Viděl jsem, četl jsem, přeložil jsem.......

Červen 2010

Had a duha (The Serpent and the Rainbow)

29. června 2010 v 21:37 | paulito |  Filmy
1988 - 50%
Horor
Režie: Wes Craven
Hrají: Bill Pullman, Cathy Tyson, Paul Winfield, Badja Djola, Michael Gough, Paul Guilfoyle, Dey Young


Na začátku filmu je avizováno, že je natočen podle skutečných události, při nichž na Haiti v 80. letech dr. Dennis Allan objevil anestezikum, za které pak dostal Nobelovu cenu.. a opravdu se film tváří ze začátku jako thriller, kdy musí doktor, vyslaný za peníze americké korporace a prožívající románek s místní lékařkou, bojovat s tajnou policií haitského diktátora "Papá Doc" Duvalliera o získání léku, používaného při obřadech voodoo a dělajících z lidí zombie. Mimochodem docela nudný thriller. Ve chvíli, kdy dochází na Haiti k převratu a svržení diktátora se i thriller mění na horor, plný voodoo praktik a vražd (probuzení vedle mrtvoly s odříznutou hlavou a uvěznění v rakvi s velkým pavoukem jsou docela dobré nápady) a i když to nakonec vypadá, že to vše byly možná jen Allanovy halucinace... poslední čtvrtina filmu je mnohem akčnější a hororovější. Dohromady je z toho ale slátanina, kdy člověk vlastně neví, co si má vybrat a až na nepříliš frekventované téma (kdoví, jak to s těmi zombie vlastně je) film příliš zajímavý není.

had

Heathen Foray: The Passage

29. června 2010 v 19:22 | paulito |  Hudba
70%
2009
Docela poslouchatelná a líbivá melodická severská a pohanská hudba rakouské skupiny, založené v roce 2005. Její první album a opravdu dobré, rozproudí krev...


passage

Guinea (Portugalská Guinea) 1959-1974

29. června 2010 v 19:11 | paulito |  Historie
Překlad z netu z angličtiny

FAP v Africe, 1960
Portugalské letectvo (FAP) bylo oficiálně založeno jako samostatná vojenská složka v roce 1952 a hrálo klíčovou roli během válek v Portugalské Guiney, Angole a Mosambiku. Základní jednotkou FAP byla eskadra = Esquadra. S několika výjimkami používala každá Esquadra jiný typ letadla, ale později v 60. letech, bylo organizováno několik eskader, vybavených různými typy. Nejdůležitější Esquadry z 50. a 60. let byly:

- Esquadra 10, Republic F-47
- Esquadra 11, Republic F-47
- Esquadra 20, Republic F-84G a Lockheed T-33A
- Esquadra 21, Republic F-84G Thunderjet
- Esquadra 31, North American T-6, Dornier Do.27 a Auster
- Esquadra 32, Junkers Ju-52, Nord 1505 Noratlas
- Esquadra 33, Aerospatiale SA.316B
- Esquadra 61, Lockheed PV-2 a Lockheed P2V-5
- Esquadra 62, Lockheed PV-2
- Esquadra 51, North American F-86F
- Esquadra 52, North American F-86F
- Esquadra 81, C-47
- Esquadra 82, DC-6
- Esquadra 91, Lockheed PV-2, Douglas B-26, Fiat G.91R-4
- Esquadra 92, Nord 1505 Noratlas
- Esquadra 93, Republic F-84G
- Esquadra 94, Aerospatiale SA.316B

Během různých válek v Africe byly ustaveny oddíly o velikosti eskadry na několika letištích v Angole, Guiney a Mosambiku. Byly označovány jako Esquadra nebo Esquadron. Nejdůležitější v 60. a 70. letech byly:

- Esquadra 101, PV-2 v Beira, Mosambik
- Esquadra 102, Noratlas v Beira, Mosambik
- Esquadra 103, PV-2 v Beira, Mosambik
- Esquadra 131, DC-6 v Portela, Portugalsko
- Esquadra 132, Boeing 707-3F5C, Portela, Portugalsko
- Esquadra 121, Do.27 v Bissau/Bissalanca, Guinea, později Fiat G.91
- Esquadra 122, SA.316B v Bissau/Bissalanca, Guinea
- Esquadra 123, Noratlas a Do.27, Bissau/Bissalanca, Guinea
- Esquadra 501, T-6 a Do.27 v Nacala, Angola
- Esquadra 502, Fiat G.91R-4 v Nacala, Angola
- Esquadra 503, SA.316B, v Nacala, Angola
- Esquadra 701, T-6, Do.27 a Cessna 185, v Tete, Mosambik
- Esquadra 702, Fiat G.91R-4 v Tete, Mosambik
- Esquadra 703, SA.316B a SA.330B Puma, v Tete, Mosambik
- Esquadra 801, C-47 v Lorenco Marques, Angola

Zde je systém základen a hlavních letišť. Na vrcholu hierarchie byly Basas Aeneas, plně vybavené vojenské základny, se stálými jednotkami FAP:

- BA.1 Lisabon Sintra, Portugalsko
- BA.2 Ota, Portugalsko
- BA.3 Tancos, Portugalsko
- BA.4 Lajes, Azory
- BA.5 Monte Real, Portugalsko
- BA.6 Montijo, Portugalsko
- BA.7. S. Jacinto, Portugalsko
- BA.8 plánována v Beira, Mosambik
- BA.9 Luanda, Angola
- BA.10 Beira, Mosambik
- BA.11 Beja, Portugalsko
- BA.12 Bissau/Bissalanca, Guinea

Dále byly důležité tzv. Aeródromo Base: střední letiště, nestavěná pro vojenské účely, ale také pro ně využívaná:

- AB.1, Cabo Verde, Guinea
- AB.2, Bissau/Bissalanca, Guinea, změněna na BA.12
- AB.3, Negage, Angola
- AB.4, Henrique de Carvalho, Angola
- AB.5, Nacala, Mosambik
- AB.6, Villa Cabral, později Nova Freixo, Mosambik
- AB.7, Tete, Mosambik
- AB.8, Lorenco Marques, Mosambik
- AB.9, Luanda, Angola, později BA.9
- AB.10, Beira, Mosambik, později BA.10
- AB.12 Bissau/Bissalanca, Guinea

Nakonec zde byla tranzitní letiště, Aeródromo de Transito (AT) a předsunutá letiště Aeródromo de Manobras (AM). Na Kapverdách na ostrově Sal, byla AT.1 do roku 1975, zatímco Guinea měla nejméně šest AM, Aldeia Formosa, Bafatá, Bubaque, Cufar, Nova Lamego a Tite. Každé letiště bylo stráženo eskadrou Policia Aérea - FAP vojenské policie. Také historie jednotlivých typů letadel ve FAP se dohledává složitě. Klasickým příkladem je Douglas C-47 Dakota. První letadlo tohoto typu se dostalo do Portugalska během války, kdy zde musely přistát různé britské a americké Dakoty kvůli technickým problémům. Zatímco většina z nich odlétla po opravě ze země, některé byly internovány: nejméně jeden C-47, pravděpodobně dva, byly převzaty předchůdcem Transportes Aéreos Militares (TAM) a sloužil jako VIP-transportní do roku 1958. Do tohoto roku bylo nejméně pět dalších letadel dodáno od DETA (malé aerolinie v Mosambiku). V roce 1960, když vypuklo povstání v Guiney, bylo pět nebo šest C-47 ve FAP bylo rozděleno následovně:

- Esquadra 81, Lisabon, Portugalsko
- EICPAC (Těžká výcviková transportní eskadra), Luanda, Angola
- ELTS (Medevac transportní eskadra), Lisabon, Portugalsko

Do roku 1971 mělo FAP 18 Dakot z různých zdrojů. Čtyři z nich byly v Angole (jen dvě operační), deset v Mosambiku (jen čtyři operační a dvě u Esquadron 123 v Guiney (posíleny třemi do března 1974). Zatímco hlavním úkolem portugalských C-47 byl transport, zde byly často používány pro průzkum, výcvik, SAR a MEDEVAC, jeden stroj byl nasazen i jako bombardér.

por1

Jedna ze dvou (později tří) Dakot FAP, nasazených v Guiney, byla 6163 u 801 Esquadra. Letoun zde byl ponechán a později sloužil v letectvu Guinea Bissau (další prameny uvádějí, že byl předán Angole).

Cesta dalších typů nebyla tak komplikovaná. Příkladem bylo 12 P2V-5 Neptune, koupených od Královského nizozemského námořnictva v roce 1960. Byly zařazeny do služby u Esquadron 61 v Montiju a zůstaly zde do vyřazení, i když malé oddíly byly nasazovány na jiné základny, včetně Bissau/Bissalanca. Většina portugalských letadel byly zastaralé, ale spolehlivé typy amerického původu. V roce 1960 měl FAP 20.000 mužů a 150 letadel v Africe. Byly mezi nimi North American T-6 Harvard, Lockheed PV2 Harpoon a Lockheed P2V Neptune, ale také modernější Republic F-84 Thunderjet a North American F-86G Sabre. Transportní letectvo operovalo s 66 Nord 1505 Noratlas, Douglas C-47, C-54/DC-6 a Boeing 707, k tomu malý počet Austerů a Do.27. Ačkoliv 85 vrtulníků Aerospatiale SA.316B Alouette II a SA.330 Puma bylo pod kontrolou armády, patřily také k FAP, letectvo spolupracovalo při podpoře armády. Kromě letadel a vrtulníků zahrnovalo FAP také výsadkáře. "Caçadores-Paraquedistas" byli elitní silou, nasazenou po oddílech na každé letecké základně. Na počátku války v Angole byli shazováni z transportních letadel jako Douglas C-54 Skymaster nebo Nord Noratlas, ale když přišly ve větších počtech vrtulníky Alouette III, začaly vozit výsadkáře. Alouette III měla pět sedadel, standardní rota Cacadores-Paraquedistas měla 25 mužů, potřebovala tak pět vrtulníků. Tyto vrtulníkové útoky výsadkářů byly prováděny v blízké spolupráci s ostatními složkami FAP, s podporou tryskových a vrtulových letadel. Další podporu poskytovaly speciálně vyzbrojené vrtulníky, známé jako "heli-cannons" nebo "Lobo Mau": byly to Alouette III s 20 mm kanónem.

por2
SA.316B Alouette III byla základem portugalské COIN války v Africe.

Povstání v Guiney
Portugalská Guinea (Guiné v portugalštině) byla nejchudší a nejméně obydlenou portugalskou kolonií v Africe, ale byla na strategické pozici, zajišťující spojení s koloniemi Angola a Mosambik a také jako administrativní stanice. Relativně malá, zalesněná a několika řekami protkaná země, byla obklopena státy, sympatizujícími s nacionalistickou kauzou a stala se místem, kde sílil odpor proti koloniální vládě. Již v roce 1956 byla založena Samostatná strana Cap Verde (PAIGC) Amilcarem Cabralem, marxistická a v roce 1959 zorganizovala stávku v Bissau: portugalská policie zahájila palbu a situace eskalovala do katastrofy s 50 mrtvými a 100 raněnými. Podobně jako další kolonie v Africe v té době, Portugalská Guinea neměla dokonce ani omezenou samosprávu a PAIGC byla více idea s hezkým jménem, než reálné politické hnutí: Lisabon jen málo investoval zpět do kolonií. Populace tak trpěla a potlačení protestů vyvolalo povstání. Nepoučeni ještě boji v Angole a Mosambiku, Portugalci brzy zjistili, že nemohou vyhrát tuto válku. V té době, vedeni vojenským křídlem PAIGC, Forcas Armadas Revolucionarias de Povo (FARC), byli povstalci cvičeni Alžírsku, Kubě, SSSR a Číně a byli relativně dobře organizováni a zásobeni. Bojovali v malých a mobilních skupinách, byli vyzbrojeni malými střelnými zbraněmi, zejména AK-47, lehkými kulomety Breda, ale také Thompsony a Kubou dodanými bazukami, 82 mm minomety a čínskými bezzákluzovými děly. Problémy s transportem přinutily FARP organizovat vlastní námořní službu.

por3

Letectvo
Válka v Guiney začala v srpnu 1961, po sérii požadavků PAIGC, aby Portugalci opustili Guineu a lehkých povstaleckých akcích s narůstající intenzitou, současně vypukly boje i v Angole - Portugalci nasadili jednotky FAP do Bissalancy (AB.5, Aeródromo-Base) v Bissau, aby posílili zdejší T-6 Texany. První vážnější útoky proti policejním stanicím a dalším objektům v Buba, Tite a Falacunda byly provedeny PAIGC (ale také rivalským hnutím FLING, které bylo krátce poté rozpuštěno) v lednu 1963. V té době zde Portugalci měli jen dvě roty vojáků a několik North American T-6 Texan v Bissau/ Bissalanca (BA.12). Od srpna 1961 zde byl také Oddíl 52, vybavený osmi F-86F (č. 5307, 5314, 5322, 5326, 5354, 5356, 5361 a 5362) z Esquadra 51, která byla umístěna na Basa Aerea 5, Monte Real, Portugalsko. Přesun těchto Sabre via Gando (Kanáry) a Sal (Kapverdy) proběhl jako operace Atlas. Úkolem Oddílu 52 byla podpora (CAS) armády v Guiney a Sabre se zúčastnily mnoha bojů. Do roku 1964, kdy byly díky americkému tlaku vráceny do Portugalska, provedly 577 vzletů, z toho 430 bitevních. Během těchto operací utrpěly FAP Sabre dvě ztráty: v srpnu 1962 přejela 5314 runway během nouzového přistání s bombami stále na závěsnících a vybuchla, v květnu 1963 byla 5322 sestřelena guerillou (pilot se katapultoval a byl zachráněn krátce poté). Několik dalších utrpělo poškození v boji, ale bylo opraveno. Dvě další FAP jednotky byly nasazeny v Bissau/Bissalanca v 60. letech. Jednou byla letka (Esquadrillha) z Esquadron 121 "Cafeteiras", vybavená Do.27K-2. Dalšími byly různé letky z Esquadron 123, vybavené Do.27, C-47 a Noratlasy.


Bitva o ostrov Como
Na počátku roku 1964 obsadili rebelové ostrov Como: protiútok portugalské armády byl odražen a ani nasazení F-86F z Bissau nezměnil výsledek bitvy. Pro portugalské vojáky bylo téměř nemožné operovat v Guiney daleko od dobře opevněných základen. Málo byla také organizována protipovstalecká válka: jen několik kolonistů bylo přesunuto na bezpečná místo pod ochranu armády, nic nebylo podniknuto proti propojení mezí místní populací a guerillou. Válka se pro Portugalce vyvíjela špatně již od začátku. Jak bylo jasné, že je potřeba lépe organizovaná operace k obsazení ostrova Como, připravili Portugalci operaci Tridente, do které se zapojily armáda, námořnictvo a letectvo. Boj byl tvrdý a postup velmi pomalý, Portugalci utrpěli těžké ztráty. Po 71 dnech tvrdých bojů byl ostrov vyčištěn od rebelů za vysokou cenu. V průběhu operace Tridente provedlo letectvo 851 bojových vzletů:
- F-86F: 73
- T-6: 141
- Do.27: 180
- Auster: 46
- Alouette III: 323
- PV-2 Neptune: 16
- C-47/Dakota: 2
Toto masivní nasazení bylo zbytečné. O dva měsíce později rebelové znovu obsadili některé pozice na Como, když Portugalci přesunuli své jednotky jinam. Tentokrát Portugalci protiútok neprovedli kvůli tomu, že PAIGC ustavila nové důležité pozice na jihu Guiney, zejména na poloostrovech Cantanhez a Quitafine, kde byly obklíčené silné kontingenty portugalské armády u Catió a Bedandy a Como tak ztratilo svoji strategickou důležitost. V říjnu 1964 bylo FAP posíleno na 16 F-86F v Bissalance, navzdory tlaku z USA: Washington by raději viděl, aby Portugalsko používalo své vojenské zdroje pro obranu evropského pobřeží Atlantiku v rámci NATO, než nasazení Sabre do Afriky. Portugalci měli podobné problémy s nasazením P2V-5 Neptune. Byly původně určeny k nahrazení zastaralé flotily PV-2 Harpoon, jako námořní hlídková a protiponorková. Pro americký tlak nemohly být nasazeny v Africe a byly umístěny na BA.6. Nicméně byly opakovaně vysílány malé oddíly do Guiney a Angoly. Jedno z nejznámějších nasazení byla operace Resgate v prosinci 1965, kdy byly dva Neptune nasazeny v Sal (Kapverdy) poslány do Bissalancy s 350 kg bomb. Po vysoce úspěšných náletech na pozice PAIGC byly ale oba letouny vráceny na BA.6 kvůli reakci USA.

Fiaty
Rozhodnutí stáhnout Sabre z Guiney zanechalo FAP bez tryskových stíhaček v Bissalance po nějakou dobu, než se vláda v Lisabonu spojila s Německem a Itálií, aby objednala náhradu, kterou by mohla použít pro koloniální boje v Africe. Zajímavé je, že jen Německo, které podporovalo různá africká osvobozenecká hnutí (zejména v Alžírsku), bylo připraveno poskytnout ex-Luftwaffe Fiat G.91R-4 průzkumné stíhače, ale po podmínkou, že mohou být používány jen na území Portugalska. Portugalci souhlasili a dostali své Fiaty a FAP je nasadilo od roku 1966 v zámoří, když vyhlásilo, že jde o jeho národní území! Fiaty G.91 se brzy staly jedním z nejdůležitějších nástrojů FAP v koloniích. Typ se snadno udržoval, mohl vzlétat a přistávat na krátké nebo špatně připravené runway a mělo dobrou údernou kapacitu. G.91R-4 byl vyzbrojen čtyřmi kulomety 12,7 mm a mohl nést také tři kamery ve speciálně vybavené přídi. Kromě toho mohl tento typ nést téměř všechny bomby a neřízené rakety v portugalské výzbroji.

por5
Fiat G.91R-4 z Esquadra 121, na základně BA12 - Bissau/Bissalanca, 1966-73. Letoun nese "tropickou" bledě modrou kamufláž, používanou na Fiatech během nasazení v Guiney.


PAIGC na postupu
Do roku 1967 podnikla PAIGC 147 útoků proti nepřátelským armádním táborům a kasárnám, 22 útoků proti letištím a kontrolovala přes dvě třetiny Guiney a 50% populace. Brzy zahájila operace ve velkých skupinách, jejichž útoky zuřily po celé zemi. Portugalci nebyli schopni odvrátit porážku, ale FAP přesto u
BA.12 v Bissau/Bissalanca prodloužilo runway a nasadilo dvě další Esquadrillhy ze 121. Escadrony. Jedna z nich, pojmenovaná "Roncos", byla vybavena T-6G, zatímco druhá byla "Tigres" se stíhacími bombardéry Fiat G.91R-4. Další Do.27 přišly k posílení vytížené Esquadron 123. Hlavním úkolem těchto letadel byla blízká podpora a útoky na nepřátelské zásobovací trasy. Většina leteckých úderů byla provedena brzy ráno, kdy byla letadla přesunuta na předsunutá letiště. Piloti provedli briefing o situaci a poté zahájily útoky na nejkratší možnou vzdálenost.

Mar Verde
Od roku 1967 se situace významně změnila, když Organizace africké jednoty (OAU) oficiálně poskytla plnou podporu PAIGC a de-facto uznala tuto organizaci za oficiální představitelku guinejského lidu. FARP byla vyzbrojena dalšími zbraněmi a 19.2.1968 zahájila jednu z prvních přímých operací proti portugalským základnám, napadla letiště Bissalanca, centrum FAP operací v zemi, ale s neznámým výsledkem. Portugalskou reakcí na tento vývoj bylo jmenování António Spínoly novým guvernérem Guiney. Spínola zahájil intenzivní kampaň výstavby škol, nemocnic, domů a cest, v úsilí zlepšit životní podmínky místní populace. Do té doby komunikace v Guiney takřka neexistovaly. Ke zlepšení spojení bylo stále nasazeno 12 SA.316B Alouette III k podpoře civilistů. Několik těchto "Lobo Mau" bylo vybaveno kanóny 20 mm. Současně byly zahájeny intenzivnější protipartyzánské operace, když Spínola přesměroval všechny vojenské operace do oblasti držené povstalci. Od roku 1970 začaly G.91 používat napalmové bomby, defolianty a herbicidy, zejména podél nově stavěných cest, aby se snížilo nebezpečí útoků a zajistil se tok zásob. Nicméně Spínola zahájil současně jednání se Sekou Touré, prezidentem sousední Republiky Guinea, pokoušel se u něj získat pomoc a podporu a dosáhnout osvobození portugalských válečných zajatců a rukojmí, držených ve vězení v Konakry. Tato jednání skončila bez úspěchu a Portugalci byli konečně donuceni zahájit opravdovou COIN-válku: jednotky již nasazené v poli byly posíleny dalšími, přepravenými v DC-6 Transportes Aéreos Militares (TAM) a několik Noratlasů bylo stále umístěno na BA.12 pro místní operace. Následovala série útoků proti vesnicím na hranicích Guiney a Senegalu, která přinesla vážné ztráty PAIGC a FARP. 22.11.1972 zahájilo 400 koloniálních vojáků, vedených portugalskými důstojníky, operaci Mar Verde, vylodění v Konakry. Při úspěšném útoku osvobodili řadu válečných zajatců, včetně několika posádek FAP, zajatých, když byla sestřelena jejich letadla. Tato operace však měla i negativní výsledky, bylo to nejen příčinou povstání proti prezidentovi Touré, ale také zvýšené podpory pro PAIGC ze SSSR a Kuby přes Nigérii. Mezitím rebelové dostali k dispozici několik Il-14, které dopravovaly munici a zásoby ze Senegalu. Již v roce 1969 přistála posádka jednoho z nich přímo v Bissalance díky navigačnímu omylu. Ve stejném roce byla FARP vybavena sovětskými tanky PT-76 a 122 mm raketomety a nasadila do boje první mechanizované jednotky.

Nigerijské MiGy a SA-7
V roce 1972 obdrželi rebelové těžké kulomety 12,7 mm, které se ukázaly jako výjimečně účinné proti letadlům a vrtulníkům FAP. Brzy poté přišly první zprávy, že FARP formuje vlastní letectvo, vybavené několika MiG-17, pilotované východoevropskými piloty se základnou v Konakry. Zprávy uváděly, že rebelům bylo dodáno pět MiG-17 a dva MiG-15UTI. Takové dodávky ale nebyly nikdy potvrzeny. Většinou byly ale tyto zprávy krytím pro nasazení MiGů-17 Nigerijského letectva (NAF) z Konakry. Tyto stíhačky operovaly nad Guineou podél hranice s Guinea-Bissau již v roce 1971 a několikrát zaútočily na portugalské jednotky. Kdo pilotoval nigerijské MiGy a zda byly podřízeny PAIGC, zůstává nejasné: Nigerijci měli v té době stále málo pilotů a v zemi zůstalo jen několik zahraničních žoldnéřů po skončení války v Biafře. Je nejasné, zda FARP mělo piloty kvalifikované pro tryskové letouny před rokem 1973, ky byla první skupina šesti studentů připravena pro výcvik na MiG-15 a MiG-17. Jisté je jen, že dva Sověty pilotované vrtulníky Mil Mi-4 byly operační ve východní Guiney. FAP bralo tyto skutečnosti velmi vážně. Baterie Crotale SAM byla koupena ve Francii k obraně letiště Bissau/ Bissalanca proti možným útokům MiGů-17, ale nebyly nasazeny v Guiney. Fiaty létaly hlídkové lety v oblasti nasazení Mi-4 a v roce 1968 portugalský tisk poprvé přinesl zprávu o střetu dvou stíhacích bombardérů FAP a dvou MiG-17. Takové zprávy nebyly nikdy potvrzeny portugalskými úřady: FAP-piloti také nikdy neodhalili žádný vrtulník. To nebylo překvapením, protože neexistovalo radarové krytí větší části země. V dubnu 1974 koupili Portugalci 12 Dassault Mirage III z Francie, které chtěli umístit v Guiney. V roce 1973 dostali rebelové první dávku sovětských SA-7 MANPAD a ty byly okamžitě nasazeny do bojů. Již 23.3.1973 byly dva FAP G.91 sestřeleny SA-7, o šest týdnů později další Fiat a Do.27K-2. Ztráta tří G.91 byla velkou ranou pro FAP, Portugalci dokonce zastavili operace vrtulníků a pístových letadel v oblasti. Od té doby byly používány v boji jen G.91 a i ty jen ve větších výškách a piloti stále monitorovali oblohu ve strachu z SA-7. Odchod FAP z guinejské oblohy byl těžkou ranou pro morálku portugalských vojáků, nedostávali nyní vrtulníky pro odvoz raněných, palebnou podporu a také zvuk motorů Fiatů na CAS-letech nemohl být přehlížen. Navíc se portugalská morálka zhoršila po odvolání Spínaly v roce 1972. Tento negativní vývoj přinesl útok FARP na základnu Guiledje, která byla obsazena.


Porážka
V září 1973 PAIGC, ačkoliv byl její vůdce Cabral zavražděn (nikoliv Portugalci, ale bývalými členy vrchního výboru PAIGC) a stále byla daleko od opravdového vedení země, vyhlásila Portugalskou Guineu jako samostatnou republiku. Situace na zemi byla ještě horší: úspěšné portugalské operace způsobily rebelům velké ztráty, i když byli sami také tvrdě zasaženi. Nakonec sociální, finanční a politická situace v Portugalsku rozhodla tuto válku: v roce 1974 bylo Portugalsko zasaženo bankrotem. Po převratu v roce 1974 zahájila nová vláda v Lisabonu jednání s PAIGC, výsledkem byla dohoda o stažení portugalských jednotek. 10.10.1974 vyhlásila Guinea-Bissau nezávislost a již o pět dnů později poslední portugalský voják opustil zemi. Během posledních dnů byla řada portugalských civilistů evakuována s pomocí TAM a charterových civilních letadel. Během jedenáctileté války v Portugalské Guiney bylo zabito 1.875 portugalských a koloniálních vojáků, zatímco PAIGC a FARP, které hlásily sestřel 21 letadel FAP, ztratily 6.000 mužů. Portugalci zde zanechali některé vybavení: několik Noratlasů, Do.27 a Alouette III byly základem nového Letectva Guinea-Bissau. Nový národ se brzy obrátil pro podporu na SSSR a Kubu, ale to je již jiná historie...





Pokoj č. 13

29. června 2010 v 19:03 | paulito |  Knihy
Sbírka 11 duchařských hororových povídek z počátku 20. století, kterou sestavil Jiří Hanák. Já už jsem asi příliš ovlivněn filmovými horory, takže mě povídky příliš nezaujaly a prokousával jsem se jimi poměrně těžko, jednu po druhé, ale možná jen že letní počasí a čtení u vody není pro tyto příběhy to správné prostředí, nebo to jen není pro mě ta správná krevní skupina. Ale určitě si tato kniha najde svůj okruh fanoušků. Mně zaujal nejvíce Soudcův dům, kde napětí a hrůza pěkně gradovaly, jen ten konec byl takový.. asi příliš jednoduchý a rychlý. Nakonec ještě seznam povídek:
- Montague Rhodes James: Školní historka (A School Story)
- Charlotte Riddell: Dveře dokořán (The Open Door)
- Bram Stoker: Soudcův dům (The Judge's House)
- Rosa Mulholland: Hrůza v Hurly Burly (The Haunted Organist of Hurly Burly)
- Mary E. Wilkins-Freeman: Stíny na zdi (The Shadows on the Wall)
- Joseph Sheridan Le Fanu: Zlolajný kapitán Walshawe z Waulingu (Wicked Captain Walshawe of Wauling)
- Edith Wharton: Šedivá obálka (The Pomegranate Seed)
- William Fryer Harvey: Srpnové dusno (August Heat)
- Jerome Klapka Jerome: Partner k tanci (Dancing Partner)
- Edith Nesbit: Fialový automobil (The Violet Car)
- Montague Rhodes James: Pokoj číslo 13 (Number 13)

pokoj

Zelená zóna (Green Zone)

28. června 2010 v 22:42 | paulito |  Filmy
2010 - 80%
Drama / Válečný
Režie: Paul Greengrass
Hrají: Matt Damon, Greg Kinnear, Amy Ryan, Jason Isaacs, Brendan Gleeson


Adaptace knihy "Imperial Life in the Emerald City: Inside Iraq's Green Zone" bagdádského žurnalisty Washington Postu Rajiva Chandrasekarana od Paula Greengrasse z doby po skončení války v Iráku a svržení režimu Saddáma Hussajna. Recenze ho poměrně kritizují, ale nemyslím, že by se dal srovnávat s filmy o agentu Jasonu Bournem, které mi zase osobně až tak neseděly. Provedení je trochu jiné, je to hodně akční film, který se snaží být i thrillerem se zajímavým tématem o tom, jak se dá "vyrobit" a ospravedlnit válka. Téma už je samozřejmě trochu staršího data, ale aspoň řadě lidí připomene, jaká ta válka v Iráku byla, když již není tak mediálně zajímavá a zmizela ze zpráv. Tentokrát je na té správné straně poddůstojník Roy Miller (Matt Damon), spolu s CIA, ti špatní jsou hoši z americké administrativy a je podporující speciální jednotka (SEAL). V každém případě to vypadá, že kompetence jednotlivých složek a jejich nasazování byl pěkný chaos. Film má možná trochu bohužel předvídatelný konec, kdy ti špatní neskončí dobře a morálce je učiněno zadost. Realita je zřejmě trochu jinde, nedávno jsem po čase viděl 100 dní v Palermu a je dobré vidět, že ne vždy dobro vítězí nad zlem. V každém případě je to dívatelný, poměrně napínavý a nenudící film, který doporučuji, v poslední době jeden z těch lepších.

green zone

Jan Tuček: ŠKODA zapomenuté vozy 1960-1990

28. června 2010 v 19:23 | paulito |  Knihy
Velmi zajímavá kniha o vzorcích a prototypech, které vznikly v automobilce Škoda do roku 1990, to, že tam vyvinuli hezký sportovní vůz, který se nedostal do výroby, ví dnes asi každý druhý a že za nezavedení takových vozů mohla tehdejší vládnoucí garnitura, ale je tam spousta dalších zajímavostí, o kterých jsem ani netušil. Nejsem velký fanda do aut, auta pro sebe si kupuji stylem "tohle se mi líbí", takže když jsem jel svého času koupit do AAA Felicii, přivezl jsem si Hyunadi Sonata a všechny kolem z toho mohl infarkt trefit, momentálně jezdím s Mercedes A (tady zvítězila praktičnost, město), ale kniha byla i pro mě přínosem. Po úvodu, následuje kapitola věnující se různým úpravám vozu Škoda 1000MB, roadster, kombi a sportovní Winnetou, který chtěli na podvozku Škoda vyrábět ve Švýcarsku. Dále víceúčelový zemědělský automobil, využitelný i v armádě, vozidla vyráběná na Novém Zélandu (jeep Trekka) a v Pákistánu  (užitkový Skopak) za pomoci Josefa Velebného, různé pokusy o vozidlo střední třídy, které v době lidového socialismu neměly šanci, sportovní kupíčka 1100 GT a Super Sport (upravený jako Ferat z filmu Upír z Feratu), plážové bugginy (je zajímavé, že o využití podvozků Škoda byl zájem i na Západě), spolupráce s NDR v rámci RVHP, která nikam nevedla a znamenala jen vyhozené peníze (Ossi raději zůstali u osvědčených Wartburgů a Trabantů), až po různé varianty, z nichž vyšla Škoda 105 a spolupráci s italskou karosárnou Bertone, ze které vznikl Favorit a Favorit Roadster (kolik jich asi ještě jezdí?). Kniha je psána spíše pro odbornější veřejnost, stojí kolem 400 Kč a autor napsal řadu dalších zajímavých knih o vozidlech východního bloku i jiných.

Škoda zapomenuté vozy