharda Möllera zahynula. 12.5.1941 byla část 261. Squadrony oddělena a byla z ní zformována 185. Squadrona. Jejím prvním velitelem byl S/Ldr Peter Mould. V první polovině května padlo v bojích s Bf 109 pět pilotů Hurricanů. Oproti tomu se obráncům Malty nepodařilo sestřelit ani jeden Bf 109. Naštěstí pro britské piloty se hlavní část operací X. Flieger Korps přenesla nad Krétu, kde začala 20.5.1941 invaze. 21.5.1941 v rámci operace Splice vystartovalo na Maltu z palub letadlových lodí HMS Ark Royal a HMS Furious 48 Hurricanů ze tří squadron. Ale jen jedna z nich zůstala na ostrově, 249. Squadrona, zbývající dvě dotankovaly palivo a odlétly do Egypta. Byla rozpuštěna 261. Squadrona, která od počátku v srpnu 1940 sestřelila kolem 100 letadel, a nad Maltou zahynulo 21 jejích pilotů. Pozemní personál 249. Squadrony odplul do Egypta a piloti rozpuštěné 261. Squadrony, odlétající do Afriky, zabrali jejich Hurricane Mk.II a přenechali jim své zastaralé Mk.I. První střet prodělali piloti 249. Squadrony o čtyři dny později. 25.5.1941 bylo letiště Takali napadeno Bf 109 ze 7./JG 26, kterým velel Oblt. Müncheberg. Němci posádku letiště zcela zaskočili. Zapálili dva Hurricany a další dva poškodili. Naštěstí to byl poslední výpad 7./JG 26 nad ostrov. V přípravě na invazi do SSSR Luftwaffe Sicílii prakticky opustila. Italové bombardovali Maltu jen v noci. Nálety prováděly Fiaty BR.20 z 43. Stormo a jejich účinnost byla minimální. V létě 1941, díky nepřítomnosti Luftwaffe, síly obránců Malty rychle rostly. 3.6. získala 249. Squadron svoje první vítězství. S/Ldr Robert Barton sestřelil osamělý SM.79 z 56. Squadriglie, který při cestě ze Sicílie do severní Afriky neopatrně vlétl do dosahu maltských stíhačů. Posádka Ten. Franco Miscioneho zahynula. 6.6., v rámci operace Rocket, dopravily HMS Ark Royal a HMS Furious na Maltu dvě squadrony Hurricanů Mk.II, celkem 43 strojů. Tentokrát odletěly zbývající Hurricany Mk.I s 229. Squadronou do Egypta. Druhá, 46. Squadrona, pod velením S/Ldr Alexandra Rabagliati (držitele DFC), zůstala na Maltě. V noci ze 7.6. sestřelil S/Ldr Barton BR.20M z 243. Squadriglie. Ten. Sergio Reggiani a druhý pilot se zachránili. K dalšímu většímu střetu s Italy došlo 12.6.. Během dvou soubojů zahynuli na britské straně dva piloti (po jednom z 46. a 249. Squadrony). Piloti Hurricanů sestřelili tři MC.200 (ze 7. a 15. Gruppo CT) a dva CR.42 (ze 74. Squadriglie) a jeden záchranný hydroplán Cant Z506B (z 612. Squadriglie). Rozkaz k sestřelování letadel, označených červeným křížem, potvrdil Air-Vice Marshal Hugh Lloyd, velitel leteckých sil na Maltě. Po tomto střetu se letouny Regia Aeronautica neobjevily několik dnů. To umožnilo Britům provést bezpečně operaci Tracer, během které přiletěly na ostrov z letadlových lodí HMS Ark Royal a HMS Victorious dvě squadrony Hurricanů. Cílem byl sice Egypt, ale část jejich letadel zůstala na Maltě. Koncem měsíce prodělala několik střetů 46. Squadrona. 25.6. vyslali Italové nad Maltu formaci, složenou z osamělého průzkumného SM.79, který pilotoval Collonelo Renieri Cupini, velitel 10. Stormo BT, v doprovodu 36 MC.200 z 16. Gruppo. Proti nim vystartovalo devět Hurricanů, které sestřelily dva MC.200. O dvy dny později hlásili britští piloti sestřel šesti MC.200 (Italové ztratili jen dva), tentokrát z 10. Gruppo CT. Rovněž italští piloti hlásili vždy sestřel několika Hurricanů, které byly chybné. Na rozdíl od náletů Luftwaffe, které byly taktické, byly ty italské manifestační, aby dávaly vědět o přítomnosti italského letectva na Sicílii. 27.6.1941, během operace Railway I, přiletělo z HMS Ark Royal na Maltu 21 Hurricanů (jeden se zřítil po cestě a jeho pilot padl do italského zajetí). Mezi nimi byly verze Mk.IIB a MK.IIC. Již o tři dny později přivezla Ark Royal, v rámci operace Railway II, na Maltu dalších 25 Hurricanů. Tentokrát ji doprovázela HMS Furious. Tyto operace nebyly bez nebezpečí. Když 30.6. opouštěl palubu HMS Furious, ztratil Sgt. Max Hare kontrola nad strojem, narazil do navigačního stanoviště, letoun vybuchnul a zahynuli tři námořníci a pilot. 30.6. byla 46. Squadrona přejmenována na 126. Squadronu. V červenci 1941 se do obrany Malty zapojily rovněž letouny Fairey Fulmar, ze kterých byla zformována Independent Night Fighting Unit. V noci z 6.7. se jeden Fulmar vypravil nad Katanii. Tam sestřelil z Malty se vracející Fiat BR.20 z 43. Stormo BT, zahynul pilot Ten. Carlo Natalucci a celá posádka. Minimální aktivita Italů provokovala obránce Malty k ofenzivním akcím. 9.7. napadly čtyři Hurricany ze185. Squadrony základnu hydroplánů v Syrakusách a dva zničily. V druhé polovině roku 1941 maltské stíhačky úspěšně napadaly síly Regia Aeronautica na Maltě, až do návratu Luftwaffe.

Oberleutnant Walter Schuck

3. srpna 2017 v 21:31 | paulito

30.7.1920, Frankenholz
28.3.2015

Walter Schuck vstoupil do Luftwaffe 3.11.1937. Na podzim 1940, po pilotním výcviku, by umístěn k JG3. V prosinci 1940 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a umístěn k 7./JG5. V roce 1942 byla eskadra přesunuta do Petsama, na polární kruh a zde získal 15.5.1942 první vítězství. 24.6.1943 dostal za 55 sestřelů Německý kříž ve zlatě. 17.3.1944 sestřelil 7 bombardérů Boston a dalších 5 vítězství získal 7.4., což zvýšilo jeho skóre na 84 a následující den dostal Rytířský kříž. 25. a 26.5. sestřelil 10 letadel a 15.6. dalších 6 a jeho celkové skóre bylo 100 sestřelů. 17.6.1944 se stal nejúspěšnějším pilotem JG5 za jeden den - 12 vítězství. 23.8.1944 dosáhl 150. sestřelu. V lednu 1945 byl převelen k JG7 k výcviku na Me-262. 24.3.1945 se stal Staffelkapitänem 3./JG7. Nové letadlo znamenalo nový způsob boje. vysoká rychlost letadla dávala méně času na útok na pomalejší bombardér. Pilot také často ztratil svého wingmana a tak bylo třeba používat jinou týmovou taktiku. Proto bylo několik jeho sestřelů na těchto letadlech nepotvrzeno, protože byly beze svědků. Přesto měl potvrzené 4 Boeing B-17 a 4 stíhačky. Na konci dubna 1945 byl sestřelen americkým stíhačem a musel vyskočit na padáku. Do konce války nalétal asi 500 misí a dosáhl 206 vítězství. Stal se britským zajatcem 8.5.1945.

Flugzeugführerabzeichen 20.7.1940
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 19.5.1942
1. Klasse 14.6.1942
Frontflugspange für Jäger in Bronze, Silber und Gold
Bronze 16.6.1942
Silber 10.7.1942
Gold 26.1.1943
Anhäger zur goldenen Frontflugspange mit Einsatzzahl "500" 1944
Kříž svobody (Finsko)
Verwundetenabzeichen /1939) in Schwarz 9.3.1943
Ehrenpokal für besondere Leistung im Luftkrieg 23.3.1943
Deutsches Kreuz in Gold 24.6.1943 jako Feldwebel v 9. Staffel/Jagdgeschwader 5
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 8.4.1944 jako Oberfeldwebel a pilot v 7. Staffel/Jagdgeschwader 5
Eichenlaub 30.9.1944 (616.) jako Leutnant a pilot v 9. Staffel/Jagdgeschwader 5

Hauptmann Heinrich Born

3. srpna 2017 v 21:20 | paulito

6.11.1918, Mettmann
19.1.2008, Zweibrücken

1937 Arbeitsdienst ve Waldfischbachu
3.11.1937 vstup do 9. Kompanie/Infanterie-Regiment 118 v Zweibrückenu
10.11.1937 2. Kompanie/Grenz-Infanterie-Regiment 127
10.1938 Gefreiter a Offizier-Anwärter
Od 6.1939 jako Fahnenjunker-Unteroffizier nasazen na Westwallu, boje mezi Moselou a Rýnem a u Hornbachu
25.10.1939 až 26.1.1940 Offiziers-Anwärter-Lehrgang na Infanterieschule Döberitz
27.1.1940 převelen k 2. Kompanie, Infanterie-Regiment 125
8.2.1940 velitel čety
1.4.1940 Leutnant
Do 24.6.1940 účast na tažení na Západě
19.4.1941 adjutant I. Bataillon, Infanterie-Regiment 125
Účast na tažení na Balkáně: Metaxasova linie, Jugoslávie a Kréta, potom v rámci Infanterie-Regiment 125 v Africe
1.12.1942 adjutant Panzergrenadier-Regiment 433
17.1.1943 zraněn a převezen do Německa
Po uzdravení Panzergrenadier-Ausbildungs-Bataillon 104 v Landau
1.4.1943 adjutant u Lehrgang für Reserve-Offiziers-Bewerber, General-Kommando XII. Armee-Korps
1.5.1943 Lehroffizier v Lehr-Abteilung, Kommandeur der Panzertruppen v Porýní
Účast na ofenzívě v Ardenách jako velitel 4. Kompanie/Panzer-Grenadier Regiment 104 (od 12.1944)
20.4.1945 Hauptmann
20.4.1945 zraněn a odvezen do Reserve-Lazarett St. Martin-Hospital v Delmenhorstu, ve stejný den padl do zajetí, propuštěn 13.11.1945

Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 20.4.1941
1. Klasse 30.11.1942
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber 20.4.1941
Královský vojenský řád za statečnost, IV. třídy (Bulharsko) 27.2.1942
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Schwarz 20.9.1942
Medaille für den italienisch-deutschen Feldzug in Afrika
Ärmelband "Afrika" 4.10.1943
Nahkampfspange des Heeres in Bronze
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 14.4.1945 jako Oberleutnant a velitel 4. Kompanie/Panzer-Grenadier Regiment 104, 15. Panzergrenadier-Division

Generalleutnant Walther Wever

3. srpna 2017 v 20:58 | paulito

11.11.1887, Wilhelmsort
3.6.1936, Dresden-Klotzsche, při letecké nehodě

Walther Wever vstoupil 15.3.1905 jako Fahnenjunker do Grenadier-Regiment 10. 18.8.1905 byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker-Unteroffizier, 18.11.1905 Fähnrich a 18.8.1906 Leutnant. 1.11.1909 byl jmenován adjutantem praporu, 1.10.1912 adjutantem pluku. 19.2.1914 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Se svým plukem nastoupil Wever na počátku první světové války na frontu, 20.12.1914 se stal adjutantem 21. Infanterie-Brigade. 18.6.1915 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 4.12.1915 se stal velitelem praporu v Grenadier-Regiment 15. 13.6.1916 byl převelen do štábu VIII. Reservekorps. 7. 12.1916 se stal Ib ve štábu 27. (württemb.) Infanterie-Division. 26.1.1917 se stal důstojníkem ve štábu Lehr-Division ve Valenciennes, 16.4.1917 byl převelen do štábu 6. Armee a 19.6.1917 do štábu 4. Armee. 23.10.1917 byl převelen do operačního oddělení Obersten Heeresleitung ke Generalfeldmarschall Paulovi von Hindenburg. Byl osobně přítomný, když císař Wilhelm II. abdikoval a odjel do holandského exilu. 1.4.1936 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Jako první náčelník štábu Luftwaffe dostal Wever za úkol vystavit moderní letectvo. Spolu s Wernerem von Blomberg otevřel v roce 1935 Wehrmachtakademie u Reichswehrministerium, kde byli v jednoročních kurzech školeni jeho spolupracovníci ve strategii, válečném hospodářství a politice. Generalleutnant Walther Wever zahynul 3.6.1936 při startu svého služebního stroje Heinkel He 70 z letiště Dresden-Klotzsche. Po jeho smrti a propuštění Blomberga byla Wehrmachtakademie na požadavek Hermanna Göringa uzavřena.

Fahnenjunker 15.3.1905
Fahnenjunker-Unteroffizier 18.8.1905
Fähnrich 18.11.1905
Leutnant 18.8.1906
Oberleutnant 19.2.1914
Hauptmann 18.6.1915
Major 1.2.1926
Oberstleutnant 1.4.1930
Oberst 1.2.1933
Generalmajor 1.10.1934
Generalleutnant 1.4.1936

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Ritterkreuz des Königlichen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern
Bayerischer Militärverdienstorden IV. Klasse mit Schwertern
Ritterkreuz I. Klasse des Albrechts-Ordens mit Schwertern
Ritterkreuz I. Klasse des Friedrichs-Ordens
Mecklenburgisches Militärverdienstkreuz II. Klasse
Mecklenburgisches Kreuz für Auszeichnung im Kriege II. Klasse
Braunschweiger Kriegsverdienstkreuz II. und I. Klasse
Ritterkreuz II. Klasse des Sachsen-Ernestinischen Hausordens
Österreichisches Militärverdienstkreuz III. Klasse mit der Kriegsdekoration
Železný půlměsíc
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung IV. bis I. Klasse
Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen in Gold mit Brillanten 11.11.1935

Hauptmann Werner Grodde

2. srpna 2017 v 18:55 | paulito

Werner Grodde se narodil 22.7.1914 v Gendittenu. V dubnu 1936 vstoupil do Flak Regiment 11 v Königsbergu v hodnosti Fahnenjunker. Po absolvování Heereskriegsschule Potsdam je jako Oberfähnrich převelen k leichten Flak-Abteilung 11. S ním se zúčastnil tažení v Polsku a Francii. Byl povýšen do hodnosti Leutnant a nasazen v rámci 10. Panzer Division v roce 1941 v Rumunsku a v rámci 11. Panzer Division se zúčastnil obsazení Bělehradu. Na počátku tažení v Rusku byl velitelem 3. Batterie, Flak-Abteilung 71 na středním úseku fronty a dostal se až k Moskvě. V roce 1942 se zúčastnil obranných bojů na Vjazmě a byl přidělen jako adjutant k Flak-Regiment 60. V zimě 1943-44 byl velitelem II. Abteilung, Artillerie Regiments 13 v 13. Luftwaffen-Felddivision. V hodnosti Hauptmann obdržel 6.4.1944 Ritterkreuz. Na konci války byl ve štábu Höheren Artilleriekommandeur, 1. Fallschirmarmee. Werner Grodde zemřel 7.10.2003 v Brüggenu.

Major der Reserve Josef Barmleter

2. srpna 2017 v 18:33 | paulito

Josef Barmetler se narodil 11.3.1904 v Kemptenu. 2.4.1924 vstoupil do 15. (A) Kompanie, 19. (Bayr.) Infanterie-Regiment, 1.10.1924 byl převelen k 12. Kompanie. 1.10.1933 byl povýšen do hodnosti Feldwebel, 1.10.1934 byl převelen k 18. (A) Kompanie, Infanterie-Regiment München. 15.10.1935 byl převelen k 4. Kompanie, Gebirgsjäger-Regiment 99 ve Füssenu. 31.5.1936 byl jako Feldwebel der Reserve propuštěn a 18.10.1936 se zúčastnil záložního cvičení I. Bataillon, Gebirgsjäger-Regiment 99 a 1.5.1937 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. 26.8.1939 přišel jako velitel kulometné čety do 4. Kompanie, Infanterie-Regiment 316, který byl nasazen na Westwallu. 1.12.1939 se stal velitelem 2. Kompanie a 1.10.1940 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve. 1.4.1940 prodělal výcvik na Fallschirmschule Wittstock. 16.7.1940 přišel k II. Bataillon, Sturm-Regiment 1. 1.8.1940 byl přijat do důstojnického sboru a převelen k Luftwaffe. 1.9.1940 převzal velení 7. Kompanie, Sturm-Regiment 1 a 20.1.1941 byl převelen do štábu II. Bataillonu. 20.5.1941 se zúčastnil invaze na Krétu. Po přistání na ostrově zaútočil II. Bataillon, Sturm-Regiment 1 odpoledne na výšinu 107 u Maleme. 5. Kompanie ze západu a 7. Barmetlerova z jihu. Do večera byla jižní část výšiny. 21.5. obsadila 7. Kompanie výšinu. 25.5. vedl Barmetler výsadkáře proti Galatasu. Při tomto útoku byl Barmetler zraněn. Oberleutnant Barmetler obdržel za tento boj 9.7.1941 Ritterkreuz. 25.7.1941 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve. Po uzdravení přišel 15.10.1941 do štábu II. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment 1 na východní frontě a časem převzal velení II. Bataillonu. 29.11.1941 byl zraněn a 20.1.1942 přišel do štábu II. Bataillon, Sturm-Regiment 1 a 9.2.1941 k Fallschirm-Jäger-Ergänzungs-Regiment 1 ve Stendalu, kde převzal 15.12.1942 5. Kompanie. 10.12.1943 byl převelen do štábu Fallschirm-Jäger-Regiment 6, kde převzal 1.3.1944 velení II. Bataillonu. 1.6.1944 byl povýšen do hodnosti Major der Reserve a 20.2.1945 zemřel v domovském Kemptenu na zranění z Kréty.

General der Infanterie Kurt von Briesen

1. srpna 2017 v 20:15 | paulito

3.5.1886, Anklam
20.11.1941, padl v boji u Andrejevky, Doněc

Důstojnický čekatel 2. Kaiser-Franz-Garde-Grenadier-Regiment (26.9.1904 - 1.10.1910)
Adjutant 2. Fusilier-Battalion Kaiser-Franz-Garde-Grenadier-Regiment (1.10.1910 - 1.10.1913)
Válečná akademie (1.10.1913 - 1.8.1914)
Plukovní adjutant 15. Reserve-Infanterie-Regiment (1.8.1914 - 23.8.1914)
Zraněn, v nemocnici (23.8.1914 - 28.10.1914)
Adjutant 26. Reserve-Infanterie-Brigade (28.10.1914 - 1916)
Štáb IV. Armee-Korps (1916 - 7.9.1916)
Generální štáb (7.9.1916 - 1918)
Štáb 239. Infanterie-Division (1918 - 4.1919)
Operační náčelník II. Armee-Korps (4.1919 - 1.10.1919)
Operační náčelník Wehrkreis II (1.10.1919 - 9.3.1920)
Propuštěn (31.3.1920)
Wehrkreis II, organizuje ochranu hranic Pomořan (1.5.1922 - 1.4.1934)
Kommando Neu-Stettin (1.4.1934 - 15.10.1935)
Velitel 69. Infanterie-Regiment (15.10.1935 - 4.2.1938)
Velitel 30. Infanterie Division (4.2.1938 - 10.9.1939)
Zraněn, v nemocnici (10.9.1939 - 1.7.1940)
Velitel 30. Infanterie-Division (1.7.1940 - 25.11.1940)
Velitel LII. Armee-Korps (25.11.1940 - 20.11.1941)

k.u.k. Österreichisches Silberne Inhaber-Jubiläums-Medaille für Ausländer (1908)
Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
EK II 9.1914
EK I 12.1914
Franz-Joseph-Orden, Ritterkreuz
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern 4.1918
Verwundetenabzeichen 1918 in Schwarz
Ehrenritter des Johanniter-Ordens
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis II. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 20.9.1939
Spange zum EK I 4.10.1939
Verwundetenabzeichen (1939) in Silber
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 27.10.1939 jako Generalleutnant a velitel 30. Infanterie-Division
Královský maďarský řád za zásluhy, Komturský kříž s Hvězdou a Meči 11.9.1941
Namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 22.11.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"

Fahnenjunker (16.9.1904)
Fähnrich (22.4.1905)
Leutnant (27.1.1906)
Oberleutnant (19.7.1913)
Hauptmann (27.1.1915)
Honourary Major (31.3.1920)
Oberstleutnant (1.4.1934)
Oberst (1.5.1934)
Generalmajor (1.8.1937)
Generalleutnant (27.8.1939)
General der Infanterie (1.8.1940)

Hauptmann Robert-Georg von Malapert

31. července 2017 v 21:01 | paulito

7.8.1912, Darmstadt
21.5.1942, padl v boji u Moskvy

Robert-Georg Freiherr von Malapert-Neufville vstoupil v roce 1934 do Infanterie-Regiment 19 v Augsburgu. V roce 1935 byl převelen na Kriegschule Potsdam. V říjnu 1936 přišel jako Oberfähnrich k Luftwaffe a byl odvelen do Flugzeugführer-Schule (FFS) Salzwedel, kde byl 1.4.1937 do hodnosti Leutnant. Jako pilot byl přidělen k I. Gruppe, Sturzkampfgeschwader 165 (I./165) ve Schweinfurtu, kde létal na Hs 123 a Ju 87. 1.8.1939 byl jako Oberleutnant přidělen k II./Stuka-Geschwader 1. Po tažení v Polsku a Francii se stal v červnu 1940 Kapitänem 5. Staffel. V boji proti Anglii byla jednotka po velkých ztrátách stažena. Na jaře 1941 létal na Balkáně, proti Krétě a také proti Maltě. Od června 1941 byl nasazen v Rusku a 17.10.1941 obdržel Deutschen Kreuz in Gold. Po 315 vzletech obdržel 6.1.1942 jako Oberleutnant Ritterkreuz. V březnu 1942 převzal velení II. Gruppe, Stuka-Geschwader 1. Byl také povýšen do hodnosti Hauptmann. Při svém 510. vzletu proti mostu u Moskvy byl jeho Ju 87R-4 zasažen flakem do chladiče. Gruppenkommandeur Hauptmann von Malapert-Neufville musel přistát v zemi nikoho. On a jeho radista, Oberfeldwebel Otto Mees, zůstali nezraněni. Při pokusu o dosažení vlastní linie byl severně od Bolchova zabit. Otto Mees se ke svým dostal. Posmrtně obdržel 8.6.1942 Eichenlaub zum Ritterkreuz.

Flugzeugführerabzeichen
Wehrmacht-Dienstauszeichnungen, IV. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 27.9.1939
1. Klasse 28.5.1940
Medaile za statečnost ve stříbře (Itálie)
Frontflugspange für Kampf- und Sturzkampfflieger in Gold
Medaille Winterschlacht im Osten 1941/42
Deutsches Kreuz in Gold 15.10.1941 jako Oberleutnant v II. Gruppe/Stukageschwader 1
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 6.1.1942 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 5./Stukageschwader 1
Eichenlaub 8.6.1942 (99., posmrtně) jako Hauptmann a Kommandeur II. Gruppe/Sturzkampf-Geschwader 1

Generalmajor a SA-Gruppenführer Georg von Neufville

30. července 2017 v 20:40 | paulito

27.10.1883 Frankfurt/M
3.11.1941 padl v boji u Panovy, východní fronta

Georg von Neufville vstoupil na podzim 1902 jako Fahnenjunker do Pruské armády a byl zařazen do Jäger-Regiment zu Pferde Nr. 3. 27.1.1904 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Krátce před začátkem první světové války byl v roce 1914 přidělen k Leib-Garde-Husaren-Regiment. 8.11.1914 byl povýšen do hodnosti Rittmeister. Za války velel Neufville praporu v Lein-Garde-Husaren-Regiment a od roku 1916 byl jako Hauptmann v Generálním štábu. Koncem roku 1918 ustavil jako Rittmeister Freikorps von Neufville/Schwarze Garde, který byl také nazýván Landesschützen-Brigade von Neufville a Garde-Landesschützen-Korps von Neufville. Poté byl převzat do vorläufige Reichswehr. 30.11.1921 byl propuštěn z aktivní služby v Reichswehru v hodnosti Major. Von Neufville se stal Stahlhelm-Landesführer Baden und Württemberg a od roku 1933 Präsident des Reichskuratorium für Jugendertüchtigung. Ve štábu Obersten SA-Führung a Chef des Wehrstabes byl zodpovědný za předvojenský výcvik ve spolupráci s Wehrmacht podle Führerova rozkazu od 19.1.1939. 10.4.1938 byl povýšen do hodnosti SA-Brigadeführer. Byl zodpovědný za výcvik Landwachtu. Jako Oberst se Neufville zúčastnil tažení na Západě v roce 1940. Obdržel Sponu k EK II ve Francii a EK I v Rusku. V září 1941 obdržel jako velitel pluku Ritterkreuz zum Eisernen Kreuz. 3.11.1941 byl v prostoru Mihajlovskoje, 60 kilometrů západně od Moskvy, těžce zraněn. Další den zemřel na Hauptverbandsplatz Panovo. Posmrtně byl povýšen do hodnosti Generalmajor.

SA-Brigadeführer 10.4.1938
SA-Gruppenführer 30.1.1941
Oberst z.V. 1941
Generalmajor z.V. posmrtně

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
II. Klasse 18.7.1940
I. Klasse 3.7.1941
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 22.9.1941 jako Oberst zur Verwendung (z.V.) a velitel Infanterie-Regiment 195, 78. Infanterie-Division

Generaloberst Eberhard von Mackensen

30. července 2017 v 14:34 | paulito

Eberhard von Mackensen se narodil 24.9.1889 v Brombergu a 1.10.1908 vstoupil jako Fahnenjunker k XVII. Armeekorps v Gdaňsku. 22.3.1910 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 25.2.1915 byl jako adjutant pluku povýšen do hodnosti Oberleutnant. O půl roku později byl zraněn a poté přišel jako ordonanční důstojník k jedné Heeresgruppe. 20.5.1917 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Na konci války byl ve štábu Heeresgruppe Scholtz. Po válce byl ve štábu 5. Reiter Regiment v Belgradu. O něco později převzal velení 1. Eskadron. V roce 1925 byl poslán k Heerestransportabteilung des Truppenamtes, Reichswehrministerium v Berlíně. V roce 1926 byl ve štábu Gruppenkommando 1 v Berlíně. 1.2.1928 byl povýšen do hodnosti Major a byl převelen k Heeresabteilung (T1), Truppenamt. V roce 1930 přišel do štábu 1. Kavallerie Division do Frankfurt an die Oder. 1.10.1932 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.11.1933 se stal náčelníkem štábu Kavallerieinspektion a později Kavalleriekorps. 1.9.1934 byl povýšen do hodnosti Oberst. 16.6.1935 přišel jako náčelník štábu do X. Armeekorps v Hamburku. O dva roky později se Mackensen stal velitelem 1.Kavallerie Brigade v Insterburgu. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Na jaře 1939 přišel k Heeresgruppenkommando 5 ve Vídni. 1.5.1939 se stal náčelníkem štábu. 1.9.1939 se stal náčelníkem štábu 14. Armee. Ta byla přejmenována na 12. Armee umbenannt. S ní se jako Generalleutnant (od 1.1.1940) zúčastnil tažení na Západě. 1.8.1940 byl povýšen do hodnosti General der Kavallerie. 15.1.1941 se stal Kommandierender General III. Armeekorps. Ten byl později reformován na Panzerkorps a nasazen na východní frontě. 27.7.1941 obdržel Ritterkreuz. 22.11.1941 se stal Befehlshaber 1. Panzerarmee. Za bitvu u Charkova obdržel 26.5.1942 Ritterkreuz mit Eichenlaub. 6.6.1943 byl povýšen do hodnosti Generaloberst. 5.11.1943 se stal Oberbefehlshaber 14. Armee v Itálii, 5.6.1944 byl penzionován. Po válce byl 6.5.1947 odsouzen k smrti, později byl trest změněn na 21 let vězení. 2.10.1952 byl propuštěn. Zemřel v Altmühlendorfu 19.5.1969.

General der Infanterie Friedrich Sixt von Arnim

30. července 2017 v 13:58 | paulito

27.11.1851, Wetzlar
30.9.1936, Magdeburg

Sixt von Armin vstoupil v roce 1870 jako Fahnenjunker do Königin Augusta Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4. Bojoval během německo-francouzské války, byl těžce zraněn a obdržel Eisernen Kreuz II. Klasse. Na počátku první světové války velel sboru, který byl nasazen do bitva na Marně. Za boje u Arrasu, bitvy u Loretta, u La Bassée a na Sommě obdržel 10.8.1916 Pour le Mérite. 1.3.1917 byl Sixt von Armin jmenován velitelem 4. Armee ve Flandrech. Za tři těžké bitvy ve Flandrech byl Sixt von Armin přezdíván Lev z Flander a obdržel Schwarzen Adlerorden a Eichenlaub k Pour le Mérite. Velel své armádě také během německé jarní ofenzívy v roce 1918. 7.5.1918 obdržel od saského krále Komturkreuz I. Klasse des Militär-St.-Heinrichs-Ordens.

16.7.1870 "Königin Augusta" Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4, Berlín (Fahnenjunker)
19.7.1870 Německo-francouzská válka 1870-1871
10.5.1871 "Königin Augusta" Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4, Berlín
9.3.1872 "Königin Augusta" Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4 (10. a 12. Kompanie, Koblenz)
31.12.1874 "Königin Augusta" Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4 (adjutant praporu, Koblenz)
18.4.1876 "Königin Augusta" Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4 (adjutant, Koblenz)
1.4.1881 3. Garde-Infanterie-Brigade, Berlín (adjutant)
1.5.1884 Großer Generalstab, Berlín
26.5.1888 22. Infanterie-Division, Kassel
12.1.1889 Preußisches Kriegsministerium, Berlin (Heeresabteilung A1)
15.7.1890 Grenadier-Regiment "König Friedrich Wilhelm IV." (1. Pommersches) Nr. 2, Stettin (velitel roty)
22.3.1891 VII. Armeekorps, Münster (štáb)
17.5.1893 Großer Generalstab, Berlín
18.8.1896 Magdeburgisches Füsilier-Regiment Nr. 36, Halle (velitel praporu)
20.7.1897 XIII. Armeekorps (Königlich Württembergisches), Stuttgart (náčelník štábu)
18.10.1900 Infanterie-Regiment ,,Graf Bülow von Dennewitz" (6. Westfälisches) Nr. 55 - Detmold (velitel)
14.11.1901 Garde-Korps, Berlín (náčelník štábu)
18.6.1903 Preußisches Kriegsministerium, Allgemeines Kriegsdepartement (AD), Berlin (vedoucí)
27.7.1908 13. Infanterie-Division, Münster (velitel)
20.3.1911 IV. Armeekorps, Magdeburg (Kommandierender General)
25.2.1917 4. Armee (Oberbefehlshaber)
21.11.1918 Heeresgruppe "Kronprinz Rupprecht"
Poté, co u Passchendaele 6.11.1918 Němci prohráli, byl Sixt von Arnim do ledna 1919 převelen k Heeresgruppe des Kronprinzen Rupprecht von Bayern
15.1.1919 penzionován

Fahnenjunker: 16.7.1870
Portepée-Fähnrich: 10.11.1870
Sekonde-Lieutenant: 12.1.1871
Premier-Lieutenant: 17.2.1880
Hauptmann: 17.4.1886
Major: 22.3.1891
Oberst-Lieutenant: 22.3.1897
Oberst: 27.1.1900
Generalmajor: 18.4.1903
Generalleutnant: 25.10.1906
General der Infanterie: 7.4.1911

Eisernes Kreuz (1870), II. Klasse
Kriegsdenkmünze für die Feldzüge 1870-71 (Deutsches Reich)
Dienstauszeichnungskreuz
Wiederholungsspange (1914) zum Eisernen Kreuz II. Klasse (1870)
Zentenarmedaille
Roter Adlerorden, II. Klasse mit Eichenlaub und Krone
Eisernes Kreuz (1914), I. Klasse
Albrechts-Orden, Ritterkreuz
Friedrichs-Orden, Ritterkreuz
Militär-Verdienstmedaille (Österreich)
Orden Berthold des Ersten, Ritterkreuz
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz
Pour le Mérite mit Eichenlaub
Verdienstorden 10.8.1916 jako General der Infanterie a Kommandierender General IV. Armee-Korps
Eichenlaub 3.8.1917 jako Oberbefehlshaber 4. Armee
Schwarzer Adlerorden, 1917
Roter Adlerorden, Großkreuz, 1917
Großkreuz des Militär-Max-Joseph-Ordens 9.3.1918
Komturkreuz I. Klasse des Militär-St.-Heinrichs-Ordens 7.5.1918
Ehrenkreuz für Frontkämpfer

Generalfeldmarschall Friedrich Heinrich Ernst von Wrangel

30. července 2017 v 13:22 | paulito

13.4.1784, Stettin
1.11.1877, Berlín

Friedrich Freiherr von Wrangel pocházel za staré baltskoněmecké-švédské-pomořanské důstojnické rodiny Wrangelů, která kolem roku 1200 přišla z Vestfálska do Livonska a později Estonska a Švédska. V srpnu 1796 vstoupil jako Junker (Gefreiter-Korporal) k Dragoner-Regiment "von Werther" Nr. 6 Pruské armády. 15.8.1796 složil přísahu královi Friedrichu Wilhelmovi II. 8.6.1797 byl povýšen do hodnosti Fähnrich a 15.10.1798 Sekondeleutnant. V roce 1805 byl převelen k Leib-Eskadron do Königsbergu ke Dragoner-Regiment Nr. VI "von Auer". 23.10.1806 prodělal Leutnant Freiherr von Wrangel svůj křest ohněm u 4. koaliční války, kdy jen s 35 dragouny napadl dvě francouzské švališerské eskadrony. 20.3.1907 se zúčastnil bitvy u Preußisch Eylau a poté také u Heilsbergu. Za tyto bitvy, kde byl také zraněn, obdržel Pour le Mérite a ruský Vladimirův řád. Později se zúčastnil bojů proti Napoleonově Grande Armee. Vyznamenal se zvláště v bitvě u Lipska. V roce 1823 byl Wrangel povýšen do hodnosti Generalmajor a stal se tak nejmladším generálem pruské armády. V roce 1848 vedl již jako von Wrangel v květnu 1848 Bundes-Korps ve válce proti Dánsku o Šlesvicko. 10.11.1848 vstoupil General der Kavallerie Freiherr von Wrangel, od září Oberbefehlshaber der Truppen in den Marken, do Berlína během revoluce v roce 1848 a odzbrojil bez bojů Bürgerwehr. V roce 1857 obdržel Generalfeldmarschall von Wrangel z rukou krále Friedricha Wilhelma IV. Svoji maršálskou hůl. Během Tříleté války vedl Bundesheer a během německo-dánské války v roce 1864 německou armádu, která se skládala z pruské a rakouské.

8.6.1797 Fähnrich
15.10.1798 Sekondeleutnant
19.3.1808 Premierleutnant
18.4.1809 Stabsrittmeister
29.7.1813 Major
31.5.1814 Oberstleutnant
3.10.1815 Oberst
30.3.1823 Generalmajor
30.3.1838 Generalleutnant
20.11.1839 Kommandierender General I. Armee-Korps v Königsbergu
7.4.1842 Kommandierender General II. Armee-Korps ve Stettinu
20.4.1848 General der Kavallerie
13.11.1849 Kommandierender General III. Armee-Korps v Berlíně
15.8.1856 Generalfeldmarschall

Pour le Merité mit Eichenlaub und Krone
Verdienstorden 17.7.1807
Eichenlaub 13.9.1848
Krone 13.1.1857
Eisernes Kreuz (1813), II. und I. Klasse
II. Klasse
I. Klasse 16.10.1813
Roter Adlerorden
Roter Adlerorden I. Klasse 8.9.1840
Eichenlaub und Brillanten zur I. Klasse, 1846
Schwerter zur I. Klasse 13.9.1848
Grosskreuz des Roten Adlerordens in Brillanten mit Schwertern 13.4.1865
Oldenburgischer Haus- und Verdienstorden des Herzogs Peter Friedrich Ludwig, Großkreuz mit der goldenen Krone, 1848
Schwarzer Adlerorden mit Stern und Ordenskette
Ordenskleinod 15.10.1849
Ordenskanzler des Hohen Ordens vom Schwarzen Adler 1859
Brillanten zur Ordenskette 18.10.1861
Kronen-Orden
I. Klasse mit Eichenlaub und Schwertern 8.1866
Königlicher Hausorden von Hohenzollern
Großkomtur mit Schwertern und Collane
Stern der Groß-Comthure (Großkomtur) 17.3.1863
Brillanten-Insignien des Sterns und des Kreuzes der Groß-Comthure 16.6.1871
Schwerter zum Stern der Groß-Comthure in Brillanten 2.9.1873
Ehredegen mit Brillanten 15.8.1876
Řád svatého Vladimira, IV. třídy
Řád svaté Anny, I. třídy
Řád svatého Ondřeje
Preussisches Dienstauszeichnungskreuz (Sonderstufe)
Königlicher Seraphinenorden
Dannebrogorden
Hausorden der Wendischen Krone
K.u. Sankt Stephans-Orden, Großkreuz
Leopoldův řád, Velkokříž (Belgie)

Generalleutnant Hans-Heinrich von Arnim

30. července 2017 v 12:43 | paulito

Hans-Heinrich Sixt se narodil 6.11.1890 ve Stettinu. 18.2.1909 vstoupil jako Fahnenjunker do armády a patřil k "Königin Augusta" Garde-Grenadier-Regiment Nr. 4, kde byl v roce 1910 povýšen do hodnosti Leutnant a stal se důstojníkem Garde-Korps. Během první světové války byl nasazen jako adjutant a velitel roty na všech frontách. Těžce zraněn byl 15.5.1915. Po uzdravení byl 13.4.1916 přeložen na Kriegsministerium v Berlíně. 24.12.1918 patřil Sixt von Armin k 3. Landesschützen-Brigade v Berlíně a 5.1.1919 v Garde-Grenadier-Regiment Nr. 3 v Berlin-Charlottenburg. V Reichswehru sloužil nakonec v roce 1935 jako velitel praporu.

Oberquartiermeister I v Generalstab des Heeres do 1.9.1939
Náčelník štábu 5. Armee
Velitel 95. Infanterie-Division: 25.9.1939 - 10.5.1942
Velitel 113. Infanterie-Division: 10.5.1942 - 20.1.1943

V květnu 1942 převzal velení 113. Infanterie-Division, která se zúčastnila bojů o Stalingrad. Zde padl 2.2.1943 do sovětského zajetí, kde zemřel 1.4.1952 na srdeční nemoc. Sixt von Armin, přestože byl věrným následovníkem Friedricha Pauluse, byl velkým protivníkem stalinistického protifašistického hnutí (NKFD a BDO) v sovětských zajateckých táborech.

Fahnenjunker 18.2.1909
Leutnant 16.6.1910
Oberleutnant 25.2.1915
Hauptmann 18.10.1917
Major 1.4.1929
Oberstleutnant 1.10.1932
Oberst 1.10.1934
Generalmajor 1.3.1938
Generalleutnant 1.3.1940

Eisernes Kreuz
EK II 7.10.1914
EK I 22.12.1917
Ritterkreuz II. Klasse mit Schwertern des Großherzoglich Badischen Ordens vom Zähringer Löwen
Braunschweigischer Orden Heinrich des Löwen, IV. Klasse
Verwundetenabzeichen 1918 in Schwarz
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 22.9.1941 jako Generalleutnant a velitel 95. Infanterie-Division
Deutsches Kreuz in Gold 6.9.1942 jako Generalleutnant a velitel 95. Infanterie-Division

Oberleutnant Rudolf Pflanz

30. července 2017 v 12:02 | paulito

Rudolf "Rudi" Pflanz se narodil 1.7.1914 v Ichenheimu, Lahr, Baden. V roce 1938 sloužil u JG 131. 1.5.1939 byla JG 131 přejmenována na JG 2. Při vypuknutí války sloužil Pflanz u 3./JG 2. Zaznamenal první vítězství nad Francií 30.4.1940, když se zúčastnil sestřelu Potez 63-11 se dvěma kolegy z 3./JG 2. Pflanz získal první individuální vítězství 14.5., když sestřelil RAF Blenheim. Během bitvy o Británii létal s Majorem Helmutem Wickem (56 vítězství, RK-EL) v Stabschwarme I./JG 2 a sestřelil britské eso Flt Lt Johna Dundase (13.333/2/4.5 vítězství) z 609 Sqn, RAF poté, co Dundas sestřelil a zabil Wicka 28.11.1940. Do konce roku 1940 měl Pflanz 8 vítězství. 23.7.1941 sestřelil pět Spitfirů a Hurricanů. Po 20. vítězství byl vyznamenán Rytířským křížem 1.8.1941. Do konce roku 1941 měl 23 vítězství. Oberleutnant Pflanz byl jmenován Staffelkapitänem 11./JG 2 1.5.1942. 5.6. sestřelil tři Spitfiry nad ústím řeky Somme. Zaznamenal 49. a 50. vítězství, když sestřelil další Spitfiry 28.7. 31.7.1942 se Pflanz střetl se Spitfiry. Sestřelil jeden, ale poté byl sestřelen a zabit v Bf 109 G-1 (W.Nr. 10318) "bílá 1" nad Berck-sur-Mer. Byl posmrtně povýšen na Hauptmanna. Rudolf Pflanz získal 52 vítězství, včetně 45 Spitfire.

Flugzeugführerabzeichen
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 16.9.1940
1. Klasse 5.5.1940
Ehrenpokal der Luftwaffe 24.7.1941
Frontflugspange in Gold
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 1.8.1941 jako Oberleutnant a pilot v Geschwaderstab/Jagdgeschwader 2
Deutsches Kreuz in Gold 16.7.1942 jako Oberleutnant a pilot ve Stab I. Gruppe/Jagdgeschwader 2

Generalleutnant Gerhard Engel

28. července 2017 v 21:28 | paulito

Gerhard Michael Engel se narodil 13.4.1906 v Lausitz a vstoupil 5.10.1925 jako Schütze do 5. (Preuß.) Infanterie-Regiment Reichswehru. 5.7. až 7.7.1927 absolvoval úspěšně zkoušky na Fahnenjunkera a 1.10. byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a přidělen k Infanterie-Schule, kde byl 1.8.1928 povýšen do hodnosti Fähnrich. 1.8.1929 byl povýšen do hodnosti Oberfähnrich a 1.9.1930 přidělen k 2. Kompanie, Infanterie-Regiment 5. 1.9.1930 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 1.4.1932 převelen do 3. Kompanie. 1.7.1933 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a 10.9.1933 se stal adjutantem III. Bataillonu. O měsíc později se stal adjutantem III. Bataillon, Infanterie-Regiment Rostock, později Infanterie-Regiment 27. 1.1.1935 se stal adjutantem pluku a 12.10.1936 převzal velení 11. Kompanie. 16.3.1937 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Po výcviku velitelů rot v Infanterie-Schule Döberitz 10.1. až 22.1.1938 byl přidělen jako adjutant Heer u Führera a nakonec se stal 1.5.1938 adjutantem Wehrmacht u Führera. 24.12.1940 byl povýšen do hodnosti Major a 12.3.1943 Oberstleutnant. 18.10. až 13.11.1943 se zúčastnil výcviku velitelů praporů na Bataillons-Abteilungs-Führerschule/Lehrgruppe A v Antverpách. Krátce po návratu absolvoval Waffentechnischen Kurz a Regiments-Führer-Lehrgang v Döberitz. 1.2.1944 byl jmenován velitelem Füsilier-Regiment 27. Během bojů pluku v sestavě 12. Infanterie-Division v červnu 1944 byl obklíčen u Mogileva. Engel převzal velení divize a nakonec se mu podařil průlom. Kampfgruppe ustoupila do Minsku, kde byla opět obklíčena. Po dalším průlomu dosáhly jednotky u Baranoviči vlastní linie. Za velení vojáků obdržel Engel 4.7.1944 jako Oberstleutnant a velitel Füsilier-Regiment 27 Ritterkreuz. 19.7.1944 převzal velení Grenadier-Regiment 1097, 549. Grenadier-Division a 22.7.1944 velení 12. Infanterie-Division, kde byl v kotli u Minsku zraněn. 20.8.1944 byl povýšen do hodnosti Oberst. 9.11.1944 se stal velitelem 12. Volks-Grenadier-Division, nově ustavené v prostoru Cách a 15.11. byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Během obranných bojů se nacházela 12. Volks-Grenadier-Division u Stolbergeru. Za své výkony byla divize 26.11.1944 jmenována ve Wehrmachtsbericht a Engel obdržel 11.12.1944 679. Eichenlaub zum Ritterkreuz jako Generalmajor a velitel 12. Volks-Grenadier-Division. 30.12.1944 byl zraněn a 5.1.1945 převezen z Kriegs-Lazarett II/652 (Adenau) do Reserve-Lazarett Tegernsee (Steinmetz-Lazarett). Po návratu převzal 25.3.1945 opět svojí divizi. 12.4.1945 se stal velitelem Infanterie-Division Ulrich von Hutten a byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 7.5.1945 padl u Tangermünde do britského zajetí, propuštěn byl v prosinci 1947. Zemřel 9.12.1976 v Düsseldorfu.
 
 

Reklama