Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Březen 2012

Immortal: At The Heart Of Winter

30. března 2012 v 16:50 | paulito |  Hudba
90%
1999

Immortal je black metalová skupina z Bergenu, Norsko, založená v roce 1990 zpěvákem/kytaristou Abbath Doom Occulta (Olve Eikemo) a kytaristou Demonaz Doom Occulta (Harald Nævdal). Ve skupině ještě hrají Horgh (Reidar Horghagen, bicí) a Apollyon (Ole Jørgen Moe, baskytara). At The Heart Of Winter je jejich páté LP.




A.J. Hartley: Zlomená pečeť

30. března 2012 v 16:39 | paulito |  Knihy
Záhadná smrt katolického kněze kdesi v tropech a neochota úřadů k ní podat vysvětlení vzbudila podezření u jeho bratra Thomase, středoškolského profesora, který přišel o zaměstnání. Přestože se s bratrem odcizili, rozhodne se pro vlastní pátrání, které ho postupně přivádí do nebezpečných situací ve Spojených státech, Itálii, Japonsku a na Flilipínách a vede ho v bratrových stopách přes rané křesťanské symboly - podivné prehistorické ryby v okolí Neapole až k faktickému objevu místa, na kterém přežily. Na této cestě se smiřuje s mrtvým bratrem i živou bývalou manželkou. V pátrání po důvodu a místě bratrovy smrti se mu snaží zabránit posléze ho i fyzicky zlikvidovat nemilosrdná skupina náboženských fanatiků, kteří převzali jména jezdců z apokalypsy.
Kniha má pomalejší rozjezd a takový nic moc konec, ale jinak je celkem dobrá a přináší poměrně originální myšlenky.




Sturmgeschütz: organizace jednotek

29. března 2012 v 20:47 | paulito |  Historie
První jednotky útočných děl byly organizovány na základě Kriegsstärkeanchweisung (KStN, bojová organizace) 445 z 1.11.1939. Největší samostatnou jednotkou měla být baterie samohybných děl, složená ze tří čet. Každá četa měla mít dvě děla StuG III, jedno pozorovací obrněné auto Sd.Kfz. 253 a jeden polopásový muniční transportér Sd.Kfz. 252. Prakticky byly ale využívány jiné typy vozidel, Sd.Kfz. 251 a jako transportér munice věže zbavený PzKpfw I Ausf. A. Tuto strukturu měly první jednotky, baterie 640, 659 a 660 a také jednotky, zformované po zahájení francouzského tažení (665, 666, 667 a SS-Sturm-Batterie). 20.5.1940 vznikl 600. Artillerie Abteilung (mot) z.b.V., seskupující stávající jednotky útočných děl. Na zákaldě KStN 420 z 16.4.1940 bylo vytvořeno velení praporu, skládající se z motocyklové čety, dvou štábních (Kfz. 15) a jednoho nákladního auta. V květnu 1941 bylo zahájeno vytváření praporů útočných děl, skládajících se ze tří baterií (KStN 445 z 1.2.1941). Dodatkové změny přinášel rozkaz z 18.4.1941. V listopadu 1941 bylo do baterií zařazeno sedmé útočné dělo, které patřilo veliteli baterie. Pozorovací vozidlo Sd.Kfz. 253 bylo přesunuto do praporu. Z důvodu nedostatku pancéřových transportérů munice (Sd.Kfz. 250/6 a 252) byla používána obyčejná nákladní auta. KStN 416 z 1.10.1942 přinášel změny v organizaci štábu praporu. Změněny byly také stavy baterií. Každá baterie se nyní skládala ze tří čet po třech útočných dělech StuG III a děla velitele baterie, celkem 10 útočných děl. Prapor měl 22 útočných děl, tři baterie po sedmi dělech a dělo velitele praporu. 2.3.1943 byl vydán rozkaz o formování smíšených jednotek, obsahující útočná děla StuG III (40) a StuH 42. Baterie měla sedm děl StuG 40 a tři děla StuH 42, nebo 10 děl StuG 40. Další změny organizace přinesl KStN 446b z 1.2.1944. Baterie měla nyní čtyři čety po třech dělech. Tři čety měly StuG 40 a jedna StuH 42. V četě velení baterie bylo po jednom děle obou typů. Na počátku roku 1944 bylo zahájeno formování brigád útočných děl o různé organizační struktuře. Brigády měly dva až pět praporů útočných děl. Byly vytvářeny také roty útočných děl u některých pěších a horských divizí. Jinými jednotkami byly doprovodné baterie (Begleit-Panzer-Batterie), vyzbrojené tanky Panzer II. Každá tato jednotka se skládala ze 14 tanků, tři čety po 4 tancích a 2 tanky velení baterie. Je třeba dodat, že dále fungovaly dva typy baterií: s 10 a 14 děly. Také síla praporů byla různá (KStN 446 z 1.6.1944). Byly také změněny brigády samohybných děl. Rozkazem z 1.6.1944 byla vytvořena štábní baterie brigády, skládající se z 1 děla (baterie 10 děl) nebo tří děl StuG 40 (baterie 14 děl). Taková organizace s nevelkými změnami vydržela až do konce války. Útočná děla byla také ve výzbroji jednotek, podléhajících do roku 1943 dělostřelectvu a později tankovým vojskům. Z důvodu nedostatečné výroby tanků Pz.Kpfw. III, IV a V byly některé oddíly dozbrojovány útočnými děly. Základní jednotka byla rota útočných děl se 14 děly (tři čety po 4 dělech a dvě děla ve velení jednotky, KStN 1159 z 20.6.1943). Roty byly přiděleny do divizí pancéřových granátníků. Například v 7. Panzer Battalion v sestavě 10. Panzergrenadier Divisoopn bylo 42 děl StuG III (v září 1943). Jiná byla organizace roty, když útočná děla plnila funkci tanků v tankové divizi. To měla (podle KStN 1159 z 20.5.1943) 22 útočných děl (čtyři čety po pěti dělech a dvě ve velení jednotky). Takovéto roty měly například 14. a 24. Panzer Division. V roce 1944, kdy byly vyřazovány zastaralé tanky Panzer III, byla do mnoha tankových divizí zařazena útočná děla, která bojovala po boku tanků PzKpfw Iv a PzKJpfw V Panther. StuG 40 byly zařazovány také do Panzer-Jäger-Abteilung. Ve Waffen SS byla první jednotka útočných děl vytvořena na jaře 1940 pod názvem SS-Sturm-Batterie a zařazena do pluku LSSAH 1.7.1940. V únoru 1941 byla podobná jednotka zařazena do dovoze SS Das Reich. Struktura obou jednotek byla shodná jako v Heer. V Červenci 1941 byla vytvořena baterie útočných děl divize SS Totenkopf a v září baterie divize SS Wiking. Baterie divize Wiking byla pravděpodobně zformovaná podle KStN 190 z 1.11.1941 (dvě čety po třech dělech a dělo velitele baterie). Na jaře 1942 během reorganizace divize LSSAH byl vytvořen prapor útočných děl se třemi bateriemi po sedmi dělech. Podobné jednotky vznikly v divizích SS Das Reich a Totenkopf (1942). Rovněž byly formovány jednotky pro další divize SS, 7. SS Prinz Eugen (březen 1942), 6. SS Nord a 8. SS Florian Geyer (září 1942). Později byla útočná děla zařazována hlavně do tankových praporů divizí pancéřových granátníků SS (např. 1. až 3. rota 11. Panzer Battalionu Hermann von Salza, 11. SS Division Nordland) nebo tankových divizí k doplnění tanků. V únoru 1944 byl takto před odesláním na východní frontu vybaven 2. Battalion, 9. Panzer Regiment, 9. SS Division Hohenstaufen (22 děl StuG 40). Na konci války byla útočná děla používána k zacpání děr ve výzbroji mnoha jednotek Waffen SS (např. V listopadu 1944 před ofenzívou v Ardenách dostala 2. SS Das Reich 14 útočných děl). V září 1942 vznikl v rámci jediné tankové jednotky Luftwaffe, Panzer regiment Hermann Göring, prapor útočných děl, vyzbrojený 21 děly StuG 40 Ausf F/8. Na přelomu let 1942-43 bylo pro potřeby polních divizí Luftwaffe zformováno osm baterií útočných děl (1104, 1006, 1112, 1116-1119, 1121). Protitankové roty pěších a horských divizí byly rovněž vyzbrojeny útočnými děly. Roty měly 10 nebo 14 děl (KStN 1149 z 1.2.1944). Od února 1944 byly kromě děl StuG 40 přidělována také děla StuG IV.

Speciální jednotka (Forces spéciales)

24. března 2012 v 21:55 | paulito |  Filmy
70%
2011
Akční / Dobrodružný / Drama
Režie: Stéphane Rybojad
Hrají: Diane Kruger, Djimon Hounsou, Benoît Magimel, Denis Menochet, Raphaël Personnaz, Alain Figlarz, Alain Alivon, Mehdi Nebbou, Raz Degan, Tchéky Karyo, Anne Caillon, Morjana Alaoui, Matthias Van Khache

Kontroverzní novinářka Elsa (Diane Kruger) působící v Afghánistánu je unesena členem Talibanu. Únosce vyvěsí na internet video stanovující nejzazší termín její popravy. Zpravodajská služba odhalí, že se Elsa nachází ve vesnici na hranici s Pákistánem. Šestičlenná speciální jednotka je vyslána do nebezpečné oblasti, kde vládnou rebelové. Záchrana Elsy je úspěšná. Nejtěžší část mise ale všechny teprve čeká: útěk z Pákistánu a přechod přes divoké, pusté a nehostinné hory Hindúkuš s nelítostnými pronásledovateli v zádech...
Docela solidní střílečka z Afghánistánu s poměrně šťastným koncem, i když několik Francouzů ze speciálních sil to odnese.





Minenwurfpanzer M113 Skorpion

24. března 2012 v 20:50 | paulito |  Historie



Minenwurfpanzer M113 Skorpion (vozidlo M548 G A1) je vozidlo na podvozku M113, které má na nákladovém prostoru namontován vrhač min. Od roku 1986 byl tento systém ve vybavení Panzerpionierkompanie u mechanizovaných brigád a Panzerpionierbataillone divizí. Roty mají po čtyřech a prapory po osmi vozidlech. Nasazení probíhá v rámci zaminovacích jednotek po dvou vozidlech ve spojení s dalšími zbraněmi. Zaminovací zařízení se skládá z 2x3 vrhačů min, každý vrhač může nést pět zásobníků se 20 minami. Po vystřelení se miny automaticky aktivují. Tento systém může položit 600 protitankových min na ploše 1.500 x 50 m během pěti minut.
Hmotnost: 11,4 t
Výzbroj: 1x kulomet 7,62 mm MG3, 1x vrhač min
Motor: MTU diesel 6 V 183 TC22
Dojezd: cesta 500 km
Vyráběn: od 1986
Posádka: 2
Počet: 300


Pionierpanzer M48

24. března 2012 v 20:13 | paulito |  Historie



Jako první Pionierpanzer byl v roce 1959 v Bundeswehru nasazen M48 A1 u Panzerpionier Kompanie. Vozidlo bylo vybaveno kanónem 90 mm, kulometem 12,7 mm ve velitelské kupoli a jdením kulometem 7,62 mm. Pro zemní práce bylo vozidlo vybaveno radlicí M8A1. Protože však byly s M48A1 technické problémy, bylo vyřazeno a nahrazeno M48A2 se silnějším motorem. Z těchto tanků jich bylo 52 vybaveno radlicí a přestavěno na M48 A2C. Byl odmontován kanón 90 mm a zůstal jen kulomet 12,7 mm ve velitelské kupoli, později byl také odmontován. Od roku 1988 byl Pionierpanzer M48 A2C nahrazován Pionierpanzer 2 A1 Dachs, který byl vyráběn na podvozku Leopard 1.
Hmotnost: 47,6 t
Výzbroj: 1x kulomet cal .50 12,7 mm Browning M2, 800 nábojů
Vybavení: radlice M8A1
Rychlost: cesta 50 km/h
Dojezd: cesta 250 km, terén 100 km
Posádka: 3
Nasazení: 1979-88
Počet: 52


Obležení Kimberley 1899-1900

23. března 2012 v 20:13 | paulito |  Historie
Burská válka
14.10.1899 - 15.2.1900
Místo: severní okraj kolonie v Jižní Africe na hranici se Svobodným státem Orange
Soupeři: britské a jihoafrické koloniální jednotky proti Burům
Velitelé: britské posádce velel plukovník Kekewich z Loyal North Lancashire Regiment, asistoval mu Cecil Rhodes x generál Cronje
Velikost armád: 1.624 Britů x různé síly Burů, ca 6.500 s několika děly
Vítěz: Burům s nepodařilo obsadit Kimberley, nakonec bylo vyproštěno postupujícími Brity
Britské pluky:
Royal Garrison Artillery: 23rd Company s šesti 7 poundovými horskými děly, velitel major Chamier
Royal Engineers: 1 četa z 7th Field Company, velitel poručík McClintock
Rota Army Service Corps, velitel kapitán Gorle
Štáb a 4 roty z 1st Battalion Loyal North Lancashire Regiment, velitel major Murray
Diamond Fields Artillery: šest 7 poundových děl, velitel major May
Diamond Fields Horse, velitel major Rodger
Kimberley Regiment, velitel plukovník Finlayson
Ležíce na severozápadě Kapské kolonie na západní hranice se Svobodným státem Orange, bylo Kimberley centrem diamantové společnosti Cecila Rhodese De Beers.

Rhodes byl hlavním hráčem při vyprovokování války mezi dvěma burskými republikami a Brity a kolosem na jihoafrické politické scéně. Když začala válka bezprostředně hrozit, přesunul se Rhodes z Kapského města do Kimberley, přinutil náčelníka štábu, aby poslal podplukovníka Kekewiche s polovinou praporu North Lancashire Regiment k obraně města, které další chtěli ponechat postupujícím Burům. Povinnost vyprostit Kimberley, striktně požadovanou Rhodesem, ovlivnila akce Britů na západě, ačkoliv ne tolik, jako potřeba vyprostit Ladysmith ovlivnila Bullerovu strategii v Natalu. Schopný a vynalézavý důstojník Kekewich zjistil, že nemá zdaleka takovou volnost jako Baden-Powell v Mafekingu. Kimberley patřilo De Burs, většina posádky byla složena ze zaměstnanců De Beers. Všechny zdroje města byly kontrolovány De Beers a tak Rhodesem. Rhodes diktoval způsob obrany stejně jako Kekewich. 14.10.1899 Burové vtrhli do severní části Kapské kolonie a zahájili obléhání Kimberley. George Labram, šéfinženýr De Beers a klíčová postava posádky do své smrti, poskytl mnoho služeb: zásoby vody z dolů, výroba děl v dílnách De Beers, Long Cecil a obrněného vlaku, výroba munice. 6.11.1899 zahájili Burové ostřelování města. 21.11.1899 zahájil lord Methuen svůj pochod severně od řeky Orange k vyproštění Kimberley. Posádka zaznamenala, že skupiny Burů z obléhajících sil se přesunují na jih k posílení svých jednotek na řece Modder. Cronje opustil velení transvaalských sil, čelících Methuenovi. 25.11.1899 zahájila posádka výpad na Carter's Ridge jihozápadně od města v pokusu ukořistit burské dělostřelectvo na výšině. Útok měl omezený úspěch, Bury překvapil, ale žádná děla neukořistil. Kekewich se pokusil útok proti dělům opakovat 28.11.1899. Nařídil veliteli útočících sil podplukovníku Scott-Turnerovi útok jen v případě, že bude odpor slabý. Útok byl však proveden navzdory příchodu burských posil a byl zabit Scott-Turner a mnoho jeho mužů. Obležení pokračovalo a posádka s úzkostí sledovala postup Methuenových sil severně od železnice na Kimberley. 11.12.1899 utrpěl Methuen vážné ztráty u Magersfonteinu, což zlikvidovalo naději na brzké vyproštění města. Rhodes zasypal Bullera hysterickými stížnostmi. V novém roce 1900 přibyli lord Roberts a lord Kitchener do Jižní Afriky s posilami a převzali velení od generála Bullera. 7.2.1900 zahájili Burové palbu na Kimberley s jedním dělem Creusot Long Tom. Ostřelování způsobilo paniku mezi obyvatelstvem a vyprovokovalo dlouhou krizi mezi Rhodesem a Kekewichem. Jednou ze ztrát prvního dne byl Labram. Kimberley bylo vyproštěno 15.2.1900 spektakulární akcí generála Frenche, který postupoval přes Veldt se svojí Cavalry Division. Tato dramatická akce přinesla velké ztráty jezdeckých koní, přetížených v neobvyklých podmínkách, což ponechalo Cavalry Division silně oslabenou. Po svém příjezdu, požádán Rhodesem, French sesadil Kekewiche jako velitele posádky, než odjel se svojí divizí. Vyproštění Kimberley mělo jen malý dopad na vedení války, jen významně redukovalo počet jízdních vojáků, které měl lord Roberts k dispozici. Rhodes zahájil své politické snažení na širší frontě, ale jeho vliv )častí na katastrofální válce významně poklesl.

Humber LRC operační nasazení: Západní fronta (2)

23. března 2012 v 20:12 | paulito |  Historie
Když Němci evakuovali Les Analys, vojáci poručíka Blouma vtrhli do vesnice a zajistili ji před příchodem pěchoty. A Squadron se setkala s hlídkou ze 43 Recce, jak LRC a HAC na venkově pronásledovaly ustupující Němce. Další hlídka byla napadena palbou britských jednotek z 11th Armoured Division. B Squadron byla také aktivní, zatímco C Squadron ztratila LRC, když hlídka vjela do německého opěrného bodu u Louis, velitel vozidla byl zabit. Brzy poté převzaly pronásledování 56rd (Welsh) Division a 7th Armoured Division. Rychlý postup se zpomalil na podzim, když spojenecké jednotky dosáhly hranic Německa. Tvrdé boje probíhaly v Belgii a Nizozemí a opět zde byly průzkumné jednotky ve své činnosti omezeny. V říjnu, když štáb 3rd Division věřil, že je ohrožen německým útokem na křídlo, byla vyslána hlídka z A Squadron z 3 Recce k získání informací. Během této mise ztratila hlídka LRC, které vjelo do minového pole a muselo být opuštěno. Velitel vozidla byl zabit a další dva členové posádky vážně raněni. Opět byla demonstrována zranitelnost LRC minami. Počet LRC na frontě se významně snížil a vozidlo bylo nahrazováno HAC a průzkumnými auty. Některá LRC získala novou roli: jeden Mk.III byl modifikován jako velitelské vozidlo pro velitele 43rd Division generála Ivora Thomase, které mělo sejmutou věž a v čelním panelu vyříznuty střílny. Další používali pozorovatelé pro dělostřelbu. Během tvrdé zimy 1944-45 pokračovaly LRC ve službě, ačkoliv se jejich počet snižoval, často na jedno vozidlo v pluku. V únoru 1945, během postupu 43 Recce během operace Veritable, bylo sedm vojáků z B Squadron prvními vojáky pluky, kteří vstoupili do Reichswaldu, ale narazili na tvrdý odpor ve vesnici Materborn. Poté co byli dále podpořeni tanky a postupovali dále dopředu, dostali se v Niederdamu pod palbu kulometů a panzerfaustů. Dvě HAC byla vyřazena a několik mužů bylo zajato. S podporou tanků se B Squadron stáhla zpět. O dva dny později použil velitel podplukovník C.H. Kinnersley své LRC k jízdě s válečným korespondentem po cestě Cleve-Calcar. Kinnersley přikázal svému řidiči jet až k předním pozicím pěchoty, kde se ale LRC dostalo pozornosti německých dělostřelců a dostalo s epod těžkou palbu. LRC se zúčastnily koncem března překročení Rýna, operace Plunder, a poté cestě ke konečnému vítězství. LRC byla stále ve službě, pravda, již zastaralá, ale sloužila pro různé účely a jejich posádky je měly rády. Se zmenšením Reconnaissance Corps po válce byly pak vidět již jen ojedinělé LRC, ale jejich jméno bylo navždy spjato se sborem, jemuž tak dobře sloužily. Některá LRC byla aktivní ještě v poválečné službě, včetně 1 Recce v Palestině během tvrdého tažení, provázejícího konce britského mandátu. K eskortám vlaků namontoval 1 Recce LRC a HAC na železniční podvozky, ale židovští bojovníci ničili spojky vagonů. Aby se tomu předešlo, byl nejméně jeden LRC modifikován montáží železničních kol a cestoval pak po železnici vlastní silou. Na konci války měl být Reconnaissance Corps rozpuštěn a jeho funkci měly převzít divizní jízdní pluky. Formální konec sboru byl ohraničen přehlídkou v Reconnaissance Training Centre v Cattericku 3.1.1946, během které byly vlajky jednotek vezeny důstojníky na LRC.
RAF Regiment
Dalším hlavním uživatelem LRC byl Royal Air Force Regiment. Byl zformován 1.2.1942 k ochraně základen RAF a měl nakonec 50.000 mužů v 200 eskadrách. Protože RAF již používalo obrněná auta, byly jejich roty začleněny do této jednotky. Některá improvizovaná obrněná auta, jako Beaverette, sloužila v RAF již před ustavením pluku. Po invazi do Evropy byly RAF regiment jednotky, vybavené LRC, nasazeny k obraně předsunutých základen taktického letectva a k hledání nových přistávacích ploch. Byla také používána jako spojovací vozidla u jednotek stíhacích bombardérů.

Další spojenecké národy
Mezi spojeneckými silami byly LRC nasazeny u Kanaďanů, Čechů a Poláků. V roce 1943 byla v Británii vytvořena 1. československá obrněná brigáda, která byla v srpnu 1944 připojena k 21st Army Group ve Francii a v říjnu vyměnila 154 (Highland) Brigade při obléhání města Dunkerque. Zde sloužila do konce války, kdy se obležení Němci vzdali. Její Humber LRC Mk.III se zúčastnily řady střetů s Němci. Nejméně jeden LRC Mk.III se zúčastnil vítězní přehlídky v Praze 31.5.1945.

Katedrála v Passau 22.3.2012

23. března 2012 v 20:08 | paulito |  Ostatní

























Návštěva Passau 22.3.2012

23. března 2012 v 19:58 | paulito |  Ostatní





















James Rollins: Černý řád

23. března 2012 v 15:15 | paulito |  Knihy
Strhující příběh o tajemné hádance, sepsané v záhadných runách, která po vyluštění může odpovědět na otázky, jež mátly lidstvo od počátku času… otázky, jež jsou současné jako dnešní novinové titulky, a zároveň prastaré jako biblické knihy… otázky o vzniku života. Ničivý požár v kodaňském knihkupectví rozpoutává vyčerpávající hon po čtyřech kontinentech. Žhářství a vražda odhalují zákeřný plán na krádež Bible, jež kdysi patřila Charlesu Darwinovi, otci evoluční teorie. A velitel Gray Pierce se po hlavě vrhá do záhady, jejíž kořeny sahají k nacistickému Německu... a k obludným pokusům, konaným v dávno opuštěné laboratoři pohřbené v prostorách vykopaných pod jedním kopcem v Polsku. Na jiném kontinentu v odlehlém klášteře vysoko v Nepálu propuká hromadné šílenství a buddhističtí mniši propadají kanibalismu a sadistickému mučení. Doktorka Lisa Cummingsová, mladá americká vědkyně zkoumající tyto ukrutnosti, se náhle stává cílem brutálního vraha, který pracuje pro skryté síly, jež celou záležitost chtějí za každou cenu utajit. Lisiným jediným spojencem je přestrojený poutník Painter Crowe - ředitel SIGMA Force, elitní jednotky amerických vědců a vojáků ze Zvláštních sil -, který již také vykazuje příznaky nepochopitelné choroby, jež zničila mysli mnichů. Nyní je na Grayi Piercovi, aby zachránil Paintera i Lisu, a s nimi vlastně celý svět. SIGMA Force se pokouší odhalit sto let starý plán, který hrozí likvidací stávajícího světového pořádku... a navždy změnit osud lidstva. Černý řád Jamese Rollinse kombinuje historický záběr Šifry mistra Leonarda s napětím nejlepších akčních thrillerů dneška. Jedná se o klasické dobrodružství - o nápaditou a dech beroucí pouť s mnoha úžasnými odhaleními... a zároveň také o znepokojivě nový pohled na naši úlohu v celém vesmíru.
Dobrodružná a špionážní klasika, řešící tentokrát kvantové teorie, změnu DNA a staré nacistické výzkumy.



Debustrol: Pád do hrobu mrtvol

21. března 2012 v 19:02 | paulito |  Hudba
70%
1998




Danzig III: How The Gods Kill

21. března 2012 v 18:59 | paulito |  Hudba
60%
1992






Cradle Of Filth: Cruelty And The Beast

21. března 2012 v 18:50 | paulito |  Hudba
90%
1998





Panzerkampfwagen II - bojové nasazení

19. března 2012 v 18:06 | paulito |  Historie
Několik tanků PzKpfw II (nejpravděpodobněji typu PzKpfw II Ausf.b) bylo vysláno do Španělska. V rámci Panzer Abteilung 88 Legionu Condor se zúčastnily občanské války, např. bitev na Ebru a v Katalánsku (1939). Tanky PzKpfw II se také zúčastnily obsazení Rakouska. Během přesunu do Vídně zůstalo mnoho tanků PzKpfw II z 2. Panzer Division stát díky poruše. 15.3.1939 jednotky 2. Panzer Division vstoupily jako první do Prahy. Během tažení do Polska v září 1939 tvořily PzKpfw II spolu s PzKpfw I základ vybavení Panzerwaffe. 1.9.1939 bylo k boji připraveno 1.223 tanků PzKpfw II různých verzí. V každé lehké rotě se nacházela četa 5 tanků PzKpfw II. V tankovém pluku bylo 69 těchto tanků, v každém praporu 33, jen 1. Panzer Division, nejlépe vybavená tanky PzKpfw III a PzKpfw IV, měla 39 tanků PzKpfw II. V divizích se dvěma pluky (1., 2., 4. a 5. Panzer Division) bylo kolem 140 PzKpfw II, v divizích s jedním plukem 70-85, 3. Panzer Division byla dodatkové posílena Panzer Lehr Abteilung a měla 175 PzKpfw II. Rychlé tanky PzKpfw II Ausf.D/E byly přiděleny 67. Panzer Battalion (3. leichte Division) a 33. Panzer Battalion (4. leichte Division). Pancéř tanků PzKpfw II probíjely náboje polských protitankových děl wz.36 ráže 37 mm a polních děl ráže 75 mm. Největšími bitvami, ve kterých se zúčastnily PzKpfw II, byly bitva na Bzuře, bitva pod Mokrou (1.-2.9.). 1. Panzer Division zde ztratila 8 PzKpfw II. Ztráty měly i 35. a 36. Panzer Regiment z 4. Panzer Division, probojovávající se 8.9. a 9.9. do Varšavy. Celkem bylo zničeno 15 PzKpfw II Ausf.b a C. Německé prameny hovoří o celkové ztrátě v polském tažení v počtu 78 PzKpfw II. Boje v Polsku ukázaly, že PzKpfw II mohou být používány jen při absenci silnější protitankové obrany, protože měly příliš slabé pancéřování. Asi 25 tanků, poskytnutých 35. Panzer Regiment z 4. Panzer Division posloužilo k zformování Panzer Abteilung z.b.V. 40, bojujícího v Norsku v dubnu a květnu 1940. V bojích s britskými jednotkami (15.5.1940 u Gunnlandsdalenu) ztratil Abteilung dva PzKpfw II. 10.5.1940, ve chvíli zahájení útoku na Západě, bylo v tankových jednotkách několik desítek tanků PzKpfw II. V tankových divizích byly různé počty, v 6. Panzer Division 40, v 3. Panzer Division až 110 tanků. V Armee Gruppe B, bojující v Holandsku, bylo celkem 285 vozidel (např. v 33. Panzer Regiment 9. Panzer Division bylo 75 PzKpfw II Ausf.C). V jednotkách Armee Gruppe A bylo tanků PzKpfw II méně, např. 7. Panzer Division měla jen 40 PzKpfw II, 36 PzKpfw IV a 108 PzKpfw 38(t). Celkem bylo bojově použito 955 tanků (Němci měli tehdy celkem 1.092 PzKpfw II). Ztráty tvořily asi 10%. V bezprostředních střetech s francouzskými tanky je mohly PzKpfw II ničit pouze zezadu a z blízka. Po dokončení francouzského tažení bylo montováno přídavné pancéřování. V létě 1940 byly z dobrovolníků z 2. Panzer Division vytvořeny dva prapory (Panzerabteilung A a B) plovoucích tanků, které vytvořily 18. Panzer Regiment 18. Panzer Brigade (od 1941 18. Panzer Division). Výcvik posádek těchto tanků probíhal na základně Putloss. Posádky měly být nasazeny během invaze do Británie. Po francouzském tažení bylo šest tanků starších verzí (Ausf.a a b) přeřazeno do ženijních a technických oddílů. Tanky PzKpfw II (z 5. a 11. Panzer Division) se zúčastnily balkánského tažení v Jugoslávii a Řecku. Přivezeny lodě, podporovaly dva PzKpfw II na Krétě výsadkáře při dobytí ostrova. V březnu 1941 se v sestavě 5. Panzer Regiment 5. leichte Division DAK nacházelo 45 PzKpfw II (hlavně Ausf.C). Další tanky přijely na počátku roku 1942, byly to tanky verze Ausf.F s tropickou výbavou - PzKpfw II Ausf.F (Tp). V Africe byly hlavním soupeřem pro PzKpfw II britské tanky Matilda Mk.II a A 10, které je převyšovaly výzbrojí i pancéřováním. Rychlé PzKpfw II se osvědčily jen v průzkumných akcích. PzKpfw II Ausf.F se nacházely ve vybavení 10. Panzer Division, bojující v Tunisku (1942-43). V den zahájení války se SSSR 22.6.1941, měla Panzerwaffe 1.076 PzKpfw II všech verzí, z toho 746 bylo v bojových jednotkách. V každém tankovém praporu jich bylo kolem 20 (jedna četa 5 tanků v každé rotě a vozidla velitelská a ženijní). Tanky byly využívány pro průzkum, ochranu štábů a jako velitelská vozidla (Panzerbefehlswagen). V střetech se sovětskými tanky mohly PzKpfw II bojovat pouze s lehkými T-37, T-38, T-40 a tanketami T-27. Tanky BT a T-26 mohly ničit na blízkou vzdálenost. Boj s T-34 nebo KV nebyl prakticky možný (jedinou šancí bylo zapálení vnějších nádrží). Proto byl zkoušen kanón KwK 30 (38) s protipancéřovou municí PzGr 40 a francouzský kanón Sa 38 37 mm. Ve starších verzích byl kanón KwK 30 nahrazen modernějším KwK 38. Plovoucí tanky Schimmpanzer II z 18. Panzer Division překonaly 22.6.1941 řeku Bug. Z tanků PzKpfw II (F) Flamengo byly zformovány tři plamenometné prapory - Panzer Abteilung (Flamm) 101, 102 a 103, které se zúčastnily bojů v ulicích Smolenska. Jeden z nich bojoval na Ukrajině. Flamenga měly velké ztráty z důvodu nedostatečného pancéřování vnějších nádrží zápalné směsi. Tanky PzKpfw II Ausf. G a J byly testovány 1. a 12. Panzer Division. V polovině roku 1943 byl do bojových jednotek zařazen průzkumný tank PzKpfw II Ausf. L Luchs, který byl až do konce války používán na východní i západní (116. Panzer Division) frontě. Na východní frontě se Luchs nacházel ve výzbroji 3. Panzer Division a 5. SS Panzer Division Wiking. Tanky PzKpfw II se také nacházely ve výzbroji spojenců Německa. V roce 1942 dostalo 10 tanků Slovensko, další dostaly Rumunsko a Bulharsko. Koncem 40. let bylo několik PzKpfw II (ex-rumunských?) dodáno do Libanonu.

Nakajima Ki-43 Hayabusa - bojové nasazení: Malajsie a Singapur (8.12.1941 – 15.2.1942)

18. března 2012 v 20:39 | paulito |  Historie
První jednotka letectva japonské armády dostala stíhačky Ki-43-I v červnu 1941. Bylo to 59. Sentai, která zahájila přezbrojování ze starších strojů Ki-27. Jako druhá dostala v srpnu Hayabusy 64. Sentai, které nad Čínou velel eso major Tateo Kato (10 sestřelů). Proces přechodu na nový stroj trval do listopadu, poněvadž u obou Sentai došlo k nehodám. Několika strojům (z toho dvěma z 64. Sentai) se utrhla křídla během vyrovnávání střemhlavého letu. Obě jednotky předaly své stroje do Tačikawy v Japonsku, kde tamější opravny posílily konstrukci křídel Hayabusy. Protože válka s USA, Velkou Británií a Holandskem se blížila, plánovala japonská armáda a námořnictvo obsazení jihovýchodní Asie. Letectvo japonské armády přesunulo k operacím v Barmě a v Malajsii na letiště v Indočíně pět leteckých skupin: 1., 11. a 77. Sentai s Ki-27 a 59. a 64. Sentai s Ki-43-I Hei. Hayabusy byly zařazeny do sestavy 3. Hikoshidan. 4.12.1941 byly 59. Sentai (24 Ki-43-I), které velel major Reinosuke Tanimura a 64. Sentai majora Tatea Kata (35 Ki-43-I a 6 Ki-27) vyslány na letiště Dugong Dong na ostrově Phu Quoc. Jiné stíhací jednotky, 1. Sentai majora Kinshira Takedy, 11. Sentai majora Sada Okabeho a 77. Sentai majora Yoshio Hiroseho byly vyslány na předsunutá letiště v jižní Indočíně. 4.12. a 5.12. vyplulo z přístavu Samah na ostrově Haiťan a ze Saigonu 27 transportních lodí, na kterých byly oddíly 25. armády generála Jamašity, které se měly vylodit v Siamu a Malajsii. 7.12. eskortovaly stíhačky 1., 11. 77. a 64. Sentai invazní armádu. V 8.45 pět Ki-27 z 1. Sentai, hlídkujících nad konvojem a vedených poručíkem Točitou Kubotanim, sestřelilo Catalinu RAF z 205. squadrony. Pro 64. Sentai, která hlídkovala jako ostatní, skončil den tragicky. 2. Chutai poručíka Tadaa Takajamy hlídkovala nad konvojem až do soumraku. V 17.30 z letiště Duong Dong vystartovalo šest Hayabus, vedených velitelem 64. Sentai majorem Tateo Katem, aby vystřídaly 2. Chutai. Kvůli špatnému počasí a přicházející noci se dostalo šest Ki-43-I majora Kata nad lodě až v 19.10 a ukončilo hlídku před 20.00 pro zmenšující se zásobu paliva. Při dlouhé, 450 km zpáteční cestě, měl doprovázet stíhačky bombardér. Špatné počasí však znemožnilo setkání a tak se na základnu vrátily jen tři letouny, tři se zřítily do moře. Ráno 8.12. se nad místem vylodění v Kota Baru konaly první letecké boje mezi Hayabusami z 64. Sentai a spojeneckými letouny, kdy devět bombardérů Blenheim Mk.IV z 34. squadrony RAF z Tenaty bombardovalo a ostřelovalo vyloďovací plavidla. Poručík Yohei Hinoki hlásil sestřel jednoho Blenheimu. Při návratu jeden poškozený Blenheim havaroval na letišti v Machangu. Po útoku se posádky Blenheimů z 34. squadrony vrátily do Butterworthu, aby doplnily palivo a munici, ale nad letištěm narazily na několik Ki-43-I z 59. Sentai. Takeomi Hayashi hlásil sestřel dvou Blenheimů. Ve skutečnosti poškodil stroj Sgt. J.E. Smitha, který přistál nouzově na břiše. Posádka Blenheimu F/O N.N.H. Dunlopa sestřelila Hayabusu z 59. Sentai. Hayabusy z 1. Chutai 64. Sentai pod velením majora Tatea Kata ostřelovaly letiště v Butterworthu a poškodily čtyři Blenheimy Mk.IV z 34. squadrony RAF. Při návratu byl jeden Ki-43-I z 3. Chutai 64. Sentai byl omylem zasažen protiletadlovou palbou japonského torpédoborce a nouzově přistál poblíž ostrova Phu Quoc. 9.12. eskortovalo 17 Ki-43-I z 64. Sentai 79 bombardérů Ki-21, které měly bombardovat britské letiště Voctoria Point v jižní Barmě. Vzhledem k hustým mrakům se bombardéry vrátily a stíhačky letěly ostřelovat letiště Penang a Butterworth. Sedm nízko letících Hayabus ostřelovalo budovy, mezi nimi i hangár aeroklubu Penang, kde se nacházelo velení eskadry E MVAF a letouny na civilním letišti Bayan na ostrově Penang. Všech šest dvouplošníků eskadry E, pět Major Moth a jeden BA Eagle, bylo poškozeno. Šest Ki-43-I z 59. Sentai doprovázelo 39 lehkých bombardérů Ki-48-I ze 75. a 90. Sentai, většina z nich však bombardovala makety letounů na letišti Machang a dvě letky omylem bombardovaly letiště Kota Bharu, obsazené Japonci. 13.12. ostřelovalo pět Hayabus z 59. Sentai letiště v Butterworthu, na kterém byly dvě Buffala z 453. squadrony RAAF, která pilotovali seržanti Read a Collyer. Japonští piloti hlásili zničení čtyř stíhaček na zemi. Během návratu na letiště v Nakom se velitel 59. Sentai major Tanimura srazil se svým číslem a oba zahynuli. 15.12. ostřelovalo 20 Hayabus z 59. Sentai letiště Butterworth, jejich piloti hlásili zničení sedmi Blenheimů. Kvůli špatnému počasí museli dva piloti přistát nouzově. 17.12. zahájili Japonci útoky na letiště Ipoh. V té chvíli nad letištěm hlídkovala tři Buffala z 453. squadrony RAAF, když přiletěly tři Ki-43-I z 59. Sentai, aby ostřelovaly letiště. Australané zaútočili a rozpoutal se souboj, ve kterém Buffala neměla žádnou šanci. Sgt. Collyer unikl jedné Hayabuse těsně nad vrcholky stromů, dvě další Buffala Sgt. Clareho a Sgt. Summertona byla sestřelena, každý z nich hlásil poškození jedné stíhačky. Piloti tří Ki-43 hlásili boj se šesti Buffaly a sestřelení dvou z nich a poškození sedmi bombardérů na zemi. V poledne Hayabusy z 59. Sentai spolu s bombardéry Ki-48 z 90. Sentai napadly letiště. Piloti 59. Sentai ostřelovali jeden letoun rolující na start, který hlásily jako zničený, bombardéry hlásily zničení tří a poškození dalších tří letounů. Během tohoto útoky byla zničena dvě Buffala, další tři byla poškozena. Dragon Rapide z eskadry B MVAF byl poškozen. Ráno 22.12. došlo nad Kuala Lumpur k největší letecké bitvě nad Malajsií. 18 Hayabus z 64. Sentai pod velením majora Tateo Kata vystartovalo z Kota Bharu a přiletělo nad Kuala Lumpur v 11.40 ve výšce 4.000 metrů. Piloti 2. Chutai poručíka Takao Takayami spatřili 15 níže letících Buffal a zahájili útok. Zbytek Hayabus se rovněž zapojil do bitvy. Piloti 64. Senati hlásili sestřel 11 Buffal a pravděpodobný sestřel dalších čtyř, tři hlásil poručík Takayama a po jednom mjr. Kato, por. Oizumi, por. Hinoki, por. Takeuchi, st. serž. Yasuda a serž. Watanabe. Zahynul velitel 2. Chutai por. Takayama. Podle hlášení jednoho z pilotů s křídlo jeho letounu utrhlo, když vybíral střemhlavý let. Ale indičtí vojáci, kteří našli vrak letounu, hlásili, že v ocasní ploše byly díry po kulkách, takže letoun byl sestřelen. 453. squadrona RAAF měla opravdu značné ztráty, z 12 Buffal bylo pět sestřeleno a čtyři další poškozeny. Jednu Hayabusu sestřelil Sgt. Mac Read, ale nakonec byl zabit. Sestřelení dvou dalších letounů hlásili Sgt. Griffiths a Sgt. Clare. Po ztrátě poručíka Takayami byly prohlédnuty všechny Hayabusy, u šesti byly odhaleny trhliny na křídlech, byly ještě v noci opraveny. 9.1.1942 byla 64. Senati přesunuta z Kota Bharu do Ipohu. 12.1. zahájili Japonci silné a nepřetržité nálety na Singapur. V té době operovaly všechny japonské letecké jednotky ze základen v severní a střední Malajsii. Po volném stíhání, prováděném 72 Ki-27 z 1. a 11. Sentai 12. Hikodan, během kterého piloti z 11. Sentai sestřelili dvě Buffala z 488. squadrony RNZAF a pět dalších poškodili, přilétla nad Singapur formace 30 bombardérů ze 7. Hikodan, eskortovaná 42 Hayabusami z 59. a 64. Sentai. Japonské bombardéry svrhly bomby na letiště Seletar. Během startu z letiště Sungei Patani se jeden Ki-43 srazil s třemi dalšími, všechny čtyři byly zničeny a dva piloti zahynuli. Piloti z 59. Sentai sestřelili nad Singapurem jeden Blenheim z 34. squadrony RAF, který se vracel z nočního útoku na Sungei Patani. 13.1. Hayabusy z 59. a 64. Sentai eskortovaly jednu letku lehkých bombardérů, která útočila na Singapur. Japonci se střetli s šesticí Buffal a hlásili sestřel čtyř z nich. Velitel 243. squadrony TAF F/L Garden sestřelil jednu Hayabusu. Letoun havaroval během nouzového přistání v Johoru, pilot byl zajat skupinou Malajců a zastřelil se. Jiné letky Buffal také napadly útočníky. Osm Ki-432 napadlo dvě Buffala, pilotovaná P/O Marrem a Sgt. Arthurem, která útočila na bombardéry. P/O Marr hlásil poškození jedné stíhačky, P/O Sharp sestřel a jeden pravděpodobný sestřel, ten hlásil i Sgt. Cronk. Haybusy sestřelily Buffalo R. Reynoldse, který spadl do moře jižně od Singapuru. 15.1. dvě eskadry po osmi bombardérech napadly letiště Tengah a Sembawang, eskortující Hayabusy se dostaly do souboje s Buffaly. Japonští piloti hlásili sestřel šesti z nich. Bombardéry ze 7. Hikodan, eskortované Ki-43 z 64. Sentai, bombardovaly letiště Seletar a Singapur. Hayabusy ostřelovaly letiště Seletar, kde poškodily dva dvouplošníky Blackburn Shark ze squadrony A4 AACU. 12 Buffal z 488. squadrony RNZAF, vedených P/O Grevillem a Heskethem, bylo napadeno stíhačkami z 1. a 59. Sentai. Hayabusy sestřelily Hesketha, pilot byl smrtelně raněn, letoun se zřídil nedaleko palivových nádržní u Alexandrovy nemocnice. Většina ostatních Buffal byla poškozena, ale vrátily se na letiště Kallang. 17.1. bitva nad Singapurem nabrala na síle, zejména proto, že ten den začaly ofenzivní operace RAF proti japonskému výsadku na západním břehu Johore, mezi Muar a Batu Pahar. Devět dvouplošníků Vildebeest, eskortovaných šesti Buffaly z 21/453. squadrony RAAF bombardovalo a ostřelovalo výsadkové lodě na řece Muar. Při návratu narazili piloti Buffal na tři japonské stíhačky, dvě Ki-27 a jednu Ki-43. Po rychlé akce byli všechny tři sestřeleny. Sgt. Clare sestřelil dvě, jednu společně F/L Grace a F/L Vanderfield. Ukázalo se, že Sgt. Clare sestřelil Ki-43 z 64. Sentai, kterou pilotoval poručík Rokuzo Kato. Major Kato s jinými Hayabusami útočil v tu chvíli na letiště Pakan Baroe. Ki-43 z 2. Chutai 64. Sentai eskortovaly bombardéry Ki-21 z 60. Sentai, které bombardovaly kotviště anglického loďstva. Poručík Kuni a st. serž. Omori ostřelovali kotviště létajících člunů v Seletaru a zničili čtyři a jeden poškodili. Ve skutečnosti byly trefeny čtyři Cataliny z 205. squadrony RAF, dvě se potopily a dvě byly poškozeny. Následující den tři Blenheimy z 34. squadrony RAF, eskortované čtyřmi Buffaly F/L Kirkmana z 21/453. squadrony RAAF bombardovaly železniční stanici v Gemasu. Po útoku letěly Blenheimy podél západního břehu Johore, aby zjistily, zda zde Japonci provádějí výsadky a Buffala ostřelovala nepřátelskou kolonu v Gemasu. Nad mořem u Muaru byly Blenheimy napadeny čtyřmi Hayabusami z 59. Sentai, kterým velel velitel jednotky major Hirobuni Mute, které hlídkovaly nad řekou Muar. Zasáhly dva bombardéry, jeden se vrátil na letiště v Tengah, kde havaroval během nouzového přistání a druhý, který pilotoval P/O Lyttle, byl sestřelen. Posádka se zachránila v dingy. V 11.20 vystartovala ze Sembawangu dvě Buffala z 21/453. squadrony RAAF, eskortující tři Hudsony z 8. squadrony RAAF k řece Muar, kde ostřelovaly japonské výsadkové čluny. Ki-43 z 59. Sentai nepřetržitě hlídkovaly nad oblastí výsadku a napadly je. Jednou z prvních obětí Hayabus bylo Buffalo Sgt. Chapmana, které se zřítilo v plamenech. Tři Ki-43 pronásledovaly Hudson, který pilotoval F/L Plenty. Sgt. Parsons se dostal za ně a hlásil jednu jako pravděpodobně sestřelenou. Dva další Hudsony F/L Bella a F/L Arnolda unikaly těsně nad vrcholky stromů a piloti Hayabus hledali nejlepší pozici pro útok. První výstřely trefily stroj F/L Arnolda a zabily jeho střelce Sgt. J. McNeilla. Stroj za sebou táhnul pruh dýmu z pravého motoru a oddělil se od druhého Hudsonu, na který zaútočil jeden japonský pilot. Když se Ki-43 přiblížil, zahájil střelec Sgt. Scott palbu a zahnal ho. Pozdě odpoledne se Hudson Sgt. Arnolda rozbil při pokusu o přistání na letišti Sembawang a jeho posádka zahynula. Ten samý den eskortovala 3. Chutai 64. Sentai eskortovala bombardéry Ki-21 nad Singapur. Hayabusy se zde střetly s formací 12 Buffal z 243. squadrony RAF a 488. squadrony RNZAF, kterým velel F/L Hutcheson. Japonští piloti hlásili sestřelení deseti z nich, dva poručík Masanobu Kuni. Ve skutečnosti byla sestřelena jen dvě Buffala z 488. squadrony RNZAF, poškozený stroj F/L Hutchesona se rozbil při nouzovém přistání na malém letišti na západ od Samboe, pilotovi se podařilo vrátit do Singapuru. Zahynul P/O Ernie Cox. Čtyři Buffala z 243. squadrony RAF byla vážně poškozena. Jediný úspěch získal Sgt. Eddie Kun z 488. squadrony RNZAF, který sestřelil jednu Hayabusu, který identifikoval jako Zero. 19.1. nad oblastí Muar-Gemas napadla čtyři Buffala z 21/453. squadrony RAAF tři lehké bombardéry Ki-51 z 27. Sentai a sestřelily dva z nich. Nešťastným posádkám 27. Sentai přišlo na pomoc pět Hayabus z 59. Sentai, které sestřelily Sgt. Parsonse, který zahynul při dopadu letounu u Batu Pahat. V 13.40 pět Buffal z 21/453. squadrony RAAF, které vedl S/L Harper, vystartovalo ze Sembawangu k ofenzivnímu letu nad Muar, k nim se připojily další čtyři Buffala z 488. squadrony RNZAF. Nad cílem piloti spatřili níže letící formaci Ki-43 a když se připravovali k útoku, zaútočily na ně jiné Hayabusy, které sestřelily dvě Buffala z 488. squadrony. Jedině F/L Kinninmont sestřelil jednu Hayabusu. Jejich protivníky byly opět Ki-43 z 59. Sentai majora Miury, které napadly Buffala v malé výšce nad Batu Pahat. 59. Sentai hlásila sestřel čtyř letounů při ztrátě jedné Hayabusy. 20.1. provedli Japonci dosud největší nálet na Singapur s 80 bombardéry. Posádky Ki-21 z 12. a 60. Sentai měly zaútočit na letiště Seletar, 26 G3M z Mihoro Kokutai a 18 G3M z Genzan Kokutai s eskortou 18 A6M2 a dvou C5M2 na město Singapur. Hayabusy z 64. Sentai eskortovaly bombardéry. Proti nim vystartovalo 12 Hurricane Mk.IIB z 232. squadrony RAF, vedeny S/L L.N. Landelsem. Piloti 64. Sentai letěli za bombardéry ve výšce 8.500 m. Hurricane nabrali výšku, aby je převýšily. Hurricane prolétaly mraky, když P/O Parker náhle spatřil Ki-43 za strojem S/L Landelse. Zaútočil a sestřelil Hayabusu poručíka Yoshio Hatty, který spadl do moře hned po sestřelení letounu Landelse. Ki-43-I z 64. Sentai se pustily do boje s Hurricane z 232. squadrony. Dvě další Hayabusy sestřelili Sgt. Nicholls a Sgt. Dovell. Na druhé straně byly rovněž ztraceny dva Hurricane. Stroj P/O Marchbankse se rozbil 20 km severně od Kuala Lumpur a pilot zahynul. Druhý Hurricane spadl v plemenech do moře, P/O Williams se zachránil na padáku. 64. Sentai během boje hlásila sestřel pěti Hurricane. Fakticky ztratila 232. squadrona tři stroje, 64. Sentai ztratila také tři stroje. Byl to první střet 64. Sentai s Hurricany. Krátce po západu slunce bombardovalo a ostřelovalo sedm Blenheimů z 34. squadrony RAF letiště Kuala Lumpur, na kterém bylo zničeno asi 25 japonských letadel. Během útoku Blenheimů vystartovaly tři Hayabusy z 59. Sentai a major Mute a poručík Inabe sestřelili společně letoun S/L Finana ODriscolla. Mutta hlásil pravděpodobný sestřel druhého Blenheimu, který viděl padat ve tmě. Stroj se rozbil během pokusu o nouzové přistání v Tengahu. Ráno následujícího dne hlídkovalo ve výšce 6.700 m nad oblastí Batu Pahat-Parit Sulong šest Buffal, které vedl F/L Garden a napadlo je šest Ki-43 z 64. Sentai. Garden musel přistát s velkou díru v křídlu. V boji hlásil sestřel jedné nepřátelské stíhačky Sgt. Wipiti. Sgt. Kronk hlásil pravděpodobný sestřel. 64. Sentai ztratila jeden Ki-43. Toho rána došlo k boji nad Singapurem mezi 64. Sentai a Hurricany z eskadry C 232. squadrony RAF. Vážně poškozený stroj P/O Johna Gortona se rozbil při pokusu o nouzové přistání na pláži na Bintanu, velkém ostrovu jižně od Singapuru. Z letu se také nevrátil ještě jeden Hurricane z eskadry C, který pilotoval Sgt. Peter Lowe, který byl také sestřelen Hayabusami z 64. Sentai, jejíž piloti nahlásili šest sestřelů. Ráno 23.1. bojovali piloti 64. Sentai ve výšce 4.500 m s Hurricane z eskader C a A 232. squadrony RAF, které se snažily rozbít formaci 27 bombardérů Ki-21-II Ko z 12. Sentai. Australan Sgt. Geoff Schaffer hlásil sestřel jednoho Ki-43, ale jeho letoun byl zasažen jiným. Pilot musel vyskočit na padáku z hořícího letounu. Další Australan Sgt. Fairbain byl rovněž napaden Hayabusami, jeho Hurricane se vrátil do Kallangu s poškozeným chladičem oleje, ocasními plochami i trupem. St. serž. Shokichi Omori měl svůj velký den 29.1., kdy stíhači z 64. Sentai eskortovali bombardéry, útočící na letiště Sembawang. Vystartoval opožděně, letěl sám a nad cílem nalezl několik neeskortovaných bombardérů. Během návratu se střetl s pěti Hurricane a Buffaly, které útočily na bombardéry a hlásil sestřel dvou z nich. V posledním dnu ledna 1942 došlo nad Singapurem k další letecké bitvě, kdy Japonci zahájili obležení ostrova. Dva Ki-43-I, náležející do 64. Sentai, eskortovaly formaci 27 bombardérů. Z letiště Tengah vystartovalo proti nim sedm Hurricane Mk.IIB u eskadry A 258. squadrony RAF, kterým velel F/L Sharp a několik strojů z 232. squadrony. Sharpovy stroje narazily nad Johore na velkou formaci bombardérů, na kterou zaútočily. Po prvním útoku napadly Hurricane Hayabusy z 64. Sentai. P/O Campbell se pustil do boje se dvěma z nich. Hlásil, že jeden explodoval a že ho viděl padat v plamenech. Zaútočil na druhý, který poškodil, ale vystřílel všechnu munici a musel se vrátit. Další stroj sestřelil Sgt. Ron Dovell z 232. squadrony. Je možné, že Campbell i Dovell útočili na stejný stroj, protože 64. Sentai hlásila jen jednu ztrátu, st. serž. Tsunoma Goto vyskočil z hořícího stroje na padáku nad Johore a později se vrátil ke své jednotce. Sestřel připsaný Dovellovi mu přinesl šest jistých a dva pravděpodobné sestřely. P/O Kleckner, jeden z Američanů z 258. squadrony, napadl bombardéry a hlásil poškození dvou z nich, ale byl napaden dvěma Hayabusami, které zapálily motor jeho Hurricane. Podařilo se mu doletět na letiště a přistát na břichu. Tolik štěstí neměl P/O Bruce McAlister, který byl sestřelen a zabit nad Johore. Při svém prvním střetu s Japonci ztratila 258. squadrona čtyři Hurricane a jednoho pilota. Piloti 64. Sentai hlásili boj s 15 Hurricane a sestřel osmi z nich, po dvou poručík Shogo Takeuchi a poručík Yihei Hinoki, jeden seržant Goto. Během operací nad Malajskem a Singapurem ztratily 59. a 64. Sentai do konce ledna 23 Hayabus, více z nich při bombardování na zemi. Před polednem 1.2. eskortovaly Ki-43 z 64. Sentai bombardéry Ki-21 z 60. Sentai, které bombardovaly letiště Sembawang. Hayabusy se dostaly do boje se čtyřmi Buffaly, zbytky 453. squadrony RAAF, kterým velel F/L Kinninmont a sestřelily jedno Buffalo, Sgt. Geoff Seagoe seskočil na padáku a poškodily druhé, pilotované Sgt. Kronkem, který rozbil stroj během nouzového přistání u Tengahu. Sgt. Fisken hlásil sestřel jednoho Ki-43 a F/L Kinninmont poškození druhého. 4.2. tři Ki-43 z 59. Sentai napadly Hudsonů z 62. squadrony RAF, které z výšky 1.800 m bombardovaly letiště Kluang a sestřelily jeden bombardér, který pilotoval Sgt. Doug Hunter z RNZAF. Japonští piloti hlásili druhý Hudson jako sestřelený pravděpodobně. Nejpravděpodobněji to byl stroj F/O E.J. Henryho, který byl také napaden, ale byl jen poškozen. Jeho střelec Sgt. John Tubus zahájil palbu a hlásil, že jeden stíhač poškodil. 9.2. nad Tengahem sestřelil pilot Hayabusy z 59. Sentai Hurricane P/O Huttona z 232. squadrony. Hutton se zachránil na padáku. Stejný den odpoledne prodělala 64. Sentai svoji poslední bitvu nad Singapurem s Hurricany z 232. squadrony, které vystartovaly ve 14.30 proti formaci Ki-21 ze 7. Hikodan, útočícími na doky. Když piloti Hurricane dosáhli výšku 600 m, byli napadeni stíhačkami Ki-43 z 64. Sentai, které sestřelily stroj Sgt. Margarsona. Bylo to poslední vítězství 64. Sentai nad Singapurem.


Naučná stezka F.X. France - Šťáhlavy

18. března 2012 v 18:28 | paulito |  Ostatní
Naučná stezka Františka Xavera France se nalézá východně od Šťáhlav, kde prochází romantickým Hádeckým polesím a na východě i přírodním parkem Kamínky. NS otevřená v srpnu r. 1995 prochází krajinou s pestrou historickou minulostí a přírodní oázou bohatou na rostlinné a živočišné klenoty. Význačnými zastávkami jsou zřícenina a přírodní rezervace Lopata, mohylové pohřebiště na Hájku, tvrziště Zámeček, zaniklý středověký komplex Dolní Neslívy a Javor či přírodní památka Hádky.

K významným lokalitám NS:
- Rozcestí pod Lopatou - Východiště NS, informační tabule věnovaná osobě, životu a dílu Františka Xavera France. F.X.F. (1838-1910) byl všestranným encyklopedistou a nadšeným amatérským historikem. Jako zahradní architekt na zámku Kozel byl majitelem hrabětem Arnoštem Karlem Valdštejnem pověřen, aby prozkoumal rozsáhlá historická pohřebiště v blízkém okolí.
- Zřícenina hradu Lopata - pravěké osídlení lokality, historie hradu, přírodní rezervace. Nejstarší zjištěné osídlení lopatské skály je z období neolitu (mladší doba kamenná, tj. cca 5000 let př.n.l.) lidem lineární keramiky. F.X.F. prováděl archeologický průzkum nejen na hradu samém, ale i v těsném podhradí. Při průzkumu byla nalezena řada zajímavých předmětů - kamenné klíny, části pracovních nástrojů, hospodářské i zdobené keramické nádoby. Samotný hrad byl postaven mnohem později - v pol. 14. století. Hrad na strmé a členité buližníkové skále byl kdysi přístupný po padacím mostu. Dodnes je patrná částečně zasypaná cisterna ve skále a základ kruhové věže. Bohužel, původní kamenicky opracované části gotického portálu, který byl ještě na poč. 90. let minulého století charakteristickou dominantou Lopaty, dnes leží zřícené a zarostlé trávou, mimo zájem příslušného památkového odboru. Na úpatí vrchu se zříceninou lze zaznamenat zřetelný násep bývalé lesní železnice, která dále pokračovala přes Kornatický potok. Nad potokem je násep poškozený velkou vodou.
- mohylové pohřebiště na Hájku ze střední doby bronzové a železné se zachovalým úsekem středověké formanské cesty
- pozůstatky středověké obce Horní a Dolní Neslívy po obou stranách Hádeckého potoka.
- pozůstatky zaniklé středověké vsi Javor se soustavou vodního hospodářství
- přírodní rezervace Zvoníčkovna s převážně listnatým porostem a výskytem mnoha cenných vlhkomilných rostlinných druhů a hájových společenstev
- tvrziště Zámeček nad močálovitým údolím se zbytky vodní nádrže. Tvrziště se nalézá na okraji terasy chráněné ze tří stran hlubokým podkovovitým příkopem s valem a od západu vysokým strmým srázem nad potokem. Vlastní objekt tvrze stával na pahorku o Æ 8 m uprostřed tvrziště. Pro zvýšení bezpečnosti obyvatel tvrze bývaly obranné valy vybavené obvyklými fortifikačními doplňky - hrotitými kůlovými palisádami a padacím mostem na přístupu k objektu.
- zlatonosné rýžoviště na pravém břehu Kornatického potoka. Na informační tabuli je graficky velmi zajímavě znázorněno několik způsobů získávání zlatých zrnek a zlatinek z písečných náplavů a usazenin. Nepřehlédnutelné jsou zde četné pahorky z navršeného vytěženého písku tzv. sejpy (v Pootaví zv. též hrůbata).



















Urban Explorer

17. března 2012 v 22:54 | paulito |  Filmy
60%
2011
Horor / Thriller
Režie: Andy Fetscher
Hrají: Nathalie Kelley, Nick Eversman, Max Riemelt, Brenda Koo, Klaus Stiglmeier

Skupina turistů z celého světa se chystá prozkoumat podzemí Berlína. Pravděpodobně ho postavili nacisti a táhne se pod celým městem. Když se jejich místní průvodce (M. Riemelt) zraní, propadnou mladí lidé panice.
Docela koukatelný horor, nic zvláštního, čtveřice mladých turistů po zranění průvodce narazí na psychopata, který jen jednoho po druhém vraždí a podaří s emu nakonec zabít všechny.





Poul Anderson: Tanečnice z Atlantidy

17. března 2012 v 21:35 | paulito |  Knihy
Americký architekt Duncan Reid z 20. století. Oleg Vladimirovič ze středověké Kyjevské Rusy. Uldin, kočovný Hun z časů před Attilou. Erissa, bývalá tanečnice s býky z Atlantidy. Ti čtyři mají společné pouze jedno - unesl je stroj času a ztroskotal s nimi v 15. století před naším letopočtem. Jak se spolu dorozumí? Proč stroj času havaroval? Může za to zánik Atlantidy? Vrátí se trosečníci do svých časů a zemí?
Zajímavá kniha, historická sci-fi, kdy se poněkud nesourodá čtveřice pokusí zachránit Krétu před dobytím Achájci po katastrofě, výbuchu sopky, který zničil ostrov Théru (Atlantidu).