Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Prosinec 2017

Konteradmiral Walter Steiner

31. prosince 2017 v 17:44 | paulito |  Historie

14.7.1891, Gdaňsk
26.3.1975, Kiel

Inspekční inženýr v Inspekci torpéd 30.5.1938 - 17.12.1943
Inspekční inženýr v Námořní spojařské inspekci 30.5.1938 - 10.11.1938
Inspekční inženýr v Inspekci bariérových zbraní 30.5.1938 - 17.12.1943
Zastupující inspekční inženýr ve Výcvikové inspekci námořnictva 18.8.1939 - 16.10.1939
Vedoucí skupiny zásobování na Inspekci torpéd 2.9.1939 - 30.9.1943
K dispozici Námořnímu velitelství Balt 18.12.1943 - 31.1.1944
Náčelník štábu loděnic u Admirála Egejského moře 1.2.1944 - 5.10.1944
K dispozici Námořnímu velitelství Balt 6.10.1944 - 27.11.1944
Velitel Arsenálu Kriegsmarine Kiel 28.11.1944 - 25.4.1945
V zajetí 25.4.1945 - 24.2.1946

Železný kříž (1914) 2. třídy
Pruský Kříž za dlouhou službu 3. třídy
Čestný kříž 1914/1918 s Meči
Vyznamenání za dlouhou službu ve Wehrmacht 4. až 1. třídy
Válečný kříž za zásluhy (1939) 1. třídy s Meči
Válečný kříž za zásluhy (1939) 2. třídy s Meči




31.12.2017: Komberk, Vlkošov, Podmokly

31. prosince 2017 v 15:46 | paulito |  Ostatní
Poslední výlet v roce 2017 jsem se rozhodl věnovat objevování okolních, ne tak známých míst, takže najít na kopci pár šutrů, co zbyly z tvrze, hradu, prostě čehokoliv, postaveného lidmi. Jako první byla na řadě zřícenina hradu Komberk, ale zvolili jsme sice doporučenou, ale spolehlivě nejhorší cestu, vlastně jsme si tu cestu tak nějak sami udělali, když jsme se rozhodli dobýt hrad cestou necestou do kopce. Bahnité cestičky od zvěře, neproniknutelné roští a bahniště velké jak bazén udělaly z hledání zříceniny cestu plnou dobrodružství. Nakonec jsme Kromberk našli a rozhodně jsme nebyli zklamáni, místo má svoji atmosféru. Zpět jsme zvolili jinou cestu.. ještě horší :-) Druhým cílem byla tvrz ve Vlkošově, kterou jsme našli poměrně snadno, protože je uprostřed obce u rybníka a potkali tam i úplnou náhodou kolegyni z bývalé práce. Tvrz je bohužel obydlená, ale obklopuje jí pořádný vodní příkop (bez vody) a vypadá rozhodně zajímavě. Posledním místem, které jsme navštívili, byla zřícenina hradu Podmokly, ze kterého teda kromě hradního příkopu už zůstalo opravdu málo, ale odměnou byla aspoň krásná příroda.

Na místě hradu Komberk existovala sídliště eneolitických kultur (např. chamská kultura). Prvním známým držitelem hradu byl roku 1313 Ojíř z Komberka. Ten jej spolu s dalším majetkem okolo roku 1340 prodal tepelskému klášteru. Proti prodeji vystoupila Žofie, vdova po Ojířovi, a roku 1350 dosáhla zrušení smlouvy. Od ní hrad získal Ctibor ze Švamberka, který jej vyměnil s kladrubským klášterem za jiný majetek. V roce 1420 byl hrad dobyt husitským vojskem. Klášter později využil panství hradu k úhradě pohledávek Viléma z Nečtin a na Žluticích a ten jej před rokem 1447 prodal Burianovi z Gutštejna. Páni z Gutštejna na Komberku nesídlili, ale udržovali ho, dokud hrad roku 1478 nevypálilo vojsko Jana Planknara z Kynšperka. Potom byl hrad pravděpodobně ponechán svému osudu a roku 1558 se připomíná jako pustý.

Tvrz Vlkošov byla postavena některým z rodu Račínů po r. 1437, kdy Vlkošov získali Racek a Příbram z Račína. Adam Ondřej Račín přišel pro účast ve stavovském povstání (1618-20) o majetek. Tvrz získal Jiřík Kokořovec z Kokořova, který jí v 17. stol. upravil. Od r. 1788 sloužila jako sýpka.

První písemná zmínka o hradu Podmokly pochází z roku 1269, kdy na něm sídlil Jindřich z Podmokel. V roce 1468 hrad neúspěšně obléhalo křižácké vojsko vypravené proti Jiřímu z Poděbrad. Hrad patřil Jindřichovým potomkům až do roku 1513. Po nich je uváděn jako majitel Jindřich Lozský z Rabštejna a od roku 1525 rod pánů ze Schönreitu. Na počátku 17. století ho od nich získal Markvart z Hrádku, který ho připojil k hradu Dolní Bělá. Zdejší hrad zůstal bez využití, zpustl a jeho zdivo bylo rozebráno na stavbu sousedního barokního hospodářského dvora, v jehož zdivu se dochovaly tesané architektonické články.



















Dark

31. prosince 2017 v 9:53 | paulito |  Filmy
90%
2017
Mysteriózní / Drama
Režie: Baran bo Odar
Hrají: Oliver Masucci, Karoline Eichhorn, Jördis Triebel, Louis Hofmann, Maja Schöne, Stephan Kampwirth, Daan Lennard Liebrenz, Andreas Pietschmann, Deborah Kaufmann, Tatja Seibt

Winden je poklidné německé městečko, ve kterém se již dlouho nestalo nic, co by stálo za zmínku. Zmizení jednoho z místních dětí je tudíž obrovským šokem, který nutí obyvatele zpochybňovat každého svého blízkého od sousedů po partnery. Vše se stává ještě zamotanějším, když si Ulrich (Oliver Masucci) povšimne souvislostí s podobným zmizení před 30 lety.

Německý seriál přesně takový, jaký je jeho název, občas díky časovým paradoxům komplikovaný, ale... nic neskončí dobře a budoucnost je temná...



Hauptmann Heinrich Krafft

30. prosince 2017 v 22:13 | paulito |  Historie

Heinrich "Gaudi" Krafft se narodil 13.8.1914 v Bílině v Čechách. Vstoupil do Infanterie Regiment 9, než byl převelen do Luftwaffe v roce 1936. V roce 1939 Krafft sloužil u JG 51. Oberleutnant Krafft byl přidělen k 3./JG 51. Získal první vítězství během tažení ve Francii, když sestřelil dva RAF Hurricane u Rotterdamu 11.5.1940. Byl zraněn v boji v květnu a měl v té době 4 vítězství. Krafft byl jmenován Staffelkapitänem 3./JG 51 11.11.1940 a vedl jednotku do Ruska. V první den tažení, 22.6.1941, Krafft sestřelil čtyři ruská letadla. Zaznamenal 10. vítězství 29.6., když sestřelil I-16. 31.8. sestřelil tři DB-3 (16. - 18.). 20. vítězství získal 4.10., když sestřelil další I-16. 6.12. Krafft sestřelil tři letadla (29. - 31.). Do konce roku 1941 získal 34 vítězství. 17.2.1942 sestřelil I-61 jako 40. vítězství. Oberleutnant Krafft byl vyznamenán Německým křížem ve zlatě 25.1.1942 a Rytířským křížem 18.3.1942 za 48 vítězství v 300 misích. 1.6.1942 byl Hauptmann Krafft jmenován Gruppenkommandeurem I./JG 51 místo Hauptmanna Josefa Fözö (27 vítězství, RK), který byl zraněn při nehodě. V srpnu 1942 byla I./JG 51 přesunuta do Jesau k přezbrojení na Fw 190 A-2 a A-3, vrátila se do boje 6.9. jako první jednotka s novými stíhači na východní frontě. Krátce poté byla I./JG 51 přesunuta k Leningradu. Krafft získal 60. vítězství 30.9. Krafft byl sestřelen ruským flakem v Fw 190 A-3 "černá <<" (W.Nr. 130 539) jižně od Belyj 14.12.1942. Přežil nouzové přistání, ale byl ubit ruskými vojáky. Heinrich "Gaudi" Krafft odlétal 350 misí a získal 78 vítězství.

Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Ehrenpokal der Luftwaffe
Frontflugspange in Gold
Deutsches Kreuz in Gold 25.1.1942 jako Oberleutnant der Reserve a Kapitän 3. Staffel/JG 51
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 18.3.1942 jako Oberleutnant der Reserve a Kapitän 3. Staffel/JG 51


Oberleutnant Heinrich Höfemeier

30. prosince 2017 v 22:07 | paulito |  Historie

Heinrich Höfemeier se narodil 21.8.1913 v Langenholzhausenu, Lippe. Vstoupil do Luftwaffe 1.5.1933 a cvičen jako Bordmechaniker. Höfemeier se zúčastnil občanské války ve Španělsku jako člen pozemního štábu Condor Legion. Sloužil pod velením Oberleutnanta Wernera Mölderse (115 vítězství, RK-Br, zabit při nehodě 22.11.1941). Po návratu do Německa byl vyznamenán Španělským křížem ve stříbře s meči v červenci 1939 a o dva měsíce později prodělal letecký výcvik. Oberfeldwebel Höfemeier byl přidělen k 1./JG 51 22.3.1941. 22.6. sestřelil čtyři SB-2. Získal 10. vítězství 6.7. 13.10. sestřelil tři Il-2 Sturmovik (20. - 22.). 25.9.1941 obdržel Höfemeier Čestný pohár a do konce roku 1941 získal 25 vítězství. Byl vyznamenán Německým křížem 19.3.1942 za 30 vítězství a Rytířským křížem 5.4.1942 za 41 vítězství a 12 letadel zničených na zemi. Do ledna 1943 získal 70 vítězství a byl povýšen na Leutnanta. 20.3.1943 byl převelen k Ergänzungs-Jagdgruppe Ost jako instruktor. Höfemeier se vrátil na frontu jako Staffelkapitän 3./JG 51 2.5.1943. 10.6. sestřelil tři Il-2 Sturmovik (71. - 73.). Höfemeier zaznamenal 14 vítězství v červenci, včetně 80. 13.7. Höfemeier byl sestřelen a zabit v Fw 190 A-4 "hnědá 5" (W.Nr. 145 667) ruským flakem u Karačeva 7.8.1943. Heinrich Höfemeier získal 96 vítězství v 490 misích, všechna na východní frontě, včetně 27 Il-2 Sturmovik.

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse
Spanische Feldzugsmedaille
Spanienkreuz in Silber mit Schwertern 7.1939
Flugzeugführerabzeichen (Wehrmacht)
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz
Ehrenpokal der Luftwaffe 25.9.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Frontflugspange für Jäger in Gold
Anhänger zur goldenen Frontflugspange (Sternenanhänger)
Deutsches Kreuz in Gold 19.3.1942
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 5.4.1942 jako Oberfeldwebel a pilot v 1. Staffel/JG 51

Kapitänleutnant Herbert Kuppisch

30. prosince 2017 v 21:52 | paulito |  Historie

10.12.1909, Hamburg
27.8.1943, padl v boji, Sargasové moře

1.4.1933 vstoupil Herbert Kuppisch jako Seeoffiziersanwärter do Reichsmarine (Posádka 33). Do 30.6.1933 absolvoval pěší výcvik u 4. Kompanie/II. Abteilung Schiffsstammdivision der Ostsee ve Stralsundu. Po různých výcvikových kurzech následoval palubní výcvik na lehkém křižníku Königsberg. V září 1935 byl Oberfähnrich zur See Kuppisch převelen do U-Bootschule, kde sloužil od 1.1.1936 jako důstojník roty. Zde v tomto roce absolvoval různé kurzy na U-Bootschule a Marineschule ve Flensburg-Mürwik. V květnu 1937 se stal strážním důstojníkem (WO) na ponorce U-2 (Typ II-A) Kapitänleutnanta Heinricha Liebeho. Po několika dnech byl odvelen na U-29 (Typ VII-A) Kapitänleutnanta Heinze Fischera jako druhý strážní důstojník. Od října 1937 do ledna 1939 sloužil Kuppisch jako druhý strážní důstojník na ponorkách U-9 (Typ II-B) a U-23 (Typ II-B). V lednu 1939 následoval výcvik pro velení ponorce. V únoru převzal Kuppisch do služby U-58 (Typ II-C) a s ní se zúčastnil operací na počátku války. S U-58 vykonal Kuppisch sedm bojových plaveb a potopil 4 lodě o 13.640 BRT. Kromě toho pokládal minová pole u anglického pobřeží. 18.6.1940 byl zmíněn ve Wehrmachtbericht. V červenci 1940 převzal Kuppisch novou ponorku VII-C U-94 a vedl zkoušky a výcvik u 7. U-Flottille v Kielu. V listopadu provedla U-94 první bojovou plavbu v severním Atlantiku a operovala proti konvoji HX90. Kuppisch potopil dvě lodě o 12.740 BRT a poškodil další. U-94 poté odplula do St. Nazaire a po doplnění výzbroje odplula opět do severního Atlantiku. Přes špatné zimní počasí potopila U-94 tři lodě o 12.650 BRT. Doplula zpět do St. Nazaire a další plavba následovala až v dubnu 1941. Opět na moři operovala U-94 proti konvoji SC24 a potopila 4.4. loď o 5.400 BRT. O dva dny později potopila parník Lincoln Elsworth o 5.580 BRT v Dánské úžině. Po krátkém odpočinku byl Kuppisch s U-94 opět na moři a operoval proti konvoji ON318 jižně od Islandu. Potopil dvě lodě o 15.920 BRT. Za to byl Kuppisch 9.5.1941 opět jmenován ve Wehrmachtbericht. Ještě během plavby obdržel 14.5.1941 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. 20.5.1941 operovala U-94 proti konvoji HX126 a potopila 3 lodě o 15.983 BRT. Po návratu do St. Nazaire předal Kuppisch velení nad U-94 Otto Itesovi a byl jmenován do funkce 3. Admiralsstabsoffizier v operačním oddělení B.d.U. V červnu 1942 byl Kuppisch jmenován referentem pro vedení námořní války u OKM. Koncem června 1943 převzal na jeden měsíc velení nad U-516 (Typ IXC) a 1.7.1943 převzal velení U-847 (Typ IXD2) u 12. U-Flottille. V červenci 1943 byla ponorka nasazena jako pomocný tanker, když byla dva původní (U 459 a U 461) vyřazeny. Měla zásobovat německé ponorky ve středním Atlantiku. Po dotankování osmi ponorek byla U-847 objevena letadly z americké doprovodné letadlové lodi USS Card a 27.8.1943 potopena torpédem s celou posádkou.

9.1933: Seekadett
1.1.1934: Fähnrich zur See
1.9.1935: Oberfähnrich zur See
1.1.1936: Leutnant zur See
1.10.1937: Oberleutnant zur See
1.11.1939: Kapitänleutnant
Posmrtně: Korvettenkapitän

Wehrmacht-Dienstauszeichnung, IV. Klasse 4.10.1937
Medaille zur Erinnerung an den 1. Oktober 1938 20.12.1939
Eisernes Kreuz (1939) 2. und 1. Klasse
2. Klasse 5.12.1939
1. Klasse 4.5.1940
U-Boot-Kriegsabzeichen (1939) 4.5.1940
2x namentliche Nennung im Wehrmachtbericht 18.6.1940 a 9.5.1941
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 14.5.1941 jako Kapitänleutnant a velitel U 94, 7. Unterseebootsflottille Wegener

Unteroffizier Wilhelm Czorny

30. prosince 2017 v 20:22 | paulito |  Historie

Wilhelm Czorny se narodil 4.12.1924 v Zwirschenu (Svržno) v Československu. 1.10.1942 byl povolán k 4. Kompanie/Infanterie-Ersatz-Regiment Großdeutschland v Sachsendorf-Kaserne v Cottbusu. Po výcviku byl nasazen 5.1.1943 na východní frontě u Bělgorodu a Charkova. 16.6.1943 byl poprvé zraněn a po uzdravení přišel opět v lednu 1944 na východní frontu ke Kirovogradu, kde byl 10.3.1944 podruhé zraněn. Po uzdravení byl nasazen v červnu 1944 u Jassy v Rumunsku a v červenci 1944 v Pobaltí. Ústupových bojů se Gefreiter Czorny zúčastnil v severním Rusku, Litvě a Lotyšsku. Za boje zde byl Gefreiter Czorny jako kulometčík v 2. Kompanie, Panzer-Grenadier-Regiment Großdeutschland, vyznamenán 4.10.1944 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Toto vyznamenání mu předal 13.10.1944 jeho velitel praporu Major Rudolf Schwarzrock u Memelu. Po dovolené byl 10.11.1944 převelen ke Genesungskompanie v Cottbusu. V únoru 1945 přišel k Ersatztruppenteil ve Schleswig-Holstein, kde byl 1.4.1945 povýšen do hodnosti Obergefreiter a 1.5.1945 Unteroffizier. Na konci války padl Unteroffizier Czorny 2.5.1945 u Schwerinu do amerického zajetí, byl předán Angličanům a propuštěn 16.10.1946. Wilhelm Czorny zemřel 22.4.1987 ve Friedbergu.

Nergal: In the Name of... Nergal, De Vermis Mysteriis

30. prosince 2017 v 20:04 | paulito |  Hudba
60%

In the Name of... Nergal
Demo
1992



De Vermis Mysteriis
EP
1993



Rosa Nocturna: Za hradbami času

30. prosince 2017 v 20:00 | paulito |  Hudba
60%
2017

Nejnovější LP brněnské gothic metalové kapely, hrající od roku 2007. Hrají v ní Jan Koriťák (kytara), Tonda "Gabriel" Buček (kytara) a Zdeňka Vařejková (zpěv).




Morbid Angel: Kingdoms Disdained

30. prosince 2017 v 19:39 | paulito |  Hudba
70%
2017

Nejnovější LP americké death metalové kapely z Tampy, hrající od roku 1983. Hraje ve složení Trey Azagthoth (kytara, klávesy), Steve Tucker (zpěv, baskytara), Scott Fuller (bicí) a Vadim Von (kytara).




Mireille Mathieu: Made In France

30. prosince 2017 v 19:33 | paulito |  Hudba
2017






Five Finger Death Punch: A Decade Of Destruction

30. prosince 2017 v 19:28 | paulito |  Hudba
80%
2017




Cavalera Conspiracy: Psychosis

30. prosince 2017 v 19:23 | paulito |  Hudba
80%
2017

Nejnovější LP americké groove/thrash/death metalové kapely z Phoenixu, hrající od roku 2007. Hraje ve složení Iggor Cavalera (bicí), Marc Rizzo (kytara), Max Cavalera (kytara, zpěv) a Nate Newton (baskytara).




Krásy divokého Srbska (Wildes Serbien)

30. prosince 2017 v 17:17 | paulito |  Dokumenty
2011

Srbsko se rozprostírá v srdci Balkánu a je nazýváno "malou Evropou". Tahle přezdívka přesně vystihuje místní rozmanitou krajinu. Putování do nejkrásnějších a nedivočejších oblastí Balkánského poloostrova a pohled na velkolepou přírodní scenérii plnou jedinečných zvířecích druhů doslova bere dech. Film Krásy divokého Srbska je pravděpodobně jediným dokumentem ve vysokém rozlišení o srbské přírodě. Zavítejte na místo s nejrozmanitějšími zvířecími a živočišnými druhy v Evropě a nenechejte si ujít zvlášť vzácné záběry divokých šakalů a čápů černých.


Major der Reserve Walter Scherf

30. prosince 2017 v 17:05 | paulito |  Historie

21.2.1917, Giessen
7.4.2003, Essen

Velitel čety v 8. Kompanie/Panzer-Regiment 1, 1. Panzer-Division
Velitel 3. Kompanie/schwere Panzer-Abteilung 503
Velitel Abteilung Clemens-Heinrich Graf von Kageneck ho navrhnul na Ritterkreuz a 1.2.1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve
Velitel schwere Panzer-Abteilung 503
V oddílu sloužili např. Kurt Knispel, Richard Freiherr von Rosen a Oberfeldwebel (Oberfähnrich) Heinrich Rondorf
V 10./11.1944 velitel II. Kampfgruppe (Kampfgruppe Y) Panzer-Brigade 150, SS-Jagdverband Mitte pod velením Otto Skorzenyho (ofenzíva v Ardenách)
Úkolem této Kampfgruppe byl obsadit mosty přes Maasu u Amay a držet je do příchodu 1. SS-Panzer-Division LSSAH. To se ale nepovedlo a 17.12.1944 byla Kampfgruppe Y převelena do Hepscheidu. 19.12. až 28.12.1944 zajišťovala Kampfgruppe Y s Fallschirmjäger-Bataillon Bading linii severně od Ligneuville
11.2.1945 velitel schwere Panzerjäger-Abteilung 512

Eisernes Kreuz (1939), 2. und 1. Klasse
2. Klasse 20.5.1940
1. Klasse 22.12.1940
Panzerkampfabzeichen des Heeres, I., II. und III. Stufe
I. Stufe in Silber 29.5.1940
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42"
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz und Silber
Deutsches Kreuz in Gold 7.10.1943 jako Oberleutnant der Reserve v 3./schwere Panzer-Abteilung 503
Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes 23.2.1944 jako Oberleutnant der Reserve a velitel 3. Kompanie/schwere Panzer-Abteilung 503, schweres Panzer-Regiment Bäke

29.12.2017: Hrad Lichnice, NS Lovětínská rokle

30. prosince 2017 v 16:11 | paulito |  Ostatní
Cestou na Vysočinu, překvapeni, že jsme cestou nepotkali ani vločku, jsme se zastavili ve vesničce Podhradí na zřícenině hradu Lichnice. Zřícenina je poměrně rozlehlá, zajímavá a ve zřícenině věže je instalována nová vyhlídka. Po prohlídce zříceniny jsme zamířili dolů pod hrad, do Lovětínské rokle, kde nás čekala neošetřovaná nespoutaná příroda, spousta popadaných kmenů kolem potoka v rokli. Úžasné...

Lichnice či Lichtenburk je zřícenina hradu v Železných horách, nacházející se na stejnojmenném skalnatém návrší v nadmořské výšce 480 m n.m. nad městem Třemošnice, vzdušnou čarou 15 km jihozápadně od města Chrudim. Lichnice leží při hranici národní přírodní památky Kaňkovy hory a je součástí CHKO Železné hory. Postaven byl rodem Ronovců, a to buď Jindřichem ze Žitavy, nebo jeho synem Smilem, který se zval právě podle hradu Lichtenburk.

Vyhlídka Dívčí kámen se nachází na skalnatém výběžku, ze kterého je možno vidět území podél řeky Doubravy a do Lovětínské rokle na NPR Lichnice - Kaňkovy hory.

Lovětínskou roklí protéká Lovětínský potok, ve kterém můžeme nalézt obrovské balvany tzv. železnohorské krystaliniky. Rokle je sevřena skálou Krkaňkou (566 m n. m.), která se nachází naproti zříceniny hradu Lichnice. Lovětínská rokle patří do Národní přírodní rezervace Lichnice - Kaňkovy hory a Chráněné krajinné oblasti Železné hory.














Portugalské North American AT-6 Harvard

28. prosince 2017 v 23:03 | paulito |  Historie
Když si ihned po skončení druhé světové války portugalské vojenské letectvo (Aeronáutica Militar, AM) vybralo AT-6A/B jako svůj letoun pro základní výcvik, nikdo netušil, že bude stále v aktivní službě po 30 letech, také u námořního letectva (Aviacao Naval, AN). 28 AT-6A, jeden AT-6B a dva AT-6C byly dodány v letech 1947-50 pro AM, v roce 1951 bylo AM dodáno 20 nových AT-6G a 8 SNJ-4 pro AN z USA v rámci Mutual Defence Assistance Program (MDAP), všechny byly vyzbrojeny jedním kulometem v přídi. AM a AN byly loučeny 27.5.1952 do Forca Aerea Portuguesa (FAP). Dalších 15 ex-Fleet Air Arn Harvardů Mk.II bylo dodáno a přiděleno Škole pro letecký materiál a později přesunuto do Escola Instrucao Basica de Pilotagem na BA-1 (Base Aerea) v Granjo de Marques. Po sloučení do FAP byly všechny letouny modifikovány koncem 50. let na standard T-6G u Oficinas Gerais de Material Aeronautic v Alverca. Modifikace zahrnovala instalaci antén ADF a VHF nad zadní částí trupu, prodloužení kokpitu dozadu, instalaci o něco většího ocasního kolečka, modernizaci elektrických systémů a instalaci navigačních světel na konce křídel. Na počátku 60. let čelilo Portugalsko v zámořských koloniích v Africe nárůstu aktivity osvobozeneckých hnutí PAIGC, FREMLINO a UPA/FNLA, nejdříve v Angole a poté v Guinee-Bissau a Mosambiku. Portugalské síly v koloniích nebyly připraveny a první povstání bylo potlačeno jen s těžkými ztrátami. Problémem bylo, že povstalecké základny byly mimo území, kontrolované Portugalci a ti na ně nemohli zaútočit. Podobně jako Francouzi, museli i Portugalci použít pro protipartyzánskou činnost letadla z druhé světové války. Jedním takovým strojem byl T-6, který používali Francouzi s pozitivním výsledkem v Alžírsku, později je vyměnila za modernější T-28 Fennec. To znamenalo, že Armée de lAir mohla předat své Harvardy Portugalsku, které dostalo další T-6G z Německa. Ex-francouzské stroje byly vyzbrojeny čtyřmi kulomety MacMatch 7,62 mm, vždy po dvou v gondolách pod křídly, dvěma závěsníky raket s 18 (Matra 181) nebo 36 (Matra 361) SNEB T/447 37 mm FRAG raketami, krátkou dobu byly používány také rakety 68 mm a malými závěsníky pro bomby 50/80 kg. Francouzské kulomety byly později vyměněny za 7,7 mm Browning z Hurricanů. Ale jejich munice byla prošlá a často selhávala. Povstalci byli vybaveni protiletadlovými kulomety 12,7 mm ZPU-1, 14,5 mm ZPU-4 a dalšími do 37 mm ráže. Od roku 1960 byly v Angole postaveny nové letecké základny, BA-9 v Luandě, BA-3 v Negage a v červnu 1963 BA-4 v Henrique de Carvalho. Polní základny, známé jako Aerodromos de Manobra (AM), byly postaveny v Cabindě, Toto, Maquela do Zombo, Camaxio Portugália a Cazambo. Když se boje rozšířily, byly postaveny další v Luso, Gago Coutinho, Cuito-Cuanavale a Neriquinha. V Guinee byla postavena základna v Bissalanca (AB-2, později BA-12). V roce 1970 byly dokončeny další v Nova Lamego, Cufar a Aldeia Formosa. V Mosambiku byla AB-7 ustavena v Tete, další ve Vila Cabral (AM-61), Nova Freixo (AB-6) a Mueda (AM-57). AB-10 v Beira byla přidána v únoru 1962, AB-5 v Nacala v srpnu a AB-8 v Lourenco Marques v říjnu 1963. Úkolem pilotů Harvardů bylo zpočátku zejména aktualizovat existující mapy leteckým průzkumem a hlídkování kolem hranic. Prakticky všechny další letadla v koloniích byla podobně zastaralá, byly to typy PV-2 Harpoon, F-84G Thunderjet, Do 27, Auster, Chimpunk, Noratlas a vrtulníky Alouette III a Puma. Harvard se ukázal jako nejméně vhodný pro protipovstalecké (COIN) operace. Byl pomalý a zranitelný palbou ze země, jeho motor byl slyšet na míle daleko a než přiletěl do bojové zóny, nepřítel vždy uprchnul. Zatížení výzbrojí vedlo k řadě nehod. Hlavní výhodou Harvardu bylo to, že byly dostupné ve velkých počtech. První čtyři stroje ze 46 T-6G od Armée de lAir přišly 20.3.1961 z osobní iniciativy francouzského leteckého velitele v Brazzaville, generála Labita. Letouny přistály v Luandě a vytvořily podpůrnou eskadru v Negage (AB-3). V té době byla základna ještě ve výstavbě, bez hangárů. Letadla však byla plně vyzbrojena a francouzský personál zde zůstal jako podpora. Na začátku května začal přicházet zbytek letadel a byl na ne aplikován portugalský marking. Mezitím letouny z Negage vykonaly 27.3. první ozbrojenou hlídku a 29.4. se zúčastnily jedné z nejznámějších akcí války. Informace přišla od civilního pilota, který spatřil povstalecké jednotky v Mucabě, 100 km od AB-3. Obyvatelé Mucaby utekli do kostela, pět civilistů, kteří se pokusili ujet, bylo zadrženo a popraveno. Rádiové volání o pomoc zachytilo více míst v severní Angole, ale dvojice PV-2, která vzlétla z Luandy (BA-9), nemohla najít místo kvůli mlze. Ráno 30.4. vzlétl z AB-3 pár T-6, jeden pilotoval podplukovník Soares de Moura. Při průletu nad Mucabou ostřelovaly letouny ulice, shodily bomby a vypustily rakety. Poté pálily na utíkající povstalce. V útoku pokračoval PV-2, který pilotoval podplukovník Diogo Neto, který přiletěl z Luandy. Útok T-6 tak zachránil civilisty v kostele. V roce 1961 nalétaly Harvardy z Negage 1.850 letových hodin a bylo dodáno dalších deset T-6G z Francie v roce 1962. Ve stejném roce bylo z Belgie koupeno sedm Harvard Mk.IIa, dva Mk.IIb a jeden AT-6. Ty byly předány Katanžskému letectvu (Avikat), čtyři se vrátily Portugalcům v Henrique de Carvalho (AB-4), když konflikt v Katanze skončil. Pilot plně vyzbrojeného T-6 dezertoval z AB-5 v březnu 1963, když státní sekretář pro letectvo, generál Mira Delgado, byl v Mosambiku. Jeho pilot Veloso přistál v Tanzanii a letoun tam zůstal navzdory oficiálním žádostem Portugalců o vydání. Na přelomu 60. a 70. let čelili portugalští letci novým střelám země-vzduch, sovětským SA-7 Strela, dodaným povstalcům. V listopadu 1970 odstavila operace Mar Verde od moci úspěšně Sekou Tourého. Portugalští piloti, zajatí PAIGC během konfliktu, byli propuštěni, mezi nimi poručík Antonio Lobato, pilot T-6, který přežil kolizi s dalším Harvardem během útoku na ostrov Como v Guinei 22.5.1963 a stal se válečným zajatcem. V té době byli již příslušníci portugalské armády v koloniích proti válce a nejúspěšnější velitel, generál Spinola, žádal okamžité ukončení války. Ale jeho přání bylo splněno až v roce 1974, kdy spolu se svými přívrženci provedl vojenský převrat, který zahájil revoluci a ukončil koloniální éru. V roce 1964 bylo dodáno 65 ex-Luftwaffe Harvardů ze SRN, pět dalších bylo koupeno v Německu v roce 1965. Další T-6 přišly z Francie v roce 1969. Ty byly dodány do Lisabonu a čtyři letouny odpluly do Guinei, byly vyloženy v Bissau a přeletěny později ex-FAP piloty do Biafry. Nakonec tam ale doletěly jen dva. Jižní Afrika byla dalším dodavatelem a v roce 1969 bylo dodáno 42 Harvardů Mk.IIa (AT-6C) a 18 Mk.III (AT-6D). Byly přeletěny piloty SAAF do Cuito-Cuanavale, kde je převzali piloti FAP a odletěli s nimi do Luandy (AB-9). Z nich bylo deset posláno na letiště Loutenco Marques v Mosambiku a šest do Portugalska do Alvercy. Ze zbývajících 50 strojů byla polovina přepravena do Portugalska po ukončení bojů a druhá polovina opuštěna a ponechána v Luandě. Většina těchto ex-SAAF strojů byla používána v Portugalsku v původní výcvikové roli. Šest T-6 se zúčastnilo pokusu o převrat 11.3.1975, když napadly Dělostřelecký pluk 1 v Lisabonu. Pokus neuspěl a piloti skončili po přistání ve vězení v Caxiasu. Portugalské Harvardy oficiálně skončily ve službě v roce 1978.




Blade Runner 2049

28. prosince 2017 v 22:09 | paulito |  Filmy
70%
2017
Sci-Fi / Thriller
Režie: Denis Villeneuve
Hrají: Ryan Gosling, Harrison Ford, Sylvia Hoeks, Ana de Armas, Robin Wright, Jared Leto, Dave Bautista, Carla Juri, Mackenzie Davis, Lennie James, Barkhad Abdi, David Dastmalchian

Třicet let po událostech prvního filmu odhaluje nový Blade Runner a důstojník losangeleské policie K (Ryan Gosling) dlouho ukryté tajemství, které je natolik zásadní, že by mohlo zcela rozvrátit poslední zbytky lidské společnosti. Toto odhalení ho nutí zahájit pátrání po Rickovi Deckardovi (Harrison Ford), bývalém Blade Runnerovi losangeleské policie, který je už 30 let nezvěstný.

Atmosféra? Ano... Poselství? Ano... (ale to je dnes nějaké v každém druhém filmu)... hezké, ale strašně dlouhé a roztahané a pro mě zklamání.



Návrat černé smrti (Return Of The Black Death)

28. prosince 2017 v 14:59 | paulito |  Dokumenty
2014

Černá smrt, mor, který změnil svět, měl tak katastrofické následky, že způsobil pád starého feudálního středověkého systému v Evropě a umožnil vznik moderního světa. Jeho příčina a počet mrtvých, které si vyžádal, jsou však stále záhadou. Dobové záznamy hovoří o tom, že mor zabíjel bohaté i chudé, staré i mladé, že postižení trpěli boláky, krváceli z uší a na kůži měli černé fleky. Svět nikdy dříve a ani nikdy po tom nic podobného nezažil. Nyní by nové zkoumání nedávno odkrytých kosterních pozůstatků ze ztraceného morového hřbitova pod londýnskými ulicemi mohlo tuto dávnou historickou debatu navždy vyjasnit. Tento fascinující film pomocí důležitých indicií v kostech obětí odhaluje nové podstatné informace a přiblíží nám, proč se jednalo o největšího zabijáka v historii a co nás tato zkušenost může naučit o případných budoucích pandemiích.


Krásy divoké Albánie ( Wildes Albanien - Im Tal der Adler)

28. prosince 2017 v 14:04 | paulito |  Dokumenty
2016

V srdci Balkánu leží Albánie. Země plná dosud neobjevených přírodních krás se rozprostírá od majestátního pohoří až k zpěněnému moři. Protože se tady střetává středozemní a kontinentální klima, narazíme na širokou škálu ekosystémů. Objevte spolu s námi tajemství a Krásy divoké Albánie. Mezi Dinárskými horami a tyrkysovým pobřežím Jaderského moře, nad nespoutanými bystřinami, řekami a velkými jezery proletíme ve společnosti mladého orla narozeného brzy zjara.