Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Květen 2016

Task Force Smith v korejské válce (1)

31. května 2016 v 20:10 | paulito |  Historie
Ráno 5.7.1950 byl chmurný a deštivý den. Ve 3:00 zaujali vojáci Task Force Smith pozice na výšině mezi Osanem a Suwonem v Jižní Koreji. Ten den měli zastavit postupující jednotky KLDR. Nevěděli, proti jakým oddílům budou bojovat, jak silný bude protivník, ani jakou výzbrojí bude disponovat. Chaos, který na vedoucích místech zavládl, nepředpokládal invazi do Jižní Koreje, poražená a v chaosu jihokorejská armáda nemohla být zdrojem informací a americké průzkumné jednotky byly na základnách v Japonsku a USA. Navíc, americké letectvo neodrazilo nepřítele od jihokorejských jednotek a často napadalo právě je. Task Force Smith byla první americkou pozemní jednotkou, která vešla do bojů po zahájení války. Vojáci věřili, že to bude jen policejní akce a že protivník uprchne hned, jak zjistí, že je v boji s americkou jednotkou. 25.6.1950 napadla Severní Korea, řízená Kim Ir Senem, svého jižního souseda. Bezprostředně po invazi zahájilo letectvo a námořnictvo USA evakuaci amerických občanů z Jižní Koreje. O dva dny později, 27.6.1950, přijal prezident Truman rozhodnutí o účasti pozemních jednotek s cílem odrazit komunistické síly za 38. rovnoběžku, hranici mezi oběma korejskými státy. Vrchním velitelem amerických sil na Dálném Východě byl generál Douglas MacArthur, na jeho oddíly dopadly první boje. V první řadě měla být do Koreje přesunuta bojová skupina, skládající se ze dvou pěších rot, podporovaných dvěma četami minometů 4,2" a četo bezzákluzových děl 75 mm. Měla zaujmout předsunuté pozice, vejít do bojového kontaktu s nepřítelem, postupujícím ze Soulu na Suwon a pozdržet ho. K tomuto úkolu byl vybrán 1. prapor, 21. pluk, 24. pěší divize pod velením podplukovníka Charlese Bradleye "Brada" Smitha. Roty B a C byly posíleny vojáky z jiných jednotek pluku do plných stavů. 30.6. byla jednotka přesunuta ze základny Camp Hakla na letiště Itazuke, odkud měla následující den odletět do Pusuna v Koreji. Generál Dean (velitel divize), který se Smithem loučil na letišti, mu nemohl předat žádné informace. Smith měl dostat rozkazy teprve v Koreji od generála Churche (náčelníka předsunuté velící skupiny). 1.7. byl zahájen přesun jednotky do Pusanu šesti transportními letouny C-54 Skymaster. První stroj se vrátil do Japonska kvůli špatnému počasí. Druhý, s podplukovníkem Smithem, přistál v Pusanu. Nebylo možné využít celkovou nosnost C-54, letiště v Pusanu nebylo vhodné pro tak těžká letadla. Po poledni, díky dále zhoršenému počasí, byly lety zrušeny. Do Koreje se tak dostalo 406 mužů (z plánovaných 440), dva minomety (z plánovaných čtyř) a dvě děla 75 mm (z plánovaných čtyř). 30.6. podplukovník Miller O. Perry (velitel 52. oddílu polního dělostřelectva), dostal rozkaz vyčlenit jednu baterii houfnic 105 mm jako podporu Smithovy pěchoty. Plán předpokládal leteckou přepravu děl do Pusanu. Vzhledem na počasí a zlý stav letiště byla zvolena námořní přeprava. To zpozdilo výsadek, teprve 2.7. vyplul výsadek LST s 52. oddílem do Pusanu, po 12 hodinách doplul do cíle. LST umožňovaly převoz většího nákladu než C-54, do Koreje odplulo 73 nákladních aut a jeepy 52. oddílu. Smithova pěchota, přemisťující se v Koreji, byla nucena využívat zdejší zdroje. V Taejonu generál Church informoval Smitha a Perryho: "Setkáte se s nevelkými oddíly. Vše, co je třeba, je několik lidí, kteří neutečou, jen zahlédnou tank. Vyšleme vás do první linie, aby jste posílili Jihokorejce a podpořili jejich morálku". V Koreji vojáky vítaly jásající davy, což ještě zdvihlo jejich morálku. Mysleli, že to bude lehká a krátká mise. "Odrazíme severní Korejce a pokud bude třeba, odrazíme i Rusy." chlubil se generál Roberts, velitel skupiny amerických poradců v Koreji. První kontakt s nepřítelem ještě podpořil sebevědomí vojáků, četař Sanchez sestřelil z kulometu, namontovaného na nákladním autě, severokorejský letoun. Byl za to vyznamenán Bronzovou hvězdou, jako první Američan v Korejské válce. 4.7. vojáci pozorovali vzdušné boje nad Pyongtaek. Linie obrany, umístěná 5 km na sever od Osanu, zajišťovala kontrolu nad silnicí a železnicí ze Soulu do Pusanu. Pozic umožňovala pozorovat nížiny, rozkládající se na sever až k Suwonu, odkud byl očekáván nepřítel. Smithův oddíl se skládal z neúplných rot B a C, poloviny štábní roty a poloviny spojovací čety 1. praporu a z čety bezzákluzových děl roty M 3. praporu, z družstva minometné roty a ze zdravotnického družstva. Smith měl 406 mužů, dvě bezzákluzová děla 75 mm, dva minomety 4,2", čtyři minomety 60 mm a šest bazuk 2,36". Jeho vojáci měli dvoudenní zásoby jídla a 120 nábojů. Pěchota zorganizovala opěrné body na třech výšinách. Na západní kótě 90 (nalevo od silnice) se zakopala jedna četa roty B. Na střední kótě 117 (Panwol-bong, napravo od cesty) byly zbývající čety roty B. Rota C byla rozmístěna na kótě 92. Jedna z jejích čet se zakopala na jihu podél železnice. Bezzákluzová děla byla po jednom přidělena každé rotě. První bylo postaveno napravo od silnice, druhé poblíž železnice. Minomety 4,2" byly postaveny na protilehlém svahu výšiny, 350 metrů na jih od pozic roty B. Jen každý třetí důstojník bojoval za druhé světové války, mezi poddůstojníky byla veteránů polovina, ale ne všichni se zúčastnili přímých bojů. Vojíni byli většinou mladší 20 let a neměli žádné bojové zkušenosti. Necelé dva kilometry na jih k Osanu, pod ochranou budov, byly umístěny čtyři 105 mm houfnice z baterie A a 1200 nábojů HE. Děla byla dokonale zamaskována, nákladní auta byla ukryta na předměstí Osanu. Pátá houfnice byla umístěna na půl cesty mezi pěchotou a baterií A. Jeho velitel, kaprál Herman Critchfield, byl během druhé světové války u námořní pěchoty a jako jediný měl za sebou školení v přímé palbě. Dostal celou zásobu protitankové munice, 6 nábojů HEAT. Critchfield chtěl vyhodit do vzduchu můstek, nalézající se několik desítek metrů před dělem, aby tanky po vyjetí z příkopu musely odhalit slabě pancéřovanou podlahu. Nezískal ale souhlas velitelů. Perry zformoval oddíl, kterému velel podporučík Isador Peppe, vyzbrojený čtyřmi bazukami a čtyřmi samopaly, který měl podporovat pěchotu. V noci byly položeny spojovací linky a navázáno rádiové spojení. Pozorovatelé zaujali pozice na hlavní linii obrany. Když vezmeme v úvahu omezené síly, kterými disponovali Smith a Perry, zdá se jejich umístění optimální. Slabým místem obrany bylo levé křídlo. Osamocená četa na kótě 90 nemohla čekat podporu od jiných jednotek a zaujatá pozice byla umístěna pod výšinami na severozápadě, odkud mohl nepřítel zaútočit. Částečnou obranu z tohoto směru mohly zajistit protipěchotní miny, které však z neznámých příčin nebyly rozmístěny. Nikdo se nebál tanků. Vojáci byli dobře zakopaní a zamaskovaní. Měli deset bazuk s dostatečnou zásobou munice a dvě bezzákluzová děla 75 mm, která měla dobrý výstřel. "Co se stane s děly, když se severokorejské tanky probijí přes pěchotu?" obával se jeden dělostřelec. "Neboj se, nikdy nedojdou tak daleko." mu se smíchem odpověděl důstojník pěchoty. Znepokojení, vyvolané umístěním houfnic, bylo oprávněné. Zbaveny ochrany pěchoty a vybaveny jen HE náboji, by byly snadnou kořistí tanků, pokud by se probily. Na každý případ si dělostřelci ponechali pět bazuk.

Generálporučík Walton H. Walker, velitel 8. armády a generálmajor William F. Dean, velitel 24. pěší divize, Korea, 7.7.1950.

Vojáci Task Force Smith na železniční stanici Taejon, 2.7.1950.


Torpédoborec HMCS Iroquios

31. května 2016 v 19:19 | paulito |  Historie

Jeden ze čtyř velkých torpédoborců, postavených pro Royal Canadian Navy, založený na designu a technologii 60. let, byl HMCS Iroquois. Jejím základem byla třída fregat Tribal. Tento program na 8 lodí vyžadoval stavbu víceúčelových fregat. Lodě měly být vybaveny jedním systém protilodních střel Tartar RIM-24, šesti vrhači protiponorkových torpéd a víceúčelovým kanónem 5 inch/54 Mk.42, montovaným na můstku. Vzadu měla být umístěna velká letová paluba pro protiponorkový vrtulník, ale nebylo zde místo pro hangár. V roce 1963 byl ale celý program třídy Tribal zrušen. Všechno však nebylo ztraceno, design byl využit při práci na další třídě lodí, také známé jako třída Tribal. V roce 1968 byla objednána první loď nové třídy u Marine Industries v Sorelu v Kanadě. Torpédoborec Iroquois byl lodí s výtlakem 4.700 tun, délkou 128.9 metrů, šířkou 15.2 metrů a ponorem 4.4 metru. Měl instalován pohonný systém COGOG (plynová turbína). Lodě byly vybaveny dvěma turbínami Pratt and Whitney FT4A2 a dvěma Pratt and Whitney FT12AH3. Toto uspořádání dávalo lodi rychlost 29 uzlů a dosah 4.500 námořních mil. Iroquois byla první třídou kanadských torpédoborců, která byla navržena pro přistávání vrtulníků. Mohly zde být uskladněny dva vrtulníky CH-124 Sea King. Pro vrtulníky byl navržen unikátní tunelový hangár, který dostal přezdívku Playboy Bunny, se dvěma hangáry o vzájemném úhlu 60°. Výzbroj HMCS Iroquois se skládala z kanónu 5 inch před můstkem, dvou vypouštěcích zařízení po čtyřech protiletadlových střelách Sea Sparrow a tub protiponorkových torpéd. Čtyři lodě byly objednány v roce 1968, HMCS Iroquois a HMCS Huron u Marine Industries v Sorelu a HMCS Athabaskan a HMCS Algonquin u Davie Shipbuilding v Lauzonu. HMCS Iroquois a HMCS Huron byly spuštěny 15.1.1969, HMCS Athabaskan a HMCS Algonquin 1.6.1969 a 1.9.1969. Stavba HMCS Iroquois byla pomalá a loď byla převzata do služby 29.7.1972, 18 měsíců po její sesterské lodi HMCS Athabaskan. Lodě třídy Iroquois měly delší kariéru, než většina podobných lodí u Royal Canadian Navy díky programu obnov. Na počátku 90. let prošly modernizací v rámci programu TRUMP (Tribal Class Update and Modernization Project). Byly přestavěny z protiponorkové role na protiletadlovou. Byl sejmut kanón 5 inch a nahrazen kanónem OTO Melera 76 mm a bylo instalováno 29 sil Mk.41 VLS (Vertical Launch System) pro střely Standard SM-2 Block III. Na střechu hangáru byl přidán systém Phalanx. Protiponorkovou roli dále plnily tuby protiponorkových torpéd a vrtulníky Sea King. Lodě také přišly o výfuky Playboy Bunny, když byla instalována nová plynová turbína Allison 570-KF. Plány na náhradu třídy Tribal v roce 2010 třídou torpédoborců Province nebyly realizovány a není zatím určeno datum vyřazení pro tři aktivní lodě této třídy.

General der Gebirgstruppen Franz Friedrich Böhme

31. května 2016 v 19:14 | paulito |  Historie

Franz Friedrich Böhme se narodil 15.4.1885 v Zeltwegu v Rakousku. 1.10.1900 vstoupil do Infanterie-Kadettenschule v Liebenau. Po skončení školy přišel 18.8.1904 jako velitel čety k k.u.k. Infanterie-Regiment 95 v Lembergu v Haliči. 3.12.1908 byl převelen k Feld-Bataillon, II./k.u.k. IR 95 v jižní Dalmácii v prostoru Ragusa-Bocche di Cattaro-Spizza, kde byl velitelem čety. 1.10.1910 se stal výcvikovým důstojníkem v Einjährig-Freiwilligen-Schule des Regiments v Lembergu a o rok později byl na tři roky poslán do Kriegsschule Wien. 10.8.1912 byl měsíc na cvičení u Feld-Kanonen-Regiment 14 v Bratislavě. 1.8.1913 byl poslán k 1,5 ročnímu výcviku u Dragoner-Regiment Prinz Eugen von Savoyen v Čechcách. Krátce před začátkem první světové války byl 31.7.1914 přidělen ke Generálnímu štábu. 3.8.1914 se stal Ia u Festungs-Kommando Halicz ve východní Haliči a 6.9.1914 byl přidělen jako důstojník generálního štábu k Kgl. Ungar. 38. Honved-Divisions-Kommando. 10.3.1915 byl převelen jako Ia k 131. Infanterie-Brigade v Karpatech a 2.6.1915 k 132. Infanterie-Brigade ve východní Haliči. O tři měsíce později byl převelen ke Generálnímu štábu. 24.12.1916 se stal Ia u XXIV. Korps-Kommando ve Volyni a 23.2.1917 jako Ia a Ic k Kgl. preuß. General-Kommando 51 (zbV) v Kurlandsku. 26.5.1917 se stal Ia u Abschnitts-Kommando IIa na frontě na Isonzu a plošině Bainsizza. O šest měsíců později byl převelen jako důstojník Generálního štábu k 2. Isonzo-Armee na Piavě a poté k 1. Isonzo-Armee. 22.5.1918 přišel Böhme jako důtojník Generálního štábu k Armee-Oberkommando a 28.8.1918 na vlastní žádost k 1. k.u.k. Infanterie-Division na Maase a u Verdunu. Po skončení války přišel 28.12.1918 k Feldjäger-Bataillon 1 a potom k Volkswehr-Bataillon 6 v Brucku. 20.9.1920 byl převzat do Österreichische Bundesheer a stal se velitelem čety v 5. Kompanie, Alpen-Jäger-Regiment 10 v Brucku. 16.4.1921 ke přidělen jako zastupující náčelník štábu k Brigade Niederösterreich Nr. 3 v St. Pöltenu, 1.12.1922 u Brigade-Kommando Nr. 5, 1.12.1923 jako zastupující náčelník štábu u Brigade Steiermark Nr. 5 v Grazu, kde se stal 1.1.1927 náčelníkem štábu. 1.6.1928 byl opět přidělen k Alpen-Jäger-Regiment 10, 1.4. až 31.5.1928 byl na výcviku u Brigade-Artillerie-Abteilung 5 v Grazu a 1.2.1930 se stal vedoucím Heeres-Verwaltungsstelle Eisenstadt a 1.2.1931 náčelníkem štábu Brigade Niederösterreich Nr. 3 v St. Pöltenu. 1.9.1932 převzal vedení 4 štábních důstojnických kurzů (Graz, Linz a Vídeň) u Militär-Prüfungs-Kommission. 1.12.1933 byl přesunut na ministerstvo vnitra, kde vedl Abteilung 2. 1.1.1935 zde převzal Abteilung 1/A (Abwehrdienst). 14.1.1936 byl poslán na 9 týdnů do Habeše jako pozorovatel na italské straně při tažení ve východní Africe. 2.3.1938 převzal post náčelníka Generálního štábu, 16.3.1938 se stal vedoucím Sekce III v ministerstvu vnitra. 13.3.1938 byl převzat do Wehrmacht. Zde byl 1.7.1938 přidělen do štábu 23. Division. Od 1.8.1938 byl k dispozici Oberbefehlshabers des Heeres a 10.11.1938 převzal post Infanterie-Kommandeur 23 a vojenského velitele Brandenburg an der Havel. 28.6.1939 převzal velení 30. Infanterie-Division. 19.7.1939 se stal velitelem 32. Infanterie-Division. Na počátku tažení v Polsku velel od 5.9.1939 II. Armee-Korps a vedl ho až do konce tažení. Po zahájení tažení na Západě převzal 5.6.1940 velení XXXXIII. Armee-Korps u řeky Marne. Od 15.6.1940 se stal velitelem XVIII. Armee-Korps. 1.11.1940 převzal XVIII. Gebirgs-Korps. Od dubna do srpna 1943 byl ve funkci Militär-Befehlshaber Serbien. Během této služby byl zodpovědný za masakry civilního obyvatelstva. 29.6.1940 obdržel jako Generalleutnant a velitel 32. Infanterie-Division Ritterkreuz. 10.2.1944 byl jmenován velitelem Wehrkreis XVIII a 24.6.1944 převzal velení 2. Panzer-Armee. Při inspekční cestě se 15.7.1944 zřítil v letounu Fieseler Storch. Jeho zranění byla tak těžká, že další 3 měsíce byl mimo službu a dále byl zařazen do Führer-Reserve. 8.1.1945 byl jmenován Wehrmachtsbefehlshaber Norwegen a velitelem 20. Gebirgs-Armee. 9.5.1945 byl zajat. Zde byl 29.5.1947 v soudním procesu v Nürnbergu odsouzen k vydání do Jugoslávie a proto raději spáchal sebevraždu skokem ze 4. patra vězení.

Infestdead: Satanic Serеnades

31. května 2016 v 18:48 | paulito |  Hudba
70%
2016

Kompilace již nehrající švédské death metalové kapely z Örebro, která začala v roce 1994. Hrála ve složení Dread (zpěv) a Dan Swanö (kytara, baskytara, bicí).



Chirurgia: The Last Door, Deep Silence

31. května 2016 v 18:45 | paulito |  Hudba
70%

Dvě LP pražské progressive/thrash/death metalové kapely. Hraje ve složení Karel "Blána" Bláha (baskytara), Lukáš "Čára" Nejedlý (bicí), Pavel "Skoupac" Skoupý (kytara) a Filip "Fíha" Humplík (zpěv).


The Last Door
1993



Deep Silence
2002



Marduk: Opus Nocturne, Glorification, Heaven Shall Burn... When We Are Gathered

31. května 2016 v 18:40 | paulito |  Hudba
80%

Opus Nocturne
1994



Glorification
1996
EP



Heaven Shall Burn... When We Are Gathered
1996



Letadlová loď Ryujo

31. května 2016 v 7:42 | paulito |  Historie
Dle Washingtonské dohody byly japonské letadlové lodě omezeny na celkem 80.000 tun výtlaku, ale dohoda nepočítala lodě pod 10.000 tun a tak se námořní štáb rozhodl nechat postavit lodě, které by se vešly do limitu. Původní návrh byl na 8.000 tunovou loď, nesoucí 24 letadel, ale štáb chtěl přidat druhý hangár pro zdvojení kapacity letadel. To navýšilo standardní výtlak 150 tun nad limit, ale nebyla to první ani poslední dohoda, porušená Japonskem. Dokonce s tonáží v limitu, byla Ryujo v době svého dokončení, 1933, nejtěžší letadlová loď. Byla dvakrát přestavěná, byly přidány některé nástavby a odstraněna děla, výtlak se tak zvýšil na 12.000 tun. Ryujo nebyla ve flotile příliš populární. Jednak kvůli problémům s nejvyšší váhou, letová paluba byla příliš malá a nesla příliš málo letadel, aby byla efektivní a opravy a dozbrojování letadel trvalo kvůli nedostatku místa příliš dlouho. Ale zkušenosti s ní byly využity při stavbě lodí tříd Hiryu a Shokaku. Ryujo se nezúčastnila útoku na Pearl Harbor, ale podporovala vylodění na Filipínách. V dubnu 1942 útočila na spojeneckou lodní dopravu a o dva měsíce později se zúčastnila vylodění na Aleutech. Její jedinou větší bitvou byla bitva u Šalamounových ostrovů. Ryujo byla vybrána jako předvoj operace, vedoucí k posílení obránců Guadalcanalu a s eskortou těžkého křižníku a dvou torpédoborců měla odlákat Američany od hlavních sil. To se povedlo, v 9:05, 24.8.1942, byla spatřena ze vzduchu, ale další průzkumné letouny odhalily i Shokaku a Zuikaku. Ryujo byla napadena letouny z Enterprise a Saratogy odpoledne a byla zasažena 10 bombami a dvěma torpédy, spojenecké letouny unikly beze ztrát. Japonské prameny uvádějí jen zásah jednoho torpéda, ale i to stačilo, aby loď pohltily plameny a potopila se. Přežilo 300 námořníků, včetně kapitána Kata.

Specifikace:
Výtlak: 10.600 tun
Délka: 180 m
Šířka: 20.8 m
Ponor: 7.1 m
Pohon: parní turbíny o 65.000 hp
Rychlost: 29 uzlů
Výzbroj: 4x dvojkanón 127 mm AA a 12x dvojkanón 25 mm AA
Letadla: 24 Mitsubishi A6M Zero a 12 bombardérů
Posádka: 924


The Other Side Of The Door

29. května 2016 v 19:20 | paulito |  Filmy
70%
2016
Horor
Režie: Johannes Roberts
Hrají: Sarah Wayne Callies, Jeremy Sisto, Javier Botet, Sofia Rosinsky, Logan Creran

Maria žije se svou rodinou v exotické Indii. Vede šťastný život až do dne, kdy její malý syn zemře při autonehodě. Zoufalá Maria zjistí, že existuje prastarý rituál, který umožňuje živým navázat kontakt s mrtvými a rozloučit se s nimi. Cestuje tedy do starověkého chrámu, kde jsou dveře střežící dva světy. Zničená matka neposlouchá varování, aby dveře nikdy nikdo neotevíral, a naruší křehkou rovnováhu mezi životem a smrtí.

Konečně nějaký slušný horůrek, i když s poměrně jednoduchou zápletkou, neposlouchat se prostě nevyplácí.





Avro Lancaster v Kanadě

29. května 2016 v 13:52 | paulito |  Historie
Kanada užívala po válce velký počet Lancasterů, většina jich byla vyrobena ve Victory Aircraft a poté přeletěny zpět do Kanady ex-RCAF posádkami. Osm RCAF squadron z 6. Group se vrátilo do Kanady okamžitě po válce a zformovaly 664. Wing v Greenwoodu, Nové Skotsko jako součást požadovaných Tiger Force. Válka v Japonsku skončila, než byl Wing operační a nebyl nikdy operačně nasazen. Na konci války zjišťovala Kanada mírové požadavky. Většina letadel byla původně uskladněna, ale protože většina z nich měla nalétána mnoho hodin a nebyly vhodné pro bombardovací roli u RCAF, většina z nich byla sešrotována. Zbývající byly modifikovány a sloužily v řadě rolí u RCAF dalších 20 let. 230 letadel bylo modifikováno, všechny modifikace vycházely z B Mk.X (později B Mk.10):
-Mk.10AR Area Reconnaissance
-Mk.10BR Bombar Reconnaissance
-Mk.10DC Drone Controller
-Mk.10MR Maritime Reconnaissance
-Mk.10N Navigation Trainer
-Mk.10O testovací stroj pro tryskové motory Orenda
-Mk.10P Photographic Reconnassance
-Mk.10S Standard
-Mk.10SAR Search and Rescue

Lancaster B Mk.X ze 107. Rescue Unit, RCAF

Některé prameny uvádějí také 10U, jako Unmodified, ale žádné kanadské oficiální dokumenty to neuvádějí. Všechny poválečné konverze byly provedeny u Avro (Canada) Ltd., protože Victory Aircraft byla po skončení války zavřena. Po zahájení Korejské války se Avro Canada soustředila na výrobu CF-100 a přestavby Lancasterů byly přesunuty do de Havilland Canada Ltd. Několik Mk.10S sloužilo u RCAF a dva byly použity pro vývoj u Winter Experimental Establishment (WEE) v Namau, Alberta. První byl KB739, který se připojil k WEE na jaře 1945. Tento stroj byl však z války značně opotřebován a proto byl na počátku roku 1946 nahrazen FM148. Tento stroj byl mnoho let využíván pro klimatický výzkum u WEE, před předáním Air Armament School v Trentonu pro bombardovací a střelecký výcvik. Další Mk.10S, používané ve službě, byl jeden používaný pro stíhací výcvik u 103. RU (KB801) a FM118, předaný armádě a využívaný jako střelecký terč. První poválečnou konverzí byla 10P. Již před válkou začaly průzkumné mise pro zmapování celé Kanady. V roce 1944 byla pro tento úkol vytvořena 13.(Photo) Squadron, ale oblast byla příliš velká a smíšená flotila růžných typů letadel ne vždy vhodná. Lancastery KB884 a KB917 byly umístěny u této squadrony na zkoušku a ačkoliv byly velmi opotřebované, jejich užitečnost v této roli byla zjevná. Avro Canada přestavěla FM212 na Mk.XP (později Mk.10P) koncem roku 1946. V roce 1947 se stroj zúčastnil řady zkoušek a po dalších modifikacích byl používán u 413. Squadron (přejmenovaná 13.(Photo) Squadron). Bylo objednáno dalších sedm strojů, FM207, FM208, FM212 (prototyp), FM214, FM215, FM216, FM217 a FM218. Všechny tyto stroje byly ve službě v roce 1949 a FM212 a FM218 byly používány pro další modifikace, zatímco FM215 byl používán pro zkoušky navigační pomoci krátkého dosahu (SHORAN) a FM208 se stal prototypem Mk.XN. Původní dávka byla brzy doplněna dalšími třemi stroji (FM120, FM122 a FM199) v roce 1950. Vybavena třemi kamerami v zádi strojů a systémem SHORAN, se brzy 413. Squadron připojila k průzkumné práci 408. Squadron, zatímco zásobování těchto eskader prováděla 414. Squadron. V listopadu 1950 převzala všechny fotoprůzkumné práce 408. Squadron a její Mk.10P a poslední Lancaster tohoto typu, FM212, provedl poslední let 11.3.1964. XN navigační výcvikový stroj byl druhou konverzí u RCAF, ale nasazení do služby se zdrželo v důsledku Korejské války. Prototyp Mk.XN (FM208) byl dokončen u Avro Canada pro službu v Ait Navigational School v Summerside. FM208 a FM211 nesly jen označení Mk.XN a brzy byly přidány další tři (FM206, KB826 a KB986) a z nich čtyři dostaly své jména: FM208 Polaris, FM211 Zenith, FM206 Northern Cross a KB826 Orion. Všechny tyto stroje pokračovaly ve službě do roku 1957.

Lancaster FM148 z Winter Experimental Establishment, léto 1947.

Mk.XBR byl původně navržen pro výškové a přízemní bombardování a průzkum, byl schopen však provádět lety za každého počasí, dálkové hlídky, eskorty, všeobecný průzkum, protiponorkové a omezeně i úderné operace! Původní požadavek byl na 15 strojů, osm jich mělo být pro bombardovací průzkumnou squadronu a zbytek měl být používán pro SAR roli. První squadrona s tímto typem byla 405.(BR) Squadron v Greenwoodu a bylo pro ni postaveno celkem 13 strojů. První byl FM221, který byl prototypem série a základ pro tři předsériové stroje (FM222, FM228 a KB961). Sériové stroje byly KB907, KB919, KB925, KB946, KB957, KB965, KB973, KB995 a KB996. V roce 1950 byla idea bombardovacího průzkumného stroje opuštěna a všechny stroje byly dodány v původní bombardovací konfiguraci. Se ztrátou těchto úkolů byly Mk.XBR brzy rozděleny mezi námořní průzkumné a kombinované squadrony. Námořní průzkumný Mk.10MR byl vyráběn ve velkých počtech (70-75) a byl modifikován dle existujících Mk.10BR. První Mk.10MR byl zařazen do služby u 2. OTU v Greenwoodu v zimě 1950. 404. a 405. Squadron byly také vybaveny tímto typem, nejdříve byly používány k hlídkování na východním pobřeží a později na západním pobřeží. Různá cvičení ukázala, že typ je vhodný pro tuto roli, ale radar ve vybavení nebyl. Později stroje dostaly vyhledávací radar APS-33 a další navigační vybavení. Typ byl ve službě do let 1955-56, kdy byl nahrazen stroji Neptune. V poslední fázi byl určen pro námořní hlídkování a stroje byly přeznačeny na Mk.10MP. S ustavením International Civil Aviation Organisation (ICAO) v Montrealu, převzalo RCAF starost o plnění požadavků této organizace. Jedním z prvních bylo ustavení vyhledávací sítě s dlouhým dosahem v Atlantiku. RCAF ustavilo 10. Group pro východní pobřeží, 11. Group pro střední oblast a 12. Group pro západní pobřeží, všechny byly vybaveny Lancastery. V této roli byly Mk.10S jen lehce modifikovány. Původně neměly tyto stroje zvláštní označení, byly označovány Mk.10SandR a také jeden Mk.10MR byl dodán SAR squadronám.

Lancaster Mk.XP ze 413.(P) Squadron.

Lancaster Mk.10P z 408.(R) Squadron, RCAF Rockcliffe, červen 1961.

Do těchto squadron byly zařazeny stroje Mk.10BR a Mk.10MR/MP, zbavené výzbroje a určené pro SAR roli. Sloužily do roku 1964. Poslední verzí byla Mk.10AR (Area Reconnaissance). Kanada vyhlásila suverenitu nad celým arktickým souostrovím, ale neměla reálnou možnost toto území kontrolovat. Se sovětským i průniky do této oblasti bylo nutné rozšířit průzkumné lety do této oblasti. Na jaře 1952 byly zahájeny práce na novém Mk.10AR, ačkoliv to byl jen Mk.10P, vybavený silnějším vyhledávacím radarem, kamerou, elektronickým a ECM vybavením. Byly vyrobeny tři stroje (KB839, KB882 a KB976). Byly vybaveny radary AN/APS-42 a UPD-501 a deseti kamerami. Tyto stroje prováděly letecký průzkum nad Arktidou od roku 1952 do roku 1964. Byly upraveny ještě další dva stroje, jeden byl přestavěn pro testování motoru Orenda pro CF-100 (FM209), na koncích křídel nesl po motoru TR.5 Orenda. Stroj byl dokončen na jaře 1950, první let s motory Orenda provedl 13.7. testovací lety pokračovaly do doby, než byl stroj zničen při požáru hangáru 24.7.1956. Druhým strojem byl Mk.10DC (Drone Controller) a byly přestavěny dva stroje (KB848 a KB851). Tuto konverzi provedla firma Fairey Aviation v lednu 1957 a typ byl podobný Mk.10MR s přidaným ovládáním bezpilotních letadel. Letadlo bylo vybaveno speciálními pylony pod křídly, na kterých nesl po dronu Ryan KDA-4 Firebee. Program pokračoval do roku 1961, kdy byly letouny zastaralé a sešrotovány.

Řada Lancasterů Mk.10N v Churchillu, 1952.

Lancaster, upravený pro testování motorů Orenda pro CF-100.

Lancaster Mk.10AR z 408. Squadron.

Mk.10BR, RCAF Trenton

Lancaster Mk.10DC s drony Firebee.

Lancaster Mk.10MR z 407. Squadron.



28.5.2016: Hrad Roupov

28. května 2016 v 22:29 | paulito |  Ostatní
Na závěr našeho cestování jsme navštívili zříceninu hradu Roupov, kde nás kromě krásného počasí čekala spousta lučního kvítí... a sotva jsme dojeli domů, přišla průtrž mračen.









28.5.2016: Výstava bonsají v Merklíně

28. května 2016 v 22:18 | paulito |  Ostatní
Na zámku v Merklíně nedaleko od Plzně probíhala výstava bonsají a jiných prvků japonské kultury, trochu to člověka svádělo si něco koupit, ale asi bychom se o ně neuměli starat a přece jen, ty ceny nebyly z nejnižších a já nakonec nějaký fanoušek japonské kultury a kaligrafie nejsem, přece jen jsem spíše na ty runy :-)


















28.5.2016: Veteráni na Bolevci

28. května 2016 v 22:01 | paulito |  Ostatní
Tradiční akce na Bolevecké návsi, tento rok s trochou méně aut, ale s příjemným počasím. Proběhli jsme to jen rychle udělali pár fotek a jeli zase dál...
























Hon na císařské křižníky (Unter kaiserlicher Flagge)

28. května 2016 v 21:41 | paulito |  Dokumenty
2006

1. Karavana námořníků (Die Karawane der Matrosen)
Německý přepadový křížník Emden potopil v roce 1914 v Indickém oceánu desítky britských lodí. Když byl nakonec zničen, zbytek jeho posádky se celý rok probíjel domů. V pouštích Arábie vítr zavál stopy nespočetných karavan. Jedna z nich se však stala legendou. Byla to karavana námořníků na útěku přes půl světa. Krátce po vypuknutí první světové války se německý admirál von Spee rozhodl stáhnout do vlasti celou výchdoasijskou eskadru, ohroženou teď mnohem silnější britskou flotilou. Na místě zanechal jedinou loď - křižník Emden - která měla krýt ústup eskadry a útočit na britské obchodní lodě. Nakonec byla zničena u Kokosových ostrovů a zachránilo se jen 50 námořníků, kteří v té době byli na ostrově. Čekalo je strastiplné putování Indickým oceánem až do Arábie, kde se po vyčerpávající cestě pouští nakonec dostali k hidžázské železnici a přes Turecko domů. Po porážce Německa se na ně zapomnělo - ale v Arábii si lidé ještě dlouho vyprávěli neobyčejný příběh karavany námořníků, putujících pouští.

2. Poslední loď (Hetzjagd vor Kap Hoorn)
Rychlý německý křižník Dresden jako poslední unikal britskému pronásledování po bitvě u Falklandských ostrovů v prosinci 1914. Velitelovým pobočníkem byl Wilhelm Canaris. Ve vodách u západního pobřeží Jižní Ameriky se v roce 1915 odehrál legendami opředený příběh německého křižníku Dresden, nejpronásledovanější lodě 1. světové války. U chilského přístavu Coronel se odehrála bitva mezi britskou a německou eskadrou, která skončila pro Angličany tragicky. Hlavní roli v jejich porážce sehrál křižník Dresden, který se proto stal cílem britské odvety. První lord admirality Winston Churchill vypravil těžce vyzbrojenou eskadru, aby pomstila porážku a obnovila britskou nadvládu v Tichém oceáně. V bitvě u Falkland byly německé lodě potopeny - a zachránila se jediná: Dresden. Britové na ni uspořádali doslova honičku, ale německý křižník se stal jejich noční můrou a legendou současně. Teprve 14. března 1915 byl dostižen a potopen. Britové tak konečně pomstili porážku u Coronelu.


Standarten-Oberjunker Fritz Biegi

28. května 2016 v 21:34 | paulito |  Historie

Fritz Biegi se narodil 8.1.1918 v Bechtheimu v Hesensku-Nassau a absolvoval od 1.11.1937 do 28.3.1938 Reicharbeitsdienst. Po přihlášení do SS-Verfügungstruppe, byl 1.4.1938 Biegi zařazen k SS-Standarte Germania, kde byl umístěn u 7. Sturmu. Se Standarte se zúčastnil tažení v Polsku a na Západě a na počátku tažení v Rusku přišel jako SS-Unterscharführer 14.7.1941 k 7. Kompanie, SS-Regiment (mot.) Germania. 22.10.1943 byla jeho jednotka přečíslována na 5. Kompanie, SS-Panzergrenadier-Regiment 9 Germania. 1.2.1944 dostal pluk rozkaz udržet Orlovec, 20 kilometrů západně od Smely. Cestu k němu zahrazovala výšina 204,7 a právě zde byl se svojí četou Biegi nasazen. Celý den prováděl průzkum a první útok měl přijít v noci na 2.2.1944. Ve 20:00 zahájil nepřítel útok na linii Biegiho čety. Cílem Sovětů bylo přes Orlovec a Gorotiště rozdělit na dvě části kotel u Čerkass. Biegi znal situaci a s jedním zraněným granátníkem a kulometem postavení udržel. Granáty zničil tři vozidla, zastavil kulometem pěchotu a se svojí četou výšinu udržel. Dalších 12 hodin odrážel Biegi sovětské útoky. Teprve příští ráno přišly zálohy a nepřítel byl odražen a opěrný bod posílen. Celkem Němci zabili 100 nepřátel a 40 jich zajali. Za tento obranný boj navrhnul velitel pluku Dorr Biegiho na Ritterkreuz, což potvrdil velitel divize Gille. Tak obdržel Biegi 16.6.1944 jako SS-Oberscharführer a velitel čety v 5. Kompanie, SS-Panzergrenadier-Regiment 9 Germania Ritterkreuz. Jmenován do hodnosti SS-Standarten-Oberjunker, padl Biegi v boji 16.3.1945 u Langlieben-Kreuzlindenu, jako příslušník štábu 18. SS-Freiwilligen-Panzergrenadier-Division Horst Wessel, když byl poslán jako spojka k SS-Panzergrenadier-Regiment 39.

Major Bernard Jope

28. května 2016 v 9:53 | paulito |  Historie

Bernhard Jope se narodil 10.5.1914 v Lipsku. Již jako mladý byl fascinován létáním. Po ukončení školy začal studovat letectví na Königlich Technischen Hochschule v Gdaňsku. Chtěl ale létat a získal pilotní licenci. Po dokončení studia prodělal výcvik v Deutsche Verkehrsfliegerschule a mohl létat jako pilot pro Lufthansu. Přesto po skončení výcviku vstoupil 1.4.1935 do Luftwaffe. Na počátku války patřil Bernhard Jope k 2. Staffel, Kampfgeschwader 40 (KG 40). S 2. Staffel se zúčastnil bojů nad Polskem, Francií, náletů na Anglii a operace Adlerangriff. Během tažení získal Eiserne Kreuz II. Klasse 27.9.1939 a I. Klasse 12.9.1940. Ještě během bojů nad Anglií byla 2. Staffel přesunuta do Bordeaux-Merignac k podpoře ponorkové války. Jeho Geschwader zahájila hlídkové lety nad Atlantikem. Cílem bylo vyhledávat obchodní lodě pro útoky německých ponorek a narušovat lodní dopravu. Geschwader létala v této době na strojích Focke-Wulf Fw 200 Condor. K jednomu takovému letu odstartoval Bernhard Jope 24.10.1940. Cílem bylo západní Irsko. Jižně od Donegalu narazil na obchodní loď HMS Empress of Britain o výtlaku 42.348 BRT. Loď byla v té době transportní lodí pro Royal Navy. Bernhard Jope se rozhodl pro útok a dosáhl dvou zásahů 250 kg bombami. Loď byla poškozena tak těžce, že ji 28.10.1940 dorazila ponorka U-32, pod velením Hanse Jenische. Při potopení byla již loď opuštěná, posádka ji opustila na záchranných člunech po Jopeho zásazích. Za tento úspěch byl Bernhard Jope 29.10.1940 jmenován ve Wehrmachtbericht a 30.12.1941 obdržel Ritterkreuz. Také v následujících bojích byl Jope nasazen u KG 40. Jope a jeho Geschwader potopili od ledna do března 1941 celkem 390.000 BRT. 12.6.1943 převzal Bernhard Jope, který byl již v roce 1942 povýšen do hodnosti Hauptmann, IV.Gruppe, KG 100 Wiking. 28.7.1943 převzal velení III. Gruppe. 10.9.1943 převzal jako Geschwaderkommodore velení Kampfgeschwader 100 Wiking. Poté, co italská vláda pod vedením maršála Pietra Badoglia změnila 3.9.1943 strany a stala se ze spojence nepřítelem, chtěla předat své válečné lodě Spojencům. Úkol tomu zabránit dostal General Wolfram von Richthofen. Ten si pozval k sobě Bernharda Jopeho, Kommodora KG 100 Wiking. Útok začal 9.9.1943. Již ráno vypluly italské lodě z přístavu La Spezia. Jejich cílem byla Malta. Bernhard Jope vystartoval z Istres ve Francii a vedl skupinu 9 Dornierů Do217. Bojové letouny byly vyzbrojeny novými řízenými bombami Fritz-X o hmotnosti 1.500 kg. Když se italské válečné lodě nacházely mezi Sardinií a Korsikou, spatřil je Bernhard Jope se svojí skupinou. Jen o pár minut později vypuklo peklo. Když Dorniery vypustily své Fritz-X bomby, neměli Italové žádnou šanci. První útok zasáhnul 45.000 t bitevní loď Roma. O pár minut později zasáhla loď další Fritz-X, loď začala hořet a během několika sekund vybuchly muniční sklady a loď se potopila s polovinou posádky. Sesterská loď Romy, Italia, byla zasažena další bombou Fritz-X a začala nabírat vodu, přesto dokázala doplout na Maltu, kde musela být opravována. Týden po tomto útoku se Spojenci vylodili u Salerna. Přesně na tento moment Wolfram von Richthofen čekal. Koncentrace spojeneckých lodí u pobřeží byla vysoká. Jope opět nasadil své letouny s pumami Fritz-X. Byly těžce zasaženy britská bitevní loď HMS Warspite a křižník HMS Uganda a americký křižník USS Savannah. Ve Führerhauptquartieru byl Major Jope vyznamenán 24.3.1944 431. Dubovými listy. V říjnu 1944 opustil KG 100 Wiking a stal se Kommodorem Kampfgeschwader 30 (KG 30), u které byl do konce války. Po skončení války byl zajat Spojenci a propuštěn v roce 1946. Bernhard Jope zemřel 31.7.1995 v Königsteinu.

Povýšení
1935 - Fahnenjunker
1935 - Fähnrich
1936 - Oberfähnrich
1937 - Leutnant
1940 - Oberleutnant
1942 - Hauptmann
1944 - Major

Vyznamenání
Spanienkreuz in Bronze mit Schwertern
Eisernes Kreuz (1939) II. a I. Klasse
II. Klasse 27.9.1939
I. Klasse 12.9.1940
Nennung im Wehrmachtbericht 29.10.1940
Deutsches Kreuz in Gold 5.2.1942 jako Hauptmann v I./KG 40 Frontflugspange in Gold
Ritterkreuz 30.12.1941 jako Oberleutnant a pilot v 2./KG 40
Eichenlaub 24.3.1944 (431.) jako Major a Geschwaderkommodore KG 100 Wiking

Kill Command

27. května 2016 v 22:43 | paulito |  Filmy
70%
2016
Akční / Horor / Sci-Fi
Režie: Steven Gomez
Hrají: Vanessa Kirby, Thure Lindhardt, David Ajala, Tom McKay, Deborah Rosan, Bentley Kalu

Tak nebyla to úplně špatná střílečka proti robotům, předvídatelný závěr a člověk se u toho rozhodně nenudil.



150. střelecká divize v bojích o Berlín v dubnu 1945 (6)

27. května 2016 v 22:38 | paulito |  Historie
Past se uzavírá
25.4. došlo k několika důležitým událostem. 4. gardová tanková armáda generálplukovníka Dmitrije Leljušenka dobyla přechod přes Havelu na jihovýchod od Postupimi. O několik hodin později, kolem poledne, její nejvysunutější sbor, 6. gardový jezdecký sbor plukovníka Sergeje Korjeckije, navázal kontakt s 328. střeleckou divizí ze 47. armády generálporučíka France Pěrchoroviče. Kruh obklíčení kolem Berlína byl uzavřen. Útěk z obleženého města byl odteď prakticky nemožný. Obklíčení doplnily nejen frontové jednotky, ale i strach budící jednotky NKVD. Akci dohlížel sám představitel NKVD u 1. běloruského frontu, plnící funci zástupce komisaře vnitřních záležitostí, Ivan Serov. Na jeho rozkaz Berlín rychle obklíčily tři pluky NKVD, 105., 157. a 333. U města Torgau na Labi se setkaly dvě spojenecké armády, americká a sovětská. Potkaly se zde oddíly americké 69. pěší divize z V. armádního sboru ze sestavy 1st Army generála Courtneye Hodgese a gardisté 58. gardové střelecké divize z 34. gardového střeleckého sboru z 5. gardové armády generálplukovníka Alexeje Zadova. Tím bylo Německo rozděleno na půl. Šatilov po návratu na velitelství divize vydal rozkaz Arťjuchovovi, který měl mít zásadní vliv na další boje Zinčenkova pluku, aby předal rudou standardu tomuto pluku. Dělostřelecká příprava trvala 20 minut. O chvíli později nastoupil do útoku 2. Bojevův prapor. Okamžitě ožila kulometná stanoviště nepřítele. Roty zalehly. Ojedinělí vojáci se pokoušeli postupovat k mostu, ale braly si je za cíle kulomety MG-42. Nebylo zbytí, Zinčenko dal rozkaz k návratu. Přijely tanky a samohybná děla. Palbou s pokoušely likvidovat skrytá palebná stanoviště. Do boje byly nasazeny i smrtonosné houfnice 152 mm. Ale když začal útok pěchoty, palebné body se opět ozvaly. Nebylo jasné, jak mohli obránci přežít palbu, která budovy proměnila na ruiny. Když začala palba, Němci se schovali do sklepů. Když ostřelování skončilo, bleskově zaujali své pozice. Šatilov se rozhodl využít služeb chemické jednotky a pozval k sobě náčelníka chemického oddílu divize, majora Jurije Mokriňského. Bylo naplánováno, že před dalším útokem v 18:30 bude položena dýmová clona. Shodně s plánem udeřilo nejdříve dělostřelectvo. Příprava trvala opět 20 minut. V té době se již podél břehů sunula dýmová clona. Skupiny vojáků přešly most a zachytily se v nejbližších budovách. V 19:30 byly obsazeny první budovy v Moabitu. K mostu postoupili ženisté a zesílili narušenou konstrukci, aby ho mohly přejíždět tanky a samohybná děla. Začal boj o čtvrť Moabit.

Německá pomocná eskortní plavidla

27. května 2016 v 21:58 | paulito |  Historie
Během druhé světové války musela DKM (Deutsche Kriegsmarine) střežit 18.000 kilometrů pobřeží. Žádné námořnictvo světa by toho nebylo schopné a německé námořnictvo bylo také částečně zavaleno tímto úkolem. Přestavit rybářské trawlery a čluny na pomocné minolovky a hlídkové čluny bylo jedinou možností, jak splnit tento úkol. Před nasazením radaru byl úspěch nebo selhání v námořním střetu založen na prvním spatření protivníka. Pomocné hlídkové čluny nabízely možnost najít a identifikovat nepřítele, než dorazí do oblasti, kde by mohl nasadit svá děla. DKM rozdělilo své pomocné síly do dvou oblastí, Severní moře a Baltské moře, stejně jako během WW I. Po střetu s britskou flotilou u Helgolandu německé námořnictvo přehodnotilo taktiku, kdy lehké křižníky nebyly schopny včas odhalit britské lodě a k hlídkování byly nasazeny přestavěné rybářské trawlery. Tato taktika se osvědčila a možnost překvapivého útoku byla redukována na minimum. Před vypuknutím WW II čelila DKM stejné situaci, jako císařské německé námořnictvo o 25 let dříve. Již před zahájením bojů byly zformovány experimentální jednotky pomocných a hlídkových plavidel. Byl vyřešen problém, kam nainstalovat podpůrné struktury pro více stabilní dělovou platformu a vyvinuty některé protiponorkové taktiky. Regulérní pomocná hlídková a minolovná flotila byla zformována v září 1939. Obvykle se každá nová flotila skládala z osmi plavidel. Jejich výzbrojí byl nejdříve 2 cm kulomet, ale brzy byla přidána 7.5 a 8.8 cm AA děla a různé verze kulometů, vrhačů hlubinných náloží a dokonce plamenometů. Velící důstojníci sloužili často před válkou v obchodním loďstvu, stejně jako mnoho poddůstojníků a záložních důstojníků. V několika případech byli kapitáni trawlerů několik měsíců v hodnosti poddůstojníků, než získali hodnost záložních důstojníků. Na konci války měla Deutsche Kriegsmarine 4.000 takových plavidel se 126.000 muži! Pomocné hlídkové čluny byly podřízeny dvěma velitelům. Zatímco BSN (Befehlshaber der Sicherungskräfte Nordsee) byl velitelem pro Severní moře, BSO (Befehlshaber der Sicherungskräfte Nordsee) byl velitelem pro Balt. Navíc oba velitelé byli nadřízeni pomocným minolovkám, protiletadlovému dělostřelectvu a záchranným jednotkám. Ve stejnou dobu budovali BSN a BSO své vlastní flotily: Vorposten-Flotilla No. 1, 3, 5, 7, 9, 11, 13 a 17 byly zformovány v září a říjnu 1939 pro Balt. Skládaly se z rybářských trawlerů a velrybářských lodí. Pro Severní moře existovaly No. 2, 4, 6, 8, 10 a 12 pomocné flotily. Další pomocné flotily byly zformovány pro minolovky. Osud pomocných hlídkových flotil nejlépe ilustruje 13. flotila. Byla ustavena v září 1939 a byla určena pro střežení lodní dopravy před leteckými údery na Baltu. Původně se skládala ze starých rybářských trawlerů, ale později byla modernizována, včetně 600 tunových trawlerů, stavěných původně pro prodej do Sovětského svazu. Po tažení na Západě v květnu a červnu 1940, byla flotila poslána do Rotterdamu a hlídkovala v Severním moři u pobřeží Holandska. Střety s Fleet Air Arm a příležitostně s letadly RAF a RN byly časté. Flotila měla sloužit jako vedoucí lodě konvojů pro operaci Seelöwe, dále byly plánovány konvoje mezi Cherbourgem a Rotterdamem. Výzbroj se lišila, ale lodě měly obvykle jeden 8.8 nebo 10.5 cm námořní kanón, dva 3.7 cm AA a různý počet 2 cm kulometů (včetně vysoce efektivních čtyřčat 2 cm Flak 38). Rakety a hlubinné nálože byly ve výzbroji k použití proti letadlům a ponorkám. Všechny lodě měly parní pohon a používaly uhlí, obvykle dosahovaly rychlosti 12 uzlů. Posádka plavidla byla většinou do 80 mužů, včetně 35-40 vojáků. Od září 1939 do ledna 1945 (kdy byla flotila stažena ze služby) bylo 9 z 18 hlídkových plavidel flotily ztraceno. Ze 750 mužů na palubách bylo 202 zabito v boji a 293 zraněno. Tyto ztráty nebyly neobvyklé, z 20 lodí 14. flotily jich bylo ztraceno 8.

Bývalý holandský trawler v létě 1941.

Stíhače ponorek UJ 123 Franz Dankworth a UJ 124 Heinrich Günther během cvičení v srpnu 1939.

Francouzský Thermidor se stal V 1603 u 16. pomocné hlídkové flotily.

M 1407 Brösen

Oberstleutnant Karl Rossmann

27. května 2016 v 21:48 | paulito |  Historie

Karl Roßmann se narodil 23.11.1916 v Kemptenu. 1.4.1936 začal svoji vojenskou kariéru u Flak-Regiment 5 jako Fahnenjunker. 1.9.1937 byl povýšen do hodnosti Oberfähnrich a přidělen k II. (le. Flak) / Regiment General Göring a 1.4.1938 povýšen do hodnosti Leutnant. Od léta 1939 byl odvelen do Führerhauptquartier (FHQ), kde zajišťoval cesty Adolfa Hitlera na frontě. 1.4.1940 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant a na počátku roku 1941 byl pověřen velením 16. Batterie, Flak-Regiment Hermann Göring. Za velení své baterii během bojů o Orel byl 12.11.1941 vyznamenán Ritterkreuzem. Na konci roku 1941 byl se svou jednotkou převelen do Francie. 1.7.1942 byl povýšen do hodnosti Hauptmann a převzal velení nad I. Abteilung, Panzer-Regiment Hermann Göring. S touto jednotkou byl poslán na Sicílii a zúčastnil se bojů v jižní Itálii. 1.1.1944 byl povýšen do hodnosti Major. V červnu 1944 se stal velitelem Aufklärungs-Abteilung Hermann Göring. V říjnu 1944 převzal opět I. Abteilung, Fallschirm-Panzer-Regiment Hermann Göring. S touto jednotkou bojoval ve Východním Prusku a proti ruskému předmostí na Visle u Warky. 1.2.1945 byl povýšen do hodnosti Major a jmenován velitelem Fallschirm-Panzer-Regiment 1 a obdržel Dubové listy. 1.3.1945 byl povýšen do hodnosti Oberstleutnant. Na konci války vedl Karl Roßmann tankové boje ve Slezsku a u Bautzenu, kde německá armáda dosáhla svého posledního vítězství. Na konci války vedl svoji jednotku přes boje na Odře a Nise do amerického zajetí. Dr. Karl Roßmann zemřel 1.4.2002 v Bad Kreuznachu.

Vyznamenání:
Medaille zur Erinnerung an den 13. März 1938
Medaille zur Erinnerung an den 01. Oktober 1938
Eisernes Kreuz (1939) 2. a 1. Klasse
2. Klasse 29.6.1941
1. Klasse 17.7.1941
Kriegsverdienstkreuz (1939), II. Klasse mit Schwertern
Verwundetenabzeichen (1939) in Schwarz 7.7.1941
Allgemeines Sturmabzeichen in Silber
Flak-Kampfabzeichen 19.9.1941
Medaille "Winterschlacht im Osten 1941/42" 'Ostmedaille' 1.9.1942
Erdkampfabzeichen der Luftwaffe 14.1.1944
Deutsches Kreuz in Gold 20.3.1944 jako Hauptmann a velitel I. Bataillon, Panzer-Regiment Hermann Göring
Ritterkreuz 12.11.1941 jako Oberleutnant a velitel 16. Kompanie/IV. (leichte) Flak-Abteilung/Flak-Regiment General Göring (motorisiert)
Eichenlaub 1.2.1945 (725.) jako Major a velitel Fallschirm-Panzer-Regiment 1 Hermann Göring

Major Georg Wenzelburger

27. května 2016 v 21:24 | paulito |  Historie

Major Georg "Schorsch" Wenzelburger z Uhingenu (1910-2000)

Georg Wenzelburger vstoupil v roce 1930 jako dobrovolník do Infanterie-Regiment 13 Reichswehru v Ulmu. Do roku 1939 byl povýšen do hodnosti Feldwebel. V roce 1940 se stal velitelem čety v 5. Infanterie Division při tažení na Západě. Byl za své výkony povýšen do hodnosti Oberfeldwebel. V roce 1941 se zúčastnil osmi bojů zblízka. Na počátku roku 1942 byl povýšen do hodnosti Leutnant der Reserve. Byl jmenován velitelem roty v severním Rusku a vedl ji v bojích u Cholmu a v kotli u Děmjanska. U Savkina zajal celý obklíčený ruský prapor. To byl pro něj jeho 16. Boj zblízka. V roce 1942 prodělal dalších 7 bojů zblízka. Na jaře 1943 byl povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve a stal se velitelem II. Bataillonu. Vedl prapor v bojích u Ladogy. V březnu 1943 byl vyznamenán Deutsches Kreuz in Gold. V srpnu 1943 se stal velitelem Kampfgruppe v Jäger-Regiment 38, 8. Jäger-Division u Ilmeňského jezera. V roce 1943 prodělal 12 bojů zblízka. Na jaře 1944 se vrátil zpět ke své staré rotě. Když jeho vojáci v kotli u Kovelu vytvořili úspěšně předmostí u Gluchy, obdržel velitel roty Ehrenblattspange a Anerkennungsurkunde des Oberbefehlshabers des Heeres. V roce 1944 byl povýšen do hodnosti Hauptmann der Reserve. V srpnu 1944 se stal velitelem II. Bataillon, Grenadier-Regiment 1093, 547. Volks-Grenadier-Division. Zde byl nasazen ve východním Prusku pod velením velitele pluku Oberstleutnant Emila Rentschlera. 18.10.1944 byl poprvé zraněn. Při bojích u Schönheide, Zellmühle, Wartensteinu a Warnenu prodělal jeho prapor těžké střety. V listopadu 1944 prodělal svůj 50. boj zblízka. U Wirballenu stál bez další podpory svého pluku proti přesile nepřítele a udržel stanoviště, i když byl jeho prapor již odepsán, a za to obdržel 26.12.1944 Ritterkreuz. Na počátku roku 1945 prodělal těžké boje u Kilgisu, Kreuzburgu a Zintenu. Obdržel Nahkampfspange in Gold za 70 bojů zblízka. Na jaře 1945 byl povýšen do hodnosti Major der Reserve. 26.3.1945 prodělal svůj 78. boj zblízka. V dubnu 1945 prodělal nutnou operaci v lazaretu a byl zajat Američany. V červenci 1945 byl propuštěn ze zajetí.