Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Věžová pobřežní houfnice 42 cm M.14 (1)

8. března 2016 v 20:45 | paulito |  Historie
Od chvíle začlenění pancéřování do opevnění začal boj projektantů s armádním budgetem. Z jedné strany panovala tendence ukrýt pod pancíř všechny obranné prvky, z druhé strany jejich vysoká cena tyto možnosti ohraničovala. Ideálním řešením se zdálo vytvoření přenosného pancéřování, které by bylo možné postavit na libovolném místě. Takové zařízení vytvořila firma Grusson pod názvem fahrbare Panzerlafette, čili pohyblivá pancéřová lafeta, později nazývaná Fahrpanzer. Vyráběná pro řadu evropských armád měla několik vad, ohraničená hmotnost způsobila, že pancíř nemohl být příliš silný a zamontované dělo nesmělo být příliš velké ráže. Teprve na počátku první světové války byla vyrobena přenosná věž, ve které by bylo umístěno dělo větší ráže. Na přelomu 19. století nasazení pancéřových plavidel radikálně změnilo situaci v rovnováze mezi útokem a obranou. Před koncem krymské války byly do boje nasazeny plovoucí pancéřované baterie proti ruským opevněním. Po této válce nastoupil rychlý rozvoj obrněných plavidel a zkušenosti z následujících válek, prusko-rakouské a americké občanské ukázaly převahu lodí ve střetech s opevněním. Ostřelování Visu, New Orleans nebo Charlestonu ukázaly odolnost lodí proti dělostřelecké palbě. Doba dominace obrněných lodí byla ale krátká, rychle se objevily jejich omezení. V opevnění byla nasazena pobřežní děla větších ráží s pancéřováním a také houfnice, střílející na moře z míst, která nebyla odtud viditelná. Pod úhlem dopadající dělostřelecké náboje mohly probít slaběji pancéřované paluby lodí. Z konstrukčních hledisek nemohla mít obrněná loď silnější pancéřování, ale hlavně byla tato plavidla určena pro boj s jinými loděmi. Stálé problémy v opevnění ale působil transport desítky tun vážících částí a jejich instalace na palebné stanoviště, které muselo být speciálně připraveno. Koncem 19. století bránila většina států své pobřeží kombinací houfnic a pobřežních děl. Některé státy, jako Portugalsko a Japonsko, používaly hlavně houfnice. USA poprvé nasadily houfnice ráže 305 mm, seskupené na stanovištích po dvou nebo po čtyřech.

Překládání nábojů na muniční vozíky.

Ověření této praxe přinesla rusko-japonská válka v letech 1904-1905 a obležení pevnosti Port Arthur. Při bojích pobřežních baterií s japonskou flotilou se houfnice ukázaly jako neefektivní. Ale ruské pobřežní dělostřelectvo našlo nový cíl, boj s nepřátelským obléhacím dělostřelectvem. Pod pevností bylo instalováno 18 japonských těžkých pobřežních houfnic ráže 28 cm, demontovaných z pevností Yura a Tokio. V dělostřeleckých přestřelkách způsobila ruská děla japonským dělostřelcům těžké ztráty, 250 mrtvých a zraněných z 1.200 mužů a byla poškozena také jedna houfnice. Po roce 1905 přišel další vývoj v dělostřelectvu. Byl značně zvětšen dostřel lodního dělostřelectva. Zatímco na začátku století mohly lodě střílet na dálku 12.000 metrů, v roce 1910 již jejich dostřel přesahoval 20.000 metrů. Také pobřežní houfnice přestaly být prostředkem obrany pobřeží a staly se obranou proti obojživelným výsadkům. To ovlivnilo i rozhodování o nasazení nejtěžších houfnic v pobřežním opevnění Rakouska-Uherska. Zpočátku byly v pevnosti Pola nainstalovány houfnice 305 mm a začalo se uvažovat o instalaci ještě těžších kalibrů. V roce 1907 byly v konstrukční kanceláři Škoda v Plzni pod vedením Oswalda Dirmosera zahájeny první koncepční práce na motorovém děle velkého kalibru, které by mohlo být nasazeno v pobřežních bateriích. Díky tomu, že v květnu 1909 vojenská komise povolila další konstrukční práce, byl během necelého roku hotový projekt houfnice ráže 42 cm. 17.7.1913 došlo na střelnici k finálním střeleckým zkouškám, které dopadly velmi dobře. Armáda objednala osm kusů tohoto děla pod označením 42 cm L/15 Küstenhaubitze, které chtěla umístit ve dvou čtyřvěžových pobřežních bateriích. Stanoviště byla navržena již v roce 1913, jedno v pevnosti Pola u pohoří Goblina v poblíž budovaném pancéřovém opevnění Gradina, druhé v pevnosti Kotor při mořské hladině. Ve chvíli započetí války byly práce v Pole teprve zahájeny, v Kotoru se nacházely v koncepční fázi.

Nakládání muničního vozíku za pomoci jeřábu, 3. baterie, Lesachtal, 1916.

Hlaveň houfnice připravená k montáži, 3. baterie, Lesachtal, 1916.

Hlaveň děla měla délku 15 ráží. Její hmotnost byla 26 tun. Zavíral jí klínový zámek o hmotnosti 931 kg. První dělo instalovali montéři firmy Škoda v pevnosti Pola v roce 1914.

Boční pohled na smontovanou věž.

Průměrná zásoba munice pro celou baterii měla být 1.000 nábojů. Všechny mechanismy věže byly ovládány elektricky, ale možný byl také manuální pohon. Elektřina byla čerpána z městské sítě ve Verudzi, v případě výpadku nebo sabotáže měla pevnost vlastní generátor. Posádku každé věže tvořilo 27 mužů a rychlost střelby měla být teoreticky dva výstřely za minutu, což na praktickou rychlost nabíjení stejně nebylo dosažitelné. Baterie měla centrální systém řízení palby a automatický přenos údajů ke každému dělu. Velitelský post byl umístěn na Monte Gomila, vybaven byl zaměřovačem M15 firmy Otto Ganser z Vídně. Zaměřovač byl chráněn pancéřovým krytem, který se otevíral ve chvíli zaměřování. Aby byla možná střelba i v noci, byl nedaleko reflektor o průměru dvou metrů. Houfnice střílela granáty M14/9 o hmotnosti jedné tuny. Úsťová rychlost náboje byla 415 m/s a dostřel 12,7 km, přičemž minimální dostřel byl 3,8 km. Později byl vyvinut dalekonosný náboj o hmotnosti 808 kg a také šrapnelový náboj.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 anchovickal anchovickal | Web | 9. března 2016 v 20:24 | Reagovat

Tak tomu říkám dělo.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama