Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Prosinec 2012

Operace Luftwaffe v Polsku 1.9.1939

31. prosince 2012 v 12:12 | paulito |  Historie

Bojů v Polsku se zúčastnily dvě letecké flotily, operující ze směru západního (Luftflotte 1) a jižního (Luftflotte 4). Území Polska bylo rozděleno na dvě operační zóny, rozdělené linií běžící přes místa Wolsztyn-Koscian-Pyzdry-Kutno-Lowicz-Skierniewice-Grojec-Radzyn-Motoryta. Luftflotte 1 disponovala 10 bombardovacími skupinami, 4 skupinami Stuk, 3 těžkými stíhacími skupinami, 18 stíhacími eskadrami a 3 eskadrami dálkového průzkumu. Luftflotte 4 měla k dispozici 8 bombardovacích skupin, 4 skupiny Stuk, 1 skupinu blízkého průzkumu, 2 těžké stíhací skupiny, 6 stíhacích eskader a 3 eskadry dálkového průzkumu. Nepočítaje Stuky, průzkumné, transportní a námořní letouny, Němci připravili k boji v Polsku 482 stíhacích letadel (334 Bf 109B/C/D/E, 103 Bf 110B/C a 45 slovenských Avií B-534) a 874 bombardovacích letadel (380 Do 17E/M/U/Z, 482 He 111E/H/J/P a 12 Ju 52/3m). Na Luftflotte 1 připadaly následující počty: 169 Bf 109D/E, 70 Bf 110B/C, 176 Do 17M/U/Z a 375 He 111H/J/P. Celkem to bylo 790 moderních strojů, proti kterým mohlo polské stíhací letectvo 97 PZL P.11a/c (stíhací eskadry III/1, IV/1, III/3, III/4 a 152. eskadra) a 20 zastaralých P.7a (123. a 151. eskadra). První bojové lety Luftwaffe ráno 1.9. byly ráno odvolány díky špatnému počasí a ranní mlze. Mnoho připravených jednotek Luftflotte 1 muselo čekat, než se počasí zlepší. Na jihu Polska posádky často nenalezly určené cíle a napadaly cíle záložní. Ze stejného důvodu musel být odvolaný masový nálet obou flotil na vojenské a průmyslové cíle ve Varšavě (operace Wasserkante).

Sever Polska (Luftflotte 1)
Luftflotte 1 disponovala dvěma většími leteckými uskupeními: Luftwaffenkommando Ostpreussen (Lw. Kdo. Ostpreussen) a 1. Fliegerdivision (1. Fl. Div.). Vojenské operace proti Polsku byly zahájeny 31 Stukami I./StG 1 z Lw. Kdo. Ostpreussen, které kolem 04.43 bombardovaly polská stanoviště u strategicky důležitých mostů v Tczewie. Stuky doprovázela přidělená eskadra Do 17Z z III./KG 3. Dorniery bombardovaly vojenská stanoviště u západní části mostu. Celou formaci vedly Ju 87B pod velením Oblt. Bruna Dilleye (3./StG 1), který vystartoval z Elblagu kolem 04.26 a přízemním letem překonal polskou hranici. Úkolem Stuk byl přesný nálet na vojenská stanoviště v okolí obou mostů. Letecký útok přerušil elektrická vedení k náložím na mostech. Ale Polákům se podařilo použít pomocné elektrické vedení a vyhodit mosty do vzduchu, než se k nim dostaly německé jednotky. Ještě než byly vystřeleny první výstřely a vybuchly první bomby, musela Luftwaffe odečíst první ztráty v této válce. Krátce po startu Stuk 1./StG 1 havaroval na východ od letiště v husté mlze jeden Junkers, posádka Fw. Giertz a Uffz. Tessner zahynula. Ve stejné době, kdy začala startovat skupina Oblt. Dilleye, vjížděly na start Do 17Z z II./KG 3. Bombardéry provedly zadané úkoly v oblasti Mlawa-Modlin-Kutno-Toruň a napadly letiště v Kutně a Grudziadzu, kde se jim bránilo polské protiletadlové dělostřelectvo. Jeden z poškozených Dornierů náležel do 4. Staffel. Letoun se vrátil na letiště v Heiligenbeil, ale poškození dosahovalo 60%. Zahynul pozorovatel Oblt. Walter Schott a dva členové posádky byli zraněni. Kolem 07.00 narazili letci z 5./KG 3 na polské stíhací letouny v oblasti Modlinu. Jednalo se o hlídku P.11 ze 152. stíhací eskadry. Incident zůstal bez ztrát. Kolem 04.45 odstartovalo z Schippenbeilu 30 Do 17Z z II./KG 2 s několika stroji ze Stabstaffel. Cílem bombardérů bylo letiště Terespol u Brzescia nad Bugem. Po náletu v 06.00 hlásily posádky zničení devíti polských letadel na zemi. Ve skutečnosti tam byly zničeny dva Losy z KZL a čtyři víceúčelové stroje z 213. cvičné bombardovací eskadry. Další 4 Zubry a 4 transportní Fokkery z Výsadkového oddílu byly pravděpodobně též odepsány jako ztracené. Německé hlášení informovalo o odhalení 14 dvoumotorových strojů na zemi, z nichž byly dva zapáleny. Při zpátečním letu zasáhlo polské protiletadlové dělostřelectvo nad Lomží Dornier ze 6. Staffel s posádkou Oblt. Westhause. Poškozený stroj nouzově přistál v okolí Brodnice. Dva členové posádky se dostali do polského zajetí. Stabsstaffel odepsala díky poškozením protiletadlovou palbou také jeden z Dornierů, padl pozorovatel Fw. Otto. Kolem 06.00 napadlo 30 He 111E z I./KG 1 základnu námořního letectva v Pucku a letiště v Rumii. První formace letící na Puck měla mít eskortu Messerschmittů Bf 109E z I.(J)/LG 2, ale start stíhaček byl odvolán. Mezitím nad Rumií operovaly dvě eskadry Heinkelů s eskortou Messerschmittů Bf 110C z I./ZG 1. Bohužel se několik desítek bomb sneslo na blízkou vesnici. Zbývající zničily na zemi několik letadel (zřejmě 9) z tamějšího aeroklubu. Polské protiletadlové dělostřelectvo zasáhlo jeden eskortující Messerschmitt z 1./ZG 1, Uffz. Weyand byl zraněn, letoun poškozen na 35%. O půl hodiny později 30 Dornierů z I./KG 2 bombardovalo letiště v Grodně a železnici v oblasti Grodno-Mosty-Augustów. Kolem 09.00 došlo ke vzdušnému boji v oblasti Varšavy, kde se II.(K)/LG 1 s eskortou stíhaček z 1.(Z)/LG 1 střetla se Stíhací brigádou plukovníka Pawlikowského. Kolem 30 bombardérů zde útočilo od 07.25 do 10.40. Gruppe se rozdělila na eskadry, aby napadla různé vojenské cíle ve Varšavě. Bombardéry měly sloužit k vyzkoušení polské obrany. Několik strojů ze 6. Staffel bombardovalo letiště Okecie a byly napadeny stíhačkami stíhací eskadry IV/1. Heinkely neměly žádné ztráty, naopak palubní střelec Gefr. Schmolke hlásil sestřel jednoho PZL v 08.00 30 km na východ od Varšavy. Němec musel zasáhnout P.11 pilotovaný ppor. Szmejlem ze 114. stíhací eskadry. Polák rozbil svůj stroj nedaleko Wyszkowa. Další stroje ze 6. Staffel napadly seřadiště ve Skierniewicích a železniční most poblíž Piaseczna. Zde ppor. Lokuciewski ze 112. stíhací eskadry čelně ostřeloval He 111H, který nouzově přistál v Schippenbeilu. Heinkel byl poškozen na 50% a na následky zranění zahynul Fw. Predeik. 4. Staffel napadla seřadiště v Ciechanově a 5. Staffel podobné cíle v oblasti Modlinu a Ciechanowa (5. Staffel měla jen 8 letounů). Tyto formace také napadly polské stíhací letouny v síle kolem 25 strojů. V 09.00 hlásil radista Uffz. Gabler sestřel PZL, který však nebyl poškozen. Němec zřejmě myslel stroj pilotovaný st. serž. Olewinským ze 114. stíhací eskadry, který byl sestřelen u Zegrze velitelem 1.(Z)/LG 1 Oblt. Müllerem. V 09.03 ostřeloval Fw. Schob čelně PZL, který pilotoval ppor. Palusinski ze 111. stíhací eskadry. Raněný pilot převrátil svůj P.11a na záda během nouzového přistání ve vsi Nadma. Palusinski stačil zranit velitele I.(Z)/LG 1 Maj. Grabmanna. Přes ohromnou početní převahu sestřelili Poláci jen jeden bombardér, He 111H, posádka Fw. Hinskeho zahynula. Heinkel byl sestřelen stíhači z IV/1. Úspěšnými byli por. Gabszewicz a kpt. Niewiara (114. stíhací eskadra). Dalšímu He 111H vysadil levý motor a posádka ho posadila v Powundenu na břicho. Letoun byl odepsaný. Na konci dne Gruppe hlásila: 1 letoun sestřelený, 1 letoun přistál na břichu (odepsán, poškozen z 60%), 3 letouny poškozeny ostřelováním nepřítele, 6 letounů bylo zasaženo, 4 letouny měly poruchu motoru. Střet Stíhací brigády s Heinkely ukazuje, jak zastaralé a slabě vyzbrojené byly polské stíhačky. Na druhé straně se He 111 ukázal jako robustní bombardér. I když byl často vážně poškozen, dokázaly ho posádky dotáhnout zpět na letiště. V poledne prováděly bojové úkoly 33 He 111H z II./KG 26 (11.25-13.00). Heinkely vzlétaly hlavně z letišť Poznaň-Lawica a Komorniki. Během letu do Poznaně se pokusily formaci bombardérů napadnout tři polské stíhačky ze 132. stíhací eskadry, ale musely se střetnout s eskortou 36 Messerschmittů Bf 109E z II./ZG 1. Jeden ze stíhačů hlásil pravděpodobný sestřel PZL, ale Poláci nehlásili žádné ztráty. Jen kpt. Jasinski byl lehce poraněn na levé ruce a napočítal ve svém stroji jedenáct děr. Dva He 111H byly lehce poškozené polským protiletadlovým dělostřelectvem. Hlavním úkolem německého stíhacího letectva byly eskortní lety a volné stíhání. Polské vojenské letectvo bylo jen málo aktivní a ke kontaktu s polskými letadly docházelo jen zřídka. Eskadry dlouhého průzkumu ztratily dopoledne dva stroje. Do 17P s posádkou Fw. von Ponceta z 1.(F)/121 byl sestřelen do Zemminer See u Neustettina. Kolem poledne napadly tři hlídkující P.11 ze 112. stíhací eskadry nad Varšavou osamělý Dornier ze 4.(F)/121. Por. Okrzeja ostřeloval Němce nad Wilanowem, následkem čehož Do 17P explodoval ve vzduchu. Zahynula posádka Lt. Lüdtkeho. Přes zlé počasí hlídkovaly intenzívně eskadry blízkého průzkumu. Při plnění úkolů ztratila v 04.30 9.(H)/LG 2 tři Henschely Hs 126. Jeden byl sestřelen během letu protiletadlovým dělostřelectvem v oblasti Chojnice. Posádka Oblt. Baumanna zahynula. Další dva Hs 126 havarovaly bez přičinění polského protiletadlového dělostřelectva.

30.12.2012: Výlet na Karlštejnsko

30. prosince 2012 v 18:32 | paulito |  Ostatní
Protože už jsme dlouho nikde nebyli a poslední dny jen pořád někde pařili s přáteli :-), padlo rozhodnutí využít poslední neděli v roce k nějakému výletu, zvláště, když počasí v sobotu vypadalo celkem solidně. Vybrali jsme si naučnou stezku Karlštejnsko, kterou jsme ale nakonec nedali (někdy příště) a výlet proběhl docela jinak. Protože jeden ze začátků stezky byl v městečku Srbsko, dojeli jsme nejdříve tam, je to z Plzně ca 70 km, pohodová cesta, kterou už jsme několikrát jeli a nakonec už jsme sjížděli v mlhavém a sychravém počasí do údolí Berounky, kde se Srbsko rozkládá. Samotné Srbsko moc zajímavé není, snad jen tím, že je tam pro turisty hospůdka vedle hospůdky. Vydali jsme se po stezce, samozřejmě bez přípravy, hned na první odbočce jsme špatně odbočili a po zelené značce se plahočili trním, ostružím a po polích nějaké dva kilometry, než jsme zjistili, že je to asi špatně. Vraceli jsme se jinudy, doufali, že narazíme na správnou cestu, ale nic (to je tak, když si někdo pořádně nepřečte mapy) a po návratu do Srbska už jsme jen zapadli do jedné z hospůdek na oběd, který nebyl špatný a přemýšleli co dál, energii na opětovné zahájení 10 km cesty už jsme neměli.

Srbsko a údolí Berounky

Pole nad Srbskem

Ještě s úsměvem a plni energie :-)

Bez úsměvu a pln energie :-)

Cesta silnicí zpět...

Obec Srbsko se nachází v okrese Beroun, kraj Středočeský. Její katastrální území se nazývá Srbsko u Karlštejna. Ke dni 3. 7. 2006 zde žilo 470 obyvatel. Obec se nalézá v Českém krasu, ve stejnojmenné chráněné krajinné oblasti, asi 4 km východně od města Berouna a 4 km západně od Karlštejna. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1428.

Protože jsme cestou do Srbska jeli přes Tetín, což jak známo bylo sídlo sestry kněžny Libuše Tety, řekli jsme si, že by nebyla škoda nahlédnout do začátků dějin českého národa a určitě to nebyl špatný nápad. Tetín je další malé městečko u řeky Berounky, moc hezké, zaparkovali jsme u kostela sv. Ludmily, prošli se na kraj obce ke zříceninám hradu Tetín, odkud je nádherná vyhlídka do údolí řeky a pak ještě navštívili kostel sv. Jana Nepomuckého a prošli se po návsi. Začalo vycházet sluníčko a tak jsme se rozhodli, že ještě navštívíme Ameriku :-)

Kostel sv. Ludmily

Ruiny hradu Tetín

Ruiny hradu Tetín

Výhled ze zřícenin na trať Plzeň-Praha

Kostel sv. Jana Nepomuckého

Historicky Tetín patří k nejstarším vesnicím v České republice. Místo bylo osídleno již v paeolitu a době hradištní. Počátky Tetína jsou v pověstech spojovány s Krokovou dcerou Tetou, ale archeologický výzkum je datován do poloviny 10. století, kdy zde byl dřevěný knížecí dvorec, který byl vdovským sídlem kněžny sv. Ludmily, která zde byla v roce 921 zavražděna. V 11. a 12. století zde bylo sídlo Tetínské župy, která spravovala celé Podbrdsko. Tetín je zmiňován v zakládací listině vyšehradské kapituly. V roce 1288 zde měl sídlo královský lovčí. Ke konci 13. století byl hrad přestavěn na sídlo přemyslovských levobočků. V roce 1321 hrad držel Štěpán z Tetína, který Tetín prodal císaři Karlu IV. Tetínské panství pak připojil ke Karlštejnu. Roku 1422 během husitských válek byl hrad zničen. Lokalita byla vážně poškozena vápencovým lomem počátkem 20. století. Obec Tetín je známa jako poutní místo, hlavní poutě se pořádají první neděli po 16. září.

Lom Velká Amerika je vzdálen od Tetína asi 12 km, takže jsme tam byli za chvilku a poté, co jsem trošku divoce zaparkoval naše auto, vyrazili jsme na prohlídku. Samozřejmě jsme to vzali po špatné straně, po cestičce plné bahna, takže cesta nebyla jednoduchá, pak jsme si ho prohlídli i z druhé strany, určitě je to přírodní památka, která stojí za samostatný výlet.


Těžké jsou cesty dobrodruhů :-)


Lidová tvořivost na dně lomu...


Lom Velká Amerika (Východní lom, lom Východ), velikost asi 750×150 metrů, hloubka bývá udávána v rozmezí 67 až 80 metrů, největší ze zdejších lomů. Dno lomu je na úrovni 322 m n. m. (6. těžební patro, žádný jiný lom do tohoto patra nezasahuje). Po úroveň 335 m n. m. (5. těžební patro, západní polovina dna lomu) je zatopen.

Pak už jsme vyrazili směrem zpět do Plzně a poté, co nás zastihla bouřka, liják a pořádný vítr, se nám příroda odvděčila tím nejkrásnějším představením, které jsme toho dne viděli... krásný výlet.






Ed McBain: Deset plus jeden

30. prosince 2012 v 8:38 | paulito |  Knihy
Další detektivní příběh 87. revíru, v němž detektiv Steve Carella řeší vraždy členů divadelního kroužku, kteří se zúčastnili jednoho večírku před 15 lety... výborná detektivka.


Crematory: Remind, Believe, Act Seven

29. prosince 2012 v 23:47 | paulito |  Hudba
Německá gothic metalová skupina z Manheimu, založená v roce 1991. Hraje ve složeníMarkus Jüllich (bicí), Felix (zpěv), Katrin Jüllich (klávesy), Harald Heine (baskytara) a Matthias Hechler (kytara, zpěv).


Remind
70%
2001




Believe
80%
2000




Act Seven
60%
1999



Dredd

29. prosince 2012 v 19:15 | paulito |  Filmy
80%
2012
Akční / Krimi / Sci-Fi / Thriller
Režie: Pete Travis
Hrají: Karl Urban, Lena Headey, Olivia Thirlby, Langley Kirkwood, Warrick Grier, Jason Cope, Domhnall Gleeson, Wood Harris

Děj se odehrává v budoucnosti, kdy je Amerika jen sežehnutá prázdná planina. Na jejím východním pobřeží se táhne od Bostonu až po Washington DC obrovské měso "Mega City One", rozsáhlá, násilnická metropole, kde kriminálníci vládnou chaosu na ulicích. Na pořádek v ulicích města dohlížejí policisté zvaní "Soudci", kteří mají oprávnění jednat jako soudce, porota i popravčí. Známý a po celém městě obávaný nejvyšší soudce Dredd (Karl Urban) je přivolán k vypořádání se s ničivou pohromou v podobě nové drogy "Slo-Mo", která umožňuje uživatelům prožívání reality za zlomek jejího skutečného času.
Velice dobrý akční film, bez zbytečných opičáren okolo, soudce Dredd se svojí žákyní jdou a zabijou každého, kdo jim stojí v cestě k vykonávání práva...




Ed McBain: Osmdesát milionů očí

29. prosince 2012 v 15:10 | paulito |  Knihy
Jeden z dalších případů 87. revíru, v němž se detektivové věnují dvěma případům, souvisejícím s láskou, brutální napadení dívky a vraždy televizního moderátora jedem v přímém přenosu. Pohodová odpočinková četba...



Shiden-Kai versus VPB

26. prosince 2012 v 19:24 | paulito |  Historie

Přicházelo poledne 15.5.1945. Čekajíce v kabinách Shiden-Kai, se piloti 701. Kokutai IJNAF již nemohli dočkat vzletu. Poté se nad startovací plochou, smáčenou deštěm a větrem, rozsvítila zelená světlice. Poté, co začala padat, rozsvítila se druhá. Eskadro, na můj rozkaz okamžitý start! ozvalo se v sluchátkách sedmi pilotů hlas poručíka Akia Matsuby. Jakmile to dořekl, rozezvučel se motor jeho Shiden-Kai vysokými obrátkami a stíhačka začala vzlétat. Pěti podřízeným se podařil tento manévr bez problémů. Dva další zůstali na zemi z důvodu poruchy. Stroje nabraly bojový kurz.

Nepřítel nad Karatsu
Piloty mezitím začalo navádět navigační centrum: Dva americké hydroplány typu PBM letí jižně od Karatsu. Leťte za nimi přes pásmo monzunů směrem na souostroví Goto. Rizikový průlet formace přes mraky se podařil. Ve shodě s hlášením navigátora se nepřítel nacházel za clonou deště. Dva velké černé Martin PBM-5 Mariner z VPB-18 US Navy letěly nízko nad vlnami ke Kamino Shima. Šestice temně zelených Shiden-Kai, kterou nyní vedl poddůstojník Takumi Sugitaki, se řítila za nimi. Jako první začal střílet poručík Matsuba. Dvojice ostřelovaných hydroplánů klesla těsně nad hladinu. Kulky palubních střelců posádky poručíka Irvinga Marra nejdříve zasáhly stroj poddůstojníka Nobumitsu Minoury. Ten se revanšoval stejným způsobem a nábojnice za ním padaly z jeho kulometů. Oba letouny se zřítily do vody v zátoce Kamino, nedaleko od sebe. Zahynul jak japonský pilot, tak celá 13-ti členná posádka VPB-18. Pět Shiden-Kai se nyní vrhlo na zbývající Mariner. Posádka kapitána Marvina Harta nehodlala kapitulovat. Během 45-minutové obrany Američané sestřelili jeden a poškodili čtyři N1K2-J. Nakonec nebylo možno díky poškozením Japoncům uletět a stroj musel nouzově přistát na rozbouřené hladině, což stálo život tří letců. Zbývající desítku čekaly dlouhé hodiny na moři, než je ráno u ostrova Shiro Shima zachránila ponorka USS Ray. Ztráta dvou strojů a jedné a půl posádky na jedné misi byla těžkou ranou pro hlídkové jednotky US Navy na Okinawě. Nebylo mnoho, co by se v tomto případě dalo dělat.

Nástup Privateeru
Do boje se připojily letouny letky VPB-118, jednotky vybavené nejnovějšími hlídkovými bombardéry typu Consolidated PB4Y-2 Privateer. Letoun vznikl díky dlouholetým zkušenostem z námořní verze populárního Liberatoru PB4Y-1. Byl bohatě uvnitř vybaven elektronikou, radarem vzduch-voda APS-15, radar pro zachycení nepřátelských radarů APR-4Y, radar pro blokování vysílání APQ-2B a ocasní radar APG-15. PB4Y-2 disponoval obrannou výzbrojí dvanácti kulometů Browning M2. Posádku tvořili velitel, tři první piloti, dva druzí piloti/navigátoři. Každý z šesti zbylých poddůstojníků musel být specialista: střelec/mechanik/radista. Letky VPB-109 a VPB-118 byly vytvořeny v srpnu 1943. Z první bojové túry na Liberatorech se vrátily na konci roku 1944 do USA. Zde byly přezbrojeny na Privateery a po dokončeném školení posádek byly v květnu 1945 umístěny na dobyté Okinawě. Zde byla na základně Yontan, kterou trápily japonské noční nálety, odkud vzlétaly na hlídkové lety podél východního pobřeží Honšú. Neobešlo se to také bez sporadických záchranných misí. V této roli měla VPB-109 jednoho z nejhorších protivníků, 343. Kokutai. První jednotky v IJNAF, vyzbrojenou novými stíhačkami Shiden-Kai.

N1K2-J versus PB4Y-2
Na rozdíl od úterý, přivítala středa 16.5.1945 letce US Navy hezkým počasím. Dvojice PB4Y-2 z letky VPB-118 vzlétla z Yontanu k hledání letců z Marinerů, sestřelených minulý den. Piloti Privateerů komandér Farwell a kapitán Finley si byli jistí, že v tomto počasí trosečníky naleznou. Místo toho potkali na své cestě čtyři stíhačky z 407. letky 343. Kokutai. Eskadra kapitána Goro Ichimury začala stíhat narušitele. Pro obě strany to byla nová situace, což si brzy všichni uvědomili. PB4Y-2 brzy dokázaly, že disponují palebnou silou, dvakrát převyšující Marinery. Zatímco u Shiden-Kai selhaly naděje amerických palubních střelců, že rychle vypadnou z boje, či explodují po zásazích salvami Browningů. Silné pancéřování, jímž byl George vybaven, se ukázalo jako důležité. Každý ze třech japonských stíhačů, protože veliteli selhaly palubní zbraně, vykonal osm útoků. Bohužel pokaždé stejným způsobem, což ulehčilo úkol bránícím se Američanům. Za lehké poškození Farwellova letounu a levého křídla Finleyova stroje, ztratila 343. Kokutai poddůstojníka Tsuneo Ozekiho. Z boje nad Uku Shimou vyšla letka VPB-118 dobře. Operační hlášení komandéra Farwella po návratu do Yontanu uvádělo: Nový japonský stíhač je masivní, má dobře pancéřované palivové nádrže. Jako možná místa zásahu zůstávají pro naše střelce jen motor a kabina.

Poslední boj
Jediná ještě fungující střeliště, ocasní a levé boční, jim nemohla zabránit. Vtom se k radosti kapitána Fairbankse ozvaly kulomety čelní střelecké věže, kterou provizorně opravil Alf Sandquist. Bohužel vysadil poškozený motor číslo 2. O problému informovaný Bill Warren snížil rychlost svého Blind Bomber, aby zůstal v blízkosti spolubojovníka. Konečně se japonské stíhačky obrátily směrem ke své základně Omura. Odlétajíce na sever, byly Shiden-Kai spatřeny posádkami dvou Marinerů, letících od jihu. Celá čtveřice hlídkových strojů přistála v 17.00 na Okinawě.
Na ověření výsledků a ustavení nové taktiky již oběma protivníkům nezbývalo příliš času. K další konfrontaci Shiden-Kai s Privateery došlo již druhý den. Start z Yontanu (17.5.) přišel po obědě. K operaci tentokrát vzlétly stroje letky VPB-109. Posádky dvou PV4Y-2 se jmény Blind Bomber (kapitán Bill Warren) a Hogans Goat (kapitán George Fairbanks) hlídkovaly v klidných vodách mezi Kjúšú a Cušimou. V 15.00 však byly zachyceny více než deseti stíhačkami z 301. a 407. letky 343. Kokutai z Omury. Útoky vedené podporučíkem Mitsuo Ishizukim začaly neúspěšným pokusem napadnout Privateery fosforovými bombami. Přestože nepoškozené, obrátily se bombardéry k Okinawě a začaly klesat. Standardní taktika vzala za své ve chvíli, kdy japonské stíhačky začaly útočit po jedné. Aby si zabezpečili dolní nebráněnou část trupu, letěli nyní Američané ve výšce 200 metrů nad vodou, střílejíce neustále z 24 kulometů. Osamocené útoky sice bránili Japoncům, aby se letouny navzájem pletly do cesty, ale zase se vždy staly cílem koncentrované palby z kulometů. Příliš nepomohla ani změna taktiky a útoky v párech. Útočníci ztratili poddůstojníka Akira Hoshina, jehož stroj explodoval nad hřebeny vln. Američtí palubní střelci poté hlásili brzy druhý sestřel. Byl jím Shiden-Kai poddůstojníka Tomeshiro Hira. Bez ohledu na to, japonské útoky také získávaly na účinnosti. U Hogans Goat bylo znehybněno pravé boční střeliště a zadní hřbetní věžička. Po půlhodinové přestřelce přestaly střílet další dvě věžičky, přední hřbetní a čelní. 20 mm náboji byla zasažena pilotní kabina, rádio a další zařízení. Do vnitřku trupu se z prostřelené trupové palivové nádrže lil benzín. Větší nebo menší zranění měla polovina posádky. Nejtěžší zranění utrpěli radista Bob Berry a operátor radaru Dean Johnson. Mezi kaluže paliva a krve padl najednou na podlahu těžce raněný horní střelec Marion Kinser. Ležel u nohou dvou raněných kolegů a vypadal jako mrtvý. Oživil ho po delším úsilí, sám raněný, navigátor Abraham Shore. Pomoc raněným se odehrávala v přestávkách mezi japonskými útoky.

Poslední oběť IJNAF
Dolétl tam i jako síto proděravělý Hogans Goat. Ranění členové posádky byli převezeni do nemocnice a Privateer do opravy. Opravený se ještě do konce války stačil vrátit k VPB-109, ale již na něm nikdo nelétal. O tom, že se Hogans Goat již nikdy plně nevrátil do služby svědčí to, že zůstal na Guamu ve chvíli, kdy se všechny ostatní Privateery vrátily v září do USA. Dělá to tak z Privateeru kapitána Fairbankse v žádných statistikách neuváděnou, přesto poslední oběť kapitána Gendy a jeho 343. Kokutai IJNAF. Střety této jednotky s letkami VPB ve dnech 11.5. - 17.5.1945 byly dokončeny hlášením čtyř sestřelů a tří poškozených strojů. Tato hlášení nebyla daleko od pravdy. Napočítaje Hogans Goat Japonci tři stroje sestřelili a pět dalších poškodili. Tento úspěch byl vykoupen ztrátou čtyř pilotů a šesti Shiden-Kai. Privateery zůstaly ve službě US Navy dalších 20 let, ale žádný se nezachoval. Ironií osudu zůstává fakt, že jeden Shiden-Kai, účastnící se boje 17.5., 343-A-19 poddůstojníka Tashiro Masuki, zdobí dnes hlavní sál Národního muzea námořního letectva v Pensacole na Floridě.






Infernal Tenebra: New Formed Revelations

26. prosince 2012 v 17:59 | paulito |  Hudba
100%
2012

Třetí LP chorvatské death metalové skupiny z Istry, založené v roce 1999. Hraje ve složení Paolo Grizonic (baskytara), Sandi Orbanic (bicí), Ivo Petrovic (kytara) a Darko Etinger (zpěv, kytara).




Buried In Verona: Notorious

26. prosince 2012 v 17:52 | paulito |  Hudba
60%
2012

Třetí LP australské metalcorové skupiny ze Sydney, zformované v roce 2007. Hraje ve složení Brett Anderson (zpěv), Richie Newman (kytara, zpěv), Nate Martin (kytara), Sean Gynn (kytara), Daniel Gynn (byskytara) a Shane O'Brien (bicí).




The Day

26. prosince 2012 v 15:47 | paulito |  Filmy
50%
2011
Drama / Thriller / Sci-Fi
Režie: Douglas Aarniokoski
Hrají: Shannyn Sossamon, Dominic Monaghan, Shawn Ashmore, Ashley Bell, Cory Hardrict, Michael Eklund

The Day je temným sci-fi snímkem nahlížejícím do jednoho jediného dne života pětice přeživších, ztracených a na útěku, která svým pronásledovatelům uniká zdecimovanou krajinou, v níž zuří krutá válka. Na výběr mají jen dvě možnosti - bojovat nebo zemřít.
První 3/4 filmu byla dost slabá, respektive jsem nechápal, oč jde, ale poslední pasáž boje s kanibaly docela ušla a úplný závěr byl výborný, takže jsem nakonec nelitoval. Jinak taková temná postapokalyptická sci-fi, tentokrát si vystačí jen s lidmi, bez příšerek.




Amityville: Dollhouse

26. prosince 2012 v 1:08 | paulito |  Filmy
40%
1997
Horor
Režie: Steve White
Hrají: Robin Thomas, Lisa Robin Kelly, Starr Andreeff, Allen Cutler, Rachel Duncan

Jednoho dne dostane malá holčička domeček pro panenky. Vše by bylo v pořádku, kdyby ten domeček nebyl replikou ďábelského domu z Long Islandu. Brzy se začínají stávat podivné nehody a rodinu čeká urputný boj proti zlu, které se snaží ovládnout jejich život.
Z dílů série asi nejhorší, na film z roku 1997 to vypadá tak na 80. léta a ďáblíci nakonec jsou opravdu spíše k smíchu... na druhou stranu matinka se nevyvedla špatně :-), ale napětí jsem celkem postrádal.






Americké Spitfiry v 31. Fighter Group

25. prosince 2012 v 23:46 | paulito |  Historie

Odpověď na důvod, proč se Spitfire dostal do výzbroje USAAF, je jednoduchá. V polovině roku 1942 byl tento stíhací letoun lepší, než americké stroje. Převyšoval je výkony ve všech ohledech a byl v té chvíli jediným strojem, který mohl rovnocenně bojovat s letouny Luftwaffe. Prvním americkým uživatelem Spitfirů byla 31. Fighter Group.

Vznik 31. FG
K vytvoření této skupiny byly povolány kádry z 1. FG ke dni 15.2.1940 na základnu Selfridge (Michigan). Velení skupiny, která se skládala z letek 39., 40. a 41. FS, převzal plukovník Harold George. Po ročním školení na letounech P-26 a P-35, byly do výzbroje 31. FG nasazeny stíhačky P-39 Airacobra. Ve chvíli vstupu USA do války byla jednotka umístěna na základně Baer Field (Indiana). Krátce poté v rámci rozšiřování USAAF, byla část pozemního i létajícího personálu skupiny převedena do nově vytvořené 35. FG. Kvůli novému doplnění musela skupina zopakovat školení na P-39D. V březnu přejal velení 31. FG plukovník John Hawkins, pod jehož velením byly přejmenovány jednotlivé eskadry takto: 39. FS na 307. FS (velitel poručík McNickle), 40. FS na 308. FS (poručík Dean) a 41. FS na 309. FS (poručík Thyng). V květnu 1942 byla 31. FG přidělena na evropské bojiště (ETO) pod velení 8. USAAF. Nakonec byl přesun naplánován až na červen, proto velitelé letectva se neodhodlali vyslat Airacobry do boje s Luftwaffe. Personál 31. FG přijel do Británie bez svých P-39 a nevěděl, na jakých letounech bude bojovat. Na přidělených zákaldnách High Ercall a Atcham čekalo na letce sedm Spitfirů, po dvou Mk.IIa a Mk.Va a tři Mk.Vb. Takový byl začátek. Amerikanizace strojů spočívala jen v přemalování výsostných znaků, kamufláž zůstala stejná. Jednotlivé letky měly následující kódová písmena: MX - 307. FS, HL - 308. FS a WZ - 309. FS. Výcvik na nových strojích byl zkrácen na minimum. Nasazení jednotky do akce se ukázalo být ne zrovna nejlepším nápadem již během první akce. V akci typu Rodeo, vykonané 26.7.1942 nad Calais spolu s 401. a 412. Squadronou RCAF, padl v boji s piloty JG 26 zástupce velitele skupiny plukovník Clark. Následující akce byla při ochraně spojeneckého výsadku v Dieppe 19.8. Jednotka hlásila toho dne sestřel dvou Fw 190 při ztrátě pěti pilotů a sedmi Spitfirů. Po špatném debutu nad západní Evropou byla 31. FG převedena pod 12. USAAF.

Odchod z Evropy
V rámci zářijových příprav na invazi do severní Afriky byla skupina přesunuta na Gibraltar. Tam na ni čekaly nové Spitfiry Mk.Vb. Byly vybaveny protipískovými filtry Vokesa, letouny byly pokryty pouštní kamufláží RAF. První akcí stíhačů 31. FG 8.11. bylo hlídkování nad invazními plážemi u Oranu a letišti La Senia a Tafaraoui. Předání těchto základen Francouzi neproběhlo zcela podle plánu. Proti americkým Spitfirům vzlétly Dewoitiny. V boji s nimi byly sestřeleny dva D-520 při ztrátě jednoho Spitfiru i s pilotem. Po akci přistály stroje již na letišti, které mezitím obsadili američtí výsadkáři. Druhý den vzlétla 31. FG akci z Tafaraoui proti tankovým kolonám nepřítele. Kvůli nepřítomnosti vlastního pozemního personálu počet letuschopných Spitfirů snižoval nezvykle rychle. Naštěstí ještě rychleji klesala vůle nepřátel k odporu. 13.11. bylo uzavřeno s francouzskými jednotkami příměří. Americká vojska tak mohla začít postupovat na východ do Tuniska vstříc Britům. Tento postup podporovala také 31. FG pod vedením nového velitele, plukovníka Deana. Pro zvýšení doletu během pouštních operací byly Spitfiry vybaveny podtrupovými nádržemi paliva o objemu 90 galonů. Prodloužily dolet Spitfirů z 425 na 1.060 mil. Mínusem byl zvětšený aerodynamický odpor, který snižoval maximální rychlost. Ve spojení s podobným vlivem filtru Vogesa klesla rychlost o 50 km/h.

Znovu v Thelepte
Znechuceni vegetováním daleko od fronty dostali možnost vrátit se do boje ma počátku únoru 1943. Byli přesunuti na západotuniské letiště Thelepte. Základna položená nedaleko od fronty byla doslovně přecpána americkými stíhačkami. Začaly eskortní mise bombardovacích a průzkumných jednotek USAAF. Takový stav přetrvával do 14.2. To znamená do zahájení německé ofentívy v průsmyku Kasserine. Během bojů s Luftwaffe hlásily letky skupiny pět sestřelů při jedné vlastní ztrátě (poručík Reed) a dva poškozené stroje. Přes úspěchy spojeneckého taktického letectva ohrozil postup maršála Rommela letiště Thelepte v noci 16.2. Ráno byl zahájen start všech letuschopných letadel. Spitfiry 31. FG odlétly na západ do 80 km vzdálené Tebessy. Neletuschopné stroje musely být spáleny. Nejhorší postavení měl pozemní personál skupiny. Během přesunu na novou základnu se dostala pod německé ostřelování. 21.2. byla evakuována i Tebessa, části 31. FG byly přesunuty na letiště Youks-les-Bains a další. Bojové mise byly v té době vzácností. Při střetu Spitfirů 307. FS se čtveřicí Bf 109 hlásil major White sestřel dvou letounů. Z plánovaných taktických operací na podporu vlastních oddílů byla 22.2. provedena jen jedna. Nasazení bojových jednotek navíc komplikovalo zhoršojící se počasí. V takovém stavu nebyla materiální převaha Spojenců znát. Během stálých hlídek Spitfirů byla v průsmyku Kasserine odražena 8.3.1943 ofenzíva Afrika Korpsu. 31. FG se mohla vrátit do Thelepte a k předchozím úlohám. Vykonávaly je teď v závratném tempu šestkrát denně. Nejpopulárnější byly eskorty středních bombardérů. Kompletní sestavu strojů a personálu se skupině podařilo soustředit na následující základně - do Sbeitla. Týden poté získaly 307. FS a 308. FS 12 nových Spitfirů Mk.IXc. Na jednom z nich sestřelil major Frank Hill 22.4. dva Bf 109. Do konce tažení v Africe (10.5.1943) ztratila 31. FG během bojů a při nehodách 19 pilotů (10 padlo do zajetí) a kolem 30 Spitfirů. Naproti tomu jednotka hlásila 55 sestřelů.

Nové Mk.VIII a Mk.IX
Přezbrojení všech stíhačů skupiny na nové Mk.IX proběhlo 20.5. při přesunu na základnu Korba na mysu Bon. O tři měsíce později, během dalšího přezbrojení, byla 308. FS přezbrojena na Spitfire Mk.VIII. Většina pilotů si tuto verzi oblíbila, pro větší dolet díky dalším vnitřním palivovým nádržím. Další ofenzivní akce 31. FG byly zahájeny 6.6. ve formě eskorty bombardérů USAAF proti Pantellerii. Přítomnost italských stíhačů nad cílem přinesla majoru Hillovi dvojité vítězství, jeho podřízeným dalších devět. V identické operaci o čtyři dny později narostlo později konto skupiny o sedm Macchi C.202. Po neutralizaci malého ostrova přišel čas na další postup. Do sicilského tažení vstoupila 31. FG 10.7.1943 v sestavě 64. Fighter Wing pod velením bývalého velitele skupiny plukovníka Hawkinse. V prvních dvou dnech operací se skupina soustředila na obranu spojenecké výsadkové flotily. V několika případech odvrátila útoky německých bombardérů. Spitfiry 31. FG byly prvními stíhačkami USAAF, které přistály na Sicílii, na základně Ponte Olivo. Červencové akce proběhly pod velením majora Franka Hilla a od poloviny srpna byly letouny označeny červenými a bílými rozpoznávacími pruhy. Ve stejné době byly Spitfiry přemalovány jinými barvami (Medium Green, Medium Grey). Ojedinělá setkání s Luftwaffe nad Sicílií kulminovaly 2.8. při setkání několika desítek Spitfirů Mk.IX a Mk.VIII se stejně velkou formací bitevních Fw 190. Tři z nich hlásili Američané jako sestřelené. O dva týdny později, po dokončení tažení na Sicílii, se stal velitelem skupiny plukovník Charlie McCorkle. Vedl jednotku od 10.9. do tažení nad Itálií.

Přezbrojení na Mustangy
První skupina, bojující nad Itálií, byla 309. FS. V dopolední misi 10.9.1943 zaútočilo na invazní pláže u Salerna kolem 40 stíhacích bombardérů Bf 109 a Fw 190. Útok Spitfirů přinutil stíhací bombardéry odhodit bomby ještě před cílem a uprchnout. Američanům se podařilo sestřelit jen dva Messerschmitty. Byla to poslední konfrontace Spitfirů 31. FG s Luftwaffe nad jižní Itálií. Zhoršení podzimního počasí přišlo společně s vyhnáním protivníka z italského nebe. Změna letišť, přesuny za frontou, lepší ubytování.. vše to narušovalo běžný chod operací. Volné stíhání za frontou úspěchy nepřineslo. Mnoho letů také eliminovalo deštivé počasí. Vzlety pilotů 31. FG od 1.10. do konce listopadu 1943 bylo možno díky počasí spočítat na prstech jedné ruky. Mezi několik těchto šťastlivců patřil kapitán Virgil Fields. Velitel 307. FS sestřelil jeden Bf 109G 13.11. Zahynul v boji se stejným nepřítelem nad Anziem 6.2.1944. Statistiky úspěchů začaly zase růst v prosinci 1943. Během bojů nad Monte Cassinem vzrostlo konto 31. FG na 119 sestřelů. Od 28.1.1944 byla skupina umístěna na předmostí Anzio-Nettuno a její Spitfiry operovaly po dva měsíce ve špatných podmínkách, z letiště, ostřelovaného německým dělostřelectvem. Jen díky jeho plabě bylo ztraceno 15 Spitfirů. V té době se také odehrávaly ojedinělé letecké boje. Proti 31. FG v nich stanuly desítky Bf 109 a Fw 190. Jeden takový střet se odehrál 18.3. Piloti 308. FS hlásili dva sestřely a piloti 307. FS čtyři. Další čtyři protivníky sestřelila o tři dny později znovu 308. FS. Tyto, jak se ukázalo, poslední úspěchy, stanovily konečný počet sestřelů 31. FG na Spitfirech na 185. Poslední mise skupiny na těchto stíhačkách se konala 29.3.1944. 36 Spitfirů vedl tento den plukovník McCorkle nad severní Itálii. Poté již následovalo přezbrojení 31. FG na Mustangy.






Mechanism: Inspired Horrific

25. prosince 2012 v 23:01 | paulito |  Hudba
80%
2009

Zatím první a poslední LP kanadské death metalové skupiny z Vancouveru. Hraje ve složení Markus McCallum (baskytara), Gene Hoglan (bicí), Bryan Somerville (kytara), Kris Schulz (kytara) a Chris Valagao (zpěv).




Slayer: Reign In Loud

25. prosince 2012 v 22:57 | paulito |  Hudba
70%
2012

Živák thrash metalové legendy z japonské Osaky patří spíš k slabším věcem, které Slayer vydal...




Sentenced: The Funeral Album

25. prosince 2012 v 22:52 | paulito |  Hudba
40%
2005

Poslední LP již rozpadlé finské gothic metalové skupiny z Oulu, která byla založena v roce 1989. Naposledy hrála ve složení Vesa Ranta (bicí), Miiki Tenkula (kytara), Sami Lopakka (kytara), Ville Laihiala (zpěv) a Sami Kukkohovi (baskytara).




Rhapsody Of Fire: Triumph Or Agony

23. prosince 2012 v 9:09 | paulito |  Hudba
60%
2006

LP italské power metalové skupiny z Terstu, založené v roce 1995 a hrající ve složení Alex Staropoli (klávesy, piano), Fabio Lione (zpěv), Alex Holzwarth (bicí), Oliver Holzwarth (baskytara), Tom Hess (kytara) a Roberto De Micheli (kytara).







Rammstein: Mein Herz Brennt

23. prosince 2012 v 9:04 | paulito |  Hudba
80%
2012



Ragnarok: Pagan Land, Collectors Of The King

23. prosince 2012 v 9:02 | paulito
Norská black metalová skupina ze Sarpsborgu, založená v roce 1997, která vydala již dvě dema a sedm LP. Hraje ve složení Jontho (bicí, zpěv), DezeptiCunt (baskytara, zpěv), HansFyrste (zpěv) a Bolverk (kytara).


Pagan Land
100%
1995




Collectors Of The King
70%
2010



Obtenebris: Dust of Time

23. prosince 2012 v 8:52 | paulito |  Hudba
80%
2009

První a poslední LP kanadské skupiny, hrající melodický death metal, založené v Quebecu v roce 2003 a rozpadlé v roce 2010. Hrála ve složení Stephane Deschenes (baskytara), Mathieu Roy (bicí), Stephane Constantin (kytara), Thomas Guevara (zpěv) a Félix Gouin (kytara).




Richard L. Thompson, Michael A. Cremo: Skrytá historie lidstva

22. prosince 2012 v 22:19 | paulito |  Knihy
Detektivní román a současně vědecký tour de force. Vrahem ale není majordomus a oběť není bohatý stařík s mnoha dědici. Obětí je samotný Člověk a v roli vrahů jsou četní vědci. Kniha žaluje a o rozhodnutí pře žádá čtenáře. Opracované kosti, kamenné nástroje a anatomicky moderní fragmenty lidské kostry nalezené v geologickém kontextu starém několik milionů let? Takové nálezy si přece vynucují přepsání téměř veškeré literatury týkající se historie lidstva! Probíhající sociální proces filtrace poznání a jeho kumulativní účinek však důkazové materiály tohoto typu úspěšně potlačuje, ignoruje a zapomíná.
Velice zajímavá kniha o tom, jak se tvoří, nebo spíše netvoří historie...