Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Září 2011

Meshuggah: Rare Trax, Catch 33, Selfcaged, The True Human Design, Nothing, Destroy Erase Improve, Chaosphere

30. září 2011 v 8:09 | paulito |  Hudba
Meshuggah je švédská heavy metalová skupina zformovaná v Umeå v roce 1987. V Meshuggah hrají zakládající členové zpěvák Jens Kidman a kytarista Fredrik Thordendal, bubeník Tomas Haake s eke skupině připojil v roce 1990 a kytarista Mårten Hagström v roce 1993. Skupina měla několik baskytaristů, od roku 2004 v ní hraje Dick Lövgren.



Rare Trax
40%
2001





Catch 33
50%
2005




Selfcaged
50%
1995




The True Human Design
60%
1997




Nothing
70%
2002




Destroy Erase Improve
80%
1995




Chaosphere
80%
1998



Antoine Vitkine: Mein Kampf - Příběh jedné knihy

30. září 2011 v 7:40 | paulito |  Knihy
Kniha francouzského novináře a dokumentaristy Antoina Vitkina (nar. 1977) Mein Kampf. Historie jedné knihy se snaží popsat vznik a následnou recepci Hitlerova spisu. Vitkine svou knihu rozdělil do dvou částí. V první - Před válkou: "Nacistická bible" - líčí okolnosti vzniku Mein Kampfu, shrnuje jeho základní teze a popisuje, jaký význam tato kniha získala za Třetí říše. V druhé části knihy - Po válce: Historie bez konce - Vitkine popisuje jednak to, jak se s dědictvím Mého boje vyrovnávali jednotlivé generace v poválečném Německu, jednak jeho další osudy ve světě (do kolika jazyků byl přeložen, v jakých nákladech atd.). Vitkine se zvlášť zaměřuje na arabský svět, v němž se Mému boji po založení státu Izrael dostalo velkého ohlasu. Monografie končí výčtem sedmi ponaučení pro současnost, jaké bychom si z této nebezpečné knihy měli stále brát.
Trochu netradiční pohled na známou knihu Adolfa Hitlera (i když kdo jí vlastně opravdu četl?), kdy se autor zaměřuje na vliv knihy, který měla na lidi v celém světě od chvíle svého vydání až dodnes.



Dexter 3. řada (Dexter Season 3)

29. září 2011 v 10:05 | paulito |  Filmy
70%
2008
Krimi / Akční
Hrají: Michael C. Hall (Dexter Morgan), Julie Benz (Rita Bennett), Jennifer Carpenter (Debra Morgan), C.S. Lee (Vince Masuka), Lauren Vélez (María LaGuerta), David Zayas (Angel Batista), Jimmy Smits (Miguel Prado), Desmond Harrington (Joey Quinn)

Třetí řada Dextera není tak dobrá, jako ta předchozí, ale stále dosahuje vysoké úrovně. Rita zjišťuje, že je těhotná a na Dexterovi je, aby se rozhodl, zda si dítě ponechají. Souhlasí a dokonce se v posledním dílu Ritu bere za manželku. Mezitím se spřátelí s nádvladním Miguelem Pradou, u kterého má pocit, že si spolu rozumí, ale nakonec zjistí, že ho jen zneužívá ke svým cílům a tak ho nakonec zabije. Debra se zamiluje do svého informátora Antona, který se stává obětí vraha "Kožaře", ale díky ní unikne. Kožař se snaží zlikvidovat i Dextera, ale to si ovšem vybral špatný cíl. Debra je nakonec povýšena na detektiva.







Naučná stezka Nebílovy 25.9.2011

25. září 2011 v 18:42 | paulito |  Ostatní
Protože v tomhle krásném dni bylo škoda sedět doma (zvláště, když jsme proseděli včerejšek), tak jsme vyrazili na další stezku nedaleko Plzně, která vede necelých 6 km v okolí vesnice a zámku Nebílovy. Slavnosti jablek jsme se nezúčastnili, opravdi na ní nebylo nic tak zajímavého, ale procházka po okolních polích a lesích a několika církevních památkách byla opravdu fantastická, netrvá dlouho, není příliš naláhává a pro lidi z města je krás a klid přírody opravdu balzámem na duši.

Obec Nebílovy se může pochlubit dvěma cíli, pro které stojí za to tento malebný kout jižního Plzeňska navštívit. Není těžké uhodnout, že hlavním cílem je barokní zámek z r. 1706, kterému Nebílovy vděčí za svoji popularitu. Cílem dalším, a to je možná pro mnohé zajímavou novinkou, je nedávno otevřená naučná stezka pojmenovaná prostě po obci, která je východištěm i cílem, tedy naučná stezka Nebílovy. NS má délku 5,7 km a je vybavená 6 informačními tabulemi. Přestavbu renesanční tvrze na zámeček započal benátský generál A. Steinau, záměr však dokončili v r 1706 až Černínové, kteří v r. 1715 připojili Nebílovy k svému šťáhlavskému panství. Barokní zámek stavěl J. Auguston podle návrhu J. L. Hildebrandta; tvoří jej dvě patrová křídla s mansardovými střechami. Vstupní trakt je opatřen středovou věží s průjezdem, v nádvoří arkádové lodžie. Východní křídlo se vstupním pavilonem nese erb Černínů a stopy sgrafit z původní renesanční tvrze. Prusiny - kostel sv. Jakuba Většího se tyčí na vysokém návrší. Barokní stavba z r. 1722, dominanta krajiny, se starší záp. věží, zdobí kamenný erb Úlických z Plešnic s datem 1608. V interiéru kostela je pozdně gotická socha sv. Jakuba. Na vých. svahu návrší býv. sídliště lidu mohylové kultury ze střední doby bronzové i ze slovanské doby hradištní. Kaplička sv. Barborky s odpočinkovým sezením, ale hlavně se "zázračnou" vodou v blízké studánce. Mocnost jejích účinků jsem sice po jednorázové degustaci potvrdit nemohl, jedno je však jisté: je osvěžující a vynikající v každé roční době.





Nebílovský zámek, na jehož nádvoří se konaly Slavnosti jablek.


Kostel sv. Jakuba, kde dodnes sídlí františkáni.


Břízová s břízou :-)

Nebílovy

U nejsvětější Trojice


Nebílovský zámek

Na horizontu hrad Radyně.




Kaplička sv. Barborky...


... a pramen pitné vody u kapličky, ochutnali jsme, výborná.


Noc žraloka 3D (Shark Night 3D)

24. září 2011 v 17:53 | paulito |  Filmy
40%
2011
Horor / Thriller
Režie: David R. Ellis
Hrají: Sara Paxton, Dustin Milligan, Chris Carmack, Katharine McPhee, Chris Zylka, Alyssa Doaz, Joel Moore, Donal Logue

Partička vysokoškoláků původně vyrazila na malebný ostrůvek uprostřed obrovského jezera se slanou vodou, aby si plnými doušky užila slunečný víkend. Znáte to - trocha vodních sportů a nezávadného flirtování, po nocích spousta alkoholu a sexu. Idylický plán se začne hroutit hned v zárodku, když po nevinné jízdě na wakeboardingovém prkně a následné nehodě vyklopýtá z jezera jeden z chlapců o ruku chudší. Ani on sám není schopen říct, co se přesně stalo, všeobecně přijímanou teorií je pak ta, že mu ji nešťastně ufiklo právě prkno, na kterém jel. Zábava samozřejmě okamžitě končí, parta nakládá zraněného spolužáka do člunu a vyrážejí vstříc pevnině a nemocnici. Pod hladinou jezera se však skrývá nepředstavitelná hrůza, monstrózní masožraví žraloci, kteří ucítili krev a dostali hlad na mladé masíčko. Začíná nerovný souboj na život a na smrt, během něhož se ti, kteří zatím přežili, snaží ze všech sil dostat na pevninu. Bohužel pro ně ti žraloci nepředstavují jediné nebezpečí, které na ně číhá…
Je to pěkná blbost, příběh, provedení, závěr, party místních vidláků si do jezera pořídí žraloky a pro net pořádají lovy na vysokoškoláky... hodně slabé a průhledné. A lovit žraloka ve vodě kopím afrických domorodců, stylově černoch, hmmmm...





Steve Berry: Třetí tajemství

24. září 2011 v 15:46 | paulito |  Knihy
Kliment XV. má za sebou tříletou papežskou službu, když začne vznášet pochybnosti o dávných církevních dogmatech. Jeho tajemník Colin Michener, je hluboce znepokojen nejen posunem v papežově smýšlení, ale také tím, že Kliment stále častěji navštěvuje tajnou svatyni v útrobách vatikánských archivů, kde jsou uloženy vzácné historické listiny. Michenerova ostražitost dostoupí vrcholu, když ho papež vyšle do Rumunska za starým knězem, který zřejmě jako jediný zná skutečné znění proroctví, jež v roce 1917 vyjevila Panna Marie třem dětem v portugalské Fatimě. Je možné, že papežovo podivné chování nějak souvisí s oním proroctvím? Odhalil snad tajemství, které doposud zůstávalo skryto? Mohlo se skutečně stát, že svět nezná pravdivou a úplnou podobu poselství Ježíšovy matky? Hledání odpovědi na tuto otázku zavede Michenera na nebezpečnou stezku plnou šifer, zločinu a soupeřících náboženských doktrín. A jak se zdá, jeho počínání je trnem v oku zejména kardinálu Albertu Valendreovi, který je odhodlán k jakýmkoli činům, jen aby se stal dalším papežem…
Kniha s církevní tématikou, díky níž si člověk uvědomí, jak nesmyslná jsou dogmata katolické církve, zakazující kněžím rodinný život a ženám kněžskou službu, opírající se o mariánská proroctví z Fátimy a Medžugorje. Ale prokousával jsem se touto knihou 14 dnů a bylo to poměrně nudné čtení...




Studená válka v oblacích (Krieg in den Wolken - Luftspionage über der DDR)

24. září 2011 v 14:01 | paulito |  Dokumenty
Na nebi nad NDR se bez vědomí veřejnosti odehrával jeden z nejnebezpečnějších duelů mezi dvěma supervelmocemi. Po celých čtyřicet let se v tomto vzdušném prostoru objevovala americká špionážní letadla. Lidé na celém světě nevěděli nic o rozsahu vzdušné špionáže nad východní částí Německa, ani o nebezpečí, které to přinášelo. Teprve dnes, mnoho let poté, co studená válka skončila, to vychází na světlo. Ve filmu o tom hovoří mnoho přímých účastníků.



Setup

24. září 2011 v 11:54 | paulito |  Filmy
60%
2011
Akční / Krimi / Drama
Režie: Mike Gunther
Hrají: Bruce Willis, Ryan Phillippe, Jenna Dewan, Curtis 50 Cent Jackson, Randy Couture, Shaun Toub, Jerry Ferrara

Další z akčních gangsterských filmů o vině a odplatě, pustil jsem si ho kvůli Bruci Willisovi, nebal jsem ani nadšen, ani vyloženě zklamán, prostě partička tří kamarádů přepadne kurýra s diamanty, ale jeden je podrazí a ten přeživší se začne mstít. Do toho se ještě vloží další dvě gansterské party, jedné šéfuje právě Willis a tak nakonec zabíjí každý každého a mstitel odpouští viníkovi....



Children Of Bodom: Hatebreeder, Hate Crew Deathroll, Isle Of Hate, Something Wild, Tokyo Warhearts, Follow The Reaper

21. září 2011 v 12:10 | paulito |  Hudba
Children of Bodom je finská heavy metalová skupina z Espoo. Byla zformována v roce 1993, v současné době hraje ve složení Alexi Laiho (zpěv, kytara), Roope Latvala (kytara), Janne Wirman (klávesy), Henkka Seppälä (baskytara) a Jaska Raatikainen (bicí). Celkem bylo vydáno sedm studiových alb, dvě živá alba, dvě EP, dvě kompilace a DVD.


Hatebreeder
100%




Hate Crew Deathroll
70%




Isle Of Hate
70%
2000


Something Wild
80%




Tokyo Warhearts
80%






Follow The Reaper
90%




Supermarine Spitfire Mk.22 a Mk.24

20. září 2011 v 12:53 | paulito |  Historie
Nová kapitola ve vývoji stíhacího letounu Spitfite byla napsána, když se na scéně objevily silnější motory Rolls-Royce Griffon 60, vybavené dvoustupňovým přeplňovačem a jím vybavené Spitfire Mk. XIV a Mk.XVIII se staly nejrychlejšími variantami Spitfire té doby. To bylo odměnou pro kvalifikovaný tým závodu Supermarine, který vedl šéfkonstruktér J. Smith, který převzal kontrolu nad vývojem Spitfire po smrti jeho tvůrce R.J. Mitchella. Na základě zkušeností s konstrukcí letounu bylo jasné, že design, v podstatě nezměněný od prvního prototypu K5054, dosáhl zenitu. Omezujícím faktorem bylo křídlo, jehož aerodynamické charakteristiky neumožňovaly využít větší síly motorů k vysokým rychlostem. Designové práce na novém křídle, které měly změnit špatnou ovladatelnost klapek ve vysokých rychlostech a zdokonalit stabilitu letadla, začaly v únoru 1942. Byla použita eliptická forma s "bodovými" konci z výškových variant Mk.VI a Mk.VII, ale byla použita nová sekce klapek a byla posílena jejich struktura. Plocha klapek byla také zvětšena. Toto křídlo bylo testováno na modifikovaném Mk.VIII (JG204) a další zdokonalení byla prováděna ve spolupráci s Royal Aircraft Establishment ve Farnborough. Konečný tvar křídla byl použit na Spitefulu, poslední stíhačce Supermarine s pístovým motorem. Testovacím strojem pro novou sérii 20 Spitfirů byl letoun s číslem DP851, byl to původně prototyp Mk.IV, poté byl přejmenován na Mk.XX a poté, co byla římská čísla nahrazena arabskými, dostal označení Mk.21. Je zajímavé, že pro tak důležitý typ nebyla použita oficiální specifikace a Supermarine použil původní materiály pro variantu Mk.IV/XX, ačkoliv stále zahrnovala staré křídlo. Modifikované křídlo mělo sekci klapek označenou NACA 2200 a jeho vzepětí bylo +6°. Hlavní odlišností proti předchozím variantám Spitfirů, byla palubní výzbroj, která se podle současného mínění Air Ministry skládala jen ze čtyř 20 mm kanónů British Hispano Mk.II. Na externích závěsech nesl tři pumy pod trupem a pod křídly. Zlepšilo se chování letounu během vzletu a přistání větším rozchodem podvozku a také zesílením a prodloužením podvozkových nohou s pneumatikami Dunlop s větším průměrem. Stlačitelné hydraulické podvozkové nohy umožňovaly zasunutí většího podvozku do jen mírně modifikovaných šachet. Aerodynamické kryty kol přiléhaly na spodní plochu křídla a plně zakrývaly podvozek, takže se zlepšila aerodynamika. Ocasní kolečko bylo plně zatažitelné. Letadlo bylo vybaveno dvanáctiválcovým motorem Griffon 61 s dvoustupňovým přeplňovačem, dávajícím výkon 1.540 hp. Poháněl vrtuli Rotol o průměru 3.350 mm s pěti listy Jablo. V této podobě vzlétl DP851 poprvé 4.10.1942. Během zkoušek byla také testována čtyřlistá vrtule, plná pumová zátěž, 90-ti galonová odhoditelná nádrž a čtyři neřízená rakety 305 liber. 3.5.1943 byl odepsán, ale o dva měsíce později byl nahrazen novým prototypem Mk.21, PP139, který byl pojmenován Victor. S letounem létali piloti J. Quill (testovací šéfpilot firmy), G.P. Shea-Simmonds, F. Furlong a D. Morgan, tento letoun byl zpočátku vybaven původními křídly s větším rozpětím. Sériově stavěná letadla pak měla konce křídel oříznutá, podobně jako Mk.XIV, ale ve stejné době byla jejich křídla přepracována a plocha křídel zvětšena o 0,15 m2 ve srovnání s Mk.XIVE. To bylo dle požadavku Air Ministry, které již nehledalo výškové stíhačky, ale nyní se zajímalo o silnější stroje schopné operovat ve výšce 20.000 stop a podporující pozemní síly nebo útočící na pozemní cíle. RAF chtělo vybavit masově své jednotky novým typem, takže 6.6.1943 potvrdilo Ministry od Aircraft Production objednávku na 1.850 Spitfire F Mk.21 u Supermarine a přidělilo jim sériová čísla (první objednávka z 28.5. zněla dokonce na 2.963 letadel). Jméno Victor bylo v listopadu opuštěno ve prospěch původního Spitfire. Tato objednávka byla na stroje vybavené motory Griffon 85 se dvěma třílistými protiběžnými vrtulemi. Deset takových Spitfire Mk.21 bylo vyrobeno s účelem eliminovat gyroskopický moment původní pětilisté vrtule a zjednodušit vzlet. Ale během testů prvních letadel v AAEE v Boscombe Down, v RAE ve Farnborough a u AFDU (Air Fighting Development Unit) byly zjištěny vážné potíže, podélná nestabilita, která zabránila zavedení letadla do výzbroje. Tyto nedostatky degradovaly nový Spitfire, který byl tak horší než Mk.XIV, který měl nahradit. Problémy byly částečně překonán až na začátku roku 1945, kdy byly provedeny potřebné modifikace: byly zavedeny nová ocasní křidélka s kovovým potahem. Stabilita byla nakonec vylepšena na pozdějších F Mk.21 s protiběžnými vrtulemi zvětšením svislé ocasní plochy a na Spitfire Mk.22 a Mk.24, které obdržely novou překonstruovanou větší svislou ocasní plochu a nová křidélka. Po zdržení vývoje byla výroba letadel přesunuta na konec roku 1944. Ale blížící se konec války v Evropě redukoval objednávku jen na 120 strojů, které RAF zařadilo do služby v březnu 1945.
Spitfire F Mk.22
Krátce před koncem války se na výrobní linky u Castel Bromwich nedaleko Birminghamu dostala spolu s Mk.21 i zdokonalená verze Mk.22. Spitfire Mk.21, SX549, se stal základním modelem nové varianty, modifikace zahrnovala nižší zadní část trupu, kapkovitý překryt kabiny (převzatý z verzí FR Mk.XVIE a Mk.XVIII) a změnu elektrického systému z 12 V na 24 V. Prototyp byl dokončen 8.11.1944, zatímco další F.21 na lince, TM383, se stal prototypem nazalizovaného Seafire Mk.46. První nově vyrobený Spitfire Mk.22 byl PK314 a vzlétl 26.2.1945. Nová verze Spitfiru trpěla stejnou nestabilitou jako jeho předchůdce, která se ještě dokonce zhoršila úpravou zadní částí trupu. Proto nebyly sériové stroje vybaveny další zadní trupovou nádrží paliva a celá ocasní část byla nahrazena částí, převzatou od Spitefulu. Letadlo bylo vybaveno motorem Griffon 61. Výrobu Mk.21 a Mk.22 kryla jen jedna objednávka a obě varianty byly také uváděny pod stejným číslem Type 356. 25.1.1945 byl nákupní kontrakt redukován na 1.577 strojů F.22. V říjnu 1945 byl drasticky snížen na 627 kusů a v listopadu jen na 287 letadel. Nakonec bylo vyrobeno 263 strojů Mk.22 a 24 Mk.24. Mk.22 byl dodáván od března 1945 do února 1946, kdy RAF převzalo poslední letadlo s číslem PK677. Nejméně dvě letadla (PK684 v květnu 1946 a PK664 v dubnu 1954) dostala motor Griffon 80 s protiběžnými vrtulemi Rotol. Spitfire Mk.22 byl původně zamýšlen jako britský prvoliniový stíhač, ale nakonec byl takto nasazen jen u 73. Squadrony v Ta Kali na Maltě, kde byl používán do roku 1948. Další jednotky, používající tento typ, byly squadrony Royal Auxiliary Air Force a Flying Refresher Schools. Do roku 1952 byly stroje vyřazeny ze služby, 80 strojů bylo uskladněno a koncem května 1955 byly zbývající Mk.22 prohlášeny za zastaralé a odstraněny ze všech jednotek RAF.
Spitfire F Mk.22 v Královském egyptském letectvu
Na počátku roku 1949 objednal Egypt 20 letadel ze skaldů RAF a kontrakt s firmou Vickers-Armstrong byl podepsán 1.5.1950. Nakonec bylo dodáno jen 19 Mk.22 a jeden výcvikový Spitfire T.9 od června 1950 do února 1951, každý za 11.950 liber. Původně letadla sloužila u 2. Stíhací bombardovací eskadry v Al Arish, ale od roku 1955 byla přesunuta ke Stíhací výcvikové eskadře do Fayid. Některé letouny se v rámci již Egyptského letectva zúčastnily v omezeném množství Suezského tažení v roce 1956.
Spitfire F Mk.22 v Jihorhodeském letectvu
Koncem roku 1950 koupila vláda Jižní Rhodesie (od roku 1980 Zimbabwe) 22 letounů z přebytků RAF. Spitfire byly dodány ve dvou dávkách, v březnu a prosinci 1951, dva stroje havarovaly po cestě, ale byyl nahrazeny. Letadla byla zařazena k 1. (Auxiliary) Squadron v Cranborne a od roku 1952 létala z letiště New Salisbury, zůstala ve službě do června 1954. O rok později mělo být sedm strojů dodáno do Sýrie, ale dodávka se nakonec nerealizovala a všechny stroje byly sešrotovány.
Spitfire F Mk.22 Syrského letectva
V roce 1953 Sýrie objednala 20 Spitfirů Mk.22, které byly zgenerálkovány v Airwork General Trading Company v Gatwicku. Po letových testech bylo šest letadel předáno v červnu 1954, zbytek následoval ve dvou dávkách v červenci a srpnu. Jihorhodésané nabídli prodek sedmi svých Mk.22 v roce 1955, ale nakonec k němu nedošlo. Nejsou dostupné žádné další detaily o službě Spitfirů v Sýrii.
Spitfire F Mk.24
Mk.24 byl poslední verzí Supermarine Type 356. Nedostatečný dolet byl vyřešen instalací dvou přídavných nádrží do zadní části trupu, zatímco bojová hodnota byla zvýšena přidáním čtyř párů neřízených raket pod křídla. Další změny byly představeny na elektrickém palebném systému místo předchozího pneumatického. Tyto modifikace zvýšily hmotnost letounu. Pro minimální rozdíly v konstrukci byla výroba Mk.24 sloučena s předchozím Mk.22. Poté, co byl PK313 představen jako vzor pro sériovou výrobu a byl modifikován na standard Mk.24 v únoru 1946, byly další trupy vybrány z výrobní linky v Castle Bromwich před jejím uzavřením v prosinci 1945 a přesunuty do závodu Vickers v South Marston. Celkem 24 letadel, původně objednaných jako Mk.22, bylo přestavěno a dodáno od 25.10. do 5.11.1946. Dávka 54 Mk.24 byla vyrobena v závodech Keevil, některá letadla byal dokončena jako Mk.22 a později přestavěna na Mk.24. První takový letoun byl dodán v dubnu 1946, zatímco poslední byl předán až od 22 měsíců později. Dalších šest Mk.22 bylo modifikováno u 32. a 33. Maintenance Unit od září 1946 do ledna 1947. Celkem bylo vyrobeno nebo přestavěno 85 Spitfire Mk.24, poslední VN946 byl předán RAF 20.2.1948. Zbytek původních Spitfire Mk.22 byl dokončen jako Seafire F.46/F.47. Všechny F Mk.24 byly vybaveny novou zadní částí trupu a velkou svisou ocasní plochou, ale jen některé kanóny Hispano Mk.V s krátkou hlavní, které měly stejnou ráži jako Mk.II. Poslední verze Spitfirů byly zařazeny k domácím jendotkám v listopadu 1946, ale jen 80. Squadrona z letectva okupačních sil v Německu je převzala v lednu 1948. V srpnu 1949 bylo 16 letadel přesunuto do Hong Kongu, kde byly umsítěny v Kia Tak a Sek Kong. 80. Squadrona používala Spitfiry do začátku roku 1952, kdy byla přezbrojena na D.H. Hornet F.3. Zbývající letadla převzalo Royal Hong Kong Auxiliary Air Force. To znamenalo konec služby těchto známých leatdel v RAF.
Spitfire F Mk.24 v Singapuru
Tři letouny, původně patřící British Far East Air Force, které je předalo Auxiliary Fighter Squadron v Singapuru v březnu 1950. V říjnu 1951 byla jednotka transformována do Singapore Fighter Squadron, Malayan Auxiliary Air Force, které po havárii dvou letadel v září 1952 používalo jeden zbývající Spitfire Mk.24 (VN494), do počátku roku 1954.
Spitfire F Mk.24 v Royal Hong Kong Auxiliary Force
Royal Hong Kong Auxiliary Force obdržela osm F Mk.24 z inventáře FEAF v dubnu 1952. Letadla operovala ze základen Kai Tak a Sek Kong, poslední dva stroje byly staženy ze služby v roce 1955.

IAA Franfurkt 17.9.2011

18. září 2011 v 15:28 | paulito |  Ostatní
Několik obrázků z výstavy automobilů ve Franfurktu, krásná auta a krásné ženy, bohužel jsme nebyl, fotky udělal a poslala mi moje kolegyně Bea z Německa, kochejte se...:-)
























Grave Encounters

18. září 2011 v 0:01 | paulito |  Filmy
80%
2011
Horor
Režie: The Vicious Brothers
Hrají: Sean Rogerson

Lance Preston a jeho skupina Grave Encounters natáčí jednu z epizod reality show o lovení duchů v opuštěné Collingwoodské psychiatrii, kde se dlouhé roky objevovaly nevysvětlitelné úkazy. Skupina se nechá zamknout ve vnitřku budovy a zahájí vlastní vyšetřování. Brzy však zjistí, že něco tam skutečně je a nedovolí jim to odejít. Členové týmu, ztracení v nekonečném bludisku chodeb, budou postupně odhalovat temnou minulost psychiatrické nemocnice a jedne po druhém umírat.. Docela dobrý horor, natáčený podobně jako Blade Witch jakoby reálně, člověk je stále v napětí a navíc to vyapdá poměrně realisticky..





Carved (Kuchisake onna)

17. září 2011 v 21:54 | paulito |  Filmy
50%
2007
Horor
Režie: Kori Shiraishi
Hrají: Eriko Sato, Miki Mizuno

Mezi malými dětmi v poklidném japonském městečku se začala šířit strašidelná pověst o "Paní s rozřezanou pusou", která unáší děti. Dospělí tomu nikterak nevěnují pozornost, ale pouze do chvíle, kdy je v parku unesen malý školák přímo před očima svých dvou kamarádů, kteří tvrdí, že to byla Paní s rozřezanou pusou. Do případu se zaplete i mladá učitelka Yamashito a její kolega Matsuzaki, který tvrdí, že Paní s rozřezanou pusou skutečně existuje a že dokonce tuší, kdo to je… Docela slušný japonský horor, ale takový pomalý, takže ani se mi nezdál příliš napínavý, podobný americkým urban legends..




Fairey Gannet

16. září 2011 v 8:19 | paulito |  Historie
Zrození Gannetu začalo koncem 30. let, když Fairey vyvinul dvojitý motor, Fairey P.24 Prince/Monarch, kompaktní motor ze dvou vertikálně proti sobě posazených dvanáctiválcových motorů (do H), točících dvě protiběžné vrtule. Hlavním účelem tohoto designu bylo získat dvojnásobnou sílu motorů a vyšší bezpečnost bez zvětšení trupu a hmotnosti. Pozdější typy německých U-bootů byly hůře zjistitelné a měly schopnost rychlého ponoření, takže bylo obtížné je sledovat. Vývoj detekce ponorek a odhalení hladinových plavidel byl posunut zadáním specifikace Admirality 17/45 na konci roku 1945 pro protiponorkovou válku a protilodní úderná letadla, kombinující stíhací a útočnou roli. Proto se Gannet zrodil v konečné fázi války, konstrukční tým, postupující podle specifikací, vedli šéfkonstruktér Herbert E. Chaplin a šéfinženýr David L. Hollis Williams. Založily svoji práci nikoliv na letounu Firefly (jehož možnost využití trupu byla omezena), ale na stroji Spearfish (oba se neúspěšně zúčastnily soutěže dle specifikace O.21/44). Proto může být Spearfish považován za předchůdce Gannetu co se týká celkových rozměrů, hmotnosti a výkonů, zatímco jediným pohonem se stala turbína. Ve firmě Fairey původně dostal označení Type Q, později, během testů na letadlových lodích, byl přejmenován na Fairey Type 17 (nebo GR.17), podle čísla specifikace. Tento velký dvoumístný průzkumný a úderný letoun byl vybaven dvojitým turbovrtulovým motorem Rolls-Royce APOD.25 Tweed o 2.500 hp. Turbínový pohon byl vybrán nejen pro lepší poměr výkonu k hmotnosti, ale také jednodušší logistiku zásobování palivem a snadnější skladování na palubách letadlových lodí. Vývoj motoru Tweed bohužel nepokračoval, ale Fairey mezitím našel další malý turbovrtulový motor. Byl úspěšně dokončen Armstrong Siddeley Mamba o výkonu 1.050 hp a v prosinci 1945 konstruktéři z Fairey zadali výrobci vývoj párové verze, Double Mamba ASMD.1 o výkonu 2.950 hp. Když byl garantován zákazník, začal Armstrong Siddeley vývoj naplno na jaře 1946. Double Mamba byl dokončen v roce 1948. Motor poskytoval možnost polovinu vypnout a pokračovat jen na ekonomický provoz, což ho také chránilo před vibracemi, způsobenými protiběžnými vrtulemi. Poté, co Fairey představil design nového ASW typu, byl podepsán kontrakt na stavbu dvou prototypů dvoumístných Fairey Type Q 12.8.1946. Stal se prvním letounem Fleet Air Arm, který kombinoval vyhledávací a údernou roli, nesl radar v zatažitelné vaně pod trupem. V té době podepsal Blackburn kontrakt na tři stroje. Dva prototypy YA.7 a YA.8 byly vybaveny motorem R-R Griffon, zatímco turbovrtulový YB.1 byl nějaký čas bez motoru, když byl jeho motor Napier Naiad zrušen. YB.1 nabízel horší viditelnost a jeho nosnost a další výkonové parametry také nebyly uspokojivé. Specifikace poměrně přesně určila vzhled nového stroje. Byl požadován objemný trup, aby se v něm mohlo nést velké množství paliva, vybavení a zbraní. Křídlo mělo být dostatečně velké, aby mohl být stroj používán pro palubní operace a mělo být sklopné, aby stroj mohl být skladován v palubních hangárech. Fairey vybavil stroj velmi dobrou ergonomií, jednoduchou a pohodlnou pro údržbu. Pro začátek konstruktéři ve Fairey vymysleli konstrukční metodu pro dosažení takřka dokonalého tvaru povrchu, kdy byl trup vyráběn v šablonovitých formách. První prototyp, VR546, vyroben v továrně Hayes, byl poslán po silnici do Aldermastonu. Zde zahájil pojížděcí zkoušky 11.9.1949 a poprvé vzlétl 19.9., pilotoval jej zkušební šéfpilot Fairey R.G. Slade. Během zkoušek byla zjištěna závažná závada, podélné řízení stroje bylo velmi obtížné při vysokých rychlostech kvůli malým ocasním plochám a při nízkých rychlostech díky klapkám Fairey-Youngman. Ty způsobovaly silný a náhlý pokles, když turbulence za nimi redukovala účinnost ocasních ploch. K vyřešení tohoto problému byla změněna linie ocasních ploch a jejich posílení hydraulickým systémem. Bohužel, ještě než bylo nalezeno toto řešení, první prototyp, který měl ocasní plochy částečné modifikované v opravárnách Fairey ve White Waltham (kam byly přesunuty testovací lety v listopadu 1949), utrpěl ztrátu kontroly podélného řízení 25.11., kdy jej politoval Capt. Slade, který musel vypnout motor a přerušit vzlet. Následoval nekontrolovatelný pád a tvrdý náraz způsobil destrukci příďového kola, poškozena byla vrtule, motor a trup. Oprava a modifikace trvala tři měsíce. Do 1.3.1950, kdy byly testy přerušeny, byly některé problémy vyřešeny, ale ztráta síly ocasních ploch při snížení tahu vrtule přetrvala, protože kormidlo bylo příliš malé, zatímco křidélka příliš těžká. Navzdory těmto úvodním problémům byl Gannet vyvíjen k perfektní harmonii. Zatímco byly prototypy Gannetu testovány (druhý, VR557, vzlétl poprvé 6.7.1950), Admiralita obnovila svoji potřebu na protiponorkovou zbraň a přišla s požadavkem na zvýšení počtu členů posádky o operátora radaru a zabudování sonaru. Požadovaný operátor systému ASW byl začleněn, spolu s dalšími záležitostmi, do nové specifikace GR.117P. Také pumovnice byla zvětšena pro nesení torpéd a sonaru. Výsledkem byla v červnu 1949 objednávka třetího prototypu Fairey Q (WE488). Ten začleňoval tyto změny a byl již téměř standardním výrobním prototypem s několika výjimkami, například velikost zadního kokpitu, který byl původně dvoumístný, ale pak byl redukován na jednomístný. Aerodynamické efekty třetího kokpitu byly testovány s dřevěným překrytem, přidaným na hřbet VR546. Delší pumovnice a třetí kokpit si vynutily přesunutí radaru dozadu. Všechny tyto změny vyžadovaly zdokonalení stability. To bylo dosaženo zvětšením svislé ocasní plochy, což bylo vyřešeno instalací malých trojúhelníkových svislých ploch na ocasní křidélka. Letové testy pokračovaly na různých základnách po Británii. Následovalo simulované přistání na palubě letadlové lodi a 19.6.1950 přistál Lt.Cdr. G.R. Callingham s prototypem VR546 na palubě HMS Illustrious, což bylo první přistání turbovrtulového letadla na palubě letadlové lodi na světě. Během dalších 25 přistání se stroj ukázal být trochu těžkým na ocas. Instalace motorů umožňovala zcela bezproblémové létání. Ale integrace motoru a vrtulí s trupem, to byl jiný příběh, který nakonec vedl k zavedení speciálních startovních procedur. Konečný výběr nového ASW se konal v říjnu 1950, kromě již zmíněného Blackburn YB.1 se zúčastnil také Short SB.3.
Gannet AS Mk.1
Po úspěchu ve srovnávacích zkouškách bylo 14.3.1951 objednáno 100 letadel Gannet Mk.1 ve statuse "super priority", ještě než vzlétl 10.5.1951 třetí prototyp WE488 s novým kokpitem, dlouhou pumovnicí a dozadu posunutým radomem. Stále postrádal některé konečné modifikace sériových strojů, ale získal pro GR.17 definitivní jméno - Gannet. Pro urychlení dodávek velmi potřebného ASW typu byly do výroby zapojeny oba závody, Hayes a Stockport. Pohonem byl motor Double mamba ASMD.1 (mk.100) o výkonu 2.540 hp s přídavným tahem z výfuků. První sériový AS Mk.1 (WN339) vzlétl 9.6.1953. První vyrobené letadlo bylo přiděleno výrobcům trupu, motorů a radarů a do AAEE Boscombe Down pro vývojové práce. Další dostal No.703X Flight v RNAS Ford k provozním zkouškám. V roce 1954 byly dva stroje poslány ke klimatickým testům Do Súdánu a Kanady.
Gannet AS Mk.4
Jak Gannet získal na váze kvůli požadavkům na další výzbroj a výstroj, bylo potřeba výkonnějšího motoru. V roce 1954 byl zdokonalený Double Mamba 101 (sériová verze AMD.3, 2.740 hp) instalován do WN372 a testován 12.3.1956. První sériový AS Mk.4, XA 412, vzlétl poprvé 13.4.1956. Ostatní modifikace u Mk.4 byly malé, některé měly změněnou elektroinstalaci, zaslepeny čelní okna zadního kokpitu (ale některé Mk.1 byly modifikovány podobně) a navíc zesílený potah křídla. Obě verze byly používány Royal Navy ve službě od ledna 1955, kdy byla zformována No.826 Squadron, do července 1960, kdy 810. Squadron vyřadila poslední AEW Gannet. Byly nahrazeny v protiponorkové roli vrtulníky, ale typ pokračoval ve službě v různých úlohách ještě nějakou dobu.
Prvním zahraničním uživatelem typu bylo Royal Australian Navy, které koupilo dost letadel k vybavení dvou eskader, celkem 33 AS Mk.1 a tři výcvikové stroje. Sloužily u RAN od srpna 1955 do léta 1967, na základnách u 724., 725., 816. a 817. Squadron.
Druhým uživatelem byla německá Bundesmarine (FGN), která převzala 15 AS Mk.4 a jeden T Mk.5 a měla je ve výzbroji tří jednotek od května 1958 do června 1966.
Třetím a posledním uživatelem Gannetu ASW byla Indonésie. V lednu 1959 její námořní letectvo (ALRI) objednalo 18 strojů. Fairey koupil zpět dvacet AS Mk.1 a dva T.2 od Ministry of Supply a přestavil je na Mk.4 a Mk.5 pro ALRI.
I další námořnictva projevila zájem o nákup Gannetu v 50. letech - Indie, Kanada, Nový Zéland a Argentina, ale žádný nákup nebyl realizován.

Junkers Ju 88 - Operační nasazení: V cizích službách

14. září 2011 v 14:48 | paulito |  Historie
Francie
V roce 1944 potřebovala Francie urgentně letadla pro nově budované letectvo, Forces Francaises de lIntérieur (FFI). V továrně SNCASO v Toulose bylo nalezeno 16 Junkersů Ju 88A-4. Staly se součástí francouzského letectva, protože Britové žádná letadla nechtěli prodat a Americké dodávky nebyly dokončeny. Francouzští piloti tyto stroje měli rádi, protože je považovali za velmi dobré bombardéry. 4.9. posloužily ukořistěné letouny Luftwaffe (Ju 88 a He 111) k vytvoření bombardovací jednotky FFI Dor, pojmenované po svém veliteli, Cdt. Dorovi. První stroje byly dodány jednotce 20.9. po opravě v Toulouse, další následovaly ve skupinách další dva nebo tři měsíce. Po dodání více strojů byla FFI Dor přejmenována na bombardovací eskadru GB 1/31 Aunis. Od října 1944 zahájily francouzské Ju 88 útoky na německé pozice v ústí Girondy a v obleženém přístavu La Rochelle. Poté, co převzali další letiště, nalezli Francouzi více Junkersů, které byly poslány do Villacoublay, do továrny Ateliers Aeronautiques de Boulogne (AAB). Celkem bylo k opravě odesláno kolem 70 Junkersů, které byly opraveny kanibalizací jiných strojů. Většinou byly ve verzi A-4, ale byly zde i verze A-4/Torps, A-6/U, G-6, R-2 a S-3. Navzdory jejich dobré reputaci u pilotů, Francouzi nechtěli Junkersy používat v boji, protože se obávali ztrát v důsledků naapdení spojeneckými stíhačkami nebo protiletadlovým dělostřelectvem. S tímto požadavkem obdržela na počátku roku 1945 GB 1/31 kromě 22 Ju 88 také Martiny 167F a Douglasy DB-7 od GB 1/34, ta byla přezbrojena na Martin B-26 Marauder. Do konce války porvedla GB 1/32 312 bojových vzletů, ale jen 18 s Ju 88. Dva Junkersy sestřelil německý flak a čtyři byly ztraceny při nehodách. Po válce byla GB 1/31 rozpuštěna a její letadla byla předána do letecké školy v Cazaux a létala zde spolu s Junkersy z AAB. Čtyři nebo pět strojů bylo upraveno na torpédová (Ju 88A-4/lt - lance torpilleur) a přiděleno Aeronavale. Tyto Junkersy sloužily u Escadrille 3S, 4S a 10S. Část Ju 88 byla předána GB 1/81 v Tunisku, další výcvikovému Centre dEssais en Vol (CEV) v Brétigny. Poslední Junkersy byly odepsány na počátku 50. let.
Finsko
Na jaře 1943 dostalo v Tuowě finské letectvo od Němců 24 Ju 88A-4, které byly označeny JK-251 až JK-274. Finové převzali polovinu letadel 10.4. a 11.4. a druhou 20.4. Na cestě do Finska havaroval JK-274 severně od Rigy. Zbytek byl přidělen PLeLv 44 (bombardovací eskadra). Po výcviku začali Finové létat bojové lety 20.8. Letadla měla dobré výkony a hned si získala respekt finských letců, i když se přihodilo několik nehod. Byly používány pro bombardovací operace a průzkum na Karelské šíji a v oblasti Leningradu. 23.6.1944 sestřelili Sověti JK-259. Po velké sovětské ofenzívě 19.9. bylo se SSSR podepsáno příměří. Finové se nyní podíleli na bojích s Němci, kteří kontrolovali severní Finsko. 10.10 . byl Ju 88A-4 (JK-256) posádky Kapteeni Kalevi Heiskanena sestřelen Bf 109G z 9./JG 5, který pilotoval Fw. Rudolf Artner. Další ztráta přišla o pět dnů později, JK-263, pilotován Kersannti Osmo Metsolou, byl na průzkumu nad Rovaniemi a podél cesty severně na Ivalo, kudy ustupovali Němci. Rovaniemi bylo nejprve zakryto mraky, takže finská posádka letěla nad cestu, kde zaznamenala německé jednotky. Při návratu zpět byl Junkers nad letištěm Rovaniemi zasažen flakem. Pilot rozkázal posádce vyskočit na padácích. Dva muži již vyskočili, když se padák střelce Vänrikki Unto Siivonena otevřel uvnitř kokpitu. Aby ho zachránil, rozhodl se Metsola pro nouzové přistání. Oba muži utrpěli lehká zranění, ale dosáhli svých linií po deseti dnech pochodu. Překvapivě, dva letci, kteří vyskočili na padáku, nepřežili. Celkem provedly finské Ju 88 558 bojových vzletů proti Rusům během Pokračovací války a 116 proti Němcům. Po válce bylo 13 přeživších finských Ju 88 používalo pro výcvik.
Španělsko
Kontrolováno Franciscem Francem bylo Španělsko tajným spojencem Německa, které umožnilo německým letounům tajně přistávat na jeho území, pokud bylo třeba. Posádky se okamžitě vracely do Německa, ale letouny, často nepříliš poškozené, zůstávaly ve Španělsku. Byl to také případ některých Junkersů Ju 88. První Ju 88D-1 z 2.(F)/122 přistály nouzově v Maroku 11.10.1942. Další Ju 88D-5 z Wekusta 26 přistál na letišti Son San Juan 27.10. Do konce roku 1942 přistál další Ju 88D-1 z 1.(F)/122 v San Javier, kde byl vyloven z moře Španěly. Další letadla Luftwaffe přistála ve Španělsku v roce 1943. Mezi nimi Ju 88A-4, A-14, D-1, D-5, po dvou stíhacích C-6 a průzkumných D-1, D-5 a T-1. Navíc Španělsko plánovalo vytvoření "Dobrovolnické eskadry" operující s Ju 88A-4 k podpoře Němců na východní frontě. 1.12.1943 obdrželo deset letadel od německých jednotek umístěných v jižní Francii. Letadla byla dodána do Albacete, kde obdržela čísla 29-1 až 29-10, což bylo 2.11.1945 změněno na B.6-1 až B.6-10. Stroje dostaly také označení na trup 13-1 až 13-10. Všechny byly přiděleny 13. Regimiento v Albacete. Tato jednotka se však bojů na východní frontě nezúčastnila. 14.2.1944 podepsalo RLM kontrakt se Španělskem na prodej 18 Ju 88A, pět z nich mělo být používáno na náhradní díly. Tato letadla dostala sériová čísla 29-11 až 29-23 (později B.6-11 až B.6-23) a trupové označení 13-11 až 13-23. Po válce pokračovaly Ju 88 ve službě u 13. Regimiento. Jednotka byla přejmenována 1.3.1957 na Ala de Bombardeo n 26 se stroji CASA-2111 (He 111H-16). Posledních pět Ju 88 bylo sešrotováno 16.11.1957.
Rumunsko
V březnu 1943 začalo rumunské letectvo dostávat Ju 88A-4. Do června bylo 25 bombardérů přiděleno Grupul 6 Bombardament Greu, skládající se ze 74., 86. a 87. eskadry. Umístěny na jižní Ukrajině, operovaly nad Azovským mořem. První vzlet provedly 18.6., ale první ztráta přišla již o čtyři dny později. Osm Junkersů bylo ztraceno a šest poškozeno během měsíce. Ve stejnou dobu byla zařazena do služby 2. průzkumná eskadra s dlouhým doletem s 12 Ju 88D-1. Tato jednotka ztratila jedno letadlo díky sovětským stíhačům nad Azovským mořem v červnu. Do konce roku již ztratila pět letadel. 22.7. uletěl Ju 88D-1/Trop z Mariupole na Ukrajině na Kypr. Pilotoval jej seržant Nicolae Teodoru. Letadlo bylo nejdříve zkoušeno Brity a poté Američany. Poté bylo vybaveno dalšími dvěma přídavnými nádržemi a 14.1.01943 přeletělo Atlantik na Wright Field. 6. skupina občas bojovala se sovětskými stíhači. 5.8. vedl německý styčný důstojník Oblt. Erich Kornblum pět Ju 88 proti motorizované koloně. Střemhlavý útok byl velmi úspěšný, všechny bomby zasáhly cíl. Poté se na scéně objevily dva Jak-7. Všechny bombardéry zahájily palbu. Jeden ze stíhačů byl okamžitě sestřelen posádkou nadporučíka Ionesca, kdežto druhý napadl bombardér, který pilotoval nadporučík Dan Stoian. A chvilku později byl Jak zasažen střelcem a řítil se v plamenech k zemi. Na počátku srpna byla 6. skupina stažena do Rumunska, kde začala přezbrojení na Ju 87D. Někteří piloti byli přidělení 5. skupině, která právě dokončila výcvik na Ju 88A-4. Tato skupina se skládala ze 77., 78. a 80. eskadry a začala bojově létat 15.8. Hlavním problémem byla sovětská protiletadlová obrana. Například během náletu na Bolšoj Tokmak zasáhla jeden Junkers, který vybuchl. Také se zde často konaly souboje se sovětskými letouny. Nadporučík Dan Stoian se čtyřikrát vrátil jen s jedním pracujícím motorem a několikrát byl jeho letoun poškozen. Jedním z nejhorších dnů 5. skupiny bylo 21.9., kdy pět letounů 78. eskadry vzlétlo proti silně bráněnému Bolšoj Tokmaku. Formaci vedl velitel eskadry kapitán Eusebie Popovici. Před dosažením cíle byli Rumuni napadeni dvanácti stíhačkami P-39, které okamžitě zasáhly jeden Junkers, který explodoval ve vzduchu. Ostatní bombardéry shodily bomby na cíl. Při návratu sovětští stíhači zasáhli další dva Ju 88, jeden narazil do země, druhý nouzově přistál za svými liniemi. Také stroj velitele eskadry nouzově přistál jako výsledek bojových poškození. Střelci sestřelili během boje jednu Airacobru. Ztráty byly okamžitě nahrazeny Němci. Posádky rumunských Junkersů 88 nárokovaly sestřel 16 sovětských stíhaček, první dvě 20.9. během útoku P-39. Boje proti Rudé armádě pokračovaly v roce 1944, byla bombardována soustředění vozidel a vojáků. 2.5. formace 14 strojů z 5. skupiny dostala za úkol bombardovat sovětské vojáky ve vesnici Motsa v Moldavsku. Pozemní palba zasáhla letoun, který pilotoval nadporučík Craciun Salajan. Jeden náboj zasáhl palivovou nádrž v levém křídle a zničil ovládání zadních ocasních ploch. Navzdory vážnému poškození shodil Salaian bomby přesně na cíl a vrátil se na základnu. Junkersy se také zúčastnily bojů s americkými stíhači při jejich letech nad Rumunsko. Jeden Ju 88, který pilotoval velitel 77. eskadry kapitán Georghe Stroici, byl sestřelen Lightningy 16.7., když vzlétal. Když Rusové zaútočili přímo proti Rumusnku, vzlétaly stroje z 5. skupiny po celý den. 20.8. až 23.8. bombardovaly soustředění tanků a vojsk. Poslední operaci podnikly 23.8. proti obrněné koloně u Negresti. Ve stejný den Rumunsko složilo zbraně a přešlo na stranu Ruska do boje proti Maďarsku a Německu. Díky nedostatku náhradních dílů se 5. skupina do září skládala jen ze 77. a 78. eskadry. O měsíc později už jen ze 77. eskadry. Nakonec bylo posledních pět Ju 88A-4 přiděleno 2. průzkumné eskadře, které v té době zbyly jen čtyři Ju 88D-1. Operovaly do konce války z letišť Miskolc, Zvolen a Piešťany. Poslední Junkers byl ztracen v roce 1944. Poslední bojové vzlety provedly 10.5. až 12.5. proti Vlasovově armádě. Celkem Rumunsko obdrželo přes 80 Ju 88A-4n a 12 Ju 88D-1. Po válce byly zbývající Ju 88 používány pro výcvik. Poslední byly odepsány na počátku 50. let.
Maďarsko
V zimě 1942 maďarské letectvo (MKHL) obdrželo první čtyři Ju 88D, které byly přiděleny 1/1. távolfelderítö század (1/1. průzkumná eskadra s velkým doletem). Další letadla přišla brzy a pomáhala krýt stahování maďarských jednotek v lednu 1943. Byly ztraceny dva Junkersy F.902 a F.903. na jaře byl personál 4/1. bombázó század poslán do Francie k výcviku na Ju 88A. V dubnu byla jednotka přejmenována na 102/1. bombardovací eskadru. Byla nasazena na východní frontě pod vedením kapitána László Herdera. Eskadra se účastnila bitvy u Kursku, kde bombardovala ruské pozice. Těchto bojů se také účastnila 3/1. bombardovací eskadra. Maďarské Junkersy se zúčastnily také bojů při stahování z Ukrajiny. Mezi používanými letadly byly také Ju 88C-6. Celkem dodali Němci do Maďarska do konce roku 1943 51 Ju 88. Od června 1943 do ledna 1944 nalétaly Ju 88D z 1/1. průzkumné eskadry přes tisíc vzletů. Pět Junkersů bylo ztraceno, 23 sovětských stíhaček sestřeleno. Od jara 1944 byly Ju 88 z MKHL velmi aktivní nad Ukrajinou a Běloruskem. Bombardéry Ju 88 byly ve výzbroji čtyř bombardovacích eskader 3/1., 3/2., 4/1. a 4/2. Poslední vzlet bombardérů se konal 2.6., čtyři Ju 88 vedl velitel 102/1. major Imre Homér, byly nasazeny proti koncentraci sovětských vojsk u Kivertse v západním Bělorusku.
Itálie
Ačkoliv italské letectvo Regia Aeronautica objednalo v roce 1940 200 Ju 88A, dostali Italové tato letadla až o tři roky později. Výcvik personálu 9., 10., 30. a 35. Stormo BT probíhal pod německým dozorem ve Francii, Německu a Dánsku. Do léta 1943 Němci dodali 25 Ju 88A-4 a šest Ju 88A-7 na letiště Viterbo u Říma, ale ty byly po italské kapitulaci zkonfiskovány.

Morgoth: Ressurection Absurd, The Eternal Fall

13. září 2011 v 10:03 | paulito |  Hudba
Morgoth je německá death metalová skupina, která vznikla v roce 1985 a po demu Pits The Utumno z roku 1988 následovala tato dvě EP a poté ještě tři LP a jedna kompilace. Skupina nyní hráje znovu od roku 2010 ve složení Marc Grewe (zpěv), Sebastian Swart (kytara), Thilo Mellies (baskytara) a Marc Reign (bicí).


Ressurection Absurd
80%
1989






The Eternal Fall
80%
1990



Tiger (Die Deutschen Panzer: Tiger)

12. září 2011 v 12:44 | paulito |  Dokumenty
Anglický dokument, věnující se nasazení známého německého tanku Panzerkampfwagen VI Tiger, z něj vzniklých verzí a jeho nástupce Tiger II.






Smrtící parazit (The Thaw)

12. září 2011 v 12:39 | paulito |  Filmy
70%
2009
Horor / Sci-Fi / Thriller
Režie: Mark A. Lewis
Hrají: Martha MacIsaac, Val Kilmer, Aaron Ashmore, William B. Davis, Evan Adams, Kyle Schmid, Gary Chalk

Ekologický sci-fi horor z Arktidy, kdy díky oteplování planety a tání tisíce let zmrzlé půdy se na povrch dostávají nejen zbytky mamutů, ale i cizopasník, který je vyhubil a který se teď pustil do lidí. Napínavý film, ve kterém Val Kilmer s několika studenty, kteří se vydali na studijní cestu, čelí nebezpečí, které hrozí zničit celou planetu... neúspěšně.





Ostrov (The Island)

12. září 2011 v 12:32 | paulito |  Filmy
70%
2005
Sci-Fi / Thriller / Drama / Akční
Režie: Michael Bay
Hrají: Ewan McGregor, Scarlett Johansson, Djimon Hounsou, Sean Bean, Steve Buscemi, Michael Clarke Duncan, Ethan Phillips, Brian Stepanek, Siobhan Flynn, Max Baker, Katy Boyer, Glenn Morshower, Mary Pat Gleason

Píše se rok 2019 a Lincoln 6-Echo (Ewan McGregor) patří ke šťastlivcům, kteří přežili kontaminaci Země a nyní žijí v rozsáhlém moderním Institutu pod neustálým dohledem. Spřátelí se tam s půvabnou dívkou Jordan 2-Delta (Scarlett Johansson), která je vylosována, aby se přesunula na Ostrov. Údajně je to jediné místo na zeměkouli, které není zamořeno, a všichni touží po tom, aby tam mohli odcestovat. Jenže Lincolna na rozdíl od ostatních pronásledují neodbytné otázky, na něž hledá odpověď. A když se mu podaří vniknout do technického sektoru, zjistí, že všichni obyvatelé Institutu jsou součástí děsivého experimentu s klonováním, že Země není zničená a Ostrov neexistuje. Také Lincoln a Jordan jsou klony skutečných lidí, jimž mají poskytnout náhradní orgány pro transplantaci. Dvojici se podaří uprchnout, a přestože svět lidí je pro ně nebezpečný a v mnohém nepochopitelný, vědí, že svobodu si musejí vybojovat nejen pro sebe, ale i pro ostatní vězněné bytosti určené k likvidaci…
Dobrý sci-fi thriller se zajímavým tématem klonování lidí na "náhradní díly" a etiky tohoto projektu na poazdí akční podívané, kdy těm zlým šéfuje Sean Bean.





Kittie: I've Failed You

12. září 2011 v 12:24 | paulito |  Hudba
60%
2011

Kittie je kanadská heavy metalová skupina, zformovaná v London, Ontario v roce 1996. Kvartet žen zaznamenal první úspěch v roce 1999 se skladbou Brackish z jejich debutového alba Spit. I've Failed You z roku 2011 je jejich šesté album, na kterém přitvrdily a hrají spíše deaht metal. Jejich současná sestava je Mercedes Lander (bicí, zpěv, piáno), Morgan lander (zpěv, kytara, Tara McLeod (kytara) a Ivy Jenkins (baskytara).