Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Únor 2017

25.2.2017: Parlament - Infection Act Tour

27. února 2017 v 19:48 | paulito |  Ostatní
Tentokrát si náš starý známý black/death metalový Mallephyr pozval do Parlamentu dvě black metalové kapely, české Inferno a ukrajinský Kzohh. Obě tyto kapely už jsme také slyšeli a tak nás čekal další prima večírek plný dobré hudby a alkoholu :-) Mallephyr předvedl opět svůj standardní výkon, to znamená 100%+ a rozjeli tak super koncert. Je pravda, že Inferno mi úplně nesedlo, představili své nové LP Gnosis Kardias. Vše ale plně vynahradil Kzohh, kapela vydala minulý rok své třetí LP Trilogy: Burn Out the Remains a musím říct, že tentokrát to bylo to nejlepší naposled a charkovsko-užhorodská parta zanechala vynikající dojem.












Bornless Ones

27. února 2017 v 19:36 | paulito |  Filmy
70%
2016
Horor
Režie: Alexander Babaev
Hrají: Margaret Judson, Devin Goodsell, Michael Johnston, Nick Saso, Greg Travis

Celkem slušný horor, kdy v dávno zatlučené chatě parta mladých lidí vyvolá duchy, kteří je postupně posednou... a zabijí.



Major Peter Frantz

25. února 2017 v 15:12 | paulito |  Historie

1917-2001, Lipsko

Peter Frantz vstoupil na podzim 1936 jako Fahnenjunker do Artillerie-Regiment 4. 1.9.1937 byl převelen na Kriegsschule München. V srpnu 1938 byl převelen k Artillerie-Regiment 74, kde byl 1.9.1939 povýšen do hodnosti Leutnant. Po tažení v Polsku byl převelen k Sturmartillerie, kde byl velitel čety v Sturmgeschütz-Batterie 640. Ta byla podřízena v dubnu 1940 Infanterie-Regiment Großdeutschland. 1.8.1940 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant. Při těžkých obranných bojích v zimě 1941-42 u Jasné Poljany se vyznamenal a za to obdržel 31.1.1942 Deutsche Kreuz in Gold. V dubnu 1942 byl velitelem 1. Batterie, Sturmgeschütz-Abteilung, Infanterie-Division Großdeutschland, 1.5.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann. 4.6.1942 obdržel Ritterkreuz. Koncem září 1942 byl potřetí zraněn. V březnu 1943 převzal Peter Frantz u Charkova velení Abteilungu, který zničil 12.3.1943 43 nepřátelských tanků. Za to obdržel 14.4.1943 Eichenlaub. 1.6.1943 byl povýšen do hodnosti Major. 5.2.1944 byl převelen do Německa k Generalstabslehrgang. 1.8.1944 byl převelen ke Generálnímu štábu, na konci války byl Quartiermeister u XXXXI. Panzerkorps ve Východním Prusku, nakonec padl do amerického zajetí.


Eschaton: Ultimum Exitium

22. února 2017 v 19:46 | paulito |  Hudba
80%
2017

První LP slovenské black/death metalové kapely z Ružomberoku. Hraje ve složení Marek (baskytara), Andrej Kelčík (kytara), Oskar (zpěv) a Tomáš Maga (zpěv, kytara).




Hitlerovo Říšské kancléřství (Inside Hitler's Reich Chancellery)

21. února 2017 v 21:21 | paulito |  Dokumenty
2012

Hitlerovo Říšské kancléřství zkoumá Hitlerovo oficiální sídlo pomocí archivních filmových materiálů, unikátních 3D animací a objevů z moskevských archivů.


Beartooth: Disgusting, Aggressive

21. února 2017 v 20:15 | paulito |  Hudba
80%


Disgusting
2015



Aggressive
2016



Gigant - Hitlerův létající obr (Der Letzte "Gigant" - Auf der Suche nach Hitlers Riesenflugzeug)

21. února 2017 v 20:07 | paulito |  Dokumenty
Pátrání po vraku největšího letadla 2. světové války se rozbíhá u břehů italského ostrova La Maddalena, kde bylo v roce 1943 sestřeleno. Vývoj Gigantu byl výsledkem soutěže na dodávku obřího přepravního kluzáku pro invazi do Anglie. Messerschmittův návrh byl jednoduchý a účelný. Objemný trup dokázal pojmout rozměrné náklady. Aby byl sám o sobě dostatečně lehký, tvořila jeho konstrukci kostra z ocelových trubek, potažená pouze plátnem. Zvenku však působil vskutku ohromujícím a stabilním dojmem. Ovšem když jej naložili, stal se dost nemotorným a už při malé rychlosti jen těžce manévroval. Do vzduchu ho musely dostat další vlečné letouny a díky nesnadnému řízení a častým nehodám jej mnozí považovali za stroj na jedno použití. Historik Federico Peyrani se o Giganty zajímá již dlouho, a když se dozvěděl o dvou exemplářích sestřelených roku 1943 poblíž Sardinie, rozhodl se o nich zjistit více. Pátrání jej zavedlo na ostrov La Maddalena, kde si místní obyvatelé tuto událost dodnes připomínají, na mořské dno, kde pravděpodobně leží jeden ze sestřelených strojů, i za příbuznými pilotů, kteří v osudný den seděli za řízením.



Hauptmann der Reserve Johannes Dienhold

20. února 2017 v 21:16 | paulito |  Historie

Johannes Dienhold se narodil 23.2.1901 v Drážďanech. Vstoupil do Reichswehru a 16.8. až 26.9.1937 se zúčastnil cvičení I. Abteilung, Flak-Regiment 10 v Drážďanech a 1.3.1938 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. Další rezervní cvičení následovalo 25.4. až 15.5.1938 u 2. Batterie, Flak-Regiment 10, 16.5.1938 byl převelen do Flakartillerie-Schule Wustrow. 15.8.1938 následovalo další cvičení u I. Abteilung. 26.9.1938 vstoupil dobrovolně do I. Abteilung a stal se ordonančním důstojníkem. 15.8.1939 byl zařazen do Wehrmacht jako Wachtmeister der Reserve a 1.9.1939 byl zařazen do štábu I. Abteilung, Flak-Regiment 23, kde převzal 3. Batterie. 1.7.1940 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve. Zúčastnil se tažení v Polsku, na Západě a v Řecku. Zde zajistil další postup 72. Infanterie Division, když zničil bunkr u vesnice Kato Nevrokopion a bojoval o horskou pevnost Ochiron. Dienholdova baterie dobyla v Metaxasově linii 32 bunkrů. Za tyto úspěchy obdržel Ritterkreuz 14.6.1941 jako Oberleutnant der Reserve a velitel 3. Batterie, Flak-Regiments 23 (mot.). Dále se zúčastnil bojů na Krétě a na Balkánu, kde byl povýšen 1.2.1943 do hodnosti Hauptmann der Reserve. 19.8.1944 přišel do štábu schweren Flak-Abteilung 311 v Itálii. Johannes Dienhold zemřel 4.11.1990 v Trieru.

Nacistická smrtící komanda (Einsatzgruppen, les commandos de la mort)

20. února 2017 v 20:52 | paulito |  Historie
2009

Mrazivý příběh Hitlerových komand smrti - Einsatzgruppen. Počet obětí řádění těchto jednotek není přesně znám. Odhaduje se, že jen v Sovětském svazu bylo těmito komandy smrti zlikvidováno zhruba 2 milióny osob. Některé zdroje uvádějí, že jednotky Einsatzgruppen mají na svědomí smrt až tří miliónů sovětských válečných zajatců. Odhady komplikuje i ta skutečnost, že není přesně známo, kolik zločinů spadalo pod přímou kompetenci jednotlivých skupin Einsatzgruppen, a kolik jí mají na svědomí další německé oddíly (Waffen SS, SS-Totenkopfverbände, Wehrmacht, jiné speciální skupiny).

Vynikající dokument, věnující se nejen nasazení Einsatzgruppen na východní frontě, ale také následujícími akcemi a popravami.


18.2.2017: Parlament - Panzer Storm V

20. února 2017 v 20:48 | paulito |  Ostatní
Další z akcí v plzenském Parlamentu, tentokrát v black metalovém duchu s thrashovým začátkem. Klub se brzy naplnil, atmosféra byla vynikající a jako první nastoupili naši staří známí z Plzně, thrash metal Laid to Waste, na které jsme byli potřetí a opět začali a rozjeli koncert svým svižným thrash metalem. Musím se přiznat, že tenhle koncert spíše sloužil jako zvuková kulisa k vynikajícímu pokecu s řadou přátel, které jsem rád viděl. Další na řadě byla česká black metalová parta Mornavas, mladí kluci, co předvedli také hodně slušný výkon. A pak už přišla hlavní hvězda večera, Avslut ze švédského Stocholmu, kapela, co hraje od minulého roku, ale má na kontě již EP a dva singly a její členové hráli předtím v dalších kapelách. Výkon také výborný, prostě večer se vydařil a už se těšíme na další akci :-)










Aceton: Večný strach, Shadows Of The Past

20. února 2017 v 20:36 | paulito |  Hudba
70%

Dvě dema slovenské thrash metalové kapely z Popradu, hrající v letech 1991-1996. Hrále ve složení Juraj Slavkovský (baskytara), Peter Zavacký (bicí), Stanislav Madzin (kytara) a Radomír Madzin (zpěv).


Večný strach
1992

Shadows Of The Past
1995


Ed McBain: Útočník

20. února 2017 v 20:28 | paulito |  Knihy
Clifford vám děkuje, madam." Žádná z oslovených žen neocenila slušné vychování toho muže. I kdyby mu viděly do očí, které skrýval za skly laciných tmavých brýlí, aby zjistily, zda jsou to vážné oči šílence, či zda si dělá krutou legraci, měly jiné starosti. Ležely na zemi v kaluži vlastní krve, svíjely se a naříkaly bolestí nebo už byly v bezvědomí a nevnímaly nic, ani poděkování onoho způsobného mladého muže. Ještě chvíli předtím je totiž hlava nehlava tloukl holí, pěstmi, kopal do nich, ukájel si na nich kdovíjaký komplex. Čekal na ně jak dravec v potemnělých zákoutích, v úzkých uličkách, kam tak často nedopadá zrak velkého města kolem. Vybil si na nich svou bezdůvodnou agresi, pak se zklidnil, poděkoval a šel. Nechal je ležet na místě a jejich osud je nezajímal. Způsobný Clifford... Většina z nich přežila. Pohmožděné, někdy i s trvalými následky, psychicky zničené často víc než fyzicky. Pak to však Clifford poprvé přehnal. Jeho poslední oběť už nebylo nutné dopravovat do nemocnice. Její tělo odvezli rovnou do márnice. Byla mladá, ani ne dvacet, a měla při vší smůle jedno štěstí. Měla kamaráda policistu. Byl to sice jen obyčejný mladý pochůzkář. Věděl, že pátrání po pachateli brutálních útoků proti ženám je v kompetenci detektivů z 87. revíru. Věděl ale také, že jejich vyšetřování se vleče, neuvízlo-li přímo na mrtvém bodě. Proto se rozhodl vzít věc do vlastních rukou. Při své nezkušenosti netušil, že tím dává v sázku svůj život. ... onen pochůzkář se jmenoval Bert Kling.

Jedna ze slabších McBainových detektivek...


Leutnant Ludwig Bauer

20. února 2017 v 20:20 | paulito |  Historie

Ludwig Bauer se narodil 16.2.1923 v Künzelsau. Od září do listopadu 1940 absolvoval Arbeitsdienst v rakouském Gillersdorfu a 4.2.1941 byl přidělen k 3. Kompanie, Panzer-Ersatz-Abteilung 33 v St. Pöltenu. Během vojenského výcviku byl převelen 5.5.1941 do střelecké školy a 18.8.1941 přišel k Marsch-Bataillon 2037 a 11.9.1941 k 2. Kompanie, Panzerjäger-Abteilung 521. Po zranění byl Bauer převelen 17.11.1941 k Genesenden-Kompanie, Panzerjäger-Ersatz-Abteilung 13, 19.2.1942 k 3. Kompanie, Panzer-Ersatz-Abteilung 33. 17.4.1942 byl odvelen k Kriegs-Offizier-Bewerber-Lehrgang a po návratu 3.6.1942 byl převelen k 1. Kompanie, Panzer-Regiment 33. Po dalším zranění přišel 28.2.1943 k Panzer-Ersatz-Abteilung 33, kde prodělal 15.4.1943 až 23.7.1943 13. Fahnenjunker-Lehrgang 1 der Panzertruppe, 2. Inspektion v Groß-Born. 4.8.1943 byl odvelen k Offizier-Lehrgang der Panzertruppen a 1.7.1943 byl povýšen do hodnosti Oberfähnrich, 1.10.1943 se stal velitelem čety v Panzer-Ersatz- und Ausbildungs-Abteilung 33. 26.10.1943 byl povýšen do hodnosti Leutnant, 31.10.1943 patřil k Führer-Reserve der Heeresgruppe Süd a 13.11.1943 se stal velitelem čety v I. Abteilung, Panzer-Regiment 33. Po těžkých bojích v roce 1944 byla Bauerova jednotka bez tanků převelena do Rumunska, poté do Vídně a nakonec do Nimes ve Francii, kde se tvořila 9. Panzer Division. Po bojích na invazní frontě byla Bauerova jednotka téměř celá zničena a byla znovu postavena, tentokrát v St. Pölten, poté byla převelena do Eifelu. Zúčastnila se ofenzívy v Ardenách, bojovala o Köln a poté v oblasti Remagen-Siegtal-Wittgensteiner Land-Erndtebrück, Urft-Talsperre a nakonec u Siegenu. 15.1.1945 převzal Bauer velení 5. Kompanie. Během 4 válečných let byl Bauerův tank 9x zasažen a jako velitel tanku sám 7x zraněn. Za své úspěchy byl Bauer jako Leutnant a velitel 1. Kompanie 29.4.1945 Ritterkreuz.

Doctor Strange

18. února 2017 v 15:09 | paulito |  Filmy
70%
2016
Akční / Dobrodružný / Fantasy
Režie: Scott Derrickson
Hrají: Benedict Cumberbatch, Chiwetel Ejiofor, Rachel McAdams, Benedict Wong, Mads Mikkelsen, Tilda Swinton, Michael Stuhlbarg, Benjamin Bratt, Scott Adkins, Zara Phythian

Studio Marvel uvádí film Doctor Strange o světoznámém neurochirurgovi Dr. Stephenu Strangovi, jehož život se změní po strašlivé dopravní nehodě, která mu znemožnila používat ruce. Když ho tradiční medicína zklame, je Strange nucen hledat uzdravení a naději jinde. A tak se vypraví na mystické, odloučené místo známé jako Kamar-Taj. Brzy zjistí, že Kamar-Taj není jen chrámem uzdravení, ale i základnou pro boj s temnými silami, jež chtějí zničit naši realitu. Zanedlouho si musí Strange - vybavený novými magickými schopnostmi - vybrat, zda se vrátí k původnímu životu plnému bohatství a slávy, anebo se všeho vzdá a bude bránit svět jako nejmocnější kouzelník ve vesmíru.

Řekl bych, že celkem standardní hrdinský film, který nenudí...



Generalmajor Max Sachsenheimer

18. února 2017 v 14:20 | paulito |  Historie

Max Sachsenheimer se narodil 5.12.1909 v Mühlbachu. V roce 1927 se přihlásil dobrovolně do Reichswehru. Po vojenském výcviku přišel k 2. Kompanie, Infanterie Regiment 14 v Meiningenu. Byl povýšen do hodnosti Unteroffizier a v roce 1932 absolvoval v Ulmu výcvikový důstojnický kurz a byl 1.7.1934 do hodnosti Leutnant. Od 1.7. byl v 1./Infanterie Regiment 75, 5. Infanterie Division. Pluk, kterému velel Oberst Richter, se 7.3.1936 přesunul do Freiburgu. Při obsazení Porýní byl v hodnosti Oberleutnant v I. Bataillonu v Offenburgu. 25.8.1939 začalo pro divizi nasazení na francouzské hranici k obraně před případným francouzským útokem. Velitel divize Generalleutnant Fahrmbacher obdržel rozkaz obsadit část Westwallu. 10.5.1940 zahájil Max Sachsenheimer své válečné tažení jako Oberleutnant. Jako velitel Vorauskompanie obsadil několik mostů přes Seinský kanál, za což obdržel 16.6.1940 Eiserne Kreuz 1. Klasse, jako první voják své divize. Eiserne Kreuz 2. Klasse obdržel již 25.5.1940. 1.1.1941 byl Max Sachsenheimer povýšen do hodnosti Hauptmann a stal se štábním důstojníkem pro regulaci dopravy, byl tak zodpovědný za pohyb divize. 26.7.1941 převzal velení II./Infanterie Regiment 75. Při nepřátelském tankovém útoku byl Sachsenheimer těžce zraněn, téměř přišel o levou ruku, ale teprve díky rozkazu velitele divize Generalmajor Seegera opustil Sachsenheimer své postavení a předal velení adjutantovi pluku Hauptmann Dieterovi Kellerovi. V polím lazaretu ho operoval profesor dr. Thiess a později byl převezen do Suvalek. Po další operaci v Berlíně se Sachsenheimer vrátil ke své divizi, která byla po bitvě u Vjazmy stažena z fronty, poslána do Francie a změněna na Jäger Division. Štáb pluku byl v Le Creusot, Sachsenheimer převzal II. Bataillon v Monceau les Mines. Poslední lednový týden roku 1942 byla 5. Jäger Division opět na východní frontě u Starej Russy. II. Bataillon byl částí Jäger Regiment 56 a byl rychle nasazen do boje. 20.2.1942 zastavila divize nepřítele jižně od Starej Russy. V těchto bojích padlo mnoho vojáků, při záchraně svých kamarádů padli také divizní lékař dr. Brandi a lékař I./Artillerie-Regiment 41, Oberarzt dr. Blersch. V březnu 1942 byl prapor nasazen k otevření kotle u Děmjansku. Za následující boje byl Hauptmann Max Sachsenheimer obdržel 5.4.1942 Ritterkreuz des Eisernen Kreuzes. Posledního útoku na Lovat se prapor již nezúčastnil, protože například ve 3. Kompanie bylo již jen 29 mužů bez důstojníků a poddůstojníků. 21.4. byl ustaven kontakt s obklíčeným II. Armeekorps pod velením Generalleutnant Graf Brockdorff-Ahlefeldta. V létě 1942 převzal Sachsenheimer velení Jäger Regiment 75, než ho 12.8. převzal Oberstleutnant Freiherr von Mühlen a Sachsenheimer se vrátil ke svému praporu. Po krátké dovolené vedl svůj prapor v boji proti partyzánům a byl podřízen Fallschirmjäger Division Generalmajor Meindla. Díky těžké nemoci byl Sachsenheimer od října v lazaretu ve Freiburgu, byl propuštěn teprve 8.2.1943. Byl povýšen do hodnosti Major a vrátil se zpět k divizi, které velel Oberst Thumm. Obdržel také Deutsche Kreuz in Gold. Generalmajor Thumm doporučil Sachsenheimera 2.5.1943 k výcviku Generálního štábu a od října 1943 navštěvoval kurz v Hirschbergu. Zpět u divize převzal velení Jäger Regiment 75. Divize byla podřízena LIII. Armeekorps a nasazena západně od Orši a 19.3.1944 převelena do Brest-Litevsku. 1.4.1944 byl Sachsenheimer povýšen do hodnosti Oberstleutnant a 14.5.1944 obdržel 472. Eichenlaub. O tři měsíce později prodělal výcvikový kurz velitelů divizí v Hirschbergu. 10.9., již jako Oberst, převzal velení 17. Infanterie Division od Generalleutnant Zimmera. Jako velitel divize byl Sachsenheimer povýšen 1.12.1944 do hodnosti Generalmajor. 14.1.1945 zničila ruská ofenzíva divize, která s posledními 1.000 vojáky ustupovala k Odře. Zbytek divize byl podřízen Armee Gräser a nasazen do boje o Breslau. V těchto bojích obdržel Sachsenheimer 6.2.1945 132. Schwerter zum Ritterkreuz. O šest dnů později povolil Generaloberst Schörner divizi průlom z města a z 1.400 mužů Kampfgruppe Sachsenheimer dosáhlo německých linií 800. Sachsenheimer byl jmenován velitelem nově ustavené 17. Infanterie Division a byla nasazena do bojů o Görlitzer Heide. Po kapitulaci vedl Sachsenheimer své muže přes ruské linie do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn po 23 měsících. Max Sachsenheimer zemřel 2.6.1973 ve Freiburgu.

Bran: Beaj vat!

18. února 2017 v 12:22 | paulito |  Hudba
80%
2016

Nejnovější LP pražské folk metalové kapely Bran, hrající již od roku 1999 a mající za sebou sedm LP a řadu kompilací. Nejnovější LP bretanské lidové hudby obsahuje skaldby nejen v bretonštině, ale také v češtině a představuje pohodovou hudbu s melancholickým podtonem, která potěší každého, kdo má tento styl v oblibě. Skupina hraje momentálně ve složení Robert Fischmann (zpěv, příčná flétna, whistle), Vojtěch Jindra (akustická kytara), Tomáš Görtler (akordeon, zpěv), Helena Marková (saxofony, whistle), Petr Tichý (kontrabas) a Petr Mikeš (bicí). Pokud se chcete o skupině, jejíž jméno znamená v bretonštině havran, najdete více informací na webu http://branband.cz/.




Lentolaivue 24 (11)

18. února 2017 v 11:44 | paulito |  Historie
V únoru 1942 se v Tiiksjarvi umístěné Brewstery z 2/LLv 24 dvakrát střetly s Hurricany, pokaždé hlásili jejich piloti sestřel tří strojů, ale březen byl daleko klidnější. Ale toto období bylo klidem před bouří, protože velení Rudého letectva se rozhodlo zlikvidovat finské letectvo. Začátek tohoto tažení přišel 29.3., když sedm Hurricanů ostřelovalo Tiiksjarvi. V odpověď vedl poručík Lauri Pekuri (BW-372) osm Brewsterů na průzkumnou misi do Segeši o 24 hodin později. 12 Hurricanů z 152. IAP se jim postavilo a šest bylo sestřeleno. O osm dnů později zahájilo Rudé letectvo nálet na Tiiksjarvi v síle 14 bombardérů a 12 stíhaček, kterou Finové odhalili kousek před cílem. Proti nim vedl poručík Pekuri formaci osmi Brewsterů a napadl je několik minut před tím, než Rusové dosáhli Tiiksjarvi a sestřelili dva SB z 80. BAP a 12 Hurricanů z 609. a 767. IAP mezi 15:25 a 15:50. Poručíci Pekuri (BW-372) a Nissinen (BW-384) hlásili po třech sestřelech, zatímco seržant Kinnunen (BW-352) dva a dosáhl tak 16 sestřelů. Oficiální sovětské ztráty byly jeden SB z 80. BAP, dva Hurricany z 609. lAP a další čtyři z 767. IAP. Sověti hlásili čtyři letadla zničená na zemi a sedm Brewsterů ve vzduchu. Ve skutečnosti byl poškozen jen jeden Brewster (BW-394) obrannou palbou z SB, pilot poručík Kilpinen přesto bombardér sestřelil. Po špatných výsledcích tohoto náletu nebylo Rudé letectvo vidět až do 8.6., kdy se šest Brewsterů poručíka Pekuriho střetlo s 13 Hurricany ze základny Kesa, 152. IAP. Pět sovětských stíhaček bylo sestřeleno, ale také jeden Brewster. Poručík Uolevi Alvesalo (BW-394) byl v souboji sestřelen, ale nouzově přistál u Rukajarvi. Bylo to již podruhé, co Uolevi Alvesalo opouštěl rozbitý Brewster, 29.1., když testoval kanóny BW-389, narazil do ledu v rychlosti 450 km/h! Poručík Lauri Nissinen také hlásil jeden sestřel (BW-384) během akce 8.6. a to mu vyneslo celkové skóre 20 sestřelů v LeLv 24(označení LLv bylo změněno na LeLv v květnu 1942) a druhý Mannerheimův kříž u jednotky 5.7.1942 (69.).

Lyžemi vybavený BW-358 připravený ke vzletu u 2/LLv 24 v Tiiksjarvi na počátku roku 1942. Toto letadlo bylos sestřeleno v boji u Sorokky (Bělomorsk) Hurricany z 152. IAP 24.1.1942. Pilot seržant Eino Myllymaki byl pohřešován.


Seržant 'Hemmi' Lampi prohlíží s mechaniky svůj BW-354 v Tiiksjarvi na počátku dubna 1942. Pilot z 2/LLv 24 získal první sestřel finského letectva v Pokračovací válce, když sestřelil dva bombardéry SB-2bis a jeden ve spolupráci 25.6.1941. Dva Hurricany sestřelil Lampi v BW-354 30.3.1942. Později povýšen do hodnosti poručík, Heimo Lampi ukončil válku s 13.5 sestřely. BW-354 bohužel válku nepřežil, sestřelil ho La-5 z 4. GIAP nad Oranienbaumem 21.4.1943. Seržant Tauno Heinonen byl zabit.

25.6. se konal poslední velký střet v tažení z Tiiksjarvi severovýchodně od jezera Seesjarvi, kdy se stroje z 2 a 3/LeLv 24 střetly v 15-minutovém souboji s Hurricany z 609. IAP. 3. letka hlásila sestřel čtyř Hurricanů, zatímco 2. letka tří, ale ztratily také dva Brewstery. Poručík Lauri Pekuri navedl svůj hořící BW-372 do malého jezera v divočině za nepřátelskou linií a šel pěšky 20 km zpět ke svým liniím. Seržant Kalevi Anmila (BW-381) také havaroval ve stejné oblasti.

'Lapra' Nissinen sedí na svém BW-384 koncem února 1942, na ocasu je vidět 15.5 sestřelu z Pokračovací války, čtyři sestřely ze Zimní války zde nejsou. 8.6.1942 zničil Nissinen 20. letadlo (12.5 ov BW-384) a obdržel 5.7.1942 Mannerheimův kříž.

Během šesti měsíců bojů piloti Brewsterů z posílené 2. letky hlásili sestřelení 45 Hurricanů. Sovětský stíhací pluk (IAP) měl v té době 15-20 letuschopných letadel. Piloti 2/LeLv 24 prováděli menší akce z Tiiksjarvi do listopadu 1942. Poslední střet v červnu vedl k dalším šesti měsícům poměrného klidu na východní frontě, kdy se štáb finského letectva rozhodl pro radikální reorganizaci svých stíhacích eskader. Změny se hlavně týkaly zdokonalení obranného systému země, ačkoliv si velitelé leteckých pluků mysleli, že jejich jednotky tak ztrácejí potřebnou bojovou flexibilitu, hlavní taktickou výhodu finských stíhacích pilotů. Nicméně 3.5.1942 byla fronta rozdělena do tří sektorů, každý pluk měl zodpovědnost za jeden. Oněžské jezero bylo kryto LeR 2 (LeLv 16, 24 a 28), Oloněc LeR 1 (LeLv 12 a 32) a Karélie LeR 3 (LeLv 26 a 30). Severní křídlo kryl LeLv 14, zatímco jižní LeLv 6, včetně Finského zálivu. Bombardovací pluk LeR 4 byl přesouván podle potřeby. Výsledkem reorganizace bylo, že 1. letka LeLv 24 v Nurmoile se spojila s jádrem jednotky v Hirvasu 31.5., poté se přesunula do Suulajarvi v Karélii o deset dnů později. Zde byla umístěna přímo pod velení velitele LeR 3, podplukovníka Einari Nuotia. Nový systém byl dále modifikován 18.7.1942, kdy byl zbytek LeLv 24 přesunut k LeR 3. Další změny přišly 16.11., kdy byl LeR 5 přesunut k námořní hlídkové službě, složený z LeLv 6 a 30. A 23.1.1943 byla zformována nová stíhací jednotka LeLv 34 pro LeR 3.

BW-386 z 4/LLv 24 v lmmole v dubnu 1942. S tímto letounem létal seržant Sakari lkonen, který během Pokračovací války získal 6 sestřelů, poslední s BW-386 22.11.1942. Krátce po posledním 204. bojovém vzletu byl převelen do Stíhací školy jako instruktor.

Praporčík llmari Juutilainen pózuje s Mannerheimovým křížem před BW-364 v Hirvasu 26.4.1942. Byl prvním pilotem LLv 24, který obdržel nejvyšší finské vyznamenání za 20 sestřelů v Pokračovací válce (16 na BW-364).

Abernethy: Made In Pato

15. února 2017 v 23:05 | paulito |  Hudba
60%
1999

Jediné LP mostecké thrash metalové kapely, hrající v letech 1992-2000. Hrála ve složení Martin Holý (baskytara), Karel Šimon (bicí), Josef Král (kytara) a Josef Wohlfahrt (kytara, zpěv).



Obránci Malty (3)

15. února 2017 v 22:05 | paulito |  Historie
Němci, kteří plánovali nasazení svých vojsk v severní Africe, věděli, jaké ohrožení jejich konvojů představuje Malta. V lednu 1941 dostal rozkaz k přesunu z Norska na Sicílii celý Fliegerkorps X. Jeho hlavní údernou silou bylo 29 He 111 z II./KG 26, 80 Ju 88 ze Stab, II. a II./LG 1 a 80 Ju 87 z I./StG 1, II./StG 2 a Stab StG 3. Kromě toho Němci přesunuli na Sicílii 34 Bf 110 z III./ZG 26 a po letce torpédových letadel (He 111 z 2./KG 4) a nočních stíhačů (Bf 110 z 1./NJG 3). 10.1.1941 doplulo na Maltu v jednom z konvojů 10 rozmontovaných Hurricane. Těžké boje nad konvojem se přesunuly do přístavu Grand Harbour, když tam vplula německými Stukami poškozená letadlová loď HMS Illustrious. Od 10.1. do 23.1., kdy provizorně opravená Illustrious odplula do Egypta, se jí italské a německé bombardéry pokoušely potopit v přístavu. 18.1., s cílem neutralizovat maltskou stíhací obranu, vzlétlo 50 Ju 87 z I./StG 1 a II./StG 2 proti letištím Hal Far a Luqa. Ve steřtu s nimi hlásili piloti 261. Squadron pět sestřelů. Ve skutečnosti Němci ztratili jen jeden Ju 87 z I./StG 1 (pilot Oberfeldwebel Richard Zehetmair a zadní střelec zahynuli). Nálet však nepřinesl očekávaný efekt, 19.1. ve střetech nad Grand Harbour hlásili piloti 261. Squadron sestřel devíti Stuk (Němci ztratili tři, dvě z 2./StG 1 a jednu z 6./StG 2) a pravděpodobně dvou Junkers 88 (Němci ztratili opravdu dva stroje z 8./LG 1, jedním byl stroj velitele Hauptmanna Wilhelma Dürecka). Jeden Ju 88 sestřelil Flt/Lt George Burges, jím zasažený Junkers odletěl směrem k Sicílii s hořícím levým motorem. Bylo to osmé a poslední Burgesovo vítězství. Koncem ledna 1941 byl Burges převelen k 69. Squadron s průzkumnými Marylandy a už se nikdy ke stíhačům nevrátil. Jedinou ztrátou 261. Squadron z 19.1. byl Sgt. Eric Kelsey. Při stíhání Stuk byl pravděpodobně sestřelen vlastní protiletadlovou palbou, ale ve stejný den hlásil sestřel Hurricane nad Maltou také Major Karl Kaschka, Gruppenkommandeur III./ZG 26. Zbytek měsíce již nepřítel příliš velkou aktivitu nevyvíjel. Stuky z I./StG 1 byly přesunuty do Libye, aby podporovaly Afrikakorps. 26.1. Němci ztratili průzkumný Ju 88 z 1(F)/121, který pilotoval Leutnant Helmut Fund. Ostřelovaný maltskými Hurricany, odletěl letoun směrem na Sicílii, kam již nedoletěl. V té době dostala 261. Squadron podporu, tentokrát z Egypta. 29.1. na Maltu přiletělo šest Hurricanů a několik pilotů (někteří na palubě Wellingtonu). Koncem ledna měla 261. Squadron ve stavu 28 Hurricanů a 43 pilotů. V noci z 8.2. sestřelil Flt/Lt James MacLachlan nad Maltou Heinkel He 111 z 5./KG 26. 10.2.1941 štáb vzdušných operací na Maltě oznámil, že od zahájení bojů sestřelily stíhačky 63 nepřátelských letadel (byl to nadsazený počet). Ale pro maltské Hurricany nastávaly těžké časy. Na letiště Gela na Sicílii přiletěly Bf 109E-7 ze 7./JG 26 pod velením Oberleutnanta Joachima Münchenberga. Již jejich první výpad nad Maltu, po poledni 12.2.1941, skončil sestřelením tří Hurricanů. Útok Messerschmittů byl tak bleskový, že jeden ze sestřelených pilotů, F/O Bradbury, myslel, že se mu porouchal motor a přistál nouzově na letišti v Luqě. Vedoucí šestice Hurricanů Flt/Lt Gerald Watson byl zabit, pravděpodobně samotným Münchenbergem. Částečně vinný byl i štáb vzdušných operací, který požadoval, aby piloty vedl hodnostně nejvyšší, ne nejlepší pilot. Flt/Lt Watson byl pilotem rozbitého Wellingtonu, který vyrazil se stíhačkou, aby si ukrátil čas a při stíhání tří Ju 88 z 3(F)/121 přivedl své piloty před kulomety Messerschmittů. 13.2. sestřelil Münchenberg MacLachlana, který sice vyskočil na padáku, ale po zásahu nábojem 20 mm mu museli amputovat dlaň. Své převahy ve vzduchu Němci a Italové 26.2.1941 využili k jednomu z největších náletů na Maltu. Cílem přes 60 bombardérů, z toho 38 Ju 87 z II. a III./StG 1, bylo letiště Luqa. Jejich ochranu tvořily Bf 109 ze 7./JG 26 a MC.200 z 6. Gruppo a CR.42 ze 156. Gruppo, celkem kolem 30 stíhačů. Během tohoto náletu Němci ztratili 4 Stuky, mezi nimi letoun velitele 6./StG 1 Oberleutnanta Kurta Reumanna. Dva ze sestřelených Ju 87 byly na kontě 261. Squadron, ale ztráty eskadry byly vysoké. Zahynuli tři piloti, mezi nimi F/O Eric Taylor, v té době vedoucí eso na Maltě (7 sestřelů) a držitel DFC. Taylor byl pravděpodobně zabit během útoku na poškozený Ju 87 velitele III./StG 1 Hauptmanna Helmuta Mahlkeho. V poslední chvíli ho z Mahlkeho ocasu odstřelil Oberleutnant Münchenberg. 5.3.1941, během dalšího náletu na Maltu, hlásili piloti 261. Squadron sedm sestřelů, protiletadlová obrana Malty hlásila devět dalších sestřelů. Ve skutečnosti Němci ztratili pět strojů: Ju 88 z 4./LG 1, dva Bf 110 ze štábu StG 1 (jeden pilotoval adjutant eskadry Hauptmann Erich Müller) a dvě Stuky, po jedné z 4. a 7./StG 1. K ochraně německých bombardérů se kromě 7./JG 26 objevily i Bf 109 z 1./JG 27. V boji s nimi ztratila 261. Squadron dva Hurricany a jednoho pilota. Naštěstí pro obránce Malty byly po deseti dnech na Sicílii 1. a 2./JG 27 staženy k obraně Říše. Následující den, 6.3., přiletělo ze severní Afriky na Maltu pět Hurricanů z 274. Squadron, doprovázených dvěma Wellingtony a sedm pilotů. V noci z 9.3. sestřelil P/O Tony Rippon v noci Bf 110 z 1./NJG 3, osvětlený reflektory protivzdušné obrany.

Lentolaivue 24 (10)

14. února 2017 v 21:24 | paulito |  Historie
3.9.1941 zahájila Karelská armáda čtyřdenní, 75 km postup k řece Svir. 8.9. dosáhla Wehrmacht Ladožské jezero na jihu a začalo 900 denní obležení Leningradu. Finové mezitím pokračovali v postupu východně a severně od Petrozavodsku, s LLv 24, 26 a 28 kryjícími ze vzduchu Karelskou armádu.

Kadet Urho Sarjamo (uprostřed) z 4/LLv 24 se svými mechaniky u ocasu BW-380. 18.8.1941 se Sarjamo střetl s nepřítelem poprvé, ale když se dostal za ocas jednoho z Rusů, zhasnul mu motor. Přistál úspěšně nouzově u Vuoksenranty. BW-380 byl poslán do Státní letecké továrny, kde trvaly opravy čtyři měsíce. BW-380 byl ztracen 2.5.1943, když ho sestřelil LaGG-3 nad Oranienbaumem, pilot, velitel 2. letky, kapitán Torronen, byl zabit. 'Urkki' Sarjamo, získal 12.5 sestřelu a padl v boji 17.6.1944.

První den ofenzívy přelétla posílená 1. letka kapitána Luukkanena na letiště u Lunkuly, které bylo na severovýchodním břehu Ladožského jezera. Major Magnusson následoval další noc se zbytkem jednotky, zatímco se 1. letka přesunula na východní břeh do Nurmoily. V této fázi Pokračovací války prováděla LLv 24 2. letka výhradně eskortní mise bombardérů a 6.11. byla přesunuta do Helsinki-Malmi k ochraně hlavního města před nálety Rudého letectva. Do té doby měli její piloti jen malé šance pro získání sestřelu. To nebyl případ 4. letky, 17.9. osm jejích Brewsterů, vedených kapitánem Soveliem, potkalo 14 MiG-3 východně od Petrozavodsku. Finští piloti sestřelili sedm Sovětů během deseti minut, poručík Torronen hlásil sestřel dvou v BW-385. O 48 hodin později zničila 3. letka tři SB a MiG-3 nad řekou Svir, mezi ladožským a Oněžským jezerem. 23.9. vedl piloty 3. letky kapitán Karhunen při útoku na tři l-16 ze 155. IAP, které ostřelovaly vojáky jižně od Petrozavodsku u Oněžského jezera a všechny tři sestřelil. Brzy poté překvapili dalších šest I-16 ze 155. IAP, unikl jen jeden. O tři dny později piloti kapitána Karhunena zničili dalších šest I-16, na které narazili. Brzy narazili na další tři I-16, tři I-15bis a dva I-153 z 65. ŠAP. Další tři letouny byly sestřeleny a zbytek uprchnul. Kapitán Karhunen hlásil sestřel dvou BW-366 a praporčík Juutilainen tří v BW-364. Po obsazení Olonce a Petrozavodska 1.10., postupovala Karelská armáda pomalu na sever k západnímu břehu Oněžského jezera. Na severním břehu jezera obsadili Karhurnaki 5.12. a Poventsa následující den, čímž skončil finský postup. Z těchto pozic nyní začala dva a půl roku trvající Stacionární válka.

Poručík Pekka Kokko, 3/LLv 24, nad letištěm lmmola v BW-379 před přistáním. Během Zimní války získal tři sestřely, dalších 6.5 v BW-379. 24.11.1941 se Pekka Kokko stal členem Koelentue (Testovací letka) a sloužil jako zkušební pilot, zvýšil své skóre na 13.5 sestřelů během 150 bojových vzletů.

7.10., při podpoře této nové ofenzívy, potkalo šest Brewsterů, které vedl kapitán Sovelius (BW-378) 15 I-153 a I-16 nad Kontupohja a pět jich sestřelilo. O osm dnů později vedl kapitán Eino Luukkanen hlídku šesti Brewsterů (BW-375) nad řeku Svir, když sestřelili tři SB z 72. SBAP. Poté sněžení přerušilo bojové akce na dva měsíce. 17.12. se konal poslední větší střet roku 1941, kdy čtyři Brewstery, které vedl kapitán Karhunen, potkaly devět Hurricanů a I-153 během klídky západně od Bílého jezera. Boj trval 20 minut a pět sovětských stíhačů bylo sestřeleno, Karhunen sestřelil po jednom od každého typu v BW-366. 23.12. se štáb LLv 24 a 3. a 4. letka přesunuly na letiště u Konmpohja, malého přístavu na západním břehu Oněžského jezera, městská zamrzlá zátoka sloužila jako letiště. Během roku 1941 získala jednotka 135 sestřelů bez jediné ztráty, způsobené nepřátelským stíhačem. Jen 3.12. byl sestřelen poručík Henrik Elfving sovětským protiletadlovým dělostřelectvem u Novinky v BW-385. LLv 24 byla opět nejlepší stíhací jednotkou Finského letectva. Pro srovnání získala LLv 26 52 sestřelů bez ztráty Fiat G.50, LLv 28 70 sestřelů, ale ztratila pět Morane-Saulnier MS.406 a LLv 32 52 sestřelů s Curtiss Hawks a také ztratila pět pilotů.

Státní letecká továrna zkonstruovala a vyrobila 51 výcvikových VL Pyry pro Finské letectvo v letech 1940-41. Většina frontových eskader dostala jeden nebo dva stroje pro vyzkoušení a PY-33 sloužil u LLv 24 29.4. až 5.7.1941.

V srpnu 1941 byla zahájeny Lend-Lease dodávky Hurricanů z Velké Británie do sovětských přístavů Murmansk a Archangelsk. Po sestavení byly tyto stíhačky zejména používány letectvem Severní flotily v Murmansku a Kandalakše proti Němcům, ale po příchodu většího množství byly také na Hurricane IIA a IIB přezbrojeny jednotky, stojící proti Finům. Když dorazily britské stíhačky k jednotkám jižně od Murmansku, stála proti nim LLv 14 a její zastaralé Fokker D.XXI ze základny Tiiksjarvi. Vyšší důstojníci finského letectva se obávali o bojeschopnost této jednotky a tak 8.1.1942 dorazila jako posila 2/LLv 24 na Tiiksjarvi s osmi Brewstery. Během dvou týdnů ji posílily další čtyři stroje.

Složení Lentolaivue 24 1.1.1942:
Velitel podplukovník Gustaf Magnusson, štáb Kontupohja
1. letka kapitán Eino Luukkanen, Nurmoila, 7 Brewsterů
2. letka kapitán Leo Ahola, Helsinki-Malmi, 6 Brewsterů
3. letka kapitán Jorma Karhunen, Kontupohja, 11 Brewsterů
4. letka kapitán Per-Erik Sovelius, Konrupohja, 8 Brewsterů

24.1.1942 se 2/LLv 24 střetla poprvé s nepřítelem v oblasti Rukajarvi, kdy pět Brewsterů napadlo 10 I-15bis a I-153 z 65. ŠAP a piloti hlásili sestřel čtyř z nich. Pátý sovětský stíhač byl také zničen, když poručík V.A. Knižnik narazil se svým I-153 do seržanta Paavo Koskely (BW-372), I-153 musel nouzově přistát a Brewster se vrátil na základnu a pilot hlásil vítězství. Ale jednotka ztratila jeden stroj později během dne, kdy se seržant Eino Myllyrnaki (BW-358) nevrátil z eskorty bombardérů na Bělomorsk. Byl sestřelen Hurricanem z 52. lAP. Jak se konflikt rozhořel podél finské hranice, létaly další letky LLv 24 hlídky z Konrupohji až k Bílému moři. 26.2. se 3. letka střetla s MiGy nad Maaselkou a kapitán Karhunen (BW-366) dva sestřelil.

BW-388 z 3/LLv 24 u přístavu Kontupohja 15.2.1942. Létal na něm poručík Osmo Kauppinen, který získal 5.5 sestřelu (dva na BW-388) při 67 vzletech.

LLv 24 ale také neskončila beze ztrát, seržant Tauno Heinonen musel vyskočit na padáku z BW-359 v 10:20, když ho sestřelil MiG-3 nad Lisrepohjou. Naštěstí přistál kilometr za finskými liniemi. Je možné, že tyto MiGy byly ve skutečnosti Hurricany z 152. lAP. Karhunen zopakoval svoji misi 9.3., kdy vedl osm Brewsterů k Segeši. Na cestě k cíli potkali stíhačku a bombardér, které okamžitě sestřelili. U Uikujarvi narazili Finové na šest Hurricanů ze 152. IAP a v následujícím boji byly tři sovětské stíhačky sestřeleny, ztracen byl BW-362 seržanta Paavo Mellina. Eso s 5.5 sestřely vyskočil na padáku a dopadl západně od Murmanska u železnice. Naštěstí ho před zmrznutím zachránila sovětská hlídka a vrátil se domů v prosinci 1944 v rámci výměny zajatců mezi Finskem a SSSR.

Ostrov Suursaari je jižně od Korky, uprostřed Finského zálivu. Byl držen Rusy do počátku prosince 1941, kdy byl evakuován díky finskému postupu. Ale kvůli jeho strategické poloze ho Rudá armáda opět obsadila 2.1.1942. Tato akce vedla finskou armádu ke snaze ho opět obsadit, dokud je možné dostat se k němu bezpečně po ledu. 27.3. zahájilo 3.500 mužů postup k Suursaari, podporováno 57 letadly. LLv 6 poskytla pět bombardérů SB a šest stíhaček I-153 (všechny byly ukořistěny během Zimní nebo Pokračovací války), LLv 24 šest Brewsterů, LLv 30 16 D.XXI, LLv 32 13 Hawků a LLv 42 11 Blenheimů. V den invaze Finové sestřelili čtyři bránící se stíhačky a o 24 hodin později se konaly další dva střety. V 8:00 poručík Osmo Kauppinen vedl šest Brewsterů do boje proti 10 l-153 z 71. IAP a polovinu z nich sestřelili, praporčík Juutilainen (BW-364) a seržant Huotari (BW-353) sestřelili každý dva stroje. Ostrov byl úspěšně obsazen finskými jednotkami a zatímco se konala odpoledne přehlídka vítězných jednotek, 12 pilotů Hawků z LLv 32 se střetlo s 29 sovětskými letadly z 71. lAP. Během 20 minut Finové sestřelili 10 I-153 a pět I-16 beze ztrát, sovětské prameny uvádějí zničení jednoho I-15bis, jednoho I-16 a šesti I-153. Praporčík Juutilainen z LLv 24 nyní dosáhl 20 sestřelů během Pokračovací války (k tomu dalších 2.5 během Zimní války), čímž měl skóre srovnatelné s esem es z LLv 26 praporčíkem Oiva Tuominenem. Za své úspěchy obdržel Mannerheimův kříž (56.). Jako první pilot své jednotky dostal toto vyznamenání 26.4.1942. 12 dnů předtím přeletěl štáb, 3. a 4. letka LLv 24 na základnu Hirvas, umístěné uprostřed karelské divočiny.