Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

General der Panzertruppen Hermann Balck

Včera v 19:52 | paulito

Hermann Balck se narodil 7.12.1893 v Gdaňsku a 10.4.1913 nastoupil v Goslaru jako Fähnrich k Hannoverschen Jäger-Bataillon Nr. 10. 10.8.1914 byl povýšen do hodnosti Leutnant, v roce 1915 byl převelen k Reserve-Jäger-Bataillon 22 na východní frontu. Na konci války byl velitelem kulometné roty. V roce 1916 se vrátil ke svému starému Jäger-Bataillonu, který byl nasazen v Alpách. Během války byl několikrát zraněn a obdržel za to Verwundetenabzeichens in Gold. Obdržel také Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba Eiserne Kreuz. Po skončení války byl se nedemobilizovanou částí své roty nasazen ke Grenzschutz Ost. Jednotka byla přejeta do Reichsheer. V Übergangsheer na jaře 1920 patřil k Reichswehr-Infanterie-Regiment 20. V 100.000 Mann-Heeres der Reichswehr přišel k 17. Infanterie-Regiment. Zde byl nejdříve jako adjutant praporu, později velitel roty. Hermann Balck byl v lednu 1923 převelen k 3. (Bad.) Eskadron, 18. Reiter-Regiment v Ludwigsburgu. Odtud byl odvelen k velitelskému výcviku. V létě 1924 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na jaře 1925 patřil k 1. (Württ.) Eskadron, 18. Reiter-Regiment v Ludwigsburgu. Od přelomu let 1925-26 patřil několik let k Ausbildungs-Eskadron, 18. Reiter-Regiment ve Stuttgart-Cannstatt. 1.10.1928 se stal velitelem 2. (Württemb.) Eskadron, 18. Reiter-Regiment ve Stuttgart-Cannstatt. 1.2.1929 byl povýšen do hodnosti Rittmeister. 1.10.1934 byl odvelen k velitelství Frankfurt an der Oder. 15.10.1935 se stal velitelem Radfahr-Bataillon 1 v Tilsitu. Na podzim 1937 byl prapor změněn na Radfahr-Abteilung 1, zůstal jeho velitelem. 1.2.1938 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 10.11.1938 byl převelen k Inspektion der Schnellen Truppen (In 6), Oberkommando des Heeres. Po tažení v Polsku převzal 23.10.1939 jako velitel Schützen-Regiment 1. Tomu velel na jaře 1940 při tažení na Západě. Zde obdržel obě Spangen zu Eisernen Kreuzen. S tímto plukem prolomil 13.5. až 15.5.1940 při útoku přes Maasu u Sedanu Maginotovu linii a postupoval rychle až k Dunkerque. 17.5.1940 byl poprvé citován ve Wehrmachtsbericht. 3.6.1940 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 1.8.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst. 23.10.1940 byl jmenován velitelem Panzer-Regiment 3. Se svým plukem bojoval Balck na jaře 1941 na Balkáně v Řecku. 15.5.1941 se stal velitelem 2. Panzer-Brigade. 7.7.1941 byl povolán do OKH. Na počátku byl podřízen Chef der Heeresrüstung und Befehlshaber des Ersatzheeres. Po několika dnech obdržel zvláštní úkol, nahradit vysoké ztráty tanků a obrněných vozidel na východně frontě. 1.11.1941 byl přidělen ke General der Schnellen Truppen. 16.5.1942 byl pověřen velením 11. Panzer-Division. 1.8.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a stal se tak velitelem 11. Panzer-Division. S divizí bojoval Balck v rámci Heeresgruppe Süd. Za úspěchy své divize obdržel 20.12.1942 Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes a byl citován ve Wehrmachtsbericht. 1.1.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 4.3.1943 obdržel Balck Schwerter zum Ritterkreuz mit Eichenlaub. V březnu 1943 byl převelen do Führerreserve. Po několika týdnech byl pověřen velením Infanterie-Division Großdeutschland, kterou v zastoupení vedl od 3.4.1943. Divize byla během jeho velení přejmenována na Panzer-Grenadier-Division Großdeutschland. 30.6.1943 byl převelen do Führerreserve. 2.9.1943 převzal velení XIV. Panzerkorps u Salerna. Při jedné návštěvě fronty se Balck zřítil se svým letounem Fieseler Storch a nemohl dále vykonávat velení. 1.11.1943 byl povýšen do hodnosti General der Panzertruppe a převzal na východní frontě velení XXXXVIII. Panzerkorps. Na počátku roku 1944 se stal jeho velícím generálem. 3.8.1944 byl pověřen zastupujícím velením 4. Panzerarmee. Za úspěchy při upevnění německé frontové linie obdržel 31.8.1944 Brillianten zum Ritterkreuz mit Eichenlaub und Schwertern. 1.9.1944 byl jmenován do funkce Oberbefehlshaber 4. Panzerarmee. 9.9.1944 byl jmenován ve Wehrmachtsbericht. 21.9.1944 převzal velení Heeresgruppe G. Byl ale povolán do Vůdcova hlavního stanu za ústup 19. Armee za Rýn, byl odvolán a převzal 23.12.1944 jako Oberbefehlshaber 6. Armee u Budapešti, ke které byla přidělena 1. a 3. maďarská armáda a vytvořena tak Armeegruppe Balck. Po tvrdých bojích v Maďarsku byl Balck se svojí 6. Armee zatlačen na západ a ve Štýrsku se vzdal Američanům. Byl v zajetí do roku 1947. Ve Francii byl odsouzen na 20 let, ale nebyl nikdy vydán. V roce 1948 byl opět zatčen a odsouzen ve Stuttgartu na tři roky do vězení, protože nechal v listopadu 1944 zastřelit Artillerie-Kommandeur Oberstleutnanta Schottkeho, protože byl nalezen zcela opilý ve svém bunkru a nezajistil svěřené pozice. Zastřelení bylo provedeno bez soudu. Balck zemřel 29.11.1982 v Aspergu.

Bojové nasazení Junkers 88 (2)

Včera v 17:41 | paulito
Letouny Junkers Ju 88A, nasazené na jihu Evropy, operovaly také aktivně proti Maltě. V dubnu 1941 se Malta stala cílem náletů Junkersů z LG 1. 29.4. sestřelily britské stíhačky letoun z 9./LG 1 a 8.5. ztratila Luftwaffe letoun z 8./KG 30, který pilotoval Uffz. Werner Gerhardt. O den později sestřelil Bristol Beaufighter Mk.IC z 252. Squadron, který pilotoval Lt. Donaldson, průzkumný Ju 88D z 2.(F)/123. Další průzkumný Ju 88D z 1.(F)/121 byl sestřelen Fulmarem z 806. Squadron FAA z letadlové lodě HMS Formidable. Ztráty mělo též britské letectvo, střelec z Ju 88D z 2.(F)/123 sestřelil Beaufighter z 252. Squadron. Celkem ztratila Luftwaffe nad Maltou 8.6. až 10.6.1941 16 letounů Ju 88. Bojištěm Ju 88 byla také severní Afrika. Průzkumné Ju 88D fotografovaly Tobruk, Tripolis a Alexandrii. Letouny z LG 1 podporovaly německo-italské pozemní jednotky. Ju 88A tvořily, spolu s He 111H, základ bombardovacích jednotek na východní frontě. 22.6.1941 byly Ju 88A ve výzbroji následujících jednotek: Luftflotte 1 - II. a III./KG 1 (59 letadel), KG 76 (90 letadel), KG 77 (91 letadel), Luftflotte 2 - I. a II./KG 3 (82 letadel), Luftflotte 4 - KG 51 (62 letadel) a I. a II./KG 54 (71 letadel), Luftflotte 5 v Norsku měla jen jednu eskadru s 6 Ju 88A - 6./KG 30. Kromě toho byly Ju 88D ve výzbroji některých jednotek dálkového průzkumu a KüFlGr. 806. Prvním cílem Ju 88 byla letiště, letouny z KG 51 zničily toho dne 100 letadel na zemi. Palubní střelci bombardérů sestřelili několik stíhaček Polikarpov I-15bis a I-153. Ju 88A byly často používány jako střemhlavé bombardéry, hlavně tam, kde byly nasazeny nepřátelské stíhačky (zastaralé Ju 87R byly kořistí i pro stejně zastaralé I-15 a I-15bis). 22.7.1941 se letouny KG 3 a KG 54 zúčastnily masového náletu na Moskvu. Ju 88A z KüFlGr. 806 bombardovaly lodě Baltské flotily, plující z Tallinu do Kronštadtu. Ju 88A bombardovaly Leningrad, Minsk, Oděsu, Kyjev. Ju 88A z Luftflotte 1 a 5 ničily sovětské transporty na Bělomorském kanálu a na železnici do Murmansku. Smrtící byly letouny Ju 88A-4 a Ju 88A-14, vyzbrojené kanóny 20 mm, určené k ničení lokomotiv. Letouny z KG 30 napadaly spojenecké konvoje, plující do Murmansku. Často byly Ju 88 používány k podpoře pozemních vojsk. Na jaře 1941 bylo hlavním úkolem bombardovacích jednotek na západní frontě noční bombardování Velké Británie a konvojů v Atlantiku a La Manche. Dva letouny Junkers Ju 88A-8 byly sestřeleny 9.6. a 24.6.1941 u Broadfield Down. Oba stroje byly vybaveny přístrojem na přeřezávání lan upoutaných balónů. Letouny Ju 88 z LG 1, nasazené v Africe, bombardovaly Marsa Matruh, Alexandrii a Tobruk. Průzkumné Ju 88D, startující z Kréty, létaly nad Bejrút, Haifu a Alexandrii. Kromě služby v bojových jednotkách byly Ju 88 používány také pro výcvik, např. ve školách v Paderbornu, Praha-Kbely, Barthu. KüFlGr. 126 používala Ju 88 v torpédové verzi, Ju 88A-4Torp. Výcvik torpédových letounů probíhal v KG 102 v Grossetu v Itálii. Na jaře 1942 byly na torpédové letouny přezbrojeny následující jednotky: III./KG 26, I. a III./KG 30 a KG 77, ta poslední obdržela letouny Ju 88A-17. Během útoků na konvoj PQ 16 (25.5. až 1.6.1942) ztratila KG 30 šest strojů, které sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo na lodích a stíhačka Hawker Hurricane z lodi SS Empire Lawrence. Během útokuů na konvoj PQ 17 potopily Junkersy, společně s Heinkely He 115C z I./KüFlGr. 906 devět obchodních a dvě vojenská plavidla. Během letního tažení na východní frontě v roce 1942 byly Ju 88 naszaeny hlavně na Ukrajině, Krymu a u Stalingradu. V noci bombardovaly i jiná města, např. Leningrad.

Ju 88 z KG 30 na letišti Catania na Sicílii v roce 1942.

Ju 88C-4 z I./NJG 2 na letišti Benghází.

Letouny Junkers Ju 88 byly nejen ve výzbroji Luftwaffe. Regia Aeronautica obdržela v polovině roku 1940 200 Junkersů 88, které potřebovala na přezbrojení italského letectva. Teprve v roce 1943 byly testovány dva stroje (Ju 88A-4 a Ju 88A-7). Prvními přezbrojenými jednotkami byly 9., 10., 30. a 35. Stormo BT. Výcvik italských pilotů probíhal v LG 1 v Eleusis a KG 30 na Rhodosu. 9. Stormo BT bylo cvičeno na letišti Montpellier, kde byla IV./KG 77. Piloti 10. Stormo BT byli na stáži u IV./KG 30 v Aalborgu a Wiener Neustadt. 10.4.1943 byly dodány čtyři Ju 88A-7 a 12 nových Ju 88A-4. Ve chvíli kapitulace Itálie, 9.9.1943, nebyla žádná jednotka bojeschopná. Celkem obdržela Regia Aeronautica 6 Ju 88A-7 a 25 Ju 88A-4. Dalším uživatelem Ju 88 bylo Rumunsko. V roce 1943 dostalo několik Ju 88D-1, které byly používány v průzkumných jednotkách. V létě byly Ju 88A-4 dodány do 75., 76. a 77. bombardovací eskadry 1. leteckého sboru (I. Corpul Aerian). Po přechodu Rumunska na sovětskou stranu (23.8.1944) byly Ju 88 používány proti německým jednotkám v Sedmihradsku, Maďarsku a na Slovensku. V Rumunsku byly Ju 88 používány pro výcvik do roku 1949. Na počátku 50. let byly všechny staženy ze služby. Dalším uživatelem Ju 88 bylo Maďarsko. Magyar Kyralyi Legero používalo Ju 88A-4 v eskadře rychlých bombardérů 102/2. Pro obranu svého území používalo také několik těžkých stíhacích Ju 88C-6. V březnu 1943 obdrželo finské letectvo 24 Ju 88A-4, stažených z bombardovacích jednotek Luftwaffe. Po opravě byly poslány do Finska, kde byly zařazeny k PLeLv 44. Podobně jako rumunské, také finské Ju 88A-4 byly nasazeny proti Němcům během přechodu Finska na stranu Spojenců v zimě 1944-45. Francouzské letectvo, nasazené proti německým pevnostem na západě Francie (Saint Nazaire, La Rochelle), používalo letouny Ju 88A-4, vyráběné v závodech SNCASE v Toulose. Celkem dodala tato továrna a Ateliers Aeronautiques de Boulogne 22 Ju 88A-4. Provedly celkem 18 bojových vzletů. Německá protiletadlová obrana dva sestřelila. Po skončení války byly předány do letecké školy v Cazaux. První jednotkou, která obdržela průzkumné Ju 88D, nyla .(F)/120 ve Stavangeru, která dostala v létě 1940 šest Ju 88D-0. Ve chvíli zahájení Bitvy o Británii, byly Ju 88D-2 ve většině průzkumných jednotek velkého doletu, např. 1.(F)/120, 1.(F)/121, 3.(F)/122 a 3.(F)/123. V roce 1941 byly Ju 88D dodány do průzkumných jednotek ve Francii, na Sicílii a v Norsku. 22.6.1941, v den útoku na Sovětský svaz, měla Luftflotte 5 v Norsku Ju 88D v 1.(F)/120, Luftflotte 1 5.(F)/122, Luftflotte 2 na středním úseku fronty 1.(F)/122. Luftflotte 4 na Ukrajině měla 3.(F)/121, 4.(F)/121 a 4.(F)/122. Letouny z 3.(F)/123, umístěné v Lannionu v Bretani, vykonávaly průzkumné lety nad Atlantikem. Nevelký počet Ju 88D používalo maďarské a rumunské letectvo. V roce 1944 začala Ju 88D nahrazovat nová verze Ju 88T, která dosahovala max. rychlosti 660 km/h. 2.(F)/Agr 11 a 3.(F)/Agr 33 používaly Ju 88T do konce války. Bombardovací Ju 88A byly používány v jednotkách Luftwaffe (napr. KG 3) do konce války. 4.3.1945 se operace Gisela (náletů na cíle ve východní Anglii) zúčastnilo 142 strojů Ju 88 různých verzí. V květnu 1945 přistál na Islandu Ju 88A-17. První jednotkou, která obdržela Ju 88S, byla I./KG 66 na zákaldnách Chartres a Montdider v roce 1944. Junkersy se zúčastnily operace Steinbock (noční nálety na města východní Anglie). V noci 24.8.1944 ztratila KG 30 během náletů na cíle ve Francii tři Ju 88S-1. Letouny Ju 88S-3 se nacházely ve výzbroji LG 1. Ju 88S z II./KG 200 se zúčastnily nočních náletů na východní frontě. Na jaře 1940 vznikla v KG 30 letka těžkých stíhaček (Zerstörerstaffel), první jednotka, vyzbrojená Ju 88C-2. V červenci byla jednotka začleněna do II./NJG 1 a používána v nočních letech nad Velkou Británii. V září 1940 byla II./NJG 1 přejmenována na I./NJG 2. Jednotka se účastnila letů nad Anglii do 11.9.1941. Jejím dalším úkolem byla obrana měst proti nočním útokům bombardérů RAF. V prosinci 1941 byla I./NJG 2 přemístěna na Sicílii. První let nad Maltou se konal v noci z 5.12. na 6.12.1941. O týden později Lt. Peter Luufs sestřelil nad Benghází Wellington ze 40. Squadron RAF. 17.12. sestřelil Lt. Dieter Sclief Blenheim ze 107. Squadron. V noci 28.12. sestřelila britská protiletadlová obrana letoun Lt. Wilfrieda Babinka, posádka zahynula. První jednotka, přezbrojená na nové Ju 88C-6, byla NJG 2. Stíhací Ju 88C-6 sloužily v KG 3, KG 30, KG 51, KG 53, KG 55 a KG 77. V V./KG 40 byly Ju 88C-6 používány pro boj se spojeneckými námořními letouny nad Biskajským zálivem. Řada Ju 88C-6, používaných v denních jednotkách, měla na trupu namalovanou imitaci přední kabiny, aby oklamala nepřátelské stíhačky, útočící na slabě bráněnou přední polosféru bombardérů.

Ju 88C-6 z 1.(J)/KG 40, vybavený radarem FuG 212.

Ju 88G-6 z II./NJG 5, vybavený radarem FuG 220 s anténou Morgenstern.

Ju 88C-6 ve verzi noční stíhačky se nacházely ve výzbroji NJG 1, NJG 2, NJG 3, NJG 4, NJG 5, NJG 6, NJG 7 a NJG 11, umístěné v Belgii, Holandsku a Německu (I./NJG 2 byla na Sicílii a krátký čas i v severní Africe) a NJG 100 a NJG 200 na východní frontě. Piloti byli školeni v NJG Schule 101 a 102. 5.12.1942 sestřelil Ju 88C-6 z V./KG 40 Sunderland, 15.5.1943 další Sunderland, o měsíc později Halifax Mk.II ASR a 14.6. B-17 u Cap Finistere. Ju 88C-6 eskortovaly rovněž průzkumné Ju 290 z FAGr. 5. Letouny z I./NJG 2, napadající v noci britské bombradéry, vracející se z náletů, sestřelily např. Blenheim Mk.IV ze 107. Squadron a Hampden ze 49. Squadron RAF. Jedním z největších úspěchů RAF bylo sestřelení poloviny z 97 bombardérů RAF, zničených při náletu na Nürnberg v noci z 30.3. na 31.3.1944. Na východní frontě byly Ju 88C-6 nasazeny odlišným způsobem. V Rusku sloužily hlavně k zachycení nalétávajících (často po jednom) sovětských nočních bombardérů (Po-2, Jak-6, Pe-8, SB-2). 9.5.1943 přistál na letišti Dyce u Aberdeenu letoun Ju 88R-1 z 10. NJG 3, jehož členem posáídky byl agent britské Intelligence Service. Tak mohli Britové prozkoumat funkčnost radarů FuG 202 a 212. Podobná příhoda se odehrála 13.7.1944, kdy na zákaldně Woodbridge přistál omylem Ju 88G-1 ze 7./NJG 2, tentokrát získali Angličané nové FuG 220 a 227. Letouyn Junkers 88G byly používány k navádění jednomotorových stíhaček během útoků na spojenecká letiště v lednu 1945 (operace Bodenplatte). 3.12.1943 sestřelily Ju 88G-1 dvě Mosquita. Před koncem války Ju 88G, vyzbrojené bombami, napadaly sovětské jednotky na východní frontě. Ju 88 se také zúčastnily evakuace německých vojsk z Kurlandska. Např. 8.5.1945 odstartovaly čtyři Ju 88G-6 z 4./NJG 3 z letiště Gardemoen u Osla a přistály na polním letišti u Libau. Tři z nich byly zničeny na zemi a poslední odletěl 10.5. se čtyřmi příslušníky Luftwaffe. 4.5. a 8.5. vykonaly letouny z 12./NJG 3 bitevní útoky na cíle v okolí Cottbusu. Poslední bojová akce proběhla 9.5.1945, proti sovětským jednotkám u Drážďan. Letouny Junkers Ju 88P-2 a Ju 88P-4 byly používány k nočním bitevním útokům na východní frontě. Verze Ju 88P-1 byla ve výzbroji III:/KG 1, umístěné v roce 1942 na obsazeném sovětském letišti Dno. Průzkumné letouny velkého doletu Junkers Ju 88H-1, se nacházely ve výzbroji 3.(F)/123, umístěné v Rennes, Cognacu a Lorientu.







Bojové nasazení Junkers 88 (1)

Úterý v 13:59 | paulito
Ju 88A-5 z I./KüFlGr 806

V srpnu 1939 bylo Erprobungskommando 88 změněno na I./KG 25. Protože nebyl dostatek sériových Ju 88A-1, byla I./KG 25 vyzbrojena také Ju 88A-0. Byla umístěna na letišti Jever. 22.9.1939 bylo označení jednotky změněno na I./KG 30. 26.9. bombardovaly čtyři Ju 88A (spolu s devíti He 111P a He 111H z I./KG 26) britské lodě v Severním moři. Unteroffizier Karl Francke hlásil zásah letadlové lodi HMS Ark Royal, jiný pilot Ju 88A hlásil zásah bitevního křižníkui HMS Hood, ale žádná loď Royal Navy nebyla poškozena. To ale nebránilo německé propagadně vyhlástit potopení Ark Royal. Francke obdržel EK II a EK I a byl povýšen do hodnosti Leutnant. Během této akce ztratila Luftwaffe létající člun Do 18D, který sestřelil Blackburn Skua z "potopené" Ark Royal. 9.10. provedlo 21 Ju 88A a 127 He 111P a H z KG 26 a LG 1 let s cílem napadnout britskou flotilu, nacházející se někde mezi Shetlandy a Norskem. Flotila nalezena nebyla a během zpáteční cesty byl ztracen, pravděpodobně kvůli poruše motorů, Ju 88A Leutnanta W. Kohla. Byl to první Ju 88 ztracený během bojového nasazení. 16.10. letouny z I./KG 30 napadly britské válečné lodě v zátoce Firth of Forth. Hlavním cílem měl být Hood, plovoucí do Rosyth. Když Ju 88A přiletěly nad přístav, byla loď v doku. Posádky měly rozkaz nenapadnout Hood v doku. V té době ještě Německo věřilo na mírové rozhovory s Velkou Británií a nechtělo ztráty civilistů. Ju 88A bombardovaly lehké křižníky HMS Edinburgh, HMS Southampton a torpédoborec HMS Mohawk. Během střemhlavého letu odpadla kabina velitele I./KG 30 Hauptmanna Helmuta Pohleho a o chvíli později (ve 14:45) byl sestřelen stíhačkou Supermarine Spitfire Mk.IA z 602. Squadron RAF, který pilotoval Capt. G. Pinkerton. Pohle se dostal do zajetí. Na sever od Port Seton sestřelily letouny z 603. Squadron stroj z 1./KG 30 a posádku vylovil trawler SS Dayspring. Letoun byl vyloven z moře. Další Ju 88, který pilotoval Leutnant von Reisen, byl poškozen, ale vrátil se na základnu Westerland na Syltu. Následující den napadly čtyři Ju 88A, které vedl Hauptmann Doenh (nový velitel I./KG 30) námořní základnu Scapa Flow. Těžce poškozená byla školní bitevní loď HMS Iron Duke. Jeden letoun byl sestřelen protiiletadlovým dělostřelectvem a zřítil se na ostrovu Hoy. 3.12.1919 byl nad Anglií sestřelen průzkumný Ju 88A z 3.(F)/122. 3.2.1940 se střelil britský trawler, hlídkující u Moray Firth, letoun z 2./KG 30, který pilotoval velitel eskadry Hauptmann H. Rosenthal. Posádka se dostala do zajetí. O šest dnů později ztratila 2./KG 30 další letoun. V únoru a březnu napadaly letouny I. a II./KG 30 dále britské cíle, např. 29.3. sestřelila protiletadlová palba britských lodí letoun Leutnanta R. Quandta. Na jaře 1940 byly do akce nasazeny další jednotky, vyzbrojené letouny Ju 88A. II./KG 30 vznikla v říjnu 1939 v Barthu a III. Gruppe v lednu 1940. Celkem dostala KG 40 84 letounů Ju 88A. Přezbrojovány byly i další jednotky: KG 4, KG 51 a LG 1. Posádky byly školeny ve speciální výcvikové jednotce, Lehrgruppe 88. Po útoku Německa na Dánsko a Norsko bombardovaly Ju 88A z Westerlandu britské lodě v Bergenu. Poškozeny byly lehké křižníky HMS Glasgow a HMS Southampton, těžký křižník HMS Devonshire a torpédoborec HMS Gurkha byly potopeny. Během náletu na Scapa Flow ztratila KG 30 dva stroje. Po obsazení jižního Norska byly Ju 88A přesunuty na letiště Oslo-Fornabeu, Stavanger a Trondheim. Byla vytvořena speciální eskadra Zerstörerstaffel I./KG 30, vyzbrojená letouny Ju 88C-2, sloužící k ochraně bombardérů. Ve chvíli zahájení ofenzívy na Západě, 10.5.1940, byly kromě KG 30 přezbrojeny dvě skupiny KG 51 a LG 1 a jedna skupina KG 4. Během tažení ve Francii byly Ju 88A používány nejen k horizontálnímu bombardování, ale i ke střemhlavému. 3.6.1940 bombardovalo 300 německých bombardérů letiště kolem Paříže i hlavní město (operace Tapir). Blochy MB 52 z Groupe de Chasse I/8 a Dewoitine D 520 z GC I/3 sestřelily Junkers z II./KG 51. 16.6.1940 sestřelily stíhačky z GC I/3 další Ju 88A u Orleansu. Během tažení ve Francii nebyly Ju 88A používány ve velkém množství, proto nebyly bojové ztráty vysoké. Pozornost zasluhuje zvláště nasazení Ju 88A během evakuace Dunkerque. Rychlé a dobře vyzbrojené Ju 88A prováděly střemhlavé lety, slabě vyzbrojené Ju 87B Stuka měly vysoké ztráty. První větší bojovou akcí, jíž se zúčastnilo více Ju 88A, byla Bitva a Anglii. V červnu a červenci 1940 byly Ju 88A používány k průzkumným letům na velkou vzdálenost a )toky na přístavy a lodě v kanálu La Manche. 1.7. byl během průzkumu u Liverpoolu sestřelen letoun z 3.(F)/121. 3.7. prováděly Junkersy z 8./KG 30 meteorologický průzkum nad Velkou Británií. Dva Ju 88 byly sestřeleny Spitfiry Mk.IA z 603. Squadron, zachránil se jen jeden člen posádek sestřelených Ju 88A-2. 8.7. byl během náletu na Sunderland sestřelen letoun velitele 9./KG 4, Hauptmanna K. Rohloffa. Jednotky Ju 88A měly ztráty nejen během bokových střetů s nepřítelem. 25.7. během náletů na továrnu Gloster v Hucclecote se Ju 88A z 5./KG 51 srazil u letiště South Cerney s britským výcvikovým Miles Master. Německý letoun se rozbil o zem. 27.7. padl do rukou Angličanů lehce poškozený Ju 88A-1. Stroj pocházel z 3./KG 51, umístěné na letišti Melun-Villaroche. Úkolem letounu bylo bombardování Crewe. Kvůli poruše navigačních přístrojů posádka nenašla cíl. Po odhození bomb přistál letoun nouzově na Buckholt Farm v Sussexu. Letoun byl pod označením AX 919 používán ke zkouškám. 11.8. Juknkersy Ju 88 bombardovaly námořní základnu Portland. Následující den vykonalo 63 letounů z KG 51 nálet na Portsmouth a 15 strojů bombardovalo radarovou stanici Ventnor na ostrově Wight. Za začátek intenzivních náletů na Velkou Británii je považován 13.8.1940 (Adlertag). Ten den provedly německé bombardéry masové nálety na britská letiště. Náletů se zúčastnily jednotky vybavené letouny Junkers Ju 88A-1, A-2 a A-5: tři skupiny KG 51, dvě skupiny LG 1, III./KG 4, I. a II./KG 54. Přezbrojovány byly III./KG 54 a III./KG 1. Letouny Ju 88A byla ještě vybavena KG 30, umístěná v Aalborgu v Dánsku. 15.8. napadlo 50 Ju 88 z KG 30 letiště Driffield, základnu bombardérů 4th Bomb Group RAF. Německé bombardéry nebyly eskortovány, doprovázelo je jen několik letounů ve verzi Ju 88C-2. Na letišti byly zničeny čtyři hangáry a deset bombardérů Armstrong-Whitworth Whitley Mk.V. Německé letouny zachytily britské stíhačky Spitfire z 616. Squadron a Hurricane Mk.I ze 73. Squadron RAF. Např. Ju 88A-5 Uffz. R. Bihra byl sestřelen Lt. D.S. Scottem ze 73. Squadron. Ju 88A z II./LG 1 napadly letiště Tangmere a Westhampnett. Byly sestřeleny dva Junkersy z 4./LG 1 a jeden z 5./LG 1, který pilotoval Uffz. H. Pauck. I./LG 1, umístěná na letišti Orleans-Bricy, vyslala 12 letadel proti letišti Middle Wallop. Junkersy zničily na zemi několik Spitfirů. 20.8.1940 sestřelil Squadron Leader A.J. Satchell, velitel 302. Squadron v 7.10 Ju 88A-1 z 8./KG 30. Německý letoun havaroval v Patringtonu. Následující den ztratila Luftwaffe tři Ju 88A, dva z KG 54 a jeden z KG 30. 22.8. napadly Ju 88A z KG 30 konvoj Topas, plující podél skotského pobřeží do přístavu Wick. Stíhačky ze 152. Squadron sestřelily Junkers z 3.(F)/121, provádějící průzum Bristolského kanálu. V září 1940 byly Ju 88 používány k náletům na letiště, zbrojovky, průzkum a napadání nepřátelských plavidel. Úspěchem Ju 88 byl nálet dvou strojů z KG 51 na letiště Brize Norton. Letouny shodily dvě 250 kg bomby a 33 50 kg bomb. V hangárech bylo zničeno 46 výcvikových letadel (Hawker Hart, De Havilland Tiger Moth, Miles Master a Miles Magister) a poškozeno bylo dalších 7 výcvikových strojů a 11 zde opravovaných Hurricane Mk.I. Na podzim a v zimě 1940-41 se Junkersy 88 zúčastnily nočních náletů na města v jižní a východní Anglii. V noci ze 14.11. na 15.11. bombardovaly Coventry. V lednu 1941 se Ju 88A nacházely ve výzbroji následujících jednotek: Luftflotte 2 - KG 30 s 90 stroji, Luftflotte 3 - II. a III./KG 1 s 53 letadly, KG 76 s 83 stroji (ale ta měla kromě Ju 88A také starší Do 17Z-2), KG 54 měla 59 strojů. LG 1 měla 98 strojů Ju 88A a Küstenfliegergruppe 806 12 Ju 88. V listopadu 1940 Hitler rozhodl o podpoře italského letectva ve Středozemním moři při útocích proti Maltě a britské flotile a při podpoře bojů v severní Africe. Z Norska byl na Sicílii přeložen X. Fliegerkorps, kterému velel Generalleutnant H.F. Giesler. V sestavě sboru byly dvě eskadry pro dálkový průzkum, 1.(F)/121 a 2.(F)/123, vybavené stroji Ju 88D a II. a III./LG 1. První bojovou akcí Ju 88 byl tzv. Illustrious Blitz, nálety proti poškozené letadlové lodi HMS Illustrious, nacházející se na Maltě. 16.1. napadlo 17 Ju 88A a 14 Ju 87R Stuka, s podporou německých a italských stíhaček, přístavní zařízení a postavení protiletadlových děl. LG 1 ztratila stroj Leutnanta Karla Pichlera, tři letouny byly poškozeny britskými stíhačkami a rozbily se během přistání v Catanii. Další dva Ju 88A byly zničena na zemi, když italský bombardovací letoun narazil do zaparkovaných Junkersů. 18.1. a 19.1. bombardovaly Ju 88A z LG 1 Maltu. Sestřelen byl mimo jiné letoun velitele 8./LG 1 Hauptmanna W. Durdecka, další Ju 88 přistál nouzově v Pozallu. Katastrofou skončil průzkumný let šest Ju 88A z 8./LG 1 večer 23.1.1941. Díky protivětru došlo posádkám palivo a všechny musely vyskočit nad mořem, zachránit se podařilo jen jednoho pilota, Uffz. Herberta Isachena. Následující den ztratila 4./LG 1 Ju 88A, který sestřelil Sea Gladiator z 806. Squadron FAA. O dva dny později zničily Hurricany průzkumný Ju 88D z 1.(F)/121. 3.2. napadly Junkersy maltská letiště Hal Far, Luqu a Kalafranu. Celkem při náletech na Maltu ztratila Luftwaffe 12 Junkersů Ju 88A a D. Prvním letounem Luftwaffe, ztraceným v Africe, byl Ju 88D z 2.(F)/123, sestřelený 3.2.1941 nad Tripolisem Hurricanem Mk.IA ze 73. Squadron RAF. Cílem bombardérů z LG 1 byly Benghází, Tripolis a Tobruk. 15.2. sestřelilo protiletadlové dělostřelectvo nad Maltou Ju 88A ze 7./LG 1. Během německo-italské ofenzívy v severní Africe ničily Junkersy soustředění spojeneckých jednotek. Napadaly též konvoje na Maltu a do Alexandrie. Akcí proti Maltě se zúčastnily také dvě jendotky námořního letectva s Ju 88A, Küstenfliegergruppe 506 a 806. Bombardovací a průzkumné Junkersy byly používány také při tažení na Balkán, v bojích proti Jugoslávii a Řecku. Byly zde nasazeny tyto jednotky s Ju 88: Luftflotte 4 - Stab, I. a II./KG 51 na letišti Wiener Neustadt, III./KG 51 na letišti Vídeň Schwechat, 4.(F)/121 na letišti Seyring, I./LG 1 na letišti Krumovo v Bulharsku. Bojů v Řecku se ještě zúčastnily II. a III./LG 1. Ráno 6.4.1941 napadly Ju 88 a Ju 87 letiště Veles, Skopje a Stip. Bombardéry z KG 51 se zúčastnily náletu na Bělehrad. Tři Ju 88 byly poškozeny jugoslávskými stíhačkami. Následující den Ju 88 z KG 51 pokračovaly v náletech na Bělehrad, tentokrát byly ztráty vyšší. Tři bombardéry z I./KG 51 sestřelily stíhačky a dva poškozené se rozbily během nouzových přistání na letištích Arad a Recita v Rumunsku. 12.4. sestřelil Hurricane ze 4. leteckého pluku jugoslávského letectva Ju 88A z II./KG 51 v prostoru Banja Luki, který pilotoval Leutnant H. Westen. Nad letištěm Mostar napadl další Hurricane Ju 88A Uffz. Gügelse z II./KG 51, ale sestřelil ho zadní střelec bombardéru. 13.4. bombardovaly Ju 88 z KG 51 Ilidzu. Po zahájení útoku byly letouny Luftwaffe nasazeny také na italsko-řecké frontě. Ju 88A z III./KG 30, společně s He 111H z 2./KG 4, provedly nálet na přístav Pireus. Junkersy bombardovaly z malé výšky a Heinkely shodily miny do přístavu. Ve 20.35 přilétly nad přístav letouny ze 7./KG 30, kterým velel Hauptmann Hajo Herrmann. Ju 88A napadly ve střemhlavém letu v přístavu kotvící lodě. Třikrát byl zasažen aprník Clan Fraser, naložený 250 tunami TNT. Výbuch zcela zničil přístav a následovala exploze na lodi City of Roubaix, která převážela munici pro Turecko. Celkem se potopilo 11 plavidel, další byly poškozené, včetně vojenských lodí, lehkých křižníků HMAS Perth a HMS Ajax a protiletadlového křižníku HMS Calcutta. Přístav nebyl provozuschopný 10 dnů, později jen značně omezeně. Herrmannův letoun byl poškozen protiletadlovým dělostřelectvem a přistál nouzově na italské základně Rhodos. V noci 10.4.1941 sestřelil Bristol Blenheim Mk.IF z 30. Squadron RAF na Athénami Ju 88A. Ten samý den sestřelilo britské stíhací eso Major M.T.J. Pattle (46 sestřelů) dva Ju 88, jeden z 7./KG 30 a druhý z 8./KG 30. 15.4. napadly Junkersy z I./LG 1 a KG 51 Athény. Letoun Leutnanta Sattera potopil v Pireu parník Clan Cumming o nosnosti 18.000 BRT. Následující den bombardovaly Ju 88 přístav Khalkis. 19.4. sestřelil Major Pattle letoun velitele I./KG 51, Hauptmanna Heinricha Hahna. Ve stejný den potopil Ju 88A z LG 1 parník Pennland. V následujících dnech se hlavním cílem Ju 88 staly evakuační konvoje z Řecka a zátoky Suda na Krétě. 29.4. sestřelil jeden Ju 88 letoun Fairey Seagull z křižníku HMAS Perth. V dubnu 1941 ztratila Luftwaffe v Řecku a Jugoslávii 32 letounů Ju 88A a D. 2.5. po poledni naapdlo 24 Ju 88 Sudu. Hurricany sestřelily dva stroje z 1./KG 51. 11.5. napadly dvě formace Ju 88 spojenecká plavidla v přístavu Alexandrie. Junkersy bombardovaly též velký konvoj (Tiger Convoy) se zásobami pro jednotky v severní Africe. Zúčastnily se také operace Merkur, obsazení Kréty. Operaci podporovaly I. a II./LG 1 z letiště Eleusis. 21.5. poškodily Junkersy lehký křižník HMS Ajax. Během náletu byly použity bomby PC 1400 o hmotnosti 1.400 kg. Ju 88 z II./LG 1 potopily bombami SC 1000 lehký křižník HMS Fiji. 29.5. sestřelily námořní stíhačky Fairey Fulmar Mk.I z letadlové lodě HMS Formidable nad Krétou dva Ju 88A z LG 1. Posádku jednoho letounu vylovil torpédoborec HMS Hereward. Během ochrany ústupu z Kréty sestřelily Blenheimy Mk.IVF z 45. Squadron RAF Ju 88A z II./LG 1. Během bojů nad Krétou ztratili Němci 23 Ju 88A.

Ju 88A-5 z KG 54 Totenkopf

Generalleutnant Albrecht Baier

13. srpna 2018 v 21:34 | paulito

Albrecht Baier se narodil 28.7.1893 ve Frankfurt am Main a vstoupil 24.2.1913 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee. Přišel k 1. Brandenburgisches Feldartillerie-Regiment "General-Feldzeugmeister" Nr. 3. Zde byl 19.6.1914 povýšen do hodnosti Leutnant. S plukem přišel jako důstojník baterie na frontu. V prosinci 1915 se stal adjutantem pluku. Koncem roku 1916 se stal adjutantem 64. Feldartillerie-Brigade. 16.9.1917 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Od léta 1918 byl velitrelem baterie zpět ve svém 1. Brandenburgisches Feldartillerie-Regiment "General-Feldzeugmeister" Nr. 3. Během války nebyl nikdy zraněn a obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba stupně Eiserne Kreuz. Po půlroce u Freikorps Hülsen byl převzat do Reichsheer. Při výstavbě 200.000 Mann-Übergangsheeres der Reichswehr na jaře 1920 patřil k Reichswehr-Artillerie-Regiment 3. V 100.000 Mann-Heeres der Reichswehr byl u 3. (Preuß.) Artillerie-Regiment. Zde sloužilo další roky jako důstojník baterie. 1.10.1923 byl na velitelském výcviku ve štábu 3. Division v Berlíně. Současně byl přidělen k 13. (reitende) Batterie, 3. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Postupimi. 1.5.1925 byl u 12. (reitende) Batterie, 3. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Postupimi povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.10.1925 byl převelen na Reichswehrministerium v Berlíně. Tam strávil další rok v Heeres-Ausbildungs-Abteilung (T4). Na jaře 1927 byl převelen k Ausbildungs-Eskadron, 13. (Preuß.) Reiter-Regiment v Hannoveru. Na jaře 1928 patřil k 4. Batterie, 3. (Preuß.) Artillerie-Regiment ve Frankfurt an der Oder. V roce 1928 byl opět na další rok přeložen na Reichswehrministerium v Berlíně, kde byl na Heeres-Organisations-Abteilung (T2). 1.2.1932 se stal velitelem 16. (reitende) Batterie, 3. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Saganu. 1.2.1933 byl povýšen do hodnosti Major a přeložen do štábu 2. Division ve Štětíně. 1.10.1934 se stal náčelníkem štábu Wehrkreiskommando II, které bylo na jaře 1935 přejmenováno na II. Armeekorps ve Štětíně. 1.8.1935 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 12.10.1937 se stal velitelem Artillerie-Regiment 73 ve Weimaru. 1.2.1938 byl povýšen do hodnosti Oberst. Na počátku druhé světové války byl převelen do Führerreserve. Na počátku září 1939 byl jmenován náčelníkem štábu Militärbefehlshaber Posen. Tento štáb byl v říjnu 1939 přejmenován na Generalkommando Stellvertretendes Generalkommando XXI. Armeekorps. Na počátku února 1940 se stal náčelníkem štábu XXXIX. Armeekorps. 20.9.1940 se vrátil na post náčelníka štábu Generalkommando Stellvertretendes Generalkommando XXI. Armeekorps v Poznani. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a stal se velitelem 102. Infanterie-Division. Od 10.3.1942 ho na této pozici zastupoval Oberst Werner von Räsfeld. Obdržel obě Spony ke svému Železnému kříži. 1.5.1942 byl přeložen do Führerreserve. 1.8.1942 se stal velitelem 342. Infanterie-Division. 1.1.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 31.8.1943 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. 5.11.1943 byl přeložen do Führerreserve. Na počátku ledna 1944 vedl měsíc 230. Infanterie-Division. 20.2.1944 se stal velitelem 297. Infanterie-Division. 11.10. až 26.10.1944 byl pověřen velením XXI. Gebirgskorps. Poté opět převzal velení 297. Infanterie-Division, kterou vedl do konce války. Po kapitulaci padl do zajetí Spojenců, propuštěn byl v roce 1947. Zemřel 17.1.1953 ve Weinheimu.

Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (9)

7. srpna 2018 v 21:33 | paulito
Privateery
První eskadrou, která obdržela a nasadila PB4Y-2 Privateer, byla VPB-118. Jednotka opustila USA v listopadu 1944 a byla v bojové zóně v březnu 1945. VPB-106 byla mezitím nasazena na druhou tour a dostala nové Privateery na podzim 1944. PB4Y-2 byly během války nasazeny jen v Pacifiku. Eskadry, které je obdržely, byly VPB-118 až VPB-124 a VPB-143. Vracející eskadry, přezbrojené na Privateery pro svoji druhou tour, byly VPB-101, VPB-102, VPB-104, VPB-106, VPB-108, VPB-109, VPB-111 a VPB-115 až VPB-117. Obdržely je také dvě výcvikové eskadry, VPB-197 (San Diego) a VPB-200 (Kaneohe Bay, Havaj). V Pacifiku bylo také nasazeno několik transportních RY-3, postavených na základě Privateerů. Navy obdrželo také B-24D/PB4Y-1 Liberatory, stejně jako B-24J. Ty byly také označeny PB4Y-1, ale měly v přídi střeleckou věž ERCO místo Emerson. VB-102 a VB-104 tvořily Navy Long Range Search Group na Šalamounových ostrovech, která létala daleké mise proti japonské lodní dopravě. VB-106, které velel komandér John Hayward, přišla do jižního Pacifiku v listopadu 1943 a potopila nebo poškodila 97 japonských lodí, včetně tří ponorek a sestřelila 20 letadel. Podobně jako armádní letecké jednotky, postupovaly i ty námořní během bojů na severovýchod. VPB-117 "Blue Raiders" byly takovou typickou eskadrou, která bojovala od Guadalcanalu k Leyte. Létala z Biaku a Morotai, Taclobanu na Filipínách a poté z Tinianu přímo proti Japonsku. VPB-104 "Bucaneers" začala svoji druhou tour v listopadu 1944 pod velením komandéra Whita Wrighta a operovala z Taclobanu. VPB-116 začala na Tinianu používat Privateery na dlouhých misích proti Japonsku, zatímco VPB-108 instalovala do přídě svých Privateerů čtyři pevné kanóny 20 mm a útočila na japonské přístavy a lodě. Dvouocasé Liberatory zůstaly ve službě u US Navy do roku 1945, včetně PB4Y-1 z VD-5, která podporovala v únoru 1945 invazi na Iwo Jimu. Krátce před koncem války začaly Privateery nosit pod křídly SWOD-9 Bat, kluzák s 454 kg bombou. Po shozu byla zbraň kontrolována dále z letadla radarem až po dopad na cíl. Pro letadlo to neznamenalo žádnou změnu struktury křídla, ale stroje dostaly označení PB4Y-2B. VPB-109 v Palawanu na Filipínách se v dubnu 1945 stala první eskadrou, vybavenou Baty a první úspěch přišel 27.5.1945, kdy poručík Leo Kennedy potopil japonský torpédoborec. 31.5.1945 přišla na Tinian VBP-123, aby vystřídala VPB-109, VPB-124 se připojila krátce poté. Nové eskadry ale získaly málo úspěchů, Baty měly značné problémy se spolehlivostí. V červenci 1945 byly Privateery nasazeny na Yontan Field na Okinawě a na Tinianu, zatímco další eskadry (napříkald VPB-106) pokrývaly Filipíny z Palawanu.

20th CMS
20th CMS, s fotoprůzkumnými Liberatory F-7, se přesunula z Nadzabu na Nové Guiney na Biak v září 1944. Později létala eskadra z Dulagu na Leyte, opět z Biaku, z Taclobanu, Leyte, Clark Field a nakonec z Okinawy. 90th BG "Jolly Rogers" se přesunula na Biak 10.8.1944. Během 27 měsíců, od listopadu 1942 do ledna 1945, byla 90th BG stála na frontě a létrala mise v malých skupinkách na velké vzdálenosti. Skupina obdržela čestnou citaci za úder na letiště Wewak na Nové Guinei v září 1943. Další akce zahrnovaly bitvy o Bismarckovo moře v květnu 1943 a nálety na ropné rafinérie v Balikpapanu na Borneu v září a říjnu 1944. Jak se válka posunovala k Japonsku, byla 90th BG přesunuta na San Jose na Mindoru 26.1.1945. "Jolly Rogers" podporovali pozemní síly na Luzonu, útočili na průmysl na Formose, bombardovali železnice, přístavy a letiště na asijské pevnině.

Hong Kong
2.4.1945 se 90th BG a 380th BG staly prvními jednotkami Fifth Air Force, které bombardovaly pevninskou Čínu, když napadly Japonci obsazenou britskou kolonii Hong Kong. Hlavním cílem byly lodě v přístavu, protože Kenney chtěl přístav vraky uzavřít. Doky a sklady byly dalším cílem. Mise nalezla téměř prázdný přístav a setkala se se silnou protiletadlovou palbou. 90th zaútočila na doky Kowloon, které byly bombardovány, jen jeden letoun byl poškozen protiletadlovou palbou. 380th bombardovala doky Taikoo. Liberatory byly napadeny dvěma stíhačkami Nakajima Ki-44 z letiště Kai Tak, ale doprovodné P-38 Ligtning je odrazily. Jeden B-24 byl poškozen protiletadlovou palbou a pilot přistál na letišti San Marcelino na Luzonu.

Royal Australian Air Force
Kromě bombardovacích skupin AAF v Pacifiku měly B-24 velký úspěchtaké u Royal Australian Air Force (RAAF). Liberatory obdržely 12., 21., 23., 24., 25., 99. a 102. squadrona, zatímco 200. a 201. flight je používaly pro shozy výzbroje pro hnutí odporu v Holandské Východní Indii. RAAF používalo také několik transportních LB-30. RAAF obdrželo první B-24D v roce 1943. Dalšími typy byly B-24J, L a M. Ačkoliv většina bojových operací RAAF se soustředila na Barmu, později byly také některé lety prováděny nad Pacifikem. První takovou misi podnikla 21. squadron 11.1.1945, kdy se zúčastnila ozbrojeného průzkumu ostrovů západně od Timoru. V červenci 1945 bombardovaly Liberatory RAAF Balikpapan v přípravě na spojeneckou invazi. 24. squadron se zúčastnila operací proti Jávě a Borneu z Fentonu. Při jednom takovém náletu 6.4.1945 sestřelil Liberator A72-77 japonskou stíhačku A6M2, než byl sám sestřelen. Pět členů posádky vyskočilo na padácích. Stíhačky také sestřelily Liberator A72-81 a opět vyskočilo pět mužů na padácích. Catalina, která zachránila dva z těchto letců, byla zasažena a zapálena na hladině. Bitva zužila dál a další Catalina některé letce zachránila. Většina Liberatorů RAAF válku přežila, vyřazeny byly oficiálně v roce 1952.

Twentieth AF
Twentieth Air Force, která používala Mariány ke konečné ofenzívě proti Japonsku a stala se později částí FEAF, měla malý počet Liberatorů mezi početnou armádou B-29 Superfortressů. Celkem obdržela Twentieth Air Force 33 B-24, 14 v roce 1944 a 19 v lednu až srpnu 1945. Jeden B-24 byl ztracen při přeletu z USA. Jako část Twentieth Air Force, používala 3rd Photo Recon Squadron primárně F-13A Superfortress, ale měla také malý počet B-24 a F-7 Liberator, které sloužily k odhalování japonských radarů. Liberatory provedly 31 vzletů. K Twentieth Air Force byla přidělena také 55th Reconnaissance Squadron, vyzbrojenou B-24L/M Liberatory. Ty podnikaly mise k průzkumu počasí.

Liberatory navždy
Polsední měsíce války proti Japonsku dominovaly B-29 Superfortessy z Twentieth Air Force. Jako symbol nasazení Liberatorů se B-24 ze Seventh Air Force zúčastnily náletů den před a po svržení atomové bomby na Hirošimu. 5.8. napadly Tarumizu, kde byla továrna, vyrábějící sebevražedné letouny Kugisho Ohka. 7.8. napadlo 23 Liberatorů z 11th BG Omutu. 11.8. se konal jeden z posledních náletů Liberatorů pře kapitulací 15.8., bombardovaly Liberatory z 11th BG a 494th BG Kurume a zapálily čtvrtinu města. 7.8.1945 se Liberator z 868th BS, "Lady Luck II", pilotovaný poručíkem E.B. Millsem, stal posledním SB-24, ztraceným v boji a jediným americkým letounem, který byl ztracen nad Koreou.Letoun byl sestřelen během náletu na jihovýchodné pobřeží Korey s celou posádkou. Poslední Privateer, ztracený během války, byl stroj z VPB-121 v polovině srpna 1945, během střetu s několika japonskými stíhačkami. Druhý Privateer uprchnul poškozen. Polovina posádky poručíka Johna Raineyho zahynula, druhá polovina byla zajata a mučena. Vrátili se do USA v září 1945. Není jasné, který Liberator přistál jako první na půdě kapitulujícího Japonska. Jednou možností je B-24M "Batchelors Brother" poručíka Freda C. Lowa z 531st BS/380th BG, který přistál 2.9.1945 v Atsugi.

B-24J "Lady Eve" z 867th BS/494th BG nad Zálivem Davao letí shodit své bomby na japonská zařízení ve filipínské vesnici Ising na Mindanao. Byla to jedna z mnoha misí na podporu filipínského hnutí odporu.

US Navy PB4Y-2 Privateer byl delší a těžší, než Liberator.

PB4Y-1 Liberator z průzkumné eskadry VD-4, prosinec 1944.



Korvettenkapitän Adalbert von Blanc

6. srpna 2018 v 20:05 | paulito

Adalbert von Blanc se narodil 11.7.1907 ve Wilhelmshavenu a vstoupil 1.4.1926 do II. Schiffsstammdivision der Ostsee a absolvoval svůj námořní výcvik na cvičné lodi Niobe a křižníku Emden. 1.10.1930 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See a 25.9.1931 se stal důstojníkem roty u I. Schiffsstammdivision der Ostsee. 1.4.1933 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See a stal se důstojníkem roty u II. Schiffsstammdivision der Ostsee. 29.9.1933 se stal strážním důstojníkem na T 157 v 2. Minensuchhalbflottille. 1.5.1934 byl přidělen k 1. Minensuchhalbflottille a zde byl adjutantem a 1.10.1936 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant stal se velitelem M 110. 1.11.1938 se stal velitelem Ausbildungs-Kompanie, 13. Schiffsstammabteilung. 26.8.1939 byl převelen ke stavbě pomocného křižníku Orion a 10.12.1939 se stal prvním důstojníkem této lodi. 1.10.1941 byl v hodnosti Korvettenkapitän dán k dispozici velícímu admirálovi Station der Ostsee a 7.12.1941 se stal náčelníkem štábu 2. Sicherungs-Division. 2.3.1943 byl převelen na Sperrschule der Marine. 8.9.1943 se stal velitelem 2. Minensuchflottille. 1.4.1944 byl povýšen do hodnosti Fregattenkapitän a stal se velitelem 2. Sicherungs-Division. 10.10.1944 se stal velitelem 9. Sicherungs-Division. 27.11.1944 obdržel za odvoz německých jednotek na baltské ostrovy Ritterkreuz. 6.5.1945 obdržel za evakuaci německých jednotek a civilistů z Gdaňsku Eichenlaub zum Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Na konci války padl do britského zajetí a byl přidělen k 1. Minenräum-Division. Adalbert von Blanc zemřel 7.11.1976 ve Flensburgu.

Leutnant der Reserve Prosper Graf zu Castell-Castell

6. srpna 2018 v 19:20 | paulito

Prosper Graf zu Castell-Castell se narodil 4.9.1922 v Bad Köstritz a od 1.4.1940 absolvoval svoji pracovní službu v Lager Brunneck bei Tarnowitz a později v Lager Oppeln. 1.10.1940 se přihlásil k 2. Batterie, leichter Artillerie-Ersatz-Abteilung 116 v Oppeln a přišel 20.12.1940 ke zpravodajské četě II. Abteilung, Artillerie-Regiment 116. 10.2.1941 byl Castell-Castell převelen do 5. Batterie, Artillerie-Regiment (mot.) 116 a zúčastnil se tažení na Balkáně. Po zahájení bojů na východní frontě byl 22.10.1941 zraněn a po uzdravení přišel k 2. Batterie, leichter Artillerie-Ersatz-Abteilung (mot.) 116 v Oppeln. 1.2. až 31.5.1942 se nacházel na Schule für Schnelle Truppen, později Panzertruppenschule Wünsdorf a 27.6.1942 přišel jako instruktor ke štábu Schützen-Ersatz-Bataillon (mot.) 13 v Neiße. 11.9.1942 byl převelen k 5. Panzer-Division, kde byl přidělen k 2. Kompanie, Kradschützen-Bataillon 55 jako velitel čety. 26.10.1942 se stal velitelem čety v 9. schwere Infanterie-Geschütz-Kompanie, Panzergrenadier-Regiment 14, kde se stal posléze velitelem roty. 1.12.1942 byl zraněn a krátce byl přidělen k doplňovacím jednotkám pluku, pak se vrátil jako velitel 9. Kompanie. 6.8.1943 a 3.10.1943 byl opět zraněn. Zúčastnil se bojů Panzergrenadier-Regiment 14 8.1.1944, když nepřítel zaútočil se třemi divizemi na pozice II. Bataillonu. Přitom byla fronta pluku zatlačena na západ a hrozilo křídelní obklíčení 5. Panzer-Division a XX. Armeekorps a průlom na Kalinkoviči. Castell-Castell zahájil palbu na nepřítele, ustavil frontu a odrazil útok nepřítele. Při těchto bojích byl 13.1.1944 těžce zraněn a poslán do lazaretů Pinsk a Varšava. Za to obdržel 23.2.1944 jako Leutnant der Reserve a velitel 9. Kompanie, Panzergrenadier-Regiment 14 Ritterkreuz. V březnu byl poslán do Reserve-Lazarett IV v Breslau, 16.1.1945 byl přidělen k Panzergrenadier-Ersatz- und Ausbildungs-Bataillon 13. 21.1.1945 byl poslán na tři týdny do Reserve-Lazarett Berlín a nakonec do Reserve-Lazarett Bad Köstritz, odkud byl v červnu 1945 Američany propuštěn ze zajetí. Prosper Graf zu Castell-Castell zemřel 3.1.1989 v Castellu.

Generalleutnant Johannes Bässler

5. srpna 2018 v 22:40 | paulito

Hans Baeßler se narodil 3.5.1892 v Grasegrundu a vstoupil 20.1.1914 jako Leutnant do Königlich Preußische Armee k 3. Schlesisches Infanterie-Regiment Nr. 156. Byl mladším bratrem Generalleutnant Ericha Baeßlera. S ním šel na počátku války na frontu a byl po několika týdnech zraněn. Teprve koncem roku se na frontu vrátil. Prošel různými jednotkami a 18.8.1917 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Koncem války se vrátil k 3. Schlesisches Infanterie-Regiment Nr. 156. Obdržel oba stupně Eiserne Kreuz. Po válce byl převzat do Reichsheer. V Übergangsheer der Reichswehr na jaře 1920 byl u Reichswehr-Infanterie-Regiment 16. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres der Reichswehr byl důstojníkem roty v 3. (Preuß.) Infanterie-Regiment. 1.10.1922 byl poslán k velitelskému výcviku do štábu 1. Division v Königsbergu. 1.10.1923 byl převelen k 2. Batterie, 1. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Insterburgu. Zůstal ale odvelen ve štábu 1. Division. 1.10.1924 byl převelen do štábu Ausbildungs-Bataillon, 3. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Marienburgu. 1.4.1925 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.10.1925 byl převelen na Reichswehrministerium v Berlíně. Zde byl umístěn v Heeres-Ausbildungs-Abteilung (T 4). 1.10.1926 byl převelen k 4. (Preuß.) Eskadron, 14. Reiter-Regiment ve Schleswigu. 1.10.1927 byl převelen k 4. Batterie, 2. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Güstrow. 1.10.1928 byl opět převelen na Reichswehrministerium do Berlína, k Inspektion der Verkehrstruppen (In 6). 1.1.1931 se stal velitelem 2. Kompanie, 2. (Preuß.) Kraftfahr-Abteilung ve Schwerinu. 1.12.1932 byl povýšen do hodnosti Major. 1.9.1933 byl odvelen jako instruktor na Kriegsakademie. 1.8.1934 se stal náčelníkem štábu 3. Kavallerie-Division. Ta byla 1.10.1934 přejmenována na Schnelle Division. 1.7.1935 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 15.10.1935 se stal náčelníkem štábu 1. Panzer-Division. V létě 1936 se stal náčelníkem štábu v Kommando der Panzertruppen. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Oberst i.G. 1.4.1938 se stal náčelníkem štábu XVI. Armeekorps. 10.11.1938 se stal velitelem Panzer-Regiment 4. Ten vedl i na začátku druhé světové války 1.9.1939. Poté byl přeložen do Führerreserve. 10.9.1939 se stal náčelníkem štábu XI. Armeekorps. S ním se zúčastnil tažení v Polsku. Při něm obdržel obě Spangen zu Eisernen Kreuzen. Na jaře 1940 se zúčastnil s XI. Armeekorps tažení na Západě a na jaře 1941 na Balkáně. V létě 1941 se s ním zúčastnil invaze do jižního Ruska. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. O několik týdnů později byl převelen do Führerreserve. 15.4.1942 se stal velitelem 9. Panzer-Division na jižním úseku východní fronty. 25.7.1942 byl těžce zraněn a velení odevzdal. Po uzdravení byl v listopadu 1942 jmenován velitelem 14. Panzer-Division. Po 10 dnech velení předal a byl přeložen do Führerreserve. 9.1.1943 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. Na jaře 1943 byl odvelen k Oberbefehlshaber West. V červnu 1943 se stal velitelem Division A, která byla v červenci 1943 přejmenována na 242. Infanterie-Division. Na podzim 1943 byl převelen s divizí do Francie. 1.2.1944 byl převelen do hodnosti Generalleutnant. V létě 1944 byl nasazen proti spojenecké invazi u Toulonu. 26.8.1944 byl těžce zraněn a odvezen do lazaretu ve Vídni, kde 9.11.1944 zemřel.

Generalleutnant Erich Bässler

5. srpna 2018 v 22:14 | paulito

Erich Baeßler se narodil 5.8.1890 v Oberförsterei Grasegrund a vstoupil do kadetního výcviku 14.3.1911 jako Fähnrich v Kaiserliche Armee. Přišel k 5. Niederschlesisches Infanterie-Regiment Nr. 154. Byl starším bratrem pozdějšího Generalleutnant Johannese Baeßlera. 22.5.1912 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Se svým plukem nastoupil jako velitel čety na začátku války na frontu. 18.12.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V polovině roku 1916 se stal adjutantem pluku. Od léta 1918 se stal ordonančním důstojníkem XXIV. Reservekorps. Během první světové války obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a ona stupně Eiserne Kreuz. Po válce byl převzat do Reichsheer. 31.1.1920 byl propuštěn z Reichswehru v hodnosti Hauptmann. Vstoupil k policii. Tam strávil 15 let a dotáhl to na hodnost Oberstleutnant. 15.10.1935 byl převzat do Wehrmacht. Stal se velitelem II. Bataillonu Infanterie-Regiment 65 v Brémách. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Oberst. V létě 1939 se stal velitelem Infanterie-Ersatz-Regiment 22 v Brémách. 1.12.1939 se stal velitelem Infanterie-Regiment 399. Na jaře 1940 s ním byl převelen do Dánska. V létě 1940 byl pluk převelen jako okupační jednotka do Francie. Na jaře 1941 byl poslán do Rumunska. V červnu 1941 vedl Infanterie-Regiment 399 při útoku do jižního Ruska. 29.9.1941 byl jmenován v Ehrenblatt des Heeres. 18.10.1941 obdržel obě Spangen zu Eisernen Kreuzen a Deutsches Kreuz in Gold. Na počátku listopadu 1941 byl převelen do Führerreserve. 1.1.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.4.1942 se stal velitelem 377. Infanterie-Division v severní Francii. Poté byl s divizí přesunut na jižní úsek východní fronty. V prosinci 1942 byl převelen do Führerreserve. 30.6.1943 byl odvelen k Heeresgruppe D. Zde byl pověřen jako zastupující velitel 17. Luftwaffen-Feld-Division. V říjnu 1943 se stal velitelem 19. Luftwaffen-Feld-Division v Holandsku. Divize byla přejmenována na 19. Feld-Division (L). 1.1.1944 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Divize byla přesunuta do Itálie a 1.6.1944 přejmenována na 19. Luftwaffen-Sturm-Division. Po krátké době předal velení Oberst Albertovi Henzemu a byl přeložen do Führerreserve. 8.8.1944 byl převelen k Oberkommando des Heeres a pověřen speciálními úkoly. Na podzim 1944 byl jmenován do funkce Stadtkommandant Oslo. V listopadu 1944 se stal velitelem 49. Infanterie-Division. V prosinci 1944 velení opět odevzdal. Po kapitulaci skončil v sovětském zajetí, zemřel 11.5.1957 v Brémách.

Torpédoborec HMCS Haida

3. srpna 2018 v 12:30 | paulito

Torpédoborec Haida je jedinou lodí třídy Tribal z druhé světové války, která se zachovala do dnešních dob. Celkem bylo postaveno 27 těchto lodí v britských loděnicích od roku 1937. 16 objednalo britské námořnictvo, osm Royal Canadian Navy (RCN) a tři Royal Australian Navy (RAN). Pro kanadské námořnictvo byly první čtyři lodi postaveny v Británii, druhé čtyři v kanadském Halifaxu. HMCS Haida byla poslední loď první série, byla spuštěna na vodu 29.9.1941 v loděnici Vickers Armstrong Ltd. V Newcastlu a 30.8.1943 zařazena do služby. Po zkouškách a intenzivním výcviku posádky byla Haida zařazena do britské 17. flotily torpédoborců ve Scapa Flow. Společně s třemi kanadskými sesterskými loděmi byla nasazena v severním Atlantiku. Na jaře 1944 byla Haida odvelena k 10. flotile torpédoborců v Plymouthu a zúčastnila se bojů s německými torpédoborci, kdy byl těžce poškozen Z-32 u ostrova De Bas a musel být potopen. V této bitvě byla potopena také sesterská loď Haidy, Athabaskan. Na přelomu let 1944-45 byla opět nasazena v severním Atlantiku. Ještě do 30.4.1945 se zúčastnila střetů s Luftwaffe a ponorkami. Během války bylo 13 torpédoborců třídy Tribal ztraceno. Po skončení války byla Haida nasazena v rámci operace Kingdom od 16.5.1945 v norském Trondheimu. Teprve poté odplula zpět do Kanady, kde patřila dva roky k Záložní flotile. V roce 1947 byla opět aktivována a do roku 1949 modernizována. V letech 1952 až 1954 byla nasazena v Koreji a od roku 1956 byla ansazena jako stíhač ponorek. Ještě do roku 1963 fungovala jako školní a 9.7.1965 byla otevřena jako památník kanadského námořnictva.

General der Flieger Karl Barlen

2. srpna 2018 v 22:40 | paulito

Karl Barlen se narodil 17.7.1890 v Traben-Trarbachu a vstoupil 12.6.1909 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee. Přišel k 8. Rheinisches Infanterie-Regiment Nr. 70. V něm byl po absolvování Kriegsschule povýšen 16.11.1910 do hodnosti Leutnant. Stal se důstojníkem roty ve svém pluku. Do začátku první světové války v srpnu 1914 zůstal u svého pluku. Potom byl převelen k Feld-Flieger-Abteilung Nr. 8. 22.3.1916 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V létě 1916 byl převelen ke štábní službě. Během války získal oba stupně Eiserne Kreuz. Po válce byl jako Oberleutnant převzat do Reichsheer. Ve 100.000 Mann-Heeres der Reichswehr přišel k 15. Infanterie-Regiment. Zde byl nasazen jako důstojník roty. 1.10.1922 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Byl převelen do štábu II. (Thür.) Bataillon, 15. Infanterie-Regiment v Eisenachu. V létě 1923 se stal velitelem 5. Kompanie, 15. Infanterie-Regiment v Sondershausenu. 1.10.1928 byl propuštěn z Reichswehru, ale byl poslán na tajný pilotní výcvik na základnu Lipeck v Sovětském svazu. 1.10.1929 byl opět jako Hauptmann opět zařazen do Reichswehru k 4. (Bad.) Eskadron, 18. Reiter-Regiment v Ludwigsburgu. Odtud byl převelen do štábu 5. Division ve Stuttgartu. 1.4.1933 byl povýšen do hodnosti Major. Na podzim 1933 byl převelen na Reichsluftfahrtministerium (RLM) a převzat do Luftwaffe. Zde byl nasazen na Personalamtu. 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. V březnu 1936 se stal velitelem Aufklärungsgruppe 115 v Göppingenu. Současně byl jmenován do funkce Fliegerhorstkommandant Göppingen. 1.4.1937 byl povýšen do hodnosti Oberst a nasazen na RLM v Berlíně. Zde byl ve funkci vedoucí oddělení na Personalamtu. 1.2.1939 byl jmenován do pozice vedoucího Amtsgruppe Personal na RLM. 20.4.1939 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.4.1941 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 31.3.1943 byl jmenován velitelem Schutzzone Slowakei. 1.4.1944 byl povýšen do hodnosti General der Flieger. Při kapitulaci na konci války padl do sovětského zajetí, propuštěn byl na podzim 1955.

Korvettenkapitän Gerhard Bigalk

2. srpna 2018 v 22:11 | paulito

Gerhard Bigalk se narodil 26.11.1908 v Berlíně a vstoupil 8.4.1934 do Reichsmarine a absolvoval svůj pěchotní výcvik u 2. Kompanie, II. Schiff-Stamm-Abteilung der Ostsee v Stralsundu. Od 13.6.1934 absolvoval výcvikový kurz pro poddůstojníky. Po skončení kurzu přišel k pozorovatelskému výcviku na Fliegerschule (See) Parow, kde byl 1.4.1936 povýšen do hodnosti Oberfähnrich zur See. 25.9.1936 byl Gerhard Bigalk převelen k Küsten-Mehrzweckstaffel List a 1.10.1936 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See. 14.2. až 23.8.1937 se jako pozorovatel v Aufklärungskette 88 zúčastnil nasazení ve Španělsku v rámci Legion Condor. Po návratu se stal adjutantem u Kommando der Fliegerschulen und Ersatzabteilungen (See). 1.6.1938 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant zur See a 1.9.1938 se stal pozorovatelem u Küsten-Mehrzweckstaffel 3./106 v Borkumu. 1.6.1939 byl povýšen do hodnosti Kapitänleutnant a 1.11.1939 byl převelen k U-Boots-Waffe. Absolvoval U-Boots-Schule a U.T.O.-Lehrgang. 13.3.1940 byl převelen k 1. U-Ausbildungs-Flottille a 2.6.1940 se stal velitelem ponorky U-14 v 24. Unterseeboots-(Schul-)Flottille. 19.12.1940 byl převelen k stavbě ponorky U 751 a převzal ponorku 31.1.1941 do služby. Jeho první bojová plavba trvala 3.6. až 5.7.1941 a potopil jednu loď s 5.370 BRT. Na druhé plavbě 2.8. až 8.9.1941 nezískal žádný úspěch. Třetí plavbu absolvoval Gerhard Bigalk 11.10. až 8.11.1941, opět bez úspěchu. Na své čtvrté plavbě 16.12. až 26.12.1941 potopil doprovodnou letadlovou loď CVE Audacity o 11.000 BRT. Za tento úspěch obdržel 26.12.1941 Ritterkreuz. Na páté plavbě 14.1. až 23.2.1942 potopil Bigalk dvě lodě o 11.487 BRT a poškodil další o 8.096 BRT. Na sedmé plavbě 15.4. až 15.6.1942 potopil dvě lodě o 4.554 BRT. 14.7.1942 vyplula U 751 na svoji sedmou plavbu. 17.7.1942 byla ponorka potopena nepřátelským letadlem v Atlantiku, severozápadně od Kap Ortegal, nikdo nepřežil. Na sedmi plavbách potopil Gerhard Bigalk šest lodí o 32.411 BRT a poškodil jednu o 8.096 BRT. 5.4.1945 byl posmrtně povýšen do hodnosti Korvettenkapitän.

Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (8)

2. srpna 2018 v 15:57 | paulito
Obležení Rabaulu
V listopadu a prosinci zlikvidovaly Liberatory Thirteenth Air Force zbývající japonský odpor na Bougainville opakovanými nálety ze všech výšek. Ex-394th BS SB-24 přibyly na Mundu 28.12.1943 a obdržely označení 868th BS. Byly zodpovědné za potopení 34.000 BRT japonských lodí, včetně letadlové lodě, dvou torpédoborců a dvou ponorek, ačkoliv japonské záznamy potopení těchto lodí nepotvrzují. Obbležení Rabaulu pokračovalo, Liberatory se zúčastnily s dalšími letouny náletů 19.12., 23.12. a 24.12. Na Vánoce Liberatory z 5th BG bombardovaly přes špatné počasí Lakunai. Nálety pokračovaly po zbytek roku, ale byl sestřelen Liberator plukovníka Mariona D. Unruha. Ačkoliv je pátrací letouny našly a shodily jim zásoby, už je nikdo nespatřil. Velitelem 5th BG se stal podplukovník Joseph E. Reddoch Jr. Opět a opět byl zasahován Rabaul. 22.1.1944 ho napadlo 33 Liberatorů a 6 B-25 Mitchell. O čtyři dny později napadly Liberatory opět Lakunai. Do konce ledna bylo nad Rabaulem ztraceno nejméně osm Liberatorů. Během prvních tří měsíců roku 1944 shodila Thirteenth Air Force 4.632 bomb na Rabaul. Na jaře 1944 se pozornost přesunula na Truk na Karolínách a Liberatory se zde staly častými návštěvníky. Štáb Thirteenth Air Force se přesunul z Hollandie na Nové Guiney do Noemfooru 13.9.1944. I po vytvoření FEAF zůstala Thirteenth samostatná, štíb se přesunul na Morotai 29.10.1944 a na Leyte 1.3.1945.

Kenneyho summit
V lednu 1944 odletěl generál Kenney do Washingtonu na konferenci s velitelem AAF generálem Henry H. Arnoldem. Jako obvykle, Kenney požadoval posily a více letadel. Dostal odpověď, že vše bylo odesláno do Evropy, ale existuje plán na zvýšení jeho sil. V té době ukončilo velení v jižním pacifiku svoje tažení na Admiralitních ostrovech a a bylo nyní přesunuto dále na sever, do středního Pacifiku a severně od Nové Guiney. Podle Kenneyho nebyla již Thirteenth Air Force dále potřebná v jihozápadním Pacifiku a navrhnul Arnoldovi, aby jí přesunul pod něj. Generál Kenney se vrátil do Austrálie stejným letadlem jako generálmajor Hubert R. Harmon, který se 7.1.1944 stal novým velitelem Thirteenth. Arnold a náčelník štábu armády generál George C. Marshall se ještě nerozhodli, co s Thirteenth Air Force, ale Kenneyho návrh se jim líbil a doporučili ho Štábu náčelníků. Arnold již plánoval povolat velitele Thirteenth Air Force generálmajora Harmona do Států a řekl Kenneymu, aby poslal převzít velení generálmajora St. Clair Streetta. Ten převzal velení 15.6.1944, v den, kdy bylo vytvořeno Far East Air Forces (FEAF).

Far East Air Forces
Průmyslové komplexy a ropné rafinérie v centru Balikpapanu na Borneu byly cílem pro americké bombardéry od jejich prvních dnů na Jávě až do posledních fází války, s jednou velkou mezerou. Byl to japonský druhý největší zdroj rafinované ropy po Palembangu na Sumatře a po náletech v roce 1943 generál Kenney zjistil, že japonské stíhací jednotky nemají dostatek paliva. V době, kdy Thirteenth Air Force upřela svůj zájem na Balikpapan koncem září 1944, se stala součástí Far East Air Forces (FEAF), kterému velel Kenney. 30.9.1944 byl podniknut velký nálet na Balikpapan. 90th BG, 5th BG a 307th BG vzlétly z Noemfooru krátce po půlnoci 30.9. s nádržemi plnými paliva k dlouhé cestě mezi nepřátelským flakem a stíhačkami. Byla to nejdelší mise, která byla kdy podniknutá B-24. Za denního úsvitu, 2.000 km a devět hodin po vzletu, se 23 Liberatorů z 5th BG setkalo na bodě soustředění a zaútočilo na Balikpapan. Dvě japonské stíhačky je doprovázely posledních 400 km, kde na ně čekalo 30 dalších. Pět minut za 5th BG přiletěla nad cíl 307th a našla ho v kotoučích dýmu. Sedm z 23 Liberatorů bombardovalo podle radaru. Další shodily bomby do dýmu. Když přiletěla 90th BG, byl cíl zcela zastřen a jedna eskadra shodila své bomby. Stíhací odpor byl silný a tři Liberatory z 5th BG byly sestřeleny. Byl to začátek dalších náletů na Balikpapan. Generál Kenney, velitel FEAF, měl pod sebou Fifth a Thirteenth Air Force, Seventh Air Force byla přidána k FEAF v létě 1945 a Twentieth Air Force po válce. 3.10.1944 byl Balikpapan opět terčem a 307th BG vyslala 20 Liberatorů nad rafinérii Pandansari. Stíhací ochrana byla opět připravena a bylo sestřeleno pět Liberatorů, i když jejich střelci hlásili sestřel 19 stíhaček. Mise nad Balikpapan pokračovaly, ale příště se stíhací ochranou. 307th BG se přesunula na Morotai koncem roku 1944, kdy australské jednotky držely jednu polovinu ostrova a japonské druhou.

B-24J "Shack Bunny" z 867th BS/494 th BG při letu na Zálivem Davao k japonskému letišti Mintal na Mindanau, březen 1945.

B-24J Liberator z 867th BS/494th BG letí proti letišti Licanan na Mindanau 19.2.1945.

Australský B-24L Liberator byl přesunut z 380th BG k Australanům 11.9.1944.



SS-Obersturmbannführer Gerhard Bremer

31. července 2018 v 19:01 | paulito

Gerhard Bremer se narodil 25.7.19189 v Gut Düsterntal a vstoupil 1.10.1936 jako dobrovolník do III./SS-Standarte Germania. V roce 1937 byl odvelen na SS-Junkerschule Bad Tölz a na podzim 1938 přišel jako SS-Untersturmführer do 10. Kompanie, Leibstandarte SS Adolf Hitler. Jako ordonanční důstojník se zúčastnil tažení v Polsku a na Západě. Bojoval na Balkáně a přišel k Aufklärungs-Abteilung der LSSAH, se kterým od června 1941 bojoval v Rusku. Jako SS-Obersturmführer a velitel 1. Kradschützen-Kompanie se vyznamenal při postupu na jižní Ukrajině a obsazení Mariupole, za co obdržel 30.10.1941 Ritterkreuz. 30.1.1943 byl povýšen do hodnosti SS-Hauptsturmführer a převzal v červnu 1943 velení III./SS-Panzergrenadier-Regiment 26. 30.1.1944 se stal velitelem SS-Panzer-Aufklärungs-Abteilung 12 v Belgii. S ním se zúčastnil bojů v Normandii a za boje v kapse u Falaise v srpnu 1944 obdržel Deutschen Kreuz in Gold. 25.11.1944 obdržel za obranné boje u Namuru Dubové listy. Koncem roku 1944 se zúčastnil ofenzívy v Ardenách a bojů v Maďarsku, kde byl 20.4.1945 povýšen do hodnosti SS-Obersturmbannführer. Na konci války padl do francouzského zajetí, ze kterého byl propuštěn v červenci 1948. Zemřel 29.10.1989 v Denia-Las Rotas ve Španělsku.

1939 Železný kříž II. třídy: 1.10.1939
1939 Železný kříž I. třídy: 5.6.1940
Německý kříž ve zlatě: 30.8.1944, SS-Sturmbannführer, velitel SS-Panzer Aufklarungs Abteilung 12, 12. SS-Panzer Division Hitlerjugend
Rytířský kříž (30.10.1941), SS-Obersturmführer, velitel 1. Kradschützen Kompanie, SS-Division (mot) LSSAH
Dubové listy (668., 26.11.1944), SS-Sturmbannführer, velitel SS-Panzer Aufklarungs Abteilung 12, 12. SS-Panzer Division Hitlerjugend
Spona za boj zblízka (stříbrná): 25.11.1943
SS čestný prsten
SS čestný meč
Útočný odznak pěchoty bronzový: 12.5.1942
Medaile za východní frontu: 21.9.1942

Generalmajor Walter Barenthin

31. července 2018 v 18:46 | paulito

Walter Barenthin se narodil 13.1.1888 v Berlíně a vstoupil 17.9.1908 jako Fahnenjunker do 1. Nassauische Pionier-Bataillon Nr. 21, kde byl 22.5.1909 povýšen do hodnosti Fähnrich a 27.1.1910 Leutnant. 1.10.1911 až 31.8.1913 byl na Militärtechnische Akademie. V lednu 1914 se stal adjutantem velitele ženistů XVII. Armeekorps. Při vypuknutí první světové války byl 1.8.1914 převelen jako adjutant do Pionier-Regiment Nr. 25. 27.1.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a od května 1915 sloužil jako velitel roty v Pionier-Regiment Nr. 25. 18.4.1917 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 1.1.1918 jako velitel roty a učitel na Pionierschule Jeumont bei Maubeuge. 1.5.1918 se stal adjutantem 5. Pionier-Inspektion v Kölnu, 31.3.1920 byl z armády propuštěn. 1.5.1936 byl Walter Barenthin reaktivován a 1.6.1936 se stal velitelem roty v Pionier-Bataillon 7. 1.9.1936 byl povýšen do hodnosti Major a 1.11.1937 se stal důstojníkem ve štábu Sperrdienstgruppe Regensburg. 1.5.1938 sloužil jako ženijní štábní důstojník u XVII. Armeekorps. 1.6.1939 se stal ženijním štábním důstojníkem u Landwehr-Kommandeur Hannover. Po vypuknutí druhé světové války převzal 1.9.1939 velení Pionier-Bataillon 216. Ten vedl do 31.3.1941. 1.9.1940 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.4.1941 přestoupil do Luftwaffe a byl jmenován do funkce Korps-Pionierführer XI. Fliegerkorps, se kterým absolvoval útok na Krétu. 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Oberst a 1.11.1942 se stal velitelem Luftwaffen-Jäger-Regiment Barenthin v Tunisku. 10.3.1943 byl zraněn a odvezen do lazaretu. Po uzdravení v květnu 1943 byl jmenován velitelem doplňovacích jednotek a škol XI. Fliegerkorps. 1.9.1943 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a 13.9.1943 se stal velitelem 3. Fallschirmjäger-Division. 14.2.1944 předal velení divize a následující den byl jmenován do funkce Höherer Kommandeur der Ersatz- und Ausbildungseinheiten der Fallschirm-Armee. 1.4.1945 převzal ještě velení 20. Fallschirmjäger-Division, kterou vedl do konce války. Nakonec padl do britského zajetí, ze kterého byl propuštěn 27.8.1947. Zemřel 28.2.1959.

Oberstleutnant Bernd von Baer

31. července 2018 v 18:25 | paulito

Bern von Baer se narodil 20.3.1911 v Berlíně. V roce 1930 vstoupil jako důstojnický čekatel do Infanterie-Regiment 3 v Deutsch-Eylau. V roce 1931 byl Fahnenjunker, rok nato Fähnrich a 1.1.1934 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Byl velitelem čety, ordonančním důstojníkem pluku a velitelem roty, 1.10.1935 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Od roku 1938 byl adjutant v Infanterie Regiment 43, 1.8.1939 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a zúčastnil se tažení v Polsku a Francii. Vyznamenal se osobní statečností a obdržel oba stupně Eiserne Kreuz. Po výcviku generálního štábu v roce 1941 byl Bern von Baer převelen k OKH v Berlíně. V roce 1942 přišel von Baer, 1.2.1942 povýšen do hodnosti Major a přeložen do štábu 16. Panzer Division do Ruska, která právě postupovala ke Stalingradu. Do 23.1.1943 byl von Baer bez ustání v nasazení. Na osobní rozkaz von Paulusu odletěl Major von Baer 24.1.1943 ze stalingradského kotle v jednom z posledních tří Ju 52 a ušel tak osudu 6. Armee. Když byla v dubnu 1943 16. Panzer Division nově ustavena, stal se von Baer náčelníkem štábu divize. V Itálii v prostoru Salerna musela 16. Panzer Division, spolu s přiděleným Fallschirmjäger Regiment 3, bojovat s vyloďujícím se britským X. tankovým sborem. Bern von Baer, od 2.8.1943 Oberstleutnant, vedl osobně protiúder na Battipaglii. Devět dnů probíhaly boje, než nařídil von Kesselring zastavení útoku. 16. Panzer Division byla převelena na střední úsek východní fronty. Zúčastnila se těžkých bojů u Alexandrovky a Čerkass. 13.1.1944 obdržel von Baer Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Po dalších těžkých bojích byl na jaře 1944 převelen k Fallschirm-Panzer Division Hermann Göring, kde se stal náčelníkem štábu. 25.5.1944 byla divize nasazena v Itálii u Nettuna. 15.7.1944 byla divize stažena z Itálie a během tří dnů přesunuta po železnici k Varšavě a nasazena do boje. 28.2.1945 obdržel Oberstleutnant von Baer 761. Eichenlaub zum Ritterkreuz. Po kapitulaci 8.5.1945 padl von Baer do ruského zajetí, ze kterého krátce na to uprchnul. Zemřel 27.11.1981 v Kölnu.

Generalmajor Gustav Banse

25. července 2018 v 22:34 | paulito

Gustav Banse se narodil 19.4.1893 ve Schwerinu a vstoupil 1.10.1913 jako jednoroční dobrovolník a aspirant na záložního důstojníka do 1. Großherzoglich Mecklenburgische Grenadier-Regiment Nr. 89, 7.8.1915 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. 1.10.1915 se stal velitelem čety v Infanterie-Regiment Nr. 360. 15.4. až 31.7.1916 absolvoval letecký pozorovatelský výcvik v Armee-Luftpark Gent a v Übungs-Flugpark Ost ve Varšavě. Nakonec byl zařazen jako pozorovatel k Feldflieger-Abteilung 6 a 15.10.1917 se stal adjutantem u Fliegergruppenführer 9. Od 1.12.1917 sloužil jako instruktor pro stíhací piloty na Flieger-Beobachter-Schule Schwerin. Současně byl adjutantem vedení výcvikových kurzů. 15.3.1918 se stal adjutantem Fliegergruppenführer 10. 16.5.1919 byl převzat jako aktivní důstojník a stal se důstojníkem roty v Infanterie-Regiment 17 ve Schwerinu. V srpnu 1919 přestoupil k policii a byl ve štábu Chefs des Sicherheitswesens Mecklenburg-Schwerin. Od 1.1.1920 byl jako Offizier z.b.V. u Höheren Fliegerstaffel, Polizei Mecklenburg a 1.7.1920 byl povýšen do hodnosti Polizei-Oberleutnant. Od listopadu 1920 byl učitelem na Höheren Polizeischule Eiche a Mecklenburgischen Polizeischule Warnemünde, později Schwerin. 1.7.1927 až 30.6.1929 byl odpovědný za letecké záležitosti u velitele Polizeibereitschaft Schwerin a od 1.7.1929 personálním referentem na ministerstvu vnitra Mecklenburg-Schwerin. 1.8.1933 až 31.10.1934 byl velitelem revírní policie u velitelství Ordnungs-Polizei Schwerin a nakonec velitelem 4. Hundertschaft v Mecklenburgischen Polizei. 1.11.1934 vstoupil jako Rittmeister do armády a stal se velitelem eskadrony ve Fahr-Abteilung Lübeck. 1.3.1935 byl povýšen do hodnosti Major a stal se velitelem Fliegertruppe Göttingen a Fliegerhorst-Kommandant Göttingen. 1.4.1936 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.11.1938 byl převelen do štábu Kampfgeschwader 253 (Legion Condor) jako zástupce Geschwader-Kommodora. 15.3.1939 se stal náčelníkem Sonderstab Waber v Praze, 1.4.1939 byl povýšen do hodnosti Oberst. 15.7.1939 se stal velitelem Luftzeuggruppe 8 v Breslau. 5.10.1939 převzal velení Luftzeuggruppe 12 ve Wiesbadenu a 1.10.1940 Luftzeuggruppe Westfrankreich. 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a 30.7.1943 byl jmenován do funkce Quartiermeister u Feldluftgau-Kommando XXV v Dněpropetrovsku. 9.1.1944 byl převelen do Führerreserve a byl k dispozici Ministeramt des Reichsmarschalls a Generals der Flieger Bodenschatzovi. 1.10. až 31.12.1944 byl na dovolené a nakonec se stal náčelníkem Wehrmacht-Kraftfahrwesens na OKW, 28.2.1945 byl penzionován. Zemřel 1.8.1965 v Lübecku.

SS-Gruppenführer / General der Kavallerie Walter Brämer

25. července 2018 v 22:06 | paulito

Walter Brämer se narodil 7.1.1883 v Köningsberu a vstoupil 2.3.1901 do hannoverského Dragoner-Regiment Nr. 16. 27.1.1902 byl povýšen do hodnosti Leutnant. 1.10.1906 byl převelen do Militär-Reitschule, kde prodělal výcvik kavaléristy. 1.10.1908 byl převelen do Kriegsakademie a 27.1.1910 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 21.7.1911 byl převelen k Truppenkommando ve Fußartillerie-Regiment von Hindersin Nr. 2. 1.4.1912 se stal důstojníkem generálního štábu v Großen Generalstab. Po vypuknutí války byl ve štábu 9. Kavallerie-Division. 9.9.1916 byl převelen do štábu 75. Reserve-Division, o měsíc později ke štábu 6. Kavallerie-Division. Opět o měsíc později byl převelen ke štábu 7. Kavallerie-Division. 18.4.1917 byl převelen do štábu KuK-Österreich-Ungarischen XII. Armee-Korps. V listopadu 1917 byl ve štábu vrchního ubytovatele 10. Armee-Oberkommandos. 28.3.1918 byl nasazen ve štábu 234. Infanterie-Division, o měsíc později ve štábu XXVI. Reserve-Korps. Po válce byl převzat do Reichswehru, do štábu Reichswehr-Brigade 20. 13.12.1919 byl poslán na Říšské ministerstvo obrany. 1.1.1922 byl povýšen do hodnosti Major a 1.4.1922 se stal velitelem eskadry v Kavallerie-Regiment 2. 16.10.1922 byl zařazen do dělostřeleckého kurzu a po jeho ukončení do štábu 6. Division. Zde byl 1.4.1926 povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.2.1927 převzal velení Kavallerie-Regiment 6. Po kurzu těžkých pěchotních zbraní v září 1929 a povýšení do hodnosti Oberst 1.10.1929. 1.1.1931 se stal velitelem Insterburgu. 1.10.1932 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a 30.11.1932 poslán do penze. 1.10.1935 vstoupil do SS, s SS-Nummer 223.910. Jako SS-Standartenführer byl zařazen do štábu SS-Oberabschnitt Nord a 15.4.1936 byl převelen do štábu SS-Oberabschnitt Nordwest. 15.5.1936 byl přeložen do štábu SS-Oberabschnitt Nordsee a 13.9.1936 povýšen do hodnosti SS-Oberführer. Walter Brämer se stal členem Lebensbornu. 20.6.1938 byl jmenován do hodnosti SS-Brigadeführer a 1.7.1938 se jako Generalmajor vrátil do Wehrmacht, kde se stal velitelem týlu Armeegebiet 580. 20.5.1941 byl zařazen do Führerreserve OKW a 1.7.1941 povýšen do hodnosti Generalleutnant a 30.1.1942 převelen do štábu SS-Oberabschnitt Nordsee. 1.9.1942 byl povýšen do hodnosti General der Kavallerie z.V. a 20.4.1944 SS-Gruppenführer. 17.1.1945 byl převelen k Wehrkreis I do Königsbergu, kde 10.2.1945 převzal velení Armeegebiet 11. Armee. 4.3.1945 byl stažen do Führer-Reserve, 2.5.1945 byl zajat Brity a umístěn do Special-Camp XI v Bridgendu v jižním Walesu. V říjnu 1947 byl propuštěn. Zemřel 13.6.1955 v Hamburku.

NSDAP-Nr.: 4 012 329
SS-Nr.: 223 910

Deutsches Kreuz in Silber
1939 Spange zum 1914 EK I
1939 Spange zum 1914 EK II
1914 EK I
1914 EK II
KVK I mit Schwerten
KVK II mit Schwerten
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Landesorden
Ehrendegen des RF SS
Totenkopfring der SS

SS-Oberführer und Oberst der Schutzpolizei Friedrich-Wilhelm Bock

25. července 2018 v 21:39 | paulito

Friedrich-Wilhelm Bock se narodil 6.5.1897 ve Wreschenu, Warthegau jako syn pastora. Po maturitě se přihlásil dobrovolně do armády a bojoval na západní a východní frontě až do těžkého zranění. Na konci války bojoval jako Leutnant s Freikorpsem v Pobaltí a krátce poté se vrátil do vlasti, kde se přihlásil k Schutzpolizei. Po dlouholeté službě byl v roce 1933 povýšen na Hauptmann der Schutzpolizei a v roce 1934 na Majora. S počátkem polského tažení v roce 1939 velel Bock policejnímu praporu a v roce 1940 byl jmenován velitelem II. Abteilung, Artillerie Regiment, SS-Polizei Division, se kterou se zúčastnil tažení v Rusku. U Lugy obdržel oba dva stupně Železného kříže a byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant der Schutzpolizei und SS-Obersturmbannführer. Na počátku ruské zimní ofenzívy 10.2.1942 u Něvy byla Bockova jednotka zapojena do těžkých bojů. Organizoval obranu a odrazil nepřátelský průlom. Za to obdržel Bock 28.3.1943 jako SS-Obersturmbannführer und Oberstleutnant der Schutzpolizei a velitel II. Abteilung, SS-Artillerie-Regiment 4 Rytířský kříž. Bock zůstal u své divize do března 1944 a 15.3.1943 převzal velení 19. (lett.) SS-Freiwilligen-Division, jejíž velitel SS-Brigadeführer Hinrich Schuldt padnul na východním břehu řeky Velikaja. Jeho další pozicí byl Artillerieführer u II. SS-Panzerkorps, kde po zranění Silvestera Stadlera velel 9. SS-Panzer Division Hohenstaufen. Pod jeho velením bojovala divize u Cheux a u Estry. Za vynikající výkony svých vojáků obdržel SS-Oberführer Bock jako velitel 9. SS-Panzer Division Hohenstaufen 2.9.1944 Dubové listy. Po návratu Stadlera se Bock vrátl na svůj post Korps-Artillerieführer. Friedrich-Wilhelm Bock zemřel 11.3.1978 v Hannoveru.

SS-Oberführer: 1.8.1944
SS-Standartenführer: 9.11.1943
SS-Obersturmbannführer der Reserve: 5.1.1942
SS-Sturmbannführer der Reserve: 1.11.1941
Major der Schupo

1914 Železný kříž II. třídy
Kříž cti 1914-1918 1914
Odznak za zranění (černý)
1939 Spona k Železnému kříži II. třídy (21.8. 1941)
1939 Železný kříž I. třídy (16.9. 1941)
Rytířský kříž (23.8. 1943), SS-Obersturmbannführer und Oberstleutnant der Polizei, velitel II./SS-Polizei Artillerie Regiment, SS-Polizei-Division
Dubové listy (570., 2.9. 1944), SS-Oberführer und Oberst der Schupo, velitel Artillerie II. SS-Panzer Korps
KVK II mit Schwertes
Ostmedaille: 2.8.1942

Konteradmiral Erich Bey

24. července 2018 v 22:26 | paulito

Erich Bey se narodil 23.3.1898 v Hamburku a v lednu 1916 vstoupil do Kaiserliche Marine. Navštěvoval Offiziersschule Mürwik. Nakonec byl převelen na těžký křižník Freya a v květnu 1916 na bitevní loď Schleswig Holstein. V únoru 1918 se stal strážním důstojníkem Schul-Halbflottille a v březnu 1918 byl povýšen do hodnosti Leutnant zur See. V květnu 1918 se stal strážním důstojníkem v 5. Torpedoboots-Halbflottille. 1.3.1919 se stal velitelem roty v III. Marinebrigade. 31.3.1922 se stal strážním důstojníkem na torpédovém člunu a v říjnu 1924 velitelem skupiny v Marineschule Mürwik. Od března 1926 byl strážním důstojníkem na školní lodi Niobe, 28.9.1927 se stal velitelem torpédového člunu T 155. V říjnu 1929 byl odvelen k různým štábním pozicím. 20.9.1931 byl pověřen velením 1. Schnellbootshalbflottille. V září 1934 byl odvelen na OKM k Ausbildungs-Abteilung. 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Korvettenkapitän. V dubnu 1937 se stal vedoucím výcviku u 2. Zerstörer-Division. 28.5.1938 se stal velitelem 3. Zerstörer-Division. 26.10.1938 převzal velení torpédoborce Friedrich Ihn. 4.4.1939 se stal velitelem 4. Zerstörer-Flottille, které velel v bojích o Narvik. 1.4.1940 byl povýšen do hodnosti Kapitän zur See. Za své velení u Narviku obdržel 9.5.1940 Ritterkreuz. 10.5.1940 byl jmenován do funkce Führer der Zerstörer. 14.5. až 14.11.1940 velel současně 6. Zerstörer-Flottille. 10.4.1942 byl povýšen do hodnosti Kommodore a 1.3.1943 Konteradmiral. Od listopadu do prosince 1943 byl současně velitelem Kampfgruppe Nord-Norwegen. 26.12.1943 zemřel Erich Bey v boji na palubě bitevní lodě Scharnhorst.




Major Wilhelm Balthasar

24. července 2018 v 22:07 | paulito

Wilhelm Balthasar se narodil 2.2.1914 ve Fuldě v Hesensku. Sloužil od roku 1933 u dělostřeleckého pluku, ale byl přesunut jako Leutnant k Luftwaffe v roce 1935. V listopadu 1936 vstoupil do Kondor Legion, kde sloužil u Aufklärerkette Kampfgruppe K/88. Získal první vítězství ve španělské občanské válce, když na průzkumné misi sestřelil republikánský I-16 20.1.1937. 15.3.1937 byl zařazen do Aufklärungsgruppe A/88, která létala s He 112. Byl zařazen do Jagdgruppe J/88 v září 1937. Získal u této jednotky šest vítězství, včetně čtyř SB-2, sestřelených 7.2.1938. Vrátil se do Německa 23.3.1938. Během 17 měsíců ve Španělsku odlétal Balthasar 465 misí. Byl vyznamenán Španělským křížem ve zlatě s meči a brilianty. Na začátku války byl Balthasar Staffelkapitänem 1./JG 1 a zúčastnil se invaze do Polska. S blitzkriegem ve Francii začal Balthasar zvyšovat své skóre. Sestřelil tři belgické Gladiatory a francouzský Morane 11.5.1940. Pět francouzských letadel sestřelil 5.6. (20. - 24.) a čtyři 6.6. (25. - 28.). 14.6. byl Hauptmann Balthasar vyznamenán Rytířským křížem, jako druhý stíhací pilot po Werneru Möldersovi. Navíc zaznamenal 13 letadel zničených na zemi. Byl nejúspěšnějším německým stíhačem ve Francii. 5.7. byla 1./JG 1 přejmenován na 7./JG 27. 1.9.1940 byl Balthasar jmenován Gruppenkommandeurem III./JG 3. 4.9. byl vážně zraněn na noze nad Canterbury v boji se Spitfiry 222. squadrony RAF. Navzdory tomu létal o 14 dní později opět operačně. 23.9. sestřelil dva Spitfiry jen 88 náboji. Získal další tři vítězství, než byl opět hospitalizován v listopadu. Major Balthasar byl jmenován Kommodorem JG 2 16.2.1941. 22. - 27.6. sestřelil 9 nepřátel, včetně pěti RAF Blenheimů 23.6. (32. - 40.). Byl vyznamenán Dubovými listy (č. 17) za 40 vítězství 2.7. 3.7.1941 byl Balthasar zabit v boji se stíhači RAF u Aire, Franci. Když se Balthasar pokusil uniknout z boje v Bf 109 F-4 (W.Nr. 7066) střemhlavým letem, křídla jeho letadla se ulomila a to spadlo jihovýchodně od St. Omer. Byl posmrtně povýšen do hodnosti Major a pochován na hřbitově z WW I ve Flandrech vedle svého otce, který zde tehdy padl. Wilhelm Balthasar získal 47 vítězství. V letech 1939-41 odlétal 300 misí.


Generalleutnant Curt Badinski

24. července 2018 v 22:03 | paulito

Curt Badinski se narodil 17.5.1890 v Grebensteinu a 15.1.1910 vstoupil jako Fahnenjunker do císařské armády. Přišel k Lauenburgisches Jäger-Bataillon Nr. 9. 16.6.1911 byl povýšen do hodnosti Leutnant a stal se velitelem čety. Po vypuknutí první světové války byl nasazen na frontu. Na počátku léta 1915 se stal adjutantem praporu. 18.8.1916 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na podzim 1916 se stal velitelem roty. Na jaře 1917 se stal adjutantem 22. Infanterie-Brigade. Zbytek války byl nasazen ve štábní službě. Za války obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba stupně Eisernes Kreuz. Po skončení války byl převzat do Reichsheer. V Übergangsheer der Reichswehr patřil na jaře 1920 k Reichswehr-Infanterie-Regiment 11. V 100.000 Mann-Heer der Reichswehr byl u 6. Infanterie-Regiment. Zde byl nasazen jako důstojník roty. Od jara 1923 byl u 13. (Minenwerfer) Kompanie pluku v Ratzeburgu. 1.10.1923 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.10.1924 byl ve štábu Ausbildungs-Bataillon, 6. Infanterie-Regiment v Ratzeburgu. 1.10.1925 se stal velitelem 15. Kompanie, 6. Infanterie-Regiment v Ratzeburgu. Na podzim 1926 se stal velitelem 15. Kompanie, Ausbildungs-Bataillon, 2. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Allensteinu. V letech 1929-30 byl velitelem 2. Kompanie, 2. (Preuß.) Infanterie-Regiment v Allensteinu. V roce 1931 byla rota přeložena do Ortelsburgu. 1.10.1932 byl převelen k 2. (Preuß.) Artillerie-Regiment. Zde navštěvoval kurzy ve štábu Gruppenkommando 1 v Berlíně. V létě 1933 byl převelen na Infanterieschule Dresden. 1.8.1933 byl povýšen do hodnosti Major. Na počátku roku 1935 se stal učitelem taktiky. 1.3.1936 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 6.10.1936 se stal velitelem I. Bataillon, Infanterie-Regiment 16 v Oldenburgu. 1.8.1938 byl povýšen do hodnosti Oberst. V létě 1939 se stal velitelem Infanterie-Regiment 489. S ním strávil počátek druhé světové války v postavení na západní hranici. Poté vedl svůj pluk při tažení ve Francii. Za něj obdržel obě spony k Eisernes Kreuz. V létě 1941 vedl svůj pluk na východní frontě v severním Rusku. 11.10.1941 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Na počátku ledna 1942 byl převelen do Führerreserve. V lednu 1942 byl pověřen velením 23. Infanterie-Division. Byl povýšen do hodnosti Generalmajor 1.2.1942 a byl jmenován velitelem divize. V létě 1942 byl převelen do Führerreserve. 1.9.1942 se stal velitelem 269. Infanterie-Division. S ní byl převelen koncem roku 1942 do Norska. Zde byl jmenován do funkce Territorialbefehlshaber Bergen. 1.3.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Koncem listopadu 1943 byl jmenován velitelem 276. Infanterie-Division. V srpnu 1944 padl v kotli u Falaise do spojeneckého zajetí, propuštěn byl v létě 1947. Zemřel 27.2.1966 v Oldenburgu.

Konfederační obrněné lodě 1861-65

17. července 2018 v 16:03 | paulito
Byla zahájena stavba 50 obrněných lodí Konfederace, bylo jich převzato jen 22, zbytek nebyl nikdy dokončen. Z těch ostatních se jen Louisiana zúčastnila boje, než byla zničena. Z lodí, stavěných v Evropě, se do služby dostal jen CSS Stonewall.

CSS Albemarle, CSS Neuse
Převzaty v dubnu 1864, výtlak 275 tun, posádka 50 mužů, 2 děla. 19.4.1864 napadla CSS Albemarle unionistickou eskadru u Albemarle Sound u Plymouthu, Severní karolína a potopila USS Southfield. 5.5. byla poškozena při dalším střetu s unionistickými loděmi na řece a stáhle se po řece Roankoke k opravě. 28.10. byla ve svém kotvišti potopena unionistickým torpédovým člunem. CSS Neuse uvízla u Kinstonu při své plavbě po Neuse k útoku na New Bern. Byla opravena, ale poté zničena svými jednotkami, aby nebyla ukořistěna, 9.3.1865.

CSS Arkansas
Převzat v květnu 1862, výtlak ? tun, posádka 200 mužů, 6 děl. Arkansas byl dokončen na řece Yazoo a 15.7. se střetnul s unionistickými obrněnými loděmi na řece, poté plul na Mississippi, aby dosáhl Vicksburgu. 22.7. bojoval s USS Queen of the West u Vicksburgu a 6.8. s USS Essex u Baton Rouge. Zle poškozen byl zničen vlastní posádkou.

CSS Atlanta
Převzata v září 1862, výtlak 1.000 tun, posádka 145 mužů, 4 děla. Atlanta byla přestavěna z prorážeče blokád Fingal. Loď měla základnu v Savannah, strežila přístupy k městu. V červnu 1863 se střetla se dvěma unionistickými monitory ve Wassaw Sound, 12 mil jihovýchodně od Savannah. Monitory loď poškodily a přinutily ji kapitulovat.

CSS Baltic
Převzat v srpnu 1862, výtlak ? tun, posádka 150 mužů, 4 děla.

CSS Charleston
Převzat v červenci 1864, výtlak ? tun, posádka 150 mužů, 6 děl. Známý jako "Ladies Gunboat", sloužil v obrané eskadře Charleston, než byl spálen vlastní posádkou, aby nebyl ukořistěn poté, co Charleston 15.2.1865 padl.

CSS Fredericksburg
Převzat v květnu 1863, výtlak ? tun, posádka 125 mužů, 4 děla. Byl částí James River Squadron při obraně Richmondu a zúčastnil se bitvy u Trents Reach 24.1.1865. Byl zničen vlastní posádkou, aby nebyl ukořistěn poté, co Charleston 15.2.1865 padl.

CSS Georgia
Převzat v červenci 1863, výtlak ? tun, posádka 200 mužů, 6 děl. Neúspěšná loď kvůli nedostatku výkonu, sloužila jako plovoucí baterie, střežící Savannah. Byla zničena v prosinci 1864, když město padlo.

CSS Husville, CSS Tuscaloosa
Převzaty v létě 1863, výtlak ? tun, posádka 140 mužů, 6 děl. Původně postavené jako plovoucí baterie, byly používány k obraně Mobile Bay od počátku roku 1864, ale byly velmi pomalé a neschopné plavby na moři. Následovala bitva o Mobile Bay v srpnu 1864 a pomáhaly bránit opevnění Mobile v březnu 1865. Byly obě potopeny 12.4.1865.

CSS Manassas
Převzat v září 1861, výtlak 387 tun, posádka 104 mužů, 1 dělo. Přestavěn z říčního parníku Enoch Train a přidán do flotily, střežící ústí Mississippi. Zúčastnil se bitvy o New Orleans 24.4.1862, kdy byl zničen.

CSS Missouri
Převzata v září 1863, výtlak ? tun, posádka 145 mužů, 3 děla. Jako válečná loď byla bezcenná a byla používána k dopravě vojáků a zásob na Red River. Nikdy nevypálila ani jeden výstřel a zůstala na horním toku řeky do konce války.

CSS Nashville
Převzat v únoru 1864, výtlak ? tun, posádka 130 mužů, 3 děla. Ačkoliv loď vypadala zajímavě, trpěla slabým pancéřováním a nedostatkem výkonu. Zúčastnila se obrany Mobile v březnu 1865, poté uprchla po Tombigbee River, kde zůstala do 8.5., kdy kapitulovala Mobile Squadron.

CSS Richmond, CSS Chicora, CSS Palmetto State, CSS North Carolina, CSS Raleigh, CSS Savannah
Převzaty od července 1862 do dubna 1864, výtlak ? tun, posádka 180 mužů, 4-10 děl. Všechny tyto obrněné lodě byly postaveny podle výkresů Johna Portera, lišily se ve výzbroji. Richmond sloužil na James River při obraně hlavního města Konfederace a zúčastnil se několika malých střetů, než byl 3.4.1865 zničen. Chicora a Palmetto State pomáhaly bránit Charleston a obě se zúčastnily na unionistickou flotilu v lednu 1863. Byly potopeny 18.2.1865. Raleigh a North Carolina pomáhaly bránit Wilmington, ale North Carolina měla problémy kvůli slabé konstrukci. Raleigh najel na mělčinu a byl zničen u Wilmingtonu při střetu s unionisty 7.5., North Carolina byla potopena 27.9.1864. Savannah pomáhala bránit Savannah do kapitulace města. Byla spálena vlastní posádkou 21.12.1864.

CSS Tennessee II
Převzata v únoru 1864, výtlak 1.275 tun, posádka 133 mužů, 6 děl. Největší obrněná loď v Mobile Bay Squadron, vlajková loď admirála Buchanana. Střetla se s unionistickou flotilou 5.4.1864, byla obklíčena a kapitulovala před přesilou nepřítele.

CSS Virginia
Převzata v březnu 1862, výtlak 3.200 tun, posádka 320 mužů, 10 děl. CSS Virginia byla přestavěna ze zbytků dřevěné fregaty USS Merrimac. Byla často nazývána tímto jménem. Byla první obrněnou lodí Konfederace v akci a její bitva s USS Monitor 8.3.1862 je považována za milník námořní historie. Když byl Norfolk opuštěn, měla příliš velký ponor, aby mohla proplout James River a byla spálena 11.5.1862.

CSS Virginia II
Převzata v květnu 1864, výtlak ? tun, posádka 160 mužů, 4 děla. Část James River Squadron, zúčastnila se bitvy o Trents Reach v lednu 1865 a byla zničena vlastní posádkou, když byl obsazen Richmond 3.4.1865.

CSS Stonewall
Převzat v lednu 1864, výtlak 1.390 tun, posádka ? mužů, 3 děla. Ještě ve výrobě byla loď (pod jménem Sphinx) zabrána francouzskou vládou a prodána Dánsku. To ho v tajnosti prodalo Konfederaci. Pronikla přes unionistické křižníky a doplula do Havany 11.5.1865, kde posádka zjistila, že válka mezitím skončila a kapitulovala před Španěly. Byla to jediná oceánská obrněná loď, sloužící v námořnictvu Konfederace.

USS Monitor a CSS Virginia během druhého dne známé bitvy u Hampton Roads 9.3.1862.

CSS Arkansas proráží přes unionistickou flotilu u Vicksburgu v červenci 1862, jejichž palba ani na krátkou vzdálenost nebyla schopna zastavit nebo jen poškodit obrněnou loď.

Obklíčená CSS Tennessee v Mobile Bay v srpnu 1864. V beznadějné situaci konfederační admirál Buchanan kapituloval.




Consolidated B-24 Liberator v Pacifiku (7)

17. července 2018 v 10:42 | paulito
Thirteenth Air Force
Thirteenth Air Force byla ustavena 14.12.1942, jejím prvním velitelem se stal generálmajor Nathan F. Twining, který se stal jedním z hlavních velitelů letectva v poválečných letech. Po krátké době na Noumey v Nové Kaledonii, přesunula Thirteenth svůj štáb na Espiritu Santo, kde zůstala rok. Během té doby Spojenci zaútočili na Guadalcanal, který se stal místem tvrdých bojů. 307th BG přivedla své B-24 Liberatory do oblasti Thirteenth v únoru 1943. Původně se skládala ze dvou eskader, 370th a 424th BS, v červnu 1942 se na Guadalcanalu připojily další dvě, 371st a 372nd, byla 307th BG ustavena na Carney Field na Guadalcanalu a poté přesunuta na Henderson Field, kde se připojila k Navy Liberatorům z VB-101. Liberatory začaly napadat japonské lodě u Guadalcanalu a Bougainville. Liberatory 307th BG byly bez kamufláže, sice procházely leteckými opravnami na Havaji, kde jim byly instalovány přední střelecké věže, ale nikoliv kamufláž. Jak válka pokračovala, začaly její letouny nést přezdívky a kresby, ale až v polovině roku 1944 začaly nést na ocase písmena LR (Long Rangers). V té době ale již model B-24D byl nahrazen B-24J, L a M. Typický nálet proběhl 14.2.1943, kdy devět PB4Y-1 s doprovodem deseti P-38 Lightning a 12 F4U Corsair, napadlo japonské lodě u Buinu. Liberatory bombardovaly několik lodí, ale byly napsdeny Mitsubishi A6M a F1M. Jeden Liberator byl sestřelen a další musel nouzově přistát nedaleko Nové Georgie, ačkoliv doprovodné stíhačky hlásily sestřel tří letounů a posádky PB4Y-1 dalších devíti! Japonské záznamy ovšem uváději ztrátu jen tří strojů.

Navy PB4Y-1 Liberator z VD-1.


5th BG
5th BG "Bomber Barons" (23rd a 31st BS) byla další skupinou Liberatorů v Thirteenth Air Force. 5th BG létala z Guadalcanalu (19.8.1943), Mundy, Nové Georgie (4.2.1944), Momote, Los Negros (7.4.1944) a po zformování Far East Air Force z Noemfooru (22.9.1944), Morotai (říjen 1944) a Samaru na Filipínách (5.3.1945). Původně byla skupiny vybavena B-17E/F a skupina nejdříve obdržela olivově zelené B-24D a poté B-24J, L a M bez kamufláže. Další dvě eskadry ve skupině byly 72nd BS a 394th BS. 27.7.1943 nahradil brigádní generál Ray L. Owens Twininga jako velitel Thirteenth Air Force. Štáb letectva byl přesunut z Espiritu Santo na Guadalcanal 13.1.1944.

868th "Snoopers"
Od srpna 1943 operovala na Guadalcanalu u Thirteenth Air Force speciální 868th BS (Heavy), která byla nasazena samostatně a často spolupracovala s 5th BG, ale nebyla skupině podřízena a používala Liberatory vybavené radarem pro útoky v nízkých výškách v noci a pathfinder operace. 868th kryla prostor od jihozápadního Pacifiku až k Japonsku, operovala z Mundy (1.1.1944), Los Negros (20.1.1944), Noemfooru (29.8.1944), Morotai (22.3.1945), Leyte (3.7.1945) a Okinawy (29.7.1945). "Snoopers" začali jako základ zkušeného personálu z 39th BS/5th BG (s několika z 307th BG). Radary vybavené Liberatory byly označeny SB-24. Byly vybaveny vyhledávacím a navigačním radarem SRC-717-B, bombardovacím radarem AN/APQ-5 LABS, identifikačním zařízením SCR-729 IFF a rádiovýškoměrem AN/ARN-1. Anténa SC-717-B byla umístěna ve spodní střelecké věži. Původně operující jako 394th BS/5th BG, létali "Snoopers" z Guadalcanalu a napadali japonské lodě mezi Rabaulem a Šalamounovými ostrovy. Koncem roku 1943 přišli do Mundy a v té době dostala jednotka označení 868th BS, v té době již potopila 34.000 BRT nepřátelského lodního prostoru. Do poloviny roku 1943 létaly Liberatory dlouhé mise s malým počtem strojů. 18.6.1943 letěla 307th BG 2.700 km nálet k Nauru. Bombardéry přilétaly ve vlnách a jejich bomby způsobily velké požáry. Koncem června zahájily americké jednotky obsazení Nové Georgie. Zatímco v červenci probíhaly boje kolem letiště Munda, "Long Rangers" bombardovali letiště Kahili a Buka. Tyto cíle, spolu s Buinem, byly napadány opakovaně nejen Liberatory, ale i SBD Dauntless a TBF Avenger. Po tvrdém boji obsadili Američané Mundu 5.8. Thirteenth Air Force rotovala mezi frontovou oblastí a týlem. Například 23rd a 72nd BS z 5th BG odpočívaly v srpnu 1943, zatímco mise pokrývala 31st BS na Guadalcanalu. Kahili bylo opakovaným cílem. Jednu noc, když se Liberatory vracely z náletu, se do formace zamíchaly dva G4M1 Betty a potopily torpédem transportní loď John Penn. Protiletadlová palba sice japonské bombardéry nezasáhla, zato zasáhla Liberator velitele 5th BG podplukovníka Marion D. Unruha, který musel s bombardérem přistát nouzově na Carney Field. Liberatory létaly denní i noční mise k podpoře Spojenců při obsazení Bougainville koncem roku 1943. Jedním z hlavních cílů na Kahili bylo letiště stíhačů. 10.10.1943 bylo napadeno Liberatory ze 72nd BS "Bomber Barons". Navzdory doprovodu P-38 Lightningů se střetly s 15 Zery a Japonci sestřelili jeden bombardér. Palubní střelci z B-24 hlásili sestřele jednoho Zera. Další nálety pokračovaly během října, kdy se k Liberatorům připojily letouny SBD Dauntless, TBF Avenger a PV-2 Ventura. Marine ustavili předmostí na Bougainville 1.11.1943. Některé japonské základny byly postupem zničeny, ale Rabaul představoval stálý problém, byl základnou pro japonské lodě a letadla a Liberatoty ho často navštěvovaly. Během jednoho náletu poškodily SB-24 těžký křižník Haguro. Velký nálet na Rabaul se konal 11.11.1943, kdy nejdříve bombardovalo 24 Liberatorů Fifth Air Force letiště Lakunai, poté napadly Rabual letouny z pěti letadlových lodí a nakonec přiletělo 42 Liberatorů z 5th a 307th BG. Střelci Liberatorů hlásili sestřel čtyř japonských stíhaček.

B-24 z 307th BG na počátku července 1944.

B-24J z 370th BS/307th BG v červenci 1944.

SB-24D z 370th BS/307th BG předtím, než byl převelen k 868th BS, Nová Kaledonie.




Generalmajor Robert Bader

16. července 2018 v 22:34 | paulito

Robert Bader se narodil 14.3.1899 v Landau a 19.4.1917 vstoupil jako Fahnenjunker do Königlich Bayerische Armee, k 2. Königlich Bayerisches Infanterie-Regiment "Kronprinz". S ním se zúčastnil bojů na západní frontě. 12.8.1918 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Během války obdržel Eiserne Kreuz 2. Klasse. Po válce byl převzat do Reichsheer. Patřil v Übergangsheer na jaře 1920 k Reichswehr-Schützen-Regiment 42. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres der Reichswehr byl důstojníkem roty v 19. (Bayer.) Infanterie-Regiment. Od roku 1924 patřil k 12. (MG.) Kompanie, 19. (Bayer.) Infanterie-Regiment v Kemptenu. V létě 1925 byl Bader povýšen do hodnosti Oberleutnant. 1.10.1929 se stal adjutantem III. (Jäger-) Bataillon, 19. (Bayer.) Infanterie-Regiment v Kemptenu. 1.10.1931 začal jeho velitelský výcvik ve štábu 5. Division ve Stuttgartu. 1.7.1933 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Od roku 1934 byl na Reichswehrministeriu, později Reichskriegsministeriu. Od léta 1935 byl u 2. Abteilung, OKH. 1.1.1937 byl povýšen do hodnosti Major i.G. 12.10.1937 se stal velitelem roty v Infanterie-Regiment 19. V létě 1938 byl poslán do štábu Heeres-Gruppenkommando 2 ve Frankfurtu, kde byl v Referat Westwall. 10.11.1938 byl převelen do funkce Offizier z.b.V. u Oberkommando des Heeres. 1.3.1939 se stal náčelníkem štábu 3. Gebirgs-Division. 1.6.1939 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant i.G. V září 1939 se s divizí zúčastnil tažení v Polsku a na jaře 1940 v Norsku. Na podzim 1940 byl jmenován do funkce Oberquartiermeister 18. Armee v severní Francii. 15.1.1941 byl poslán jako Oberquartiermeister k 15. Armee. Na počátku listopadu 1941 byl poslán k 12. Armee do Salonik, opět jako Oberquartiermeister. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Oberst i.G. Od září 1942 do 1.8.1943 byl nasazen u 6. Armee před a po katastrofě u Stalingradu jako Quartiermeister. 19.2.1943 obdržel Deutsches Kreuz in Silber. 1.8.1943 se stal náčelníkem štábu XXV. Armeekorps. V létě 1944 byl poslán ke štábu Atlantikfestung Lorient. Koncem prosince 1944 byl odvolán a převelen do Führerreserve. Koncem ledna 1945 byl odvelen na 18. Divisionsführerlehrgang. Koncem února 1945 převzal velení 4. Gebirgs-Division. Na počátku dubna 1945 byl pověřen velením 304. Infanterie-Division. V dubnu 1945 převzal velení 97. Jäger-Division. 20.4.1945 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Generalmajor Bader byl pohřešován v boji od 9.5.1945, když se probíjel se zbytkem své divize k americkým liniím a po válce prohlášen za mrtvého.
 
 

Reklama