Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Věžová pobřežní houfnice 42 cm M.14 (2)

10. března 2016 v 19:43 | paulito |  Historie
Věže byly dokončeny v říjnu 1914. Krátce po ukončení montáže provedlo dělo zkušební střelby, které byly pozorovány italskými agenty v pevnosti. Zjistili, že náboje létají až do Monte Magran. Byla připraveno rovněž postavení pro druhé dělo, ale než přišlo do Poli, uplynulo ještě mnoho času. Věž č. 1 zůstala v pevnosti celou dobu války. V roce 1917, kvůli sílícím náletům dohodových letadel, bylo na věži instalováno malé protiletadlové dělo a místo pro obsluhu. V takovém stavu převzali pevnost po skončení války Italové a následkem byla objektem studií specialistů Dohody. Instalaci dalších věží v baterii Gomila přerušil začátek války a zprávy ze západní fronty. Německá armáda, disponující těžkými houfnicemi 210-420 mm, podpořené rakouskými houfnicemi 305 mm, bez problémů překonaly odpor belgických a francouzských pevností. Účinnost těžkých děl proti pevnostem utvrdila velení rakousko-uherských vojsk v rezignaci na umístění dalších děl v pobřežních opevněních. Hlavním problémem byl transport houfnice do palebné pozice. Celé stanoviště muselo být rozebráno na části a převezeno a instalováno jinde. K transportu děla a všech součástí byl potřebný vlak, složený z 39 vagónů.

Věž připravená k výstřelu.

Italská pevnost Monte Verena, zničená palbou rakouských houfnic 420 mm v roce 1916.

Houfnice 420 mm na bojovém stanovišti v Alpách.

Prvním dělem, využívaným tímto způsobem, byla houfnice č. 2, přesunutá ze závodů Škoda na haličskou frontu jako 42 cm Küsten-Haubitzbatterie, pod velením Karola Martinovského. V únoru 1915 zaujalo dělo bojové stanoviště u Tarnowa a 14.2. ostřelovalo tarnowské nádraží v momentě vjezdu ruského vojenského transportu. Ten zasáhlo druhým nábojem a zahynul ruský generál a 200 vojáků. To bylo množné díky leteckému pozorování a radiovému spojení s posádkou děla. Následně se dělo zúčastnilo bojů z Przemysle a poté bylo přemístěno do Poli, kde bylo umístěno na původně plánované palebné stanoviště. Na tomto místo však bylo dělo necelý měsíc. Ale potřeby fronty a nedostatek nejtěžších děl vyžádal demontáž a přesun na východní frontu. Dělo byla nasazeno na frontu u Przasnyszu a následně, po průlomu, při obléhání pevnosti Modlin (společně s houfnicemi 305 mm v rámci Gruppe Eisl-Adelsfeld), které skončilo její kapitulací. Poté byla věž převezena do jižního Tyrolska v okolí Roveretta. Následně se dělo nacházelo u Bělehradu a 24.9. ostřelovalo srbské pozice, hlavně u staré pevnosti Kalemegdan. Protože během bojů byla houfnice poškozena a vrácena do závodů Škoda k opravě a baterie dostala následující věž č. 3. Ta byla nasazena u Kotoru, na hranici s Černou Horou. Podporovala palbou rakouskou ofenzívu u Lovcenu. Během bojů se k ní připojila nová houfnice č. 2. Ta, pod velením kapitána Emila Kruga, dostala věž č. 4. Na počátku října 1915 byla nasazena k obraně přístavu Kotor. V lednu 1916 podporovala spolu s baterií č. 1 útok na Lovcen. Palba měla nejen ničivé, ale i morální účinky. Posádka jedné černohorské baterie, u které spadl a nevybuchnul tunový náboj, opustila svá děla a utekla. Na počátku února, po vítězství rakouské ofenzívy, kdy se od pevnosti Kotor odsunulo nebezpečí, byla obě dvě děla přesunuta do jižního Tyrolska, k podpoře ofenzívy, nazvané Strafeexpedition, která byla zahájena v květnu 1916. Jejím cílem byl průlom linie italských opevnění u Assagia a postup ve směru Benátek, odkrývaje tak východní křídlo italské fronty. Pro posílení palby byla nasazena houfnice č. 3 pod velením kapitána Rudolfa Petterse, která dostala opravenou věž č. 2. Přestože první číst útoku proběhla dobře a houfnice zničily italské pevnosti, ofenzíva se nepovedla, vzhledem k Brusilovově ofenzívě na východní frontě, kdy proti ní musely být staženy jednotky z té italské. Na východní frontu byla také přemístěna baterie č. 2, na počátku července se nacházela v Chodorově ve východním Haliči. Ale již po několika dnech byla stažena do Maďarska, do Hajmaster, kde byly prováděny střelecké zkoušky. V září se tato věž nacházela v Bulharsku, kde se spolu s baterií č. 1 účastnila útoku na Rumunsko v sestavě armády generála Mackensena. V červenci 1917 se houfnice nacházela ve východním Haliči, bojovala proti ruským bateriím u Zlote Gory. Před koncem roku 1917 se vrátila k Jadranu a sloužila jako pobřežní dělo v Piranu poblíž Terstu. V souvislosti s připravovanou ofenzívou, byla houfnice umístěna na stanovišti v Oderzu na Piavě, odkud vystřelila 80 nábojů. Po neúspěchu této operace byla převezena do Pirana, kde po skončení války vyhodila posádka dělo do vzduchu. Baterie č. 3 bojovala dále na italské frontě, v srpnu 1916 byla instalována u údolí Lesachtall a po bitvě u Caporetta byla přenesena na nový úsek fronty. Baterie č. 1 byla umístěna u pevnosti Hensel u Malboreta. Tato baterie byla přestavěna na standard M.17 (před koncem války vznikly s využitím hlavní z M.14 čtyři samochodné Autohaubitze 42 cm M.16 a jedna M.17) a umístěna v Poli, vedle klasické věže baterie Gomila. Bylo to spjato s reorganizací rakousko-uherského dělostřelectva na počátku roku 1917. Z prvních tří baterií houfnic byla vytvořena jen jedna, 3., jako 3. pochodová rota v rámci 2. moravsko-haličského pevnostního dělostřeleckého pluku z Krakova. Zbývající věž č. 2 byla začleněna jako samostatná jednotka do 4. štýrsko-krainského pevnostního dělostřeleckého pluku z Pole. Během následující reorganizace na jaře 1918 byly rozpuštěny pluky pevnostního dělostřelectva. Houfnice 42 cm se nacházely v nově vytvořených plucích těžkého dělostřelectva (schweres Artillerie Regiment) - 3., 8. a 10. Na konci války hlásily rakouské prameny tři věže, z toho jednu v Gomili. Jedna z mobilních věží (pravděpodobně z bývalé 3. baterie) padla nepoškozená do rukou Italů a byla zkoušena v roce 1919 v Římě. V roce 1916 bylo rozhodnuto přestat v výstavbou dalších dělostřeleckých stanovišť a hotové hlavně zabudovat do samohybné verze s označením 42 cm Autohaubitze M.16 a následně modifikované Autohaubitze M.17, ale to je již jiná historie.

Pancéřová věž s houfnicí 42 cm, baterie Gomila, pevnost Pola, 1919. Na střeše věže protiletadlové dělo.

Autohaubitze M.17, instalovaná v pevnosti Pola.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 dadainka dadainka | Web | 12. března 2016 v 14:48 | Reagovat

To muselo nadělat paseku.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama