Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Únor 2014

Megadeth: Countdown To Extinction, Cryptic Writings,

28. února 2014 v 21:25 | paulito |  Hudba
60%

Dvě LP a jedna kompilace americké heavy/thrash metalové legendy ze San Francisca, hrající od roku 1983. Hraje ve složení David Ellefson (baskytara), Dave Mustaine (kytara, zpěv), Shawn Drover (bicí) a Chris Broderick (kytara).


Countdown To Extinction
1992



Cryptic Writings
1997



Greatest Hits - Back To The Start
2005





Jan Bauer: Dárek pro mistra kata

28. února 2014 v 21:15 | paulito |  Knihy
Už šestá kniha o středověkých detektivech Jakubu Protivovi z Protivce a otci Blasiovi nás opět zavede na Nové Město pražské do doby vlády krále Václava IV. Jakub má dlouhodobě nevyřízené účty s nebezpečným loupeživým rytířem Janem Zoulem z Ostředku. Královská hotovost sice dobude jeho hrady a rozpráší jeho rotu, ale on sám spolu s několika nejvěrnějšími druhy uniká. Jakub Protiva musí vynaložit veškerý svůj důvtip, aby se mu dostal na stopu. Sám se přitom ocitá v nebezpečí života a jeho druh Blasius je dokonce odsouzen k smrti za něco, co nespáchal. Jakpak se tentokrát tito dva braši vypořádají s celou kupou záhad a problémů?
Tenhle příběh byl takový slabší, i dkyž Jan Zoul z Ostředka opravdu existoval...


Sturmstaffel 1 (1)

26. února 2014 v 20:22 | paulito |  Historie
Zakladatelem Sturmstaffel byl Major Hans-Günther von Kornatzki. Von Kornatzki, který se narodil 22.6.1906 v Liegnitz v Dolním Slezsku, vstoupil do Reichswehru v roce 1928, od roku 1933 sloužil v Luftwaffe, o rok později dostal pilotní licenci. V září 1939 velel II./JG 52 a následně zastával štábní funkce. 3.5.1941 si vzal za manželku Ursulu Grundtmann, sekretářku Hermanna Göringa. O dva roky později, během jednoho náletu v roce 1943 na Berlín, byla Ursula von Kornatzki zabita. Von Kornatzki se po smrti své ženy plně věnoval boji proti vzdušnému teroru Spojenců. V druhé polovině roku 1943 strávil dva měsíce v Erprobungskommando 25 v Achmeru. Tato jednotka se věnovala vypracovávání nových taktik v boji se čtyřmotorovými bombardéry a zkoušela testy nové výzbroje. Zde se zrodila idea útoků na formace bombardérů zezadu, skupinou silně pancéřovaných a vyzbrojených stíhacích letounů Focke-Wulf Fw 190A.

Oberst Walter Grabmann, velitrel 1. Jagddivision promlouvá k Sturmstaffel 1 na letišti v Dormundu, v lednu 1944. Major von Kornatzki je první zleva.

Major Hans-Günther von Kornatzki

Dvojice Focke-Wulfů Fw 190A-6 ze Sturmstaffel 1. Po stranách kabiny jsou vidět přídavná pancéřová skla, známá jako Scheuklappen.

Normálně se stal osamělý stíhač Luftwaffe, napadající zezadu skupinu amerických bombardérů, letících v tzv. combat boxu, cílem koncentrované palby 40 kulometů 12,7 mm, což snižovalo možnost úspěšného útoku takřka na nulu. Zatímco při provedení takového útoku celou skupinou pancéřovaných stíhaček by šance na sestřelení bombardéru rapidně vzrostla. Generalmajor Galland dal souhlas k vytvoření takovéto jednotky, která dostala název Sturmstaffel 1. Jejím velitelem byl jmenován Major von Kornatzki. Od září 1943 byl zahájen výcvik prvních 15 pilotů. 17.11.1943 navštívili v Achmeru eskadru Reichsmarschall Göring a Generalmajor Galland. Piloti se zavázali útočit z co největší blízkosti na nepřítele a pokud se jim ho nepodaří sestřelit, tak se pokusit zničit ho taranem. Sturmstaffel byla něco na způsob privátního klubu. Nepodléhala nikomu s výjimkou Göringa. Žili si jako králové, měla vlastního kuchaře a ubytovatele. Göring posílal láhve se šampaňským, pokud se podařil nějaký úspěch. Ale každý den zde byl bojem o přežití. Největším úspěchem byl návrat na základnu na konci dne. Umístěná na letišti Dortmund, Sturmstaffel 1 získala operační status ke dni 1.1.1944, kdy bylo v jejím stavu 14 letounů Focke-Wulf Fw 190A-6, z toho 11 bylo bojeschopných. Tyto letouny byly dodatečně vybaveny pláty z pancéřového skla, zepředu o síle 50 mm a z boku o síle 30 mm. Kolem kabiny byly 5 mm pancéřové ocelové pláty a za sedačkou pilota 12 mm pancéřová deska. První bojová operace eskadry se konala 5.1.1944, ale piloti nenavázali dotyk s nepřítelem. 11.1. ráno piloti Sturmstaffel 1 a I./JG 1 přeletěli z Dortmundu do Rheine u holandských hranic. V 10.30 dostala eskadra rozkaz ke vzletu proti americké bombardovací formaci, letící na Osnabrück. O půl hodiny později byly bombardéry napadeny zepředu stíhači z I./JG 1, kteří sestřelili čtyři Létající pevnosti. O několik minut později byl combat box napaden zezadu Fw 190 ze Sturmstaffel 1. Během tohoto útoku získal Oblt. Ottmar Zehart první sestřel jednotky. K následujícímu kontaktu s nepřítelem došlo teprve 30.1.1944, kdy 777 čtyřmotorových bombardérů 8th USAAF, eskortovaných 635 stíhačkami, napadlo závody MIAG v Braunschweigu. V 11.45, na jihozápad od Osnabrücku, piloti Sturmstaffel 1 narazili na combat box, skládající se z 39 bombardérů B-24 Liberator, náležejících do 1st Combat Wing, které letěly na Hannover. Němci zahájili bez problémů útok na americkou formaci zezadu. V 11.50 sestřelil Uffz. Willi Maximowitz Liberator a Uffz. Hermann Wahlfeld taranoval druhý. Po taranu bezpečně vyskočil na padáku. Jeden z rojů se oddělil od hlavní formace a v 11.00 napadl prolétající B-17 a Major Erwin Bacsila jeden sestřelil. Eskadra měla ten den první ztráty, zničeny byly čtyři stroje, padli dva piloti a dva byli raněni. Mezi zabitými byli Fähnrich Manfred Derp a Uffz. Hans von Neuerstein. Raněni byli Lt. Ulrich Bläse a Lt. Werner Peinemann. Za první měsíc nasazení sestřelila eskadra čtyři bombardéry při ztrátě čtyř vlastních a 11 poškozených letounů a dvou padlých a dvou raněných pilotů. Počátkem února 1944 přišli k jednotce další piloti, jedním z nich byl Lt. Richard Franz, který dříve sloužil v Africe u JG 27 a následně v Itálii u JG 77. Brzy ráno 10.2.1944 přeletěla Sturmstaffel 1 do Rheine v očekávání dalších rozkazů. V 10.30 eskadra odstartovala proti 169 Boeingům B-17 z 3rd Bomb Division, které chránilo 466 stíhačů. Úkolem amerických bombardérů bylo zničení závodů Luther a Waggum v Braunschweigu. V době, kdy stíhačky z I. a II./JG 1 zahájily boj se stíhací eskortou, Sturmstaffel 1 napadla bombardéry a jeden bez vlastních ztrát sestřelila. Sestřel získal Ofhr. Heinz Steffen. Následující den všech 7 bojeschopných Fw 190 s úkolem zachytit americké bombardéry, směřující na Frankfurt nad Mohanem. Formaci se podařilo proletět stíhací ochranou a sestřelit dva Fortressy (Flg. Wolfgang Kosse a Ofhr. Heinz Steffen) při ztrátě jednoho stroje. V první dekádě února 1944 dostala eskadra nové stroje Focke Wulf Fw 190A-7. Tato letadla měla silnější pancéřování a byla také lépe vyzbrojena než verze A-6. Místo kulometů MG 17 7,92 mm v trupu nesla kulomety MG 131 13 mm a letouny vyrobené v závodech Fieseler, označené Fw 190A-7/R2 místo dvou kanónů MG 151 20 mm v křídlech nesly kanón MK 108 30 mm. K následujícímu střetu Sturmstaffel 1 s americkými bombardéry došlo druhého dne operace Argument, v pondělí 21.2.1944, kdy 762 bombardérů, chráněných 679 stíhači, napadlo letiště Luftwaffe v severním a severozápadním Německu. V 15.00 hlásil sestřel B-17 Uffz. Kurt Röhrich a o 15 minut později Fw. Gerhard Marburg, který v 15.25 získal ještě Herausschuss. Dva vlastní piloti byli sestřeleni a zabiti nedaleko Lübecku, byli to Uffz. Erich Lambertus a Uffz. Walter Köst. 22.2.1944 se střelil ve 13.40 jeden B-17 Lt. Werner Gerth. V sobotu 26.2.1944 byla eskadra přesunuta na letiště Salzwedel, které bylo 200 km západně od Berlína, kde byla rovněž IV./JG 3. Během února 1944 zapsala Sturmstaffel 1 na svoje konto zničení sedmi bombardérů při ztrátě dvou pilotů a tří letadel. 1.3.1944 ztratila eskadra jednoho pilota. Při havárii zahynul Uffz. Heinz Grosskreuz. V sobotu, 4.3.1944, napadlo 502 B-17 z 3rd Bomb Division, eskortovaných 770 stíhači, Berlín. Špatné počasí způsobilo, že se jen 30 bombardérů dostalo nad cíl a shodilo tam 68 tun bomb, které nezpůsobily větší ztráty. Piloti Surmstaffel 1 vystartovali ze Salzwedelu ve 12.30, směřujíce na jih, aby přeťali kurs bombardérů. Teprve hodinu po startu navázali kontakt s Američany nad Neuruppinem. Bez ohledu na palbu palubních střelců se přiblížili na 150 metrů a zahájili palbu z kanónů MK 108. Fw. Hermann Wahlfeld sestřelil dva B-17 a Uffz. Gerhard Vivroux jeden. Palubní střelci z B-17 sestřelili jeden Fw 190A-7, Fw. Walter Peinemann byl zraněn. V pondělí 6.3.1944 zahájilo 504 B-17 a 226 B-24, eskortovaných 801 stíhačkami USAAF, nálet na Berlín. Ve 12.30 letouny Sturmstaffel 1 napadly seskupení 91st Bomb Group. Německé stíhačky se probily přes palbu palubních střelců a napadly nepřítele. V 12.35 hlásil Uffz. Willi Maximowitz Herausschutz, kanón jeho děl poškodil B-17G, který pokračoval v letu, shodil bomby na Berlín, ale chvilku poté začal hořet a zřítil se u Wilmersdorfu. Celá jeho posádka se zachránila na padácích a dostala se do zajetí. Rovněž ve 12.35 hlásil sestřel B-17 Uffz. Kurt Röhrich. Jeho obětí byl pravděpodobně B-17G, 42-31869, Hell und High Water, na jehož palubě zahynuli dva členové posádky, osm vyskočilo na padácích a dostalos e do zajetí. Ve stejné době získal své první a jediné vítězství Lt. Gerhard Dost. O tři minuty později Fw. Hermann Wahlfeld sestřelil B-17 a tak získal své třetí vítězství.

Focke-Wulfy Fw 190A-7 ze Sturmstaffel 1, připravené ke vzletu na letišti Dortmund na jaře 1944.

Fw 190A-8/R8 ze Sturmstaffel 1, Uffz. Oskar Bösch, Salzwedel, Německo, únor 1944.

Focke-Wulf Fw 190A-6, Sturmstaffel 1, Staffelkapitän Major Hans-Günther von Kornatzki, Dortmund, leden 1944.

Ve 12.55 zapsal Oblt. Othmar Zehart na své konto B-17G, 42-31911, celá posádka padla do zajetí. Ani tentokrát to nebylo beze ztrát. Vracející se Fw 190A-7 Lt. Gerharda Dosta byl sestřelen dvěma P-51 z 357th Fighter Group a zahynul v troskách svého stroje. Několik letounů Sturmstaffel 1 vzlétlo ještě jednou. Jejich cílem byly americké bombardéry, vracející se z Berlína. Lt. Werner Gerth sestřelil dva bombardéry v 14.05 a 14.08. 8.3.1944 sestřelil Lt. Richard Franz B-17 nad Magdeburgem, byl to jediný úspěch toho dne. 23.3.1944 letělo 768 bombardérů B-17 a B-24 s ochranou 841 stíhačům bombardovat letecké továrny v Braunschweigu a letiště Münster, Osnabrück, Achmer a Handorf. V 10.00 vystartovaly stroje Sturmstaffel 1 z letiště Salzwedel a letěly vstříc bombardérům. Tentokrát letěl v jejich čele Major von Kornatzki. V 11.00 navázaly kontakt s 296 B-17 z 1st Bombardment Division, které letěly pod silnou ochranou P-51 na Münster. Piloti Sturmstaffel 1 vykonali vzorový útok a zničili 5 létajících pevností a poškodili další dvě. V 11.15 sestřelili po jedné B-17 Uffz. Kurt Röhrich, Uffz. Willi Maximowitz a Uffz. Gerhard Vivroux, v 11.17 získal Herausschuss Lt. Friedrich Dammann, v 11.25 sestřelil B-14 Flg. Wolfgang Kosse a v 11.25 hlásil Herausschuss von Kornatzki. Krátce po úspěchu zasáhli palubní střelci Fw 190A-6 Uffz. Willi Maximowitze, který zraněn vyskočil na padáku. O chvíli později byly sestřeleny ještě dva Focke-Wulfy, jejichž piloti zahynuli, Fw. Hermann Wahlfeld a Fw. Otto Weissenberger. V březnu 1944 sestřelili piloti Sturmstaffel 1 19 bombardérů, získali čtyři Herausschüsse při ztrátě deseti letadel, tří pilotů padlých a dvou raněných. 8.4.1944 bombardovalo 664 bombardérů s 780 stíhačkami letecké závody v Braunschweigu a letiště v severozápadním Německu. Ve 13.05 z letiště Salzwedel odstartovala Sturmstaffel 1, která o hodinu později napadla u Fallerslebenu combat box, složený z Liberatorů a tři sestřelila (Uffz. Kurt Röhrich, Lt. Siegfried Müller a Lt. Richard Franz) a získala jeden Herausschutz (Uffz. Heinz Steffen). Celá akce skončila ztrátou čtyř strojů a třemi zabitými piloty (Lt. Friedrich Dammann, Uffz. Karl Rhode a Uffz. Walter Kukuk). Následující den Flg. Wolfgang Kosse sestřelil B-24. 11.4.1944 bombardovalo 917 bombardérů se 819 stíhačkami USAAF továrny Focke Wulf v Poznani a Sorau, Junkers v Bernburgu a Halberstadtu a Pommerische Motorenbau ve Štětíně a Cottbusu a také montážní linku letadel v Oscherslebenu. V 10.05 vzlétly ze Salzwedelu stroje Sturmstaffel 1 a o 40 minut později napadly u Hildesheimu formaci 50 Liberatorů z 2nd Bomardment Division. Během minuty sestřelili piloti čtyři Liberatory (Lt. Rudolf Metz, Lt. Werner Gerth, Ofw. Gerhard Marburg a Lt. Siegfried Müller) a Uffz. Kurt Röhrich hlásil Herausschuss. O dvě minuty později hlásil Herausschuss Ofw. Gerhard Marburg, v 11.18 sestřelil Lt. Werner Gerth osamocený Liberator. Ve stejné době sestřelil Uffz. Kurt Röhrich stíhač P-47, patřící k eskortě, vše bez vlastních ztrát.

Whispered: Shogunate Macabre

26. února 2014 v 20:08 | paulito |  Hudba
80%
2014

Druhé LP melodické death/power metalové skupiny z Riihimäki, hrající od roku 2004. Hraje ve složení Jouni Valjakka (kytara, zpěv), Pyrypekka Ruponen (kytara, zpěv), Mikko Mattila (baskytara, zpěv) a Jussi Kallava (bicí).




Van Canto: Dawn Of The Brave

26. února 2014 v 20:02 | paulito |  Hudba
70%
2014

Páté LP německé power metalové skupiny z Bingen am Rhein, hrající od roku 2006. Hraje ve složení Ingo Sterzinger (zpěv), Ross Thompson (zpěv), Sly (zpěv), Inga Scharf (zpěv), Stefan Schmidt (zpěv) a Bastian Emig (bicí).




The Unguided: Fragile Immortality

26. února 2014 v 19:56 | paulito |  Hudba
70%
2014

Druhé LP melodické groove metalové skupiny ze švédského Falkenbergu, hrající od roku 2010. Hraje ve složení Roger Sjunesson (kytara, klávesy), Roland Johansson (zpěv, kytara), Richard Sjunesson (zpěv), Henric Carlsson (baskytara) a Richard Schill (bicí).




Lockheed PV-1 Ventura – bojové nasazení (2)

25. února 2014 v 23:19 | paulito
Noční stíhač

Na noční obloze Evropy probíhala smrtící elektronická válka mezi RAF a Luftwaffe. Na základě těchto zkušeností požadovaly US Army a Navy vlastní program noční stíhačky. Postup v Pacifiku byl v této záležitosti pomalý, dokud nezačaly japonské noční nálety na Henderson Field na Guadalcanalu. Priority noční stíhačky šly nahoru. Marine Corps převzal organizaci vlastní noční squadrony. VMF(N)-531 byla vytvořena na Cherry Point 1.4.1943. Marine Corps přezkoušel dostupná letadla a byl vybrán PV-1 Ventura. PV-1 měl potřebnou rychlost, obratnost a palebnou sílu, hlavní nevýhodou byl nízký dostup. Neschopnost rychle klesat byla hlavní nevýhodou jako noční stíhačky. VMF(N)-531 používala Ventury s posádkou tří mužů, pilot, radiooperátor a střelec. Noční stíhání byla obtížná práce, záležela i na schopnosti pozemního operátora. 15.5.1943 byla VMF(N)-531 přesunuta do San Diega, kdy byl výcvik daleko od konce a letadla nebyla připravena. 18.10. byla squadrona, pozemní radar a obsluha umístěny ve Vella Lavella na Šalamounových ostrovech. Ačkoliv byla VMF(N)-531 první noční stíhací squadronou, nasazenou v Pacifiku, první americký noční sestřel nezískala. LCDR Gus Widhelm z F4U squadrony VF(N)-75 získal první sestřel 13.10.1943. O dva týdny později získal první noční sestřel pro VMF(N)-531 Capt. Jenkins na PV-1. Když byla VMF(N)-531 v červnu 1944 vystřídána, měla na kontě 12 potvrzených nočních sestřelů.


Filipíny

Do října 1944 postoupily americké síly k Filipínám. Při podpoře invaze na Filipíny, byla VPB-137 s 15 novými PV-1 Venturami, přesunut z Kaneohe Bay v říjnu do Los Negres, kde začala létat denní průzkumné lety v oblasti. 29.11. japonské letouny ostřelovaly Momote a VPB-137 letěla směrem na Rabaul a Kaveing hledat nepřátelská letadla, ale žádné nebylo na letištích v oblasti nalezeno. Ve stejný den byla squadrona přesunuta na Morotai, aby mohla provádět efektivnější průzkum. 6.12. a 7.12. bylo prováděno hledání zmizelé PBY podél pobřeží Mindanaa, ale po Catalině nebyla nalezena žádná stopa. Od 3.12. do 10.12. provedla vždy čtyři letadla úder na radiostanici na Tobi a na montážní závod v Lalos. 14.12. spatřil Lt. Enevold vzlétající Pete u Bongaa. Enevold vypálil ze všech kanónů a Pete se zřítil do vody. 19.12. se u Bongao střetli v "přátelském" incidentu P-47 Thunderbolty a Venturami. Zatímco křižoval přidělený sektor, Lt. Hancock na PV-1 byl spatřen třemi P-47. Dvě Venturu identifikovaly, ale jeden pokračoval v letu a zahájil palbu. Střelec v PV-1 palbu opětoval, zasáhl kabinu a zranil pilota. Ostatní P-47 eskortovaly zraněného pilota zpět na základnu, kde přistál. Ventura se vrátila na Morotai. Při přestání Ventura havarovala a byla zničena, posádka naštěstí nebyla zraněna. 1.1.1945 přibyla na Owi VPB-128, aby posílila VPB-137, poškozenou při nočních bombardovacích akcích proti Japoncům. Devět PV-1 z VPB-137 bylo zničeno při náletu a dva další byly později odepsány, bylo tak zničeno 11 ze 14 letadel squadrony. 5.1. přeletělo 12 Ventur z VPB-128 do Taclobanu a byly přesunuty k VPB-137, v původní squadroně zůstalo tak jen jediné letadlo. S novými Venturami zahájila VPB-137 denní hlídky, včetně protiponorkových hlídek, z Taclobanu na Leyte. LCdr. Porter letěl na protiponorkovou hlídku a spatřil dva parníky u Dumaguete. Ostřeloval oba a jeden zasáhl raketami. O chvilku později jedna loď vybuchla v plamenech. Od března 1945 byly operace VPB-137 rozděleny mezi Tacloban, Morotai a Clark Field. 6.4. napadl LTGJ Locker dvojici Oscarů u Amoy. Jeden sestřelil v plamenech a druhý poškodil a ten uprchnul do mraků. Oddíl v Taclobanu se 15.4. přesunul do Samaru a prováděl průzkumné a úderné lety proti čínskému pobřeží. Lt. Keach bombardoval nákladní loď v ústí řeky Kanton. Lt. Enevold našel parník v zátoce u čínského pobřeží, vypálil rakety a dosáhl přímého zásahu. Lt. Deiss ostřeloval kanóny a raketami 400 tunový parník u Swabu. Poškodil si však raketami motor a musel nouzově přistát u Amoy. Lt. Markham nalezl ztroskotanou posádku a povolal na scénu záchrannou ponorku. Nebyla to však posádka Lt. Deiss, ale posádka zříceného armádního bombardéru B-25, který byl sestřelen nepřátelskými stíhačkami. V květnu 1945 měla VPB-137 17 posádek a 12 PV-1. Operace pokračovaly ze Samaru a Clark Field se šesti letadly na každé základně. 10.5. byly hlídky z Clark Field zrušeny a VPB-137 podnikla sérii útoků proti Formose a severnímu Luzonu. 27.5. se oddíl z Clark Field připojil ke zbytku squadrony v Samaru. Na konci války podnikala VPB-137 raketové údery proti Formose do 8.6., odkud byla squadrona přesunuta na Havaj. VPB-128 byla v březnu přesunuta do Samaru, kde dostala dost letadel, aby mohla pokračovat v operacích. 18.3. napadli Lt. Dorrington a Lt. Snyder dvojici ponorek v průlivu Davao, jednu potopili jistě a jednu pravděpodobně. 21.3. napadly tři Ventury z VPB-128 další ponorku u Cebu a poškodily ji raketami. Další den vedl LCdr. Tepuni pět letadel do bombardovacího útoku na ponorku. Tepuni vedl první útok, ale byl sestřelen protiletadlovým dělem ponorky. Jako Ensign z VP-82 se svým Hudsonem potopil Tepuni ponorku U-656 u Newfoundlandu 1.3.1942. Po Tepuniho zřícení vedl a dokončil útok Lt. George Hall a ponorku zničil. 5.4.1945 byla VPB-128 přesunuta do Puerta Princessa na Palawanu a podnikala úderné mise proti japonské lodní dopravě. Od 28.4. podnikala squadrona údery proti cílům na Borneu a byla zde pod velením 13th Fighter Command, Army Air Forces. Tyto údery byly obvykle prováděny pěti až sedmi PV-1 a armádními P-38. 21.6.1945 byla VPB-128 přesunuta na Tinian, kde strávila zbytek války vyhledávacími misemi.


Mariany
Vrchol operací PV v Pacifiku přišel s jejich nasazením na Marianách na západní straně pacifického bojiště. V červenci 1944 nahradila VB-150 na Tarawě VB152 a v srpnu VB-133 na Roi VB-144. VB-151 se připojila k VB-150 v srpnu na Tarawě a tyto tři squadrony pokračovaly v úderech proti japonským základnám na Marshallových a Gilbertových ostrovech, na Nauru a Wake. V srpnu se VB-150 přesunula na Tinian v Marianách na vrcholu deštné sezóny. 30.8. se VB-151 připojila k VB-150 na North Field, bývalé japonské základně. Jako stráž proti nepřátelským útokům na nově ukořistěné základny na Tinianu a Saipanu, prováděly Navy PV squadrony vyhledávací a úderné mise proti japonským letištím na Paganu, Yapu a Woleai. VB-133 pokračovala ve vyhledávacích a úderných misích na Marshallových ostrovech do začátku roku 1945. Údery proti Wake pokračovaly do března, kdy byla squadrona také přesunuta na Tinian, k vystřídání VPB-150. Po ustavení jejich nové základny, prováděla VPB-133 lety západně a jihozápadně od Marian a útočily proti ostrovům Woleai, Puluwat a Lamotrek. Na počátku roku 1945 se zvýšily útoky B-29 z Marian a Japonci útočili s flotilou rychlých člunů jižně a východně od Japonska. Tyto čluny nebyly zachytitelné radarem. Proto byly dvě PV squadrony přiděleny pro boj proti těmto člunům. 14.3. zahájil pár Ventur z VBP-151 svoji misi úderem na dva čluny východně od Iwo Jimy. Jeden člun byl potopen a druhý znehybněn. 23.3. byl oddíl šesti Ventur přidělen na nově obsazený ostrov Iwo Jima k dalším útokům na čluny. Na první misi LTJG Wilson narazil na dva čluny, jeden potopil a druhý poškodil. Během útoku byli Wilson a jeho druhý pilot Ensign McCarthy těžce zraněni protiletadlovou palbou. Poslední člen posádky H.M. Sadler je ošetřil a dovedl letoun zpět na základnu. Velitel VPB-133, LCDR Skipper, byl u oddílu na Iwo Jimě zabit při nehodě, kdy neovladatelný P-51 narazil do skupiny důstojníků na letišti. Skupina byla z Iwo Jimy odvolána zpět na Tinian a zbytek března létala údery proti Truku a Woleai. 22.4. převzal velení LCDR Flannery. V květnu bylo devět letadel ze squadrony odesláno na Iwo Jimu k dalším útokům proti útočným člunům. Střety byly časté, mnoho těchto člunu bylo potopeno nebo znehybněno. VPB-133 pokračovala také ve vyhledávacích letech směrem k Kjúšú a Honšú. 9.5. ostřeloval LTJG Ray Phillips maják a budovy na Shiono Misake. Další den potopil Lt. Ralph Allen raketami HVAR parník. 13.5. napadl LCDR Jack Coley dva parníky a dva vlaky a zničil jim lokomotivy. 21.5. Lt. Wooden zničil most a potopil parník, ale musel nouzově přistát na moři poblíž torpédoborce USS Cummings. 22.5. zasáhl a zapálil Lt. Schenk parník a odrazil útok dvou stíhaček, zatímco Lt. Haliburton napadl radar na OShimě. Další den naapdli Lt. Walker a Lt. Burger čtyři malé parníky, dvojici letounů Pete a radioinstalaci u Tanabe. Protiletadlová palba zasáhla Walkerův letoun, ale ten se vrátil bezpečně na Iwo Jimu. 27.5. zmizela v oblasti posádka Lt. Schencka. Byla zahájena velká pátrací akce, ale nikdo nebyl nalezen. Jack Coley zaútočil během akce na konvoj osmi člunů, byl však zasažen protiletadlovou palbou a musel přistát na moři, naštěstí byla celá posádka zachráněna ponorkou. Na počátku června byl změněn plán sektorů u Iwo Jimy. VPB-133 hlídkovala více západně a severozápadně od Iwo Jimy. Později v červnu byly dva oddíly odvolány na Tinian. Zbytek měsíce a v červenci prováděla VPB-133 údery na ostrovy Alot, Puluwat, Woleai a Lamotrak v Karolínách. V červenci byl oddíl čtyř posádek a tří PV-1 poslán do Peleliu k denním vyhledávacím letům a nočních ASW hlídkám. V srpnu dostala VPB-133 novou zbraň, PV-1 vybavené reproduktorem. Pilotován LCDR Flannerym a speciální posádkou, prováděl propagandistické lety nad nepřátelským územím. VPB-152 měla také základnu na Peleiu. Squadrona se zapojila do jedné z nejdramatičtějších záchranných akcí v Pacifiku, když LTJG William C. Gwinn, letící na rutinní hlídce, spatřil olejovou skvrnu a rozhodl se oblast prozkoumat. Nalezl zde 30 trosečníků, kteří byli z těžkého křižníku USS Indianapolis, který byl potopen 30.7.1945 japonskou ponorkou I-58 ve Filipínském moři. O tři dny později, 2.8., nalezl Lt. Gwinn trosečníky. Gwinnova posádka shodila mužům svůj člun a všech šest záchranných vest a poslal zprávu, která zahájila záchrannou akci.

Lockheed PV-1 Ventura – bojové nasazení (1)

25. února 2014 v 23:18 | paulito |  Historie

Bitva o Atlantik
Úspěšné nasazení PBO Hudson u VP-82 potvrdilo koncept pozemního hlídkového letounu u Navy a vedlo k zajištění lepšího stroje. Aby byla vyzkoušena Ventura, bylo staženo 27 Ventura II z výroby pro RAF v Burbanku a byly dodány VP-82, která byla ustavena v říjnu 1942. Při její zkušenosti s PBO nebylo přezbrojení na Ventury problém a brzy ze své základny NAS Argentia poskytovala protiponorkové krytí konvojům v severním Atlantiku. První úspěch PV-1 přišel 24.4.1943, kdy byla potopena ponorka U-174 posádkou LT(JG) Thomase Kinaszczuka u Newfoundlandu. V květnu 1942 squadrona, nyní přejmenovaná na VB-125, byla přesunuta do NAS Quonset Pt. na jeden měsíc, poté do Boca Chica na Floridě a do únoru 1945 byla v San Julian. Poté byla squadrona přesunuta do Natalu v Brazílii, kde zůstala pod velením FAW-16 do konce války. Mezitím pokračovala nasazení PV k dalším squadronám, VP-93 vyměnila své PBY-5A Catalina za PV-3 v listopadu 1942 a za 15 nových PV-1 v lednu 1943. V březnu byla VP-93 přejmenována na VB-126. Squadrona létala ze základen Grónsko, Argentia a Brunswick a později MCAS Cherry Pt. A Floyd Bennett Field. 7.8. pravděpodobně poškodila ponorku posídka LT(JG) J.R. Smithe z Cherry Pt. Později toho roku byla squadrona přesunuta do Natalu pod FAW-16. Pro Navy vyráběné Ventury byly k dispozici na počátku roku 1943 a byly vytvořeny nové squadrony. Většina squadron z východního pobřeží byla formována v NAS DeLand na Floridě pod operační kontrolou FAW-12. První z nich byla VB-127, založená 1.2.1943. VB-127 dokončila operační výcvik v květnu a byla nasazena v Brazílii pod FAW-16. Největším úspěchem VB-127 v jižním Atlantiku bylo potopení U-591 u brazilského pobřeží 30.7.1943. V září byla VB-127 přesunuta pod FAW-15 v Port Lyautey ve Francouzském Maroku. Zde byla zodpovědná za ochranu konvojů, proplouvajících Gibraltarem. Speciální úkol v říjnu umožnil VB-127 předvést své ofenzivní schopnosti. Cataliny FAW-15 hlídkovaly v mezinárodních vodách u Kanárských ostrovů a byly zde napadány španělskými stíhačkami. Dvě PV-1 z VB-127 byly přiděleny k hlídce 28.10. a byly napadeny dvojicí stíhaček. Ventury opětovaly útok a obě španělské stíhačky musely přistát nouzově na pláži. Od té doby nebyly hlídky FAW-15 již španělskými letouny obtěžovány. 24.2.1944 potopila VB-127 U-761 u Gibraltaru. VB-127 pokračovala v ASW hlídkách z Port Lyautey do konce války. VB-128 byla vytvořena v NAS DeLand u FAW-12 15.2.1943. Jako u většiny squadron, mělo málo pilotů zkušenosti s dvoumotorovými stroji. Většina jich měla zkušenosti z OS2U a SOC squadron. Po intenzivním výcviku se piloti přeškolili na PV. V květnu byl oddíl sedmi letadel z VB-128 poslán do Guantanama na Kubě k ASW službě. Zbytek squadrony zůstal na NAS Floyd Bennett Field a později se k nim oddíl z Kuby připojil. Squadrona utrpěla první ztrátu při letu z Boca Chica, kdy letoun havaroval při vzletu díky selhání motoru a přežil jen druhý pilot. VB-128 poskytovala krytí lodnímu provozu u New Yorku. 7.8.1943 byla 300 mil od Norfolku spatřena ponorka. Posádka LT(JG) Crosse vzlétla ve 4.30. Když letoun zaútočil, zasáhla ho přesná protiletadlová palba z ponorky. Cross a druhý pilot byli vážně zraněni. Navzdory zranění, kokpitu plném kouře a vyřazenému motoru pokračoval Cross v útoku a shodil hlubinné pumy. Ventura musela přistát na moři. Po přistání unikli oba piloti a radista z potápějícího letadla, bohužel střelec a kapitán ne. LT Cross zahynul na svá zranění na moři, ale oba dva přeživší vyzvednul PBM Dumbo. Cross byl posmrtně vyznamenán Námořním křížem a druhý pilot dostal DFC. Po hlášení, že byl Cross sestřelen, vyslala squdrona druhou Venturu, kterou pilotoval LT J.M. George. Již však žádný kontakt s ponorkou nezaznamenal. V srpnu pokračovala VB-128 k Islandu, Přes Quonset Pt., Labrador a Grónsko. Jeden letoun musel nouzově přistát, ale posádka nebyla zraněna a připojila se k squadroně v náhradním PV. Bitva o Atlantik byla nyní v plném proudu a VB-128 se připojila k britské squadroně Liberatorů v Reykjavíku. 3.10. napadl a poškodil PV z VB-128, pilotovaný LT R.D. Bonnellem a C.R. Parentem, ponorku. 4.10. nalezl Cdr. Westhofen další, ale ta se včas ponořila. Westhofen odletěl, ale vrátil se o hodinu později a překvapil ponorku na hladině. Navzdory těžké protiletadlové palbě Westhofen dokončil svůj útok a shodil podél ponorky tři hlubinné pumy. Posádka PV viděla ponorku se potápět a řadu trosečníků na hladině. Ponorka byla identifikována jako U-336. Squadrona se přesunula do San Juanu na Portoriku v prosinci 1943. ASW byl stále prioritou, ale dál pokračoval výcvik, zejména s útoky raket. V červnu 1944 se VB-128 vrátila do USA, byla vybavena novými PV-1 a přesunuta do Pacifiku. VB-129 byla vytvořena v DeLand 15.2.1943. Po dokončení výcviku byla squadrona přesunuta k FAW-16 v Recife v Brazílii v květnu a operovala z Natalu, Fortalezy, Recife a Ipitangy. 11.8. se VB-129 zúčastnila spojené akci, při níž byla potopena U-604. V lednu 1944 se squadrona vrátila do USA, na NAS Quonset Pt. Poté byla přesunuta do Elisabeth City, oddíl byl nasazen v Brunswicku v lednu 1945. V březnu se vrátil se squadroně, která zde byla do konce války. 1.3.1943 vznikla VB-130 v DeLand a Boca Chica. V červnu byl podřízen FAW-11 v San Juanu, v červenci byla přesunuta na Trinidad. 6.8. potopily PV VB-130 u Trinidadu ponorku U-615. V srpnu byla squadrona přesunuta k FAW-16, přesunula se do Recife a poté do Fortalezy. V květnu 1944 se vrátila do USA do Norfolku a Quonset Pt., poté do Elisabeth City, kde zůstala do konce války. VB-131 vznikla 18.3.1943 v DeLand, po výcviku byla přesunuta do Guantanama pod FAW-11, aby prováděla ASW v Karibiku. V březnu 1943 se vrátila do Norfolku a byla přesunuta do Pacifiku. VBA-132, také vytvořená v březnu 1943 v DeLand a byla přesunuta do Francouzského Maroka přes NAS Quonset Pt., podřízen FAW-15 v Port Lyautey. Operovala zde do listopadu 1944, poté se vrátila do Norfolku a Boca Chica, kde sloužila do konce války. Po ustavení v DeLand 20.3.1943 dokončila VB-133 výcvik v červenci a byla nasazena do San Juanu pro ASW operace pod FAW-11. 24.7. odhalil LT R.B. Johnson vynořenou ponorku a přes první neúspěšný útok, kdy zapomněl otevřít pumovnici, při druhém shodil šest hlubinných pum na potápějící se ponorku a pravděpodobně ji poškodil. 8.11. dostal šanci velitel squadrony LCDR Murphy, ale jeho stroj byl zasažen čtyřmi 20 mm náboji ponorky, které poškodily motor, ale posádku nezranily. 15.11. byl squadrona přesunuta na Trinidad, oddíl se třemi stroji poslala do Britské Guyany. Od prosince operoval oddíl z Curaçaa. V únoru byl oddíl přesunut na Trinidad, odkud operace pokračovaly do dubna, kdy byla squadrona přesunuta do Norfolku k reorganizaci a přesunu do Pacifiku. 1.4.1943 byla v DeLand vytvořena VB-134. Po vybavení Venturami a výcviku byla přesunuta do MCAS Cherry Point a pod FAW-15 zde operovala do listopadu. Poté se připojila k FAW-16 v Recife a operovala s ní do dubna 1945. VB-141 byla vytvořena v DeLand 1.6.1943 a připojila se k FAW-11 v Guantanamu po dokončení výcviku. Oddíly byly poslány do San Juanu, Trinidadu a Guyan v říjnu a listopadu. V prosinci byla squadrona přesunuta do Curacaa. Jejím hlavním úkolem byly ASW mise, ale létala také hlídky proti prorážečům blokády. V dubnu až červnu byly posádky posílány k FAW-5 k výcviku používání raket v Boca Chica. V červenci byla squadrona přesunuta do NAS Beaufort, odkud létala do konce války. Příběh VB-143 je odlišný od ostatních squadron v Atlantiku. Po vytvoření v Boca Chica dokončila výcvik 16.8. Byla poté přesunuta do Recife k FAW-16. 28.1.1944 zahájila operace z Ipitangy v Brazílii. Mise zahrnovaly ASW hlídky s PBM squadronami VP-204 a VP-211 a squadronou ZP-42. Během této doby dosáhla aktivita ponorek v jižním Atlantiku svého vrcholu. V květnu 1944 byla VB-143 přesunuta do Curacaa pro operace s VS-37, která byla vybavena SBD Dauntless. V červnu byla VB-143 přesunuta do Boca Chica k raketovému výcviku. Poté byla squadrona rozdělena, šest posádek šlo do NAS Chincoreaque k výcviku na PB4Y-1. Zbytek pokračoval v operacích z Boca Chica. Poté byl i zbytek posádek přesunut do NAS Chincoreaque. Když všechny posádky dokončily výcvik, byla squadrona přejmenována na VPB-143 a přesunuta do Pacifiku. VB-145 byla vytvořena v DeLand 15.6.1943, dokončila výcvik v Boca Chica a poté byla přesunuta do Natalu pod FAW-16. Squadrona zde operovala do února 1945, poté byla přes San Juan přesunuta do Brunswicku, kde zůstala do konce války. Poslední squadrony Ventur, vytvořená na východním pobřeží, byly VB-147 a VB-149, které byly aktivovány v NAS Beaufort, VB-147 15.8.1943 a VB-149 1.10.1943. VB-147 byla poté přesunuta do NAS Floyd Bennett Field v říjnu. Po krátkém přesunu do Quonset Pt. v únoru, byla v březnu 1944 přesunuta do Elisabeth City a poté v květnu na Trinidad a v červenci do San Juanu. Nakonec byla v prosinci přesunuta do Curacaa, kde zůstala do konce války. VB-149 prodělala výcvik v Beaufortu a Boca Chica a v listopadu 1943 byla přesunuta do MCAS Cherry Point. V lednu 1944 byla squadrona přesunuta zpět do Beaufortu a v červenci na základnu USAAF v Otis Field. V říjnu byla po krátkém nasazení v Quonset Point přesunuta do Pacifiku. 15 Ventur squadron organizovaných a vycvičených na pobřeží Atlantiku operovalo z různých základen, od NAS Floyd Bennett Field v New Yorku až po džungle Brazílie. Urgentní situace v Atlantiku, kde byly nasazeny vlčí smečky německých ponorek, nutily US Navy hledat každou možnost pro výcvik a nasazení VB squadron. Nedostatek zkušeností vedl k operačním problémům, v říjnu 1943 měla VB-133 42 selhání motoru za letu. Výcvik a lepší podpora vyřešily všechny problémy a mezi 27.4.1943 a koncem války potopily Ventury šest U-bootů.

Střední, jižní a jihozápadní Pacifik
Squadrony, určené pro nasazení v Pacifiku, byly založeny a prodělaly pilotní výcvik na West Coast Naval Air Station Alameda, Moffett a Whidbey. Po dokončení výcviku byla letadla a personál naloženy na letadlové lodě pro transport na Havaj. Po vyložení v Pearl Harboru, odlétla letadla přes Oahu do NAS Kaneohe Bay, štábu FAW-2. Zde byl podniknut poslední výcvik v ASW. Obvykle byly před nasazením do operační oblasti poslány oddíly tří až šesti letadel na Midway a ostrov Johnston. VB-137, první PV-1 squadrona v jižním Pacifiku, byla nasazena na Samou a ostrov Ellice v květnu 1943, oddíl byl poslán na ostrovy Wallis a Funafuti. Squadrona hlídkovala v oblasti s PB4Y z VB-108 a VB-109, Catalinami z VP-72 a VP-53 a PBM z VP-202. Po dokončení výcviku na západním pobřeží v srpnu 1943, přiletěla VB-140 na Henderson Field na Guadalcanalu. Na počátku následujícího měsíce byl oddíl šesti letadel poslán na Russellovy ostrovy. K hlídkování létal oddíl bombardovací mise proti japonským základnám Kahili a Kolombangara dále na Šalamounových ostrovech. VB-140 se připojila na Russellových ostrovech k VB-138 v říjnu 1943 a tyto dvě jednotky vyvinuly tlak na nepřátelské základny na Šalamounových ostrovech. 19.12.1943 vzlétly první tři Ventury z VB-142 z Kaneohe Bay na Tarawu. Tento předvoj přiletěl na bývalou japonskou základnu 21.12., několik dnů před tím, než byl ostrov zcela zabezpečen. VB-142 začala okamžitě hlídkovat proti ponorkám a lodím a prováděla nálety na japonské základny na Marshallových ostrovech. Protože Japonci se pokoušeli zásobovat své posádky zde, byla VB-142 úspěšná. Bylo potopeno 11 nepřátelských nákladních lodí a další poškozeny. Byla potopena také řada hlídkových člunů. První potopil Lt Dave Walkinshaw a jeho posádka u Mille na Nový rok 1944. LCdr Worner potopil jeden u atolu Amr, Lt Swenson u Alinglapalapu a Lt Williams u Jaluitu. Navzdory mnoha letům osamělých Ventur v oblasti došlo jen jednou k napadení nepřátelskou stíhačkou. Lt Hureger a jeho posádka letěli nad Taroa na průzkum a u letiště byli napadeni pěti Zery. Hureger se obrátil směrem domů, protože neměl dost paliva a Zera ho nedostihla. Do konce ledna se konala další část pacifického tažení, invaze na Marshallovy ostrovy. Ventury z VB-142 podporovaly vylodění údery proti hlavní nepřátelské letecké základně na Mille, 29.1. a 30.1. Ty eliminovaly nepřátelské letecké síly, které mohly zasáhnout proti vylodění na Kwajaleinu. S obsazením Kwajaleinu a Majura podnikala VB-142 příležitostné údery proti Mille, Wotje a Jaluitu. V dubnu ustavila squadrona oddíl na Majuru a podnikala nálety na Taroa, aby vyřadila zdejší letiště. Japonskou základnu na Nauru potkal podobný osud 3.5., kdy VB-142 zahájila útok s 12 letadly. Navzdory koncentrované protiletadlové obraně nebyl žádný letoun zasažen a bylo svrženo devět tun bomb. Během června pokračovaly útoky proti Nauru a Oceánským ostrovům a ačkoliv bylo mnoho letadel zasaženo protiletadlovou palbou, žádné nebylo ztraceno a PV získaly reputaci strojů, které hodně vydrží. Mezitím přišla 12.1.1944 na Tarawu VB-144, která poskytovala také podporu před invazí na Marshallovy ostrovy. Squadrona utrpěla první ztrátu u Midway, když se Ventura vrátila z hlídky v mlze a musela nouzově přistát v moři, když jí došel benzín. Posádka byla zachráněna torpédovým člunem z Midway. Operace začaly okamžitě po příchodu squadrony na Tarawu a denně se měnila s VB-142. Další údery byly prováděny také proti Nauru, Witje, Taroa, Jaluit a Taongi v Marshallových ostrovech a Kusaie v Karolínách. Na počátku dubna následovala invaze na Kwajalein a oddíl zahájil operace z Roi na severním konci atolu. Z Roi létala VB-144 k průzkumným misím nad Kusaie. Údery proti japonským základnám na Marshallových ostrovech byly koordinovány s Corsairy z MAG-31, také z Roi. Útoky proti námořním cílům byly nebezpečné a japonské lehké a střední protiletadlové kanóny byly efektivní a nízko létající Ventury byly často zasaženy. Jedna Ventura byla takto zasažena během náletu na Wotje. PV byla zasažena dávkou protiletadlové palby .50 cal. Jeden projektil zasáhl kokpit a zabil pilota. Druhý pilot LTJG Ken McNatt nahradil pilota na své první bojové misi, převzal kontrolu nad Venturou, svrhnul bomby a přistál s poškozeným letounem na základně. V červenci se VB-144 přesunula na Roi a operovala odtud, než byla vystřídána VB-133 1.9.1944. Koordinované útoky s námořními Corsairy proti Marshallovým ostrovům, hlídková služba a shazování letáků na Nauru byly úkoly squadrony. V jižním Pacifiku byla VB-140 vystřídána VB-148 na Mundě, Nová Georgie 1.4.1944. Z Mundy squadrona prováděla více druhů misí, eskortní lety výsadkářských USAAF C-47 na Novou Guineu a údery proti cílům na Bougainville. 14.4.1944 vzlétl Lt. W.T. Henderson a jeho posádka z Mundy k letu nad Bougainville. Poté se obrátili nad Kahili, těžce bráněnou japonskou základnu. Letoun byl poškozen protiletadlovou palbou a Henderson musel přistát s Venturou na moře několik mil od ostrova Ballale, dalšího nepřátelského opěrného bodu. Zraněný střelec Wood se potopil s letounem, zbytek posádky se zachránil na člunu. Zraněný mechanik J.R. Elkey na člunu zemřel. Piloty a radistu vyzvedl záchranný letoun. 21.5. byla VB-148 přesunuta na Emirau k akcím u Západních Karolín. Při jednom z průzkumných letů sestřelil Lt. Harry Metke bombardér Betty jižně od Truku. O týden později sestřelil Lt. Harry Stanford další. 26.7. spatřil Lt. Metke konvoj jihozápadně od Truku. Po ohlášení rádiem zaútočil Metke na konvoj hlubinnými pumami a poškodil dvě lodě. Radista Charles Simpson byl zraněn během náletu. Později během dne zaútočilo šest letadel, které vedl LCDR Jakeman, potopily tři lodě a čtvrtou poškodily, sestřelily jeden bránící Ki-61 Tony a pravděpodobně sestřelily další. Stíhač byl sestřelen palubním střelcem Leonardem Wheatleym. VB-148 dostala od velitelů gratulační pozdravy. VB-148 byla vystřídána squadronou RNZAF 15.10.1944 a 22.10. odletěly první stroje směrem na Havaj.
Aleuty
První nasazení Ventur v Pacifiku bylo na studených, mlhou zahalených Aleutských ostrovech. VB-135 byla první, přišla na Adak v dubnu 1943, o 18 dnů později přišla VB-136. Později byla VB-135 přesunuta do Amchitky, odkud létala nad Japonci okupovanou Kisku, zatímco VB-136 zůstala na Adaku. Kvůli mlze byly Ventury VB-135 se svými radary ASD-1 využívány jako naváděcí pro B-24 Liberatory z 11th Air Force, bombardující Kisku. V květnu 1943 se americké jednotky vylodily na Attu a zatímco zde stále zuřil boj, armádní ženisté budovali letiště Casco Cove na východní části ostrova. V srpnu 1943 bylo letiště dokončeno a VB-135 se přesunula. Po náletu japonských Betty se základnou na Kurilách, se VB-136 také přesunula na Attu. Dvě squadrony Ventur létaly na protiletadlové hlídky nad Kurily, aby zabránily dalším náletům. Dvakrát byly Betty napadeny a odraženy Venturami. VB-135 a VB-136 byly vystřídány VB-139 v prosinci 1943. Na počátku ledna 1944 zahájili Lt. R.A. McGregor, T.R. NcKelvey a D.M. Birsall z VB-139 noční fotografovací a bombardovací mise nad Kurilami. Byly to velmi těžké lety, 9-10 hodin ve špatných podmínkách, kdy havárie znamenala jistou smrt. VB-139 úspěšně dokončila 78 misí nad Kurilami, než jí v květnu vystřídala VB-135 na Attu. VB-135 pokračovala v nočních misích nad Kurily v červnu 1944, kdy denní nálety na Shimushu ukázaly, že denní mise jsou více efektivní. V červnu 1944 se VB-135 na Attu připojila VB-136. Ta měla nyní zdokonalené PV-1 s lepším radiovybavením, automatický palivový systém a přídavné kanóny pod přídí. Obě squadrony prováděly protilodní údery a když nebyly nalezeny lodě, útočily na pozemní cíle na Paramushire a Shimushu. Japonci měli strach z americké invaze na Kurily a přesunuli sem stíhací letouny k boji s Venturami. V té době neměly PV eskortu a bojovaly s japonskými stíhačkami jen v sebeobraně. Lt. Pat Patteson z VB-135 na fotografické misi nad Kurilami sestřelil 14.6. a 25.6.1944 vždy japonskou stíhačku, zatímco jeho palubní střelec Floyd Jacobsen tři další. Lt. J.W. Pool, také z VB-135, byl napaden osmi Ki-44 nad Shimushu. Jeden sestřelil a ostatní zahnal. Lt. F.R. Littleton z VB-136 sestřelil Ki-44 při čelním útoku na dvě stíhačky. Po těchto střetech se nepřátelští piloti stali méně agresivní a vyhýbali se střetům s Venturami. VPB-131 vystřídala VB-135 na Attu v říjnu 1944. Nová squadrona byla vybavena 15 nejnovějšími PV. Byly také vybaveny zde novými zbraněmi, raketami HVAR. VPB-131 používala Ventury jako útočné letouny, bez bomb. Pumovnice byla vyplněna další palivovou nádrží. VPB-131 byla používána jako eskortní pro B-24. Od ledna 1945 létaly Ventury VPB-131 úderné mise proti Kurilám i bez B-24. Úspěchy nebyly zadarmo. VPB-131 ztratila více letadel a posádek, než jiná aleutská PV squadrona, 10 letadel. Ale některá přistála v Rusku, což byla jediná alternativa k návratu na Attu. U ruských spojenců byli v podstatě válečnými zajatci a vrátili se přes Evropu. Aleutské počasí bylo větším soupeřem než Japonci.



25.2.2014 Měšťanská beseda: Jemen, zřítelnice oka Mohamedova – cestovatelka Saša Ryvolová

25. února 2014 v 21:17 | paulito |  Ostatní

Nejdelší cesta je podle známé cestovatelky Saši Ryvolové ta na letiště - obnáší totiž půl roku příprav a pak už to jde prý vše samo. V Plzni vás Saša zavede do Jemenu. Jedna z nejkrásnějších muslimských zemí je vzdor své pověsti kolébky terorismu zemí jako vystřiženou z Pohádek tisíce a jedné noci. Země zahalených žen a obnažených nožů, velbloudích stád a tisíců mešit. Hliněné mrakodrapy, zdobené bělostnými arabeskami jako z perníku. Horské vesničky na vrcholcích skalních útesů připomínají bájnou krajinu Pána prstenů. Ostrov Sokotra je porostlý myrhovníky, kadidlovníky a "pouštními růžemi". To všechno a ještě mnohem víc je Jemen. Poznejte ho s cestovatelkou Sašou Ryvolovou.
Jemen je pro Evropana zemí neznámou, řekl bych, že i možná trošku nudnou, jen ostrov Sokotra vypadal nádherně.. na druhou stranu, mají tam úžasně pohodový život...

Brewster Model 239 kontra Hawker Hurricane Mk.II (2)

24. února 2014 v 19:44 | paulito |  Historie
Bitva 6.4.1942
Převaha finských stíhačů, ještě prokázaná nad sovětským letištěm, musela sovětské velitele rozzuřit. Proto se rozhodli za každou cenu napadnout letiště letců 2./LLv 24 o osm dnů později. Sověti vyslali nad Tiiksjäarvi 14 bombardérů s eskortou 11 stíhaček 6.4.41942. Z letiště Sezega vzlétlo 7 SB z 80. BAP a 7 Pe-2 z 608. BAP. Doprovázelo je 7 Hurricane z 767. IAP a 3 Hurricany a jeden LaGG-3 z 609. IAP. Skupinu stíhačů vedl Hrdina Sovětského svazu V.P. Mironov. Rusové doufali, že zaskočí a zničí Finy na zemi. Operace byla špatně naplánována, stíhačky vzlétly dříve než bombardéry a musely na ně dlouho čekat ve vzduchu. Vzhledem k nedostatku ruské rádiové disciplíny finský rádiový odposlech brzy zjistil, jaká je situace. Předal informace o blížícím se útoku na základnu a zde byl vyhlášen poplach. Vzlétlo 8 Brewsterů, které vedl luutn. Lauri Pekuri. Finové odstartovali v 13.45 k hlídkovému letu nad Bělomorskem. Ještě před vlastním letištěm Rusy dostihli. Obě formace sovětských bombardérů letěly ve vzdálenosti ca 700 metrů od sebe. Finové jako první napadli bombardéry Pe-2. Jejich posádky se pokoušely zorganizovat obranu. Do boje se také včlenili piloti Hurricanů, kteří se je pokoušeli chránit. Jeden Pe-2 byl ostřelován 3 Brewstery a poškozen (přistál na základně na břiše). Druhé skupině bombardérů se podařilo proniknout nad letiště a shodit bomby, když na ně zaútočili Finové. Jeden SB spadl k zemi a zahynula celá posádka: por. S.F. Petrašenko, por. V.I. Petrov a serž. A.V. Gusynin. Vzhledem na malou zásobu paliva odlétli první Hurricany.

Hurricane Mk.II, sestřelený 6.4.1942 finskou protiletadlovou obranou.

Hurricane Mk.II, první sovětský Hurricane, ukořistěný Finy 16.2.1942. Letadlo patřilo 760. IAP a přistálo nouzově u Tuoppajärvi. Finové ho opravili v Lahti a nasadili od 13.10.1943 jako HC-465 k tažení terčů. Poslední jednotkou, u které byl použit, byl HLeLv 28-18. Vyřazen ze služby byl 8.10.1944, jen po osmi nalétaných hodinách ve finské službě.

Rusové ztratili jeden bombardér (SB z 80. BAP) a 6 Hurricanů: dva z 609. IAP z letectva 32. Armády a čtyři další ze 767. IAP (122. IAD). Tři piloti ze 767. IAP zahynuli: velitel eskadry kpt. V.P. Gorjun, nadp. A.A. Prezeskop a ppor. N.F. Kurkin. Další tři padli do finského zajetí: ppor. N.A. Belicki, ppor. I.V. Vavjakin a serž. P.F. Bělousov. Belicki se po skončení války vrátil do SSSR. Na letišti Tiiksjäarvi měly zůstat, dle sovětského hlášení, zničená 4 letadla nepřítele a několik dalších poškozených. Finové měli mít ztráty 3 až 7 stíhaček a 3 další poškozené. Mironov sám hlásil jeden sestřel. Ze strany Finů byly hlášené ztráty diametrálně odlišné. Bitva trvala mezi 15.25 a 15.50. Finové hlásili sestřel dvou bombardérů DB-3 a 12 Hurricanů. Dva piloti, Lauri Pekuri a vänr. Lauri Nissenen získali po třech sestřelech a Lekkeri Kinunen (BW-352) dva. Žádný z Brewsterů nebyl sestřelen, nebo poškozen na zemi. Vážně byl raněn díky palbě palubních střelců bombardérů jen luutn. Lasse Kilpinen (BW-394). Bylo mu přiznáno sestřelení bombardéru, na který útočil. Všechny Brewstery přistály na základně v 15.50. Finové evakuovali z místa přistání tři Hurricany Mark II, přičemž dva opravili. V případě nahlášených 12 sestřelů se ukázalo, že do nepřítele nestříleli jen stíhači. Na letišti stála 2./82 lehká protiletadlová baterie (82. Kev.It.Ptri.), jejíž posádky hlásily sestřel dvou Hurricanů v 15:36. Jedním z nich mohl být Hurricane BM959. Po boji vykonaná prohlídka vojáky z KLeV 3 potvrdila zásahy protiletadlových děl.

Další boje
Vážné ztráty, způsobené Sovětům v dubnu 1942, neumožnily realizace nápadů sovětských velitelů v této oblasti. Na nějakou dobu byl klid. K následujícímu vzdušnému boji došlo 8.6. Pekuri vedl formaci 6 Brewsterů. Boj s letci ze 152. IAP probíhal v okolí jejich letiště Kesä. Rusové měli 13 Hurricanů. Finové hlásili pět sestřelů, ale tentokrát měli i ztráty. Sestřelen byl letoun luutn. Uilevi Alvsala (BW-394). Podařilo se mu dosáhnout Rukajärvi, kde dosedl nouzově na břicho. K dalšímu boji došlo východně od jezera Seesjärvi 25.6. Boje se zúčastnili piloti z 2. a 3./LeLv 24 (označení se změnilo z LLv na LeLv v květnu 1942). Bojovali s letci z 609. IAP. Rusům se podařilo zasáhnout stroj kers. Kalevi Anttila (BW-381), který přistál v lese a po několika dnech se vrátil k jednotce.

Tento Hurricane Mk.II Finové ukořistili již 16.2.1942. Jeho pilot ze 760. IAP přistál u Tuoppajärvi a utekl ke svým.

Druhou obětí Rusů byl Pekuri, který přistál na hořícím letounu v jezeru. Také se vrátil pěšky 20 km přes les do svých linií. Finové z obou eskader hlásili sedm sestřelů (3./LeLv 24 čtyři a 2./LeLv 24 tři). Na jaře 1942 zahájil velitel LeLv 24 Magnusson tvorbou centralizovaného systému velení a navádění finských stíhačů od Ladožského jezera až ke Kotce. V jeho rámci bylo vybudováno 100 pozorovacích bodů. Byly vybudovány stálé body LeLv 24 v Ino a Raivole. První kontroloval Finský záliv a druhý Karelský průsmyk. Magnussonův oddíl (1., 3., 4./LeLv 24) byl přesunut na západní břeh Karelského průsmyku 18.7.1942. Velitel přikázal, aby piloti napadali jen sovětské bombardovací formace nad Karelským průsmykem a Finským zálivem. To bylo pro Finy výhodné, protože v oblasti operovalo silné sovětské letectvo, např. 7. letecká armáda a letectvo Baltské flotily. V srpnu 1942 došlo k několika bojům. Piloti Brewsterů bojovali proti formacím letounů Jak-1, laGG-3, I-16, Il-2, DB-3F a Hurricane. Ty poslední pocházely z 3. GIAP Baltské flotily, kterému velel pplk.. N.M. Nikitin (byl to dříve 5. IAP). Letouny byly modifikovány podle sovětského standardu (2x 20 mm a 2x 12,7 mm, 6x RS-82, pumové závěsy) a dostaly silnější pancéřování z LaGG-3. Stíhačky byly zařazeny do výzbroje této gardové jednotky v červnu a červenci 1942. Piloti na nich poprvé bojově vzlétli 12.8. Často poskytovali eskortu bitevním Il-2 z 57. ŠAP VVS a bombardérům Pe-2 z 73. BAP VVS. K prvnímu boji Finů s Hurricany došlo 14.8. Finové, vedeni Karhunenem, letěli jako eskorta lodního konvoje. Během dvou střetů dopoledne hlásili 8 sestřelených Hurricane, Rusové přiznali dva ztracené Hurricany z osmi, které vyslal 3. GIAP. První čtyřka, kterou vedl komisař pluku kpt. Jefimov, eskortovala Il-2 z 57. ŠAP. Rusové měli udeřit na nepřátelská plavidla. Během operace je napadli piloti Brewsterů. Na pomoc kolegům přiletěla druhá čtyřka Hurricanů. Rozpoutal se dlouhý boj. Jeden sestřelený Hurricane přistál na vodě, kpt. Šepelkin zahynul a druhý se rozbil při nouzovém přistání na vlastním letišti, kpt. Borisov byl nezraněn. 26.8. došlo opět k bitvě s Hurricany. Tentokrát se střetlo 8 pilotů Fiatů G.50 z LeLv 26 se sovětskou formací. Ve dvou střetech s ca 20 letadly hlásili sestřelení pěti. Rusové přiznali ztrátu dvou Il-2 z 57. ŠAP a jeden Hurricane z 3. GIAP. Poslední velká bitva s Hurricany se konala 25.9. Tentokrát piloti Brewsterů ve 14.00 sestřelili 4 Hurricany (např. luutn. V. Suhonen dva). Rusové potvrdili ztrátu dvou letadel. Letci z LeLv 24, navádění centrálním řízením letového provozu, zužitkovali své velké zkušenosti a hlásili jen v srpnu 1942 zničení 50 letounů Baltské flotily. Polovina z nich byla na kontě pilotů 3./LeLv 24 kapt. Jormy Karhunena. Hurricany zůstaly ve stavu 3. GIAP do konce září 1942, tehdy bylo osm zbývajících stíhaček předáno pluku protivzdušné obrany a piloti gardisté se přesunuli do Novinek, aby se přezbrojili na LaGG-3. Během bojů v létě a na podzim 1942, kdy letci 3. GIAP bojovali na Hurricanech, hlásili sestřelení 68 finských a německých letadel (přehnané počty). Sami ztratili 11 padlých pilotů a 14 Hurricanů.

Finská esa proti sovětským Hurricanům
Finští piloti hlásili 70 sestřelených sovětských Hurricanů od října 1941 do května 1943. Poslední sestřely tohoto typu byly připsány na konto pilotů LeLv 28, kteří létali na Moranech MS-406 a sestřelili dva Hurricany 4.5.1943 v oblasti Merimaaselkä. Největší podíl jich připadal na piloty Brewsterů (LeLv 24), méně pak na piloty Morane MS-406 a Fiat G.50. Finové hlásili nejvíce úspěchů proti Hurricanům během, prvních šesti měsíců roku 1942. Letci z 2./LeLv 24 hlásili sestřelení 45 těchto stíhačů. Díky nim se v eskadře objevila tři esa s nejméně pěti sestřely Hurricanů. Prvním esem mezi nimi byl luutn. Lauri Pekuri (celkem získal 18.5 sestřelů), na jeho kontě bylo 7 Hurricanů. Všechny na BW-372. Prvního 30.3. a poslední 25.6.1942. Během posledního boje sestřelil dva. Druhým pilotem, který získal 5.5 sestřelů, byl vanrikki Lauri Nissenen. Úspěchy vybojoval 13.2. až 8.6.1942 v BW-384. Jeho poslední vítězství nad Hurricanem bylo 20. celkem. 5.7.1942 dostal za své vojenské úspěchy, jako druhý pilot v LeLv 24, Mannerheimův kříž, nejvyšší finské vojenské vyznamenání. Během celé války získal 32.3 sestřelů. Třetí byl vaapeli (seržant) Ero Kinnunen. Všech pět sestřelů získal na BW-352, první 13.2. a poslední 8.6.1942 poblíž Maaselkä. Celkem získal 22.5 sestřelů. Sovětští piloti na Hurricanech zničili Finům 5 nebo 6 Brewsterů. Do konce války přežilo 8 Brewsterů Model 239. Piloti. Létající na tomto stroji u LeLv 24, získali během války 477 sestřelů a ztratili 19 Brewsterů.

Hurricane Mk.IIb Z3577 z 769. IAP, 122. IAD, PVO. Letoun sestřelili piloti z 2./LLv 24 6.4.1942 u Tiiksjäarvi, jeho pilot zahynul.

The Mighty Wraith: The Awakening

24. února 2014 v 19:40 | paulito |  Hudba
60%
2014

První LP britské power metalové kapely z Birminghamu. Hraje ve složení Andrew Kirby (bicí), Azza Potter (kytara), Jonathan Miller (kytara) a Matt Gore (zpěv).




The Kennedy Veil: Trinity Of Falsehood

24. února 2014 v 19:36 | paulito |  Hudba
90%
2014

Druhé LP americké brutal death metalové kapely ze Sacramenta v Kalifornii, hrající od roku 2009. Hraje ve složení Shawn Peterson (baskytara), Gabe Seeber (bicí), KC Childers (kytara) a Taylor Wientjes (zpěv).




Luca Turilli: Demonheart, The Infinite Wonders Of Creation

23. února 2014 v 22:05 | paulito |  Hudba
70%

EP a LP projektu italského kytaristy Lucy Turilliho.


Demonheart
2002



The Infinite Wonders Of Creation
2006



Stormwarrior: Thunder & Steele

23. února 2014 v 21:57 | paulito |  Hudba
70%
2014

Páté LP německé power/speed metalové kapely z Hamburku, hrajííc od roku 1998. Hraje ve složení Lars Ramcke (kytara, zpěv), Alex Guth (kytara), Yenz Leonhardt (baskytara) a Jörg Uken (bicí).




Sonne Adam: Messengers Of Desolate Ways

23. února 2014 v 21:54 | paulito |  Hudba
70%
2012

Kompilace izraelské death/doom metalové kapely, hrající od roku 2007. Hraje ve složení Davidov (kytara, zpěv), Steel (bicí), Matan Cohen (baskytara) a Nir Dolinder (kytara).




Prostitute Disfigurement: From Crotch To Crown

23. února 2014 v 21:49 | paulito |  Hudba
80%
2014

Páté LP holandské brutal death metalové kapely z Veldhovenu, hrající s pauzami od roku 2001. Hraje ve složení Patrick Oosterveen (baskytara), Niels Adams (zpěv), Michiel van der Plicht (bicí), Martijn Moes (kytara) a Mike Ferguson (kytara).




Gravitace (Gravity)

22. února 2014 v 22:25 | paulito |  Filmy
80%
2013
Drama / Thriller / Sci-Fi
Režisér: Alfonzo Cuarón
Hrají: Sandra Bullock, George Clooney

Sandra Bullock ve filmu hraje doktorku Ryan Stone, skvělou lékařku - inženýrku na její první vesmírné misi. George Clooney ztvárnil vesmírného veterána Matta Kowalskyho, který velí svému poslednímu letu před odchodem do důchodu. Jenže během zdánlivě rutinní výpravy do kosmu dojde ke katastrofě. Loď je zničená a Stone a Kowalsky zůstanou ve vesmíru sami, odkázáni jeden na druhého a směřujíc dál do temného vesmíru. Hluboké ticho dává oběma jasně najevo, že ztratili jakékoli spojení se Zemí... a tím i jakoukoli šanci na záchranu. Strach se pomalu mění v paniku, zejména když si oba uvědomí, jak málo kyslíku jim zbývá. Přitom paradoxně jediný možný způsob návratu je pokračování v cestě do hlubokého vesmíru.
Až na jedno slabší místo se mi ten film moc líbil, pořád napětí, co bude dál...





21.2.2014: Divadlo Pod lampou: Carpatia Castle, Ravenouse, Interitus

22. února 2014 v 19:54 | paulito |  Ostatní
Tentokrát jako odreagování po šíleném týdnu v práci i jako odměna za ten týden jsme vyrazili do Lampy na gothic večírek. Lidí bylo tak akorát, spíš trochu méně, gothic slečny žádní a oproti pražským koncertům je plzeňské publikum poměrně slabé, ale i tak jsme si muziku užili. Začala mostecká gothic metalová skupina Carpatia Castle se zpěvačkou Veronikou Seidlovou, která vydala minulý rok své první LP Laudanum a vůbec si nepočínala špatně. Po nich nastoupili Italové z Ravenouse, výborná muzika, o poznání rychlejší gothic metal, někdy spíš připomínající melodický death metal, také oni mají na kontě první LP The Last Gate a zpěvačku Andreinu, kterou však výborně doplňují oba kytaristé. A na závěr, to už nám pivo nechutnalo a přešli jsme na Tullamorku a kolu :-), zahráli plzeňstí Interitus se svým symfonickým metalem a pro změnu, také zpěvačkou Janou Zahradníkovou. Všechny tři kapely se nám líbili náramně, italskému kytaristovi zase moje mikina Kataklysm a to jsme ještě cestou domů odmávli taxíkáře, který nás vezl na dovolenou :-)














Percival Schuttenbach: Svantevit

20. února 2014 v 20:15 | paulito |  Hudba
80%
2013

Třetí LP polské progressive folk metalové skupiny z Lublinu, hrající od roku 1998. Hraje ve složení Joanna Lacher (baskytara, zpěv), Katarzyna Bromirska (cello), Andrzej Mikityn (bicí), Mikolaj Rybacki (kytara) a Christina Bogdanova (zpěv, klávesy).




Kaledon: Altor The King's Blacksmith

20. února 2014 v 20:10 | paulito |  Hudba
50%
2013

Sedmé LP italské power metalové skupiny z Říma, hrající od roku 1998. Hraje ve složení Paolo Lezziroli (baskytara, zpěv), Alex Mele (kytara), Tommaso Nemesio (kytara), Marco Palazzi (zpěv), Massimiliano Santori (bicí) a Paolo Campitelli (klávesy).