Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Srpen 2011

Junkers Ju 88 - Operační nasazení: Středomoří

30. srpna 2011 v 10:03 | paulito |  Historie
V listopadu 1940 byl celý Fliegerkorps X poslán na Sicílii k podpoře italského letectva v boji proti Royal Navy. Catania se stala základnou pro Stab, II. a III./LG 1, 12.1.1941 měly tyto jednotky 4, 38 a 38 Ju 88A-4. Na stejné základně byla ještě průzkumná 1.(F)/121 a 12 Ju 88D. Základním úkolem Fiegerkorps X bylo neutralizovat britskou základnu v oblasti, Maltu. První mise LG 1 byla spektakulární. 10.1. Němci objevili britský konvoj, směřující z Malty do Řecka, který byl eskortován letadlovou lodí HMS Illustrious a bitevními loděmi Warspite a Valiant. Ju 87 z I./StG 1 a II./StG 2 zahájily útok, zasáhly letadlovou loď sedmi bombami, další explodovaly u pravoboku. Pokud by neměla pancéřovanou palubu, neměla by šanci přežít. Těžce poškozená, vrátila se Illustrious na Maltu, kde byla opravována. 13..1 objevil průzkumný Ju 88D letadlovou loď v doku přístavu La Valetta. Další týden se stal v Luftwaffe známý jako Illustrious Blitz. Stuky bombardovaly loď, posádky LG 1 bombardovaly přístavní zařízení a dělostřelecké pozice u La Valetty, stejně jako letiště Luqa, Kalafrana a Hal Far. Německé posádky čelily protiletadlové palbě a nepočetným britským stíhačům. 16.1. byl jeden Ju 88 z 9./LG 1 ztracen nad Maltou, tři další byly poškozeny. Několik dnů náletů na Maltu stálo například 8./LG 1 jejího velitele Hptm. Durdecka. Opravdová katastrofa se odehrála 23.1., z průzkumného letu šesti Ju 88 z 8./LG 1 se nevrátil na základnu ani jeden stroj! Jen jeden pilot byl zachráněn, uvedl, že letadlu došlo palivo a musel vyskočit na padáku. Stejný večer HMS Illustrious opustila La Valettu a odplula přes Alexandrii do USA k opravám. Kromě bombardování Malty zahájila LG 1 také nálety na Benghází, Tripolis a Tobruk na africkém pobřeží a útoky na spojenecké lodě. První úspěch přišel 25.1. u Tobruku, kde Ju 88 poškodil bombou tanker SS Tynefield (5.856 BRT). V noci 11.2. se Luftwaffe zúčastnila náletu na Benghází. Mezi zapojenými letadly byly také Ju 88 z LG 1, která ztratila jednu posádku z 6. Staffel. Další den šest Ju 88 bombardovalo a ostřelovala okolí Beniny. 15.2. jeden Hurricane sestřelil u Benhází Ju 88 ze 7./LG 1, který pilotoval Lt. Wilhelm Grotz. 18.2. bombardovalo šest Ju 88 přístav Benghází, zasáhly monitor HMS Terror a několik dalších válečných lodí. Další den byl monitor napaden pěti Ju 88 ze Stab III./LG 1. Loď byla bráněna protiletadlovou palbou a čtyřmi Hurricany. Bombardování bylo neúspěšné, jeden z bombardérů byl poškozen. 24.2. dosáhly posádky z II./LG 1 prvního úspěchu, když u Tobruku potopily torpédoborec HMS Dainty. 28.2. ráno posádky ze 7./KG 30, které právě přiletěly na Sicílii pod velením Hptm. Hajo Hermanna, vzlétly k prvnímu náletu na Tobruk. Bombardovaly za použití nových protipancéřových pum PC 1400. Nenašly cíl a ještě byly odehnány hlídkujícími Hurricany. Cestou zpět shodily bomby na zásobovací kolony a velbloudy. Jeden Junkers přistál v Sirte, odkud Lt. Dr. Fritz Kratz vykonal průzkumný let nad Benghází, aby vyzkoušel nový zaměřovač Lofte 7. Letoun, který pilotoval Uffz. Peter Müller se však z letu nevrátil, sestřelil ho S/L Campbell z 3. RAAF Squadron. Mezitím se 22.2. Gerbini stalo základnou III./KG 30, které velel Major Schumann, vybavené Ju 88A-6. Jednotka zůstala na Sicílii do 2.6., kdy se přemístila do Melun-Villaroche v jižní Francii. Jedna z nejdráže zaplacených operací se konala 19.4., kdy se dva Ju 88 z 8./KG 30 nevrátily z náletu na Tobruk. Obě posádky padly, včetně velitele Staffel, Hptm. Alfreda Neumanna. 6.4. napadly jednotky Wehrmacht Jugoslávii a Řecko. Pozemní síly byly podporovány Luftflotte 4, včetně KG 51 pod velením Maj. Hanse Bruno Schulz-Heyna. Jednotka byla umístěna ve Wiener Neustadt a Schwechatu. III./KG 30 a LG 1 byly také zapojeny do počátečních bojů v Řecku. První den operací bombardovala KG 51 letiště Veles, Skopje a Stip. Odpoledne se Geschwader zúčastnila náletu na Bělehrad, kde se střetla s jugoslávskými Messerschmitty Bf 109E. Tři Junkersy se vrátily poškozeny. Nálet zdevastoval jugoslávské hlavní město, 4.000 obyvatel bylo zabito a polovina budov poškozena. Nálet se opakoval 7.4. a během něj jugoslávské stíhačky sestřelily tři Ju 88. Neobvykle úspěšný útok na přístav Pireus byl podniknut v noci 6.4. III./KG 30. Zasažena bombami Hptm. Hajo Herrmanna, vybuchla muniční loď Clan Fraser a celý přístav začal hořet. Celkem bylo potopeno 11 obchodních lodí, dva remorkéry a 85 dalších lodí. Přístav zůstal uzavřen téměř dva týdny, což omezilo přísun zásob spojeneckým silám. Dalšími cíli bombardérů KG 51 byly Banja Luka, Záhřeb, Illidza a další města a letiště. Nad jedním z těchto letišť, Mostarem, sestřelila posádka Fw. Gügela 12.4. jugoslávský Hurricane. Další stíhač sestřelil posádku Oblt. Helmuta Westena z 6./KG 51. Mezitím útočily III./KG 30 a LG 1 na cíle v Řecku. Seznam lodí, potopených Junkersy, stále narůstal. Střemhlavé bombardování se ukázalo jako velmi efektivní. 13.4. zdemolovaly bombardéry z LG 1 přístav Volos, potopily nákladní loď City of Karachi (7140 BRT), norský tanker Brattdal (4961 BRT) a další lodě. Příští den hlásil Lt. Georg Sattler z 2./LG 1 zničení parníku o 6000 BRT u Pirea. 15.4. hlásil tento pilot potopení dalšího parníku o 18.000 BRT, obětí byl Clan Cumming (7264 BRT). Dva další velké parníky byly znehybněny nedaleko břehu. Poraženy Wehrmacht, zahájily spojenecké jednotky evakuaci na Krétu, za použití všech dostupných lodí. Luftwaffe zahájila na tyto lodě masivní útoky. Junkersy dominovaly Krétskému moři, napadly mnoho lodí. Některé byly potopeny, jiné poškozeny. Na počátku května byla LG 1 přesunuta do Eleusis u Athén, blíže Krétě. Německá výsadková operace k dobytí ostrova byla zahájena 20.5. Posádky Junkersů z I./LG 1 (Hptm. Kuno Hoffmann) a II./LG 1 (Hptm. Kollewe) byly zodpovědné za odříznutí obránců od zásob a napadání Royal Navy. Na obrněné válečné lodě byly používány bomby SC 1000 a PC 1400. První úspěch přišel 22.5., kdy Ju 88 z LG 1 a Ju 87 potopily křižník Gloucester a vážně poškodily bitevní loď Warspite a křižníky Naiad a Carliste. 27.5. poškodily bombardéry bitevní loď Barham a o dva dny později křižník Perth a torpédoborec Kelvin. K posílení protiletadlové obrany Kréty nasadila Royal Navy dva lehké křižníky, Calcutta a Coventry. 1.6., 100 mil severně od Alexandrie, byly naapdeny dvěma Ju 88 z 4./LG 1. Lt. Hans Sauer bombardoval Calcuttu bombou PC 1400 a potopil loď, zahynulo 117 mužů posádky. 5.7. byl Sauer vyznamenán Rytířským křížem. Poslední úspěch byl zaznamenán 16.6., kdy posádky II./LG 1 poškodily torpédoborec Iris u Sidonu. Balkánské tažení a boj o Krétu stál Luftwaffe 55 Ju 88. V létě byla I./LG 1 Hptm. Kuno Hoffmanna stále umístěna na letišti Eleusis, odkud létala na denní a noční nálety proti Suezu, silně bráněnému protiletadlovými děly a stíhačkami. Největší úspěch přišel 14.7., kdy byla v Kanálu zasažena velká transportní loď Georgic (27.751 BRT). Loď shořela a nemohla být zachráněna. Útok Junkersů vyvolal okamžité posílení obrany Kanálu. Bylo sem posláno více protiletadlových děl a Hurricanů, vybavených nočními světly, z nočních stíhacích squadron. To znamenalo samozřejmě pro Němce větší ztráty. 5.8. až 7.8. ztratila I./LG 1 čtyři posádky: posádka Fw. Magera byla zabita, Oblt. Boeckera internována v Turecku a Hptm. von Kobylinskiho a Ofw. Petermanna zajata. Eleusis byl také domovem III./LG 1, které velel Hptm. Karl-Friedrich Knust. Tato jednotka měla narušovat spojeneckou lodní dopravu, ale často byla odražena stíhači RAF. 23.8. dosáhly dva Ju 88 konvoj u Sidi Barrani. Po boji s Tomahawky byla sestřelena posádka Lt. Kloseho. Druhý bombardér nouzově přistál na pobřeží Kréty na jeden motor. O pět hodin později byl konvoj dostižen dalšími třemi Ju 88, jeden z nich byl sestřelen. Útoky na lodě pokračovaly téměř do konce roku 1941. Vše se změnilo v prosinci, kdy přišla na Sicílii Luftflotte 2, která dříve bojovala na východní frontě. Mezi jejími letadly byly Ju 88 ze Stab KG 54 (Obstlt. Walter Marienfeld), I./KG 54 (Hptm. Georg Graf von Platen), KGr 606 ((Obstlt. Joachim Hahn) a KGr 806 (Maj. Richard Linke). Byla zahájena pětiměsíční kampaň proti Maltě k omezení operačních schopností RAF a Royal Navy. KG 77 se k této operaci připojila v lednu. Bombardována byla zejména letiště Hal Far, Takali, Luqa a Kalafrana a námořní základna La Valetta. Do poloviny března bylo prováděno 40-50 bojových letů denně se silnou stíhací eskortou. Hurricany bránící Maltu utrpěly těžké ztráty v boji s Bf 109F. Navzdory škodám se Malta nevzdala. 17.3. dodala na ostrov letadlová loď HMS Eagle 15 Spitfirů, což zvýšilo jeho obrannou kapacitu. 20.3. vyplul z Alexandrie konvoj MW10 se zásobami pro Maltu. O tři dny později čelily lodě bombardérům Luftwaffe. Parník Clan Campbell (7255 BRT) a tanker Breconshire (9776 BRT) byly potopeny, zatímco torpédoborec Kingston byl vážně poškozen. Příští den dosáhly přístav parníky Pampas (5415 BRT) a Talabot (6798 BRT), ale Pampas byl okamžitě bombardován a potopen. Bomby zasáhly i Talabot. Tak bylo vyloženo jen 5.000 z 25.900 tun zásob. Od 24.3. do 12.4. německé bombardéry vykonaly 2.519 bojových letů proti Maltě. Během dubna Junkersy 88 a Stuky vykonaly 4.082 denních vzletů a 256 nočních, shodily 6.728 tun bomb, z toho 3.156 na La Valettu. 20.4. zde bylo vyloděno 45 Spitfirů z letadlové lodě Wasp. Polovina z nich byla okamžitě zničena na letištích. Ale další dodávky britských stíhaček podporovaly obranu ostrova. 9.5. ztratila Luftwaffe jedenáct strojů, z toho čtyři Ju 88. Po 10.5.1942 byly již útoky na Maltu mnohem méně intenzivní, dokud se velitel Luftflotte 2, Generalfeldmarschall Albert Kesselring nerozhodl, že bude ostrov neutralizován. Navzdory jeho stanovisku, že konvoje se zásobami pro Afrika Korps již nejsou z Malty ohrožovány, síla RAF byla okamžitě obnovena. Němci se nyní rozhodli odříznout Maltu od zásob v pokusu přimět obránce ke kapitulaci, zásoby musely být dokonce dodávány ponorkami. 11.5. Ju 88 z I./LG 1, vedené Hptm. Helbigem, způsobily těžké poškození britskému seskupení torpédoborců Jervis, Kipling, Lively a Jackal. Nejdříve 14 Ju 88 z I./LG 1 z Heraklionu na Krétě dosáhlo přímého zásahu bombou SC 250 na Lively, který byl okamžitě potopen. Další útok I./LG 1 byl velmi zničující, Kipling byl potopen, zatímco Jackal byl na hladině znehybněn do dalšího dne, kdy byl také potopen. Jediný Jervis přežil a vzal na palubu 630 trosečníků. Kromě tažení proti Maltě byly bombardéry LG 1 zaměstnány hlavně útoky na cíle v severní Africe. Tyto nálety podnikala zejména 12./LG 1, která patřila ke IV. Gruppe, zformované v lednu, které vele Hptm. Gerhard Richter. Od 21.4. byla v Derně umístěna 12. Staffel, na počátku srpna se přesunula do Berce. V té době byla také Derna základnou části III./LG 1, zatímco I. a II. Gruppe operovaly z Heraklionu na Krétě. Na letišti Catani a na Sicílii byly umístěny Stab a I./KG 54, v září sem byly přemístěny II./KG 54 a I./KG 77. Stab a II./KG 77 operovaly z Gerbini, III./KG 77 z Comisa. Navíc byly velmi aktivní v Africe průzkumné Ju 88D z FAGr 121, 122 a 123. Bombardéry obvykle operovaly v noci. Stálým cílem pro Ju 88 byl přístav v Alexandrii a také Suezský kanál. Nepřátelská letiště byla napadána méně často. Rušící útoky prováděly malé skupinky letadel. Ačkoliv efektivita těchto náletů nebyla vysoká, udržovaly Brity stále v napětí. Oblasti Káhiry a Alexandrie byly značně posíleny, největším nepřítelem byl noční stíhací Bristol Beaufighter, vybavený palubním radarem. Přesto během těchto operací neutrpěly Junkersy vážnější ztráty. 12.6. byl úspěšný pro I./KG 54. Průzkumný Ju 88D z 2.(F)/122 objevil konvoj jižně od Kréty a Major Linke vedl 16 strojů do útoku. Bomby poškodily transportní loď City of Calcutta (8063 BRT). O dva dny později posádky LG 1 spolu s Ju 87 napadly konvoj MW 11 severně od Tobruku. Parník Aagtekerk (6811 BRT) byl potopen a korveta Primula byla poškozena. Odpoledne zaútočily Ju 88 opět, potopily parník Bhutan (6104 BRT) a poškodily Polaro (5410 BRT). Současně měly LG 1 a KG 54 za úkol podporovat německou ofenzívu v severní Africe a útočit na spojenecké pozice. Nejvíce vzletů bylo provedeno proti pevnosti Bir Hacheim, kde se v obklíčení bránili Svobodní Francouzi více než dva týdny, než se poté probili 10.6. za těžkých ztrát ke spojeneckým liniím. Ju 88 a Stuky vykonaly proti Bir Hacheim přes 1400 vzletů. Dalšími cíli byly Tobruk, Gambut, Sollum, Sidi Barrani a další. Byly napadány vojenské sklady, ustupující britské jednotky a poskytována podpora zásobovacím konvojům do Afriky. Stíhací podpora nebyla potřeba a ztráty nebyly těžké. 16.6. byla sestřelena posádka velitele 5./LG 1 Hptm. Wilgera Schachta Spitfirem Mk.V ze 145. Squadron. Poté, co byly téměř zničeny konvoje Harpoon a Vigorous, bylo jasné, že bez dodávek zásob se dále Malta neudrží. Na počátek srpna byla naplánovaná operace Pedestal, což měl být největší konvoj na Maltu. Skládal se ze 13 nákladních lodí a jednoho tankeru. Němci nasadili k útokům na konvoj skoro každé dostupné letadlo, k tomu ponorky a torpédové čluny. První útok 28 Junkersů 88 a tří torpédových He 111 se konal 11.8., ale byl neúspěšný kvůli silné protiletadlové palbě a odporu palubních stíhaček. Dva Ju 88 byly sestřeleny. Další ráno zaútočilo 19 Junkersů, ale nejméně šest jich bylo sestřeleno. První úspěch přišel večer, kdy zaútočilo 40 Ju 88 a sedm He 111. Junkersy potopily lodě Empire Hope (12.688 BRT) a Glenorchy (8.982 BRT). Ráno 13.8. střemhlavě bombardovala malá skupina Junkersů muniční loď Waimarama (12.843 BRT), která začala hořet. Večer jeden Junkers zasáhl tanker Ohio, který ale poškozený dosáhl Malty. Několik dalších lodí bylo ještě poškozeno a celkové ztráty konvoje tvořily letadlová loď Wasp, dva křižníky, torpédoborec a devět dopravních lodí. Jen pět lodí se zásobami přežilo. 31.8. zahájil Erwin Rommel ofenzívu proti pozicím britské 8. armády u El Alameinu. Ju 88 napadaly nepřítele ve dne v noci. První večer Němci ztratili dva Ju 88, jeden z nich pilotoval velitel 6./LG 1 Hptm. Voigt, ten se ztratil beze stopy. 2.9. byly tři stroje ztraceny u II./KG 77 a I./KG 54. Navzdory letecké podpoře byly německo-italské armády zastaveny a fronta se na několik týdnů stabilizovala. V noci 13.9. podniklo britské komando nájezd do oblasti Tobruku (operace Agreement). Jeden z torpédoborců, který ho vezl, HMS Sikh, byl Němci potopen. Po svítání byly lodě podporující operaci vystaveny těžkým německým a italským leteckým útokům, krom jiného i Ju 88 z I./LG 1. Těžce poškozen a poté potopen vlastními torpédoborci byl lehký křižník Coventry. Posádky z II./LG 1 potopily torpédový člun MTB 312. Po porážce u El Alameinu zdržovaly posádky Ju 88 spojenecký postup na západ. Cesty, letiště, soustředění vojsk a techniky, to vše bylo bombardováno. 21.11. padl velitel IV./LG 1 Major Erwin Schulz, který vykonával tuto funkci jen měsíc. 2.12. utrpěla LG 1 těžké ztráty při náletu na Tobruk. Posádku jednoho pohřešovaného Ju 88 tvořil velitel jednotky Obstlt. Franz von Benda a držitel Rytířského kříže Hptm. Erwin Sy. O týden později podlehl zraněním velitel 5./LG 1 Hptm. Karl-Heinz Schomann. S vyloděním Spojenců ve francouzských koloniích 8.11.1942 byla ustavena druhá fronta. Nyní musely jednotky Afrika Korps bojovat na východě i na západě. Pro jejich podporu byly vyslány další letecké jednotky, včetně jedné, vybavené torpédovými Ju 88. Grosseto se stalo základnou III./KG 26 (Hptm. Klaus-Wilhelm Nocken) a Comiso III./KG 30 (Maj. Werner Baumbach). Do konce prosince se k nim připojila KG 76. Spolu s LG 1, KG 54 a KG 77 se snažily odříznout nepřítele od dodávek. První útok na přístav Bone podnikly 9.11., ale silná stíhací obrana jim přivodila vysoké ztráty a útok nebyl úspěšný. Osm Ju 88 bylo ztraceno, včetně stroje velitele II./KG 26 Hptm. Nockena, který byl vyloven z moře ponorkou. Kromě přístavu Bone Němci napadali spojenecká letiště, zejména Maison Blanche. Noční bombardování bylo specialitou KG 54 a KG 77. 18.11. krátce po půlnoci bylo Maison Blanche napadeno Ju 88, které poškodily devět Lightningů z 14. FG na zemi. Další noc zde Ju 88 a Stuky zničily několik letadel různých typů. 22.11. německé bombardéry napadly ve dne letiště Tebessa a Sou kel Arba. Shořelo 11 letadel a 22.000 galonů leteckého paliva. 7.1.1943 napadly torpédové Ju 88 a He 111 přístav Bougie, potopily dvě lodě (8.677 BRT) a poškodily třetí (7.191 BRT). O dva dny později byla sestřelena posádka velitele III./KG 76 Hptm. Heinricha Schweikhardta Hurricanem z 253. Squadrony, držitele Dubových listů Rytířského kříže. Junkersy byly zmasakrovány 15.1. Deset Ju 88 vzlétlo s eskortou čtyř Bf 109 proti Thelepte. Před dosažením cíle byla německá formace napadena stíhačkami P-40 Warhawk z 33. FG. Jen jeden poškozený bombardér se vrátil na základnu. I./KG 77 ztratila šest letadel, II./KG 76 dvě a I./KG 76 jedno. 21.1. KG 26 potopila jednu loď (3.645 BRT) a poškodila dvě další (14.354 BRT) u alžírského pobřeží. Junkersy 88 byly stále častěji nasazovány k ochraně konvojů. I když byl tento nápad dobrý v případě přítomnosti spojeneckých válečných lodí, zcela selhala proti bombardérům USAAF, eskortovaným Lightningy. Na příklad byly takto ztraceny nejméně čtyři Ju 88 21.2. Příští den spojenecké stíhačky sestřelily další čtyři bombardéry, když napadly Marethskou linii. Jedním ze ztracených pilotů byl velitel II./KG 76 Maj. Meyer. V té době torpédové jednotky používaly jen torpédové Junkersy Ju 88A-17. Tato letadla byla ve výzbroji KG 30, KG 54 a KG 77, které se spojily 19.3. při útoku na přístav Tripolis, kde potopily dvě obchodní lodě (8.498 BRT) a zničily torpédoborec Derwent. O dva dny později spojenecké stíhačky sestřelily tři bombardéry z III./KG 77 a dva z I./KG 54. V následujících dnech poskytovaly Ju 88 podporu německým pozemním jednotkám a útočily na nepřátelské pozice ve skupinách 10-15 letadel. Byly eskortovány Bf 109, ale tato ochrana nebyla vždy efektivní. Dočasný nedostatek eskortních stíhaček vedl k tomu, že 27.3. byly čtyři stroje III./KG 77 sestřeleny během několika minut Spitfiry ze 145. Squadrony. Jedním z padlých byl velitel 9./KG 77 Hptm. Konrad Heydenreich. Torpédové Ju 88 byly také stále aktivní. Dosáhly úspěchu 23.3., kdy napadly konvoj KMF 11 severně od mysu Tenes, jejich obětí byla britská transportní loď Windsor Castel (19.141 BRT) a o čtyři dny později další (9.545 BRT). Poté, co byly 13.5.1943 operace v severní Africe ukončeny, bombardéry byly ve Středomoří nasazovány jen v noci. Některé jednotky byly přemístěny na východní frontu a na počátku července byly tyto jednotky umístěny v okolí Foggie: I./LG 1, Stab, I. a III./KG 1, Stab a III./KG 30, Stab a III./KG 54, Stab, I. a II./KG 76 a III./KG 77. Byly vybaveny Junkersy Ju 88A-4, A-14 a A-17. Po invazi na Sicílii 10.7.1943 se tyto jednotky zúčastnily akcí proti spojeneckým silám. Byly v srpnu a září posíleny I. a II./KG 54 a I. a II./KG 30. V červenci se konaly masivní italské a německé nálety na spojeneckou vyloďovací flotilu u Sicílie. Mnoho lodí bylo zasaženo, včetně osmi transportních lodí (54.306 BRT) a torpédoborce USS Maddox, který byl potopen 10.7. Ju 88A-4, který pilotoval Lt. Kurt Fox ze 7./KG 54. 1.11. napadlo 17 Ju 88A-17 z III./KG 26 a 39 He 111 a Do 217 konvoj KMS 31 severovýchodně od Oranu. Tři nákladní lodě, Birchbank (5.151 BRT), Indian Prince (8.587 BRT) a Carlier (7.217 BRT), byly potopeny při ztrátě sedmi letadel. Torpédovaný francouzský tanker Nivose (4.763 BRT) narazil do jiné lodě a potopil se. Jeden z nejúspěšnějších náletů té doby byl podniknut KG 54, KG 76 a KG 77. V prvních dnech prosince byl objeven u Bari konvoj KME 25A s materiálem pro spojenecké jednotky v Itálii. Oblt. Werner Hahn, který pilotoval průzkumný Me 210, hlásil mnoho obchodních lodí u Bari. Večer 2.12. vzlétlo 88 bombardovacích Ju 88. Konvoj dosáhly v 19.30. Oblt. Gustav Teuber, který vedl první vlnu, nevěřil vlastním očím. Nevyložené lodě stály v přístavu jedna vedle druhé a německý nálet zcela překvapil protiletadlovou obranu přístavu. První lodí, která explodovala v dešti bomb, byla americká nákladní John L. Motley, naložená municí. Zničující efekt byl později popisován jako druhý Pearl Harbor. Jedna po druhé začaly nákladní lodě hořet. Navíc z proražených kontejnerů na palubě John Harvey unikal chlor. Nálet trval jen 20 minut. Bylo to dost k potopení 18 nákladních lodí o výtlaku 71.566 BRT. Dalších osm lodí bylo poškozeno. Bylo ztraceno 38.000 tun zásob, zabito bylo přes 1.1100 námořníků a obyvatel Bari, někteří z nich otráveni chlorem. Němci ztratili jen dvě letadla. V roce 1944 byly torpédové Ju 88 převzaty Stab, I. a III./KG 77, která byly přesunuta 10.3. na letiště v jižní Francii. Pro spojeneckou převahu ve vzduchu byly Němci aktivní jen za setmění a za úsvitu. Ráno 1.4. byla u alžírského pobřeží torpédována americká nákladní loď Jared Ingersoll (7.191 BRT). Večer 20.4. byla torpédována další americká loď typu Liberty, Paul Hamilton, plující v konvoji UGS 38 u alžírského mysu Benegut. Loď se potopila s 580 lidmi na palubě, z toho bylo 504 amerických letců. KG 77 byla rozpuštěna 20.7.1944. Jen I. Gruppe pokračovala v boji jako I./KG 26.

Arlette Jouan: Bartolomějská noc

30. srpna 2011 v 9:17 | paulito |  Knihy
18. srpna 1572 slaví Paříž svatbu Markéty z Valois s Jindřichem Navarrským, která se má stát aktem usmíření mezi katolíky a protestanty. O šest dní později jsou nejdříve v Paříži a posléze v celé Francii s posvěcením Královské rady masakrováni hugenoti po tisících. Jak se mohlo předpokládané náboženské usmíření zvrhnout ve vraždění? Autorka zkoumá dodnes přijímané příčiny masakru, kterými jsou historicky tradované machinace Kateřiny Medicejské, spiknutí katolického Španělska, či obava krále z reformovaného náboženství, a dochází k závěru, že bezprostřední podnět k represivnímu zásahu státu dal král Karel IX. obávající se o suverenitu své vlády.
Zajímavá, ale velmi obtížně čitelná kniha, kterou jsem se prokousával asi týden, autorka se zabáývá příčinami masakru, který všechny šokoval a byl začátkem konce hugenotů ve Francii.




Naučná stezka Sigmondova 28.8.2011

28. srpna 2011 v 17:41 | paulito |  Ostatní
Dnes jsme vyrazili před obědem na stezku, kterou máme takřka hned za domem a začíná u rybníku Šídlovák. Hned kousek od zahájení u konečné tramvaje č. 4 na Bolevci jsme narazili na zajímavý dřevěný domek, naproti kterému je tzv. ledárna, kde se kdysi těžil led a dnes je tu hezký rybníček s krásnými lekníny.






Pak již pokračuje stezka do okolních lesů, kde nás hned na začátku seznamuje s faunou a florou přírodní rezervace Petrovka a vede příjemnou lesní cestou kolem pamětní desky významného lesnického odborníka profesora Sigmonda do tajemných míst, zvaných Petrovka, kde kdysi sídlili loupeživý lapkové.









Poté jsme prosluněným lesem plným mechových polštářů došli k silnici, kde byla boží muka v místě zvaném u řezníka, zde kdysi údajně zavraždili řezníka, jedoucího do Plzně na trh (zřejme ekoteroristé :-)). Na další cestě nás stezka seznamuje s místním biotopem a flórou, různými druhy porostů, které se v okolí Plzně vyskytují.











V druhé polovině cesty se dostáváme k největší zajímavosti, rekonstruované kolomazné peci, v jejímž okolí skryl jednu z obětí i nechvalně známý vrah z poválečných let Hubert Pilčík ze Sence a kolem pozůstatků krále smrků se lesem vracíme směrem k silnici na Most.







To již se blíží závěr stezky a my se kolem nádherné příjemné scenérie boleveckých rybníků (Kamenný a Šídlovský rybník) vracíme zpět do civilizace. Na závěr musím říct, že v přijatelném počasí je tahle stezka opravdu balzámem pro duši městského člověka s nádhernou přírodou.








X-Men: Poslední vzdor (X-Men: The Last Stand)

28. srpna 2011 v 13:02 | paulito |  Filmy
70%
2006
Akční / Sci-Fi / Thriller
Režie: Brett Ratner
Hrají: Hugh Jackman, Halle Berry, Ian McKellen, Patrick Stewart, Famke Janssen, Anna Paquin, Kelsey Grammer, James Marsden, Rebecca Romijn, Shawn Ashmore, Aaron Stanford, Vinnie Jones, Ellen Page, Daniel Cudmore

Proti mutaci je nalezen lék a mutanti mají možnost stát se normálními lidmi. Což se samozřejmě nelíbí Magnetovi (Ian McKellen), který kolem sebe shromáždí skupinu dalších mutantů a zahájí tažení proti společnosti, vyrábějící léky, posílen o Juggernauta (Vinnie Jones). Ztrácí však Mystique (Rebecca Romijn), ze které se stává nešťastnou náhodou člověk. Jako největší síla se vrací ze záhroví Jane (Famke Janssen), která v zájemné konfrontaci zničí profesora Charlese Xaviera (Patrick Stewart) a připojuje se k Magnetovi, který s ní zahájí útok na Alcatraz. Mimochodem přenesení mostu přes zátoku v San Franciscu je úžasné. V závěrečné bitvě se proti nim postaví Wolverine (Hugh Jackman), Storm (Halle Berry)
a Roque (Anne Paquin). Wolwerine nakonec zabije Jane a Magneto ztrácí své schopnosti.





Eragon

27. srpna 2011 v 22:24 | paulito |  Filmy
50%
2006
Sci-Fi / Fantasy / Akční

Nejsem zrovna fanoušek fantasy a v tomhle filmu jediné, co mě zaujalo, byl roztomilý malý dráček :-) V království vládne zlý král Galbatorix (John Malkovich) za pomoci svého nohsleda Durzy (Robert Carlyle) poté, co v bojích zabil všechny Dračí jezdce. Farmářský chlapec Eragon najde v lesích podivný modrý kámen, ze kterého se nakonec vyklube drak Saphira (tu mluví v originále Rachel Weisz), ale to už se je snaží všichni zabít a tak za pomoci bývalého jezdce Broma (Jeremy Irons) připojí k povstalcům a společně poráží králova vojska.



Boeing HH-46D Sea Knight

27. srpna 2011 v 12:09 | paulito |  Historie





Boeing HH-46 Sea Knight, NAS Pt. MIGU, říjen 1989

Boeing CH-46 Sea Knight

Vývoj vrtulníku s továrním označením Model 107 zahájila v květnu 1957 tehdy neznámá společnost Vertol Aircraft z Philadelphie (stát Pennsylvania), která se rok předtím transformovala z kor­porace Piasecki Helicopters. Ta byla založena v roce 1947 jedním z amerických průkopníků v kategorii letadel s rotující nosnou plochou, Frankem A. Piaseckim, a dala americké armá­dě i námořnictvu řadu pozoruhodných typů vrtulníků. Nejvýznamnějším z nich byl létající banán H-21 Workhorse, resp. Shawnee, jenž US Army zařadila do stavu v úctyhodném počtu 546 exemplářů. Frank Piasecki opustil svou společnost během roku 1955, ale jeho konstruktéři v nástupnické firmě Vertol Aircraft zůstali. Vývojové práce na Modelu 107 tedy nezačínaly na "zelené louce", navíc bylo mož­né z typu H-21 zužitkovat konstrukci nosných rotorů. Prototyp absolvoval zálet 22. dubna 1958 a po nezbytných úvodních zkouškách se vydal po USA i do zahraničí na předváděcí tur­né. Byl to dobrý tah, neboť již v červnu US Army objednala desítku kusů. Udělila jim označení YC-46A a vybrala pro ně tehdy zbrusu nové turbohřídelové motory General Electric T58 místo původních typu Lycoming T53. Záhy ale tento kontrakt zredukovala na pouhé tři kusy. Nadchla se totiž pro další projekt firmy Vertol: větší Model V-114, alias CHA7 Chinook. Vý­robce tedy v žádném případě nebyl škodný. První exemplář pro US Army se vznesl k záletu během srpna 1959. Ten třetí konstruktéři zdo­konalili použitím silnějších motorů T58-GE-6 výkonu 783 kW (1051 k) a nosných rotorů o zvětšeném průměru, přičemž jej ještě vyba­vili komfortním interiérem. Tak spatřil světlo světa civilní Model 107-11, jenž byl připraven k zalétání 25. října 1960. Firma Vertol Aircraft, kterou v témže roce pohltila korporace Boe­ing, neinvestovala zbytečně. Stroj totiž záhy nato vzbudil zájem americké námořní pěchoty USMC (US Marine Corps), která hledala náhra­du za své vrtulníky s pístovým pohonem. Její specifikace se promítly do verze Vertol 107M a v únoru 1961 putovala do Philadelphie ob­jednávka na 50 strojů s označením HRB-1. To se v dalším roce změnilo na CH-46A Sea Knight a rozsáhlá změna typových označení letadel amerických ozbrojených sil zasáhla i zmíněné tři stroje US Army, ze kterých se staly vrtulníky CH-46C. První CH-46A pro USMC se vydal do oblak v srpnu 1962 a v červenci o dva roky poz­ději oficiálně vstoupil do služby. Celkem bylo vyrobeno 114 kusů "Áčka" a na jeho standard se upravilo dalších 46 strojů HRB-1. Nejúspěšnější vrtulníky Franka A. Piasecki­ho měly jeden charakteristický znak: dvojici protiběžných nosných rotorů uspořádaných za sebou. A tak není divu, že toto uspořádání zdědil i Model 07 a samozřejmě též sériové provedení CH-46A. Trojice listů nosných roto­rů o průměru 15,24 rn bylo možno složit tak, aby na stísněných palubách lodí parkovalo co nejvíce vrtulníků. Verze CH-46A dostala dále do vínku dva motory T58-GE-8 se vzletovým výkonem 935 kW (1250 k), které byly ulože­ny vedle sebe v horní části zádě trupu. Zásoba paliva pro ně činila 1438 l. Konstruktéři se dále rozhodli použít tříbodový podvozek s jednou příďovou nohou, opatřený dvojicemi kol. Vrtulník CH-46A byl navržen pro přepra­vu tříčlenné posádky (pilota, velitele a pozo­rovatele/střelce) a 17 vojáků s výzbrojí. Kabi­nu bylo dále možné upravit pro 15 raněných na nosítkách se dvěma ošetřovateli či pro náklad do celkové hmotnosti 1815 kg. V po­loskořepinovém draku vrtulníku se uplatnily klasické hliníkové slitiny. Vrtulníky se vznešeným jménem Mořský rytíř nechyběly od poloviny šedesátých let při žádném bojovém vystoupení USMC. To premiérové se odehrálo v březnu 1966, když s perutí HMM-164 přibyly na vietnamské válčiště. Sea Knighty byly určeny především pro plnění role středních transportních vrtulníků při útočných operacích. Rozhodně se osvědčily, jinak by USMC posléze neobjednala ještě další stroje. Konkrétně šlo o 266 kusů zdokonalené verze CH-46D, jejíž dodávky začaly v září 1966. Na dané provedení bylo konvertováno ještě 12 exemplářů CH-46A. Všechny pak dostaly kromě upravených listů rotorů také silnější, 1044 kW (1400k) motory T58-GE-10, které umožnily zvětšit přepravní kapacitu na 25 vojáků nebo 3175 kg náklad. Dále bylo vyrobeno ještě 174 kusů modifika­ce CH-46F, která se od "déčka" odlišila pře­devším zlepšenou avionikou. USMC převzala během osmdesátých let 275 strojů CH-46E, které vznikly přestavbou a zdokonalením již vyrobených vrtulníků CH-46A1D. Vyznaču­jí se motory T58-GE-16 o výkonu 1393 kW (1870 k), nosnými rotory s kompozitovými listy a zesíleným drakem. "Ečko" pak prošlo během devadesátých let řadou omlazovacích kůr. Sea Knighty námořním pěšákům z očí hned tak nezmizí. Ve službě vydrží minimálně do roku 2012, kdy budou v dostatečném počtu k dispozici konvertoplány MV-22 Os­prey. O přímém nástupci typu CH-46 se však neuvažuje. Příchod vrtulníku Sea Knight k USMC sledo­valo rovněž americké námořnictvo a usoudilo, že by se tento stroj mohl uplatnit při logistické obsluze plavidel a službě SAR i pro speciální jednotky. Nejprve se rozhodlo pro pořízení čtyř kusů, které mu pro urychlení dodávek pře­dala námořní pěchota. Poté objednalo další dvacítku, z nichž první převzalo 1. července 1965. Vrtulníky US Navy dostaly označení UH-46A a část z nich byla konverto­vána na pátrací a záchrannou verzi HH-46A, jeden stroj RH-46A se zkoušel rovněž pro vy­hledávání min. Do stavu námořnictva posléze přibylo ještě deset kusů zdokonalené verze UH-46D a poslední Sea Knight se odebral na odpočinek teprve 24. září 2004, když do služby přišla náhrada v podobě typu MH-60S Knight Hawk. A konečně, vrtulník CH-46A nenechal Ihostejným ani letectvo USAF. To vyzvalo fir­mu Boeing Vergil, aby pro program HXlH2 připravila verzi XCH-46B, krátce označovanou též XCH-49B. Uvedený program se ale nako­nec nerealizoval. Suma sumárum: od zahájení sériové produkce 30. března 1962 do jejího ukončení 2. února 1971 spatřilo světlo světa 666 kusů pro vojenské i civilní odběratele. Vrtulník Sea Knight bezesporu leží ve stínu svého většího a rozšířenějšího sourozence CH-47 Chinook. Přitom ale neoprávněně, ne­boť netrpěl nezájmem odběratelů. Například sedm strojů civilního provedení Vertol 107-11 s přepravní kapacitou 25 cestujících si pořídila společnost New York Airways, která s prvním z nich zahájila v roce 1962 pravidelné linky mezi Manhattanem a okolními letišti. Vrtulník se prosadil také ve švédských ozbrojených si­lách: letectvo v letech 1962 a 1963 zakoupilo deset kusů s místním označením Hkp 4A pro službu SAR, námořnictvo čtyři exempláře Hkp 4B pro vyhledávání min. Všechny byly vybave­ny motory Rolls-Royce Gnome H1200 o výko­nu 894 kW (1200 k). Firmu Boeing Vertol, po­sléze přejmenovanou na Boeing Helicopters, ale podstatně více potěšil zájem o Sea Knight pramenící ze Země vycházejícího slunce. Tam­ní korporace Kawasaki Heavy Industries se rozhodla již během roku 1965 pořídit práva nejen na licenční produkci, ale i celosvětový prodej tohoto vrtulníku. V Japonsku vyrobené vrtulníky nesou označení KV-107/11 a vznikly v poměrně pestrém spektru účelových variant. Pro civilní trh bylo vyrobeno jedenáct kusů dopravní 25-místné verze KV-107/11-2 a jeden stroj KV-1 07/11-7 pro 6 až 11 významných osobností, verze KV-107/11-17 oslovila tokij­skou metropolitní policii. Korporace Kawasaki Heavy Industries dále připravila zdokonalené provedení KV-1 07/11A, které se zalíbilo vzduš­ným silám Saudské Arábie. Pořídily si sedm "létajících hasičů" KV-107/11A-SM-1 a čtyři stroje s přídomkem SM-2 pro službu SAR. Do­dávky dále zahrnovaly dva vrtulníky KV-1071/11A-SM-3 pro dopravu významných osob, tři stroje ve verzi SM-4 pro leteckou záchrannou službu a jeden dopravní KV-107/11A-SM-17 s prodlouženým doletem. Po vrtulníku KV-107/11 samozřejmě sáhly i japonské ozbrojené síly sebeobrany. Ná­mořnictvo zakoupilo dva "protiminové" stroje KV-107/11-3 a posléze ještě sedm kusů zlepšené verze 11A-3. Pozemní síly zadaly pro­dukci 59 strojů taktické transportní varianty KV-107/11-4 a 11A-4 se zesílenou podlahou. Tímto vrtulníkem nepohrdly ani japonské vzdušné síly sebeobrany, což dokazuje zakázka na 32 pátracích a záchranných KV-107/11-5 a 11A-5. Většina strojů je však již vyřazena. Korporace Kawasaki Heavy Indu­stries dodala také osm kusů KV-107/11-16 bez motorů švédskému námořnictvu, které je ne­chalo vybavit motory Gnome a označilo Hkp 4C. Dále převzalo od letectva čtyři stroje Hkp 4A, které byly zdokonaleny na verzi Hkp 4D. Mezi významné provozovatele vrtulníku CH-46 patřily od šedesátých let do roku 2004 i královský kanadský letectvo RCAF (Royal Canadian Air Force) a kanadská armáda Canadian Army. Vzdušné síly si pořídily šest kusů pro pátrací a záchrannou službu. Pře­vzaly je v letech 1963 a 1964, přičemž jim přidělily označení CH-113 Labrador. Armáda viděla v Sea Knightu pro své potřeby ideál­ní střední transportní vrtulník a objednala 12 exemplářů jako CH-113A Voyageur. Stroje Labrador byly v druhé polovině sedmdesát­ých let zařazeny pod velitelství AIRCOM (Air Command), v jehož rámci plnily úkoly SAR i pro námořnictvo. Během roku 1984 absolvo­valy u firmy Boeing of Canada díky projektu SARCUP (Search and Rescue Capability Up­grade Project) zdokonalovací kůru. O třináct let později však kanadská vláda rozhodla o nákupu jejich modernějšího nástupce a ve výběrovém řízení zvítězil stroj EH-101 od fi­rem Agusta a Westland. Počítalo se s poříze­ním 15 kusů, pro které již bylo vybráno místní označení CH-149 Chimo. Rok na to ale nový kabinet kontrakt i za cenu platby nemalého penále zrušil. Katastrofa jednoho z vrtulníků CH-113 v roce 1998 však znovu vynesla na světlo problém jejich nástupce. Silný politický tlak opozice přinutil vládu znovu objednat zmíněné stroje, avšak tentokrát jako CH-149 Cormorant. Rozběh jejich dodávek v roce 2003 umožnil vyřadit poslední Labrador již v následujícím roce. Nešel však, stejně jako dalších osm kanadských strojů, do šrotu, neboť všechny zakoupil vrtulníkový provo­zovatel Columbia Helicopters s centrálou v oregonském Portlandu. Zařadil je do flotily s patnácti kusy KV-10711, přičemž část z nich pronajal společnosti Helifor Canada Corp. Společnost Columbia Helicopters hodlá vrtul­níky tohoto typu používat poměrně dlouhou dobu. Svědčí o tom fakt, že si od korporace Boeing pořídila jejich typový certifikát, jenž jí umožňuje vyrábět ve vlastních kapacitách náhradní díly.


Steve Alten: MEG: V pradávných vodách

27. srpna 2011 v 8:35 | paulito |  Knihy
Osmnáct let uplynulo od chvíle, kdy Anděla, žraločí samice druhu Megalodon, uprchla z Tanakovy laguny a vrátila se do Marianského příkopu. Dobrodruh Jonas Taylor se mezitím stal mužem středního věku a otcem dvou dětí, zavaleným horou účtů a každodenními starostmi o rodinu. Ale v jeho životě se chystá změna. Jeden hollywoodský televizní producent chce, aby se Jonas objevil v jeho novém dobrodružném seriálu Odvážlivci. Dalších šest týdnů se pak dva týmy výstředních odvážlivců snaží před televizními kamerami na palubě repliky španělské galeony v jižním Pacifiku zvítězit jeden nad druhým. Jonas potřebuje peníze, a práce mu připadá docela snadná: jeho úkolem je doplňovat barvitý komentář pro televizní show. Avšak za scénou je kdosi jiný, kdo tahá za nitky. A než všechno skončí, Jonas, Terry a Mac se opět ocitnou tváří v tvář nejnebezpečnějšímu tvoru, jaký kdy na zemi existoval.
Další vynikající thriller, kde je v hlavní roli pravěký žralok, tentokrát ale hned tři, ve třech prolínajících se příbězích...

Potomci lidí (Children Of Men)

26. srpna 2011 v 12:28 | paulito |  Filmy
60%
2006
Sci-Fi / Thriller / Dobrodružný / Drama
Režie: John Tavener
Hrají: Clive Owen, Julianne Moore, Michael Caine, Danny Huston, Charlie Hunnam, Chiwetel Ejiofor, Pam Ferris, Peter Mullan

Na Zemi v roce 2027 se již nerodí žádné děti, poslední se narodilo před 19 lety a jen Velká Británie díky policejním silám oddolává chaosu. Theo (Clive Owen), londýnského úředníka, unese jeho bývalá přítelkyně Julian (Julianne Moore), která stojí v čele odbojářů a dá mu za úkol zorganizovat přesun jedné uprchlice. Černoška Kee je ale těhotná a tudíž se stává cílem pro všechny, anarchisty, vládní síly, každý se jí snaží nějakým způsobem využít pro své cíle. Nakonec ale Theo a Kee projdou vším nebezpečím a film končí ve člunu, kde Theo pomalu umírá a kee tam zůstává s dítětem.
Film má solidní hodnocení, ale mně se zase až tak moc nelíbil, řekl bych, že toto téma šlo určitě využít lépe.



Exhumed: Garbage Date Re-Regurgitated

26. srpna 2011 v 11:43 | paulito |  Hudba
80%
2005

Exhumed je americká death metalová skupina ze San Jose, Kalifornie, která vznikla v roce 1990, zanikla v roce 2005 (Garbage bylo poslední LP před rozpadem, plné coververzí) a znovu se dala dohromdy v roce 2010. Hrají v ní momentálně Danny Walker (bicí), Leon del Muerte (baskytara a zpěv), Matt Harvey (kytara, zpěv) a Wes Caley (kytara).






Enter: Scared

25. srpna 2011 v 11:43 | paulito |  Hudba
70%
1995

Thrash metalové album české skupiny Enter, ale více informací jsem nezískal.







Junkers Ju 88 - Operační nasazení: Nachtblitz

24. srpna 2011 v 13:23 | paulito |  Historie
Poté, co byla invaze do Británie odložena na neurčito, byly německé bombardéry ve zvýšené míře nasazeny do nočních operací. Ju 88, He 111 a Do 17 napadaly britská města v temnotě, což omezovalo jejich ztráty. RAF neměla efektivní noční stíhačky a pozemní radary byly zcela nepraktické, protiletadlová palba nebyla efektivní. Hlavním cílem náletů byly přístavy jako Bristol, Londýn a Glasgow nebo průmyslová centra Birmingham a Coventry. Aby byly nálety efektivnější, Fliegerkorps I začlenil Ju 88 z II./KG 76 do Luftflotte 3. Prvními cíli nové ofenzívy byly Londýn a Birmingham, bombardované v noci 1.11. 231 letouny. Bombardéry Luftwaffe byly k cílům vedeny Heinkely He 111 se speciálním navigačním zařízením. V noci 9.11. byl Londýn zasypán 386 tun demoličních bomb a 70.000 malými, 1 kg tříštivými pumami. V následujících nocích bombardovalo Londýn 307, 150, 303 a 320 německých bombardérů. Na úsvitu 14.11. srovnalo 437 bombardérů Coventry se zemí. Některé posádky vykonaly tuto noc i dva lety. Na město dopadlo 394 tun demoličních bomb, 56 tun tříštivých bomb a 127 LMB padákových min. Na zemi bylo zabito 554 lidí a 865 zraněno. 19.11. byl cílem Birmingham. Tento nálet zaznamenal první vítězství nočního stíhacího Beaufighteru, vybaveného palubním radarem, F/L Cunningham z 604. Squadrony sestřelil Ju 88A-4 z 3./KG 54. Do konce prosince vzlétaly posádky bombardérů proti Anglii téměř každou noc. Hlavními cíli byly Londýn, Bristol, Plymouth, Liverpool, Southampton a Sheffield. Na počátku roku 1941 Luftwaffe pokračovala v nočních náletech. Kromě Londýna byly hlavními cíli Plymouth, Bristol, Swansea, Cardiff a Hull. Poslední masivní nálet na Londýn proběhl 10.5., kdy 307 německých bombardérů shodilo 708 tun demoličních bomb a 87.000 malých tříštivých bomb. Německé bombardéry dostaly neočekávaný úkol během nájezdu bitevní lodi Bismarck, II./KG 1, II./KG 54 a I./KG 77 byly vybrány, aby chránily loď. Ale ta se nedostala pod jejich ochranu, byla předtím potopena Royal Navy. Posádky z I./KG 77 byly úspěšné 28.5., kdy poškodily torpédoborec Mashona tak, že ho musely ostatní britské lodě dorazit.

Empty Feeling: !Pare Usted El Tren!, La Hija De Gloria

24. srpna 2011 v 10:12 | paulito
Metal hardcore z Františkových Lázní a jejich dvě LP, nevím, jestli skupina ještě hraje, už zřejmě ne, což je škoda.


!Pare Usted El Tren!
70%
2000




La Hija De Gloria
80%
2005





Myšlenky zločince 2. řada (Criminal Minds 2)

24. srpna 2011 v 9:54 | paulito |  Filmy
100%
2006
Krimi / Drama / Thriller
Režie: Richard Shepard, Andy Wolk, Charles Haid, Steve Shill
Hrají: Mandy Patinkin, Thomas Gibson, Shemar Moore, Matthew Gray Gubler, A.J. Cook, Kirsten Vangsness, Paget Brewster, Lola Glaudini, Chandler Canterbury

Myšlenky zločince je americký policejní seriál, který měl premiéru 22.9.2009 na CBS. Seriál sleduje práci týmu profilovačů z Behavioral Analysis Unit (BAU), FBI v Quanticu, Virginia. BAU je částí FBI National Center for the Analysis of Violent Crime. Agenti z týmu vyšetřují vraždy, zejména sériové vrahy.
Tenhle seriál se mi líbil moooc, není tak přetechnizovaný jako CSI, ani takový přihlouple komický jako Sběratelé kostí, ani nudný jako NCIS, prostě super, příběhy jsou napínavé a člověk má možnost se seznámit s temnými zákoutími duší těch nejodpornějších kreatur mezi námi.




Junkers Ju 88 - Operační nasazení: Bitva o Británii

23. srpna 2011 v 14:51 | paulito |  Historie
Po pádu Francie se rozhodla dále odolávat Velká Británie, bráněna před německými vojsky kanálem La Manche. Mezitím bylo stále více bombardovacích jednotek Luftwaffe přezbrojováno na Ju 88. Ju 88 převyšovaly ostatní stroje své třídy rychlostí, nosností, doletem a bojovými schopnostmi. 13.8.1940 měla Luftflotte 2 v sestavě 178 Ju 88. Luftflotte 3 měla 299 Ju 88 a dalších 76 těchto bombardérů bylo v KG 30, přidělené Luftflotte 5. Některé tyto jednotky byly stále ještě ve výcviku. Další se již zúčastnily opravdových bojů. Prvními cíli pro Ju 88 z KG 30 byla pobřežní lodní doprava a přístavy podél jižního pobřeží Anglie. Tyto nálety byly nebezpečné díky přítomnosti britských stíhaček. 3.7. ztratila 8./KG 30 tři stroje, které byly sestřeleny Spitfiry z 603. Squadrony. Fakt, že střelci bombardérů v odvetu tři stíhačky poškodili, nebyl dostatečným výsledkem. Pro svou vysokou rychlost a velký dolet byl Ju 88 nasazen na tzv. Pirateneinsatz, útoky jednotlivých letadel na specifické cíle, hlavně letiště, továrny a další strategické cíle. Vybaven aerodynamickými brzdami, byl Ju 88 ideální pro takovéto operace. Staffelkapitän 1./KG 77 Oblt. Dietrich Peltz byl velkým zastáncem těchto misí. Vybral některé piloty své jednotky a pracoval s nimi na technice útoku na cíl a odletu. Jedním z prvních útoků tohoto druhu byl nálet posádky z III./KG 4, která bombardovala továrnu v Guilfordu večer 3.7. Nálet byl jen částečně úspěšný, protože dvě bomby padly na obytné budovy a zabily 15 civilistů. Při náletu na továrnu v Sunderlandu 8.7. ztratila 9./KG 4 svého Staffelkapitäna Hptm. Rohloffa. Jeho Ju 88A-2 byl sestřelen Spotfiry z 602. Squadrony nad ostrovem May. O dva dny později podnikly první velký nálet stroje z KG 51, KG 54 a LG 1. Cílem pro 63 letounů byla muniční továrna ve Falmouthu, která byla vážně poškozena a zařízení v okolí Swansea. Nepotkaly žádné nepřátelské stíhačky a flak byl chaotický a nepřesný. Nebezpečnější byly operace proti konvojům, nad kterými RAF stále hlídkovala, 18.7. sestřelila dva stroje z I./KG 54 a II./LG 1 při ztrátě jednoho Spitfire z 609. Squadrony a poškození dalšího. 15.7. bombardovaly tři bombardéry z LG 1 továrnu Westland Aircraft v Yeovilu, shodily dvanáct 500 kg bomb. Vzletová dráha a několik budov bylo poškozeno, ale Whirlwindy zaparkované na dráze poškozeny nebyly. Posádky KG 30 také prováděly zaminovací operace proti přístavům v Británii. Takové mise byly prováděné v noci, pro Brity bylo obtížnější zjistit oblast, kde byly miny shozeny. Bombardéry občas obtěžoval flak, dalším nebezpečím byly balónové baráže. Posádka Staffelkapitäna 4./KG 30, Hptm. Hajo Hermanna, se s nimi seznámila v noci 22.7., kdy vedla čtyři Ju 88 nad přístav v Plymouthu. Každý Junkers nesl dvě magnetické miny. Hermann plánoval dosáhnout cíle ve 3.300 m a poté slétnout do nižší letové hladiny a uvolnit miny v rychlosti 270 km/h. Barážový balón spatřil na poslední chvíli. Okamžitě bombardér zvednul, ale letadlo v malé rychlosti reagovalo jen pomalu. Horní část balónu zasáhla křídlo Junkersu. Po několika hrozných sekundách nechal letoun balón za sebou. Hermann přikázal posádce odhodit překryt kabiny a připravila se k opuštění letadla na padáku. Ju 88, letící velmi pomalu, začal padat do střemhlavého letu. Pilot okamžitě přidal rychlost a proletěl těsně nad střechami Plymouthu. Shodil miny na vstupu do přístavu a bezpečně se vrátil na základnu Zwischenahn. Junkers utrpěl poškození křídla. Koncem července se k boji také připojila II./KG 76. Jejím úkolem byly útoky na lodní dopravu Kanálem. Junkersy létaly ve výšce 500 m a shazovaly bomby. 29.7. sestřelily Hurricany ze 145. Squadrony Staffelkapitäna 4./KG 76 Majora Donaubauera. Mezitím pokračovala KG 51 v pirátských náletech. Ráno 28.7. bombardovala posádka z 3./KG 51 Lt. Ruckdeschela továrnu v Crewe, ale minula jí kvůli chybě v navigaci. Bez paliva musela přistát u Buckholt Farm a byla zajata. Do konce měsíce provedla Edelweiss Geschwader jen tři nálety. Poslední byl v noci 29.7. na továrny na letecké motory a zařízení u Southamptonu a Liverpoolu. První velký útok, kterého se Ju 88 zúčastnily, se konal 11.8., kdy na základnu Royal Navy v Portlandu útočilo 54 Junkersů z I. a II./KG 54, spolu s 20 He 111 z KG 27. Ačkoliv eskortu tvořilo 61 Bf 110 a 40 Bf 109, propukl vzdušný boj se 74 stíhači RAF. V tvrdém boji, který kolem nich vypukl, bombardéry odhodily svůj náklad, zničily železnici, budovy a jeřáby. Dva tankery byly zapáleny. Některé útočící stíhačky pronikly eskortou a sestřelily pět strojů z KG 54. Mezi mrtvými byla posádka velitele II./KG 54, Majora Kurta Leonardiho. Další den utrpěla KG 51 ještě horší ztráty. Formace 100 Junkersů z KG 51 a KG 54 letěla na přístav Portsmouth a železniční stanici Ventnor, provázena eskortou 120 Bf 110 a 25 Bf 109. Před dosažení ostrova Wight se bombardéry rozdělily na dvě skupiny, 20 jich letělo na Ventnor, 80 na Portsmouth. Hlavní skupina se střetla s masivní protiletadlovou palbou, ale bomby nicméně svrhla velmi přesně. Poškození bylo vážné a přístav byl vyřazen z činnosti na tři dny. Po shození bomb byla ale Junkersy zachyceny mezi balónovou baráží a útočícími stíhači. Messerschmitty byly natolik zaměstnány bojem s téměř stovkou stíhačů RAF, že se posádky Ju 88 musely bránit sami. Útočící stíhači byli velmi úspěšní. Formace bombardérů byla rozprášena a jednotlivé stroje byly sestřelovány jeden za druhým. III./KG 51 utrpěla nejtěžší ztráty, pět strojů bylo sestřeleno a dva se vrátily poškozeny. Posádky velitele III./KG 51 Maj. Marienfelda a Oblt. Langeho z 9./KG 51 hlásily sestřel Spitfiru. Při návratu byla posádka Lt. Unraua napadena třemi Hurricany. Střelec Fw. Winter jeden sestřelil, ale poté motory Ju 88 ztichly. Nakonec pilot úspěšně dotáhl letoun k francouzskému pobřeží a nouzově přistál. V letounu bylo napočítáno 180 děr po kulkách. Mezitím bombardovalo 20 Junkersů radarovou stanici Ventnor, kterou vyřadily ze služby a způsobily tak díru v britském obranném systému. Ta byla zacelena již 23.8., kdy byla zprovozněna další stanice v Bembridge. Zde přiletěli britští stíhači také až po úspěšném odbombardování. Při prvním průletu sestřelili letoun Kommodora KG 51 Obst. Dr. Johann-Volkmar Fissera, který nepřežil. Celkem ten den KG 51 ztratila deset letadel a tři byly poškozeny. Během Adlertag, 13.8., bylo 20 Ju 88 z I./KG 54 vysláno proti Farnborough a 18 Ju 88 z II./KG 54 na Odiham. Obě letiště byla bombardována, ale bombardéry se opět střetly s britskými stíhači a čtyři byly sestřeleny a šest poškozeno. Zkušenosti z bojů potvrzovaly snadnost pilotáže Ju 88 a výhodu soustředění celé posádky do kokpitu. V jedné posádce byl pilot vážně zraněn. Nad Kanálem se rozhodl obrátit zpět nad Anglii, aby posádka mohla vyskočit na padácích. Nakonec ale stroj dovedl do Francie mechanik Gefr. Neissl, který měl zkušenosti s létáním a ještě s ním bezpečně přistál! Ve stejný den 80 Junkersů z LG 1 bombardovalo a vážně poškodilo doky v Southamptonu a také napadlo několik letišť RAF. Němci ztratili dva stroje jeden byl poškozen. Zabit byl zkušený pilot, Staffelkapitän 8./LG 1 Hptm. Schauplein. Výsledky náletu LG 1 nebyly příliš dobré díky špatné identifikaci letišť německou rozvědkou, Luftwaffe útočila hlavně na pomocná letiště, místo na základny Fighter Command. Navíc, varovány radary, mohly Hurricany a Spitfiry napadnout včas přilétající bombardéry a tak odrazit německé útoky. Ale po každém takovém náletu hlásili němečtí piloti další zničenou squadronu a tak 13.8. hlásil Hermann Göring, že bylo zničeno 300 stíhaček na 40 letištích. Následující den podnikla posádka z I./LG 1 neobvykle úspěšný nálet na letiště Middle Wallop, kde svrhla čtyři 250 kg pumy a v hangáru zničila několik Spitfirů a tři Blenheimy, tři piloti z 609. Squadrony byli zabiti a jeden zraněn. Navíc byli zabiti tři civilní pracovníci a dva zraněni. Ale Němci neměli čas nahlásit úspěch, protože Ju 88, který pilotoval Oblt. Heinrici, sestřelil Sgt. Feary z 609. Squadrony. Další nálet LG 1 na Middle Wallop se konal další den, 15.8. Tentokrát bylo shozeno dvanáct 1000 kg pum. Byly poškozeny dva hangáry a pět letadel, jedno letadlo bylo zničeno. Tentokrát Britové odpověděli velmi tvrdě a sestřelili osm letadel. Jen jednu posádku se podařilo zachránit z vod Kanálu. Ve stejný den zaútočila KG 30 z norských základen, 50 letadel letělo proti základně Driffield, kde byla umístěna 4th Bomber Group. 20 Ju 88C z III./KG 30 bylo vysláno jako stíhací eskorta v naději, že na severu Británie nebude žádná stíhací ochrana. Němci měli být zklamáni, zachyceni radary byli napadeni Hurricany z 73. Squadrony a Spitfiry z 616. Squadrony. Před leteckým bojem bylo na Driffield svrženo 169 bomb, navzdory silné protiletadlové palbě. Čtyři hangáry byly poškozeny, sedm bombardérů Whitley zapáleno a pět poškozeno. Mnoho budov bylo poničeno šrapnely a náboji z kulometů. 17 britských letců bylo zabito. Letiště bylo vyřazeno z akce do konce roku. Po příchodu britských stíhačů na scénu ztratily I. a II./KG 30 čtyři Ju 88 a další se vrátily poškozené. Ztráty mohly být těžší, nebýt schopností posádek Ju 88C z III./KG 30. Němečtí těžcí stíhači ztratili tři stroje a čtvrtý havaroval při návratu do Aalborgu a další musely být opraveny. Úspěšný nálet provedly dva Ju 88 z II./KG 54 na Brize Norton v Oxfordshire. Nestřetly se cestou s žádným odporem a byly omylem považovány ze Blenheimy. Každý shodil 32 50 kg bomb a dvě 250 kg. Jeden z bombardovaných hangárů vzplál poté, co explodovala letadla plná paliva. 46 letadel bylo zničeno a sedm vážně poškozeno. 11 Hurricanů bylo poškozeno v dalším hangáru. Bohužel ale tato letadla nepatřila operačním jednotkám, ale letecké škole a doplňovací jednotce. 18.8., v nejkrvavější den Bitvy, napadlo 12 Ju 88 z II./KG 76 letiště West Malling, poškodilo hangár a zničilo tři Lysandery. Dva bombardéry byly sestřeleny britskými stíhači a jeden se vrátil poškozen. Útoky na letiště zintenzívněly v posledních deset srpnových dnech. Ju 88 létaly na stále více pirátských útoků. Základny RAF byly napadány ve dne, v noci. Často byly nasazeny bomby se zpožděnou roznětkou. Ztráty byly ale těžké, například 24.8. ztratila II./KG 76 pěr strojů při náletu na Manston, včetně stroje velitele Gruppe Maj. Morickeho. Ve stejný den 50 strojů z KG 51 bombardovalo doky v Portsmouthu. Byly zapáleny benzínové cisterny a trvalo 36 hodin, než zcela shořely. Jen jeden Ju 88 byl ztracen. Příští den bombardovala KG 51 letiště Warmwell, zničila kasárna a poškodila budovy a hangáry. Bomby se zpožděným zapalovačem explodovaly další dva dny. Dvě letadla byla zničena. 30.8. devět Ju 88 z 8./KG 51 svrhlo šestnáct bomb SC 500 na letiště Biggin Hill. Všechny bomby zasáhly přesně, padly na hangár, sklady a přerušily vodovodní a elektrické vedení. Čtyři stíhačky byly zničeny a dvě poškozeny. 39 vojáků zde bylo zabito a 26 zraněno. Všechny Junkersy se vrátily na základnu. Ačkoliv mohly přijít ještě lepší výsledky, nálety na britská letiště byly zrušeny. Nyní se stal hlavním cílem Londýn. KG 30 byla na počátku září přesunuta do Holandska. Odpoledne 7.9. byla zahájena operace Loge a byla tak překvapivá, že byly všechny určené cíle úspěšně bombardovány. Oheň strávil skaldy paliva v londýnském přístavu, část doků a skladů byla zničena nebo vážně poškozena a větší část arsenálu Woolwich vylétla do vzduchu. Jen jeden Ju 88 z II./KG 54 byl ztracen nad Anglií. Další skupina bombardérů napadla Londýn v noci a nevrátily se jen tři ze 247 letounů. Noční vzlety prováděly III./KG 4 a KGr 806, obě jednotky prováděly noční operace již tři týdny. O dva dny později ztratila KG 30 pět posádek, včetně velitele III. Gruppe, Maj. Hackbartha. Tato jednotka se zúčastnila hlavního náletu na Londýn 15.9. Anglické hlavní město bylo zahaleno do oblak dýmu. V noci se spolu s dalšími KG 51 vrátila nad cíl a shodila další bomby. Dva Ju 88 havarovaly při návratu na základnu. O dva dny později 16 Ju 88 z II./LG 1 bombardovalo Speke. Po cestě se střetly se třemi Spitfiry ze 152. Squadrony. Letadlo, které pilotoval velitel jednotky Maj. Cramer, bylo sestřeleno a nouzově přistálo u Ladywell Barn, pilot byl zajat. Další den prodělala bojový křest III./KG 77, když byly její Ju 88 nasazeny proti dokům v Tilbury. Bohužel, tato operace skončila dramaticky. První stroj z 8./KG 77 byl sestřelen ještě před odhozem bomb a zatímco byla eskorta zaměstnána Spitfiry, Duxford Wing, kterému velel Douglas Bader, zahájil útok. Německé posádky sevřely formaci, aby se bránily křížovou palbou, ale při útocích ze všech stran padalo k zemi jedno letadlo za druhým. Kommandeur III./JG 77 Maj. Max Kless byl zabit a devět ze 40 Junkersů se nevrátilo na základnu, z toho osm z 8. Staffel. Byl to opravdu masakr, většina ostatních bombardérů byla poškozena. Nyní začaly posádky III./KG 77 zvyšovat palebnou sílu svých strojů. LG 1 byla zaměstnána pirátskými útoky během posledních deseti dnů v září. S úspěchem bombardovala britské továrny a letiště. 22.9. zničila Spitfire ve Fowlmere. O tři dny později KG 51 úspěšně bombardovala Plymouth zatímco KG 54 byla opět nasazena proti Portsmouthu. Jen jediný stroj III./KG 51 byl ztracen. 27.9. byl dalším těžkým dnem pro KG 77. Útočila na cíle v okolí Londýna a ztratila zde 12 Ju 88. Jedním z padlých byl velitel 5./KG 77 Hptm. Zetzsche. Poslední velký nálet na Anglii se konal 30.9.. KG 30 ztratila dvě letadla a I./KG 77 jedno. Celkem ztratila KG 77 čtyřicet Ju 88 během dvou týdnů. Od začátku října se KG 77 zúčastnila pirátských operací. V deštivém počasí útočily německé posádky zejména na průmyslové objekty. 3.10. posádka Oblt. Fiebiga z I./KG 77 svrhla čtyři bomby na továrnu De Havilland v Hatfieldu. Jedna z 250 kg bomb zasáhla budovu, kde zabila 21 zaměstnanců a 70 dalších zranila. 80% materiálu v budově, určeného pro prototyp Mosquita, shořelo a zdrželo stavbu prototypu o šest týdnů. Ale Junkers byl také zasažen flakem a po nouzovém přistání byla posádka zajata. Pirátské nálety pokračovaly dalších několik týdnů. Při jednom z nich bombardovala posádka Gefr. Boebela z 9./KG 30 letiště Northolt, kde zničila Hurricane z 303. Squadrony a zabila Sgt. Siudaka, který seděl v kabině. Hned poté byl Junkers sestřelen P/O Veritym z 229. Squadrony, posádka se zabila. Celkem od 1.7. do 30.10.1940 ztratila Luftwaffe 303 Ju 88 a dalších 128 bylo poškozeno.

Dying Fetus: Killing On Adrenaline, Destroy The Opposition

23. srpna 2011 v 11:34 | paulito |  Hudba
Dying Fetus je americká death metalová skupina z Upper Marlboro, Maryland. Byla založena v roce 1991 a je známá pro své otevřeně politické texty a je jednou z mála death metalových skupin, které se tak vyjadřují. Momentálně hraje ve složení John Gallagher (zpěv, kytara), Sean Beasley (zpěv, baskytara) a Trey Williams (bicí).


Killing On Adrenaline
70%
1998




Destroy The Opposition
80%
2000



Dimmu Borgir: Death Cult Armageddon, Puritanical Euphoric Misanthropia, Spiritual Black Dimensions

22. srpna 2011 v 14:33 | paulito |  Hudba
Dimmu Borgir je norská black metalová kapela. Její hudba je velmi populární v severských zemích Evropy a v Německu. V islandštině Dimmu Borgir znamená něco jako Temný Hrad a označuje též lávová pole na Islandu. Momentálně v ní hrají Shagrath (Stian Thoresen, zpěv, kytara), Galder (Thomas Rune Andersen, kytara) a Silenoz (Sven Atle Kopperud, kytara).


Death Cult Armageddon
80%
2003




Puritanical Euphoric Misanthropia
90%
2001




Spiritual Black Dimensions
90%
1999



Clive Cussler: Navigátor

21. srpna 2011 v 16:42 | paulito |  Knihy
Před řadou let byla z Bagdádského muzea ukradena stará fénická socha známá jako Navigátor. Dodnes však existují lidé, kteří by byli schopni čehokoliv, jen aby tu sochu dostali do rukou. První obětí se stává nepoctivý obchodník s antikvitami, který je chladnokrevně zavražděn. Druhou obětí se mohl velice snadno stát vyšetřovatel Spojených národů, který, nebýt včasné pomoci Austina a Zavaly, by se ocitl na mořském dně. Co je na této soše zvláštního, je pro Austina záhadou. Pátrání po odpovědi zavede tým agentury NUMA na úžasnou odyseu místy i časem. Jednotlivé zastávky na této pouti představují ztracené poklady krále Šalamouna, záhadný balíček dokumentů, jež zakódoval osobně Thomas Jefferson, a konečně přísně tajný projekt, jenž může navždy změnit svět. A to vše ještě předtím, než doopravdy začnou překvapení.
Další vynikající dobrodružství od Cusslera, na jejímž konci je nalezen bývalý fénický zlatý důl v Americe a tajá společnost, jejímž úkolem je ochraňovat Desatero přikázání na zlatých deskách, jejichž znění je trochu jiné, než to oficiální.




Death: Human, Individual Thought Patterns, The Sound Of Perseverance

19. srpna 2011 v 11:37 | paulito |  Hudba
Death byla vlivná americká death metalová skupina založená roku 1983 kytaristou a zpěvákem Chuckem Schuldinerem. Po jeho smrti roku 2001 skupina ukončila činnost. Nejprve se jmenovala Mantas, ale od roku 1984 nesla název Death.


70%
Human
1991




70%
Individual Thought Patterns
1993




80%
The Sound Of Perseverance
1998



Harry Potter a Relikvie smrti - část 2 (Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 2)

18. srpna 2011 v 19:24 | paulito |  Filmy
60%
2011
Dobrodružný / Drama / Rodinný / Fantasy
Režie: David Yates
Hrají: Daniel Radcliffe, Emma Watson, Rupert Grint, Helena Bonham Carter, Bonnie Wright, Maggie Smith, Evanna Lynch, Robbie Coltrane, Alan Rickman

No, tak už je konečně konec, a jak byly knihy do konce dobré, tenhle film už zaváněl hodně seriálem a ač to chvilku i dramatické bylo, tak mi to přišlo celkově takové nějaké bez šťávy, slabé. A to hrozné postcriptum, hlavní hrdinové coby třicátníci s dětičkami, no bleee.... Poslední díl, závěrečný souboj Harryho Pottera s lordem Voldemortem, souboj dobra a zla o vládu nad světem čarodějů, skončil samozřejmě vítězstvím dobra, ale až na pár zničených soch a sem tam nějakého padlého to vlastně ani moc nestálo. Harry za sebou strhnul veškeré osazenstvo Bradavic a pak se v jejich čele pustil do boje se Smrtonoši a nakonec i sám v temném lese čelil Pánu zla, který byl vlastně tak nějak podveden a ani si neověřil, že je Harry mrtev, což bych po tom všem úsilí očekával.



Akva Tera Plzeň 17.8.2011

18. srpna 2011 v 19:12 | paulito |  Ostatní
Mají tady různá roztomilá zvířatka, příjemnou slečnu u lístků a pořádné horko a vlhko :-)

Dne 31. ledna 2001 byla po rozsáhlé rekonstrukci otevřena AKVA TERA na Palackého třídě č.5 v centru Plzně. Tato expozice slouží od 60. let jako výspa plzeňské zoologické zahrady, která umožňuje návštěvníkům pokochat se exotickou přírodou v centru města. Funguje též pro naučné exkurze mateřských a základních škol. Kromě ryb, plazů a obojživelníků jsou zde chováni někdy obávaní, pro někoho tajemní a přesto fascinující bezobratlí živočichové. I zdejší expozice jsou vytvářeny tak, aby modelovaly skutečný biotop. Návštěvník zde najde prales, poušť, mangrove i korálové moře. V prostředí tohoto komplexu, který je vybaven i rozsáhlým chovným zázemím, kde mají živočichové dostatek klidu pro zdárné množení, se rodí mnoho článků do odborného časopisu Sklípkan, který ZOO a BZ vydává pro milovníky a chovatele bezobratlých. První expozice je věnována sušším oblastem ostrova Madagaskar, kde žije veliké množství endemických druhů zvířat. Vystavujeme zde chameleona obrovského (Furcifer oustaleti), který se dorůstá délky až 68 cm a představuje tak největšího zástupce čeledi Chamaeleonidae. Expozici s ním sdílí ohrožená želva paprsčitá (Geochelone radiata). Na bočním skle jsou umístěné postery, které seznamují návštěvníka s činností kampaně "shellschock" na záchranu světově ohrožených druhů želv. Ve skalním tunelu vlevo na vás čeká 18 malých insektárií se sklípkany. Stále totiž probíhá "Světová výstava sklípkanů, kterých máme na 180 druhů, což je největší počet druhů veřejně vystavovaných. A tak na sklípkany během prohlídky ještě narazíte. Často zbytečně obávaní pavouci sklípkani, jsou však pro svou velikost i barevnost atraktivní pro chov v zajetí. Mnoho z druhů těchto největších pavouků je naprosto neagresivních, což ovšem neznamená, že se nedovedou bránit. Kousnutí např. sklípkana bělopýřitého (Brachypelma albopilosa) bývá vzácností, ale některé druhy se dovedou bránit "vykopáváním" chloupků, které dokážou nepříjemně podráždit pokožku útočníka nebo sliznice při vdechnutí. Při zanesení do očí mohou způsobit i oslepnutí. Tyto expozice mají ukázat, jak sklípkani žijí v přírodě. Dále jsou tu dvě terária. V jednom je chována užovka červená (Elaphe guttata), je to barevný atraktivní had žijící na jihozápadu USA a v Mexiku.V protějším teráriu je vytvořena ukázka pralesního biotopu jihovýchodní Asie. Žije tu želva (Geomyda splengleri) z Vietnamu a thajský gekon (Gekko siamensis) Vpravo ve skalním tunelu je ukázka pralesního biotopu Jižní Ameriky. Je zde psohlavec tmavý (Corallus enydris enydris), živorodý hroznýšovitý had. Dále uvidíte žabky pralesničku žlutopruhou (Dendrobates truncatus), pralesničku pruhovanou (Phyllobates vittatus) a ropuchu aga (Bufo marinus). Jsou tu též sarančata rodu Tropidacris. Krabičky s malými sklípkany, přibližují chov mláďat. Třetí zastávka vám přiblíží život v mangrovovém porostu. Mangrove jsou příbřežní močálové porosty, které ovlivňuje příliv a odliv. Jsou domovem pro mnoho rozličných živočichů. Mangrove pokrývají 160000 km čtverečních naší planety. Naše expozice se snaží napodobit toto prostředí. Volně zde žijí agamy kočinčinské (Physignathus cocincinus), které však nerespektují hranice napodobeného biotopu, ve kterém žijí v přírodě, a toulají se i do dalších otevřených expozic. Ve vodě plave zajímavá želva hlavec plochý (Platysternom megacephalum). Naproti se nachází nádrž, která ukazuje společenství několika druhů sladkovodních ryb jihovýchodní Asie, resp. Thajska. Za všechny lze jmenovat sumečka sklovitého (Kryptopterus bicirrhis), razboru klínoskvrnnou (Rasbora heteromorpha), parmičku žraločí (Balantiocheilus melanopterus), parmičku červenoocasou (Labeo bicolor) či přísavku thajskou (Gyrinocheilus aymonieri). Další akvárium je věnována endemickým rybám z jezera Malawi. Úspěšně se zde množí prakticky všechny druhy. Ryby, které odchovávají své potomstvo v tlamce, označujeme jako tlamovce. Ti patří do čeledi vrubozubcovitých, zvané též cichlidy (Cichlidae). V afrických jezerech Velké příkopové propadliny, jako je jezero Malawi, žije celá řada endemických druhů této dynamicky se vyvíjející čeledi. Vyznat se v jednotlivých druzích není vůbec jednoduché, protože některé druhy jsou si velmi podobné, zatímco příslušníci jednoho a téhož druhu se od sebe liší velikostí i zbarvením podle lokality ve které v těchto obrovských jezerech žijí. Život korálových útesů vám přiblíží tři akvária. V prvních dvou můžete vidět korálové ryby, např. bodloka běloprsého (Acanthurus leucosternon), který se živí řasami v prostoru nad korálovými útesy, v zajetí přijímá i hlávkový salát, korýše a maso měkkýšů. Bývá nesnášenlivý nejen vůči příslušníkům vlastního druhu, ale i ke všem větším rybám. Další rybou je klaun Clarkův (Amphiprion clarkii), žijící v hloubkách 1-10 m v symbióze ze sasankami. Zajímavé je, že z mláďat se nejsilnější jedinec vyvine v samičku a druhý v samce. Ti spolu obsadí sasanku. Pokud uhyne samice, změní se samec na samici a ze skupiny ostatních jedinců se vyčlení nejsilnější jedinec jako samec. Nádhernou rybou je rovněž pomec skvělý (Pomacanthus navarchus) z vod indoaustralských souostroví. Spolu s rybami můžete pozorovat ježovku diadémovou (Diadema setosum), která je oblíbeným chovancem mořských akvárií, protože mezi jejími dlouhými černými ostny září jako diamanty pět bílých skvrn. Zvláštním orgánem všech ježovek je ústní ústrojí zvané Aristotelova lucerna, které se skládá z pěti pyramidovitých čelistí fungujících jako drapák bagru. Dalšími obyvateli jsou koráli, rournatci a sumýši. V protějším mořském akváriu žijí mořští predátoři. Perutýn ohnivý (Pterois volitans) je velmi známá, oblíbená, ale také obávaná mořská ryba. Svou popularitu si získal atraktivním zevnějškem, i tím,že disponuje jedem, který má složení jako jed kober. V přírodě tato dravá až 50 metrové hloubky, ale i příbřežní lokality. A právě zde dochází k nejčastějším poraněním, kdy se neopatrní plavci dostávají do kontaktu s paprsky její hřbetní či řitní ploutve, kam ústí jedové žlázy. Působení toxinu na sebe nenechá dlouho čekat. Projevuje se palčivou bolestí a u některých osob může dokonce v důsledku intoxikace nastat smrt. Nehoda může nastat i při manipulaci v akváriu, a proto je nutná maximální opatrnost. První pomoc při poranění spočívá v opláchnutí postiženého místa velmi teplou až horkou vodou, která hlavní množství jedu spolehlivě dezaktivizuje. Budete-li mít štěstí, zahlédnete murénu (Echidna nebulosa). Murény žijí v tropických a teplých mořích, kde se skrývají ve štěrbinách a korálových útesech. Díky různým pověrám jsou velmi obávané. V hrozivě vyhlížející tlamě mají dlouhé a ostré zuby, kterými mohou způsobit neopatrným rybářům nebo potápěčům vážná poranění. Často si totiž při kousnutí samy poraní tlamu a do rány tak může proniknout jejich krev spolu s ichthyotoxinem, který způsobuje otravu smrtelnou až v 10% případů. Spolu s murénou obývá akvárium např. čtverzubec (Arothron nigropunctatus). Čtverzubci drtí svými silnými zuby lastury měkkýšů. V pořadí již osmé zastavení je věnováno převážně obojživelníkům. Nejpopulárnější jsou jistě tzv. "šípové žáby" -- pralesničky z pralesů Jižní a Střední Ameriky. Důvodem je jejich barevnost a zprávy o jejich jedovatosti. Někteří zástupci rodů Phyllobates a Dendrobates skutečně vylučují kožními žlázami alkaloidy, patřící k nejsilnějším živočišným jedům nebílkovinné povahy. Nejsilnější jsou batrachotoxiny pralesniček rodu Phyllobates, které pracují tak, že zastaví přenos signálu z nervových buněk na svaly, které zůstanou ve staženém stavu. Výsledkem je zástava dýchání a srdeční činnosti. Pozorovat můžete například pralesničku harlekýn (Dendrobates leucomelas). Další zastávky evokují tropické pralesy jihovýchodní Asie a jižní a střední Ameriky.Asijskou část obývá rosnice siná (Litoria caerula), rosnička novoguinejská (Litoria infrafrenata) a parosnička indická (Kaloula pulchra), z plazů pak gekon (gekko siamensis) a scinkové (Mabuya multifasciata), (Tropidophorus apulus) a (Dasia olivacea). V americké části žijí anolisové (Anolis equestris) a (Anolis luteogularis), bazilišek (Laemanctus longipes), což jsou oba menší leguánovití stromový ještěři. V bazénku uvidíme želvu klapavku (Kinosternon scorpioides). Klapavky mají přední, střední a zadní část plastronu (břišního krunýře) spojenou vazivovou spojkou a v případě, že se zatáhnou do krunýře, plastron se pevně zaklapne. Zastavíme se u pacifické oblasti. Zde je vystavena atraktivní, těžko chovatelná krajta zelená. Krajta zelená (Morelia viridis) je stromový noční druh z deštných lesů severovýchodu Austrálie a z Nové Guiney. Loví drobné savce včetně netopýrů a kaloňů a ptáky. V klidu se ukládá do kotouče smyček přeložených přes větev. Je "učebnicově" podobná psohlavci zelenému, žijícímu v Jižní Americe. Oba hadi mají shodný způsob života i obdobné životní podmínky. Spolu s ní expozici obývá scink smaragdový (Dasia smaragdina). Terárium vedle nám přibližuje život afrických savan. Je zde krajta královská (Python regius), krajta písmenková (Python sebae), etiopská ropucha (Bufo sp.) a drobný scink (Mabuya margaritifera). Celou kolekci uzavírá jeden druh ploštice, zákeřnice (Platymeris biguttas). Nyní projdeme kolem stojanu se sklípkany o nichž jsme se již zmínili. Tady si všimneme, jak malý prostor stačí k chovu těchto pavouků. Skutečně většině sklípkanů postačí v zajetí poměrně malá plocha. I v přírodě mají nevelké teritorium kolem své nory. Dále se dostáváme ke čtyřem teráriím. V jednom je ubytován pagekon (Rhacodactylus ciliatus) z Nové Kaledonie s chápavým ocasem opatřeným příchytnými lamelami. Pod kůží nad ušními otvory a výše na hlavě má kostěné lišty, které ho chrání před zraněním při soubojích s příslušníky svého druhu. Ploskorep Henkelův (Uroplatus henkeli) je pomalý noční gekon z Madagaskaru popsaný až v roce 1990. Prsty má opatřeny příchytnými lamelami, zbarvení těla se může měnit podle momentálního stavu zvířete a životních podmínek. Dalším madagaskarským chovaným zvířetem je felsuma madagaskarská (Phelsuma madagascariensis grandis). Má krásné zbarvení, výrazně zelené s červenými skvrnami. Posledním obyvatelem této části je australský varan (Varanus acanthurus). Jde o jednoho z nejmenších druhů varanů. Pro srovnání můžete navštívit plzeňskou ZOO, kde uvidíte nejmohutnějšího varana světa, varana komodského. Poslední zastávka evokuje život ve vodách jihoamerického pralesa s želvou matamatou třásnitou (Chelus fimbriatus), která je v přirozeném prostředí takřka neviditelná. Ukrývá se na dně nádrží se stojatou nebo mírně tekoucí vodou ve vrstvě rostlinných zbytků. Matamata nasává prudkým roztažením svalnatého krku drobné rybky, obojživelníky i vodní bezobratlé živočichy do své překvapivě široké tlamy. Třásnité výrůstky zaznamenávají jako čidla pohyb v blízkosti ukryté matamaty. S matamatou zde žije ještě jeden druh vodní želvy. Je to tereka (Podocnemis unifilis). V nádrži plave několik druhů jihoamerických ryb, za všechny zmíníme pestře zbarveného vrubozubce pavího (Astronotus ocelatus).