Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Prosinec 2014

Fokker E.I (M.5)

31. prosince 2014 v 16:38 | paulito |  Historie
Anthony Fokker předvedl svůj nejnovější jednoplošník v květnu 1914 před generálem von Falkenhaynem, ministrem války a jeho poradci. Fokkerova demonstrace musela vrchní velení zaujmout, protože poté dostal objednávku na výrobu dvoumístného jednoplošníku a dvouplošníku. Mnoho historiků uvádí, že M.5 byl navržen jako kopie francouzského Morane-Saulnier (H), další uvádějí, že mezi nimi existuje podobnost. Stroje byly podobné, ale technická konstrukce byla odlišná. Morane-Saulnier vyráběl letouny ze dřeva, což bylo v té době v leteckém průmyslu obvyklé. Standardem byl kovový kryt motoru a množství výztužných drátů. Fokker ale konstruoval křídla ze svařovaných ocelových trubek. Podvozek M. 5 byl tvrdší a měl větší rozchod. Fokker navrhnul u prototypu M.5 obdélníkové ocasní plochy. Ten však nesplnil Fokkerovo očekávání ohledně ovládání letadla, tak byl nahrazen kruhovým s větší plochou. Tato ocasní plocha se stala charakteristickou pro Fokkery až do D.VII v roce 1917. Společnost Fokker nepoužívala až do M.5 rotační motory, ačkoliv ty byly oblíbené ve Francii i v Británii. Motor, použitý u M.5, byl francouzský 50 hp Gnome, odmontovaný z letounu Morane-Saulnier ve firmě Fokker. Fokkerův konstrukční tým ale nemohl dostat motory od francouzských výrobců. Byla ustavena německá firma, Oberursel Motoren Gesellschaft, která získala před válkou z Francie práva na licenční výrobu motorů Gnome. První dodávka rotačních šestiválcových motorů 80 hp se zdržela, proto byl do prvního prototypu instalován originální Gnome 50 hp. Není známo, zda byl první prototyp postaven speciálně pro menší motor 50 hp, nebo byl od počátku plánován již pro větší motor. Druhý prototyp M.5 byl ale značně odlišný, protože měl větší rozpětí křídel a delší trup, s vyšším pylonem, na který byla upevněna křídla. Větší rozpětí poskytovalo větší vztlak pro větší a těžší motor 80 hp.

První prototyp M.5 nesl vojenské označení M.5K.

Fokker nahradil motor 50 hp Gnome na prvním prototypu M.5 motorem Oberursel 80 hp hned, jak byl dostupný a oba prototypy byly předány německé armádě ke zkouškám, aby si vybrala ten, který jí více vyhovuje. Vojenské označení stroje s kratším rozpětím 8,5 m bylo M.5K (Kurz), pro stroj s větším rozpětím 9,6 m bylo vybráno M.5L (Lang). Armáda si nakonec vybrala M.5L. Výška strojů je uváděna také různě, 2,9 m nebo 3,1 m. V červenci 1914 objednala armáda urychlenou výrobu M.5. tyto stroje byly přiděleny pozorovacím skupinám. Armáda ustavila Flieger Abteilungen, skládající se zejména ze dvoumístných pozorovacích dvouplošníků, podporujících pozemní armádu. Fokker a Pfalz poskytly pro tyto jednotky malé množství jednoplošníků. M.5 (A.III) měl jednomístný kokpit, ale ten byl prodloužen tak, že za pilotem mohl sedět pozorovatel nebo pasažér. Bylo vyzkoušeno několik způsobů, jak pomoci pilotovi pozorovat dění na zemi. Zadní strany křídla u trupu byly ponechány nekryté, aby měl lepší výhled dolů.

Nezakryté části křídel umožňovaly pilotovi lepší výhled dolů.

Anthony Fokker a M.5L.

Průzkumné stroje Fokker byly u německých pilotů velmi populární a v prosinci 1914 je například vysoce hodnotil Oswald Boelcke, budoucí německé eso, létající v té době u Flieger Abteilung 2. Bohužel však byla německá pozorovací letadla často sestřelována. Na počátku roku 1915 získali Francouzi převahu, když začali montovat na svá letadla kulomet, střílející okruhem vrtule. Německé ztráty tak výrazně vzrostly a několik francouzských pilotů získalo hodnost esa s pěti sestřely ještě před koncem zimy. 16.4.1915 však přistál francouzský pilot Garros za německými liniemi a nepodařilo se mu zničit svůj letoun. Němci tak dostali možnost okopírovat francouzský vynález a srovnat síly. Fokker však vymyslel ještě lepší řešení a místo používaného deflektoru použil synchronizér.

Fokker M.5/MG byl prototypem vyzbrojeného letadla M.5, které bylo vybaveno kulometem 7,92 mm 08/14 Parabellum.

Oberleutnant Hesse v kokpitu svého Fokkeru E.I.

40 Fokkerů A bylo objednáno německou armádou k vyzbrojení kulometem pod označením E.I (Fokker M.5L/MG). Několik E.I bylo přiděleno do Döberitzu k výcviku pilotů. Zbytek byl přidělen na frontová letiště, kde měly být používány zkušenými piloty. Poručík Kurt Wintgens dostal přidělen E.I 2/15 ve Flandrech. Zde se střelil svůj první nepřátelský stroj 1.7.1915. V červenci přijel Fokker do Douai, kde byly dva E.I, 1/15 a 3/15. Letiště bylo základnou Flieger Abteilung 62. Tyto dva stroje dostali poručíci Max Immelmann a Oswald Boelcke. Oba piloti dostali nejvyšší německé vyznamenání Pour le Merite, každý za sestřel osmi nepřátelských letadel. Immelmann se zabil, když se jeho stroj E.III rozpadl ve vzduchu 18.6.1916 (v té době měl 18 sestřelů), Boelcke se srazil s jiným německým pilotem 28.10.1916 (v té době měl 40 sestřelů). Fokkery E.I sloužily v německém letectvu do roku 1917. Pak byly vyřazeny z první linie a používány v leteckých školách, než je nahradily pokročilejší stroje. Podle pramenů bylo zařazeno do služby 65 nebo 68 E.I a E.II (podobné stroje), dodaných německé armádě a námořnictvu, Rakousku-Uhersku a Turecku.

M.5K/MG (E.I)

Křišťálový oceán (The Crystal Ocean)

31. prosince 2014 v 14:53 | paulito |  Dokumenty
2012

Vody kolem Antarktidy jsou tvořeny Jižním ledovým oceánem. Od konce února zdejší vody zamrzají a stávají se těžkým problémem i pro výkonné ledoborce. Celkové zalednění totiž dosahuje neskutečných 18 000 000 kilometrů čtverečních. Sama Antarktida je pátým největším kontinentem. Na vrcholu zimy, v září, sahá led do vzdálenosti 2300 km od pobřeží Antarktidy. Právě zde se tvoří základ všech celosvětových cyklů počasí. Vědci zde odebírají vzorky ledu a objevují v něm, i přímo na vrcholu zimy, neskutečný život. I při - 18 stupních Celsia (teplota ledu) v ledu žijí mikroskopické řasy. Ledoborce vědců se i v zimě snaží dostat až k samotnému Rossovu šelfovému ledovci, který je samotnou pobřežní hranicí vlastní Antarktidy. Právě v těchto místech dosahují větry na vrcholu zimy rychlosti 160 km za hodinu a teplota padá k -40 stupňům Celsia. I přes tyto podmínky je tady ale ve zdejším létě hojný život. Žijí zde velké kolonie tučňáků císařských, tučňáků oslích a uzdičkových, které se živí rybami. Ty zde loví kril, kterým zdejší vody doslova překypují. Tuleni leopardí a tuleni krabožraví zde také nacházejí hojná loviště. Ohromného množství krilu využívají i velryby. Ve chvíli, kdy se začne vracet zdejší zima, projevy života se omezí pouze na ohromné kolonie tučňáků, kteří jsou zde schopni drsné podmínky přečkat.



Z Nation

30. prosince 2014 v 21:20 | paulito |  Filmy
70%
2014
Akční / Drama / Sci-Fi
Režie: John Hyams, Luis Prieto, Nick Lyon, Michael Robison
Hrají: Harold Perrineau, Tom Everett Scott, Michael Welch, Anastasia Baranova, DJ Qualls, Ben Andrews, Gary Taylor, Pisay Pao, Nat Zang, Russell Hodgkinson, Keith Allan

Na csfd řadou lidí hodně nízko hodnocený seriál o zombie apokalypse a většina těch lidí ani nedokoukala pilotní díl... mně také chvíli trvalo, než jsem mu přišel na chuť, ale posledních pár dílů už jsme se vyloženě bavil a zatímco Walking Dead mě během druhé řady přestal bavit (ona v podstatě taková apokalypsa je stále opakující se nuda), tak u tohoto se na druhou řadu těším, i když nevím, jak vychytají ty jaderné střely, co míří na všechny hlavní hrdiny :-) A Murphy je super....



Detektiv Varg Veum - Hořké květy (Varg Veum - Bitre blomster)

30. prosince 2014 v 18:46 | paulito |  Filmy
60%
2007
Drama / Krimi / Thriller
Režie: Ulrik Imtiaz Rolfsen
Hrají: Trond Espen Seim, Bjørn Floberg, Katharine Fagerland, Nicholas Hope, Ove Andreassen

Kam policie nemůže, tam se dostane soukromý detektiv Varg Veum. Tentokrát řeší případ ztracené holčičky.

Celkem běžná detektivka, ani hlavní hrdina není dvakrát charismatický, ale když není nic jiného...



Sturmgeschütz III Ausf. G

30. prosince 2014 v 13:26 | paulito |  Historie

Sturmgeschütz III Ausf. G ze StuG Brigade 303, Laponsko 1943

Stug III bylo jedním ze sériově vyráběných útočných děl/stíhačů tanků vyráběných v Německu během války. Útočná děla byla jednodušší, levnější a jejich výroba vyžadovala méně času než výroba věžových tanků a proto je německé továrny stavěly ve velkém počtu. Cena jednoho Ausf G byla 82.500 RM, cena PzKpfw III Ausf M 103.163 RM a PzKpfw IV Ausf F2 115.962 RM. Je též zajímavé, že čtyři Ausf G stály stejně jako jeden Königstiger. V roce 1935 plukovník Erich von Manstein navrhl jednotky Sturmartillerie, které by byly používány pro přímou podporu divizí pěchoty. Měly být vybaveny útočnými děly na pásových podvozcích. 15. června 1936 byl zadán firmě Daimler-Benz AG vývoj a výroba vozidla pro podporu pěchoty s kanónem 75 mm. Dělo mělo mít rozsah pohybu minimálně 25°, aby mohlo podporovat pěchotu na vzdálenost 6 km. Mělo být montováno do nástavby, která by plně chránila posádku. Mělo být nižší než průměrný muž. Daimler-Benz AG již vyvíjel a vyráběl Panzerkampfwagen III a tak se rozhodl použít pro nové vozidlo jeho podvozek a díly. Experimentální "0" série pěti prototypů byla vyrobena v roce 1937 u firmy Alkett. Prototypy byly předsériové tanky Panzerkampfwagen III Ausf B s ocelovou nástavbou, ve které byl umístěn krátkohlavňový kanón 75 mm StuK (Sturmkanone) vyráběný firmou Krupp. Vozidla byla intenzívně testována v Kummersdorfu, Doberitzu a dalších výcvikových prostorách. Prototypy zůstaly v užívání jako výcviková vozidla do konce roku 1942. První sériová vozidla byla vyrobena na podvozcích a z dílů Panzerkampfwagen III Ausf F, výroba byla zadána v roce 1940. Kanón 75 mm StuK 37 L/24 byl namontován vpravo v zešikmené nástavbě. Nástavba byla vyrobena z pancéřových desek montována na podvozek. Strany nástavby byly jako na původním Panzerkampfwagen III Ausf F a čelní pancéřování bylo rozšířeno z 30 mm do 50 mm. Od ledna do května 1940 bylo vyrobeno 30 Sturmgeschütz III Ausf A u firmy Alkett. Sloužily u Sturmartillerie Batterie 640, 659, 660 a 665 během francouzského tažení. Poté sloužily Stug III na Balkáně, v severní Africe, na Východě a na Západě. Byly používány pro podporu pěchoty v útoku, jejich hlavním úkolem bylo zničit nepřátelské pevnůstky, kulometná hnízda, protitanková děla a ostatní překážky. Původně byla Stug organizována do Sturmgeschütz Abteilung. Každý Abteilung byl složen ze tří čet, každá měla původně šest vozidel. Velitel měl navíc své vlastní vozidlo. V pozdějších letech byl počet vozidel zvýšen na deset a Battalion byl přejmenován na Sturmgeschützbrigade, která měla mít teoreticky 31 Sturmgeschütz. Ve skutečnosti měly tyto počty jen elitní jednotky Wehrmachtu (Grossdeutschland) a Waffen SS (LSSAH, Das Reich, Totenkopf). Sturmgeschütz bylo původně navrženo jako útočná zbraň, ale v průběhu války se stala převážně obrannou. Pozdější modely - Sturmgeschütz III (40) byly součástí různých Panzer Jäger Abteilung. Během roku 1944 Stug III (40) bylo také používáno jako náhrada PzKpfw III, PzKpfw IV a PzKpfw V Panther v Panzer Abteilung. To byla chyba, ale zoufalá situace a malý počet tanků si toto řešení vynutil.

Starší Stug III (40) Ausf G v Rusku.

Ausf A bylo následováno zdokonalenými Ausf B, C, D a E, všechny byly vyzbrojeny krátkým kanónem 75 mm StuK 37 L/24. U všech verzí bylo vždy následující vozidlo zdokonaleno. Poslední Ausf E bylo vyrobeno v březnu 1942. Celkem bylo vyrobeno 822 Ausf A, B, C, D a E u firmy Alkett a jejich oficiální název zněl Gepanzerter Selbstfahrlafette fur Sturmgeschütz 7.5cm Kanone Ausf A-E / Sd.Kfz.142. Starší Stug zůstaly ve službě do roku 1943. Několik těchto vozidel bylo vráceno do továren na přezbrojení novými kanóny a k zdokonalení pancéřování. Když se některá starší vozidlo vrátila do opravy, byla vybavena částmi z nových verzí a tak vznikly nestandardní vozidla (např. Stug III Ausf C vyzbrojené kanónem 75 mm StuK 40 L/48 se štítem Saukopf zničené v Altdammu, 1945 a Stug III Ausf E vyzbrojené kanónem 75 mm StuK 40 zničené v Berlíně, květen 1945). Stug III Ausf E byl první sériovým vozidlem vyzbrojeným kulometem 7,92 mm MG34, vezeným uvnitř vozidla pro lokální obranu. Tři vozidla Ausf D byla odeslána do severní Afriky, kde sloužila u Sonderverband z.b.V. 288. V březnu 1942 byla zadána výroba Ausf F. Nebylo používáno jen jako útočné dělo, ale i jako stíhač tanků. Starší modely byly vyzbrojeny krátkým kanónem 75 mm StuK 40 L/43 a pozdější modely (31) delším kanónem L/48. Do září 1942 bylo vyrobeno 359(360) vozidel. Ausf F bylo nahrazeno Ausf F/8 vyzbrojeným kanónem L/48. Do prosince 1942 bylo vyrobeno 334 vozidel. Ausf F/8 ukázalo cestu pro poslední model Sturmgeschütz III - Ausf G. Stug III Ausf F, F/8 a G byly také nazývány Stug III (40), protože byly vyzbrojeny kanónem 75 mm StuK 40. Stug III Ausf F a Ausf F/8 byly vyráběny u firmy Alkett a jejich oficiální název byl Gepanzerter Selbstfahrlafette fur Sturmgeschütz 7.5cm Sturmkanone 40 Ausf F-F/8 / Sd.Kfz.142/1. V roce 1942 byl malý počet Stug III (Ausf B až Ausf F) přezbrojen kanónem 75 mm Stuk L/33, a bylo uvažováno o jejich přezbrojení houfnicí 105 mm StuH 42 L/28, ale to se nikdy neuskutečnilo. Výroba Ausf G byla zadána v prosinci 1942 a byla vyráběna až do března/dubna 1945. Bylo vyráběno nejvíce ze všech Sturmgeschütz III a asi 7.893 jich bylo vyrobeno u firem Alkett (Altmaerkische Kettenfabrik GmbH) a MIAG (Muehlenbau-und-Industrie AG). Výroba dosáhla svého vrcholu v roce 1944, kdy 4.013 Ausf G opustilo továrny. Alkett vyrobil přes 5.000 Ausf, kdežto MIAG začal výrobu v březnu 1943 a vyrobil asi 3.000 vozidel. 165 podvozků PzKpfw III Ausf M bylo použito k výrobě Ausf G v roce 1943 a 173 PzKpfw III Ausf M bylo přestavěno na Ausf G u firem Alkett a MIAG v roce 1944. Ausf G bylo vyráběno ve čtyřech výrobních sériích - podvozek číslo 76101 - 77550, 91751 - 94250, 95001 - ? a 105001 - ?. Ausf G používal podvozek, motor a další části Ausf F/8, kdežto nástavba byla modifikována. Nástavba byla rozšířena, její 30 mm strany byly skloněny do úhlu 79°, střecha byla posunuta dozadu a 30 mm záď nástavby byla montována pod úhlem 90°. Toto řešení poskytlo více místa pro velitele a nabíječe. Další změny byly změna obrysu střechy, přidání velitelské kupole se sedmi periskopy a průzoru pro binakulární dalekohled spolu s 10 mm štítem pro kulomet (prosinec 1942 až duben 1944). Starší vozidla měla pohyblivou kupoli (do října 1943), střední vozidla ji měla upevněnou (do října 1944) a pozdější opět pohyblivou s přídavným ochranným štítem. Starší vozidla měla také zvýšenou přední ochranu nástavby z 50 mm na 80 mm přidáním 30 mm pancéřové desky, kdežto vozidla vyráběná od května 1943 u Alketta a od října 1943 u MIAG měla celou desku 80 mm. Starší modely měly namontován KFF2 (Kampfwagen Fahrer Fernrohr) řidičský průzor. Během výroby byly na Ausf G prováděny různé modifikace. Ty zahrnovaly instalaci 80 mm štítu kanónu Saukopf v únoru 1944, koaxiálního kulometu na počátku roku 1944, Nahverteidigungswaffe (90 mm NbK 39) a na střeše nástavby dálkově ovládaný kulomet (Rundum Feuer) na konci jara 1944. Navíc měla vozidla vyráběná během ledna 1943 bojový prostor na zádi nástavby oddělený stěnou místo střechy. Byly vyráběny dva druhy štítu kanónu "Saukopf" a montovány na Stug III Ausf G, jeden měl montovaný kanón a druhý kanón koaxiálně s kulometem (od září 1944). Původní štít kulometu měl pancéřování silné 50 mm (čelo) a 30 mm (boky). Ausf G měly 5 mm přídavné pancéřování Schurzen od roku 1943. Stug III Ausf F, F/8 a G byly také nazývány Stug 40 Ausf F, F/8 a G, protože byly vyzbrojeny kanónem 75 mm StuK 40. Poslední tři modely byly více používány jako stíhače tanků než jako útočná děla. 1. srpna 1940 bylo plánováno přestavět 12 Sturmgeschütz III na podvodní útočná děla při přípravách na invazi do Anglie, ale tato konverze se nikdy neuskutečnila. Od dubna do června 1943 bylo 61 Stug přiděleno Panzerkompanie (Funklenk) jako řídící vozidla pro transportéry demoličních náloží SdKfz.301 (Schwere Ladungsträger Ausf A/B/C - Bogward). Design Sturmgeschütz III prodělal mnoho změn včetně různých modifikací podvozku (např. ozubení), nástavby (např. světla, tvar, velikost, ventilace, kupole) a dalšího vybavení (např. sedadla, dálkové ovládání kulometu). Každá varianta měla nějaké modifikace, které ji na první pohled odlišovaly od předchozí. Všechny Stug III vezly čtyři muže posádky - velitel, střelec, nabíječ/radista a řidič. Během služby došlo také k řadě změn jako např. zdokonalení ochrany přídavným pancéřováním pro řidiče. Během roku 1943 byla Stug III vybavena přídavným pancéřováním Schurzen. Stroje starších verzí byly odeslány do továrny k přezbrojení na nové kanóny a zdokonalení pancéřování. Modely vyrobené od září 1943 do září 1944 byly pokryty antimagnetickou pastou Zimmerit a ten byl přidán i na některá vozidla na frontě. Sturmgeschütz se ukázalo být velmi úspěšným vozidlem a sloužilo na všech frontách. Pro svou nízkou siluetu bylo obtížným cílem a nebezpečným protivníkem. Posádky Sturmgeschütz byly elitou dělostřeleckých jednotek a byly vybaveny speciálními uniformami v polní šedi. Jednotky Sturmgeschütz zničily 20.000 nepřátelských tanků do jara 1944. 10. dubna 1945 bylo ve službě ještě 1.053 Stug III a 277 StuH III. Bylo vyrobeno asi 9.500 Sturmgeschütz III různých typů do března 1945 u firmy Alkett a malý počet u MIAG. Dá se říci, že jediným bojištěm, na němž se Sturmgeschütz III neobjevil, bylo Polsko v roce 1939. První jednotky útočných děl se totiž podařilo zformovat až na jaře 1940, takže typ měl premiéru až při tažení na západ Evropy. Před začátkem kampaně dosáhly bojové připravenosti Sturmgeschütz Batterie 640 a 659, po jejím zahájení ještě přibyly Batterie 660 a 665. Každá jednotka byla přidělena na jiný úsek. StuG III se účastnily také tažení na Balkán v dubnu 1941, kde bojovaly 184. a 190. Strumgeschütz Abteilung. Sturmgeschütz III na své pouti nevynechal ani Afriku, i když počet strojů nasazených na sousedním kontinentu byl skromný. Účastnil se bojů u Gazaly a Kasserinském průsmyku. Naprosto nejvýznamnější bitevní scénou pro nasazení vozidel StuG III se staly obrovské prostory východního bojiště. Stroje StuG III se staly nedílnou součástí německých obrněných sil od operace Barbarossa až po neslavný ústup z Ruska a konečné boje s Rudou armádou na území Německa. Samohybná děla Sturmgeschütz zde bojovala prakticky všude - u Moskvy, na předhůří Kavkazu, na Krymu i v dalších oblastech včetně legendární bitvy u Kurska. Zde tyto vozidla často plnila úlohu jediného protitankového prostředku, který platil na sovětské střední a těžké tanky (alespoň v počátcích). StuG III samozřejmě nemohl chybět ani na linii dotyku s vojsky západní koalice. Podílela se nejen na těžkých defenzivních bojích s anglo-americkými armádami v prostoru Itálie, ale po vylodění v Normandii v roce 1944 i v západní Evropě. Vozidla StuG III patřila mezi ty reprezentanty německých obrněných sil, kteří se vyskytovali ve velkých množstvích na frontách až do samého konce války. Wehrmacht i Waffen-SS jej právem považovaly za jeden z typů, jež tvořily jádro mobilních pozemních jednotek. Původní představy o ničení odolných postavení a podobných překážek zůstávaly u vozidel StuG III z nemalé části nenaplněny, a to i z toho důvodu, že tankový kanón vozidla se pro tuto činnost ukazoval jako ne zcela optimální. Proto firma Alkett vyrobila StuG s houfnicí ráže 105mm, který se pro tyto úkoly hodil mnohem lépe, a také poskytoval divizím účinnou palebnou podporu. V letech 1944 a 1945 byl malý počet Stug III Ausf G přestavěn na transportéry munice (75 mm/105 mm náboje) bez kanónu a s otevřeným opancéřovaným prostorem. Tato vozidla byla známa jako Munitionspanzer auf Fahrgestell Sturmgeschutz III Ausf G / Munitionpanzer Sturmgeschütz III Ausf G. V listopadu 1944 vyvinul Krupp projekt na modifikaci Stug III/IV vyzbrojenou kanónem 88 mm Pak 43/3 L/71, ale nikdy nedosáhl stadia prototypu. V přípravách na Ardenskou ofenzívu bylo několik Stug III Ausf G přestavěno na vozidla napodobující americké stroje. Těmi byla vyzbrojena Panzer Brigade 150 spolu s Ersatz M10 (PzKpfw V Panther Ausf G přestavěn do podoby stíhače tanků Gun Motor Carriage M10). Sturmgeschütz byla též vyvážena do zemí německých spojenců: Rumunska (119 Ausf F/8 a G), Bulharska (55 Ausf G), Maďarska (40 Ausf G), Itálie (5 Ausf G), Španělska (10 Ausf F/8 a G) a Finska (59 Ausf G). Stug III Ausf G bylo známo v rumunské armádě jako TAS T-III (tun de asalt T-III) a sloužilo do začátku 50. let. V Bulharsku bylo Stug III Ausf G známé jako SO-75. Během války se o koupi Stug III (40) a StuH 42 zajímaly Chorvatsko, Švédsko, Portugalsko, Švýcarsko a Turecko, ale tyto transakce nebyly nikdy realizovány. Po válce získala 28 Stug III Ausf G Sýrie z Francie, Španělska a Rumunska a sloužily zde do roku 1967. Několik jich ukořistili Izraelci na Golanských výšinách a umístili je do Museum of Armored Forces v Latrumu. Několik Stug III Ausf G bylo používáno v Norsku spolu s PzKpfw III a malý počet též v Československu.

Organizace jednotek
První jednotky útočných děl byly organizovány na základě Kriegsstärkeanchweisung (KStN, bojová organizace) 445 z 1.11.1939. Největší samostatnou jednotkou měla být baterie samohybných děl, složená ze tří čet. Každá četa měla mít dvě děla StuG III, jedno pozorovací obrněné auto Sd.Kfz. 253 a jeden polopásový muniční transportér Sd.Kfz. 252. Prakticky byly ale využívány jiné typy vozidel, Sd.Kfz. 251 a jako transportér munice věže zbavený PzKpfw I Ausf. A. Tuto strukturu měly první jednotky, baterie 640, 659 a 660 a také jednotky, zformované po zahájení francouzského tažení (665, 666, 667 a SS-Sturm-Batterie). 20.5.1940 vznikl 600. Artillerie Abteilung (mot) z.b.V., seskupující stávající jednotky útočných děl. Na základě KStN 420 z 16.4.1940 bylo vytvořeno velení praporu, skládající se z motocyklové čety, dvou štábních (Kfz. 15) a jednoho nákladního auta. V květnu 1941 bylo zahájeno vytváření praporů útočných děl, skládajících se ze tří baterií (KStN 445 z 1.2.1941). Dodatkové změny přinášel rozkaz z 18.4.1941. V listopadu 1941 bylo do baterií zařazeno sedmé útočné dělo, které patřilo veliteli baterie. Pozorovací vozidlo Sd.Kfz. 253 bylo přesunuto do praporu. Z důvodu nedostatku pancéřových transportérů munice (Sd.Kfz. 250/6 a 252) byla používána obyčejná nákladní auta. KStN 416 z 1.10.1942 přinášel změny v organizaci štábu praporu. Změněny byly také stavy baterií. Každá baterie se nyní skládala ze tří čet po třech útočných dělech StuG III a děla velitele baterie, celkem 10 útočných děl. Prapor měl 22 útočných děl, tři baterie po sedmi dělech a dělo velitele praporu. 2.3.1943 byl vydán rozkaz o formování smíšených jednotek, obsahující útočná děla StuG III (40) a StuH 42. Baterie měla sedm děl StuG 40 a tři děla StuH 42, nebo 10 děl StuG 40. Další změny organizace přinesl KStN 446b z 1.2.1944. Baterie měla nyní čtyři čety po třech dělech. Tři čety měly StuG 40 a jedna StuH 42. V četě velení baterie bylo po jednom děle obou typů. Na počátku roku 1944 bylo zahájeno formování brigád útočných děl o různé organizační struktuře. Brigády měly dva až pět praporů útočných děl. Byly vytvářeny také roty útočných děl u některých pěších a horských divizí. Jinými jednotkami byly doprovodné baterie (Begleit-Panzer-Batterie), vyzbrojené tanky Panzer II. Každá tato jednotka se skládala ze 14 tanků, tři čety po 4 tancích a 2 tanky velení baterie. Je třeba dodat, že dále fungovaly dva typy baterií: s 10 a 14 děly. Také síla praporů byla různá (KStN 446 z 1.6.1944). Byly také změněny brigády samohybných děl. Rozkazem z 1.6.1944 byla vytvořena štábní baterie brigády, skládající se z 1 děla (baterie 10 děl) nebo tří děl StuG 40 (baterie 14 děl). Taková organizace s nevelkými změnami vydržela až do konce války. Útočná děla byla také ve výzbroji jednotek, podléhajících do roku 1943 dělostřelectvu a později tankovým vojskům. Z důvodu nedostatečné výroby tanků Pz.Kpfw. III, IV a V byly některé oddíly dozbrojovány útočnými děly. Základní jednotka byla rota útočných děl se 14 děly (tři čety po 4 dělech a dvě děla ve velení jednotky, KStN 1159 z 20.6.1943). Roty byly přiděleny do divizí pancéřových granátníků. Například v 7. Panzer Battalion v sestavě 10. Panzergrenadier Divisoopn bylo 42 děl StuG III (v září 1943). Jiná byla organizace roty, když útočná děla plnila funkci tanků v tankové divizi. To měla (podle KStN 1159 z 20.5.1943) 22 útočných děl (čtyři čety po pěti dělech a dvě ve velení jednotky). Takovéto roty měly například 14. a 24. Panzer Division. V roce 1944, kdy byly vyřazovány zastaralé tanky Panzer III, byla do mnoha tankových divizí zařazena útočná děla, která bojovala po boku tanků PzKpfw Iv a PzKJpfw V Panther. StuG 40 byly zařazovány také do Panzer-Jäger-Abteilung. Ve Waffen SS byla první jednotka útočných děl vytvořena na jaře 1940 pod názvem SS-Sturm-Batterie a zařazena do pluku LSSAH 1.7.1940. V únoru 1941 byla podobná jednotka zařazena do dovoze SS Das Reich. Struktura obou jednotek byla shodná jako v Heer. V Červenci 1941 byla vytvořena baterie útočných děl divize SS Totenkopf a v září baterie divize SS Wiking. Baterie divize Wiking byla pravděpodobně zformovaná podle KStN 190 z 1.11.1941 (dvě čety po třech dělech a dělo velitele baterie). Na jaře 1942 během reorganizace divize LSSAH byl vytvořen prapor útočných děl se třemi bateriemi po sedmi dělech. Podobné jednotky vznikly v divizích SS Das Reich a Totenkopf (1942). Rovněž byly formovány jednotky pro další divize SS, 7. SS Prinz Eugen (březen 1942), 6. SS Nord a 8. SS Florian Geyer (září 1942). Později byla útočná děla zařazována hlavně do tankových praporů divizí pancéřových granátníků SS (např. 1. až 3. rota 11. Panzer Battalionu Hermann von Salza, 11. SS Division Nordland) nebo tankových divizí k doplnění tanků. V únoru 1944 byl takto před odesláním na východní frontu vybaven 2. Battalion, 9. Panzer Regiment, 9. SS Division Hohenstaufen (22 děl StuG 40). Na konci války byla útočná děla používána k zacpání děr ve výzbroji mnoha jednotek Waffen SS (např. V listopadu 1944 před ofenzívou v Ardenách dostala 2. SS Das Reich 14 útočných děl). V září 1942 vznikl v rámci jediné tankové jednotky Luftwaffe, Panzer regiment Hermann Göring, prapor útočných děl, vyzbrojený 21 děly StuG 40 Ausf F/8. Na přelomu let 1942-43 bylo pro potřeby polních divizí Luftwaffe zformováno osm baterií útočných děl (1104, 1006, 1112, 1116-1119, 1121). Protitankové roty pěších a horských divizí byly rovněž vyzbrojeny útočnými děly. Roty měly 10 nebo 14 děl (KStN 1149 z 1.2.1944). Od února 1944 byly kromě děl StuG 40 přidělována také děla StuG IV.

Sturmgeschütz-Abteilung 303
Sturmgeschütz-Brigade 303 (14.2.1944)
Heeres-Sturmartillerie-Brigade 303 (podzim 1944)


24.10.1943 zformován u Burgu (WK XI) s 3 bateriemi bez výzbroje
1943 přesun k Ausbildungs-Stab West (Tours), 30 Sturmgeschütz III a 12 Sturmhaubitze 42
19.1.1944 přesun do severního Ruska
1.1944 přidělen k 1. Panzer Armee
14.2.1944 Armee Gruppe Nord
10.6.1944 Armeeabteilung Narwa
4.3.1944 XXXVIII Korps, 18. Armee, Armee Gruppe Nord
2.5.1944 L Korps, 16. Armee, Armee Gruppe Nord
23.6. - 7.9.1944 Finsko
12.6.1944 přidělena 4. Batterie
11.1944 6. Armee, Maďarsko
12.1944 45 vozidel
1. - 3.1945 IV SS-Panzer Korps, 6. SS-Panzer Armee, Maďarsko
16.4.1945 III Panzer Korps, 6. Armee, Armee Gruppe Süd













Frowning: Funeral Impressions

28. prosince 2014 v 23:39 | paulito |  Hudba
70%
2014

Prní LP německého funeral doom metalového hudebníka Val Atra Niterise z Weinböhly, skládajícího od roku 2011.




Romain Sardou: Nikdo neunikne

28. prosince 2014 v 22:03 | paulito |  Knihy
New Hampshire. Zima 2007. Na staveništi dálnice, ve výkopu pod vrstvou sněhu, je nalezeno 24 mrtvých. Všichni byli zastřeleni ranou do srdce, aniž kladli odpor. Hromadná oběť příslušníků náboženské sekty? Asistovaná sebevražda? Gigantické vyřizování účtů? Ještě neuvěřitelnější je, že oběti nikdo nepohřešuje. Na policii nevolá ani jeden znepokojený manžel, ani jedna vyděšená matka, ani jeden kolega z práce. Téhož večera přijíždí devětadvacetiletý Frank Franklin na univerzitu Durrisdeer College, jejíž rozsáhlé pozemky sousedí se zmíněným staveništěm, aby nastoupil na místo profesora literatury. Okamžitě vycítí, že v kampusu něco není v pořádku. A brzy uvízne v soukolí hrůzné hry. Předchozí romány Romaina Sardoua (narozen 1974) A odpusť nám naše viny a Odlesk Boží slávy se dočkaly obrovského úspěchu a byly přeloženy do patnácti světových jazyků. Jeho nový román, tentokrát ze současnosti, zaujme strhujícím napínavým dějem.


Eye Of Solitude: Dear Insanity

28. prosince 2014 v 20:38 | paulito |  Hudba
70%
2014

Nejnovější EP anglické death/doom metalové kapely z Londýna, hrající od roku 2010. Hraje ve složení Daniel Neagoe (zpěv), Chris Davies (baskytara), Adriano Ferraro (bicí), Mark Antoniades (kytara) a Steffan Gough (kytara).




Experimentální Polikarpovy I-152

28. prosince 2014 v 20:15 | paulito |  Historie
I-152DM


I-152DM (Dopolnitelny Motor) byl vybaven dvěma raketovými motory DPM-2 pod spodními křídly. Tento motor vyvinul Igor A. Merkulov, měl průměr 40 cm, délku 1,5 metru a vážil 19 kg. Letové testy byly zahájeny v prosinci 1939 s pilotem P. Loginovem a pokračovaly do června 1940, celkem jich bylo provedeno 54. Použití DPM-2 zvýšila rychlost o 20 km/h. V době, kdy nebyly zapnuty, však byla rychlost letadla významně nižší a letové charakteristiky horší.

I-152 DIT-2




V roce 1937 byla v závodu GAZ-21 vyrobena malá série dvoumístných I-152 DIT-2 (Dvukhmestny Istrebitel Trenirovochny). Druhý kokpit pro žáka byl přidán před standardní kokpit. Byla redukována palivová nádrž a letadlu zůstala délka jednomístného stroje. DIT-2 byly vybaveny motorem 715 hp M-25A a velký, pevný vstup vzduchu na krytu motoru. Výkony stroje byly nižší díky druhému kokpitu a slabšímu motoru. Dostup byl nižší o 600 m, než u jednomístných I-152 a rychlost byla 362 km/h. Výzbroj byla redukována na dva kanóny PV-1 a pumové závěsníky pod křídly byly odstraněny, ale hmotnost byla stále o 52 kg vyšší, než u I-152. Střední sekce horního křídla byla více vykrojená.

Illnath: Angelic Voices Calling, Cast Into Fields Of Evil Pleasure, The Second Skin Of Harlequin

28. prosince 2014 v 14:57 | paulito |  Hudba
90%

Již nehrající dánská nejdříve symfonická melodická black metalová, později melodická death metalová kapela z Kodaně, hrající v letech 1997-2013. Hrála ve složení Peter Falk (kytara, klávesy), Kenneth Frandsen (baskytara), Dennis Stockmarr (bicí) a Marika Hyldmar (zpěv).


Angelic Voices Calling
2001
EP




Cast Into Fields Of Evil Pleasure
LP
2003




The Second Skin Of Harlequin
LP
2006



Death Destruction: Death Destruction

28. prosince 2014 v 14:47 | paulito |  Hudba
90%
2011

První LP švédské groove metalové kapely z Gothenburgu, hrající od roku 2004. Hraje ve složení Fredrik Larsson (baskytara), Jonas Ekdahl (bicí), Henrik Danhage (kytara) a Tony Jelencovich (zpěv).




28.12.2014: Naučná stezka Ptenín

28. prosince 2014 v 14:36 | paulito |  Ostatní
V létě je tahle stezka (asi jako každá jiná) určitě zajímavější, ale i tak to byla příjemná procházka polem a lesem do Újezdce a pak po silnici zpět, jen trochu foukalo :-)

Naučnou stezku Ptenín - Újezdec pro turisty a milovníky tzv. měkké turistiky připravilo občanské sdružení Zkrášlovací spolek Ptenín. O tom, že stezka má co nabídnout, není pochyby. Pro příznivce historie je zde připraven barokní Ptenínský zámek s přilehlým parkem. Část rozlehlých a zachovalých sálů bude po dokončení úprav sloužit jako informační středisko zkrášlovacího spolku a pamětní síň surrealistického malíře - ptenínského rodáka - Václava Tikala. Ve výhledu je i znovuotevření kaple a stálé galerie výtvarného umění. Jižně od zámku je pozornost věnována historickým božím mukám Sv. Jana, Na Vypichu a kapli v Újezdci. Zdůrazněno je především jejich umístění a význam jako krajinotvorných prvků. Technicky založené turisty bezesporu potěší projekt Zelená energie - malé vodní elektrárny z dob, kdy k realizaci postačil jediný kolorovaný výkres. Na katastrálním plánu je znázorněna původní trasa potoku Merklínky. Současný napřímený tok, z vodohospodářského hlediska zcela nevhodný, se vrátí ke své původní trase bohaté na zákruty a tůně. Vegetaci i zvířectvo luk a lesů přibližují velmi malebné a názorné informační tabule Les je jako dům, Nižší patra lesa a Vyšší patra lesa. Na ploše 1,6 ha lze volně procházet po lesním arboretu založeném (v r. 1860) hrabětem Kolowratem - Krakovským zvaným Hanuš s téměř 23 druhy dřevin a s pozůstatky dvou jezírek. Arboretu dominuje památný strom - asi 150 let stará douglaska tisolistá, vysoká cca 36 m. Velkou zajímavostí je i vzácný ořechovec srdčitý, domovem v močálech a mokřadech východního pobřeží severní Ameriky, pod nímž se nalézá množství opadaných plodů - ořechů neobvyklého tvaru.













27.12.2014: DJKT Plzeň - Aida

27. prosince 2014 v 22:51 | paulito |  Ostatní
Italská operní klasika, trochu těžkopádnější, nijak originální námět, ale ty závěry Verdi umí... nejlepší výkon Eliška Weissová jako princezna Amneris.

Giuseppe Verdi
Opera o čtyřech dějstvích
Libreto: Antonio Ghislanzoni; Camille du Locle; Auguste Mariette

Osoby a obsazení
Egyptský králPavel Horáček, Michael Kubečka
Amneris, jeho dceraJana Foff Tetourová, EliškaWeissová
Aida, etiopská otrokyněLuisa Albrechtová, Ivana Veberová
Radames, egyptský vojevůdceRafael Alvarez, Paolo Lardizzone
Ramfis, veleknězAdam Leftwich, Jevhen Šokalo
Amonasro, etiopský král, otec AidyRichard Haan, Dalibor Tolaš
PoselJan Adamec, Plamen Prokopiev
KněžkaRadka Sehnoutková, Vanda Šípová
Sbor opery DJKT, externí sbor
Balet DJKT
Orchestr DJKT

Hudební nastudování a dirigentFrantišek Drs
RežieTomáš Pilař
ScénaDaniel Dvořák
KostýmyIvana Miklošková
DramaturgieZbyněk Brabec
SbormistrZdeněk Vimr
II. dirigentJiří Štrunc
ChoreografieHana Litterová

Aida patří k vrcholným operám Giuseppe Verdiho. Je to dílo zralého mistra, který v době její kompozice měl pevnou pozici na italské operní scéně. Aidou začíná poslední Verdiho skladatelské období - po ní napíše již jen dvě opery podle Shakespeara: Otella a Falstaffa. Aidě věnoval Verdi velkou péči - studoval literaturu o Egyptě, kam se také vypravil a ve své hudební řeči se pokusil o napodobení dobového koloritu. Aida je typickou operou o vztahu jednoho muže ke dvěma ženám, ale též i o nepřátelství dvou národů - Etiopanů a Egypťanů. Je i o sváru v srdci ženy, která se musí rozhodnout mezi láskou k muži z národa utlačovatelů a věrností ke své vlasti. Operu uvedeme v italském originále s českými titulky.

Les lososů (Lachswald)

27. prosince 2014 v 15:19 | paulito |  Dokumenty
2012

Dokument o tření lososů a přírodě na Aljašce.


Nespoutaný Nil (Wild Nile)

26. prosince 2014 v 21:12 | paulito |  Dokumenty
2014

Vypravte se s námi po proudu Nilu, druhé nejdelší řeky na světě. Příroda podél povodí Nilu je rozmanitá a plná kontrastů. Tento tří dílný dokument zkoumá všechny tváře této neuvěřitelné řeky.


Last Sacrament: Enantiodromia

26. prosince 2014 v 9:40 | paulito |  Hudba
90%
2013

První LP americké death metalové kapely z Orlanda, hrající od roku 2006. Hraje ve složení Mike Maletta (kytara), Ron Sword (kytara, zpěv), Pat Horgan (baskytara) a Graham Diquiseppi (bicí).




La Joya a bojovníci v mlze (La Joya And The Warriors In The Mist)

25. prosince 2014 v 22:12 | paulito |  Dokumenty
2010

Čačapojská kultura zažívala vrcholné období v letech 800 - 1500 našeho letopočtu v severním Peru v nadmořské výšce přes 3000 metrů. Nikdo neví jistě, zda Čačapojové přišli z pralesů nebo z hor, ale usadili se na místě, kde se muselo žít mimořádně obtížně: na hornatém okraji peruánské džungle. Tým specialistů na riskantní filmové záběry, speleologů, horských záchranářů a archeologů se vydal do nitra území Čačapojů, aby studoval jejich zvyky a obyčeje. Tito odborníci povedli výzkum pohřebních "chulpas", neboli hrobek, umístěných ve strmých stěnách vysokohorských srázů. Během expedice archeologové prozkoumali neuvěřitelné stavby, záhadné malby a motivy vytesané do kamene, mumie, které jako by komunikovaly prostřednictvím zašifrovaných nápisů, a tajemné sarkofágy spočívající na skalnatých římsách. Dokument při pátrání po odpovědích objasňuje mnoho nevysvětlených záhad skrytých v horách a kaňonech Čačapojů.


Kojotovlk: Tajemná šelma (Meet The Coywolf)

25. prosince 2014 v 22:06 | paulito |  Dokumenty
2014

Do měst Severní Ameriky pronikl nový druh divokého zvířete - kojotovlk. Jeho domovinou je národní park Algonquin v severním Ontariu. Začátkem minulého století byla zdejší populace vlků natolik zdecimována, že se začala pářit s kojoty...


Thy Darkened Shade: Eternvs mos nex ritvs, Liber Lvcifer I

25. prosince 2014 v 22:01 | paulito |  Hudba
90%

Dvě LP řecké black metalové kapely z Athén, hrající od roku 1999. Hraje ve složení Semjaza (kytara, baskytara) a The A (zpěv).

Eternvs mos nex ritvs
2012



Liber Lvcifer I
2014



Sidious: Revealed In Profane Splendour

25. prosince 2014 v 21:54 | paulito |  Hudba
80%
2014

První LP britské symfonické blackened death metalové kapely z Londýna, hrající od roku 2012. Hraje ve složení Baalrath (baskytara), Indomitus (kytara), Isfeth (kytara, zpěv) a Khrudd (bicí).