Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

Leutnant der Reserve Bernhard Walterbach

Pátek v 22:27 | paulito

Bernhard Walterbach se narodil 30.10.1918 v Rheine. 1.8.1938 nastoupil k RAD do Coesfeldu. Poté se stal velitelem družstva hudební čety RAD, kde byl jako pozounista. 26.8.1939 byl jako ženista nasazen k 1. Kompanie, Baubataillon 78. Později byla tato jednotka reorganizována jako 2./Pionier Battailon 253, 253. Infanterie Division. Následovalo tažení ve Francii, povýšení do hodnosti Gefreiter (1940), tažení v Rusku. Zraněn byl 15.8.1941 u Velikije Luki, 9.9.1943 v Brjansku, 23.12.1943 v Poganzy a 5.8.1944 v Gorstke. EK II obdržel 1.12.1941, v roce 1942 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a 12.12.1942 obdržel EK I a Ostmedaille/Winterschlacht, 16.12.1942 Sturmabzeichen. V průběhu dalších bojů u Orla v září 1943 jako velitel zbytku roty uzavřel ruský průlom a za to obdržel jako Unteroffizier a velitel čety v 2. Kompanie, Pionier-Bataillon 253, 253. Infanterie-Division Ritterkreuz des Eisernern Kreuzes. Toto vyznamenání obdržel 22.9.1943 od Generalfeldmarschall Modela. Následovalo povýšení do hodnosti Feldwebel. Po těžkém zranění u Poganzy byl v lazaretu ve Varšavě 23.12.1943 až 18.2.1944. Po několika měsících služby u Ersatz-Battailon, 253. Pionier-Bataillon v Kölnu jako instruktor, byl na podzim 1944 poslán do Wittenberge k Fahnenjunker-Lehrgang. Od konce roku 1944 do března 1945 se Bernhard Walterbach zúčastnil Reserve-Offiziers-Lehrgang na Pionier-Offizier-Schule v Dessau-Rosslau. Po ukončení byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. Potom byl nasazen jako zpravodajský důstojník u Führer-Reserve HG Mitte v prostoru Plzeň. Poté se zúčastnil obranných bojů proti sovětským jednotkám a byl zajat 9.5.1945 v Hradci Králové. 1.5.1948 se ze zajetí vrátil do Rheine. Zemřel 26.7.1997 v Rheine.

SS-Hauptsturmführer Heinrich Schmelzer

Pátek v 21:40 | paulito

14.3.1914, Nesselroden
4.4.1985

Heinrich Schmelzer byl nejvíce vyznamenaným vojákem Pionier Bataillonu. Vstoupil do SS-Pioniersturmbannu v červnu 1935 a v září 1939 byl Gruppenführerem v 3. Kompanie. Později se stal jako SS-Oberscharführer II. Halbzugführerem (velitelem čety) v 3. Kompanie v dubnu 1941. Byl převelen do Kradschützen Bataillonu jako Pioniererkundungzugfürer (velitel ženijní průzkumné čety) od května do srpna 1941. Později se vrátil k Pionier Bataillonu jako II. Zugführer v 3. Kompanie. V prosinci 1943 převzal velení smíšené Pionier Kompanie v Kampfgruppe "Das Reich", kterou vedl do zformování 4.(schwere) Kompanie, kterou vedl do srpna 1944. Poté se stal do Vánoc 1944 velitelem 2. Kompanie. Poté byl převelen k 3. Kompanie, které velel do konce války. Schmelzer získal Dubové listy za akci jako velitel sektoru Kampfgruppe "Das Reich" nedaleko Cielle a Laroche ve Francii 7. ledna 1945.

Železný kříž II. třídy: 1.7.1940
Železný kříž I. třídy: 27.7.1940
Německý kříž ve zlatě: 27.10.1942
Rytířský kříž: 12.3.1944
Dubové listy: 28.2.1945 (756.)


Konteradmiral Karl Hoffmann

Čtvrtek v 22:13 | paulito

26.10.1895, Terst, Rakousko-Uhersko
6.5.1945, Hamburg (nehoda)

Náčelník štábu Velitele průzkumných sil 2.5.1938 - 14.8.1940
K dispozici Kriegsmarine 15.8.1940 - 14.9.1940
Vedoucí Skupiny pro koloniální otázky, OKM 15.9.1940 - 14.2.1941
Velitel Kontrolní komise námořnictva u Kontrolní inspekce Afrika 15.2.1941 - 31.8.1942
Umístěn k dispozici Veliteli ponorek 1.9.1942 - 5.1.1943
Náčelník štábu Velitele ponorek 6.1.1943 - 5.2.1943
Náčelník štábu Námořní skupiny West 11.2.1943 - 20.10.1944
Náčelník štábu Námořního vrchního velení West 20.10.1944 - 2.12.1944
Admirál ubytovatel u OKM 3.12.1944 - 6.5.1945

Německý kříž ve zlatě 14.6.1944 jako Konteradmiral a náčelník štábu Marine Gruppe West
Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Württemberská Stříbrná vojenská medaile za zásluhy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy
Sudetská medaile
Memelská medaile
Spona (1939) k Železnému kříži 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy

Konteradmiral Ludolf von Hohnhorst

Čtvrtek v 20:58 | paulito

13.8.1899, Oberau
14.5.1978, Hemer

Poradce v Námořním spojovacím oddělení, OKM 16.2.1939 - 30.6.1940
Poradce v Oddělení námořnictva, komise pro příměří s Francií 1.7.1940 - 18.4.1941
Náčelník štábu Admirála norského západního pobřeží 23.4.1941 - 22.9.1942
Umístěn ve štábu Velícího admirála Norska 23.9.1942 - 6.11.1942
Starší ubytovatel ve štábu Velícího admirála Norska 7.11.1942 - 12.5.1944
Zastupující velitel námořních opevnění Bergen 24.4.1944 - 21.8.1944
Velitel námořních opevnění pobřeží Polárního moře 30.8.1944 - 20.11.1944
Náčelník štábu Námořního vrchního velení Norska 8.12.1944 - 31.5.1945
V zajetí 31.5.1945 - 9.10.1947

Železný kříž (1939) 1. třídy
Železný kříž (1939) 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči
Bojový odznak minolovek, stíhačů ponorek a eskortních lodí

Konteradmiral Günther Horstmann

Čtvrtek v 19:46 | paulito

25.3.1894, Kiel
9.2.1993, Basel, Švýcarsko

Náčelník služební kanceláře Kriegsmarine Štětín 19.2.1937 - 16.11.1939
Velitel bitevní lodě Schlesien 17.11.1939 - 30.7.1940
Náčelník služební kanceláře Kriegsmarine Antverpy 31.7.1940 - 19.1.1941
Německý náčelník pro námořní dopravu v Itálii 20.1.1941 - 4.3.1943
Velitel 5. Sicherungs Division 19.3.1943 - 4.12.1944
Velitel Wehrkreis Hamburg IV 5.12.1944 - 31.12.1944
Velitel Wehrkreis Hamburg IV/VI 1.1.1945 - 4.2.1945
Vojenský doplňovací inspektor Štětín 5.2.1945 - 3.5.1945
V sovětském zajetí 3.5.1945 - 9.10.1955

Německý kříž ve zlatě 8.11.1944
Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Oldenburský kříž Friedricha Augusta 2. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 1. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči


Admiral Otto von Schrader

16. října 2017 v 18:42 | paulito

18.3.1888, Lack
19.7.1945, sebevražda, Bergen, Norsko

31.3.1914 byl von Schrader poslán do Konstantinopole jako první důstojník na speciální lodi SMS Loreley a po vypuknutí první světové války převzal velení pomocné lodi ve Středomoří. Poté, co byla loď převzata osmanským námořnictvem, převzal 4.9.1914 až 31.3.1916 velení nad v Bosporu nasazenou Torpedobootsflottille pod vlajkou osmanské říše. Nakonec se vrátil do Německa a absolvoval výcvikový kurz na U-Boot Schule. Ještě během výcviku byl 18.8.1916 jmenován velitelem ponorky UB 28. Již 25.9.1916 toto velení opět předal a během války se stal velitelem ponorek UB 35, UC 31, UB 64 a 18.8.1918 U 53. Jako velitel ponorky potopil von Schrader 57 lodí s 54.663 BRT, potopil dalších šest lodí o 52.333 BRT, včetně transportní lodi Justicia 19.7.1918 (další den jí potopila UB 124 Oberleutnant zur See Hanse Wutsdorffa) a jednu loď o 371 BRT (švédská Lena 9.6.1918) zajal. V červenci 1943 byl zajat norský motorový torpédový člun 345, na němž bylo šest Norů a jeden Angličan, všichni v civilních oděvech a loď byla bez vlajky. Admiral Otto von Schrader předal posádku jako piráty SD. Führerhauptquartier je přikázal okamžitě zastřelit. 4.12.1945 odsoudil britský vojenský soud v Oslo německého policejního velitele v Bergenu, SS-Obersturmbannführer Hanse Blomberga, k smrti, protože provedl tento rozkaz a vedl popravčí četu. Další tři zúčastnění dostali 20 a 15 let vězení. Admiral von Schrader spáchal již 19.7.1945 podle Spojenců sebevraždu.

Seekadett 1.4.1906
Fähnrich zur See 6.4.1907
Leutnant zur See 30.9.1909
Oberleutnant zur See 19.9.1912
Kapitänleutnant 26.4.1917
Korvettenkapitän 1.4.1926
Fregattenkapitän 1.2.1931
Kapitän zur See 1.4.1933
Konteradmiral 1.4.1937
Vizeadmiral 1.11.1939
Admiral 1.3.1942

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
I. Klasse 1.8.1916
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern 4.8.1918
U-Boot-Kriegsabzeichen (1918)
Hanseatenkreuz Hamburg
Stříbrná Imtiaz medaile se šavlí (Turecko)
Stříbrná Liakat medaile se šavlí (Turecko)
Železný půlměsíc (Turecko)
Rytířský kříž s korunou Vojenského řádu za zásluhy (Bulharsko)
Schlesischer Adler, II. und I. Stufe
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK I 5.5.1940
Kriegsabzeichen für Minensuch-, U-Boots-Jagd- und Sicherungsverbände, 1941
Deutsches Kreuz in Gold 20.11.1941 jako Vizeadmiral a Kommandierender Admiral norwegische Westküste
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 19.8.1943 jako Admiral a Kommandierender Admiral norwegische Westküste

Generalmajor Franz Griesbach

15. října 2017 v 21:23 | paulito

Franz Griesbach se narodil 21.12.1892 v Brücku. 1.4.1914 vstoupil jako dobrovolník do Infanterie-Regiment "Prinz Louis Ferdinand von Preußen", se kterým byl nasazen během první světové války na frontu a 23.8.1915 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Byl čtyřikrát zraněný a kromě obou dvou stupňů Eisernes Kreuz obdržel Verwundetenabzeichen in Gold. 1.3.1939 byl reaktivován jako Hauptmann a velitel 6./Infanterie Regiment 12 v Halberstadtu. Na začátku války byl velitelem Infanterie-Ersatz-Bataillon 467 a občas velitelem 10./Infanterie Regiment 467, 1.8.1940 byl povýšen do hodnosti Major. Od srpna 1940 byl velitelem Infanterie-Ersatz-Bataillon 467 v Blankenburgu, 15.9.1941 převzal velení I./Infanterie Regiment 391, 170. Infanterie Division. Vyznamenal se při obsazení Feodosie a Kerče a obdržel oba Spangen zum Eisernen Kreuz. Když byla Feodosia opět ztracena, obdržel Griesbach, již jako Major, 14.3.1942, za znovu obsazení města, Ritterkreuz a 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 17.4.1942 se stal velitelem Infanterie-Regiment 399 a byl nasazen se svými vojáky jižně od Ladožského jezera a u Narwy. 1.12.1942 byl povýšen do hodnosti Oberst. 12.1.1943 začala druhá bitva u Ladožského jezera a při ní se Griesbach se svými muži vyznamenal. Za to obdržel 17.5.1943 242. Eichenlaub zum Ritterkreuz. Od 15.1.1944 začaly obranné boje u Novgorodu a Leningradu, dále ústupové boje u Pleskova a Narwy. Zde zastavil pronikajícího nepřítele a umožnil ústup celé armády. Za to obdržel 6.3.1944 Schwerter zum Eichenlaub. 16.2.1944 byl těžce zraněn dělostřeleckým granátem a byl odvezen do lazaretu, kde byl 1.8.1944 povýšen do hodnosti Generalmajor. V dubnu 1945 byl Griesbach odvezen Sověta z Reservelazarett Görden, do Německa se vrátil v říjnu 1949. Franz Griesbach zemřel 24.9.1984 v Lage.

Ritterkreuz: 14.3.1942, Major, velitel Infanterie Regiment 391, 170. Infanterie Division
Eichenlaub (242.): 17.5.1943, Oberst, velitel Grenadier Regiment 399, 254. Infanterie Division
Schwertes (53.): 6.3.1944, Oberst, velitel Grenadier Regiment 399
1939 Spange zum 1914 EK I: 20.11.1941
1939 Spange zum 1914 EK II: 22.10.1941
1914 EK I: 23.8.1917
1914 EK II: 22.12.1914
KVK II mit Schwertes
Ostmedaille
Ehrenkreuz für Frontkämpfer

Oberst Hajo Hermann

15. října 2017 v 20:15 | paulito

Narodil se 1. srpna 1913 v Kielu a během své vojenské kariéry se vypracoval v jednu z nejvýznamnějších osobností Luftwaffe. Působil v mnoha velitelských funkcích a zároveň se stal s devíti nočními sestřely i leteckým esem. Do armády ovšem mladý Herrmann vstoupil jako prostý pěšák. Osudovým se mu však stalo jeho setkání s Hermannem Göringem, který byl jednou náhodou přítomen cvičení ve výcvikovém prostoru Döberitz. Na jeho otázku, zda by nebylo lepší létat na nebi než se plazit v blátě, Herrmann odpověděl souhlasně s tím, že již vlastní osvědčení pilota bezmotorových letadel. Za pár měsíců se neuvěřitelné stalo skutkem a čerstvý absolvent vojenské školy, mladý poručík Herrmann byl k 1.8.1935 převelen k Luftwaffe. Jeho prvním působištěm byla letecká škola v Kitzingenu, kde také získal osvědčení pilota motorových letadel. Po úspěšném zvládnutí kurzu se rozhodl pro kariéru pilota bombardéru a nastoupil pokračovací výcvik, který proběhl na letištích v Gablingenu a Ludwigslustu. Po jeho ukončení byl přidělen na své nové působiště v Nordhausenu k bombardovací eskadře, ze které se později stala eskadra KG 4 General Wever. Z tohoto místa si pak ještě odskočil na pár měsíců do Berlína na slavné letiště Tempelhof, kde trénoval dálkové lety a lety bez přístrojů. Po svém návratu do Nordhausenu se nadále věnoval výcviku bombardování na letounech Ju 52 až byl víceméně za trest postaven před nabídku odletět do Španělska jako "dopravní" pilot. Vše podléhalo přísnému utajení a tak byl Herrmann dokonce po svém souhlasu nucen podepsat své uvolnění z řad Luftwaffe. V srpnu 1936 tak přicestoval do Španělska a ihned začal přepravovat vojáky pro Frankovu armádu z Maroka do Španělska. Později dokonce ve Španělsku uplatnil i své dřívější zkušenosti z armády a cvičil zde důstojníky v obsluze německých 20 mm protiletadlových děl. Začátkem října byl nakonec i jeho Ju 52 vyzbrojen pumami a Herrmann tak absolvoval své první bojové lety jako bombardovací pilot. Mezitím již byla také zformována a uvedena v činnost slavná Legie Condor a Herrmann byl jako již zkušený pilot hned zařazen do její první letky. Za dobu svého působení odlétal na 50 bojových a nespočet transportních letů. Na jaře 1937 byl poslán na dovolenou do Německa a z ní se již do Španělska nevrátil. O tamní situaci musel vypracovat podrobnou zprávu a nadále působil u své eskadry v Nordhausenu jako technický důstojník a vedoucí pokračovacího leteckého výcviku. Tak uplynul nějaký čas, až nastal den 1. září 1939 a tehdy již nadporučík Herrmann se v kabině svého He 111 zúčastnil jednoho z prvních náletů na Polsko. V době celého polského tažení pak absolvoval celkem 18 útoků, za což si vysloužil Železný kříž II. stupně. Ještě v září se vrátil s jednotkou do vlasti hlídkovat proti případným útokům ze strany spojenců. K těm však nedošlo a tak byla Herrmannova letka, nyní přezbrojená na letouny Ju 88, převelena k Baltskému moři. Po vypuknutí západního tažení se v květnu účastnil útoků na nizozemské přístavy a rovněž i na evakuující se britské síly u přístavu Dunkerque. Při těchto letech zničil několik plavidel, ale 31.5. byl při svém 40. bojovém letu i sám sestřelen a donucen nouzově přistát na mořskou hladinu. 17. července 1940 po ukončení bojů na pevnině byl Herrmann jmenován velitelem 7. letky III. skupiny KG 4 a ihned se zapojil do útoků proti Anglii. Nejprve se jednalo o čistě vojenské cíle, ale později i na cíle čistě civilní. Při startu k jedné z misí mu praskla pneumatika a jeho stroj byl totálně zničen. Herrmann sám utrpěl vážná zranění. Během rekonvalescence mu byl rovněž udělen Rytířský kříž, a sice 13.10.1940. Po uzdravení se vrátil zpět k jednotce, která byla mezi tím převedena na III./KG 30 Adler a byla pověřena především zaminováním plavebních tras. Na jaře 1941 byl Herrmann se svojí letkou převelen do Itálie na Sicílii, ze které měl ohrožovat britské konvoje ve Středozemním moři. Účastní se také mnoha útoků na spojeneckou "letadlovou loď" - ostrov Malta. V dubnu 1941, po útoku německých vojsk na Řecko, se mu podařil husarský kousek, když při bombardování přístavu v Pireu zasáhl jeho bombometčík nákladní loď Clan Frazer, v té době plně naloženou 350 tunami munice. Gigantická exploze potopila dalších deset lodí a na několik měsíců vyřadila z provozu celý přístav. Po několika dalších útocích na Maltu byl pak Herrmann koncem května odvelen od své letky ke štábu IX. leteckého sboru do Belgie a následně do Francie. Práce ve štábu ovšem vůbec neuspokojovala jeho touhu po akci a dobrodružství a tak s obrovským nadšením přivítal své jmenování do funkce velitele III. Gruppe KG 30. V této funkci zpočátku velel opět zaminovávacím náletům na britské pobřeží a přístavy. Posléze byla jeho skupina převelena dál na sever, aby bojovala proti spojeneckým konvojům. Během působení v této oblasti se tak účastnil útoků na konvoje PQ-15, PQ-16 a nakonec i na slavný PQ-17. Po zdolání tohoto úkolu obdržel Herrmann Německý kříž ve zlatě a rovněž mu byl uložen zákaz bojových letů. Jeho další kroky tak směřovaly do hlavního štábu Luftwaffe, kde dostal na starost vyzbrojování bombardovacího letectva. V této době již začal poukazovat na problém, že západní spojenci vyrábějí podstatně více letadel než Německo. Konkrétně se jednalo o roční výrobu 29 200 bombardovacích a 19 000 stíhacích letadel, proti nimž vyrábělo Německo pouhých 10 000 stíhacích strojů ročně. Herrmann proto navrhl z titulu své funkce omezit výrobu bombardérů o dvě třetiny a vzniklé kapacity využít pro stavbu letadel stíhacích. Navrhl ze současných pětatřiceti bombardovacích skupin vytvořit sedmdesát skupin stíhacích a z devíti skupin střemhlavých bombardérů vytvořit stejný počet skupin stíhacích. Zároveň se velice zasazoval o zavedení víceúčelového jednomotorového letounu schopného provádět jak stíhací, tak i bombardovací operace. Sám se i rozhodl dokázat, že je možné stíhat jednomotorovou stíhačkou i v noci do té doby nepolapitelná britská Mosquita. Toto vše předvedl ve svitu světlometů a v palbě protiletadlových děl. Nicméně jeho akce měly úspěch a tak dostal přímo od generála stíhačů Gallanda přiděleno několik strojů a počal si shánět vhodné piloty. Celou dobu ovšem Herrmann bojoval o dohodu s dělostřelci o omezení palby během jeho akcí. Navrhoval zřízení jakýchsi výškových zón do kterých by stříleli dělostřelci a nad nimiž by operovali jeho stíhači. Setkával se většinou s odmítavými reakcemi a tak jednou prohlásil, že tedy bude létat vždy i bez omezení palby protiletadlových děl. Toto prohlášení si mohl dovolit zejména díky svým zkušenostem jako pilot bombardéru, kdy věděl, že střepiny z vybuchujících granátů jsou v prostoru tak rozptýleny, že neznamenají až tak veliké nebezpečí. Nicméně tímto dosáhl svého, měl příslib omezení palby, a navíc si pro své piloty vysloužil přezdívku Wilde Sau - Divoká svině. První příležitostí k předvedení nové taktiky ve větším měřítku byl spojenecký nálet na Köln v noci z 3. na 4. července 1943. Po skončení náletu zůstalo na zemi 12 čtyřmotorových bombardérů jako známka úspěchu. Hermann Göring byl nadšen a okamžitě nařídil zformovat novou eskadru složenou z těchto bitevních pilotů. Tak vznikla eskadra JG 300 Wilde Sau a v krátké době následovaly i eskadry JG 301 a JG 302, které dohromady vytvořily 30. stíhací divizi - 30. Jagddivision, pod velením plukovníka Herrmanna. Druhého srpna je Herrmann odměněn za své úsilí propůjčením Dubových ratolestí k Řytířskému kříži a zároveň je v té době pověřen vykonáváním funkce inspektora nočního stíhání. Ani v těchto funkcích si však Herrmann neodpustil zúčastňovat se osobně bojových akcí, čímž si vysloužil velikou Göringovu nevoli. Maršál zašel ve své zlobě dokonce tak daleko, že ani Herrmannovi nedokázal blahopřát k propůjčení Mečů k Rytířskému kříži 23. ledna 1944. V polovině března 1944 byl Herrmann převelen do funkce velitele 1. stíhací divize - 1. Jagddivision, která měla na starosti především obranu Říše. Díky totální krizi Luftwaffe, kterou jen umocnila invaze spojenců v Normandii, a rovněž také díky napjaté situaci v armádě po červencovém atentátu na Hitlera, bylo Herrmannovi oznámeno jeho uvolnění z funkce divizního velitele. Zdůvodněno bylo tím, že nedostatečně dozíral na své jednotky a rovněž bylo zmíněno jeho mládí a nezkušenost s vysokou velitelskou funkcí. Herrmann byl tímto přeřazen do velitelské zálohy a byl poslán do Budapešti pořizovat seznamy německých vojáků ustupujících před Rudou armádou. Brzy se však za pomoci přátel dostal opět k letectvu a objížděl stíhací svazky v Maďarsku za účelem předávání zkušeností s bojem se čtyřmotorovými bombardéry. Krátce před obsazením Budapešti Rudou armádou jej ale dostihl rozkaz, který jej povolával zpět do Berlína. Nastoupil do štábu generála Peltze, který dostal za úkol zásadní přestavbu Luftwaffe. Prvním úkolem bylo zajistit leteckou podporu velké zimní ofenzivy v Ardenách. Po nezdaru operace Bodenplatte byl opět předvolán k říšskému maršálovi a tam bylo oznámeno, že generál Peltz převezme velení nad obranou Říše a Herrmann zaujme místo inspektora stíhačů po odvolaném Gallandovi. Toto jeho ústní jmenování však nebylo nikdy potvrzeno a také díky stížnostem velitelů stíhacích svazků na to, že by jim měl velet bývalý bombardovací pilot, byl nakonec inspektorem stíhacího letectva jmenován Gordon Gollob. Herrmann byl poté jmenován velitelem 9. letecké divize- 9. Flieger-Division, které byly podřízeny zbytky různých bombardovacích eskader, mimo jiné i jeho stará III./KG 30. V průběhu jara byly do 9. divize začleněny i stíhací skupiny vybavené proudovými letouny Me 262. Tyto stroje dosahovaly vynikajících výsledků při boji s těžkými bombardéry i s jejich stíhacím doprovodem. Bohužel jich však byl kritický nedostatek. Tak se například stalo, že eskadra KG 6, umístěná v okolí Prahy, měla na vycvičení 80 pilotů pouhé dva stroje Me 262. Dalším problémem byl fakt, že spojenci velice brzy zjistili, jaké nebezpečí jim hrozí, a začali se soustředit na ničení proudových strojů ještě na zemi. Podnikali tak rozsáhlé hloubkové nálety na letiště, na kterých byly letouny umístěny. Na základě těchto skutečností tak Herrmann představil svůj poslední plán. Ten spočíval v tom, že obsadí 1 500 vrtulových letadel mladými piloty a v jedné velké akci je vyšle ničit nepřátelské bombardéry pomocí taranu. Po schválení této akce samotným Göringem začal nábor dobrovolníků. Brzy se k provedení akce, která dostala krycí název Sonderkommando Elbe, přihlásilo více než dva tisíce mužů. Jako základna bylo vybráno letiště ve Stendahlu a vedoucím projektu byl jmenován major Köhnke. Problém ale nastal se samotnými letadly, kterých byl zoufalý nedostatek. Mohla tak proběhnout pouze jedna jediná taranová akce nad Dolním Saskem. Akce proběhla dne 7. 4. 1945 a tímto způsobem bylo napadeno 15 spojeneckých bombardérů, z čehož jich bylo zničeno pouhých osm. Německá propaganda nicméně vyhlásila, že akce zastavila celkem 60 bombardérů. K dalším operacím tohoto typu však již nikdy nebyly dodány letouny. Současně s projektem Sonderkommanda Elbe pracoval Herrmann ještě na jedné akci. Ta měla krycí název Bienestock - včelí úl, a spočívala v tom, že piloti přelétli frontu, přistáli poblíž nepřátelského vojenského objektu a tam provedli sabotáž. Po provedení akce se pak měli jednotlivci pokusit probít zpět, případně se i vzdát. Toto byly již ale opravdu poslední zoufalé pokusy, které nemohly odvrátit konec Německa. Po skončení bojů se Herrmann nějaký čas skrýval v horách, nicméně byl dostižen svým pobočníkem s tím, že se má okamžitě dostavit do Budapešti. Jako rukojmí tam totiž byli Rudou armádou drženi jeho přátelé, a pokud by Herrmann výzvy neuposlechl, byli by popraveni. Tímto způsobem se tak Herrmann dostal do sovětského zajetí, kde strávil dlouhých 10 let. Po návratu do Německa se usadil v Düsseldorfu, vystudoval práva a stal se z něj obhájce nacistických ideologií. Obhajoval několik lidí obviněných z popírání holocaustu, mimo jiné i známého spisovatele Davida Irvinga. Hajo Herrmann zemřel 5.11.2010 v Düsseldorfu.

1932 Polizeianwärter
1935 Leutnant der Polizei
1936 Leutnant
1.6.1938 Oberleutnant
19.12.1940 Hauptmann
1942 Major
1.8.1943 Oberstleutnant
1.12.1943 Oberst

Flugzeugführerabzeichen
Spanienkreuz in Bronze mit Schwertern 6.6.1939
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Ehrenpokal der Luftwaffe 28.9.1940
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis III. Klasse
Pilotní odznak (Itálie)
Deutsches Kreuz in Gold 5.6.1942 jako Hauptmann v III./KG 30
Flugzeugführer- und Beobachterabzeichen in Gold mit Brillanten
Frontflugspange in Gold
Anhänger zur goldenen Frontflugspange (Sternenanhänger)
Anhänger zur goldenen Frontflugspange mit Einsatzzahl 300
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub und Schwertern
Ritterkreuz 13.10.1940 jako Oberleutnant a Staffelkapitän 7./KG 4 General Wever
Eichenlaub 2.8.1943 (269.) jako Major a Geschwaderkommodore JG 300
Schwerter 23.1.1944 (43.) jako Oberst a Inspekteur der Nachtjagd, Reichsluftfahrtministerium a velitel 30. Jagd-Division

FW-190A-6, Major Hajo Hermann

Fahnenjunker-Oberfeldwebel Heinz Marquardt

15. října 2017 v 19:52 | paulito

Heinz "Negus" Marquardt se narodil 29.12.1922 v Braunsbergu, Východní Prusko. Prodělal předválečný kluzákový výcvik a vstoupil do Luftwaffe 1.4.1940. Flieger Marquardt prodělal základní výcvik v Neukuhrenu a letecký výcvik u Schule/Flieger-Ausbildungs-Regiment 31 v Heiligenbeilu 1.7.1940. 26.6.1941 byl umístěn u Jagdfliegervorschule 1 v Kamenz. Marquart byl poté umístěn u Jagfliegerschule 5, Villacoublay Nord ve Francii 15.9.1941. 1.2.1942 byl jako stíhací instruktor u Einsatzstaffel JFS 5, která podporovala JG 2 a JG 26 při obraně Francie. 1.8.1943 byl Marquardt přesunut k JG 51 na východní frontě. Unteroffizier Marquardt byl přidělen k 11./JG 51 v Timiniči, kde získal bojové zkušenosti jako wingman Hauptmanna Adolfa Borcherse (132 vítězství, RK). Získal první vítězství, Il-2 Sturmovik, 2.10. 29.4.1944 sestřelil tři R-5 (10. - 12.). Marquardt sestřelil tři Il-2 Sturmovik 8.6. (20. - 22.). Marquardt byl přesunut k 10./JG 51 17.6.1944. V srpnu zaznamenal 21 vítězství, celkem 55. 15.8. byla 10./JG 51 přejmenována na 13./JG 51. 60. vítězství dosáhl 5.9. Marquardt byl vyznamenán Německým křížem ve zlatě 10.9.1944. V říjnu 1944 získala 13./JG 51 Leutnanta Petera Kaldena (69 vítězství, RK, POW 11.3.1945) 81 vítězství, z nichž Marquardt získal 25, včetně osmi 7.10. (64. - 71.). Oberfeldwebel Marquardt byl vyznamenán Rytířským křížem 18.11.1944 za 89 vítězství. Na počátku prosince 1944 byl Marquardt dočasně přidělen 15./JG 51. Vrátil se k 13./JG 51 1.4.1945. Marquardt získal 23 vítězství v dubnu, kdy létal na Fw 190 D-9 "bílá 11" (W.Nr. 213 097), včetně 100. 14.4., čtyři letadla sestřelil 18.4. (106. - 109.) a 24.4. Marquardt vedl formaci šesti Fw 190 D-9, které kryly 12 Fw 190 F-8 během útoku u Schwerinu 1.5.1945. Vzlétly z Neu Redlin a nad jezerem Schwerin byly napadeny šesti Spitfire XIV z 41. Sqn, RAF. V boji Marquardt sestřelil Spitfire jako své 121. a poslední vítězství, ale poté byl sestřelen a vyskočil na padáku. Byl poosmé sestřelen během své bojové kariéry. Do konce války byl hospitalizován. Vstoupil do Bundesluftwaffe, v hodnosti Leutnant, v roce 1956. V dalších 13 letech byl mimo jiné Staffelkapitänem JG 73. Byl penzionován 30.9.1973 jako Oberstleutnant. "Negus" Marquardt získal 121 vítězství v 320 misích a 16 nepotvrzených vítězství. Kromě jednoho všechny na východní frontě, z toho 27 Il-2 Sturmovik. Heinz Marquardt zemřel 19.12.2003 v Hammersbachu.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Ehrenpokal der Luftwaffe 26.7.1944
Frontflugspange in Gold
Deutsches Kreuz in Gold 10.9.1944 jako Oberfeldwebel 10. Staffel/III. Gruppe/Jagdgeschwader 51
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.11.1944 jako Fahnenjunker-Oberfeldwebel a pilot v 13. Staffel/Jagdgeschwader 51 Mölders

Vznik obrněných jednotek v Jugoslávii

15. října 2017 v 17:18 | paulito
Srbská armáda bojovala proti rakousko-uherské armádě s podporou Ruského expedičního sboru, který měl jednu a poté dvě brigády a jedné velel budoucí velitel Bílé armády v Rusku, plukovník Michail Konstantinovič Diterichs. Byly zde nasazeny také britské a francouzské jednotky. Rakousko-uherská a bulharská vojska byla zastavena na linii u Saloniki, v té době se srbská armáda přeskupila na ostrově Korfu. Na podzim 1918 byla u Královské srbské armády zformována četa obrněných aut. Zahrnoval čtyři obrněná kulometná auta Peugeot. Četa se zúčastnila bojů při osvobození Srbska od rakouských vojsk a obsazení Slovinska. Po skončení války vznikla Jugoslávie (Království SHS) a její armáda dostala několik obrněných automobilů od rakousko-uherské armády, zřejmě tři. Zřejmě to byly ukořistěné italské automobily Fiat SPA. V létě 1919 používaly na hranici s Rakouskem v Labotské dolině jednotky generála Maistera obrněné auto italské výroby Bianchi, vybavené jedním kulometem. V roce 1922 prošel budoucí velitel tankových jednotek major Evrem Topalovič školením u francouzského 501. tankového pluku v Tours. V letech 1927 až 1930 se seznámilo s novou technikou ve Francii několik nevelkých skupin jugoslávských důstojníků. První prošli školením poručíci pěchoty Danilo Zobenica a Blagoje Nebrekljevič. První část školení proběhla 1.12.1928 až 31.7.1929, druhá 1.8. až 1.10.1929 v 508. tankovém pluku v Luneville. Kurz byl ukončen 31.7.1930 ve Versailles. V následujících letech si pořídily tankové jednotky sousedé Jugoslávie: Řecko, Rumunsko a v roce 1931 koupila šest lehkých tanků také Albánie. Vojenské velení Království SHS bylo znepokojeno technickým zaostáváním a koncem dubna 1929 přišlo do nově pojmenované Jugoslávie prvních 10 tanků. V červenci připlulo do Dubrovniku dalších 11. Byly to tanky Renault FТ-17 а také tanky Renault М-26/27, označené v Jugoslávii jako Renault-Kegresse М-28. V roce 1930 koupila Jugoslávie dvě obrněná auta Berliet, která dostala registrační čísla 1952 a 1953. Ve službě byl v té době ještě stále veterán první světové války, Fiat SPA. Všechny měly kulometnou výzbroj. Nejdříve byly přidány k jezdeckému učilišti v Zemuni, později byly soustředěny do čety obrněných aut. Zajímavé je, že všechna obrněná auta byla v sestavě armády ještě v lednu 1935 а kromě Fiatu SPA se dočkala války. Z taktického hlediska byla určena pro průzkumnou službu a podpoře jezdeckých jednotek. V dubnu 1930 byly všechny tanky soustředěna do Tankové roty v Kragujevaci. Velitelem roty se stal kapitán Fridrich Rener a veliteli čet z Francie se navrátivší Zobenica a Nebrekljevič. První přehlídka, které se zúčastnilo 10 jugoslávských tanků, se konala 6.9.1930 km sedmým narozeninám následníka Petra Karageorgieviče. Místem přehlídky byla Banica u Bělehradu. Jugoslávský průmysl nebyl schopen vyrábět náhradní díly, a tak zůstalo brzo provozuschopných jen 10 strojů. V červnu 1931 byla rota zrušena a část strojů rozebraly na náhradní díly, část byla uskladněna a část předána Pěší a dělostřelecké škole v Kalinovce. V polovině roku 1932 velitel 3. armádní oblasti se štábem ve Skopje, divizní generál Milan Nedič, předložil plán modernizace a reorganizace armády. Pomáhali mu francouzští důstojníci-instruktoři, nacházející se v Jugoslávii v letech 1928 až 1936. Prozkoumání plánu trvalo do počátku roku 1934. Generál Nedič navrhnul zformování tankového praporu v sestavě každého z šesti armádních sborů a také praporu obrněných aut v sestavě motorizovaného jezdeckého sboru. Všechny obrněné jednotky měly mít své jednotné velení. Velkou roli v realizaci projektu sehrálo přání krále Alexandra I. mít М. Nediče na pozici náčelníka Generálního štábu. Generál byl zařazen na místo v červnu, ale po tragické smrti krále z rukou chorvatských separatistů ministr války, Petar Živkovič, který neměl Nediče rád, dosadil v březnu 1935 na jeho místo generála Ljubomira Maricu. Dalším faktorem, který urychlil plánované zavedení tankových vojsk, bylo široké nasazení obrněné techniky Italy v Etiopii v roce 1935. V roce 1935 vláda po intenzivních jednáních nakoupila 20 tanků Renault FТ-17. Úspěch byl podpořen souhlasem Francie s bezplatným předáním techniky, i když tank Renault FТ-17 stál na evropském trhu 150.000 franků. Tanky byly po železnici převezeny do Marseille a odtud lodí do Jugoslávie. Dodávka proběhla ve dvou dávkách po 10 strojích, v letech 1935 a 1936. Každá ze dvou tankových rot měla mít ve výzbroji 10 tanků (po třech v každé četě a jeden ve skladu) a posádka se skládala z 58 mužů. V září 1936 byla zformována větší jednotka, Tankový prapor, který měl v sestavě tři tankové a jednu podpůrnou rotu. Každá tanková rota měla v záloze jeden tank. Takže sestava praporu byla následující: štáb + tanková četa (3 tanky), 1. tanková rota: 1., 2., 3. tanková četa (9 tanků a 1 v záloze), 2. tanková rota: 1., 2., 3. tanková četa (9 tanků a 1 v záloze), 3. tanková rota: 1., 2., 3. tanková četa (9 tanků a 1 v záloze), podpůrná rota a tanková četa (3 tanky). Celkem měl 36 tanků, 41 aut a 14 motocyklů. Dvě třetiny tanků FТ-17 bylo vybaveno kanóny. Velitelem praporu se měl stát podplukovník pěchoty a veliteli čet kapitáni pěchoty. V každé tankové rotě bylo 150 mužů. V podpůrné rotě bylo 78 mužů. Jejím velitelem byl také kapitán. Velitelem se jednotky se stal podplukovník Pavao Begovič, do té doby byl náčelník Důstojnické pěchotní školy v Sarajevu. Velitelem 1. roty byl kapitán D. Zobenica, 2. B. Nebreklijevič a 3. L. Terzin. Na počátku se prapor soustředil bez techniky. Zcela kompletní byla jen 1. rota, kde byli důstojníci přeškoleni na tankisty. Prapor se během míru nacházel v podřízení Vojenského ministerstva a během války Vrchního velení Královské armády. Štáb, 1. tanková a podpůrná rota byly v Bělehradu, 2. tanková rota v Záhřebu a 3. tanková rota v Sarajevu. V roce 1937 proběhla bojová cvičení v oblasti dislokace Šumadijské divize. Inspektorát pěchoty došel k názoru, že tanky FT-17 nemohou podporovat pěchotu v horském terénu. V září 1936 byla 1. rota poprvé předvedena na přehlídce v Bělehradu. Plné sestavy prapor dosáhl koncem března 1937. Bylo v něm 36 tanků, v celé Jugoslávii jich bylo 55. V únoru 1938 byl stav praporu změněn, každá rota dostala čtvrtou, doplňovací četu s tanky Renault M-28, dodaných v roce 1929. Počet tanků jednotky vzrostl v roce 48.

Vlevo: Srbský obrněný automobil Peugeot odráží útok bulharské pěchoty. Vpravo: Dvě záhadná obrněná auta srbské armády. Pravděpodobně jsou to italská obrněná auta Fiat, ukořistěná Rakušany a předaná po válce Srbsku, kde se používala pro výcvik.

Francouzská obrněná auta Peugeot u srbské armády, makedonská fronta, 1918.

Tank Renault Kegresse М-28 s číslem 86 v Bělehradu v 30. letech. Tank je vybaven kanónem 37 mm.

Oberst Joachim von Amsberg

15. října 2017 v 13:08 | paulito

Joachim von Amsberg se narodil 18.12.1903 v Poznani. 1.4.1924 vstoupil do Infanterie-Regiment 6, kde byl vycvičen jako důstojník. Po jmenování velitelem čety 1.9.1927, 1.12.1927 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 1.2.1931 Oberleutnant. Po jmenování zpravodajským důstojníkem pluku a povýšení do hodnosti Hauptmann 1.7.1935 se 1.9.1934 stal adjutantem praporu v Infanterie-Regiment 46. Od 1.10.1935 navštěvoval Kriegsakademie a 1.10.1937 se stal náčelníkem štábu ve Festungskommandantur Königsberg a 21.8.1939 ve štábu Gruppe Brand, pozdější 311. Infanterie Division. Po začátku války byl 1.1.1940 převelen jako náčelník štábu k 161. Infanterie Division a zúčastnil se tažení ve Francii. 1.11.1940 byl povýšen do hodnosti Major a 1.4.1941 byl převelen k Chef des Transportwesens, OKW. Na začátku tažení proti Sovětskému svazu byl von Amsberg převelen 21.5.1941 k Außenstelle Belgrad, Wehrmacht-Transportleiter Südost a 23.10.1941 se stal transportním důstojníkem ve štábu AOK 9. 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.5.1942 se stal transportním důstojníkem ve štábu maďarské 2. armády a 1.9.1942 byl zraněn. Po uzdravení přejal 11.11.1942 post zvláštního zmocněnce u Chef des Transportwesen Kaukasus. 1.1.1943 byl von Amsberg nasazen jako transportní zmocněnec Kurland a 1.8.1943 povýšen do hodnosti Oberst. 10.11.1943 byl jmenován do pozice Deutscher Transportbevollmächtigter Finnland a 1.10.1944 byl zařazen do Führerreserve a zúčastnil se současně Regimentsführer-Lehrgang. Po skončení výcviku se stal 1.2.1945 velitelem Grenadier-Regiment 502, 290. Infanterie Division. Pluk byl nasazen v bojích v Kurlandsku a zúčastnil se 5. a 6. kurlandské bitvy. Von Amsberg byl za tyto boje navržen na Ritterkreuz, ale to bylo odmítnuto. Místo toho obdržel Ehrenblattspange. Nakonec mu byl po přezkoumání v roce 1981 Ritterkreuz přiznán k 6.5.1945. Po kapitulaci jednotek v Kurlandsku padl von Amsberg 9.5.1945 do sovětského zajetí, propuštěn byl 16.12.1955. Joachim von Amsberg zemřel 27.5.1981 v Hamburgu.

General der Artillerie Hermann Tittel

14. října 2017 v 13:40 | paulito

12.11.1888, Wallendorf bei Lichte
22.8.1959, Münster

Fahnenjunker 27.2.1908
Vstup do Fußartillerie-Regiment "General-Feldzeugmeister" (Brandenburgisches) Nr. 3
3.10.1908 až 26.6.1909 Kriegsschule Anklam
Fahnenjunker-Gefreiter 13.6.1908
Fahnenjunker-Unteroffizier 20.8.1908
Fähnrich 18.10.1908
Leutnant 19.8.1909
1.10.1912 až 15.7.1913 Militärtechnische Akademie (MTA) Berlin-Charlottenburg
Oberleutnant 27.1.1915
30.9.1915 Adjutant ve štábu Generals der Fußartillerie 4
Hauptmann 25.11.1916
Major 1.2.1930
1.10.1933 velitel III. Abteilung, 1. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Allensteinu
Oberstleutnant 1.2.1934
1.10.1934 velitel III. Abteilung, Artillerie-Regiment Allenstein
15.10.1935 velitel Artillerie-Lehr-Regiment v Jüterbogu
Oberst 1.12.1935
1.4.1938 Artilleriekommandeur (Arko) 16
Generalmajor 1.10.1939
26.8.1939 velitel 69. Infanterie-Division
Generalleutnant 1.9.1941
29.9.1941 velitel 169. Infanterie-Division
22.6.1943 velitel LXX. Armee-Korps
General der Artillerie 1.9.1943
9.5.1945 padl do norského zajetí
29.7.1946 předán do britského zajetí
17.5.1948 propuštěn ze zajetí

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
EK II 27.10.1914
EK I 26.4.1916
Ritterkreuz II. Klasse des Königlich Württembergischen Friedrichs-Ordens mit Schwertern 25.2.1915
Fürstlich Schwarzburgisches Ehrenkreuz, III. Klasse mit Schwertern 7.4.1915
k. u. k. Österreichisches Militär-Verdienstkreuz, III. Klasse mit der Kriegsdekoration 22.9.1917
Železný půlměsíc 18.11.1917
Militärorden für Tapferkeit, IV. Klasse, I. Stufe 2.1918
Kriegserinnerungsmedaille (Österreich)
Ehrenkreuz für Frontkämpfer 20.1.1935
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis I. Klasse
Řád Koruny Jugoslávie, Velitelský kříž 1.12.1938
Deutsches Schutzwall-Ehrenzeichen
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Finský Řád Kříže svobody, I. třídy s meči 7.5.1942
Deutsches Kreuz in Gold 9.3.1945 jako General der Artillerie a velící generál LXX. Armee-Korps

General der Infanterie Otto Hitzfeld

14. října 2017 v 13:11 | paulito

7. 5.1898, Schluchsee
6.12.1990, Dossenheim

Během první světové války vstoupil 18.1.1915 jako dobrovolník do Ersatz-Bataillon, 7. Badischen Infanterie-Regiment Nr. 142. Jako Fahnenjunker-Gefreiter přišel 10.7.1915 na frontu. 28.5. až 11.6.1916 absolvoval výcvikový kurz pro velitele čet a rot u 29. Division a 5.5. až 20.5.1917 jako ordonanční důstojník ve svém pluku. Nakonec se stal adjutantem III. Bataillonu. Během bojů na západní frontě byl Hitzfeld 11.5.1918 těžce zraněn a do 26.6.1918 byl v lazaretu. Potom nastoupil jako velitel roty k Ersatz-Bataillonu, od 29.7.1918 do konce války byl opět adjutant. Po návratu pluku do Německa byl Hitzfeld od prosince 1918 do ledna 1919 adjutant pluku. Po demobilizaci sloužil Hitzfeld krátkou dobu jako adjutant v II. Badischen Freiwilligen-Bataillon. V říjnu 1919 přišel do Reichswehr-Schützen-Regiment 113 a byl tak převzat do Reichswehru. 1.1.1921 byl převelen k 14. (Badisches) Infanterie-Regiment. Zde zůstal do konce září 1931, kde byl naposled zpravodajským důstojníkem. 1.10.1931 byl převelen k 6. (Preußisches) Artillerie-Regiment, kde byl jako adjutant odvelen do Infanterieschule Dresden. V dubnu 1932 byl Hitzfeld převelen k 3. (Preußisches) Reiter-Regiment v Rathenow. V květnu 1933 se vrátil do Infanterieschule Dresden. 1.10.1934 se stal velitelem roty v Infanterie-Regiment Tübingen, 15.10.1935 byl jmenován vedoucím inspekce v 4. (MG) Kompanie, Infanterie-Regiment 35. Od ledna 1937 do listopadu 1938 působil jako učitel taktiky na Kriegsschule Dresden, po obsazení Rakouska na Kriegsschule Wiener Neustadt. V září a říjnu 1938 působil jako náčelník štábu Generalmajora Hanse Wolfganga Reinharda. 11.3.1939 se stal náčelníkem štábu Generalmajora Erwina Engelbrechta, kde byl do dubna 1939. V srpnu 1939 byl převelen k Heeresdienststelle 30 v Kremsu, Heeresgruppen-Kommando 5, XVII. Armeekorps. Za obsazení Sevastopolu byl Hitzfeld nazýván Lev ze Sevastopolu. 19.4.1945 padl do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn 12.5.1947.

18.1.1915 Fahnenjunker
22.4.1915 Fahnenjunker-Gefreiter
19.5.1915 Fahnenjunker-Unteroffizier
30.9.1915 Fähnrich
18.2.1916 Leutnant
31.7.1925 Oberleutnant
1.4.1932 Rittmeister
1.4.1936 Major
1.8.1939 Oberstleutnant
17.12.1941 Oberst
1.4.1943 Generalmajor
8.11.1943 Generalleutnant
1.3.1945 General der Infanterie

Eisernes Kreuz (1914) II. und I. Klasse
II. Klasse 5.9.1914
I. Klasse 5.11.1915
Ritterkreuz II. Klasse des Ordens vom Zährigen Löwen
Verwundetenabzeichen (1918) in Silber
Deutsches Reichssportabzeichen
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. bis II. Klasse
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 mit Spange "Prager Burg"
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 25.8.1940
Spange zum EK I 15.8.1941
Infanterie-Sturmabzeichen in Silber
Verwundetenabzeichen (1939) in Gold
Důstojnický kříž Královského rumunského řádu koruny s meči 22.6.1942
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 1.8.1942
Vojenský řád Michala Śtatečného, III. třídy 6.10.1942
Krimschild
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes mit Eichenlaub
Ritterkreuz 30.10.1941 jako Oberstleutnant a velitel Infanterie-Regiment 213
Eichenlaub 17.1.1942 (65.) jako Oberstleutnant a velitel Infanterie-Regiment 213
Schwerter 9.5.1945 (158.) jako General der Infanterie a velící generál LXVII. Armeekorps

Generaloberst Lothar Rendulic

12. října 2017 v 22:20 | paulito

Rendulic se narodil v 23.10.1887 v Rakousku do vojenské rodiny chorvatského původu (Rendulić). Vystudoval práva a politické vědy na univerzitě ve Vídni a Lausanne, v roce 1907 byl přijat do Tereziánské vojenské akademie a zařazen jako důstojník do rakousko-uherské armády v roce 1910. Sloužil během první světové války na frontě a po ní se vrátil na univerzitu ve Vídni a získal doktorát z práv v roce 1920. Vstoupil do nové rakouské armády a v roce 1932 vstoupil do rakouské nacistické strany. Od roku 1934 sloužil Rendulic jako vojenský atašé ve Francii a Británii. V roce 1936 byl dočasně deaktivován kvůli členství v nacistické straně. Rendulic byl povolán do Wehrmacht v roce 1938, po obsazení Rakouska Německem. Velel 14. Infanterie Division (1940), 52. Infanterie Division (1940-1942) a XXXV. Korps (1942-1943), se kterým se zúčastnil bitvy u Kursku. V letech 1943 a 1944 velel Rendulic 2. Panzerarmee na Balkáně. Na počátku roku 1944 pověřil Adolf Hitler Rendulice, aby zajal jugoslávského partyzánského vůdce, Josipa Broz Tita. To se bohužel při útoku na Drvar 25.5.1944 nepodařilo. Od června 1944 velel Rendulic 20. Gebirgsarmee ve Finsku a Norsku. Po válce byl Rendulic obviňován ze zničení finského města Rovaniemi v říjnu 1944, odvetou za to, že Finové uzavřeli separátní mír se Sověty. V roce 1945 sloužil Rendulic jako náčelník štábu Armee Gruppe Kurland na východní frontě, Armee Gruppe Nord v severním Německu a Armee Gruppe Ostmark v Rakousku a Československu. 7.5.1945 kapituloval Lothar Rendulic u 71st Division U.S. Army v Rakousku. Po válce byl Lothar Rendulic uvězněn a souzen v Norimberku za represálie Wehrmacht proti civilistům v Jugoslávii a politice spálené země v Laponsku. 19.2.1948 byl odsouzen ke 20 letům vězení. Tento rozsudek byl později snížen na 10 let a 1.2.1951 byl Rendulic propuštěn z vězení v Landsbergu. Zemřel ve Frahamu v Rakousku 17.1.1971.

Rytířský kříž 6.3.1942 jako Generalleutnant a velitel 52. Infanterie-Division
Dubové listy 15.8.1943 jako General der Infanterie a velící generál XXXV. Armeekorps
Meče 18.1.1945 jako Generaloberst a velitel 20. Gebirgsarmee

14. Infanterie-Division: 15.6.1940 - 5.10.1940
52. Infanterie-Division: 5.10.1940 - 1.11.1942
XXXV Armeekorps: 1.11.1942 - 15.4.1943
2. Panzer Armee: 14.8.1943 - 24.6.1944
20. Gebirgs Armee: 25.6.1944 - 15.1.1945
Heeresgruppe Kurland: 15.1.1945 - 27.1.1945
Heeresgruppe Nord: 27.1.1945 - 10.3.1945
Heeresgruppe Kurland: 10.3.1945 - 25.3.1945
Heeresgruppe Süd: 25.3.1945 - 2.4.1945
Heeresgruppe Ostmark: 2.4.1945 - 8.5.1945

Oberfeldwebel Günther Kempin

10. října 2017 v 23:02 | paulito

Günther Kempin se narodil 1.12.1920 ve Štětínu a přihlásil se do armády, kde byl 16.11.1938 až 31.3.1939 vycvičen jako radista. Po výcviku byl převelen k Luftwaffe, do Nachrichtentruppe Kampfgeschwader 1 Hindenburg, kde byl v Neubrandenburgu vycvičen na palubního radistu. Od dubna do listopadu 1939 byl nasazen u KG 1, potom byl převelen k 10. Staffel, Kampfgeschwader Boelcke, které velel Generalmajor Richard Putzier. První vzlet absolvoval Kempin u 1./KG 27 21.12.1941 na Krymu na stroji Heinkel 111. U této Staffel létal Kempin do 30.6.1943 a zúčastnil se všech bojů na jižním úseku východní fronty, Sevastopol, Krym, Kerč, Charkov a Doněc. Do kotle u Stalingradu létal 3.1. až 28.2.1943 a provedl 34 vzletů. Po 260 vzletech obdržel Deutsche Kreuz in Gold. Od července 1943 do 30.4.1944 odlétal Günther Kempin 155 vzletů v rámci 14./KG 27. Tato Staffel bojovala zejména proti železničním cílům. Od 1.5.1944 do 2.9.1944 létal v 12. a 13. Staffel KG 27 a od 3.9.1944 létal u 14. Staffel a 26.10.1944 provedl 400. vzlet. Od 27.3.1945 byl v 3. Staffel, KG General Wever a bojoval s ní do konce války na východní frontě. S touto jednotkou prováděl zásobovací lety do Budapešti a Breslau. Na základě svých výkonů obdržel 17.4.1945 Ritterkreuz. Celkem provedl Kempin 474 bojových vzletů. Günther Kempin zemřel 12.8.1998 v Braunschweigu.

General der Artillerie Erwin Engelbrecht

10. října 2017 v 22:25 | paulito

Erwin Engelbrecht (1891-1964) z Wildparku

Erwin Engelbrecht vstoupil 5.2.1910 jako Fahnenjunker do císařské armády. Přišel k 2. Niederschlesisches Feldartillerie-Regiment Nr. 41. 18.8.1911 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Po vypuknutí první světové války šel se svým plukem na frontu. Po několika týdnech byl jako ordonanční důstojník pluku vyznamenán Eiserne Kreuz 2. Klasse. 20.8.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Později obdržel Eiserne Kreuz 1. Klasse. Na počátku roku 1917 se stal adjutantem Artilleriekommandeur 102. Do konce války byl nasazen u různých jednotek. V červnu 1918 obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern. 18.8.1918 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Po skončení války byl převzat do Reichsheer. V 100.000 Mann-Heeres der Reichswehr byl převelen do Reiter-Regiment 8, hlavně ale byl nasazen u Wehrkreiskommando VI. Od 1.1.1921 byl jako Rittmeister ve štábu 8. (Preuß.) Reiter-Regiment. V roce 1922 byl jmenován adjutantem pluku. Od podzimu 1923 byl opět přidělen štábu. 1.10.1924 byl převelen do štábu 1. Kavallerie-Division. Na počátku roku 1928 byl převelen k 9. (Preuß.) Reiter-Regiment. 1.3.1928 se stal velitelem 3. Eskadron v Beeskowě. 1.10.1930 byl převelen do štábu 1. Division Reichswehru. 1.11.1930 byl povýšen do hodnosti Major. 1.10.1931 byl převelen k 2. Eskadron, 6. (Preuß.) Reiter-Regiment. Zůstal ale u štábu 1. Division. 1.5.1933 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.1.1935 byl převelen na Reichswehrministerium, později Kriegsministerium. 1.5.1935 byl povýšen do hodnosti Oberst. 1.5.1937 se stal velitelem Heeresdienststelle 11 v Heidelbergu. 10.11.1938 se stal velitelem Heeresdienststelle 30 v Kremsu. 1.1.1939 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Při mobilizaci se stal velitelem Grenzschutz-Abschnitt-Kommando 30. Obdržel Spange zum Eisernen Kreuz 2. Klasse. Po tažení v Polsku se stal velitelem Ersatztruppe 2/III. Z něj byl v listopadu 1939 vytvořen štáb 163. Infanterie-Division, jejímž velitelem byl jmenován. S touto divizí se zúčastnil operace Weserübung a vedl divizi do Norska. V dubnu 1940 obdržel Spange zum Eisernen Kreuz 1. Klasse. Za výkony své divize v Norsku obdržel 9.5.1940 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 1.11.1940 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. Také při tažení do Ruska byla 163. Infanterie-Division nasazena na severním úseku fronty. 15.6.1942 převzal Höhere Kommando z.b.V. XXXIII. 1.9.1942 byl povýšen do hodnosti General der Artillerie a stal se velícím generálem XXXIII. Armeekorps. 25.12.1943 byl převelen do Führerreserve. 25.9.1944 byl jmenován velícím generálem Höheren Kommando Saarpfalz. Tuto pozici zastával až do kapitulace. Na konci války padl do spojeneckého zajetí, ze kterého byl propuštěn v roce 1947.

General der Kavallerie Theophil von Podbielski

8. října 2017 v 14:43 | paulito

17.10.1814, Köpenick
31.10.1879, Berlín

Ritterakademie zu Liegnitz
1.5.1831 dobrovolník v 1. Ulanen-Regiment
14.12.1831 Portepee-Fähnrich
9.2.1833 Sekondleutnant
23.3.1833 4. Ulanen-Regiment
1837 až 1839 Kriegsschule
16.6.1839 Garde-Artillerie-Brigade, Garde-Korps
1840 Garde-Kavallerie-Brigade
26.6.1841 adjutant 5. Kavallerie-Brigade
22.2.1845 Premierleutnant
6.1.1848 adjutant 9. Division
30.6.1849 Rittmeister a Adjutant 6. Division
16.3.1850 ředitel Divisionsschule Torgau
18.6.1853 Adjutant III. Armee-Korps
21.4.1855 Major, štáb III. Armee-Korps
12.1.1858 velitel 12. Husaren-Regiment
31.5.1859 Oberstleutnant
18.10.1861 Oberst
29.1.1863 velitel 16. Kavallerie-Brigade
19.12.1863 Ober-Quartiermeister u armády v Holstein, které velel Generalfeldmarschall Friedrich Heinrich Graf von Wrangel. V této pozici se von Podbielski zúčastnil německo-dánské války v roce 1864.
21.11.1864 Ober-Quartiermeister a náčelník štábu velitele jednotek v Elbherzogtümern, Generalleutnant Edwina Rochus Freiherr von Manteuffela
18.4.1865 náčelník štábu u velitele jednotek v Elbherzogtümern, velitel 16. Kavallerie-Brigade
18.6.1865 Generalmajor
9.3.1866 ředitel Allgemein Kriegs-Departement, Kriegsministerium
12.6.1866 Generalquartiermeister, účast v boji u Hradce Králové
21.3.1967 předseda revizní disciplinární armádní komise
20.12.1867 Generalleutnant
20.7.1870 General-Quartiermeister armády v prusko-francouzské válce
2.11.1871 vedoucí Allgemeinen Kriegs-Departement
31.12.1872 General-Inspekteur der Artillerie
2.9.1873 General der Kavallerie
18.9.1875 velitel Feld-Artillerie-Regiments Nr. 5, od 27.1.1889 Feldartillerie-Regiment "von Podbielski" (Niederschlesisches) Nr. 5 a od 27.1.1902 Feldartillerie-Regiment "von Podbielski" (1. Niederschlesisches) Nr. 5
31.10.1879 pro stálé přetěžování podlehl infarktu

Dienstauszeichnungskreuz, 1856
Roter Adlerorden, II. Klasse mit Eichenlaub
Mecklenburg-Schwerinsches Militär-Verdienst-Kreuz
Österreichisch-kaiserlicher Leopold-Orden, Kommandeurkreuz mit der Kriegsdekoration, 1963
Königlicher Kronen-Orden (Preußen), II. Klasse mit Schwertern, 1863
Erinnerungs-Kreuz für den Feldzug von 1866
Pour le Mérite mit Eichenlaub
Verdienstorden 18.9.1866
Eichenlaub 5.3.1871
Sankt-Stanislaus-Orden, II. Klasse
Königlich Sächsischer Albrechtsorden, Großkreuz
Königlich Württembergischer Friedrichs-Orden, Großkreuz
Herzoglich Anhaltischer Hausorden Albrechts des Bären, Großkreuz
Orden vom Zähringer Löwen, Großkreuz
Verdienstorden Philipps des Großmütigen, Großkreuz
Großherzoglich Sachsen-Weimarischer Falken-Orden, Großkreuz
Eisernes Kreuz (1871), II. und I. Klasse
Großkreuz des Roten Adlerordens

Hauptmann Reinhold Knacke

8. října 2017 v 14:42 | paulito

Reinhold Knacke se narodil 1.1.1919 v Alt-Strelitz. Přihlásil se k Luftwaffe a létal jako noční stíhač. Krátce před začátkem tažení ve Francii patřil Knacke jako Leutnant k 3. Staffel, Zerstörer-Geschwader 1 Hauptmanna Wolfganga Falcka. Jeho palubním radistou byl mimo jiných Unteroffizier Kurt Bundrock. V červnu 1940 byla z 1. a 3. Staffel Geschwader vytvořena I. Gruppe, Nachtjagdgeschwader 1. Po výcviku dosáhli Knacke a Bundrock v noci z 2.5.1941 první sestřel. V květnu 1942 byl Knacke povýšen do hodnosti Oberleutnant a byl pilotem v 3. Staffel ve Venlo. 17.11.1942 získal Knacke 5 sestřelů za noc. Za své úspěchy byl 1.7.1942 po 30 nočních sestřelech vyznamenán Rytířským křížem. O něco později se stal Kapitänem 1. Staffel. V noci z 2.2.1943 vzlétl se svým Bf 110F-4 k poslednímu letu. Sestřelil jeden bombardér a při útoku na další Halifax byl zasažen obranou palbou a zahynul východně od vesnice Achterveld v Holandsku. Hauptmann Reinhold Knacke získal 44 nočních sestřelů, za což obdržel 7.2.1943 posmrtně Dubové listy. Jako palubní radisté s ním létali také Günther Heu, Erich Konarske a Helmut Fischer.

Konteradmiral Hans Hartmann

8. října 2017 v 14:40 | paulito

16.1.1897, Bromberg
9.3.1976, Neunkirchen-Seelscheid

Velitel 5. divize torpédoborců (28.8.1938 - 30.11.1939)
1. admirál ve štábu velitele obrněných lodí (1.12.1939 - 4.4.1940)
Náčelník štábu Námořního velitele jižní Norsko (5.4.1940 - 19.6.1940)
1. admirál ve štábu velícího admirála Norska (20.6.1940 - 3.12.1941)
Velitel 3. zajišťovací divize (4.12.1941 - 9.9.1942)
K dispozici veliteli křižníků (12.9.1940 - 15.11.1942)
Kapitán těžkého křižníku Admiral Hipper (16.11.1942 - 1.2.1943)
Náčelník vojenské kanceláře pro stavbu válečných lodí, OKM (22.2.1943 - 15.3.1943)
Náčelník štábu velitelství flotily (16.3.1943 - 6.6.1943)
Speciální přidělenec Vrchního námořního velení pro personální úspory (7.6.1943 - 14.3.1944)
Velitel námořního opevnění Attika (15.3.1944 - 16.10.1944)
Velitel 1. MNarine Schützen Brigade (7.11.1944 - 30.1.1945)
Velitel 1. Marine Infanterie Division (31.1.1945 - 28.2.1945)
Speciální přidělenec Vrchního námořního velení pro personální úspory (9.3.1945 - 24.3.1945)
Velitel námořního opevnění Oslo-Fjord (4.4.1945 - 31.8.1945)
V zajetí (31.8.1945 - 19.5.1948)

Německý kříž ve zlatě 18.8.1942 jako Kapitän zur See a velitel 3. zajišťovací divize
Železný kříž (1914) 2. třídy
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy
Železný kříž (1939) 1. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy


Oberleutnant der Reserve Franz Amann

8. října 2017 v 14:38 | paulito

Franz Amann se narodil 3.11.1919 v Genderkingenu a absolvoval 5.10.1936 až 30.9.1937 svoji pracovní službu u RAD-Abteilung 1/300 v Gautingu. 11.1.1937 byl povýšen do hodnosti Vormann a 1.4.1937 Truppführer. 1.10.1938 vstoupil do Reiterzug, 13. (IG) Kompanie, Infanterie-Regiment 110 v Heidelbergu. 14.9.1940 byl převelen do Infanterie-Ersatz-Bataillon 110 v Mannheim-Seckendorf a 30.9.1940 po zranění do Reserve-Lazarett v Heidelbergu. 16.10.1940 byl poslán zpět k Ersatz-Kompanie, Infanterie-Reiterzug 112 v Darmstadtu jako Gruppenführer. 8.5.1941 byl poslán do 13. Kompanie, Infanterie-Regiment 256 a během tažení na Východě byl 14.10.1941 zraněn u Slobody. Další zranění přišlo 29.12.1941 u Krutogají. Po uzdravení přišel 21.1.1942 k Infanterie-Ersatz-Bataillon 256 a 30.1.1942 k IG-Ersatz-Kompanie 112. Po převelení k 8. Kompanie, Grenadier-Regiment 256, byl 1.7.1942 povýšen do hodnosti Unteroffizier a byl opět zraněn, 9.7.1942 u Baškina a 11.8.1942 u Subkova. Po uzdravení přišel 4.12.1942 do Reserve-Grenadier-Bataillon 256, 5.1.1943 k Grenadier-Ersatz-Bataillon 437. 10.1.1943 byl odvelen do kurzu pro důstojnické čekatele na Schule IV für OA der Infanterie v Beverloo. 1.3.1943 byl povýšen do hodnosti Feldwebel. Současně s povýšením do hodnosti Leutnant der Reserve byl Amann převelen 8.4.1943 k Grenadier-Ersatz-Bataillon 256 a 14.5.1943 do Führer-Reserve Heeresgruppe Mitte. 21.5.1943 byl převelen k Divisions-Bataillon 112 a 8.7.1943 byl jmenován velitelem 5. Kompanie, Grenadier-Regiment 256. Amann byl zraněn 14.7.1943 u Fatněva, 15.7.1943 u Bagrinova a 17.7.1943 u Kiškina. V bojích u Boromlja/Orel 17.7.1943 odrážel Amman se svými muži všechny útoky nepřítele a v těchto bojích padl. Za to obdržel Amann 23.8.1944 posmrtně Ritterkreuz a 10.2.1944 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve.

Konteradmiral Walter Hennecke

8. října 2017 v 14:37 | paulito

23.5.1898, Betheln
1.1.1984, Bad Lippspringe

První důstojník na lehkém křižníku Nürnberg (7.11.1938 - 29.7.1940)
Zastupující kapitán Nürnberg (11.11.1938 - 19.11.1938)
Velitel Lodní dělostřelecké školy (30.7.1940 - 4.4.1943)
Náčelník Námořní velitelské kanceláře Ostende a určený pro velení formaci v Dopravní flotile B při operaci Seelöwe (8.1940 - 11.1940)
Kapitán bitevní lodě Schleswig-Holstein (24.5.1941 - 14.10.1941)
Velitel námořních opevnění v Normandii (6.5.1943 - 26.6.1944)
V zajetí (27.6.1944 - 18.4.1947)

Rytířský kříž 26.6.1944 jako Konteradmiral a námořní velitel Normandie
Železný kříž (1914) 2. třídy 5.3.1922
Spona (1939) k Železnému kříži 2. třídy 12.12.1939
Železný kříž (1939) 1. třídy
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 2. třídy
Odznak oceánské flotily
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči


Generalmajor Karl Rothenburg

8. října 2017 v 14:34 | paulito

8.5.1894, Fürstenwalde
27.6.1941, padl v boji u Grodeck-Ostrošiči

Karl Rothenburg se narodil v roce 1894 ve Fürstenwalde an der Spree. 1.4.1914 vstoupil jako dobrovolník do Garde-Korps (3. Kompanie, 5. Garde-Regiment zu Fuß). Bojoval u Namuru, pak byl se svým plukem přesunut na východní frontu k Mazurským jezerům v jižním Polsku. 21.12.1914 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a dále bojoval na východní frontě, v Kurlandsku a Litvě. Na podzim 1915 přišel s 5. Garde-Regiment zu Fuß zpět na západní frontu, kde se z něj stal 18.11.1915 Leutnant der Reserve. V následujícím roce bojoval na Sommě a v dubnu 1917 se stal velitelem 2. Kompanie, 5. Garde-Regiment zu Fuß. Karl Rothenburg se zúčastnil ofenzívy v březnu 1918 při průlomu mezi Gouzeaucourtem a Vermandem, kde byl 29.3. podruhé zraněn. Za svou statečnost a nasazení obdržel 23.5.1918 Ritterkreuz des Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern. Za obsazení lesů u Ricquebourgu a přechod řeky Matz obdržel 30.6.1918 Pour le Mérite. 20.12.1918 opustil armádu na vlastní žádost. 1.1.1920 byl zařazen k Schutzpolizei v Gothě. Velel jako Hauptmann 1.4.1924 až 1930 Schutzpolizei v Jeně, v roce 1930 se stal jako Major velitelem Schutzpolizei ve Weimaru. 1.12.1933 se stal jako Polizeioberstleutnant velitelem Polizeischule Sondershausen. 26.7.1935 vstoupil v hodnosti Major do Wehrmacht a přišel ke Kampfwagen-Regiment 1 v Zossenu. 1.8.1936 se stal velitelem II. Abteilung, Panzer-Regiment 6 v Neuruppinu. 1.4.1938 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.3.1939 se stal velitelem Panzer-Regiment 6 a zúčastnil se tažení v Polsku. Panzer-Regiment 6 velel do konce dubna 1940, 3.3.1940 převzal velení Panzer-Regiment 25, 7. Panzer-Division pod Erwinem Rommelem. S tímto plukem se zúčastnil tažení na Západě v roce 1940. 1.8.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst. Zúčastnil se obsazení Dinantu, průlomu Maginotovy linie jižně od Maubeuge, postupu u Arrasu a průlomu na Rouen a k pobřeží. Stejně jako Rommel, velel pluku zepředu a často nebyl daleko od smrti. Na počátku operace Barbarossa byl Panzer-Regiment 25 podřízen Panzergruppe 3 při útoku na Moskvu. Panzergruppe 3 zaútočila 22.6.1941 na Olitu a Grodno. Během, těchto bojů se Karl Rothenburg několikrát vyznamenal, jako například u Kalvarije. Obsadil mosty u Olity nedotčeny. Zde došlo k těžkým tankovým, bojům, kdy se Panzer-Regiment 25 střetl se sovětskou 5. tankovou divizí. 23.6.1941 stála 7. Panzer-Division u Vilna. 25.6. vyrazil pluk z Vilna na Molodečno a Smoleviče, severozápadně od Minsku. U Minsku byly obklíčeny sovětské jednotky. Při dalším postupu na Moskvu byl Oberst Karl Rothenburg 27.6.1941 na špici svého pluku při explozi hořícího sovětského obrněného vlaku těžce zraněn a zemřel na následky zranění.

1.4.1914 Einjährig-Freiwilliger
21.12.1914 Unteroffizier
8.11.1915 Leutnant der Reserve
1.1.1920 Polizeileutnant
1.6.1921 Polizeioberleutnant
1.9.1924 Polizeihauptmann
1930 Polizeimajor
1.12.1933 Polizeioberstleutnant
26.7.1935 Major
1.4.1938 Oberstleutnant
1.8.1940 Oberst
1.11.1942 Generalmajor (posmrtně)

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Königlicher Hausorden von Hohenzollern, Ritterkreuz mit Schwertern 23.5.1918
Pour le Mérite 30.6.1918 jako Leutnant der Reserve a velitel 2. Kompanie/5. Garde-Regiment zu Fuß
Verwundetenabzeichen (1918) in Schwarz
Polizei-Dienstauszeichnung
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 15.9.1939
Spange zum EK I 9.10.1939
Panzerkampfabzeichen des Heeres in Silber
Dvakrát jmenován ve Wehrmachtbericht 27.6.1941 a 8.7.1941
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 3.6.1940 jako Oberst a velitel Panzer-Regiment 25/7. Panzer-Division
Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres für hervorragende Leistungen auf dem Schlachtfeld 10.8.1941

SS-Hauptsturmführer Johann Scherg

3. října 2017 v 20:54 | paulito

Johannes Scherg se narodil 16.5.1918 ve Würzburgu. 1.11.1937 až 30.3.1938 vykonával službu v RAD v Renchenu v Bádensku. 1.4.1938 se přihlásil jako dobrovolník do SS-Verfügungstruppe v Mnichově. Jeho služba začala u SS-Regiment Deutschland. S počátkem války byl nasazen jako spojař v Panzerspähtruppe, Regiment Deutschland. Po absolvování Junkerschule Bad Tölz 15.9.1941, byl 1.10. povýšen do hodnosti SS-Untersturmführer a stal se velitelem čety u 1./SS-Aufklärungs Abteilung 2, SS-Division Das Reich, ve středním úseku východní fronty. Od listopadu 1943 velel 2. Kompanie a 2.11.1943 byl za své výkony jako SS-Untersturmführer vyznamenán Německým křížem ve zlatě a 9.11. byl povýšen do hodnosti SS-Obersturmführer. V červenci 1944 byl jako velitel 1./SS-Polizei-Panzeraufklärungs Abteilung 4, 4. SS-Polizei-Panzergrenadier Division, převelen do Řecka. 30.1.1945 byl povýšen na SS-Hauptsturmführera. Po sedmi zraněních obdržel odznak za zranění ve zlatě. Po boji plném ztrát u Oxhöfteru byla divize 10. až 14.4.1945 přesunuta na Helu a odtud přepravena do Swinemünde. Po krátkém odpočinku ve Štětínu bojovala divize v Meklenburgsku a severně od Berlína, až k Labi u Wittenbergeru a Lenzenu. Na konci války padnul SS-Hauptsturmführer Johannes Scherg 14.5.1945 u Lauenburgu do anglického zajetí. V březnu 1947 ho vydali Američané Francouzům a do 20.6.1951 byl souzen vojenským soudem v Bordeaux. Po osvobozujícím rozsudku se vrátil 22.6.1951 konečně do Německa. Johannes Scherg zemřel 22.12.1997.

Rytířský kříž 3.10.1944 jako SS-Obersturmführer a velitel 1./Polizei Panzeraufklärungs Abteilung 4
Německý kříž ve zlatě: 2.11.1943
Železný kříž I. třídy
Železný kříž II. třídy
Spona za boj zblízka, stříbrná
Tankový bojový odznak
Odznak za zranění, zlatý

Oberst Eberhard Schoepffer

3. října 2017 v 20:38 | paulito

20.7.1884, Klooschen
5.8.1975, Neumünster

1896 vstup do Königlich Preußische Kadettenkorps
22.3.1902 vstup do Pommersche Jäger-Bataillon Nr. 2, 16.6.1913 přejmenován na Jäger-Bataillon "Fürst Bismarck" (Pommersches) Nr. 2
16.2.1907 MG-Abteilung 5
7.2.1910 velitel roty v Schutztruppe, Deutsch-Südwestafrika
9.7.1915 britské zajetí
11.5.1919 návrat do Německa
6.2.1920 propuštěn z Vorläufigen Reichswehr v hodnosti Major
1923 zakladatel Kreisgruppe, Stahlhelm-Bund
1933 Stahlhelm-Landesführer ve Východním Prusku
1.1.1936 Ergänzungsoffizier, Major (E), ve štábu Ausbildungsleiter Elbing
12.10.1937 Ausbildungsleiter Elbing
26.8.1939 velitel Infanterie-Regiment 400, tažení v Polsku a na Západě
1.8.1940 Ausbildungsleiter Memel
8.10.1940 velitel Infanterie-Ersatz-Regiment 61
13.1.1941 velitel Infanterie-Regiment 377, 225. Infanterie-Division
10.7.1942 velitel Infanterie-Ersatz-Regiment 269
20.8.1944 Führerreserve OKH (X)
1.9.1944 velitel Festung Elbing
20.2.1945 velitel Gdaňsku
26.3.1945 odvelen ke Kommandantur Gotenhafen
8.5.1945 pronikl s posledními jednotkami nepřátelskými liniemi z poloostrova do Kielu, kde padl do britského zajetí

Eisernes Kreuz (1914), II. und I. Klasse
Ehrenkreuz für Frontkämpfer
Wehrmacht-Dienstauszeichnungen
Wiederholungsspange (1939) zum Eisernen Kreuz II. und I. Klasse (1914)
Spange zum EK II 21.9.1939
Spange zum EK I 29.10.1939
Deutsches Kreuz in Gold 14. 6.1942 jako Oberst a velitel Infanterie-Regiment 377
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 9.2.1945 jako Oberst a velitel Festung Elbing

Konteradmiral Erich Haeker

3. října 2017 v 20:04 | paulito

30.6.1886, Bismarckshöhe
27.4.1958, Lübeck

Teritoriální důstojník (zásobovací důstojník od 5.3.1935 a plně aktivován 20.4.1941) a ekonomický námořní důstojník, Vojenská ekonomická inspekce VI, Münster (15.1.1935 - 28.2.1937)
Poradce Námořní obranné kanceláře, OKM (1.3.1937 - 27.3.1938)
Velitel Vojenského okruhu Swinemünde (28.3.1938 - 21.7.1940)
Ředitel Výstrojního a navigačního oddělení, loděnice Kriegsmarine Wilhelmshaven (22.7.1940 - 27.5.1942)
Ředitel loděnice Nikolajev (28.5.1942 - 23.8.1942)
Ředitel Výstrojního a navigačního oddělení, loděnice Kriegsmarine Wilhelmshaven (24.8.1942 - 17.10.1944)
K dispozici Vrchnímu námořnímu velení Severní moře (18.10.1944 - 31.1.1945)
Penzionován (31.1.1945)

Železný kříž (1914) 1. třídy
Železný kříž (1914) 2. třídy
Ponorkový válečný odznak (1918)
Čestný kříž 1914/1918
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s meči




 
 

Reklama