Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Historie

General der Artillerie Anton-Reichard Hermann Friedrich Maria Freiherr von Mauchenheim genannt Bechtolsheim

Neděle v 21:44 | paulito

Anton-Reichard Freiherr von Mauchenheim genannt Bechtolsheim se narodil 9.7.1896 ve Würzbugu a vstoupil 7.8.1914 jako Fahnenjunker do Königlich Bayerische Armee. Přišel k 1. Königlich Bayerisches Feldartillerie-Regiment Prinzregent Luitpold. S ním byl poslán na začátku září 1915 na frontu. Během celé války byl na západní frontě. Koncem roku 1915 byl povýšen do hodnosti Fähnrich a 27.3.1916 Leutnant. Koncem roku 1916 se stal adjutantem praporu. Na jaře 1918 byl lehce zraněn. Během války obdržel oba stupně Železného kříže. Po válce vstoupil na počátku roku 1919 k Freikorps Epp. Poté byl převzat do Reichsheer. V Übergangsheer na jaře 1920 byl zařazen k Fernsprech-Abteilung 123, Nachrichten-Abteilung 23, 23. Reichswehr-Brigade. U 100.000 Mann-Heeres Reichswehr přišel k 7. (Bayer.) Artillerie-Regiment. Na podzim 1921 se stal důstojníkem baterie. Na počátku roku 1924 byl u 2. Batterie, 7. (Bayer.) Artillerie-Regiment ve Würzburgu povýšen do hodnosti Oberleutnant. V roce 1925 byl převelen k 1. Batterie, na jaře 1926 k 2. Batterie. 1.10.1926 byl na dva roky poslán k velitelskému výcviku do štábu 7. Division v Mnichově. Po ukončení výcviku byl 1.10.1928 povýšen do hodnosti Hauptmann a převelen do 3. Batterie, 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Münsteru. Odtud byl poslán na Reichswehrministerium do Berlína. 1.10.1929 byl nasazen do Heeres-Statistische-Abteilung (T 3), Truppenamt (TA). Toto oddělení bylo později přejmenováno na Abteilung Fremde Heere. Byl odvelen na delší služební pobyty v Anglii a USA. 1.10.1931 byl oficiálně převelen do 1. Batterie, 7. (Bayer.) Artillerie-Regiment ve Würzburgu. Do léta 1932 byl ale v USA. 1.10.1932 byl opět převelen k Abteilung Fremde Heere (T 3) na Reichswehrministeriu. 1.4.1934 se stal velitelem 5. Batterie, 7. (Bayer.) Artillerie-Regiment. 1.10.1934 byl převelen do štábu I. Abteilung, Artillerie-Regiment München. 1.11.1934 byl povýšen do hodnosti Major. Poté byl opět poslán na Reichswehrministerium, později Reichskriegsministerium. 1.8.1937 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 12.10.1937 se stal vojenským atašé na německém velvyslanectví v Londýně. Od začátku srpna 1939 byl poslán na německé vyslanectví do Dublinu. Na počátku války byl přeřazen do Führerreserve. 3.10.1939 se stal náčelníkem štábu 10. Armee. Jeho štáb byl 10.10.1939 přejmenován na štáb 6. Armee. 1.2.1940 byl povýšen do hodnosti Oberst i.G. S tímto štábem se zúčastnil tažení na Západě. Zde obdržel obě Spony k Železnému kříži. V únoru 1941 se stal náčelníkem štábu XXIII. Armeekorps. S ním se v létě 1941 zúčastnil tažení na severním úseku východní fronty. 1.10.1941 se stal náčelníkem štábu XXIX. Armeekorps v jižním Rusku. 25.4.1942 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. Koncem května 1942 byl přesunut do Führerreserve. V červnu 1942 se stal náčelníkem štábu 1. Armee ve Francii. 1.7.1942 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a 1.6.1943 Generalleutnant. 1.8.1943 byl přeložen do Führerreserve. V listopadu 1943 se stal velitelem 257. Infanterie-Division. V červenci 1944 se stal zastupujícím velitelem XXIX. Armeekorps na jižní Ukrajině. V září 1944 byl převeden do Führerreserve. V prosinci 1944 byl pověřen velením LXXI Armeekorps v Norsku. 1.3.1945 byl povýšen do hodnosti General der Artillerie a byl jmenován velícím generálem LXXI Armeekorps. Tuto pozici zastával až do kapitulace Wehrmacht v květnu 1945. Poté byl ještě několik měsíců styčným důstojníkem mezi Wehrmacht a Spojenci při předávání Norska. Do zajetí byl vzat až v říjnu 1945 a na podzim 1947 byl propuštěn. Zemřel 9.2.1961 ve Würzburgu.

General der Flakartillerie Heinrich Burchard

Neděle v 21:00 | paulito

Heinrich Burchard se narodil 5.10.1894 ve Fuldě a vstoupil 23.3.1914 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee. Přišel k Lothringisches Fußartillerie-Regiment Nr. 16. Při vypuknutí první světové války byl na začátku srpna 1914 přeložen do Reserve-Fußartillerie-Regiment Nr. 16. 18.4.1915 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Na počátku roku 1915 se stal důstojníkem baterie v Lothringisches Fußartillerie-Regiment Nr. 16. Na jaře 1918 byl přeložen do Fußartillerie-Regiment Nr. 26. Během první světové války obdržel oba stupně Železného kříže. Po válce byl převzat jako Leutnant do Reichsheer. V 200.000 Mann-Übergangsheer na jaře 1920 patřil k Reichswehr-Artillerie-Regiment 16. V 100.000 Mann-Heeres Reichswehr byl převzat do 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment. Zde byl nasazen jako důstojník baterie. 1.8.1922 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Od 1.10.1923 byl nasazen v 6. (Preuß.) Fahr-Abteilung. Byl důstojníkem eskadrony v 4. Eskadron v Hannoveru. 1.10.1926 byl převelen k 8. Batterie, 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Hannoveru. Mezitím studoval Technickou univerzitu v Berlíně. 1.1.1928 byl převelen k 8. Batterie a byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Koncem roku 1930 se stal diplomovaným inženýrem. V roce 1931 byl odvelen na Reichswehrministerium (RWM) v Berlíně. Dále patřil k 8. Batterie, 6. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Hannoveru. Koncem roku 1932 se stal velitelem eskadrony v 6. (Preuß.) Fahr-Abteilung. V roce 1933 se stal velitelem eskadrony v 3. (Preuß.) Fahr-Abteilung. 1.7.1934 byl povýšen do hodnosti Major. 1.10.1934 se stal velitelem Fahr-Abteilung Wolfenbüttel. 1.4.1935 byl převelen do Luftwaffe. Byl jmenován velitelem Flak-Abteilung 6 ve Wolfenbüttelu. 1.10.1935 byla jednotka přejmenována na I. Abteilung, Flak-Regiment 7. V roce 1936 byl převelen k výcviku pro Generální štáb. 1.10.1936 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.4.1937 byl převelen jako instruktor na Lufttechnische Akademie v Berlín-Gatow. V říjnu 1937 byl odvelen na Luftkriegsschule Berlín-Gatow. 1.2.1938 se stal náčelníkem štábu na Luftkriegsschule Berlín-Gatow. V létě 1938 byl převelen k Luftgau-Kommando XII ve Wiesbadenu. Tam se také stal náčelníkem štábu. 1.2.1939 byl povýšen do hodnosti Oberst. V srpnu 1940 se stal náčelníkem štábu Luftgau-Kommando Westfrankreich. 1.11.1940 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. V prosinci 1940 se stal velitelem Luftverteidigungs-Kommando 2 v Lipsku. Koncem června 1941 přešel jako důstojník pro zvláštní účely na Reichsluftfahrtministerium v Berlíně a byl podřízen Oberbefehlshaber der Luftwaffe. Koncem července 1941 se stal velitelem Luftverteidigungs-Kommando 7 v Kölnu. 1.9.1941 bylo jeho velení přejmenováno na Flak-Division 7. V únoru 1942 se stal velitelem Luftgaustab z.b.V. Afrika. 1.8.1942 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. V srpnu 1942 byl jmenován velitelem Flak-Division 19 na Sicílii. V prosinci 1942 byl převeden do Führerreserve. 1.3.1943 se stal velitelem Flak-Division 7 v Kölnu. Od počátku července 1944 byl nasazen jako General z.b.V. Flakartillerie u Reichsmarschalla. 1.9.1944 byl povýšen do hodnosti General der Flakartillerie. 31.10.1944 obdržel za velení 7. Flak-Division Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 11.4.1945 spáchal v Quasselu sebevraždu.

Oberfeldwebel Manfred Büttner

Sobota v 8:03 | paulito

Manfred Büttner se narodil 15.2.1921 v Spittelndorfu a 1.4.1939 byl zařazen do RAD-Abteilung 7/104. Po absolvování pracovní služby byl zařazen 26.8.1939 do Pionier-Bataillon 100. 16.11.1939 byl převelen do Luftwaffe a absolvoval zpravodajský výcvik. 15.3.1940 přišel k 9. (H) Staffel, Lehrgeschwader 1, kde se stal radistou. 1.12.1941 byl zařazen do 14. Kompanie, Fallschirmjäger-Ausbildungs-Regiment 1, kde prodělal výsadkářský výcvik. V červnu 1942 absolvoval výcvikový kurz pro radista-Oberfeldwebel a v říjnu 1942 se stal velitelem radistů ve Fallschirmjäger-Regiment 1. 1.3.1943 se stal velitelem radistické čety ve Fallschirm-Jäger-Regiment 7 a 20.10.1943 byl povýšen do hodnosti Feldwebel. 20.4.1944 byl povýšen do hodnosti Fahnenjunker-Oberfeldwebel a stal se velitelem zpravodajské čety v Kampfgruppe 300. 15.1.1945 se stal velitelem zpravodajské čety I. Bataillonu v Fallschirmjäger-Regiment 26 a velitelem 2. Kompanie. V březnu 1945 byl Manfred Büttner nasazen se svou rotou na Odře u Alsdammu a Greifenhagenu. Za své nasazení obdržel 29.4.1945 Ritterkreuz. Na konci války padl do britského zajetí, ze kterého byl propuštěn v červnu 1945. Zemřel 29.5.2002 v Plönu.

Messerschmitt Me 262 v Erprobungskommando 262

Pátek v 20:35 | paulito
Byla to první jednotka, která operačně používala letouny Messerschmitt Me 262. Oficiálně byla vytvořena v říjnu 1943 v Lechfeldu, ale první piloti přišli až v květnu 1944. Byl to hlavně personál Stab ZG 26 a III./ZG 26, jednotky vybavené Messerchmitty Bf 110, kteří uměli pilotovat dvoumotorové stroje. Jejich úkolem bylo vypracování bojové taktiky pro Me 262 a systém školení pro piloty, létající na Bf 109 a Fw 190. Především šlo ale o vyzkoušení letounu v bojových podmínkách. První přijeli do Lechfeldu na jaře 1944 Oberleutnant Günter Wegmann, Oberleutnant Hans-Günter Müller z 8./ZG 26, Oberleutnant Paul Bley z 9./ZG 26 a Leutnant Joachim Weber, Leutnant Alfred Schreiber, Oberfeldwebel Gobel, Oberfeldwebel Reekes, Oberfeldwebel Strathmann, Feldwebel Heinz Herlitzius a Unteroffizier Flachs. Velením Ekdo 262 byl pověřen Hauptmann Werner Thiefelder, zkušený pilot, kterýs voji kariéru na Bf 110 začal již v roce 1939 v bojích proti francouzským a anglickým pilotům. V sestavě Ekdo 262 byly vytvořeny 8. Staffel, od 17.5. umístěná v Leipheimu, 9. Staffel ve Schwäbisch Hall a Stabsstaffel v Rechlin-Harz. Několik pilotů bylo také pravděpodobně nějakou dobu v Peenemünde. První ztrátu utrpěla jednotka již 19.5.1944, kdy během letu havaroval a zabil se v Me 262 V7 Unteroffizier Kurt Flachs. O měsíc později se zabil při návratu z bojového letu velitel jednotky Werner Thielfelder. Jeho tělo bylo nalezeno ve vraku Me 262 S6 nedaleko Landsbergu. Podle některých amerických pramenů měl být sestřelen v boji se stíhačkami z 15th Air Force. Ale nepotvrzují to oficiální americké dokumenty, žádný pilot sestřel nehlásil. Nástupcem Thierfeldera se stal Hauptmann Horst Geyer. Do července, zejména díky nehodám, zahynulo ještě pět pilotů. 26.7.1944 sestřelil Leutnant Alfred Schreiber, jako první pilot Ekdo 262, na Me 262 S12 nepřátelský stroj. Bylo to první vítězství stroje s proudovým pohonem v historii letectví. Jeho obětí bylo Mosquito z 544. Squadron RAF, ve kterém letěli Lieutenant A.E. Wall a Officer A.S. Lobban. 2.8.1944 získla Schreiber druhý sestřel, tentokrát Spitfire PR.IX. Další Mosquito z 540. Squadron s posádkou Fl/Lt Matthewmann a Fl/Lt Stopford se stalo obětí Me 262 8.8.1944. Tentokrát ho získal Leutnant Joachim Weber u Ohlstadtu. RAF proto poslalo nad jižní Německo průzkumný letoun, který měl vyfotografovat letiště v Leipheimu. 15.8.1944 odstartovalo z letiště San Severo v Itálii Mosquito z 60. Squadron SAAF s posádkou Cpt. Saloman Pienaar a Lt. Archie Lockhart-Ross. Letiště vyfotili, ale bylo přímo nad ním napadeni Me 262, ale s těžce poškozeným letadlem doletěli na základnu. Posádka za svůj výkon obdržela DFC a Spojenci se dozvěděli o nasazení nového typu letounu. Ten samý den ve 12:45 dohonil a sestřelil nad Gerlingem Feldwebel Helmut Lennartz osamělý Boeing B-17 z 303rd Bomb Group. Další den Američané ztratili průzkumný F-5c Lightning z 5th Photo Recon Group, který sestřelil neznámý pilot Ekdo 262. 24.8. sestřelil nad Leipheimem Spitfire z 683. Squadron, který pilotoval Fl/Lt F.N. Crane, Oberfeldwebel Helmut Baudach. O dva dny později sestřelil Leutnant Schreiber Spitfire a Oberfeldwebel Reekers Mosquito z 60. Squadron SAAF (posádka Mouton, Krynauw), který se zřítil u Ingolstadtu ve 12:30. Září začalo pro německé piloty také dobře. 5.9. a 6.9.1944 získali sestřel Leutnant Schreiber a Oberfeldwebel Gobel. První z nich sestřelil Spitfire Mk.IX ze 7th Photo Recon Group, jehož pilot Lt. Robert Hillborn se zachránil na padáku. Gobel sestřelil Mosquito z 540. Squadron, který pilotoval Squadron Leader Fleming. 11.9.1944 zachytili piloti z Lechfeldu nad Lipskem vracející se formaci B-17 ze 100th Bomb Group, eskortovanou Mustangy z 339th Fighter Group. Bombardéry utrpěly ještě nad cílem těžké ztráty po útocích Bf 109 a Fw 190. Me 262 sice nesestřelily žádný Flying Fortress, ale Oberfeldwebel Helmut Baudach sestřelil Mustang Lt. Williama Jonese, který vyskočil na padáku. Následující den podnikli Američané amsové nálety na celé jižní Německo. Přes 900 bombardérů 8th Air Force bombardovalo továrny, rafinérie a letiště. Celkem Luftwaffe sestřelila 31 B-17 a B-24. Úspěch získalo i Ekdo 262, Hauptmann Georg-peter Eder sestřelil dva B-17 jistě a jeden pravděpodobně. 13.9.1944 byl během boje s Mustangy z 364th FG ztracen jeden Me 262. Ten samý den sestřelil Leutnant Weber průzkumné Mosquito z 540. Squadron. Další Mosquito sestřelil Weber 18.9.1944. Byl to stroj z 544. Squadron, jeho pilotem byl zkušený F/O Hunter, DFC. 24.9.1944 sestřelil Georg-Peter Eder dva B-17 jistě a jeden pravděpodobně. O čtyři dny později sestřelil další Fortress. Poslední vítězství Ekdo 262, před jeho rozpuštěním, získal 4.10.1944 opět Eder, dva B-17. Z části pilotů Ekdo 262 byla vytvořena nová výcviková jednotka, III. Gruppe/Ergänzungs Jagdgeschwader 2. Zbývající vytvořili Kommando Nowotny, speciální jednotku, které velelo eso Luftwaffe, Major Nowotny.

Skupina Me 262 v Leipheimu, na tomto letounu létal Leutnant H.G. Müller.

Me 262 z Ekdo 262

Me 262A-1a, EKdo 262, Lechfeld, červen 1944

Junkers Ju 388

Čtvrtek v 20:30 | paulito
Projekt stavby lehkého bojového letounu s větším dostupem vznikl již v první polovině roku 1943, nedlouho po zahájení výroby Ju 188 a po ukončení programu Ju 288. Byla to německá odpověd na americké letouny, které na přelomu let 1942-43 přenesly boje do výškové hladiny 7.500 až 9.500 metrů, to znamená o 1.000 až 3.000 metrů výše, než létali Němci. RLM akceptovalo zento program v září 1943 pod označením Projekt Hubertus. Není těžké si domyslet, že Ju 388 měl stejnou konstrukci jako jeho předchůdce, Ju 188. Jedinou odlišností Ju 388 oproti sériovým Ju 188 byly kabina, motory a ocasní střeliště. Největší inovací byla přetlaková kabina pro tříčlennou posádku, pilota, střelce a navigátora, která byla v trochu odlišné formě montována již na Ju 188S/T. Obrys připomínal standardní kabinu Ju 188, ale bez dolního střeliště, odstraněného kvůli zvětšení maximální rychlosti. Posádka vcházela do kabiny zespoda, v případě sestřelu se mohla zachránit díky havarijnímu odhození horního krytu kabiny. Jako motory měly být použity výškové Jumo 222F nebo Jumo 213E, ale pro jejich nedokončení musely být použity motory BMW 801. Zpočátku to měly být výškové BMW 801G. Sériové Ju 388 měl být vybaven zlepšenými motory BMW 801TJ o výkonu 1.810 hp, což byla výšková modifikace obecně užívaných BMW 801D. Užívány však byly jednodušší BMW 801J o výkonu 1.650 hp a bojovém 1.460 hp ve výšce 12.300 metrů. Motory poháněly čtyřlisté kovové vrtule o průměru 3,73 metru. Protože byl nedostatek motorů i motorových gondol, měly být Ju 388 montovány ve třech podverzích: J-1/L-1/K-1 s motory BMW 801G/TJ, J-2/L-2/K-2 s motory Jumo 222A/B/E/F a J-3/L-3/K-3 s motory Jumo 213E. Jedinou střeleckou výzbrojí letounu, určenou pro obranu zadní polosféry, byly dva kulomety MG 131 13 mm. Byly instalovány v dálkově ovládaném střelišti FHL 131 Z/FA 15 na ocase letounu a jejich zaměřování se provádělo pomocí periskopu PVE 11, pod i nad letounem. Již v dubnu 1944 se na továrních letištích Junkersu v Magdeburku objevily první prototypy Ju 388: V1 a V2 pro verzi noční stíhačky Ju 388J, V3 a V4 pro bombardovací verzi Ju 388K a V5 a V6 pro průzkumnou verzi Ju 388L. Letouny byly od počátku montovány jako nové stroje. Letouny byly v továrně zalétány a testovány do července 1944. V té samé době byla připravována sériová výroba, zahájená již v červenci 1944 v závodech Junkers v Merseburgu a o měsíc později v ATG v Lipsku. Dále byla výroba Ju 388 zahájena také ve WFG v Brémách a v Junkersu v Dessau, kam byla přesunuta z Merseburgu. Důvodem byla nízká kapacity továrny v Merseburgu, kde byl vyráběn typ Ju 188S/T. Stíhací prototypy se lišily od dvou zbývajících verzí, hlavně absencí podtrupové komory a jiným prosklením přídě, vypracovaném během práce na Ju 188R. Již během práce na přední části nového Zerstöreru bylo vypracováno mnoho alternativ vnitřního vybavení, aby měl letoun co nejvíce použití. Proto byly v atrapě přídě noční stíhačky zabudovány modely radarů FuG 202 Lichtenstein, FuG 212 a FuG 220 a také zesílená výzbroj dvou kanónů BK 3,7 37 mm. V případě instalace této dodatečné výzbroje musela být posádka omezena jen na dvě osoby. Alternativně byla plánována tato výzbroj v podtrupové gondole. V tom případě byly zásobníky s náboji v pumovnici. Ve verzi noční stíhačky bylo přidáno dodatečné vybavení v horní části trupu, tzv. Schräge-Musik. Výzbroj se skládala ze dvou kanónů MK 108 ráže 30 mm nebo dvou kanónů MK 151 v trupu za palivovou nádrží. Děla byla nastavena pod úhlem směrem nahoru. Pilot měl speciální zaměřovač, instalovaný nad jeho hlavou. Kvůli unifikaci byly vytvořeny tři hlavní verze výzbroje: 4x MG 151 a 2x MK 108, 3x MG 151 a 3X MK 108 a 3x MG 151 a 3x MK 103. Zerstörer měl být vyzbrojen dvěma MG 151/20 a dvěma MK 103 ráže 30 mm. Ju 388J ale nepřevyšoval svými výkony již vyráběný Ju 88G, proto byl odsunut do pozadí. Bylo s ním počítáno až při zahájení velkosériové výroby Ju 388, která by nahradila výrobu Ju 88. RLM se navíc zajímalo nejvíc o verzi průzkumnou a zvláště bombardovací. Bylo to díky snaze o odvetné údery na Anglii, kterých nebylo možné dosáhnout s výzbrojí, nacházející se u leteckých eskader ve Francii. Proto Göring v květnu 1944 kladl důraz na tento letoun, který měl být spolu s Do 335 používán výhradně na západní frontě. V té době byla ale zahájena ofenzíva Spojenců, která v podstatě smetla Luftwaffe z nebe. V takové situaci byly potřebné jiné typy letadel a v létě 1944 byla v podstatě ukončena výroba bomnbardérů. Bylo tak rezignováno i na bombardovací verzi Ju 388 a pozornost věnována verzi průzkumné verzi s dlouhým doletem L-1. Tento stroj se lišil od Ju 388K-1 jen detaily vnitřního vybavení pumovnice a nesl kamery Rb 50/30 a Rb 75/30 nebo pro noční operace NRb 40/25 a NRb 50/25. Nejvíce se verze lišila doletem díky nádrži na 725 litrů paliva v pumovnici, která umožňovala dolet 3.100 km. Další modifikace předpokládala instalaci nádrže na 1.680 litrů a druhé na 500 litrů, což umožnilo ještě větší dolet. První verze byla montována na noční průzkumné stroje, které musely nést také lehké osvětlovací bomby. Druhá verze byla standardem na denních strojích. Pod centroplánem měly obě verze závěsník ETC pro další nádrž nebo bomby. Výroba Ju 388L byla zahájena verzí L-0 v Dessau v červenci 1944. Ten měsíc byly vyrobeny jen čtyři stroje, v srpnu tři a v září jen jeden. V srpnu byla zprovozněna druhá výrobní linka u ATG v Lipsku, kterou během dvou měsíců opustilo dalších sedm Ju 388, z toho čtyři v srpnu. Byly to lehce modifikované letouny, které obdržely označení Ju 388L-1b, na rozdíl od prvních exemplářů L-1a, vyráběných do konce léta 1944. Sériová výroba Ju 388L-1 byla zahájena teprve v říjnu v ATG, ke které se v listopadu připojily Junkers a WFG v Brémách. Ten měsíc vyrobily pro Luftwaffe 20 Ju 388L-1. V prosinci jich bylo vyrobeno 26. Celke RLM objednalo v srpnu 1944 331 Ju 388L-1. K jednotkám na frontu se v roce 1944 dostalo 20 strojů. ATG v Lipsku vyrobila celkem 104 Ju 388L/K, z nichž šla většina na frontu. Chaos a katastrofální nedostatek paliva způsobil, že firma nemohla letadla zkoušet, ani je dopravit k jednotkám. Proto zůstala většina letadel ve skladu výrobce. Celková výroba Ju 388L tak činila ca 200 kusů, z toho kolem 120 bylo dokončeno (jistě 15 L-0 a 84 L-1). Luftwaffe odebrala nejméně 84 kusů, ale ne všechny šly k frontovým jednotkám. Jak již bylo zmíněno, nebyla kromě Ju 388L vyráběna žádná další verze. Ju 388J vznikl pouze ve dvou prototypech, jeden z nich, Ju 388V2 byl vybaven motory BMW 801, druhý, Ju 388V1 dostal motory Jumo 213E-1. Oba podstoupily testy v Rechlinu v lednu 1945, poté byl Ju 388V2 nasazen do bojů. Bombardovací verze Ju 388K-0/K-1 bylo vyrobeno jen 12 kusů díky rezignaci na výrobu bombardérů. Mezi nimi byly dva prototypy, šest K-0 a čtyři K-1. Všechny byly vyrobeny od listopadu 1944 do ledna 1945 a byly pravděpodobně montovány na lince Ju 388L. Jeden byl poslán do Rechlinu ke standardním testům. Jeho další osudy nejsou jasné, stejně tak ostatních strojů, není jasné, jestli se některý z nich dostal na frontu. Do vývoje byly zařazeny také stroje Ju 188S/T, z nichž vzniklo několik prototypů Ju 388 (V7, V8, V10, V12 až V15). Stroje byly využívány pro testy motorů s cílem získání informací o jejich chování za letu. Další stroje sloužily pro vypracování nových verzí. Například Ju 388V11 byl prototypem torpédové verze se dvěma torpédy LT5, nejspíše pod centroplánem. Letoun měl mít označení Ju 388M-1 a měl být vyráběn na zákaldě K-1. Na prototypech V14, V21 a V32 byly nainstalovány motory Jumo 213E (prototyp pro Ju 388L-3) a na dvou dalších motory DB 603. Na dvou strojích bylo montováno zařízení K11 a K12, na V9 byly montovány motory Jumo 222 (prototyp pro Ju 388L-2), poté byly stroje předány k operační jednotce u štábu Luftwaffe. Některé stroje byly dodány ke školní jendotce Ergänzungs Kommando 388 v Rechlinu, kde byla od července 1944 vypracovávána taktika použití a kde byly školeny posádky. Jeden stroj měl být využíván na zkoušky s řízenými bombami Fritz X. Místo pumovnice byly nainstalovány dva speciální nosníky ETC. Na tomto stroji bylo zřejmě pracováno koncem roku 1944, ale jeho zalétání není pravděpodobné. Všechny verze Ju 388 byly poddobně vystrojené a vyzbrojené, podle dané verze. Jedinými rozdíly mezi Ju 388J a Ju 388K/L byla podtrupové ofenzivní výzbroj, instalace radaru FuG 220, FuG 350 Naxos a rádio FuG 16ZY. Radionavigační vybavení bylo u všech verzí stejné a skládalo se z radaru FuG 217R, radiovýškoměru FuG 101, radionaváděcího zařízení EZ 6, rádia FuG 16Z a FuG 10P, identifikačního zařízení FuG 25a a zařízení FuBl 2F. Nejméně jeden Ju 388L-1 byl vybaven výstražným radarem FuG 218R-3. U Ju 388J byl prototyp vybaven radarem FuG 220 Lichtenstein SN 2c, ale sériový stroj měl nést radar FuG 220 Lichtenstein SN 2d. práce na prototypech Ju 388 běžela až do konce války, ale neexistují o tom žádné informace.

Ju 388V2

Ju 388V3

Jeden z prototypů Ju 388K

Ju 388L-1

Leutnant Hermann Buchner

9. října 2018 v 22:40 | paulito

Herrmann Buchner se narodil 30.1.01919 v Salzburku a již v roce 1937 vstoupil do malého rakouského letectva a byl ve výcviku, když bylo Rakousko připojeno k Německu a on přestoupil do Luftwaffe. Po výcviku byl povýšen do hodnosti Unteroffizier, ale nebyl nasazen k frontovým jednotkám, ale sám cvičil piloty. Teprve jako Feldwebel, byl Buchner v dubnu 1942 poslán k Schlachtgeschwader 1 na východní frontě. Zde byl nasazen u 8. Staffel, v květnu letěl na Messerschmittu Bf 109E jako číslo svého velitele Staffel k prvnímu letu, poté byl nasazen každý den k boji o Krym proti ruským postavením. Po několika týdnech se stal jedním z nejlepších nováčků Gruppe a rychle obdržel oba stupně Železného kříže, Krimschild a na podzim, když byla Staffel nasazena na Donu, Ehrenpokal der Luftwaffe. V říjnu zahájila jeho jednotka podporu u Stalingradu bojující 6. Armee. Létal ve Staffel spolu s držiteli Ritterkreuzu Dommeratzkim a Stollnbergerem. Po 200 vzletech proti nepříteli obdržel Frontflugspange in Gold. Po krátkém období v lazaretu dostal v únoru 1943 rozkaz hlásit se v Leipziger Flugzeugwerk Erla. Zde testoval letouny před dodáním na frontu. Po 14 dnech se zřítil s Bf 109G a během výskoku padákem se těžce zranil. Po třech měsících, kdy se uzdravil, se vrátil na frontu. V ústupových bojích roku 1943 kryl německé jednotky a bojoval se sovětskými stíhači. Jednotka dostala nové Focke Wulf Fw 190 a Oberfeldwebel Buchner zničil více než 30 tanků Rudé armády. Na podzim 1943 obdržel Deutsche Kreuz in Gold a jeho Staffel byla jako nová 6. Staffel přeřazena k Schlachtgeschwader 2 Immelmannm které velel Oberstleutnant Kupfer. Hermann Buchner byl nasazen na Krymu a jižní Ukrajině. 20.7.1944 obdržel Ritterkreuz. Do té doby zničil Buchner 46 tanků, obrněný vlak a sestřelil 45 letadel. V srpnu 1944 byl stažen z fronty a po 600 vzletech poslán jako Gruppenlehrer k Schlachtflieger-Ergänzungsgruppe 154 v Prossnitz. V listopadu 1944 se přihlásil k jednotce s Me 262, Ausbildungskommando Nowotny v Lechfeldu. Hermann Buchner vzlétl k prvnímu bojovému letu s Me 262 26.11.1944 a hned sestřelil americký P-38 Lightning. V následujících týdnech, kdy byla Erprobungsgruppe Nowotny změněna na Jagdgeschwader 7, získal během 19 vzletů 11 sestřelů. Jako třetí nejlepší eso na Me 262 byl povýšen do hodnosti Leutnant a také navržen na Dubové listy, které ale do konce války již nedostal. Hermann Buchner vykonal 631 bojových vzletů, byl pětkrát sestřelen a dvakrát zraněn. Zemřel 1.12.2005 v Lörschingu.

Hauptmann Heinz Bretschneider

9. října 2018 v 21:59 | paulito

Heinz Walter Bretschneider se narodil 26.3.1913 v Meinersdorfu a vstoupil 12.7.1934 do 4. sächsische Fahr-Abteilung v Drážďanech. Po základním výcviku byl převelen do 2./Fahr-Abteilung Wurzen. 1.8.1935 byl povýšen do hodnosti Gefreiter a jednotka byla přejmenována na 2. Batterie, Flak-Regiment 13. V srpnu 1936 byl Heinz Bretschneider povýšen do hodnosti Unteroffizier a 1.10.1937 převelen k 1. Batterie, Flak-Regiment 13. 2.1.1938 až 19.2.1939 sloužil ve Španělsku v Legion Condor. Po návratu byl povýšen do hodnosti Oberwachtmeister a vrátil se ke své staré baterii. 1.10.1940 byl povýšen do hodnosti Hauptwachtmeister. 16.8.1942 byl převelen do 2. Batterie. 1.1.1943 jako velitel Flak-Kampftruppe zničil při ruském tankovém útoku devět tanků a odrazil ruský pokus o průlom. 3.2.1943 za to obdržel Ritterkreuz. Již 1.2.1943 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Na konci války byl v hodnosti Hauptmann velitelem baterie. Zemřel 16.3.1971 v Ahlenu.

Hauptmann Joachim Brendel

9. října 2018 v 21:18 | paulito

Joachim Brendel se narodil 27.7.1921 v Ulrichshalbenu a vstoupil v roce 1939 jako Fahnenjunker do Luftwaffe, kde byl vycvičen jako stíhací pilot. 1.4.1941 byl povýšen do hodnosti Leutnant a létal od června 1941 u 2. Staffel/Jagdgeschwader 51 v Rusku. 29.6.1941 získal při svém čtvrtém bojovém letu první sestřel, bombardér DB-3. I. Gruppe/Jagdgeschwader 51 byla nasazena v roce 1941 na ose Bobrujsk-Brjansk-Smolensk až k Moskvě. Nakonec létala Gruppe u Ilmeňského jezera a v bojích o Cholm a Děmjansk. Po dalších 116 vzletech dosáhl Brendel teprve 31.3.1942 svůj druhý sestřel. 12.12.1942 dosáhl 10. sestřel (Il-2), 24.2.1943 19. a 20. sestřel (dva Il-2 během tří minut). 15.3.1943 obdržel Ehrenpokal der Luftwaffe. Od května 1943 vedl 1. Staffel a 1.7.1943 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 9.7.1943 dosáhl 50. sestřel. Na svém 551. vzletu dosáhl 22.11.1943 95. - 100. sestřel (5 Il-2 a Jak-9, ve stejný den obdržel Ritterkreuz. 1.4.1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 2.7.1944 se stal velitelem III./Jagdgeschwader 51. 16.10.1944 dosáhl 150. sestřelu. 14.1.1945 obdržel po 156. sestřelu Dubové listy. Do konce války získal při 950 vzletech 189 sestřelů. Zemřel 7.7.1974 v Kölnu.

Hauptmann Hans-Joachim Brand

7. října 2018 v 22:37 | paulito

Hans-Joachim Brand se narodil 16.5.1916 v Lüneburgu a vstoupil 1.4.1936 do Luftwaffe a přišel po svém pilotním výcviku k II. Gruppe, Stuka-Geschwader 2. Jako Unteroffizier se zúčastnil tažení v Polsku a Francii. V srpnu 1940 byl povýšen do hodnosti Feldwebel. V lednu 1942 prodělal Hans-Joachim Brand u 8. Staffel při letu proti lodním cílům u Feodosie svůj 200. bojový let. V březnu 1942 obdržel Deutsche Kreuz in Gold. 1.4.1943 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a převelen k Stuka-Geschwader 77. Zde prodělal u 6. Staffel u Tolokonji svůj 500. bojový let. Stal se velitelem 1. Staffel a 1.11.1943 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 17.12.1943 obdržel Ritterkreuz. 16.5.1944 absolvoval svůj 800. bojový let. V listopadu 1944 se Hauptmann Brand stal velitelem I. Gruppe/Schlacht-Geschwader 77. Při svém 964. bojovém letu byl 18.4.1945 sestřelen u Altena při útoku proti ruským tankům a zabit.

Leutnant der Reserve Rolf Bornemann

7. října 2018 v 21:59 | paulito

Rolf Bornemann se narodil 3.11.1921 v Göttingenu a vstoupil 5.6.1941 do Flak-Ersatz-Abteilung 62. 1.2.1942 byl povýšen do hodnosti Gefreiter a 1.6.1942 Unteroffizier. 1.7.1943 byl jako Leutnant der Reserve přeložen do 4. Batterie, schwere Flak-Abteilung 541. 16.12.1944 byl převelen do I. Abteilung, Flak-Regiment 5. 17.4.1945 obdržel Ritterkreuz. 5.11.1960 zemřel v Aschaffenburgu.

Oberleutnant Friedrich Bonnke

7. října 2018 v 21:26 | paulito

Friedrich Bonnke se narodil 4.2.1915 ve Stolpu a vstoupil 1.11.1935 do 1. Batterie, Flak-Regiment 2 ve Štětíně. 1.4.1937 byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a byl převelen k 1. Batterie, Flak-Lehr-Regiment Stettin. 30.12.1937 byl jako Wachtmeister der Reserve propuštěn z Wehrmacht. V srpnu 1939 byl zařazen do I. Abteilung, Flak-Regiment 26 jako ordonanční důstojník. 1.12.1939 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 12.7.1940 převelen do Reserve-Flak-Abteilung 265. 31.7.1940 byl převelen k 2. Batterie, Reserve-Flak-Abteilung 464, 24.8.1940 k Reserve-Festungs-Flak-Abteilung 322. 29.5.1941 převzal velení 1. Batterie, Reserve-Flak-Abteilung 137. Po výcviku pro velitele baterií se v únoru 1942 stal velitelem 1. Batterie, schwere Flak-Abteilung 137. 6.6.1943 se stal velitelem 4. Batterie, gemischte Flak-Abteilung 164(v), 16.6.1944 převzal velení 3. Batterie. 8.9.1944 se stal velitelem 3. Batterie, Flak-Regiment 42. 6.12.1944 obdržel Ritterkreuz. Zemřel 9.12.2001 ve Wesselu.

General der Flieger Rudolf Bogatsch

7. října 2018 v 20:52 | paulito

Rudolf Bogatsch se narodil 14.9.1891 v Breslau a 19.3.1910 vstoupil jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee k 1. Schlesisches Feldartillerie-Regiment von Peucker Nr. 6. Po absolvování Kriegsschule byl 18.8.1911 povýšen do hodnosti Leutnant. Na počátku války byl u pluku důstojníkem baterie a šel s plukem na frontu. Na počátku roku 1915 se stal adjutantem praporu. Od počátku března 1915 byl krátce velitelem baterie. 18.8.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na podzim 1915 se stal adjutantem 1. Schlesisches Feldartillerie-Regiment von Peucker Nr. 6. Od podzimu 1917 velel různým dalším jednotkám, poté byl přesunut ke štábní službě. 18.8.1918 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Na konci války byl převelen do Generálního štábu. V první světové válce obdržel oba stupně Železného kříže. Po válce byl po nějaké době u Grenzschutz přejat jako Hauptmann do Reichsheer. Přišel k Befehlsstelle VI Breslau. V 200.000 Mann-Übergangsheer na jaře 1920 byl převelen k Reiter-Regiment 7. Dále ale patřil k Befehlsstelle VI Breslau. V 100.000 Mann-Heeres Reichswehru patřil dále k 7. (Preuß.) Reiter-Regiment. Na podzim 1922 byl převelen do štábu 2. Kavallerie-Division v Breslau. 1.10.1926 se stal velitelem 3. Batterie, 1. (Preuß.) Artillerie-Regiment v Insterburgu. 1.2.1930 byl povýšen do hodnosti Major a byl převelen na Reichswehrministerium (RWM) do Berlína. Byl zde jako Gruppenleiter na Heeres-Organisations-Abteilung (T 2). 1.2.1933 byl vedoucím Abteilungu na Inspektion der Waffenschulen (In 1). 1.4.1933 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. V červnu 1933 se stal vedoucím Abteilung LA IV. Zde byl zodpovědný za flak a civilní protileteckou ochranu. V létě 1933 se stal náčelníkem štábu v Inspektion der Flakartillerie. 1.10.1934 se stal velitelem Fahr-Abteilung Berlin-Lankwitz. 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Oberst a převzat do Luftwaffe. Zde se stal velitelem Flak-Abteilung Lankwitz. V říjnu 1935 byl jmenován do funkce Höheren Kommandeur Flakartillerie III v Drážďanech. Stal se tak velitelem flaku v Luftkreis III. 1.4.1936 byl současně jmenován velitelem Luftgau-Kommando VII (Luftgau-Kommando Dresden). 1.10.1937 byl převelen na Reichsluftfahrtministerium (RLM) do Berlína. Zde se stal náčelníkem Luftwaffen-Verwaltungsamt. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.12.1938 byl pověřen zastupujícím velením v Luftgau-Kommando IV v Drážďanech a brzy se stal velícím generálem. 1.2.1939 byl jmenován do funkce General der Luftwaffe u Oberbefehlshaber des Heeres. Současně byl ve funkci Befehlshaber der Heeresflieger- und Flakverbände. 1.1.1940 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 1.7.1941 byl povýšen do hodnosti General der Flieger. 20.3.1942 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. V květnu 1942 přišel jako důstojník pro zvláštní účely k Oberbefehlshaber der Luftwaffe. 1.8.1942 se stal velícím generálem Luftgau-Kommando XVII ve Vídni. Na počátku září 1943 byl převeden do Führerreserve. Koncem března 1944 byl odvelen k Luftflotte Reich. Po dalších úkolech byl jmenován velícím generálem Luftgau-Kommando IX v Hannoveru. Od 21.7.1944 do konce srpna 1944 byl pověřen zastupujícím velením u Luftgau-Kommando XI. Na počátku září 1944 byl jmenován velitelem Luftverteidigung West. V září 1944 bylo velitelství přejmenováno na IV. Flak-Korps. Na počátku května 1945 padl do amerického zajetí, propuštěn byl na jaře 1946. Zemřel 5.6.1970 v Mnichově.

General der Flieger Walter Boenicke

7. října 2018 v 19:26 | paulito

Walter Boenicke se narodil 15.12.1895 v Radislebenu a krátce po začátku první světové války vstoupil na počátku srpna 1914 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee. Byl nasazen v různých jednotkách u IX. Armeekorps. 15.1.1915 byl povýšen do hodnosti Leutnant. V říjnu 1916 zahájil výcvik pozorovatele u Flieger-Ersatz-Abteilung 1 v Altenburgu. Do konce války byl nasazen u různých leteckých jednotek jako pozorovatel. Během války obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba stupně Eiserne Kreuz. Po válce byl převzat jako Leutnant do Reichsheer. Koncem roku 1919 byl vyřazen z armády jako Oberleutnant a teprve 1.6.1924 přišel jako Leutnant do Reichswehru. Byl důstojníkem eskadrony v 2. (Bad.) Eskadron, 5. Fahr-Abteilung v Ludwigsburgu. 1.7.1925 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Na jaře 1926 byl převelen k 1. (Hess.) Eskadron, 5. Fahr-Abteilung v Ludwigsburgu. 31.10.1928 byl z Reichswehru propuštěn. V dalších dvou a půl letech prodělal tajný pilotní výcvik v Lipecku v Sovětském svazu. 1.5.1931 byl jako Oberleutnant opět převzat do Reichswehru. Byl zařazen k 2. (Preuß.) Kraftfahr-Abteilung. Zde byl u 2. Kompanie ve Schwerinu. 1.10.1931 byl převelen do štábu 1. Division v Königsbergu. 1.7.1933 byl povýšen do hodnosti Rittmeister. 1.10.1933 byl jako důstojník pro zvláštní účely odvelen k Oberbefehlshaber des Heeres do Berlína. 1.4.1934 byl převelen na Reichsluftfahrtministerium (RLM) v Berlíně a přešel do Luftwaffe. Nejprve byl na Personálním úřadu Luftwaffe. 1.12.1934 byl povýšen do hodnosti Major. 1.4.1935 byl převelen do Generálního štábu Luftwaffe. 1.7.1935 byl převelen na Reichskriegsministerium (RKM). 1.1.1937 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.4.1938 se stal velitelem Aufklärungsgruppe 12 ve Stargardu. Současně byl jmenován do funkce Fliegerhorstkommandant Stargard. 1.11.1938 byl jmenován velitelem Aufklärungsgruppe 21 ve Stargardu a zůstal ve funkci Fliegerhorstkommandant Stargard. 1.2.1939 se stal náčelníkem Chefabteilung LPA na Reichsluftfahrtministeriu v Berlíně. 1.4.1939 byl povýšen do hodnosti Oberst. V červnu 1940 se stal náčelníkem štábu I. Flieger-Korps ve Francii. V létě 1941 byl sbor poslán na východní frontu v rámci Luftflotte 1. 1.9.1941 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. Získal obě Spony k Železnému kříži. Na počátku listopadu 1941 se stal náčelníkem štábu Festungs-Kommandant Kreta. V červnu 1942 se stal náčelníkem štábu Luftwaffen-Befehlshaber Mitte. Tento štáb byl zodpovědný za vzdušnou obranu Říše. 1.9.1943 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 31.10.1943 byl přeřazen do Führerreserve. Na počátku ledna 1944 se stal velitelem 3. Flieger-Division. 20.3.1944 obdržel Deutsches Kreuz in Gold. 30.4.1944 byl převelen do Führerreserve. 14.5.1944 obdržel Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Na počátku roku 1945 se stal velícím generálem Luftgau-Kommando III v Berlíně. 1.3.1945 byl povýšen do hodnosti General der Flieger. Koncem dubna 1945 se stal General z.b.V. u Luftflotte Reich. V této funkci byl odvelen k Luftgau-Kommando XI do Hannoveru. Tady padl na konci války do spojeneckého zajetí, kde spáchal 21.4.1947v táboře v Münsteru sebevraždu.

Hauptmann Rudolf Böhlein

7. října 2018 v 18:26 | paulito

Rudolf Böhlein se narodil 4.1.1917 v Rothu a vstoupil 1.10.1936 do 2. Kompanie, Heeres-Unteroffiziersschule. 3.11.1938 byl zařazen jako Unteroffizier do Gebirgsjäger-Regiment 140. 2.4.1940 přišel do Gebirgsjäger-Ersatz-Regiment 136, od května 1940 se zúčastnil výcvikového kurzu pro důstojnické čekatele. 17.6.1941 byl povýšen do hodnosti Leutnant a převelen do Gebirgsjäger-Ersatz-Regiment 136. Od srpna 1941 navštěvoval výcvikový kurz pro výsadkáře ve Stendalu, po jehož ukončení byl 1.3.1942 převelen jako velitel čety do 9. Kompanie, Fallschirmjäger-Regiment 4. 1.7.1942 převzal ženijní četu. 10.12.1943 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant, 15.1.1944 se stal velitelem 2. Kompanie. Za své výkony v bojích o Monte Cassino obdržel 30.11.1944 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Teprve 31.1.1944 byl přeřazen z Heer do Luftwaffe. 26.6.1944 byl zraněn. Po uzdravení se stal 8.11.1944 velitelem 2. Kompanie, Fallschirmjäger-Regiment 4. 1.1.1945 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a 13.3.1945 se stal velitelem II. Bataillonu. Na konci války padl do zajetí, propuštěn byl v roce 1946.

General der Flieger Karl Bodenschatz

7. října 2018 v 17:45 | paulito

Karl Bodenschatz se narodil 10.12.1890 v Rehau a vstoupil 27.7.1910 jako Fahnenjunker do Königlich Bayerische Armee. Přišel k 8. Königlich Bayerisches Infanterie-Regiment Großherzog Friedrich II. von Baden. Po absolvování Kriegsschule München byl 28.10.1912 povýšen do hodnosti Leutnant a byl nasazen jako důstojník roty ve svém pluku. Na počátku první světové války byl nasazen na frontu. Později se stal adjutantem praporu. 16.3.1916 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. V létě 1916 absolvoval výcvik pozorovatele a zbytek války byl u letectva. Dlouhý čas byl adjutantem Manfreda von Richthofena a poté Hermanna Göringa. Od léta 1917 do konce války patřil k Jagdgeschwader 1 Richthofen. Během války byl několikrát zraněn a obdržel Verwundetenabzeichen in Silber a kromě toho oba stupně Železného kříže. Po válce byl nějakou dobu ve Freikorpsu a poté byl převzat jako Oberleutnant do Reichsheer. V 200.000 Mann-Übergangsheer na jaře 1920 patřil k Reichswehr-Infanterie-Regiment 45. V 100.000 Mann-Heeres Reichswehr se stal důstojníkem roty v 20. (Bayer.) Infanterie-Regiment. Na jaře 1921 se stal důstojníkem roty v 21. (Bayer.) Infanterie-Regiment. V roce 1921 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a stal se velitelem roty. Na jaře 1924 se stal velitelem 16. Kompanie v Erlangenu. V letech 1925-26 byl převelen k 13. (Minenwerfer-) Kompanie ve Fürthu, jejímž se stal také velitelem. 1.10.1930 byl převelen ke Kommandantur Ingolstadt. 1.4.1932 byl povýšen do hodnosti Major. 1.4.1933 byl převelen na Reichsluftfahrtministerium (RLM) v Berlíně. Zde byl adjutantem říšského ministra. 1.10.1934 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. 1.8.1935 byl povýšen do hodnosti Oberst a stal se adjutantem Luftwaffe u Adolfa Hitlera. 1.6.1936 se stal náčelníkem štábu pruského premiéra, Generalobersta Hermanna Göringa. 1.2.1938 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.4.1938 byl jmenován do funkce náčelníka ministerského úřadu říšského ministra pro letectví a velitele Luftwaffe. Současně se stal styčným důstojníkem mezi Göringem a Hitlerem. 1.1.1940 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 1.3.1941 vstoupil do NSDAP. 1.7.1941 byl povýšen do hodnosti General der Flieger. 15.6.1942 obdržel Deutsches Kreuz in Silber. Při atentátu na Hitlera 20.7.1944 byl těžce zraněn na nohách. Za to obdržel Goldene Verwundetenabzeichen 20. Juli 1944. Zůstal ve svých funkcích, byl ale dlouhou dobu v nemocnici. V květnu 1945 padl do zajetí Spojenců. Byl propuštěn v roce 1947. Zemřel 25.8.1979 v Erlangenu.

Oberfeldwebel Willi Maximowitz

2. října 2018 v 20:17 | paulito

Narodil se 29. ledna 1920 ve městě Wuppertal-Barnen. Když Major von Kornatzski dělal koncem roku 1943 nábor dobrovolníků pro Sturmstaffel 1, Maximowitz, tehdy v hodnosti Unteroffizier, byl jedním z prvních, kteří se přihlásili. A už 30. ledna 1944 v 11:50 zaznamenal úspěch v podobě sestřelu Liberatoru. Dne 6. března 1944 ve 12:35 zaznamenal Willi Maximowitz jeden Herausschuss B-17, který mu byl přiznán jako 2. vítězství. 23. března 1944 zaznamenal další, v pořadí už 3. sestřel čtyřmotoráku. Opět padla v 11:15 za oběť jeho palubním zbraním "létající pevnost" B-17 .Ale i jeho Focke-Wulf 190 A-6 W.Nr.551 099 "bílá 10" dostal zásah a Maximowitz ho musel opustit na padáku poblíž Wuppertalu. Po vyléčení zranění se opět vrátil ke Sturmstaffel 1 a přidal u ní ještě jeden sestřel. Stalo se tak 29. dubna 1944, když v 11:10 sestřelil nad Helmstedtem Boeing B-17. 8. května uplynula Sturmstaffel 1 zkušební doba šesti měsíců a začlenila se do IV./JG 3 jako její 11. Staffel. V červnu 1944 se Maximowitz zúčastnil bojových letů na podporu pozemních jednotek na invazní frontě tzv. Jaboeinsatz. Na akce vzlétal spolu s IV. Gruppe z letiště Dreux ve Francii. 20. července sestřelil v 11:07 jednu B-17, která znamenala jeho 10. vítězství. 28. července 1944 vzlétla IV./JG 3 proti americkým čtyřmotorákům. Ty však měly početný doprovod Mustangů a Thunderboltů a tak není divu, že byly ztráty i na německé straně. Maximowitz byl sestřelen a lehce zraněn. 30. července byl u 11./JG 3 povýšen na Feldwebela, ale ten den havaroval při přistání se svým Focke-Wulfem 190 A-8/R2 W.Nr.680 756 a těžce se zranil. Po uzdravení se vrátil ke své jednotce (ze které se 10. srpna stala 14./JG 3) a opět navázal na své předchozí úspěchy, když 27. září sestřelil Liberator. Poté krátký čas létal u Stab IV./JG 3 jako kaczmarek velitele Gruppe Hauptmanna Moritze (44 vítězství, 15 čtyřmotoráků, RK). V únoru se IV./JG 3 přesunula na východní frontu. 11. března se mu podařilo sestřelit 3 dvoumotorové bombardéry Boston a jednu stíhačku. 20. dubna 1945 opět vzlétla letadla IV. Gruppe na akci. Po návratu však chyběl stroj Ofw. Maximowitze (nejspíše Fw 190 D-9) ze 14./JG 3, který pravděpodobně padl v boji s ruskými stíhači v prostoru Frankfurt nad Odrou. Oberfeldwebel Willi Maximowitz sestřelil 27 nepřátelských letadel, ze kterých bylo 15 čtyřmotorových bombardérů (12x B-17, 3x B-24). Jeden čtyřmotorák se mu podařilo taranovat (23. března 1944) a pravděpodobně ještě jeden (datum neznámé). Na východní frontě sestřelil 12 letadel.


Fw 190A-8/R8, Uffz. Willi Maximowitz, IV./JG 3, Německo, červen 1943

Messerschmitt Bf 109 v rumunském letectvu

2. října 2018 v 20:05 | paulito
V prosinci 1939 bylo 50 Bf-109E objednáno u Bayeriche Flugzeugwerke. Prvních 11 letadel přišlo na jaře 1940. Zbývajících 39 o rok později. Tyto moderní německé stíhačky obdržela nově zformovaná 7. stíhací skupina. V červnu 1941 bylo k dispozici 36 Bf-109E. Rumunské Bf-109E se zúčastnily operace Barbarossa od prvních hodin, kdy eskortovaly bombardéry při útoku na sovětská letiště. První vítězství přišla 23.6., kdy se 16 Emilů střetlo s 25 Sověty a šest jich sestřelily. Letecká válka nad jižním sektorem východní fronty byla velmi brutální. První ztráta 7. stíhací skupiny přišla 5.7., kdy byl letoun adjutanta Ilie Vatamanu zasažen protiletadlovou palbou. Na konci roku 1941 byla rumunská stíhací zbraň reorganizována, protože utrpěla těžké ztráty. 15 použitých Bf-109E7 přišlo z Německa na počátku roku 1942 a doplnily sílu 7. stíhací skupiny. Skupina s 37 Bf-109E byla poslána na frontu opět na podzim 1942, ke Stalingradu. Byla obklíčena v listopadu 1942 a prodělala dramatický útěk z obklíčení, při kterém ztratila 5 letadel. Další 3 byla ponechána naletišti a ukořistěna Rudou armádou. Zbytek se spojil se zbytkem 5. bombardovací skupiny a zformoval smíšenou skupinu, která zůstala na frontě do února 1943, kdy se vrátila domů. 7. stíhací skupina se vrátila na frontu v března, ale již vybavena novými Bf-109G. Zbývající Emily byly přiděleny k výcviku nebo k 52. stíhací eskadře. Tato jednotka létala ke krycím misím nad Černé moře, ale v roce 1944 se zúčastnila několika bojů s US 15th Air Force. Po srpnu 1944 se Bf-109E již nezúčastnily dalších akcí. Byly uzemněny a v roce 1946 vyřazeny. Bf-109G byly zařazeny do služby v ARR v březnu 1943. První jednotka, vybavená těmito letouny, byla 7. stíhací skupina. Tato jednotka předtím létala s Bf-109E a obdržela nové letouny přímo na frontě, kde byla součástí JG 3 Udet. K první misi vzlétly rumunské Bf-109G 29.3. První vítězství, stejně jako ztrátu utrpěly tento den. Skupina získala mnoho vítězství do konce října 1943, kdy byla nahrazena 9. stíhací skupinou, která převzala letouny a většinu zkušených pilotů. Další jednotka, vybavená Bf-109G, byla 53. stíhací eskadra, která získala 2 potvrzená vítěztsví 1.8.1943 během operace Tidal Wave, za cenu jednoho poškozeného letadla. V létě 1944 byla 7. stíhací skupina částečně přezbrojena Bf-109G a spolu s 9. stíhací skupinou bojovala proti VVS a USAAF. Po 23.8.1944 byly obě skupiny nasazeny k obraně Bukurešti proti německým náletům a sestřelily několik bombardovacích a transportních letounů Luftwaffe. Zbytky Bf-109G skupin zformovaly 7./9. stíhací skupinu, která byla brzy přejmenována na 9. stíhací skupinu a poslána na frontu v Transylvánii. 44. stíhací eskadra sem byla poslána také, byla to smíšená jednotka IAR-80/Bf-109G. První boje mezi rumunskými a německými Gustavy proběhly 18.9. Němci poškodili letadlo poručíka Andrei Popa. 44. eskadra byla stažena koncem roku 1944. 9. stíhací skupina byla prakticky jediná rumunská stíhací jednotka na frontě, když byly IAR-80 2. stíhací skupiny přiděleny k pozemním útokům. V únoru 1945 byla spojena s 1. stíhací skupinou, také vybavenou Gustavy. Rumunské Bf-109G zůstaly na frontě do konce války a dokonce sestřelily i Bf-109K, poslední a nejlepší model. Nejlepší rumunská esa dosáhla své sestřely na Gustavech. Poručík Teodor Greceanu získal 20 vítězství. Kapitán Serbanescu dokonce říkal, že jsou lepší než Mustangy, což se ale bohužel nepotvrdilo 18.8.1944, kdy byl sestřelen a zabit několika USAAF P-51.

Bf 109E-3

Bf 109G-6


Messerschmitt Bf 109 v italském letectvu

2. října 2018 v 19:45 | paulito
V srpnu 1939 se v 1. Centro Sperimentale v Guidonii nacházela německá vojenská mise, představující leteckou výzbroj (He 111H, Ju 87B a Bf 109E). Italové tentokrát objednali je střemhlavé bombardéry Junkers Ju 87B. Přes dobré hodnocení velitele centra, plukovníka Tondiho, nebyly Bf 109E zakoupeny. Znovu se italští piloti setkali s Bf 109 koncem roku 1940, kdy z belgických letišť operoval proti Anglii Corpo Aereo Italiane. Kázalo se, že italské stíhačky Fiat CR.42 a G.50bis nestačí na požadavky moderního vzdušného boje a velení Luftflotte 2 přikázalo přezbrojit část italských jednotek na Bf 109E. Jako první měla být vybavena Bf 109E 20. Gruppo C.T. 22.11.1940 dostali vybraní italští piloti rozkaz k zahájení výcviku na Bf 109E. Po několika dnech dodala JG 51 dva Messerschmitty na letiště Maldegen a mechanici byli posláni do Antverp, aby se seznámili s motory Daimler-Benz. V prosinci 1940 začal na letišti Cazaux ve Francii (výcvikové letiště JG 51) výcvik osmičlenné skupiny italských pilotů. V březnu 1941 dostala JG 51 první letouny Bf 109F-2. Na tyto letouny měla být přezbrojena italská eskadra. Ale 4.4. maršál Kesselring oznámil, že Italové musí počkat na dodávky vlastních stíhacích letadel Reggiane Re.2001 a Macchi C.202. Nedlouho poté byla 20. Gruppo přesunuta do Libye. Další Bf 109G-4/trop byl představen v Guidonii počátkem roku 1943 (spolu s Fw 190A-5, Me 410 a He 111). Prvním italským Messerschmittem byl letoun, složený z vraku stíhačky Luftwaffe a Bf 109E-3 jugoslávského letectva. V létě 1941 se tento stroj nacházel na letišti v Tirani. V roce 1943 byla situace výzbroje Regia Aeronautica velmi špatná. Přezbrojení jendotek postupovalo velmi pomalu, nedařilo se vyrábět nové stíhačky tzv. série 5. Italové objendali rychle v Německu 30 bombardérů Junkers 88A, 50 střemhlavých bombardérů Junkers 87D a 50 stíhaček Messerschmitt Bf 109. Jako první měla dostat nové letouny 150. Gruppo Autonomo Caccia Terrestre (samostatná stíhací skupina) a 3. Gruppo Autonomo Caccia Terrestre. Po vyzbrojení Bf 109 měly být obě skupiny přesunuty na Sicílii. 13.4.1943 dostala 150. Gruppo Autonomo Caccia Terrestre rozkaz k přeletu na letiště San Pietro di Caltagirone, kde měli piloti zahájit bojový výcvik na Bf 109. Italští piloti se cvičili na Bf 109F-4, jeden z nich byl poté používán 363. Squadriglia C.T. Po ukončení výcviku dostali italští piloti 22 Bf 109G (6 Bf 109G-2 a BF 109G-4 a G-6) z JG 53. První bojový vzlet vykonalo pět Bf 109 25.4., byl to průzkumný let k pobřeží Tunisu. Nedostatečný výcvik ale přinášel nehody. Jen v květnu 1943 byly při nehodách ztraceny tři Bf 109. V květnu bylo hlavním úkolem ochrana transportních letadel na trase Sicílie-Pantelleria. 28.5.1943 sestřelili Tenente Giosue Carillo a Tenente Eugenio Lecchi Spitfire. 10.6. bojovaly nad Pantallerií Messerschmitty s americkými Spitfiry z 31. FG, chránícími bombardéry B-25 Mitchell. Tenente Ugo Drago z 363. Squadriglie sestřelil dva nepřátelské stíhače, ale chvíli poté byl sám sestřelen. Zachránila ho rybářská loď. 13.6.1943 sestřelila svůj první letoun 3. Gruppo Autonomo Caccia Terrestre. 17.6.1943 během náletu na letiště 3. Gruppo Autonomo Caccia Terrestre zničily spojenecké bombardéry pět Bf 109G. Ten samý den během náletu na San Pietro azchytili piloti Messerschmittů formaci bombardérů Martin B-26D Marauder ze 17. BG a Douglasů A-20G z 47. BG, chráněných Lockheed P-38F lightning z 1. FG. Tenente Antonio Camaioni z 363. Squadriglie sestřelil dva Lightningy, které pilotovali 2nd Lt Esser a 2nd Lt Thompson. Následující den sestřelili piloti 150. Gruppo Autonomo Caccia Terrestre dva B-24D Liberator. Spojenecké bombardéry a stíhací bombardéry prováděly pravidelné nálety na letiště na Sicílii. Nezřídka sváděly osamělé Messerschmitty boje s přesilou nepřítele. Většina Bf 109G byla ztracena v bojích nad Sicílií, zbývající letouny byly soustředěny na letišti Roma-Ciampino. 3.9. byla jednotka přemístěna na letiště Cancello Arnone u Salerna, ukázalo se, že letiště je zničeno náletem 75 B-25 Mitchell z 321. BG. Několik hodin před podpisem kapitulace maršálem Badogliem, 8.9.1943, sestřelil Tenente Chiale u Frascati B-17F Flying Fortress z 97. BG. Byl to poslední spojenecký letoun, sestřelený Regia Aeronautica. V létě 1943 bylo zahájeno přezbrojení dalších jednotek: 23. Gruppo C.T. (70., 74. a 75. Squadriglia), 10. Gruppo C.T. a 9. Gruppo C.T. (dostalo dva Bf 109G-2). Po kapitulaci Itálie vznikla na severu země Italská sociální republika (RSI) a její letectvo, Aeronautica Nazionale Repubblicana (ANR), dostalo první BF 109G v dubnu 1944, během výcviku skupiny 40 pilotů. Výcvik probíhal na letišti v Liegnitz. Italští piloti vytvořili v červnu 1944 II. Gruppo Caccia. První letouny dostali od pilotů I./JG 53 a II./JG 77. Během výcviku byl kladen důraz na spolupráci s pozemními radary. První bojový let vykonali 22.6.1944 nad Boloní. Bf 109 bojovaly se skupinou Liberatorů, doprovázených Spitfiry. O dva dny později sestřelili Tenente Drago a Serg.Magg. Cavagliano dva P-47D Thunderbolt z francouzské GC II./3 Dauphine, útočící na železnici u Janova. 26.7. sestřelily čtyři Messerschmitty z II. Gruppo tři P-47D z 79. FG. Italské letouny napadaly také bombardéry, vracející se z náletů na Německo, 4.11.1944 sestřelilo šest Bf 109G tři B-17F. V listopadu dostalo ANR první Bf 109G-14. 17.11., 19.11. a 22.11. bombardovalo několikset bombardérů letiště Villafranca, Osoppo a Aviano a zničily na zemi sedm Messerchmittů. V prosinci 1944 povolil generál stíhačů Adolf Galland přezbrojení ANR na letouny BF 109G-10, G-10/AS a G-10/U4. Z Německa přijeli také instruktoři, aby piloty vycvičili v používání nového zaměřovače Revi 16/C. V březnu 1945 chránily Bf 109G z II. Gruppo z letiště Udine startující průzkumné Arado Ar 234. Černým dnem II. Gruppo byl 2.4.1945, kdy v boji s P-17D z 350. FG ztratila 14 Messerschmittů a padlo sedm pilotů. Byl to jedne z posledních letů této skupiny. Nejúspěšnějšími piloty byli Mario Bellagambi - 10 sestřelů a Ugo Drago - 9 sestřelů. Po rozpuštění jednotky bylo několik zbývajících Bf 109G předáno do jednotek Luftwaffe (NAG 11 a NSG 6). Na letounech Messerschmitt Bf 109 bojovali také piloti I. Gruppo. Ta byla školena na letišti Sprottau na letounech Me 163 Komet. Na počátku února 1945 dostala skupina 52 Bf 109 (G-14, G-10, G-14/AS, G-10/AS a K-4). Poslední nepřátelský letoun sestřelila I. Gruppo 19.4.1945. III. Gruppo nebyla do konce války bojově nasazena. V březnu a dubnu 1945 byla cvičena na letišti Holzkirchen.

Bf 109G-10/AS

Capitano Ugo Drago

2. října 2018 v 19:43 | paulito

Ugo Drago se narodil v Arboriu (Vercelli) 3.3.1915. 27.6.1938 získal licenci civilního pilota a v říjnu vstoupil do R.A. letecké akademie v Casertě jako S.Ten. Pilota, poté byl cvičen jako vojenský pilot v Letecké škole v Capue a Stíhací škole v Castiglione del Lago. 19.3.1939 obdržel vojenskou pilotní licenci a 16.5. byl přidělen 363a Squadriglia, 150° Gruppo C.T. S.Ten. Drago byl v boji od prvních dnů italského vstupu do války, zúčastnil se operací proti Francii 10.6.1940 a byl 13.6. vyznamenán "Croce di Guerra". 28.10. s 20 misemi na kontě, byla jeho jednotka převelena na řeckou frontu a 2.11.1940 získal S.Ten. Drago první vítězství. Vedl letku formace 12 Fiat CR.42, eskortující 10 S.79, letících bombardovat Saloniki. Nad cílem Drago viděl dva řecké PZL útočící na bombardéry. Zatímco jeho wingman napadnul jeden, Drago druhý a po boji skončil jeho soupeř v ohni na zemi. 14.11. měl Drago hektický den: letiště Koritza bylo nedaleko fronty a bylo denně napadáno. V ten den útočily Fairey Battle v nízké výšce a Drago vzlétl během bombardování a napadl jeden Battle, vyplýtval všechnu munici, ale nesestřelil ho. Ráno, po dalším neúspěchu, bojoval s pěti PZL a přinutil je uprchnout. Při návratu na Koritzu viděl dva další PZL, napadl je, ale byl zasažen a jen intervence druhého CR.42 mu umožnila dosáhnout letiště. Odpoledne byl na hlídce se třemi dalšími CR.42 napadl dva PZL, ale deset dalších čekalo výše a v následujícím boji hlásil S.Ten. Drago sestřel dvou letadel samostatně a tři dalších ve spolupráci! Tato akce mu vynesla Stříbrnou medaili. Další vítězství získal 18.12. nad Valonou, ale oficiálně získal čtvrté vítězství 13.2.1941 během průzkumu nad Telepeni. Sestřelil nad údolím Argirocastro Fairey Battle. Poté byla 150° Gruppo vybavena Macchi C.200 v březnu 1941, úspěšná kariéra Draga pokračovala u 363a Sq. a koncem roku 1941 měl 150 misí. 31.12.1941 byl povýšen do hodnosti Tenente. Mezitím byl v prosinci převelen do severní Afriky. Za operace od ledna do března 1942 byl vyznamenán druhou Stříbrnou medailí a Němci mu 7.3. propůjčili Železný kříž 2. třídy. Po návratu 150° Gruppo do Itálie (10.11.1942), s dalšími 124 misemi, 1.1.1943 byl Drago jmenován velitelem 363a Squadriglie a zúčastnil se bojů o Sicílii od května do července 1943. 150° Gr. Aut. C.T. byla přezbrojena na Messerschmitt Bf 109 a Drago prodělal 40 misí. Jediným známým sestřelem je Spitfire 9.6.1943, ale Drago byl sám sestřelen o něco později a zachráněn z moře rybáři z Pantellerie, ostrov opustil několik hodin před jeho kapitulací. Zbytek 150° Gr. Ustoupil na počátku července do Itálie bez letuschopných letadel. Do příměří v září 1943 byla letka z 363a Sq. Zpět v akci. Drago se pokusil se svými muži dojet domů, ale byl uvězněn Němci ve Ferraře a umístěn do tábora v Bologni. Drago odmítl vstoupit do Luftwaffe a během přesunu vlakem do zajateckého tábora v Německu uprchnul. Po ukrývání vyslyšel volání do zbraně Col. Botta z A.N.R. Byl brzy jmenován velitelem 1a Sq. v 2° Gruppo Caccia a od května 1944 do dubna 1945 opět bojoval, během 81 misí získal 11 sestřelů. Díky jeho velení byli ztraceni jen dva piloti Squadriglie a on byl u A.N.R. povýšen do hodnosti Capitano 7.11.1944 a Němci vybavili jeho Squadriglii Bf 109 G-10 v prosinci 1944 a on byl vyznamenán Železným křížem 1. třídy 6.4.1945. 26.4.1945, když byla jeho jednotka rozpuštěna, spolupracoval s partyzány při zajištění oblasti a po válce létal u civilní Alitalie.

Bf 109G-6/R6/Trop, Tenente Ugo Drago, 363. Squadriglia, 150. Gruppo Autonomo, Sciacca, červen 1943

Bf 109G-6/Trop, Tenente Ugo Drago, velitel 363. Squadriglia, 150. Gruppo CT, Sciacca, Sicílie, květen 1943

Bf 109G-6, Capitano Ugo Drago, velitel 4. Squadriglia, II. Gruppo Caccia (ANR), Aviano, Itálie, listopad 1944



Major Hans-Ekkehard Bob

1. října 2018 v 20:44 | paulito

Hans-Ekkehard Bob byl jedním z nejpozoruhodnějších a nejzkušenějších pilotů JG 54. Byl znám jako čestný, ale rezolutní velitel, měl vysokou popularitu a vedl muže s typickým německým humorem. Hans-Ekkehard Bob se narodil 24. ledna 1917 ve Freiburgu/Breisgau. Vyrůstal v malé vesnici Staufen a první kontakt s letectvím získal v roce 1927. Vetrán první světové války předvedl desetiletému chlapci na dvouplošníku první akrobacii. Po tomto silném zážitku se rozhodl naučit létat. Po absolvování vysoké školy vstoupil Hans-Ekkehard Bob do Luftwaffe v roce 1936. Po absolvování stíhacího výcviku byl přidělen k letce se stíhacími letouny Arado Ar 68. Na svoji první misi letěl během krize v Československu. Později absolvoval pokračovací pilotní výcvik. Po skončení tohoto obtížného výcviku byl zkušeným vojenským letcem a měl diplom pro létání naslepo. Během výcviku létal s několika typy německých letadel (Ju 52, Ju 86, Do 11, Do 17, Do 23, atd.) V červenci 1939 byl Hans-Ekkehard Bob přidělen k 3. Staffel JG 21, která měla základnu nedaleko Königsbergu ve Východním Prusku. Zde získal první zkušenosti se stíhačkou Bf 109. Jako příslušník Luftwaffe létal Hans-Ekkehard Bob se všemi druhy Bf 109 do konce války: B, C, D, E, F a G. Když byla 3./JG21 přejmenována na 9./JG54, letěl na své první bojové mise v Polsku a Francii jako Schwarmführer (velitel čtyř letadel). 10. května 1940 Hans-Ekkehard Bob dosáhl prvního vítězství nad strojem Gloster Gladiator. Později převzal velení 7. Staffel, místo Oblt. Günthera Scholze, který převzal velení III. Gruppe po smrti Hptm. Fritze Ultsche 5. září 1940. 28. listopadu 1940 byl Hans-Ekkehard Bob zařazen do jednotky, se kterou byl nejvíc spojován: 9. Staffel, kterou vedl do 1. srpna 1943. Když byl H.-E. Bob převelen jako Staffelkapitän ze 7. Staffel k 9. Staffel, zjistil, že je potřeba vymyslet znak pro 9./JG54. Požádal Unteroffiziera logistiky, který uměl velmi dobře malovat, aby vytvořil 5 - 7 návrhů ďábelské hlavy. H.-E. Bob vybral jednu z nich a tento znak byl aplikován na každý stroj, automobil, náklaďák a další vybavení. Tak se stalo, že Bf 109 Hans-Ekkeharda Boba měla krátký čas dva znaky: dřevák 7. Staffel a ďáblovu hlavu 9. Staffel. Krátký čas poté, co H.-E. Bob opustil jednotku, byla ďáblova hlava zrušena. 11. listopadu 1940 získal Hans-Ekkehard Bob 19. vítězství, za které byl 7. března 1941 vyznamenán Rytířským křížem od Reichsmarschalla Göringa. Během bitvy o Británii byla jeho jednotka jako první vyzbrojena bombami 250 kg - zrodil se stíhací bombardér (Jabo). 9. Staffel těmito bombami útočila nejvíce na námořní cíle. Během tažení na Balkáně (to začalo 29. března 1941 pro Stab, II./JG 54 a III./JG 54 a skončilo 12. května 1941 ve Stolp-Reitz) Hans-Ekkehard Bob sestřelil dva jugoslávské Bf 109 D. 22. června ve 3:05, JG 54 včetně 9. Staffel Hans-Ekkeharda Boba vzlétla k operaci Operation Barbarossa - dlouhá cesta Ruskem začala. Do konce roku 1941 získal Hans-Ekkehard Bob 39 vítězství. 29. září 1942 dosáhl hranici 50 vítězství a byl povýšen do hodnosti Hauptmann. Dobrodružství v Rusku skončilo pro 9. Staffel 12. února 1943, kdy si III.Gruppe a 4. Staffel rozkazem General der Jagdflieger Adolfa Gallanda vyměnily pozice s částmi JG 26. Tato taktická operace byla odvolána, ale III. Gruppe zústala na Západě a byla oddělena od své mateřské Geschwader do konce války a přidělena k Reichsverteidigung (obran Říše). Nyní měla 9. Staffel nového nepřítele: velké americké bombardovací svazy. Obrana proti těmto formacím nebyla prací pro Rotten (2 letadla) nebo Schwärme (4 letadla). 9. Staffel měla útočit na svaz vcelku. 17. dubna 1943 Hans-Ekkehard Bob získal 57. vítězství taranem B-17 Flying Fortress. 1. srpna 1943 opustil Hans-Ekkehard Bob svojí jednotku - 9. Staffel. Byl povýšen do hodnosti Major a stal se Kommandeurem IV./JG 51. 9. května 1944 převzal H.-E. Bob velení II./JG 3. V srpnu 1944 se stal Kommandeurem II./EJG 2 a zůstal na krátký čas ve štábu Generala Kammhubera v Berlíně. Měl za úkol připravit letiště v Innsbrucku pro jednotku Me 262 (z München-Riem). Odjel autem do Innsbrucku a stal se příslušníkem legendární JV 44, jednotku vybavenou Me 262 zformoval General der Jagdflieger Adolf Galland. 8. května 1945 po kapitulaci byl v Kopplu, malé vesnici nedaleko Salzburgu. Odtud odjel do Celle nedaleko Hannoveru. Zde založil společnost BOMAG, továrnu na vrtačky, která má zastoupení v 87 zemích. Hans-Ekkehard Bob stále létá, dnes se strojem Robin DR 400. Hans-Ekkehard Bob odlétal 700 bojových misí a dosáhl 60 vítězství. Zemřel 12.8.2013 ve Freiburgu.

Messerschmitt Bf 109F-2, Oberleutnant Hans-Ekkehard Bob, 9./JG 54, Vilnius, 25.6.1941.

Oberst Ernst Blauensteiner

1. října 2018 v 20:24 | paulito

Ernst Blauensteiner se narodil 16.5.1911 ve Vídni a vstoupil 16.9.1929 do rakouského Bundesheer. Navštěvoval Heeresschule v Ennsu a 24.9.1933 byl jako Fähnrich velitelem čety v 5. Kompanie, Infanterie-Regiment 3. 2.1.1934 byl povýšen do hodnosti Leutnant a 22.1.1935 se stal velitelem MG-Kompanie. V lednu 1935 se stal velitelem 6. Kompanie a v červnu 1935 byl převeden do rakouského letectva. V červnu 1937 se stal velitelem Beobachter-Kompanie ve Flieger-Regiment Nr. 1 ve Vídni. 30.12.1937 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 1.6.1938 byl jako Oberleutnant převzat do Wehrmacht a převeden na Reichsluftfahrt-Ministerium. V květnu 1938 byl zařazen jako pozorovatel a Staffelkapitän. 1.12.1938 se stal Staffelkapitänem 2. Staffel, Aufklärungsgruppe 22 a 1.4.1939 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 15.9.1940 byl převelen do štábu X. Fliegerkorps. 17.6.1941se stal náčelníkem štábu Fliegerführer Nord a 16.3.1942 náčelníkem štábu Luftflotte 5. 1.4.1942 byl povýšen do hodnosti Major. 1.6.1942 byl převelen do Generalstab Luftwaffe a 25.9.1942 se stal náčelníkem štábu v XIII. Fliegerkorps, od ledna 1944 II. Fallschirmkorps. 20.4.1943 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. V srpnu 1944 byla 7. Armee obklíčena u Falaise. Blauensteiner byl velitelem jedné průlomové skupiny z kotle a za to obdržel 29.10.1944 Ritterkreuz. 26.2.1945 se stal náčelníkem štábu II. Fallschirmkorps a o den později byl povýšen do hodnosti Oberst. Zemřel 18.8.1995 ve Vídni.

Leutnant Hans-Joachim Birkner

1. října 2018 v 20:10 | paulito

Hans-Joachim Birkner se narodil 22.10.1921 v Schönwalde. Birkner byl umístěn k JG 52 na východní frontu v létě 1943. Feldwebel Birkner byl přidělen 9./JG 52. První bojové mise se zúčastnil 30.8. Prvního vítězství dosáhl na 54. misi 1.10. Do konce roku 1943 mel 24 vítězství. 15.1.1944 sestřelil pět ruských P-39 (28. - 32.). V dubnu získal 29 vítězství, včetně čtyř sestřelů 15.4. (33. - 36.), čtyř 18.4. (39. - 42.) a šesti 19.4. (43. - 48.). V květnu získal 17 vítězství, včetně čtyř 28.5. (66. - 69.) a pěti 30.5. (71. - 75.). V červnu jich získal 14 a celkem 92. Čtyři ruské letouny sestřelil 4.6. (82. - 85.), čtyři 8.6. (87. - 90.) a USAAF P-51 nad Rumunskem 24.6. (92.). Fahnenjunker-Feldwebel Birkner byl vyznamenán Rytířským křížem 27.7. za 98 vítězství. Birkner často létal jako Rottenflieger Günthera Ralla (275 vítězství, RK-S) a Ericha Hartmanna (352 vítězství, RK-Br) a dosáhl mnoha vítězství ve spolupráci s nimi. 1.10.1944 byl Birkner jmenován Staffelkapitänem 9./JG 52. V říjnu získal 18 vítězství, včetně 100. vítězství 14.10. a pěti nepřátel, sestřelených 16.10. (101. - 105.). Birkner byl zabit 14.12.1944, při selhání motoru při přistání v Krakově u jeho Bf 109 G-14 (W.Nr. 510 531). Hans-Joachim Birkner dosáhl 117 vítězství v 284 misích.

General der Flieger Hellmuth Bieneck

29. září 2018 v 22:38 | paulito

Hellmuth Bieneck se narodil 7.11.1887 v Krotoschinu a vstoupil 27.3.1907 jako Fahnenjunker do Kaiserliche Armee k 4. Schlesisches Infanterie-Regiment Nr. 157. Po absolvování Kriegsschule byl 18.8.1908 povýšen do hodnosti Leutnant a stal se důstojníkem roty. 1.10.1912 byl převelen k 9. Westpreußisches Infanterie-Regiment Nr. 176 jako důstojník roty. 1.6.1913 začal svůj pilotní výcvik. 1.10.1913 se stal pilotem ve Flieger-Abteilung Nr. 1. Na počátku první světové války byl převelen k Festungs-Flieger-Abteilung Posen. Za války sloužil jako pilot v různých jednotkách. 18.11.1914 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. 18.4.1916 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a poslán na tureckou frontu do Palestiny. Během války obdržel Ritterkreuz des Königlich Preußischen Hausordens von Hohenzollern mit Schwertern a oba Železné kříže. Po válce byl přejat do jako Hauptmann do Reichsheer. V 200.000 Mann-Übergangsheer na jaře 1920 patřil k leichte Kraftfahr-Kolonne 8. Při výstavbě 100.000 Mann-Heeres Reichswehr přišel k 16. Infanterie-Regiment. Zde byl nasazen jako velitel roty. Na jaře 1924 se stal velitelem 10. Kompanie, 16. Infanterie-Regiment v Oldenburgu. V létě 1925 byl převelen k 1. (Mecklenb.) Eskadron, 14. Reiter-Regiment v Ludwigslustu. Poté byl převelen do štábu 6. Division v Münsteru. 1.4.1929 byl povýšen do hodnosti Major. Koncem dubna 1929 byl propuštěn z Reichswehru. Převzal vedoucí funkce při tajném pilotním výcviku v Lipecku v Sovětském svazu a byl podřízen Reichswehrministeriu (RWM). 1.4.1934 vstoupil do Luftwaffe a byl zde jako vedoucí výcviku u Inspektion der Fliegerschulen na Reichsluftfahrtministeriu (RLM). 1.4.1935 byl povýšen do hodnosti Oberst a stal se náčelníkem štábu Kommando Fliegerschulen und Fliegerwaffenschulen. 1.10.1936 byl jmenován do funkce Höherer Fliegerkommandeur 5 v Mnichově. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Generalmajor. 1.7.1938 se přejmenováním štábů stal velitelem 4. Flieger-Division v Mnichově. 1.2.1939 předal velení Generalleutnant Alfredu Kellerovi a stal se velitelem Höheren Luftwaffenschule Berlin-Gatow. Koncem srpna 1939 se stal velitelem Luftwaffe (Koluft) u Heeresgruppe C a zúčastnil se tažení v Polsku. Koncem října 1939 byl poslán jako Koluft k Heeresgruppe B. 1.1.1940 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant a stal se velitelem Höheren Luftwaffenschulen. V únoru 1941 se stal velícím generálem Luftgau-Kommando II v Poznani. 1.7.1941 byl povýšen do hodnosti General der Flieger. V lednu 1943 byl jeho štáb rozpuštěn a on převelen do Führerreserve. Na jaře 1943 se stal velitelem Luftgau I. V červnu 1943 byl odvelen na šest týdnů k Luftgau-Kommando XVII ve Vídni. 26.7.1943 obdržel Deutsches Kreuz in Silber. V srpnu 1943 se stal velícím generálem Luftgau-Kommando I v Königsbergu. V srpnu 1944 byl převelen do Führerreserve. 31.12.1944 byl propuštěn ze služby u Wehrmacht. Zemřel 8.3.1972 v Kölnu.

Generalleutnant Oskar Bertram

29. září 2018 v 22:15 | paulito

Oskar Bertram se narodil 4.11.1890 v Geře a vstoupil 8.3.1911 jako Fahnenjunker do Bergische Feld-Artillerie-Regiment Nr. 59. V tomto pluku byl 18.11.1911 povýšen do hodnosti Fähnrich, 18.8.1912 Leutnant a 27.1.1916 Oberleutnant. Nasazen byl jako důstojník baterie, velitel čety a adjutant praporu a pluku. Se svým plukem bojoval v letech 1914 až 1918 v první světové válce. Pluk se na západní frontě zúčastnil bitev na Marně, v roce 1915 bojů v Champagne a bitvy na Sommě. V listopadu 1916 byl přeložen na východní frontu. V dubnu 1917 se vrátil na západní frontu a bojoval u Verdunu. V květnu 1917 bojoval na Aisne a v Champagne a od července do září 1917 v Lotrinsku. V říjnu a listopadu 1917 byl pluk ve Flandrech. V lednu 1918 byl Oberleutnant Bertram odvelen k německé vojenské misi v Turecku. Zde byl nasazen jako instruktor na Škole polního dělostřelectva v Meteio Truizlib. Na podzim 1919 se Oskar Bertram vrátil do Německa a 1.10.1919 se stal důstojníkem baterie v Artillerie-Regiment 10. Od 1.10.1920 sloužil jako důstojník baterie v Artillerie-Regiment 6, kde byl 1.7.1922 povýšen do hodnosti Hauptmann. 1.1.1923 se stal velitelem baterie, kterou vedl do 1.4.1928. Nakonec byl převelen do štábu Kommandantur Wilhelmshaven. 1.10.1930 přišel do štábu Kommandantur Münster a 1.10.1932 do štábu Artillerie-Regiment 4. 1.10.1933 byl povýšen do hodnosti Major a ve stejný den se stal velitelem Fahr-Abteilung 4 v Drážďanech. 1.4.1935 byl převzat do Luftwaffe jako velitel I. Abteilung, Flak-Regiment 10. 1.9.1935 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 1.10.1936 se stal velitelem Flak-Regiment 4. 1.10.1937 byl povýšen do hodnosti Oberst. 1.6.1939 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a současně byly jmenován do funkce Höheren Kommandeur Festungsflak III. 10.4.1940 se stal velitelem Luftverteidigungskommando 2, pozdější 2. Flak-Division. Ta byla zodpovědná za protileteckou obranu středního Německa a velení měla v Drážďanech. 1.6.1941 byl povýšen do hodnosti Generalleutnant. 12.1.1942 se stal důstojníkem na Říšském válečném soudu. Od června do konce roku 1943 byl důstojníkem pro zvláštní úkoly a nakonec velitelem Luftwaffen-Transport- und Kraftwagenverbände. Na konci války padl do sovětského zajetí, propuštěn byl 7.10.1955. Zemřel 12.8.1965 ve Wiesbadenu.

Generalmajor Friedrich Berthold

29. září 2018 v 21:51 | paulito

Friedrich Berthold se narodil 26.1.1889 v Ingolstadtu a vstoupil 9.7.1908 jako Fähnrich do Königlich Bayerische 4. Feldartillerie-Regiment König, 23.10.1910 byl povýšen do hodnosti Leutnant. Od prosince 1913 do 25.10.1914 absolvoval v bavorském Flieger-Bataillon pilotní výcvik a nakonec se stal pilotem ve Feldflieger-Abteilung 5b. 1.6.1915 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Od 18.6.1916 byl nasazen ve Feldflieger-Abteilung 300 Pascha na tureckém bojišti. Na počátku března 1917 se vrátil do Německa a byl převelen k 1. bayerische Fliegerersatz-Abteilung. 1.4.1917 se stal adjutantem Gruppenfliegerführer 12 v AOK 6. 12.7.1917 převzal velení Schlachtfliegerstaffel 25, 1.8.1917 byl pověřen vybudováním Fliegerabteilung 304. Od 24.8.1917 vedl Fliegerabteilung 304b a od 2.11.1918 Übungs-Flieger-Abteilung Sonthofen. 20.11.1918 byl jmenován do funkce Fliegerhorst-Kommandant Sonthofen a 18.8.1918 povýšen do hodnosti Hauptmann. 28.4.1919 byl převzat do Reichswehru a přidělen do štábu Gruppen-Kommando West. Od května 1919 sloužil u Fliegerhorst Schleißheim a od června do října 1919 byl velitelem Truppen-Fliegerstaffel 221. Nakonec se vrátil k Fliegerhorst Schleißheim a 15.5.1920 byl převelen ke Kraftwagen-Kolonne 7. 30.9.1920 byl propuštěn z vojenské služby. Friedrich Berthold vstoupil k bavorské policii a byl přidělen jako Polizei-Hauptmann k Polizei-Flugüberwachungsstelle Bayern-Süd. Od roku 1924 byl vedoucím této služebny. 1.5.1934 byl povýšen do hodnosti Polizei-Major, 1.7.1934 se stal vedoucím letiště München Süd. 1.6.1935 vstoupil jako Major a doplňovací důstojník do Luftwaffe a byl vedoucím letiště München-Oberwiesenfeld. Od 1.12.1936 byl vedoucím Luftamt Nürnberg a od 1.4.1937 vedoucím Luftamt München. 1.1.1938 byl povýšen do hodnosti Oberst. Při vypuknutí druhé světové války 1.9.1939 byl Oberst Berthold vedoucím Gruppe V (Luftaufsicht) v Luftgau-Kommando VII. Od prosince 1939 do dubna 1940 byl zastupujícím adjutantem u Luftflotten-Kommando 3 a nakonec důstojníkem pro zvláštní úkoly ve štábu Luftgau-Kommando VII. Od 1.8.1940 sloužil ve funkci Flughafenbereichs-Kommandant Morlaix v Bretani, kde byl 1.7.1941 povýšen do hodnosti Generalmajor a převzat jako aktivní důstojník. 1.8.1941 byl převelen do Stab z.b.V. u Luftgau-Kommando Westfrankreich a v květnu 1942 se stal Flughafenbereichs-Kommandant 2/III v Amsterdamu. Od 15.7.1943 byl nakonec ve funkci Flughafenbereichs-Kommandant 6/XII v Künzelsau, než byl 20.3.1945 propuštěn z vojenské služby. 13.9.1946 byl zatčen Američany, propuštěn byl 31.3.1947. Zemřel 3.12.1978 v Mnichově.
 
 

Reklama
Reklama