Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Leden 2013

Thrácký poklad (The Gold of the Thracians)

30. ledna 2013 v 20:54 | paulito |  Dokumenty
2011

Orfeus, Midás a dokonce i Spartakus jsou jména vštípená do naší kolektivní paměti. Všichni tři byli Thrákové. Na ně sice historie nezapomněla, to se ale nedá říct o jejich civilizaci, která byla opomíjena a jejíž vzácné a přesto velkolepé pozůstatky jsou prezentovány a zkoumány v tomto dokumentu. Thrákové byli vynálezci zemědělství a farmářství s využitím dobytka a stavitelé prvních osad před 4500 lety a osídlili území dnešního Bulharska. Předběhli svoji dobu a významně ovlivnili zbytek Evropy. Rozvaliny jejich domů a znovu objevené náhrobky odhalily poklady, včetně nejstarších předmětů vyrobených ze zlata. Dokument prostřednictvím 3D rekonstrukcí, odborných rozborů a pátrání v terénu odkrývá neprávem opomíjenou civilizaci proslulou svými mimořádně krásnými a propracovanými uměleckými díly.




Ragnarok: Blackdoor Miracle, In Nomine Satanas

30. ledna 2013 v 20:51 | paulito |  Hudba
Blackdoor Miracle
80%
2004




In Nomine Satanas
80%
2002




Queiron: Sodomiticvm Per Conclave

30. ledna 2013 v 20:46 | paulito |  Hudba
70%
2012

Již čtvrté LP brazilské brutal death metalové skupiny z Capivari, založené v roce 1995. Hraje ve složení Ricardo Pestiferus Grous (kytara), Oscar M. Vision (bicí), Marcelo Brutallik Grous (zpěv, kytara) a Lauro Nightrealm (baskytara).





Occision: Defying Temporal Limits of Existence

30. ledna 2013 v 20:40 | paulito |  Hudba
70%
2012

Druhé LP death metalové skupiny z Mesy v Arizoně, založené v roce 1991. Hraje ve složení Josh Cummings (baskytara, zpěv), Jesse Johnson (bicí), Charles Watson (kytara, zpěv) a Richard Medina (zpěv).






Nightfall: Cassiopeia

30. ledna 2013 v 20:34 | paulito |  Hudba
2013
70%

Poslední LP řecké gothic death metalové skupiny z Athén, která působila v letech 1991-2006 a pak od roku 2010. Hraje ve složení Efthimis Karadimas (zpěv), Stathis Cassios (klávesy), Jörg Uken (bicí), Evan Hensley (kytara), Stathis Ridis (baskytara) a Constantine (kytara).





Skyfall

28. ledna 2013 v 20:18 | paulito |  Filmy
70%
2012
Akční / Krimi / Thriller / Dobrodružný
Režie: Sam Mendes
Hrají: Daniel Craig, Judi Dench, Raplh Fiennes, Javier Bardem, Naomie Harris, Bérénice Marlohe, Ben Whishaw, Helen McCrory, Albert Finney, Rory Kinnear, Ola Rapace, Tonia Sotiropoulou

Daniel Craig je zpět jako Agent 007 v nové, v pořadí již 23-té bondovce s názvem SKYFALL. Tentokrát bude Bondova loajalita vůči M (Judi Dench) vystavena nelehké zkoušce, když ji začne pronásledovat její vlastní minulost. 007 musí vystopovat a zneškodnit narůstající hrozbu, ať už ho to stojí cokoliv.
Nebyl to špatný thriller, ale nebyl to Bond se svými serepetičkami a elegancí.. řekl bych, že krok vedle, přes vysoká hodnocení na čsfd. Určitě ne nejlepší bondovka, jak spousta lidí píše.




Tanky Renault FT-17 v Sovětském Rusku

27. ledna 2013 v 18:28 | paulito |  Historie
18.3.1919 nedaleko Oděsy, u železniční stanice Běrezovka, rozbila Grigorjevova brigáda ze sestavy 2. ukrajinské sovětské armády seskupení tzv. interventů. Mezi dobytým materiálem se nacházely čtyři tanky Renault FT-17. Byla to vozidla s osmihrannými věžemi, vyzbrojená kanónem 37 mm Puteaux. Tanky patřily k 3. rotě 303. pluku útočného dělostřelectva, který se vylodil v Oděse 12.10.1918 jako součást francouzských jednotek. Stranický aktiv brigády rozhodl, že jeden z tanků (č. 66230) bude předveden samotnému Leninovi. Tank byl rozmontován a po částech poslán do Moskvy. Celá operace byla provedena dost nedbale a do místa určení dojel vlak nekompletní. Chyběly nejen drobné části, ale i skříň převodovky. Evidentně jí někdo potřeboval, ale k čemu? Lenina toto vozidlo, přestože nekompletní, zaujalo a rozhodl o výrobě takových tanků v Sovětském Rusku. Je třeba říct, že Lenin byl technikou fascinován a považoval ji za podstatu síly vlády. Pro urychlení výroby a kopírování dílů byl potřebný kompletní tank. V polovině dubna požádal Lenin lidového komisaře armády a námořnictva Ukrajiny o zaslání tanku, potřebného pro prvomájovou přehlídku. Druhý tank přijel do Moskvy koncem dubna. Úkol opravit vozidlo a předvést ho na Rudém náměstí byl zadán bývalému pilotovi B. Rosinskému. Kdosi došel k přesvědčení, že člověk, který se vyzná v letadlech, si poradí i s tankem. Poznávání tanku věnoval Rosinský a jeho dva pomocníci celou noc.

Tank s litou věží, takže ukořistěný, na přehlídce 7.11.1928.

První Russkij Reno s kanónem Puteaux. Vedle skupiny stojí komisař Gaugel.

Skupina pracovníků Rudého Sormova před tankem s přidaným kulometem.

Díky tomu veřejné předvedení tanku dopadlo dobře. Byla to první tanková přehlídka na tomto náměstí. Zbývající dva tanky byly zařazeny do tankové jednotky, speciálně ustavené u Lidové rady komisařů Ukrajiny. Velitel praporu, umístěného v Charkově, byl A. Seljavkin. Tanky byly ještě v květnu nasazeny na frontu v oblasti Jekatěrinoslavi a Kremenčugu, kde bojovaly proti Grigorjevově brigádě, která mezi tím přešla na stranu bílých. V červnu tanky praporu bojovaly s oddíly N. Machna a pomohly k doybtí železnice Melitopol-Alexandrovsk. V červenci se oddíl nalézal v obalsti Novomoskovska. A zde došlo ke katastrofě. 26.7. během střetu s Dobrovolnickou armádou byly oddíly rudých poraženy a v panice opustily bojiště. Tanky byly opuštěny a padly do rukou bílých. V této situaci bolševikům zůstal jediný tank. Ten byl začleněn do Sverdlovova oddílu obrněných aut a vyslán na jižní frontu pro podporu 8. armády. Oddíl měl dvě obrněná auta, jeden tank, několik nákladních aut, dva motocykly a 52 mužů (všichni komunisté) a nemohl na frontě dosáhnout velkých úspěchů. Jediný tank padl pravděpodobně do rukou bílých na podzim tohoto roku. V Moskvě mezitím padlo rozhodnutí o zahájení výroby kopií Renaultu. 10.8. Rada lidových komisařů a Rada vojenského průmyslu vybraly za výrobce tanků závod Krasnoje Sormovo. Vzorový tank tam byl dodán 29.9. Byl naložen do tří železničních vagónů. Skladovaný od března zde byl tank dál rozkrádán. Kopírování tanku bylo zahájeno v září a dokončeno v říjnu. V Krasnom Sormově byla vytvořena konstrukční brigáda ve složení G.K. Krymov, P.I. Saltanov, V.A. Moskovin a Spiridonov, která zahájila přípravu dokumentace. Technologií výroby se zabýval F.I. Něfědov a detaily vypracovali Čepurnov, Volkov a Jastrebov. Z Ižorského závodu, zabývající se výrobou pancéřových desek, byla přesunuta skupina čtyř osob, kterou vedl Artěmjev. Vypracováním pohonu bylo svěřeno závodu AMO v Moskvě. Pohonem kopie francouzského tanku měl zajišťovat motor Fiat, modifikovaný dle vzoru tankového motoru Renault. Celou práci dozoroval ing. Kalinin, jemuž pomáhal ing. Pjolunkovský a pět kreslířů. Kromě Rusů zde byli dva Francouzi, bývalí pracovníci Renaultu a na nich spočívala hlavní tíha vypracování dokumentace vozidla. Výroba tanků dostala nejvyšší možné priority. 1.11. byla při Radě vojenského průmyslu vytvořena speciální komise, která se zabývala řešením problémů, svázaných s přípravou dokumentace a výroby. Vedení na projektem měla Tanková fakulta Hlavní komise vojensko-inženýrské. Nejvyšším činitelem celého předsednictva byl komisař Ústřední tankové komise I.Ch. Gaugel. Tento muž za pomoci hesel a vytažené pistole nutil celý kolektiv k maximálním výkonům. I přes takové podněty byl postup pomalý. Tým montující tanky měl problémy s řezáním a nýtováním plechů pancíře. Nepodařilo se splnit závazky z 22.8.1919, plánující vyrobení 15 kusů během devíti měsíců. Průběh výroby v letech 1920-21 probíhal následovně: v červnu stupeň dokončení prací byl 37%. V srpnu byl dokončen jeden tank, ale bez výzbroje, ostatní tanky byly dokončeny ze 42%. V září byl dokončen jeden tank, ale nikdo ho neodebral, tři tanky byly dokončeny z 85% a zbývající ze 40%. V říjnu byl dokončen jeden tank, tři dokončeny z 95%, jeden ze 75% a jeden z 15%. V listopadu byl jeden tank poslán do Moskvy, dva další byly dokončeny, tři dokončeny z 95%, jeden z 30% a jeden z 15%. V prosinci byl do Moskvy odeslán další tank, odborníkům předvedeny tři další, další tři byly dokončeny, jeden z 80%, jeden z 50% a jeden z 30%. V lednu byl odeslán jeden tank. V únoru a březnu byl dokončen vždy jeden tank. V dubnu bylo odesláno pět kusů, jeden dokončen z 97%, dva z 85% a jeden z 45%. V květnu byly dokončeny všechny rozpracované tanky. Tank sloužící jako vzor byl předán armádě bez výzbroje a byl proto používán jako tahač. První sériový tank začal zkoušky 31.8.1920. Ověřování provozuschopnosti strojů trvalo do 12.9. Poté byl tank vyzbrojen kanónem Puteaux a s nápisem na boku Bojovník za svobodu soudruh Lenin byl předán darem Lvu Trockému. Další tanky obdržely následující názvy: č. 2 - Parižskaja Komuna, č. 3 - Karl Marks, č. 4 - Lev Trockij, č. 5 - Lejtenant Šmidt, č. 6 - Karl Libknecht, č. 7 - Krasnij Borjec, č. 8 - Krasnaja Zvězda, č. 9 - Proletarij, č. 10 - Svobodnaja Rosija, č. 11 - Černomorec, č. 12 - název neznámý, č. 13 - Burja, č. 14 - Kerč a č. 15 - Poběda. Původně bylo plánováno, že z vyrobených tanků bude vyrobeno pět oddílů po třech tancích, jeden s kanónem a dva s kulomety. Kanónovou výzbrojí byla děla Puteaux a Hotchkiss ráže 37 mm. Kanóny namontovaly Putilovské závody. Kulomety Hotchkiss ráže 8 mm pocházely z ukořistěných anglických tanků a byly dodány ze skladu v Moskvě. Již v etapě přípravy do výroby bylo rozhodnuto, že taková výzbroj není dostačující a všechny tanky měly s nezměněnou věží dostat kanón i kulomet Hotchkiss, umístěný v kulovitém střelišti na boku věže, střílet z něj bylo poměrně komplikované. Toto nepříliš promyšlené rozhodnutí bylo přijato 31.9.1919 na Tankové fakultě Hlavní komise vojensko-inženýrské. Realizaci v 100% šíři neumožnil nedostatek výzbroje. Nakonec bylo osm tanků vybaveno kanónem a kulometem, tři jen kanónem a tři (č. 11, 12 a 13) nebyly vyzbrojeny. Teprve koncem 20. let se podařilo všechny tanky vyzbrojit nebo přezbrojit kanónem Hotchkiss. Tanky z Rudého Sormova nebyly ze 100% kopiemi originálu, kromě motoru se lišily i výbavou, ale zvenku byly identické. Kromě názvů KS a M (malyj) byly označovány také jako ruskij Reno, Reno ruskij nebo tanki Fiat (podle použitého motoru). Vyrobené tanky nebyly nikdy bojově nasazeny. Výroba dalších strojů nepokračovala, tank byl uznán jako příliš komplikovaný, pomalý a neefektivně vyzbrojený. Ale získané zkušensoti umožnily po několika letech sériovou výrobu tanku MS-1. Pokud by nebyly vyrobeny tyto první tanky, objevily by se další ve výzbroji Rudé armády mnohem později. Zatímco sovětské kopie FT-17 se do bojů nedostaly, ukořistěným strojům se této možnosti dostalo. "Dodavateli" těchto tanků byla na západě polská armáda a na východě armáda americká. Polský 1. tankový pluk měl 120 tanků (72 s kanóny a 48 s kulomety) a vznikl na základě 505. tankového pluku francouzské armády. V bojích s bolševiky byl nasazen od srpna 1919. Do konce polsko-sovětské války bylo ztraceno 8 tanků a 12 bylo vážně poškozeno. Ze ztracených tanků jich 7 získali bolševici. Většina z nich se dostala do jejich rukou během červencových bojů o Grodno v roce 1920. Tři z nich (čísla 1661, 1806 a 3239) byly ukořistěny přímo ve městě a dva u stanice Sniadowo. Když byla v srpnu 1920 bolševická vojska poražena u Varšavy, rozkázal velitel tankových oddílů 4. armády ukořistěné tanky evakuovat. 23.8. začala příprava. Místní velitel poskytnul 100 lidí a pětitunový jeřáb. Všichni se do 5 do rána dřeli a ničeho nedosáhli.

FT-17 z Wrangelovy armády, rozmontovaný a připravený k transportu, Krym, léto 1920.

FT-17, ukořistěný od francouzských vojáků. Tanková brigáda náhradních dílů, Moskva, 1922.

Tanky amurských partyzánů, Blagověščensk, srpen 1920.

Během dne se pokoušeli opravit nejméně poškozený tank, i to neúspěšně. Teprve 25.8. se podařilo 250 lidem naložit tanky na železniční vagóny a připravit je na cestu do Minska. Ruční nakládání tanků, vážících 6,5 tuny, nebylo jednoduché. Není známo, zda byly opraveny všechny ukořistěné tanky a zda byly některé z nich použity bojově. O něco dříve se na druhém konci bývalého impéria objevily americké tanky. V březnu 1920 dostaly americké jendotky 10 tanků FT-17. Tanky byly ukryty na vagónech amerického Červeného kříže, určených k humanitární pomoci. Kamufláž však nepomohla. Železničáři, sympatizující s bolševiky, tanky objevili. Místní bolševici přesunuli vagóny, maskujíce je jako transport zboží, do Blagověščenska, obsazeného rudými. Místo ukradených vagónů přistavili jiné. Takto získané tanky, nazývané tanky amurských partyzánů, byly jen zdánlivě cennou kořistí. Tanky nebyly vyzbrojené, což se obecně praktikovalo během transportu. Neměly také svíčky a pohon ventilátoru. V létě se šest tanků podařilo uvést do provozuschopného stavu. Vyzbrojeny byly vším dostupným, jeden dostal kanón ráže 37 mm, další kulomety Hotchkiss nebo Maxim. Na ochranu kulometů, což bylo v případě kulometů Maxim chlazených vodou nutné, byly instalovány pancéřové pláty, znemožňující plný obrat věže. Posádku tanku tvořily většinou dva nebo tři muži. V srpnu se podařilo opravit všechny tanky. Byl z nich zformována 1. amurská těžká tanková jednotka, složená z pěti čet a údržbářského oddílu. Každá četa měla dva tanky. Velitelem jednotky byl N. Šamraj. Byl to jediný tankový oddíl Lidové revoluční armády Dálněvýchodní republiky. Každý z tanků měl svůj název. V 1. četě č. 9524 Bezpoščadnyj a č. 9141 Internacional, v 2. četě č. 4320 Sivuč a č. 9108 Zorkij, v 3. četě č. 9446 Lazo a Muchin, ve 4. četě č. 9092 Revoljucioner a č. 1871 Groza a v 5. četě č. 1930 Amurjec a č. 9096 Mstitel. 10.8. byla tanky předvedeny na přehlídce v Blagověščensku. Do 20.9. se oddíl ztenčil na 6 vozidel, z nichž jedno bylo v opravě. Z nich dva nebyly vyzbrojeny, dva byly vyzbrojeny japonským kanónem 37 mm, ale bez lůžka, zachycujícího zpětný ráz. Tyto dva tanky měly zásobu 350 nábojů. Poslední dva tanky byly vyzbrojeny kulomety. Hotchkiss měl zásobu 5.000 nábojů, ale Maxim jen 250. K Maximu chyběly také náhradní hlavně a závěry. V době letních a podzimních bojů se ukázalo, že tank je třeba převézt co nejblíže bojišti a že je náchylný na poškození. Chyběly nejen náhradní díly, ale i nářadí. Přestože bojová hodnota tanků nebyla velká, jejich účinek na morálku nepřítele byl ohromný. Již samo objevení se několika tanků na bojišti znamenalo pro rudé vítězství. Například 19.9.1920 podporovaly tanky 3. čety útok 5. amurské brigády Dálněvýchodní republiky na stanici Urulga. I když měli palebnou převahu, bílí po objevení tanků v panice opustili pozice. Celý rok 1921 byly tanky intenzívně využívány až do celkového ojetí. Jednotlivé tanky procházely změnami výzbroje. V prosinci byly tanky na rozkaz Vojenské rady armády Dálněvýchodní republiky staženy z fronty a poslány do opravárenských závodů v Rusku. Ale ne všechny, na místě zůstala 2. četa. Tank Sivuš byl tehdy vyzbrojený kulometem Maxim a Zorkij kulometem Hotchkiss. Tyto tanky měly být opraveny na místě, ale do 28.1.1922 byl hotový jen Zorkij. Následující den byl tank vyslán na frontu. 9.2. přijel do stanice Voločajevka a příští den zahájil svůj poslední boj. Rěchota, kterou doprovázel, ustoupila a tank byl ponechán na místě boje. Posádce se podařilo ráno obsadit tank a vyjet do boje. Protivníkem byl obrněný tank Kappeljevjec. Poněvadž posádka vlaku již tank zaměřila, byl boj krátký. První výstřel utrkl napínací kolo, druhý prostřelil tank skrz. Posádka, která jako zázrakem přežila, uprchla a stihla ještě zapálit svůj tank. Byl to poslední bojový výstup sovětských FT-17. Účast těchto tanků na straně bílých byla více symbolická. V září 1919 se bojů u Gatčina zúčastnily tři FT-17. Tyto tanky byly 20.9. přivezeny z Finska a po bojovém nasazení 24.9. a 25.9. vráceny. V červni 1920 byla ve Wrangelově armádě nasazena četa, složená ze dvou FT-17 s názvy Sěryj a Skromnyj. Bylo nasazeny 2.7., ale vyřadily je poruchy. Byly odeslány do opravy a více se na frontě neukázaly. Ukořistěné tanky byly ještě během občanské války opraveny v Charkově, v továrně na lokomotivy. V květnu 1921 byl v tomto závodě vytvořen samostatný záložní tankový oddíl. Na počátku roku byly ze zde umístěných tanků vytvořeny dva oddíly…. zemědělských tahačů. Lehké FT-17 se pro tuto roli celkem hodily. Byl z nich vytvořen 6. oddíl, vybavených tanky vlastní výroby a 7. oddíl, vybavený francouzskými tanky. Na počátku března byly vyslány do Povolží. V září 1923 byly tankové oddíly reorganizovány. Tanky FT-17 byly zařazeny do jednotek lehkých tanků, složených ze tří oddílů. První oddíl měl šest středních tanků MK-A, druhý 6 FT-17 s kanóny a třetí šest FT-17 s kulomety. 2. flotila lehkých tanků byla umístěna v Lefortovu. V září 1924 byla opět změněna organizace tankových jednotek. Byl vytvořen pluk se dvěma prapory s 18 tanky, těžkými, středními a lehkými. Zbývající tanky se ancházely v opravnách nebo vojenských školách. Následující rok byl pluk zvětšen o třetí prapor, praporům byla dodána třetí rota. Od roku 1927 byly po nasazení nových tanků MS-1 vytvořeny oddíly, vyzbrojené smíšenou výzbrojí. Tanky Renault zůstaly vy výzbroji do konce 20. let. 30.1.1931 se ve výzbroji Rudé armády nacházelo 27 FT-17. Z toho ze sovětské výroby bylo ve velitelských kurzech - 1, ve vyšších vojenských školách - 9, v 2. tankovém pluku - 1, ve vojenské technické akademii - 2, ve škole tankových vojsk v Orlu - 1, ze strojů francouzské výroby bylo ve vyšších školách - 1, v Osoviachimu - 5, v 11. letecké brigádě - 1, na výcvikovém polygonu - 1 a ve skladu č. 37 - 3. Dva tanky ze skladu měly být předány na polygony. V roce 1938 měla ještě Rudá armáda dva porouchané FT-17, které byly určeny do muzeí. Do muzea v Kubince byl předán jeden. Mohl to být tank ukořistěný na Polácích u Grodna. Ale kontakt Rudé armády s těmito tanky neskončil v roce 1938. O rok později, během sovětského naapdení Polska, padlo do rukou Rudé armády několik polských FT-17, ve verzi pancéřových drezín. O několik měsíců později, během Zimní války, ztratila finská armáda 30 ze svých 34 FT-17. Část těchto tanků, většinou značně poškozených, byla Rusy odvezena. Po obsazení pobaltských republik Rudou armádou, se její výzbroj rozšířila o litevské a estonské Renaulty. Tyto státy zakoupily po 12 těchto tancích. Je známo, že v červnu 1941 byly nasazeny litevské tanky. Poslední tanky tohoto typu Rusové ukořistili během posledních měsíců války na Balkáně a v Říši. Německá armáda a policie používala několik těchto starých tanků. V oblasti Štětína ukořistily sovětské jednotky šest německých muzejních kousků, mezi nimi i polský FT-17. Je možné, že v Mandžusku byly ukořistěny tanky japonské výroby.

Polský tank, zničený u Brestu v roce 1939.




Antropomorphia: Evangelivm Nekromantia

26. ledna 2013 v 19:59 | paulito |  Hudba
70%
2012

Death metalová holandská skupina z Tilburgu, aktivní v letech 1989-1999 a od roku 2009 se svým druhým LP. Hraje ve složení Marc van Stiphout (baskytara), Marco Stubbe (bicí) a Ferry Damen (zpěv, kytara).





Acid Death: Eidolon

26. ledna 2013 v 19:53 | paulito |  Hudba
80%
2012

Řecká death metalová skupina z Athén, založená v roce 1989, rozpuštěná v roce 2001 a opět hrající od roku 2011 se svým třetím LP. Hraje ve složení Savvas Betinis (baskytara, zpěv), Kostas Alexakis (bicí), John Anagnostou (kytara) a Dennis Kostopoulos (kytara).





Prehistoričtí lovci

26. ledna 2013 v 15:44 | paulito |  Dokumenty
Dvě řady zajímavého seriálu National Geographic o vrcholových predátorech věku savců, kde se ke slovu dostávají šavlozubý tygr, medvěd, pravlk, žralok Carcharodon nebo třeba pekelné prase Entelodon. Velice dobře natočené a velice poučné.

Největším vlkem, který kdy na Zemi žil, byl Pravlk. Přes 100 000 let se tomuto odolnému druhu dařilo přežívat, ve smečkách čítajících 30 i více jedinců byli schopni úspěšně bojovat s mnohem většími soupeři, jako byl např. medvěd krátkočelý nebo šavlozubá kočka. Ale ani tato velká síla smečky nedokázala zabránit vyhynutí pravlka, přestože jeho menší, méně obávaný bratranec, vlk šedý, záhadně přežil.




Největším medvědem, který kdy na Zemi žil, byl medvěd krátkočelý. Dospělý jedinec medvěda krátkočelého byl nejdravějším zvířetem pleistocénu. Budeme zkoumat, jaký tento medvěd byl, čím se živil, co zabíjel a proč vyhynul.


Inbred

25. ledna 2013 v 6:57 | paulito |  Filmy
50%
2011
Horor / Thriller / Komedie
Režie: Alex Chandon
Hrají: Jo Hartley, James Doherty

Čtyři mladiství delikventi tráví víkend spolu se svými sociálními pracovníky v odlehlé vesnici Yorkshire Mortlake, kde to vypadá jako by se zastavil čas. Po menším incidentu s místními obyvateli začnou brutální krvavé nájezdy starousedlíků, které se změní v nepředstavitelnou noční můru.
Nebýt první poloviny, která mic psychologizuje, tak to má opravdu spád, v té druhé je mrtvol spoustu, takový veselý buranský masakt :-)




Dresden (The Dresden File)

24. ledna 2013 v 18:49 | paulito |  Filmy
60 %
2007
Fantasy / Krimi / Mysteriózní / Drama
Režie: David Carson, Michael Nankun, James A. Contner
Hrají: Paul Blackthorne, Valerie Cruz, Raoul Bhaneja, Daniel Kash, Matthew Knight, Deborah Odell, Kim Coates, atd.

Harry Dresden (Paul Blackthorne) je na první pohled obyčejný třicátník, žijící v současném Chicagu, který chodí do bistra na hranolky, balí holky a má problémy s pokutami za parkování. Harry je ale ve skutečnosti čaroděj, který ve zlatých stránkách nabízí vymítání duchů nebo zbavování zlých kleteb. Na svoje živobytí si přivydělává i jako soukromý detektiv nebo konzultant policejního oddělení, které vede nadporučík Connie Murphy (Valerie Cruz). Spolu se svým duchařským kamarádem Bobem (Terrence Mann) bojují proti temným silám a balancují na hraně zákonů lidských a hlavně zákonů Nejvyšší rady. Seriál byl natočený podle knižní série spisovatele Jima Butchera.
Seriál není tak špatný, ale řekl bych, že hodně tratí na tom, že hlavní postava není příliš sympatická, je to takový Colombo magie a to dne sprostě moc neletí...




Opera IX: The Call Of The Wood, Black opera symphoniae mysteriorum in lauden tenebrarum,

21. ledna 2013 v 19:24 | paulito |  Hudba
Italská gothic/doom/black metalová skupina z Bielle, založená v roce 1988 a na kontě má již 6 LP. Hraje ve složení Ossian (kytara), Vlad (baskytara), Dalamar (bicí) a M. (zpěv, kytara).

The Call Of The Wood
70%
1995




Black opera symphoniae mysteriorum in lauden tenebrarum
80%
2000




František Kalenda: Ordál

21. ledna 2013 v 8:04 | paulito |  Knihy
Prvorozený Samuel přišel kvůli maceše a jejímu čerstvě narozenému synovi o dědický nárok a stal se v rodné tvrzi nežádoucím. Než aby přistoupil na to, že se bude věnovat církevní kariéře ve vzdálené Pešti, rozhodne se uprchnout. Útočiště hledá u svého strýce, transylvánského velmože Aybarse Egerváriho, proslulého svou krutostí. Očekává, že na jeho hradě najde klid i náklonnost Egerváriho sebevědomé dcery Erzsébet. A snad se jednou bude moci vrátit domů - jako dědic. Místo toho se však stává svědkem únosů dětí a je zatažen do vztahů poznamenaných dědičným šílenstvím. Ale záleží vůbec na osudu jednoho člověka nebo jednoho panství? Konec světa se blíží a s ním jezdci Apokalypsy. Ordál není jen zkouškou Samuela Sigraye - ordál přinášejí Tataři. A ohni čelí celá Evropa.
Není to špatná kniha, ale potenciál byl daleko vyšší, nicméně je zasazena do zajímavé doby i místa se značnou dávkou nadpřirozena...



Ortel ve Wattu 19.1.2013

20. ledna 2013 v 13:24 | paulito |  Ostatní
Tak první pařbička tohoto roku se opravdu vydařila, spoustu pivek, dobré muziky a do finále kola s rumem a poslední tramvajkou domů, pořádně unavení... prostě super :-)









Nemirie: Civilization

18. ledna 2013 v 18:08 | paulito |  Hudba
80%
2012

Druhé LP ruské melodické death metalové skupiny ze samary, založené v roce 2006. Hraje ve složení Anton Jermakov (baskytara), Nikita Kočkin (bicí), Andrej Jelesin (kytara), Pavel Kupajev (kytara) a Nikita Djačenko (zpěv).





Kaotik: Starving Death

18. ledna 2013 v 18:02 | paulito |  Hudba
80%
2011

Kanadská death/thrash metalová skupina z Quebeku, založená v roce 2007 se svým prvním LP. Hraje ve složení Alexis Goulet-Bouchard (baskytara), Jeff Tremblay (bicí), Fred Tremblay (kytara, zpěv), Samuel paré (kytara) a Pierre-Luc Simard (zpěv).





Operace Paukenschlag - německá ponorková ofenzíva proti USA, 1942

18. ledna 2013 v 17:56 | paulito |  Historie

Pod vlivem japonského úspěchu v Pearl Harboru, vyhlásil 11.12.1941 Adolf Hitler válku USA. Toto jeho rozhodnutí je považováno za jeden z největších omylů Führera. Účast ve válce na straně japonského císařství byla snahou ho zatáhnout do války proti SSSR. Jinak by pravděpodobně prezident Franklin D. Roosevelt nepřesvědčil kongres pro válku v Evropě, když USA válčily již v Pacifiku. U-bootwaffe, bojující v Atlantiku s Royal Navy, musela čelit novému protivníkovi. Tentokrát oficiálně, protože již několik měsíců Američané rozšířili svoji bezpečnostní zónu v Atlantiku a jejich vojenská plavidla eskortovala konvoje, čímž porušovala neutralitu. Prezident Roosevelt se rozhodl podporovat Velkou Británii, která byla závislá na lodní dopravě a německé U-booty potápěly více lodí, než byli schopni Britové vyrábět. To mohlo přinést Třetí říši vítězství v Atlantiku. První lodě US Navy se zapojily do bitvy o Atlantik již v září 1941. Torpédoborce eskortovaly britské konvoje a na útoky U-bootwaffe nebylo třeba dlouho čekat. 17.9. během útoku na konvoj SC 48 zasáhla U-568 USS Kearny a torpédo zabilo 11 námořníků a 22 zranilo. Díky úsilí celé posádky byla loď zachráněna, ale byla dlouho v opravě. O dva týdny později (31.9.) 600 mil západně od Islandu potopila U-552 Ericha Toppa americký torpédoborec USS Reuben James při eskortě konvoje HX 156, zahynulo 115 námořníků, zachráněno bylo 45. Kromě angažování v Atlantiky nebyly Spojené státy připraveny na útoky ponorek. Chyběly jim zkušenosti, vybavení i plavidla. Proto stanul před velitelem amerického námořnictva Ernesta J. Kinga těžký úkol. US Navy musela bojovat v Pacifiku i Atlantiku. Přednost dostal Pacifik, protože ohrožení ze strany japonských letadlových a bitevních lodí vypadalo větší, než nejasná hrozba ze strany U-bootů. Proto byly v prosinci do Pacifiku přesunuty čtyři torpédoborce a v lednu 1942 jich v Atlantiku zůstalo jen 21. V prosinci 1941 měla U-bootwaffe k dispozici 90 ponorek, z nichž byla většina v severním Atlantiku. Jako první vlna bylo do amerických vod vysláno pět ponorek Typ IX a deset Typ VII. Ty druhé vezly palivo i v balastních nádržích a nádržích na vodu, což zvětšilo jejich dosah o 1000 mil a operační dobu na 41 dnů. Ponorky dostaly přiděleny operační zóny. Jako první vyrazily na moře ponorky Typu IX. 18.12. opustila Lorient U-125, která odplula na západ. Během devíti dnů vypluli další čtyři U-booty. Američané nedostávali zprávy o hrozícím nebezpečí. Věděli sice o možnosti přesunů U-bootů do západního Atlantiku, ale momentálně je více zajímaly šokující porážky v Pacifiku. Co horší, k dispozici zůstala obráncům jen Eastern Sea Frontier a 20 malých lodí, z nichž jen tři mohly být nasazeny do boje. V té době se U-booty již přibližovaly k vyznačeným rajonům. 11.1.1942 potopila U-123 (Kptlt. Reinhard Hardegen) 300 mil na východ od Cape Cod dopravní loď SS Cyclops (9.500 BRT), které velel kapitán Leslie Webber Kersley. Poslala ji ke dnu dvěma torpédy, přestože radista vysílal SOS. První oběť operace Paukenschlag skončila na dně moře. 13.1. zaujaly tři U-booty pozice u východního pobřeží USA. U-123 hlídkovala u Long Islandu, U-125 (Kptlt. Ulrich Folkers) u New Jersey a U-66 (Korvkpt. Richard Zapp) u mysu Hatteras. Němci byli zaskočeni osvětlenými přístavy, světly Manhattanu a nedostatkem obrany lodí, plujících na všechny strany. Po těžkých konvojových bitvách to bylo snem každého ponorkového velitele. Krátce po půlnoci poslal Hardegen ke dnu panamský tanker Nomess (9.000 BRT). Poté, dle Dönitzova rozkazu, položil ponorku na dno, aby šetřil palivo a dal odpočinout posádce. V noci se vynořil, aby pronásledoval další oběti. Všechny U-booty útočily na lodě salvou dvou až čtyř torpéd. Pokud se cíl hned nepotopil, dali Němci čas posádce k opuštění lodi a potopili ji palbou z děla. Tato taktika nebyla změněna do konce tažení. Hardegen potopil ještě tanker Coimbra (6.800 BRT), poté se skryl u mysu Hatteras. V noci 18.1. potopil během sedmi hodin torpédy a dělem čtyři lodě. Během zpáteční cesty potopil dělem ještě dvě lodě a tak jich bylo celkem devět (53.173 BRT). Byl za to vyznamenán Rytířským křížem. Podobně jako Hardegen, i Richard Zapp vplul mezi osvětlené lodě a torpédoval dvě z nich, mezi nimi jeden tanker. Před návratem do Francie potopil pět lodí (33.456 BRT). Nejmenší štěstí měl Folkers na U-125, který potopil jen nákladní loď West Ivis (5.700 BRT). Na jiné vypálil sedm torpéd, ale žádným netrefil. Poslední dvě ponorky Typu IX začaly u pobřeží Kanady. U-130 (Korvkpt. Ernst Kals) potopil šest lodí (36.988 BRT) a U-109 (Kptlt. Heinrich Bleichrodt) čtyři (27.651 BRT). Celkem poslalo pět U-bootů Typu IX ke dnu 25 lodí (156.939 BRT). Následně připlulo do kanadských vod deset menších ponorek Typu VII. Ponorky potopily 18 lodí (85.374 BRT). Mezi 43 potopenými loděmi bylo 13 tankerů o objemu 200.000 BRT. Jedinou spojeneckou reakcí bylo vyslání čtyř amerických torpédoborců z Argentiny. Jedině U-87 byla poškozena spojeneckým letectvem. První úspěchy německých U-bootů vyvolaly neklid spojeneckého velení. Vyšel najevo nedostatek doprovodných lodí, hlídkových letounů a nedostatek zabezpečení. Lodní provoz nebyl organizován konvojovým systémem. Navíc byla zatemněná plavidla dokonale viditelná na pozadí osvětleného břehu, což usnadnilo jejich hledání. Co horší, nemělo se to rychle změnit! Teprve v květnu byly od kapitánů torpédovaných lodí vyžadovány informace o útocích ponorek. Umožnilo to obeplouvání ohrožených oblastí jinými trasami. Teprve teď byly formovány konvoje. Na pobřeží byly instalovány radiové zaměřovače HF/DF, které nalezly pozice U-bootů pomocí zaměření jejich rádiové komunikace. Bylo ještě třeba vyškolit jejich obsluhu a to si žádalo čas. Bylo posíleno také letectvo. Bomber Command nasadilo do boje bombardéry B-18 a B-25 a čtyřmotorové B-17, ale žádný z nich nebyl vybaven radarem. Hlídkovaly hlavně během dne, ale největší aktivita U-bootů se soustředila na noc. Pomohlo také nasazení létajících člunů PBY Catalina. Posádky však byly tak špatně vyškoleny, že jeden stroj omylem bombardoval americký torpédoborec, považující ho za U-boot. Naštěstí bomby vybuchly daleko od cíle. V té době na přelomu ledna a února připlula k břehům Ameriky druhá vlna U-bootů - 12 Typu IX a 14 Typu VII. Šest Typ VII bylo s Typem IX vysláno k pobřeží USA, operační oblastí byly jako dříve Hatteras, Florida, New York a pobřeží Kanady. Mezi ponorkami Typ IX se jako nejlepší ukázala U-106 (Kptlt. Hermann Rasch), který poslal ke dnu pět lodí (42.139 BRT), mezi nimi tanker Rochester (6.800 BRT) a pasažérskou loď Amerikaland (15.400 BRT). Mezi čtyřmi loděmi, které potopila U-103 (kptlt. Werner Winter), byly tři tankery. Z 26 U-bootů druhé vlny se jen tři vrátily bez toho, aby potopily nějakou loď, celkem potopily 71 plavidel o 400.966 BRT. Přišly také první ztráty. Při plavbě k břehům Ameriky a zpět musely ponorky překonat celý Atlantik, kde se často setkávaly s britskými konvoji. Eskorta jednoho z nich (OS 18) potopila 6.2. ponorku U-82 s celou posádkou (Kptlt. Siegfried Rollmann). Ještě hůře bylo v březnu, kdy byly potopeny tři U-booty. 1.2. Němci nasadili novou verzi šifrovacího stroje Enigma, což způsobilo problémy spojeneckým kryptologům s odhalováním jejich depeší. Tento fakt ještě více usnadnil německým ponorkám operaci Paukenschlag. V záloze měli další pomoc, 1.4. byla do služby uvedena první ponorka-tanker U-459, která doplňovala na moři U-bootům palivo, torpéda a potraviny, čímž umožňovala jejich další nasazení. Americké torpédoborce prováděly z východních amerických přístavů hlídky proti U-bootům. Jejich hlavním úkolem byly eskorty vojenských konvojů a jen někdy hlídkovaly v pobřežních vodách. Co horší, Němci se nebáli střetů s nimi. 27.2. zasáhla U-578 (Korvkpt. Ernst-August Rehwinkel) torpédem tanker Resor (7.500 BRT), který explodoval ve velkém ohnové kouli. Následující den ve stejné oblasti torpédovala torpédoborec USS Jacob Jones, dvě torpéda ho rozlomila na dvě části a zachránilo se jen 11 amerických námořníků. Ponorky zde byly takřka bezpečné a řada německých velitelů získala první úspěchy v amerických vodách. Tato vlna U-bootů potopila 57 lodí, po sedmi úspěších získali U-126 (Kptlt. Ernst Bauer) a U-124 (Korvkpt. Johann Mohr). Mohr hlásil během osmi dnů deset lodí o celkové tonáži 64.000 BRT. Jedn az jeho obětí, tanker Esso Nashville (7.934 BRT) se přelomila na půl. US Navy je odtáhla do přístavu, kde byl opět opraven! Američané šli nejrychlejší cestou a začali vyzbrojovat obchodní lodě děly. Na moři se také objevily vyzbrojené lodě, maskované za obchodní. Celkem tak bylo vybaveno 100 lodí. Také posilovalo letectvo, které dostalo větší dodávky strojů A-29 Hudson a PBY Catalina. Bylo tak možnén zahájit pravidelné hlídky. 2.3. vyplul na svoji druhou hlídku Reinahrd Hardegen na U-123. Již během cesty potopil v Atlantiku dva tankery, ale poté (26.3.) se dostal do boje u mysu Hatteras s vyzbrojenou obchodní lodí. Nejdřív musel uprchnout, ale poté ji potopil. Bez ohledu na přítomnost hlídkových lodí a letadel zasáhl několik plavidel. Poté se U-123 dostala pod silný protiútok nepřítele. Hardegen odplul do hlubších vod, kde položil ponorku na dno, aby provedl opravy a posádka si mohla odpočinout. 12.4. potopil torpédy a dělem dvě nákladní lodě a poté se vrátil do Francie. Poslal na dno deset lodí, z toho sedm tankerů. V Atlantiku poslal ke dnu ještě jendu nákladní loď, čímž ustanovil rekord U-bootwaffe. Také ostatní ponorky, které vypluly k břehům Ameriky v březnu, dosáhly značných úspěchů, potopily 75 lodí. Mezi ponorkami Typu VII byly nejúspěšnější U-754 (Kptlt. Hans Oestermann) se sedmi potopenými loděmi (31.578 BRT) a U-552 (Korvkpt. Erich Topp) se šesti plavidly (39.475 BRT). Jedinou ztrátou byla U-85, která byla potopena na mělčině a Američané tak poničili její vrak, že z ní nemohli dostat žádné zpravodajské informace. Ale stále silnější obrana Spojenců a zavedení systému konvojů přinutilo admirála Dönitze k převedení svých ponorek do Karibského moře a Mexického zálivu. Byl toi počátek největších úspěchů U-bootů v operaci Paukenschlag. Každý den se v těchto vodách rozezníval hluk explozí. Němci se cítili tak bezpečně, že řadu útoků provedli na dohled k pobřeží. První pbětí v Mexickém zálivu byla nákladní loď SS Norlindo (2.686 BRT), kterou potopila 4.5. U-507 (Korvkpt. Harro Schacht). Potom začala opravdová řež. Polovina posádek nákladních lodí zahynula při útocích ponorek, z tankerů se zachránil jen málokdo. U-booty se rovněž objevily v ústí Missisipi. Překvapení bylo jejich spojencem. Během deseti dnů od 10.5. potopily U-506 a U-507 potopily sedm lodí a poškodily dvě. Vlna ponorek, která opustila francouzské přístavy v dubnu, potopila 133 lodí (641.053 BRT)! Deset potopila U-156, po devíti U-125, U-162 a U-507, po osmi U-506 a U-502. Ta poslední byla jedinou obětí Spojenců, v Biskajském zálivu ji 2.7. při návratu potopil britský Wellington. U-booty Typu IX potopily 95 lodí (z toho 26 tankerů) a ztratily jen jednu ponorku. Rekord, který se nikdy nepodařilo překonat. Největší úspěch se povedl Kptl. Erichu Rostinovi, který velel U-158. Během své deváté hlídkové plavby, vykonané od 2.2. do 31.3., potopil čtyři lodě. Jeho další hlídka se konala od 4.5. a již ve středním Atlantiku potopil dvě lodě. Na jih od Kuby potopil osamělou nákladní loď a potom cestou k Mexickému zálivu ještě tři mezi 4. a 7. červnem. Poté odplul do ústí Missisipi, kde 11.6. a 12.6. potopil dva tankery. Další týden hlídkoval ve vodách jižního Mexika, kde potopil další čtyři lodě. Během jedné hlídky potopil 12 lodí s 61.200 BRT, za což dostal 28.6. Rytířský kříž. Cestou zpět do Francie potopil ještě jednu nákladní loď, což navýšilo jeho konto na 13 lodí (65.108 BRT). Nyní se však štěstí Ericha Rostina vyčerpalo. Poslední hlášení z U-158 bylo zaměřeno stanicí HF/DF na Bermudách a 30.6. byl proti ponorce vyslán Mariner z VP-74. Po 50 mílích uviděla posádka letadla po hladině se sunoucí ponorku s 15 lidmi, opalujícími s ena palubě. Jedna z bomb zasáhla trup a explodovala, když se U-158 ponořovala. Žádný z němců ponor nepřežil. Více štěstí měla posádka U-129 (Korvkpt. Hans-Ludwig Witt), která během své hlídky potopila 11 lodí (41.751 BRT). Po deseti vítězstvích dosáhly U-172 (Kptlt. Carl Emmermann) a U-159 (Kptlt. Helmut Witte), ta však při návratu padla v Biskajském zálivu za oběť Wellingtonu. Přicházely rovněž nebezpečné situace z nejméně očekávané strany. V noci 10.6. potopila U-68 (Korvkpt. Karl-Friedrich Merten) jednou salvou dvě nákladní lodě. Jedna z nich, SS Surrey (8.600 BRT), se potápěla pomalu a její posádka opustila loď na záchranných člunech. Merten, který vylovil jednoho z trosečníků, se dověděl, že loď převážela 5.000 tun výbušnin! Ve stejnou chvíli nastala podvodní exploze, která vymrštila ponorku nad hladinu. Po dopadu na hladinu moře utrpěla U-68 řadu poškození. Když opravil škody, vydal se Merten za další lodí a potopil jí jedním torpédem. Celkem potopila květnová skupina osmi ponorek Typu IX 64 lodí při ztrátě dvou vlastních ponorek. Mezi polovinou ledna a koncem června poslaly U-booty na dno 397 lodí, 171 u východního pobřeží USA, 62 v Mexickém zálivu a 141 v Karibském moři. Tato situace nemohla trvat věčně. V polovině května byl i zde zaveden konvojový systém, zatemnění pobřeží a na moři hlídkovala plavidla a letadla. Napřed byl tento obranný systém rozšířen jen u východního pobřeží USA, ale koncem července byl zaveden i v Mexickém zálivu. Nakonec byly vytvořeny konvoje mezi základnou Guantanamo na Kubě a Panamským průplavem. Byly rozmístěny HF/DF zaměřovače a hlídkové lodě a plavidla byly vybaveny palubními radary. Letecké základny byly rovněž založeny v Brazílii, na Kubě a dalších místech Karibského moře. U-booty musely stále obtížněji hledat cíle pro svá torpéda, pouštěly se až do vod kanadského zálivu sv. Vavřince. Všude již byly konvoje a silná obrana proti ponorkám. Brzy se to odrazilo na úspěšnosti U-bootů. Červnová vlna ponorek již potopila jen 58 lodí a ztratila šest ponorek. To přinutilo admirála Dönitze odvolat své posádky od východního pobřeží USA a poslat je k jižnímu. Stále vzrůstal počet ponorek, zařazených do služby. V létě 1942 operovalo v Atlantiku 100 ponorek. Podporovaly je ponorky-tankery, doplňující na moři palivo. V červenci a srpnu bylo do Karibského moře vysláno 15 U-Bootů Typ IX, z nichž 12 bylo vedeno novými veliteli. Jeden ze starých velitelů, Kptlt. Adolf-Cornelius Piening na U-155 vykonával již třetí hlídku v rámci operace Paukenschlag a hlídkoval v oblasti Trinidadu a Holandské Guyany. Během necelých dvou týdnů, do 10.8., potopil 10 lodí (43.982 BRT) a za své výkony obdržel Rytířský kříž. Silný systém konvojů a letecké hlídky přinutily admirála Dönitze odvolat své ponorky z Karibiku a Mexického zálivu. Dönitz přesunul své ponorky do zálivu sv. Vavřince, kde byla obrana ještě dost slabá. Tři U-Booty tam během dvou týdnů potopily osm lodí. Během plavby U-517 (Oblt. Paul Hartwig) na své deváté hlídce potopila devět lodí (27.283 BRT), podobně jako Kptlt. Heinrich Bruns hlídkující 18 dní v okolí Guyany na u-175 (33.426 BRT). V září byla ofenzíva U-bootwaffe na východním pobřeží Ameriky oficiálně zakončena. Poslední se vrátila do Francie 14.11. U-516. Německé U-booty se v této oblasti objevovaly ještě následující dva roky, ale nebyl to již takový masový úder, jako v roce 1942. Během deseti měsíců provedla U-bootwaffe úplnou řež mezi obchodními plavidly u Severní a Střední Ameriky, kde potopila 611 lodí s 3.1287.885 BRT při ztrátě 22 ponorek. Mezi potopenými loděmi bylo 142 tankerů s 1.073.283 BRT. Aby byl úspěch německých ponorek ještě viditelnější, je třeba dodat, že v té samé době potopili Němci v jiných oblastech jen 171 lodí (841.755 BRT).



20.4.1942, U-71 (Typ VIIC) Waltera Flachsenberga se vrací do přístavu po dvouměsíční hlídce u amerického pobřeží. Výsledek - 5 potopených lodí (38.894 BRT).


I Warned You: Breathing The Scarlets

15. ledna 2013 v 21:09 | paulito |  Hudba
80%
2012






The Devastated: Devil’s Messenger

15. ledna 2013 v 21:07 | paulito |  Hudba
90%
2012