Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Únor 2011

Akta X 2 (X-Files 2)

27. února 2011 v 10:42 | paulito |  Filmy
70%
1994
Sci-fi / Horor / Akční

Agent Mulder a agentka Scullyová, ústřední postavy seriálu Akta X, jsou agenti FBI, kteří vyšetřují případy, se kterými si nikdo nevěděl rady a nakonec je úředníci zavřeli do složky Akt X-nevyřešitelných případů. Ale pak se dostali do ruk této nerozlučné dvojice, nadšence pro paranormální jevy, který je přesvědčený, že mu sestru unesli mimozemšťani a agentky věřící v boha, která k paranormálu přistupuje tězce skepticky. Druhá sezóna seriálu poodkrývá Mulderovu minulost včetně únosu jeho sestry Samanthy. Právě tato událost výrazně ovlivnila agentův budoucí život. Podobně jako v první sezóně doplňuje Muldera se Scullyovou řada originálních postav, mezi nimi záhadný agent Krycek, informátor jménem X a zdánlivě nezničitelný mimozemský lovec.

Seznam epizod:
01. Zelení mužíčkové
02. Hostitel
03. Krev
04. Nespaví
05. Duane Barry
06. Výstup
07. Trojice
08. Jedním dechem
09. Ohnivák
10. Červené museum
11. Excelsius Dei
12. Aubrey
13. Neodolatelné
14. Ruka, která trestá
15. Čerstvé kosti
16. Kolonie
17. Konec hry
18. Děsivá symetrie
19. Mrtvolné ticho
20. Humbug
21. Kalusáři
22. F. Emasculata
23. Přítmí
24. Naše město
25. Anasazi




Bulharské obrněné jednotky za války

27. února 2011 v 10:10 | paulito |  Historie
Bulharsko bylo spojencem Německa během války, ale odmítlo vyhlásit válku Sovětskému svazu. Vstoupilo do války v roce 1941, když umožnilo německým vojskům transit do Řecka a samo obsadilo část země, včetně Makedonie. Dokonce poslalo vojáky do Jugoslávie, kde se zúčastnili protipartizánské služby při ochraně cest Bělehrad-Řecko. Bulharské obrněné síly se zpočátku skládaly z osmi tanků Vickers 6-ton, které dostaly v roce 1938 a 14 italských tanket CV 33, které dostaly v roce 1934. Byly použity k zformování dvou tankových rot ve dvou rychlých divizí. V únoru 1940 dodali Němci bulharské armádě 36 Pz.Kpfw.35(t). V červnu 1941 zkonsolidovali Bulhaři své omezené obrněné síly do 1. obrněné brigády, která se skládala z 1. tankového pluku a 1. mechanizovaného pěšího pluku. Tankový pluk se skládal z průzkumné roty se 14 tanketami CV 33 a dvou tankových praporů, jedním s Pz.Kpfw.35(t) a Vickersy a druhým s 40 francouzskými R-35, které dodali Němci. Tato jednotka se nezúčastnila významnějších bojů a její vybavení bylo zastaralé. Němci konečně zahájili jeho modernizaci a od července 1943 dodali Německu 46 Pz.Kpfw.IV, 10 Pz.Kpfw.III, 25 útočných děl StuG III a 20 obrněných aut Sd.Kfz.222, dále houfnice, protitanková děla a další vybavení. Nově posílený tankový pluk se tak skládal ze tří praporů, každého se dvěma rotami 15 Pz.Kpfw.IV a roty Pz.Kpfw.35(t) nebo 38(t), měl mít 140 tanků, ale nikdy nedosáhl této síly. To bylo pro Wehrmacht jen dobře, protože po převratu 9.9.1944 změnilo Bulharsko strany a obrátilo se proti původnímu spojenci. 1. obrněná brigáda sloužila po boku sovětských jednotek a zúčastnila se bojů v Maďarsku v roce 1945.

Mauzoleum (One Dark Night)

27. února 2011 v 3:58 | paulito |  Filmy
40%
1983
Horor
Režie: Tom McLoughlin
Hrají: Meg Tilly, Elizabeth Daily, Adam West, Kevin Peter Hall

Klasické béčko začátku 80. let, kdysi jsme to žrali, dnes se na to dá koukat jen s přivřením obou očí, protože to postrádá takřka vše, co má horor mít, navíc jsou hlavní hrdinové dost připitomělí. Julie se chce stát členkou školního sesterstva, které vede její konkurentka v boji o přítele a připraví jí jako zkoušku noc v mauzoleu, kde zrovna pohřbili šíleného vědce Raymara. Ten se samozřejmě probudí a ne sám a tak ho musí zastavit jeho vlastní dcera. Fakt nuda :-)



Milan Švankmajer: Dějiny Ruska

26. února 2011 v 8:10 | paulito |  Knihy
Skutečně novodobé zpracování ruských dějin bez cenzury a zamlčování. Naši vynikající historici a univerzitní učitelé nově hodnotí ruské dějiny od počátku po dnešek. Přehledy panovnických dynastií Rjurikovců a Romanovců. Přehled představitelů sovětského Ruska, SSSR a Ruské federace.
Kniha o dějinách našeho největšího souseda na východě, který také ovlivnil značně i naše, hlavně novodobě dějiny, dobře a čitelně napsaná, doporučuji pro každého, kdo se o historii zajímá. Od prvních říší východních Slovanů, jako byla Kyjevská Rus, přes boj s Tatary, Poláky, Švédy, osobnosti jako byl Ivan Hrozný nebo Petr I., vítězství nad Napoleonem, pád carismu a bolševický převrat, vládu Stalina a jeho následovníků až po rozpad SSSR a Borise Jelcina (kniha obsahuje období ca do roku 1998), velmi zajímavý pohled na duši Ruska.




Disarmonia Mundi: The Isolation Game

25. února 2011 v 9:39 | paulito |  Hudba
70%
2009
Čtvrté album italské skupiny ve složení Ettore Rigotti (zpěv, kytara, basa, klávesy, bicí) a Claudio Ravinale, která hraje melodický death metal.





Disgorgement: Chamber Of Depravity

25. února 2011 v 9:34 | paulito |  Hudba
80%
2009
Výborné album německé brutal death metalové kapely z roku 2009.



Disturbed: Indestructible

24. února 2011 v 10:43 | paulito |  Hudba
50%
2008
Album americké nu-metalové skupiny Disturbed, přiznám bez mučení, že mi tenhle styl hudby moc neříká. Čtvrté album, které skupina nahtála ve složení David Draiman (zpěv), Dan Donegan (kytara), John Moyer (baskytara) a Mike Wengren (zpěv, bicí).




Vlastimil Vondruška: Apage Satanas!

24. února 2011 v 8:54 | paulito |  Knihy
Přítelkyni Ludmily z Vartemberka trápí podivné sny. V pitoreskním reji se jí zjevuje dílna obklopená skalami a démon, který se necudně zmocňuje jejího těla. Komtur johanitského řádu povolá exorcistu, jenže Ludmila ví, že Anna není blázen. Začne se vyptávat v okolí Bezdězu a záhy narazí na znepokojující fakt, že něco podobného zažily i jiné urozené dívky. Naštěstí se právě vrací domů její manžel Oldřich z Chlumu se svým pomocníkem panošem Otou. Případu se ujmou a začnou bojovat nejen s krutým vrahem, ale také s pověrami a intrikami severočeské šlechty...
Vlastimil Vondruška je nejlepší český spidovatel, co se historických detektivek týká, i když je pravda, že tenhle případ na pozadí mocenských bojů mezi Přemyslovci v dobách dávno minulých, stejně jako příchod inkvizice do Čech, určitě zajímavý je.


Caproni Ca.311 - Ca.314: bojové nasazení

23. února 2011 v 22:46 | paulito |  Historie
Caproni Ca.311
Francie
Deset squadriglií Osservazione Aerea bylo nasazeno v tomto krátkém tažení na západní frontě, nasazení Caproni bylo omezeno charakteristikou operační oblasti. Už na počátku bojového nasazení bylo jasné, že stroje pro letecké pozorování nemohou být využívány tak intenzivně, jak se doufalo.
Severní Afrika
Několik Ca.311 bylo nasazeno na tomto bojišti v druhé polovině roku 1940, 23.12. byla do Tripoliska poslána 129. Squadriglia O.A. Různé Caproni byly přiděleny třem O.A. Gruppo (každá byla složena ze dvou Squadriglií) a dvěma Gruppo Aviazione Presidio Coloniale (koloniální letectvo) a Reparto Sahariano (saharská jednotka). Na konci dubna 1941 byly tři Ca.311 rozděleny mezi 115. a 129. Squadriglii, umístěné na základnách Ain el Gazala a Castel Benito. V dubnu a květnu 1942 nasadila 5. Squadra Aerea tyto stroje do Misuraty a Zuary (69. Gruppo O.A.), 66. Gruppo nahradila 67. (z jehož personálu byla ustavena 158. Gruppo Dassalto) a 66. Gruppo byla 15.7. rozmístěna na letiště Benghasi K3 a Barce, nakonec 24. a 33. Squadriglia operovaly z letišť Misurata a Zuara. 14.9. se 14 Ca.311 zúčastnilo spolu se 119 dalšími letouny bombardování a ostřelování kolony britských vozidel, ustupujících ze sabotážní mise v El Ademu, Barce a Benghasi, v ten samý měsíc se 12 Caproni zúčastnilo akcí k prolomení obležení posádky v Gialu, obklíčené Brity. Během listopadu byly dvě Gruppo, 66. a 68., poslány do Tametu, ale kvůli malé šanci k užitečnému nasazení v Libyi byly brzy staženy.
Balkán
Nejdříve zde byly nasazeny tyto O.A. jednotky s Ca.311: 34. Squadriglia s 8 letadly, 128. se 7 letadly v Gorizii, 87. s 8 stroji v Tiraně, 114. (8 strojů) také v Tiraně a 120. (9 strojů) v Durazzu. Po ukončení krátkého tažení v červnu byla 61. Gruppo nasazeno do Mostaru s 34. a 128. Squadriglií (16 strojů), zatímco v lednu 1942 byla 63. Gruppo (41. a 113. Squadriglia) přesunuta z Udine do Altura di Pola, s oddílem umístěným v Grobnici, další squadriglie byla přesunuta do Mostaru v březnu. Na počátku května byla 121. Squadriglia přesunuta z Mostaru do Zary a 128. z Gorizie do Zary později ve stejném měsíci. Poté 63. Gruppo poslala squadriglii do Lublaně a 36. byla poslána do Luccy k přezbrojení. Na Balkáně byly Ca.311 používány spolu s Ro.37 proti pevným a mobilním cílům během protipartizánských operací. Po skončení tažení byla jen polovina strojů letuschopných.
Rusko
16.8.1941 byla 61. Gruppo přesunuta z Mostaru do Tudory se třemi squadrigliemi (34., 119. a 128.) a 32 Ca.311 a jedním S.82, z Tudory byla 34. Squadriglia přesunuta do Krivého Rogu, zatímco 128. byla přesunuta do Stalina po obsazení tohoto města koncem října. V této době byly pozorovací jednotky také používané pro bombardování, používaly lehké bomby. Na jaře 1942 byla 61. Gruppo nahrazena 71. (38. a 116. Squadriglia) a pokračovala v operacích spolu s několika BR.20 do ledna 1943 (v oblasti Vorošilovgradu), kde prováděla taktický průzkum nad frontou a v týlu nepřítele (nejintenzivnější operace probíhaly od srpna do října 1942). 71. byla stažena v únoru do Záporoží a v březnu do Oděsy a nakonec v dubnu 1943 byla její letadla, nyní neletuschopná, opuštěna, protože tento typ nebyl již na tomto bojišti využitelný.
Caproni Ca.313
V první polovině července 1941 prodělaly letecké posádky z 46. a 47. Gruppo z 15. Stormo Assalto, 41. Stormo Bombardamento, 232. Squadriglia a další jednotky výcvik na R.P.B.2. Během roku 1942 prodělaly Ca.314 bojový debut v severní Africe u 122. a 136. Squadriglie, byly používány také 124. a 132. Squadriglia O.A. Ale již na počátku roku 1943 byly staženy zpátky do Itálie. Bylo požadována nasazení strojů na východní frontě, u jedné Osservazione Aerea měly nahradit Ca.311, ale to nebylo možné kvůli technickým a logistickým požadavkům a také proto, že byly lepší pro konvojovou eskortní službu. Další jednotky, používající Ca.313 byly nasazeny v Provence, na Korsice, v Albánii a Řecku, kde byly i ve chvíli kapitulace Itálie. Celkově ale byly tyto stroje vhodnější pro pomocné operace než pro bojovou službu. V květnu 1942 po návratu z Afriky obdrželo 13. Stormo (11. a 43. Gruppo) prvních pět Ca.313, následovaly další dva, poté byla jednotka přezbrojena na Ca.314, se kterými prováděla cvičné bombardovací lety. V srpnu byla 11. Gruppo přemístěna do Mandurie a pověřena konvojovou eskortní službou, poté byla znovu ustavena jako stíhací jednotka a své Caproni předala 43. Gruppo, která dostala i další Ca.314. V oblasti Sicílie byly konvojové eskortní operace prováděny 10. Stormo s několika Ca.313 a poté s Ca.314. Caproni byly přiděleny také pozorovacím jednotkám, 64. Gruppo měla dvě squadriglie (122. a 136.) po 12 strojích, v listopadu 1942 byla jednotka nasazena v Tripolisu a poté v Zuaře, než se vrátila do Itálie. V červnu 1942 dostala první Ca.313 127. Squadriglia z 73. Gruppo ve Venaria Reale, na počátku roku 1943 dostaly tyto stroje 188. Squadriglia, 124. a 131. (65. Gruppo), 40. a 87. (66. Gruppo), 199. (61. Gruppo) a další jednotky.
Luftwaffe
Caproni Ca.313bis, identický RPB.2, ale vybavený novými motory Isotta Fraschini Delta RC40-III (770 hp), zaujal RLM při požadavku na výcvikový letoun pro posádky bombardérů. Tak se zrodil Ca.313G (G jako Germany) a prototyp byl poslán do testovacího centra Luftwaffe v Rechlinu v červnu 1942. Němci byli spokojeni s výkony letadla a v srpnu 1942 objednali 905 strojů, první dva byly dodány před koncem roku a další tři v roce 1943, ale v listopadu redukovali Němci objednávku na 703 kusů. V roce 1944 bylo dokončeno dalších 159 strojů a v září byl kontrakt snížen na 346 kusů. Ze 164 strojů vyrobených u Caproni v Taliedu, bylo 96 dodáno Luftwaffe a 13 předáno Chorvatsku. Letadla byla do září 1944 dodávána vzduchem, ale pak již byla uskladňována, kvůli odříznutí železnic a nedostatek pilotů a paliva. V lednu 1945 byl vydán rozkaz zničit všechny uskladněné letouny v továrně (bylo tam nejméně 182 strojů v různém stadiu rozpracovanosti). Kromě nových letadel operovalo u jednotek Luftwaffe několik letounů, které dříve sloužily u italských jednotek v Albánii, kolem 40 Caproni bylo ze Scutari a Valoně zařazeno k TG4 (Transportgeschwader 4). V Německu byla také uvažována instalace německých motorů (690 hp Jumo 211D nebo 1.200 hp BMW Bramo 323) na Ca.313G, ale to nebylo nikdy provedeno.
Caproni Ca.314
První jednotkou, která obdržela nový typ, byla 60. Gruppo O.A. v Neapoli-Capodichino, typ byl poté dodáván dalším jednotkám a na konci ledna 1943 měla Osservazione Aerea flotilu 41 Ca.313 a 33 Ca.314, nasazených u 64., 73., 76., 65., 69., 61., 66. a 63. Gruppo. Další byly přiděleny k bojovým Gruppo (11. a 43. po 16 strojích) a 173. Squadriglii. V Nucleo Addestramento Intercettori (Stíhací výcviková jednotka) v Trevisu byly Ca.314 s příďovým vyhledávacím světlem používány k nočnímu výcviku. Ca.314 z 69. Gruppo byly v červenci 1943 často nasazovány k honům na spojenecké ponorky, které se objevovaly v Jaderském a Jónském moři. Ve chvíli kapitulace Itálie byla stroji Caproni vybavena řada jednotek v severní Itálii, zatímco na jihu sloužily jen u dvou squadriglií, 103. a 148. z 69. Gruppo v Bari a Pontecagnanu. Většina letadel na severu padla do rukou Němců a byla dál používána jako výcviková, ANR používalo jen jedno letadlo a Spojenecké italské letectvo bylo omezeno na letadla původně sloužící u 103. Squadriglie v 69. Gruppo (9 Ca.314 a 1 Ca.313). V září byla tato letadla na letištích Puglia a Sardegna. Během října vykonávala 103. Squadriglia poštovní leteckou službu a 28.10. byla zařazena k Raggruppamento Transporto e Bombardamento v Lecce. V listopadu byla rozpuštěna 65. Gruppo O.A. a její Caproni přesunuty do Mandurie (7 letadel), 103. Squadriglia vykonávala leteckou kurýrní službu mezi Catanií a Neapolí. Do konce listopadu 1943 byla ze 102. a 103. Squadriglie vytvořena v Lecce 2. Gruppo Transporti a byla přesunuta do Centocelle u Říma, kde zůstala do konce války. 8.5.1945 byly ve službě stále čtyři Ca.314 u Squadriglie Autonome di Unitá Aerea.

Akta X 3 (The X Files 3)

22. února 2011 v 18:59 | paulito |  Filmy
60%
1995
Sci-Fi / Horor / Thriller

3. řada kultovní sci-fi série o agnetech FBI Mulderovi a Scullyové je, řekl bych, slabší a ta o jednotlivých epizodách si můžete přečíst v odkazu. Ale je pravda, že velmi zajímavě končí, tak snad v tom nebudu mít moc velký hokej, když je sleduji tak na přeskáčku :-)


akty x3

Bojové nasazení North American Mustang P-51, P-51A, A-36, F-6

22. února 2011 v 14:02 | paulito |  Historie
USAAF
První Mustangy přišly k jednotkám USAAF, umístěným v severní Africe. Letouny P-51 (F-6A) byly přiděleny k 154. Observation Group v sestavě 68. Observation Group, která byla u XII. Air Support Command. První bojový let provedl 9.4.1943 Lt. Alfred Schwab, byl to průzkum v oblasti Tunisu. V červnu 1943 přišly do Afriky bitevní A-36A Apache z 27. Bombardment Group (Light). Jednotka byla zařazena k 12. Air Force a byla nasazena nad Pantellerií a Sicílií. 7.6.1943 vykonaly čtyři A-36A první bojový vzlet, kdy bombardovaly cíle na Pantellerii. Z tohoto ostrova chtěli Italové udělat "italskou Maltu". Bylo to ale jen zbožné přání. Ohromná převaha Spojenců způsobila, že byl ostrov obsazen bez problémů. V době války si britské a americké letouny odnesly řadu vítězství, ale to nebylo údělem Pachů, které byly nasazené hlavně do boje proti pozemním cílům. 6.7.1943 přilétla na letiště Korba v Tunisku 86. Bombardment Group (Light), vybavení také A-36A a nasazené spolu s 27. BG(L) k invazi na Sicílii (operace Husky). Po vylodění 10.7. podporovaly Apache spojenecké jednotky. Již 13.7. zprovoznili Američané první letiště na Sicílii, Ponte Olivo. Ve stejný den zde přistály Spitfiry z 31. FG a F-6A z nové jednotky 111. TRS (jednotka dostala letouny od 154. OS). O den později dosáhli piloti 111. TRS prvního úspěchu, když sestřelili Henschel Hs 129. První lety prokázaly též některé vady A-36. Během střemhlavého letu s otevřenými aerodynamickými klapkami se letoun choval nestabilně, což piloti hodnotili značně negativně. Bylo to zřejmě způsobenou malou velikostí klapek. Řešením problému bylo vykonávání střemhlavých útoků bez otevírání klapek. 27. BG(L) přiletěla na Sicílii 18.7. a 86. BG o dva dny později. Do konce sicilského tažení vykonaly Apache 1.000 bojových vzletů při útocích na německé a italské jednotky. Během bojů bylo ztraceno 17 A-36, které byly sestřeleny protiletadlovým dělostřelectvem. V době bojů na Sicílii byl A-36A nazýván Invander, ale toto jméno se neujalo. Z leteckých základen na Sicílii byly operace přesunuty nad jižní Itálii. Stále častěji docházelo ke vzdušným bojům. 19.8.1943 se během bombardování železniční stanice Catanzano dostalo 20 A-36A do silné protiletadlové palby a jeden stroj byl poškozen. Pilot se ho pokoušel dostat zpět na základnu, ale nad mořem musel z letounu vyskočit. Osm jeho kolegů kroužilo nad ním, když je napadlo 12 Messerschmittů Bf 109G. Po krátkém střetnutí bylo pět A-36A sestřeleno, Američané sestřelili jeden stroj určitě a dva pravděpodobně. Později se ukázalo, že se na základnu nevrátilo celkem pět Bf 109. Byly zřejmě také sestřeleny Američany, ale protože se fotokamery i s jejich stroje nacházely na dně moře, nemohly být potvrzeny. V září 1943 byly obě skupiny přejmenovány na Fighter Bomber Group, což lépe charakterizovalo jejich bojové úkoly. V roli stíhací jednotky se úspěšně uvedla 27. FBG, jejíž piloti sestřelili nad Salernem 9.9. až 17.9.1943 10 nepřátelských strojů, z toho čtyři Fw 190. Další úspěchy A-36A získaly koncem roku, kdy v okolí Říma sestřelily 25 německých a italských letadel. 30.12.1943 sestřelil Lt. Michael Russo dva Bf 109 a stal se prvním a jak se ukázalo, i jediným esem 27. FBG. Poslední vítězství na Apache získal 21.1.1944 velitel 27. FBG Col. Dorr E. Newton, který sestřelil v okolí Říma dva Bf 109. Krátce poté byly obě jednotky přezbrojeny na Warhawky. Kromě 27. a 86. FBG byla stroji tohoto typu vybavena ještě jedna jednotka USAAF, 311. FBG, umístěná v Indii (skládala se z 528., 529. a 530. FBS). Skupina byla nasazena do akce na podzim 1943 k obraně silnice Leod v Barmě. Celkem vykonaly v americkém letectvu A-36 přes 23.000 bojových letů a shodily na pozice nepřítele 8.000 tun bomb. Piloti Apache sestřelili 84 letounů protivníka ve vzduchu a 17 zničili na zemi. Bojové ztráty byly 177 strojů, což na bitevní letoun nebylo špatné. 311. FBG používala také letouny P-51A. Tyto stroje byly nasazeny např. k eskortám bombardérů B-24 a B-25, útočících na Rangún. První takový let vykonali 25.11.1943 piloti z 530. FS. V té době byly stroje poprvé vybaveny 284 l přídavnými nádržemi pod křídly. Nejúspěšnějším pilotem 311. FBG byl James England, který na P-51A sestřelil 8 nepřátel (válku zakončil s 10 sestřely). Ojedinělé exempláře Mustangů s motory Allison přetrvaly v jednotce až do doby, kdy byla přidělena 14. Air Force v Číně, kde již byla jako stíhací skupina. Jiná jednotka, nacházející se na Dálném východě a vybavená P-51A, byla 1. Air Commando Group (zpočátku jednotka nesla název 5318. Provisional Unit) v Indii. "Vzdušným kommandos" velel Col. Philips Cochran a podporovali americké a čínské pozemní jednotky. Ojedinělé exempláře P-51A se nacházely také v 76. Fighter Squadron ze slavné 23. FG, válčící v Číně. V některých pramenech lze také nalézt informaci, že se P-51A nacházeli v sestavě 26. FS, 51. FG v Číně. Pravděpodobnější však je, že piloti této jednotky přešly přímo z P-40 na P-51B a C. Relativně nejméně používali Američané první verze Mustangů v Evropě. Byly to průzkumné stroje F-6B, nasazené v rámci 107. TSR, 67. TRG. Piloti ho používali od října 1943 do ukončení bojů v Evropě a důležitou roli hrály v průzkumných misích před vyloděním v Normandii. Na podzim 1944 byla v rámci 9. Air Force vytvořena Provisional Reconnaissance Group, v jejíž sestavě byla také 111. TRS, která působila předtím v rámci 12. Air Force. Podle některých pramenů se před vybavením jednotky stroji F-6C nacházely v její sestavě také stroje F-6B s motory Allison. P-51 a P-51A byly USAAF používány také k výcviku pilotů. Mustangy sloužily pro stíhací výcvik, např. ve výcvikových jednotkách na Floridě.

RAF
Prvními jednotkami Royal Air Force, vybavenými Mustangy, byly dvě squadrony Army Co-Operation Command (AC-OC), 26. squadrona v Gatwicku a 2. squadrona v Sawbridgeworthu. Tyto jednotky dostaly letouny NA-73 Mustang Mk.I v období únor-duben 1942. Bojový debut provedli piloti 26. squadrony 5.5.1942. Do konce roku byly americké stíhačky ve vybavení řady jednotek, umístěných ve Velké Británii: 4., 16., 63., 168., 169., 170., 171., 231., 239., 241., 268., 309., 400. (RCAF), 414. (RCAF), 430. (RCAF), 561. a 613. squadrony. 19.8.1942 se piloti 39. Wingu AC-OC (26. a 239. squadrona RAF a 400. a 414. squadrona RCAF) zúčastnili operace Jubilee nad Dieppe. Došlo k soubojům s Fw 190 a Hollis Harry Hills získal první vítězství na Mustangu. Hill byl Američan, válčící jako dobrovolník ve squadroně RCAF. Byl to výborný stíhač a v pozdější době jako pilot US Navy létal na Hellcatech v Pacifiku, kde sestřelil 4 japonské stroje a tři zničil na zemi. Další měsíce přinesly úkoly nad územím Říše, např. piloti Mustangů napadali lodě v kanálu Dortmund-Ems. Objevení se spojeneckých stíhačů nad územím Německa bylo pro Němce značným překvapením. Mustangy Mk.IA byly vybaveny čtyřmi kanóny ráže 20 mm, což byla dost silná výzbroj pro jejich bitevní úkoly nad územím okupované Evropy. Tyto stroje byly ve výbavě 168. a
268. squadrony RAF. Zatímco Mustangy Mk.II, které měly možnost podvěsit pod křídla přídavné nádrže a bomby, byly nejdříve ve výzbroji squadron 2. a 268. Po rozpuštění AC-OC v polovině roku 1943 byly squadrony Mustangů přesunuty do Fighter Command a následovně do nově vytvořené 2. Tactical Air Force, určené k nasazení nad evropským kontinentem. Po zahájení invaze v Normandii v létě 1944 se bojů aktivně zúčastnily Mustangy kanadského 39. Wingu (168., 414. a 430. squadrona) a 35. Wingu (2., 4. a 268. squadrona). Britové používali průzkumné Mustangy v severní Africe. Byly to průzkumné F-6A půjčené od USAAF a zařazené do 14. a 225. squadrony. Rovněž 1437. strategická průzkumná squadrona RAF, umístěná v Tunisku a na Maltě, používala 6 Mustangů. Byly to modifikované exempláře A-36A-1-NA. Tyto stroje měly demontované kulomety z trupu a na konci trupu instalovány dvě kamery. Po křídly nesly 415 l přídavné nádrže. Žádný z pilotů Commonwealthu nezískal na letounech Mustang Mk.I a II pět sestřelů. Ale řada známých stíhačů nějaký sestřel na něm získala. Tři samostatné a jeden společný sestřel na Mustangu Mk.I získal známý jednoruký pilot S/L James Maclachlan (celkem sestřelil 16 letounů samostatně a jeden společně). Dva samostatné sestřely a jeden společný získal na Mustangu Mk.IA Maclachlanův přítel W/C Alan Page, který válku dokončil s 10 samostatnými a 5 společnými sestřely. Oba piloti létali na Mustangu v létě 1943, jako instruktoři v Air Fighting Development Unit ve Witteringu. Byla to jednotka, specializující se na výcvik stíhacích pilotů a někdy byla používána k bojovým úkolům, např. k ochraně Typhoonů při bitevních útocích. Jedním z nejznámějších pilotů 414. "Sarnia Imperials" squadrony RCAF byl Gordon Wonnacott. Během služby v Evropě sestřelil tento Kanaďan 4 německé letouny samostatně a 2 ve spolupráci. Když byla jeho jednotka vybavena Mustangy Mk.IA, získal jeden sestřel samostatně a dva ve spolupráci.

Poláci na Mustangu
První polská jednotka, vybavená letouny North American Mustang, byla 309. squadrona, organizačně náležející Army Co-Operation Command. Byla to také jediná polská squarona, létající na P-51 s motory Allison. Jako první se na nové letouny přeškolili piloti Eskadry B, během jara 1942 na základně Gatwick. Poté Poláci přešli na bojový výcvik u OTU Old Sarum. První operační let, průzkumný nad Francií 21.5.1942, provedl velitel Eskadry B. Mustangy Mk.I byly zařazeny do výzbroje 309. squadrony v následujících měsících a přezbrojení bylo zakončeno v srpnu. V té době létala Eskadra A na Lysanderech. Pro potřebu delší vzletové dráhy byla Eskadra B přesunuta na letiště Crail, odkud zahájila hlídkové lety nad východním pobřežím Anglie. Dlouhotrvající lety na mořem byly únavné a nudné. Polští piloti měli v rukou konečně dobrou výzbroj a chtěli bojovat. 27.9.1942 vykonal jeden z pilotů, kpt.ing. Janusz Lewkowicz, z vlastní iniciativy přelez ze Skotska do Norska, kde v oblasti Stavanger napadl německá postavení a téměř bez paliva se vrátil na základnu. Jeho elt prokázal, jak velké možnosti Mustang má. Po obdržení hlášení o této akci udělil velitel AC-OC Sir Artur Barrat kpt. Lewkowiczovi napomenutí i pochvalu. Krátce poté s začaly Mustangy objevovat nad kontinentem. V říjnu 1942 byla Eskadra B přidělena k 35. Wingu RAF a zahájila např. průzkumné lety v oblasti Le Havre - Boulogne. Osamělé letouny podnikaly útoky na pozemní cíle. V březnu 1943 obdržela Mustangy Mk.I také Eskadra A a celá squadrona mohla být nasazena najednou. V květnu byla 309. squadrona přejmenována na stíhací-průzkumnou a zařazena do Fighter Command, což přijali piloti s radostí. Úkolem Poláků bylo hlídkování nad holandským územím v oblasti Terschelling - Hoek van Holland. Byl to důležitý úkol, protože přes tyto přístavy byly do Říše dováženy strategické materiály ze Skandinávie. Kromě fotografických misí prováděly ostřelování pozemních cílů, např. na Fríských ostrovech. V únoru 1944 byla 309. squadrona přezbrojena na stíhací-bitevní Hurricany Mk.IV. Mustangy Mk.I se opět ve výzbroji polské squadrony objevily nakrátko v září 1944. Tentokrát na krátko, již v říjnu dostali Poláci Mustangy Mk.III.

VVS SSSR
V rámci programu Lend-Lease přišlo v první polovině roku 1942 do SSSR 10 exemplářů britských Mustang Mk.I. tyto letouny nebyly používány bojově, ale důkladně zkoušeny ve Výzkumném institutu v Moskvě. Zkušební lety na Mustangu vykonával např. známý pilot-zalétávač Mark Gallaj. Podle jeho názoru se Mustang příjemně pilotoval, ale měl různé vady. Jako největší považoval slabou výzbroj (4x 7,62 mm a 2x 12,7 mm) a slabou stoupavost. Uváděl také, že P-51 není lepší, než sovětské stíhačky Jak-1, Jak-7B, Jak-9, La-7 a Jak-3, ani než německé Bf 109 a Fw 190. Ale je třeba pamatovat na to, že Gallaj létal na první, nejméně dokonalé verzi Mustangu.

Fuerza Aerea Dominicana
V září 1948 dostaly Dominikánské letecké síly z USA (jako pomoc pro Rafaela Trujilla) 5 letounů Mustang různých verzí. Mezi nimi byly i dva P-51A (43-6007 a 41-37426). Druhý stroj sloužil v USA předtím k řadě zkoušek u US Navy. V letectvu Dominikánské republiky obdržely tyto letouny čísla FAD 1705 a FAD 1706. 28.8.1950 byl Mustang 1705 havarován během výcvikového letu pilotem Dario Jimenezem, ale po opravě se vrátil do jednotky.

Framom främsta linjen

21. února 2011 v 20:40 | paulito |  Filmy
70%
2004
Drama / Válečný
Režie: Åke Lindman
Hrají: Tobias Zilliacus, Ilkka Heiskanen, Christoffer Westerlund

Další vynikající finský válečný film z tzv. Pokračovací války, mapující osudy Pěšího pluku 61 v jeho bojích od Syväri až k Tienhaara na Karélské šíji během sovětské letní ofenzívy v roce 1944, kdy šlo o bytí a nebytí Finska.


boj

Esa na Curtissu P-40 (2)

21. února 2011 v 17:50 | paulito |  Historie
Petr Pokryšev
Petr Afanasevič Pokryšev se narodil v roce 1914. V roce 1935 dokončil pilotní školu. Jako pilot 7. IAP se zúčastnil sovětsko-finské války a na I-153 získal dvě vzdušná vítězství. Ve chvíli napadení SSSR Německem byl pilotem I-16 v 158. IAP. První německý letoun sestřelil 25.6., byl to Ju-88. V listopadu byl Pokryšev přemístěn do 154. IAP (přejmenovaný později na 29. GIAP), kde plnil funkci velitele eskadry. Brzy poté byla jednotka přezbrojena na P-40 Tomahawk Mk.II. 17.12.1941 se při doprovodu bitevních Il-2 střetl s devíti Bf 109F a Pokryšev sestřelil jednoho z nich (bylo to eso s 15 sestřely), byl to první německý letoun, sestřelený na leningradské frontě. Létajíce na P-40, chránili piloti "cestu života" přes ladožské jezero do obleženého Leningradu. Krátce poté dostal Pokryšev P-40E (s taktickým číslem 50), na kterém získal několik sestřelů. Kittyhawky byly ve výzbroji jednotky do ledna 1943, poté byly přeřazeny do 196. IAP a místo nich dostal nejdříve Jak-7B a poté Jak-9. Do poloviny roku 1942 získal Pokryšev 11 samostatných a 7 společných vítězství. Za tyto úspěchy získal na počátku roku 1943 titul Hrdiny SSSR. Krátce nato se stal velitelem 159. IAP, létajícího na La-5 a v srpnu 1943 se stal podruhé Hrdinou SSSR. V té době měl na kontě 282 bojových letů a získal 22 sestřelů. Během výcvikového letu 23.8.1943 pilotoval UTI-4, který začal hořet a havaroval během nouzového přistání. Sovětské eso se těžce zranilo a již nikdy bojově nelétalo. Do konce války velel 159. IAP a jeho piloti dosáhli mnoha úspěchů, např. Petr Licholetov (25 sestřelů) a Vladimír Serov (39). Pokryšev se zúčastnil 72 vzdušných soubojů, sestřelil 23 letounů individuálně a 7 ve spolupráci. V roce 1955 byl povýšen do hodnosti generálmajora letectva. Zemřel v roce 1967.

Geoffrey Fisken
Geoffrey Bryson Fisken pochází z Mastertonu na Novém Zélandu. Po vstupu do ZNZAF byl zařazen k 243. squadroně, vybavené letouny Brewster Buffalo. Po zahájení války v Pacifiku jeho jednotka, které velel S/L F.J. Howell, bránila Singapur. Během války náležel Fisken k nejlepším stíhačům a získal řadu vítězství. Po pádu Malajska, Singapuru a Holandské východní Indie byli přeživší piloti evakuování do Austrálie a na Nový Zéland. Fisken byl zařazen k 14. squadroně RNZAF, vybavené Kittyhawky, které vedl veterán Bitvy o Británii S/L J.N. McKenzie. V roce 1943 se stal účastníkem bojů na Šalamounových ostrovech. Během první bojové túry, operujíc z Guadalcanalu, získal 5 sestřelů během tří týdnů. Fisken létal na Kittyhawku NZ 3072, nesoucím jméno "Wairarapa Wildcat" a obrázkem černého kocoura. Historie tohoto emblému je zajímavá. Při přesunu z Nového Zélandu byla formace Kittyhawků nad Novou Kaledonií zaskočena tropickou bouří. Stroje musely přistát a zůstat na letištích Tontouta, Magenta a Plaine de Gaiacs. Letouny, kterým docházelo palivo, musely přistát na plážích. Poškozené Kittyhawky byly opravovány US Army Air Service Command, jehož personál ozdobil novozélandské letouny emblémem černého kocoura. Nápis "Wairarapa Wildcat" byl odvozen z názvu provincie, ze které pocházel Fisken i jeho pozemní personál. 4.7.1943 sestřelil nad Mundou (Nová Georgie) dvě Zera a bombardér Betty. V září byl vyznamenán DFC. Celkem F/O Geoffrey B. Fisken sestřelil 11 strojů nepřítele a stal se nejúspěšnějším pilotem Commonwealthu ve válce s Japonskem.

Robert DeHaven
Jedním z nejlepších stíhačů 5. AF, bojujících s Japonci v Pacifiku, byl Robert M. DeHaven. Ze 14 sestřelů na svém kontě získal 10 na Warhawku. Robert DeHaven se narodil ve Studio City v Kalifornii. V roce 1942 vstoupil do USAAF a odbyl si proškolení v Luke Field v Arizoně. Na počátku roku 1943 prodělal krátké školení na P-40F v Pinellas AFB na Floridě a byl přidělen k 318. FG na Havaji, kde se zúčastnil bojového výcviku. Na počátku dubna byl převelen do Austrálie. V květnu 1943 poté, co nalétal na Warhawku 73 hodin, byl přidělen k bojové jednotce 7. FS, 49. FG. Spolu s ním se v jednotce objevili další piloti, kteří prodělali školení na Havaji. Dosavadní piloti 49. FG je nazývali Pineapple Boys. První bojovou misi vykonal DeHaven 19.5.1943, hlídkový let v oblasti Buna. Do prvního boje s Japonci se dostal během pátého bojového letu, ale nedosáhl žádný úspěch. Během 25. bojového letu se mu podařilo sestřelit bombardér Aichi Val. V červenci 1943 dostala jeho jednotka nové letouny P-40N. Na těchto strojích si odnesl 9 vítězství. Nejdramatičtější byl souboj 10.12.1944, během kterého sestřelil pátého protivníka a stal se esem. Zpočátku probíhal hlídkový let nad zátokou Hansa poklidně, ale poté dostali američtí stíhači rádiem informaci, že je jejich letiště napadeno japonskými letouny. Velitel eskadry rozhodnul, že napadnou stroje protivníka, až se budou vracet na základnu Madang. A tak se stalo, že Američané v oblasti Madang napadli 20 japonských stíhaček. Během prvního útoku zapálil DeHaven jeden Ki-61 a dostal se za ocas dalšího. Když se dostal na dostřel, na křídlech jeho letadla zabubnovaly výstřely. DeHaven měl za ocasem japonskou stíhačku. DeHaven vyzkoušel vše, co se do té doby naučil, ale Japonec musel být dobrý pilot, protože kopíroval každý manévr DeHavena. Když už se zdálo, že ho nic nezachrání, Japonec přerušil útok. Když přiletěl zpět na základnu, mechanici našli v jeho letounu 180 průstřelů. Létajíce na P-40, vykonal DeHaven 222 bojových letů, během kterých sestřelil 10 letadel a potopil tanker o 2.000 BRT (20.1.1944 v zátoce Astrolabe). V červnu 1944 se stal operačním důstojníkem své jednotky. O tři měsíce později se 7. FS přezbrojila na Lockheed P-38 Lightning. Na těchto letounech získal DeHaven další 4 sestřely (během 14 bojových letů). 13. vítězství si DeHaven odnesl nad novým japonským stíhačem J2M3 Raiden nad zátokou Ormoc. Jeho partnery ve vzduchu byli Richard Bong, Gerald Johnson a Thomas McGuire, tvořící tzv. Fat Cats Flight. Tato formace byla vytvořena z předních es různých jednotek (McGuire byl pilotem 475. FG). Tvorba takových neformálních elitních jednotek měla narušovat morálku japonských pilotů. Během války vykonal Robert DeHaven 238 bojových letů a sestřelil 14 strojů protivníka (5 Ki-43, 4 Ki-61, 3 A6M, 1 Val, 1 Raiden).

Sammy Pierce
Sammy A. Pierce se narodil v Sycenu v Karolíně v roce 1920. Po školení poté, co nalétal na Warhawku 30 hodin, byl mladý pilot zařazen k 49. FG v Pacifiku. Pierce létal u 8. FS, stal se wingmanem Ernesta Harrise. Sammy Pierce létal na letounu P-40E s taktickým číslem 42, kterému dal název "Kay the Strawberry Blondie" a vlastnoručně jí namaloval na levou stranu. Šéf pozemní obsluhy umístil na pravou stranu nápis "Pistoff Pat". Pierce rychle zjistil pozitiva a negativa Warhawku a naučil se je využívat. Nebyl nijak uchvácen letounem, na kterém létal a nazýval ho "shaggy dog". První větší bitva, jíž se zúčastnil, byl boj v Bismarckově moři v březnu 1943. To s již začalo vyplácet jeho létání po boku Harrise, Pierce sestřelil tři japonské letouny. V červnu 1943 dostala 8. FS nové letouny P-40N. Podle názoru amerického pilota měla tato verze lepší výkony než E, ale daleko horší kvalitu výroby. Mechanici museli trávit mnohem více času, aby je zprovoznili. Solidnější P-40E dávaly větší pocit bezpečí, což bylo při bojích nad Pacifikem důležité. 13.10.1943 naapdl Pirce sám formaci bombardérů Val, doprovázených stíhačkami Ki-61. Napadl je, sestřelil dva bombardéry a jednu stíhačku. Protože se souboj odehrával za soumraku, nebyly na fotokulometu sestřely vidět a tak mu nebyly přiznány. Druhou bojovou túru Pierce vykonal již na P-38. Největšího úspěchu dosáhnul 24.12.1944, kdy sestřelil 4 japonské stroje. Pierceho jednotka prováděla doprovod bombardérů B-24, které napadly letiště Clark Field na Filipínách. V boji s japonskými stíhači sestřelil Pierce tři Zera a jeden Ki-84. Celkem sestřelil Sammy A. Pierce během války 7 japonských letadel.

John Alison
V zimě 1941 dostal Lt. John Alison rozkaz, dostavit se se svým P-40 Tomahawk na letiště Bolling Field. Zde byl pilot představen generálu Claire Chennaultovi a skupině vysokých důstojníků čínské armády. Jeho úkolem bylo předvést možnosti Tomahawku. Ukázka dopadla výborně, Číňané potvrdili, že vše co potřebují, je 100 takových letounů. Ne, oponoval jim Chennault, vše co potřebujete, je sto takových jako on, a ukazoval na Alisona. John Alison se narodil v Gainesville na Floridě. V roce 1936 po skončení univerzity vstoupil do US Army Air Corps. Letecký výcvik prodělal na základně Kelly Field v Texasu a o rok později byl zařazen do 8. Pursuit Group v Langley. Na jaře 1941 byl vyslán do Velké Británie, kde měl přesvědčovat piloty RAF, aby cvičili americké stíhače. V červenci byla skupina pilotů, ve které byl i Hub Zemke, vyslána do SSSR, kde měli pomáhat ve výcviku pilotáže P-40, které Rusové dostávali v rámci Lend-Lease. Po vstupu USA do války byl Alison převelen do Basry v Iráku, kde pomáhal v budování železnice do SSSR a zřizování letecké základny, ze které létaly americké letouny do Sovětského svazu. V Basře zůstal pět měsíců a vykonal zde mnoho letů na bombardérech B-25 Mitchell a A-20 Havoc. V polovině roku 1942 Alison požádal o zařazení do bojové jednotky. Brzy byl přidělen do 16. FS v Číně a po několika týdnech do 75. FS, 23. FG. Jednotka, jejímž velitelem byl David "Tex" Hill, byla vybavena letouny P-40 Warhawk. Při jednom z prvních letů 30.7.1942 sestřelil Alison při noční hlídce dva japonské bombardéry. Jeho Warhawk byl ale také poškozen a musel nouzově přistát v poli. 5.8.1942 během bojů nad Hengyangem sestřelil japonského stíhače. 1.12.1942 převzal od Hilla velení 75. FS. Během služby ve 23. FG sestřelil John Alison osm japonských letadel. V polovině roku 1943 byl vyslán zpět do USA. Na základně Hamilton dostal za úkol připravit 367. FG na boje v Evropě. Výcvik mladých pilotů zabral Alisonovi půl roku. Před koncem roku 1943 byl pozván generálem Arnoldem do Washingtonu, kde společně s Phillem Cochranem měl zorganizovat leteckou podporu britských oddílů generála Wingatea, které měly zahájit ofenzívu v Barmě. Nejdůležitějšími úkoly byla doprava munice a zásob chinditům (jak se vojáci nazývali) a odvoz raněných. Cochran i Alison byli stíhači a nedokázali si představit nasazení v Barmě bez těchto strojů. Vytvořili 1. Air Commando Unit a létali na různých typech, P-51, B-25 a C-47. Tato jednotka zahájila operace v Barmě v lednu 1944. V dubnu byl Alison vyslán do Londýna, kde předával své zkušenosti z tažení v Barmě. Šlo hlavně o výsadkové operace, které byly brzy nato využity i v Normandii. Později byl Alison vyslán do Pacifiku, kde byl zástupcem velitele 300. Bombardment Wing. Službu v letectvu ukončil v roce 1946.

Esa na Curtissu P-40 (1)

21. února 2011 v 17:49 | paulito |  Historie
Za dobu války dosáhli piloti P-40 poměrně dobrých výsledků. Vycházelo to z jejich dobrého výcviku a ovládání pilotáže Warhawku. Celkově je možno říct, že pilot, který získal titul esa na P-40, si ho opravdu zasloužil. V americkém letectvu v oblasti Středomoří dosáhli největších úspěchů piloti 33., 57. a 325. Fighter Group. Prvním esem USAAF v severní Africe se stal pilot Warhawku z 57. FG Lt. Lyman D. Middleditch, který svůj pátý sestřel získal 27.10.1942 nad El Alameinem, kdy během jednoho souboje sestřelil tři Bf 109. Jeden z největších úspěchů byl dosažen 18.4.1943, kdy piloti 57. FG a 314. FS z 324. FG napadli v oblasti mysu Bon formaci německých Ju 52, střežených Bf 109. Z 60 transportních letadel přistálo pouze jedno bez poškození, sestřeleno bylo také 16 strojů eskorty, za cenu 6 Warhawků. Proto se akce přenesla do historie jako Palm Sunday Massacre. Během toho boje sestřelili tři piloti po pěti německých letadlech (Lt. Artur Cleveland z 57. FG, Lt. Richard Duffy a Lt. MacArthur Powers z 324. FG) a dva další po čtyřech. V 57. FG byli nejúspěšnějšími piloty Warhawků Capt. Roy Whittaker (8 sestřelů), Lt. Alfred Froning (6) a Middleditch (6). Mezi piloty 325. FG byli nejúspěšnější Capt. Ralph Tailor Jr. (6 sestřelů) a Lt.Col. Robert Baseler (5). Ve skupině také létal Capt. Frank Collins, který na Warhawku sestřelil pět letadel, válku zakončil s devíti sestřely. Nejúspěšnějším americkým esem, válčícím na P-40 v Africe, byl pilot 33. FG Maj. Levi R. Chase, který získal 10 sestřelů. Je třeba se ještě zmínit o další jednotce, válčící ve Středomoří, 99. FS, jejíž personál tvořili černoši. Celkem černí stíhači sestřelili přes 100 německých a italských letadel, z toho 17 na P-40. Capt. Charles B. Hall jako první černý Američan sestřelil na Warhawku nepřátelský letoun. Pod nebem Afriky byli úspěšní piloti Commonwealthu. Jednou z nejznámějších postav byl Clive "Killer" Caldwell, australské eso, které bojovalo ve squadronách 112 a 250. V severní Africe sestřelil Caldwell 21 italských a německých letadel. Úspěšný byl také další pilot ze země klokanů, John L. Sardy, který zničil 16 letadel protivníka. Jedním z nejznámějších pilotů RAF, válčících v Africe, byl Nevil Duke, který sestřelil 28 letadel. Mezi další úspěšné piloty Kittyhawku patřili S/L B. Drake (112. squadrona RAF), S/L R.W. Gibbes (3. squadrona RAAF), F/L J.F. Edwards (260. squadrona RAF) a S/L A.W. Barr (3. squadrona RAAF). Celkem sestřelili piloti Kittyhawků v severní Africe mezi lednem 1942 a květnem 1943 420 německých a italských letadel a několik desítek zničili na zemi, což byl opravdu dobrý výsledek. Dalších úspěchů dosáhly Warhawky v Pacifiku. Prvním esem USAAF ve válce se stal pilot P-40E Lt. Boyd "Buzz" Wagner, bojující v sestavě 17. FS na Filipínách. Byl to jeden z mála amerických pilotů, kteří již skutečně bojovali s japonskými letouny v prosinci 1941. Během dvou dnů (12. a 13.12.) sestřelil Wagner pět japonských stíhaček Nakajima Ki-27. 18.12. během útoku na letiště Vigan zničil Američan na zemi několik letadel protivníka, za což byl vyznamenán DSC. Později sestřelil ještě na P-39 tři A6M Zero. Boyd Wagner zahynul v listopadu 1942 při výcvikovém letu na P-40 na základně Eglin. Opravdovou jednotkou es byla americká 49. FG, náležející do 5. AF. Seznam jejich nejlepších stíhačů je opravdu imponující: Gerald Johnson, Robert DeHaven, Andrew Reynolds, Joel Paris III, John Landers či Ernest Harris, ti všichni válčili na P-40. Další slavnou jednotkou byla 23. FG, bojující v sestavě 14. AF v Číně. Její základ tvořili piloti válčící v AVG (American Volunteer Group) generála Claire L. Chennaulta. Řada stíhačů této skupiny získala úspěchy na P-40, nejlepšími byli John Alison, John Hampshire, Charles Older, Forrest Parham, Bruce Holloway, Robert L. Scott Jr., David "Tex" Hill, Elmer Richardson a Don Lopez. V sestavě 23. FG válčil též Witold Urbanowicz. Málo známé jsou boje v Číně v letech 1943-45, které vedla smíšená americko-čínská jednotka CACW (Chinese-American Composite Wing). Do začátku roku 1945 létali její stíhači na Curtissech (poté se přezbrojili na P-51 Mustang). V jejích řadách válčilo několik pilotů, kteří získali titul eso. Nejlepšími piloty mezi Američany byli William N. Reed (18 sestřelů, bývalý pilot AVG) a William N. Turner (11). Je třeba zmínit se také o Thomasu Reynoldsovi, který zničil až 41 japonských letadel (38 na zemi a 3 ve vzduchu). Nejlepším čínským pilotem byl Wang Kung-Fu, který sestřelil 6 japonských letadel sám a jedno ve spolupráci. Pilot 8. FS Tang Hsi-Lan zakončil válku s 6 sestřely a Tan Kun (7. FS a 32. FS) s 5. Nejlepším stíhačem 13. AF v Pacifiku byl Lt. Robert Westbrook. Většinu ze svých 20 sestřelů dosáhl na P-40. Dalších úspěchů dosáhli i jiní piloti Warhawků: Cotesworth Head, Frank Gaunt, Elmer Wheadon, Lucien Shuler, Jack Bade a Robert Byrnes. Mnoho sestřelů na P-40 získali v Pacifiku také piloti australští a novozélandští. Nejznámější postavou bylo vedoucí eso RNZAF Geoffrey Fisken, který byl také nejúspěšnějším pilotem Commonwealthu v boji s Japonci. Z 11 sestřelů získal 5 na P-40. Pět letounů protivníka sestřelil na Kittyhawku také S/L P. Newton ze 17. squadrony RNZAF a Australané W/C Leslie D. Jackson a W/C Geoffrey Atherton. Na východní frontě s válčilo hlavně v nízké a střední letové hladině, což dělalo z Warhawků, hlavně v rukou dobrých pilotů, velmi nebezpečného protivníka i pro nejlepší esa Luftwaffe. Potvrzují to výsledky pilotů Pokryševa, Kuzněcova, Zelenova, Kucharenka, Orlova, Střelnikova a Najdenova (do května 1942 na P-40 sestřelil 16 německých letadel). Na P-40 bojoval i zahynul také legendární "eso Arktidy" Boris F. Safonov, první pilot, který se stal dvojnásobným Hrdinou Sovětského svazu. 30.5.1942 během boje s německými bombardéry, útočícími na konvoj PQ-16, byl jeho Curtiss zasažen a zřítil se do moře. Z 2.097 letounů P-40 dodaných do SSSR v rámci Lend-Lease během války se jejího konce dočkalo 844 strojů.   

Nevil Duke
Nevil Frederik Duke se narodil 11.1.1922 v Townbridge, hrabství Kent. Od nejmladších let byl svázaný s letectvem, často jezdil na letiště v Biggin Hill. Do RAF vstoupil po dosažení věku 18 let, v prosinci 1940. Prodělal základní školení na letounech Tiger Moth, Miles Master a Spitfire. V dubnu 1941 byl zařazen do 92. squadrony v Biggin Hill. Během bojů nad západní Francií sestřelil dva německé letouny. Na podzim 1941 byl Duke převelen do 112. squadrony v severní Africe, vybavené letouny P-40. Krátce po zařazení do nové jednotky sestřelil Messerschmitt Bf 109 a Fiat CR.42. V jednom souboji nad El Gobi byl Dukeův letoun sestřelen nad pouští. Měl štěstí, protože ho nalezl oddíl britské pěchoty. 5.12.1941 sestřelil Nevil Duke Bf 109, sám byl však zraněný na noze, což ho na nějakou dobu vyřadilo z boje. V prvním leteckém boji po návratu do jednotky sestřelil jeden Bf 109 a dva Ju 87 pravděpodobně. V březnu 1942 bylo na kontě tohoto pilota RAF již 8 sestřelů. Ve 112. squadroně bojoval Duke do května, poté se stal stíhacím instruktorem v El Halah v Egyptu. V listopadu se vrátil na frontu, jako pilot 92. squadrony, vybavené letouny Spitfire Mk.V. V prosinci 1943 sestřelil 5 strojů protivníka. O dva měsíce později se stal velitelem squadrony a během té doby sestřelil 7 dalších letounů (5 Bf 109 a 2 Mc.202). V červnu 1943, po 132 bojových letech, byl odeslán do výcvikového střediska (73. OTU v Abu Sueir) v Egyptu. Od března do listopadu 1944 velel 145. squadroně (Spitfire Mk.VIII). Během bojů v Itálii získal dalších šest sestřelů, což bylo celkem 28 sestřelů během války. Po ukončení třetího bojového nasazení byl převelen do Školy zkušebních pilotů, po jejím ukončení pracoval jako zalétávač. Od července 1948 pracoval jako zalétávací pilot pro Hawker. V roce 1953 ustavil na letounu Hawker Hunter rychlostní rekord, 1.171 km/h.

Gerald Johnson
Gerald Richard Johnson se narodil v Kenmore, stát Ohio. V březnu 1941 vstoupil do letectva. Po výcviku byl v listopadu zařazen do 57. Pursuit Squadron, patřící do sestavy 54. FG, umístěné na letišti Everett. Brzy nato byla jednotka přemístěná do Louisiany a v květnu 1942 na Aljašku. V chladném klimatu vykonal Gerry 58 bojových letů a získal dvě vítězství nad japonskými námořními letadly. V září 1942 byl převelen do Fighter Command School v Organdu, odkud se vrátil do své mateřské jednotky. O něco později byl přemístěn do 329. FG v Kalifornii. Druhou túru bojových letů si odbyl v Pacifiku jako pilot 49. FG. Gerald Johnson plnil funkci velitele 9. FS. Během této túry získal na Warhawku 11 sestřelů. 15.11. se mu stala "nehoda". Během hlídkového letounu v oblasti Lae a Finshafen na Nové Guinei, spatřil Johnson letadlo. Myslíc, že je to Zero, ho čelně napadl a ostřeloval. Poté, co letoun minul, zjistil, že to není Japonec, ale australský Wirraway. Stroj příslušel k 4. squadroně a byl na průzkumné misi. Jeho pilot, F/O R.M. Stewart, zvládnul doletět do Finshafenu a zde z hořícího letounu vyskočit. Australan nakonec přijal omluvu ze strany Američana. Ospravedlněním amerického esa může být podoba Wirrawaye na Zero a informace, které obdržel na zemi, že se v oblasti pohybují nepřátelské stroje. Také nevěděl, že se tu pohybuje australské letadlo. Během třetí túry sestřelil Johnson 11 letounů, čímž svoje konto zvýšil na 24 sestřelů. Posledních 8 sestřelů získal na stroji P-38 Lightning. V březnu 1945 se Gerald Johnson stal velitelem 49. FG. Zahynul 7.9.1945 na palubě letounu B-25, který letěl do Japonska. Letounu se stala nehoda a posádka i pasažéři ho museli opustit na padácích. Ukázalo se, že chybí padák pro jednoho pasažéra. Johnson mu dal svůj a zůstal s druhým pilotem na palubě Mitchellu. Pokus o nouzové přistání se nepodařil a oba zahynuli. Gerald Johnson nebyl jen dokonalým pilotem, ale i člověkem velkého charakteru.

Dragon Guardian: Haruka Naru Chigiri

21. února 2011 v 7:21 | paulito |  Hudba
2008
50%

Japonský symfonický metal není zrovna úplně to, co by se mi líbilo, ale poslouchat se to dá, spíš jako kuriozita. Je to jejich druhé album ze čtyř, další zde:


dg


El Ego: Winds of Glory

21. února 2011 v 7:16 | paulito |  Hudba
60%
2009

Debut španělské death metalové skupiny El Ego z roku 2009.


El Ego



Poláci na Curtiss P-40

19. února 2011 v 21:41 | paulito |  Historie
V létě 1941 se skupina polských pilotů, zabývajících se přepravou letadel po africkém kontinentu, dobrovolně přihlásila do prvoliniové služby. Po přeškolení u 71. OTU v Súdánu a 73. OTU v Egyptě byla 10.2.1942 skupina 12 pilotů přesunuta do Tamburu, kde se nacházela 112. squadrona RAF. Mezi nimi byli např. seržant Derma, Gajda, podporučík Dula, Knapik, poručík Jander, poručík Matysiak, seržant Rožanski, poručík Knoll a seržant Urbanczyk. Jednotka byla vybavena stroji Kittyhawk Mk.I a Mk.IA. Piloti Curtissů vykonávali halvně bitevní lety proti německým a italským jednotkám. Účastnili se i vzdušných soubojů. První polské vítězství získal 14.2.1942 podporučík Dula, když sestřelil italský stíhač MC.200. O týden později, 21.2.1941, poručík Feliks Knoll sestřelil Bf 109, pilotovaný esem I./JG27, Leutnantem Arnoldem Stahlschmidtem (podle některých pramenů ho sestřelil Caldwell). Stahlschmidt měl na Poláky smůlu, když o několik dnů později sestřelila jeho Bf 109F protiletadlová palba Karpatské brigády a přistál nedaleko pozic 3. praporu. Němec byl po výslechu předán do štábu divize generála Brinka. Odtud uprchnul a po několikadenním pochodu se dostal do německých pozic. Stahlschmidt zahynul 7.9.1942 v boji s britskými Spitfiry u El Almeinu. Válku nepřežil ani poručík Knoll. 10.7.1942 zahynul nad Mersa Matruh v Egyptě, když byl jeho Kittyhawk (AK892) sestřelený Bf 109 a zřítil se do kolony německých vozidel. Zajímavá je také informace o tom, že Poláci malovali na své stroje červeno-bílé šachovnice. Němečtí piloti, mj. Otto Schulz z II./JG27, hlásili ve zprávách střety s takovými stroji. Brzy se mezi Němci roznesla zpráva o přítomnosti polské letky, létající na Kittyhawku. Celkem Poláci ve 112. squadroně sestřelili 3 letouny jistě a 1 pravděpodobně. Poslední vítězství získal seržant Urbanczyk, když sestřelil Bf 109 ve spolupráci s velitelem eskadry Caldwellem. Na Warhawku válčil v Číně Witold Urbanowicz, který byl dobrovolníkem v 23. Fighter Group generála Chennaulta. Zpočátku (podzim 1943) létal v sestavě 16. FS a 74. FS, operujících z Kunmingu. Na Warhawku Urbanowicz příliš úspěchů nezískal. Tvrdil pesimisticky, že Zera jsou pro P-40 příliš silným soupeřem. Koncem roku 1943 byl převelen do 75. FS na letišti Hengyang. Urbanowicz létal na různých typech Warhawku: P-40E, K, M a N. Během služby v americkém letectvu sestřelil polský pilot 3 japonské stroje a 8 zničil na zemi. Kromě toho zničil Urbanowicz také 14 transportních člunů. 11.10.1943 v leteckém boji nad Chengteh sestřelil z ocasu velitele 75. FS, Majora Elmera Richardsona, dva Ki-43. Není divu, že američtí stíhači hovořili o polském esu v superlativech. Na počátku roku 1944 se Urbanowicz vrátil do Velké Británie. Předtím dostal z rukou generála Claire Chennaulta War Medal.

Elis: Catharsis

19. února 2011 v 21:02 | paulito |  Hudba
50%
2009

Čtvrté album lichtenštejnské gothic metalové skupiny Elis z roku 2009, Elis hrají ve složení Sandra Schleret (zpěv), Pete Streit (kytara), Christian Gruber (kytara), Tom Saxer (baskytara, zpěv) a Max Näscher (bicí).


elis

Elysion: Silent Scream

19. února 2011 v 20:55 | paulito |  Hudba
70%
2009

První album řecké skupiny s ženskou zpěvačkou ve složení Christianna (zpěv), Johnny Zero (kytara), FXF (baskytara) a Petros Fatis (bicí).


elision



Nositelé Rytířského kříže Luftwaffe - A (4)

16. února 2011 v 9:54 | paulito |  Historie
Willhelm Antrup
Oberstleutnant

antrup
Willhelm Antrup se narodil 1.2.1910 v Leedenu, Kreis Tecklenburg, Vestfálsko. Po škole se přihlásil v roce 1934 do Deutschen Verkehrsfliegerschule v Cottbusu k pilotnímu výcviku. Po skončení výcviku byl v roce 1935 zařazen k Luftwaffe, přihlásil se jako Leutnant k Legion Condor a zúčastnil se občanské války ve Španělsku. Po zahájení války byl Antrup jako Oberleutnant a technický důstojník nasazen u Stabsstaffel Kampfgeschwader 55 Greif. Jako Hauptmann a velitel 5. Staffel se zúčastnil bojů v Poslku, Francii a nad Anglií. Antrup se zúčastnil zahájení tažení po SSSR až po boje na Kavkaz a u Stalingradu. Zde obdržel 13.11.1942 jako Hauptmann a Staffelkapitän 5. Staffel, Kampfgeschwader 55, Rytířský kříž. V prosinci 1942 převzal velení III. Gruppe a jako Major byl 6.5.1943 jmenován jejím velitelem. Po povýšení do hodnosti Oberstleutnant byl Antrup 8.8.1943 jmenován velitelem eskadry. Zde vedl nálet proti sovětské základně Poltava, kde se v té době nacházely americké bombardéry a kde jich přesným bombardováním jeho letouny 43 ze 73 zničily. Zato obdržel jako Oberstleutnant a Geschwader-Kommodore 18.11.1944 Dubové listy. Na konci války byl zajat Američany a později vstoupil do Bundesluftwaffe, kde se stal v roce 1956 jako Oberst vedoucím Technischen Schule der Luftwaffe 1 (Flugsicherung). 1.12.1956 byl jmenován vedoucím Technischen Schule der Luftwaffe 3 (Technik), vedení předal 30.6.1962 Oberstu Georgu Gehlovi. V hodnosti Brigadegeneral byl penzionován 31.3.1968. Willhelm Antrup zemřel 24.11.1984 v Neubibergu u Mnichova.

Hellmut Arpke
Oberleutnant der Reserve
arpke

Hellmut Arpke se narodil 20.3.1917 v Graudenzu v Prusku a 1.10.1935 vstoupil k Luftwaffe. Zde navštěvoval 1.10.1936 až 28.2.1937 poddůstojnický kurz a na počátku války byl u I. Bataillon, Fallschirm-Jäger-Regiment 1. Při plánování přepadu pevnosti Eben-Emael byl Arpke zařazen 28.2.1940 k Sturmabteilung Koch, Versuchs-Abteilung Friedrichshafen. Krátce před začátkem tažení byl 1.5.1940 povýšen do hodnosti Feldwebel a patřil ke Sturmgruppe Stahl, které velel Oberleutnant Gustav Altmann a jejímž úkolem bylo obsadit most přes Albertův kanál u Veldwezeltu. Muži 6. Roty, 2. Pluku karabiníků, belgické 7. divize 10.5. německým výsadkem tak překvapeni, že němečtí vojáci obsadili most během 10 minut. Feldwebel Arpke musel jako velitel ženijní čety odpojit vedení k výbušným náložím, nastraženým na mostě. Během akce obsadil také kulometný bunkr na západním konci mostu a most zcela zajistil. Za to byl 13.5.1940 vyznamenán Rytířským křížem. Po skončení tažení na Západě převzal Arpke 28.7.1940 četu v 1. Kompanie, Sturm-Regiment 1 a později II. četu, 3. Kompanie během bojů na Krétě. 2.12.1940 až 22.2.1941 se zúčastnil důstojnického kurzu v Luftkriegsschule I a 17.6.1941 byl jmenován do hodnosti Leutnant der Reserve. Po zahájení tažení do Ruska byli výsadkáři koncem roku 1941 nasazeni i zde, Hellmut Arpke jako velitel 3. Kompanie, Sturm-Regiment 1. 16.1.1942 padl v boji u Jekovlevky v prostoru Čajkovky. 1.4.1942 byl posmrtně povýšen do hodnosti Oberleutnant der Reserve.

Erich "Spezi" Axthammer
Oberfeldwebel
axt

Erich Axthammer se narodil 3.12.1920 v Mariahof bei Neumark v Rakousku. Po absolvování pracovní služby vstoupil 7.11.1938 do Luftwaffe. Byl cvičen jako letecký mechanik pro Me 109 a Me 110 na Fliegerschule Schleißheim. V lednu 1940 se přihlásil k pilotnímu výcviku. Výcvik obdržel v Plzni a v Pardubicích a byl poté zařazen jako kurýrní pilot k Verbindungs-Staffel 68 na východní frontě a v prosinci 1941 obdržel konečně výcvik bitevního letce na Hs-123. Ten probíhal u 1./Zerstörer-Vorschule 1 v Nancy, 2./Zerstörerschule v Memmingenu a 7./Zerstörerschule 2 v Reims. Po převelení k 3./Ergänzungs-Zerstörer-Gruppe, přišel Axthammer v březnu 1943 k 7. Staffel, Schlachtgeschwader 1 na východní frontu. Tam provedl přes 300 vzletů proti sovětským tankům a pěchotě. Poté byl převelen k 1. Staffel, Schlachtgeschwader 152 a 5. Staffel, Schlachtgeschwader 77, pozdější 8. Staffel, Schlachtgeschwader 10 (od 14.8.1944). S 5. Staffel prodělal boje na Krymu, na Narvě a při ústupu německých jednotek v jižním sektoru. Po 505 vzletech obdržel po obranných bojích u Plattensee 28.4.1945 jako Feldwebel ve Stab Schlachtgeschwader 10 Rytířský kříž. To již létal na bitevním Fw 190. Do konce války byl povýšen do hodnosti Oberfeldwebel a odlétal ještě 25 letů. Celkem sestřelil 4 nepřátelská letadla a zničil řadu tanků. Ze svých 530 letů absolvoval 305 během 11 měsíců na Hs 123. Rytířský kříž obdržel od General der Flieger Rudolfa Meistera. Další vyznamenání získal jako dvojka svého Kommodora, Oberstleutnanta Georga Jakoba. Po válce vstoupil v říjnu 1958 do Bundesluftwaffe, kde patřil k transportním pilotům u Heeres-Flieger-Regiment 35. 31.3.1979 odešel do výsluhy v hodnosti Stabsfeldwebel.

Vyznamenání
Flugzeugführerabzeichen

Frontflugspange in Bronze
1.6.1942
Frontflugspange in Silber
6.6.1943
Eisernes Kreuz II. Klasse
10.6.1943
Frontflugspange in Gold
22.7.1943
Eisernes Kreuz I. Klasse
10.8.1943
Ehrenpokal
2.10.1943
Kriegsverdienstkreuz II. Klasse
12.11.1943
Deutsches Kreuz in Gold
14.11.1943
Frontflugspange in Gold mit Anhänger
11.8.1944
Ritterkreuz zum Eisernen Kreuz
28.4.1945

Walther Moritz Heinrich Wolfgang von Axthelm
General der Flakartillerie

axt

Walther Axthelm se narodil 23.12.1893 v Hersbrucku, Mittelfranken a vstoupil 15.9.1913 jako Fahnenjunker do 6. Batterie, Königlich Bayerischen 8. Feldartillerie-Regiment Prinz-Heinrich von Preußen v Nürnbergu, se kterým byl 2.8.1914 nasazen na frontu. 16.7.1916 byl přiřazen k 5. Batterie jako důstojník baterie a 30.7. až 13.8.1916 byl dělostřeleckým pozorovatelem ve Fort Douaumont. 16.12.1916 byl převelen ke štábu II. Abteilungu, kde sloužil jako adjutant. 1.1.1919 byl jmenován velitelem baterie a o měsíc později adjutantem ve štábu pluku. 25.3.1919 byl von Axthelm jmenován velitelem Sicherungs-Batterie, II. Abteilung a 21.10.1919 adjutantem u III. Abteilung, leichte Artillerie-Regiment 24. Stejnou pozici převzal 16.5.1920 v Reichswehr-Artillerie-Regiment 24. 21.10.1919 byl s paltností od 1.10.1920 veden jako Abteilungs-Adjutant v III. Abteilung, leichte Artillerie-Regiment 7. 1.10.1923 až 20.4.1925 byl velitelem čety v Artillerie-Regiment 7. Do 20.5.1925 absolvoval Výcvikový kurz pro flak ve Wilhelmshavenu. Poté se stal velitelem 9. Batterie v AR 7 a 29.4.1926 byl převelen k dopravnímu výcviku k 3. Kraftfahr-Abteilung. Poté byl do 28.2.1927 opět velitelem 9. Batterie. 1.3. až 13.4.1927 prodělal výcvik jako učitel dopravy pro dělostřelectvo a 30.9.1927 opět převzal svoji baterii. 1.10.1927 se stal velitelem 9. Batterie (Krw), Artillerie-Regiment 7. V letech 1928 a 2929 se účastnil dalších dopravních kurzů v Berlíně a výcvikového kurzu Flaku v Königsbergu. Jako Hauptmann byl 29.8.1931 převelen na velitelství do Berlína a podléhal zde Inspektorovi dělostřelectva (In 4) jako referent pro zbraně a munici u Ausbildungsstab 3. 20.9. až 2.10.1931 byl u švédské armády a po návratu byl 20.3.1933 převelen na Reichswehrministerium (L3) jako vedoucí skupiny. Jako Major převzal 18.3.1935 oddělení na Reichsministers der Luftfahrt (In Flak). 13.6.1936 byl pověřen velením Regiment "Hermann Göring" a 26.10.1936 se stal jeho velitelem v Berlíně-Reinickendorf. 3.5.1937 byl jako Oberstleutnant převelen k Infanterie-Regiment 9 pro pěchotní výcvik. 31.5.1940 se stal velitelem Flak-Brigade 1 a 11.3.1941 I. Flak-Korps. Jako velitel tohoto sboru obdržel von Axthelm 4.9.1941 Rytířský kříž za podporu Panzergruppe 2 (Guderian) na východní frontě. Von Axthelm byl prvním dělostřelcem flaku v tomto polním tažení, který obdržel toto vyznamenání. Koncem října 1941 se stal velícím generálem I. Flak-Korps a v prosinci byl zraněn a strávil nějaký čas v lazaretu. 19.9.1940 byl povýšen do hodnosti Generalmajor a 12.1.1942 byl přidělen k Inspekteur und General der Flakwaffe a 8.5.1942 byl jmenován General der Flakwaffe und Inspekteur, od dubna 1943 se stal inspektorem pro Flakzielgerät 76 (V-1). 1.4.1944 byl jmenován do hodnosti General der Flak-Artillerie a 31.3.1945 velícím generálem výcviku Flaku. 31.3.1945 padl do amerického zajetí, ze kterého byl propuštěn 1.7.1947. Walther von Axthelm zemřel 6.1.1972 v Traunsteinu, Oberbayern.

Povýšení

Vyznamenání
Unteroffizier
16.12.1913

Eisernes Kreuz II. Klasse - 1. WK
5.10.1914
Fähnrich
8.7.1914

Bayerischer Militär-Verdienst-Orden 4. Klasse mit Schwertern
22.2.1915
Leutnant
24.9.1914

Eisernes Kreuz I. Klasse - 1. WK
25.8.1915
Oberleutnant
6.4.1918

Bayerischer Militär-Verdienst-Orden 4. Klasse mit Krone und Schwertern
2.5.1918
Oberleutnant
1.7.1922

Verwundetenabzeichen in Schwarz - 1. WK
10.6.1918
Hauptmann
1.10.1926

Ehrenkreuz für Frontkämpfer
21.12.1934
Major
14.8.1934

Dienstauszeichnung IV. - II. Klasse
2.10.1936
Oberstleutnant
18.1.1937

Dienstauszeichnung I. Klasse
1.10.1938
Oberst
1.2.1939

Medaille zur Erinnerung an den 13.03.1938
16.12.1938
Generalmajor
19.9.1940

Ritterkreuz zum Eisernen Kreuz
4.9.1941
Generalleutnant
1.10.1942

Flakkampfabzeichen
3.10.1941
General der Flak-Artillerie
1.4.1944